Svoboda
jako jediná příčina (mravního) zla
Celou
dobu, co je svět světem a co je obývaný člověkem,
zakouší člověk jednu z nejzákladnějších
zkušeností na tomto světě vůbec: zakoušení zla. Z
toho pak přirozeně pocházela otázka, jež si kladly
všechny národy a civilizace: odkud vlastně toto zlo pochází?
Jednou historicky relevantní odpovědí, jež dosud ze
všech končin země úplně nevymizela, je manicheismus:
učení, jež mimo jiné tvrdí, že zlo má
vlastní podstatu. Existuje dobrý bůh, který je
jaksi ztotožněn s duchovním rozměrem bytí, se
světlem, ale také zlý bůh, ztotožněn s hmotným
rozměrem bytí, s tmou, a tito spolu vedou věčný
zápas. Velmi zjednodušeně řečeno, úkolem člověka
pak je přidat se na stranu dobrého Boha.
Toto
učení několik let zastávala i jedna z
nejvýznamnějších postav křesťanského
starověku, která je zároveň považována za
nejvýznamnějšího Církevního otce. Jde o
muže, jehož vliv na celé dějiny evropy a katolické
Církve je nedozírný a jímž není
nikdo jiný, než Augustin, biskup z Hippo. Ten se z
manicheismu po několika letech vymanil a po celý zbytek
života s ním pak zápasil, ač se jej podle některých
názorů do konce života nikdy úplně nezbavil. O
Augustinovi hovořím proto, neboť to byl on, kdo zavrhnul
manicheistické vidění zla a petrifikoval novou
koncepci, jež je především v křesťanském prostředí
přijímána dodnes a to prakticky závazně. Zlo
podle Augustina nemá vlastní podstatu, nýbrž
koření ve stvořených svobodných činitelích.
Zdrojem zla není zlý bůh, není jím však
ani omyl či nedostatek poznání, což byla vlivná
řecká (Sokratovská) představa či vysvětlení
zla. Zdrojem zla je pouze zlá lidská, popř. andělská
svobodná vůle.
Ve
srovnání s manicheismem, či obecně jakýmkoliv
dualismem dobra a zla jakožto věčných ontologických
principů, je to z desirabilního hlediska nejspíš
dobrá zpráva. Zlo nemá vlastní podstatu,
je to jen jakýsi parazit na dobru, de facto zlo není,
protože zlo je „pouhou“ privací, postrádáním
– s tím souhlasí, pokud je mi známo, celá
scholastická filosofie. Zlo však vzniká skrz zlou vůli
rozumných tvorů (tedy lidí či andělů), zlo je
primárně a v nejprvnějším smyslu ve vůli. Abychom
dohlédli všechny důsledky takového pojetí, je
třeba se zeptat, jak se to má v podobném smyslu s
dobrem. Dobro je v anticko-scholastické filosofii totožné
s bytím, je s ním zaměnitelné. Bytím v
nejvlastnějším smyslu je pak Bůh sám – on JE bytí
(a tudíž i Dobro), zatímco veškeré stvořené
jsoucno není bytí, má na něm pouze podíl,
participuje na něm. Zde
je již třeba rozlišit mezi ontologickým a etickým
dobrem a zlem. Bůh jakožto bytí samo je ontologicky, ale
také eticky, pouze dobro. Jakékoliv stvořené
jsoucno je pak z hlediska různých ohledů jak ontologickým
dobrem - protože má podíl na bytí a je
identicky určité - tak ontologickým zlem, protože
není bytím samým, protože mu ve srovnání
s absolutním bytím něco chybí,
něco
vzhledem k němu postrádá
(a zlo je postrádání).
Toto zlo však není tím zlem, po němž se všechny
civilizace v posledku ptají a o něž šlo i Augustinovi. Tím
zlem je především etické zlo, které může dle
Augustina pramenit pouze ve svobodné vůli rozumných
tvorů. Ponechme prozatím stranou extrémně palčivou
otázku, totiž jak vlastně zlá vůle může vůbec
vzniknout. Důležité je nyní si uvědomit, že nakolik
je vůle dobrá, natolik je bytím, ovšem bytím
ab
alio
– od jiného, totiž od Boha. Za zlo, tedy nebytí či
postrádání, není v anticko-scholastickém
pojetí Bůh nikterak odpovědný. Když si to všechno
spojíme dohromady, vyjde nám z toho dle mého
názoru velmi chmurný závěr: lidská
svobodná
vůle, nakolik je svobodnou, je především a na prvním
místě zdrojem (mravního) zla ve světě přirozeném
i nadpřirozeném.
27
Mnoho
a mnoho lidí se v dějinách odvrátilo od
křesťanství popř. jej nepřijalo proto, že po osobním
setkání či zakusení nějakého velkého
zla či nespravedlnosti usoudili, že kdyby Bůh byl, tak by takové
zlo nedopustil. Křesťanství však na otázku po smyslu
Božího dopuštění těch největších možných
zel odpovídá celá století stejně: Bůh
tato zla dopouští, protože respektuje lidskou svobodu.
Opravdu, ať se zeptáte jakéhokoliv ne úplně
liberálního křesťana na to, proč Bůh dopouští
taková zla, jinou odpověď než že „člověk je svobodný
a Bůh jeho svobodu neznásilňuje, nýbrž respektuje“
nedostanate. Křesťanství však zcela zároveň bude
tvrdit, že pokud jste vykonali nějaké dobro, tak to nebylo z
vás, nebyla to žádná vaše zásluha,
nýbrž to byla Boží milost.28 Myslet si, že
autorem onoho dobra jsem já sám, by bylo označeno za
opovážlivou pýchu. Že tato situace zároveň
ohrožuje smysluplnost konceptu svobodné vůle asi není
třeba uvádět, ovšem to nyní nemusím řešit,
neboť se zde zabývám svobodou především z
desirabilního hlediska. Důležité je, že zde – byť
z filozoficky závažných důvodů, které i já
uznávám – dochází k zásadní
jednostrannosti. Ta by se dala vyjádřit tak, že zatímco
dobro jde jen na vrub Boží, zlo jen na vrub lidský,
popřípadě andělský. V křesťanském učení
je však na konci lidského života zlo trestáno a dobro
odměňováno: zlo znamená věčné utrpení
v pekle, dobro pak věčnou radost v nebi. V křesťanství je
však spása darem Boží milosti, kterou si člověk
nemůže nijak principelně zasloužit, za zavržení si však
může pouze a jen člověk sám. A proto musí existovat
svoboda, protože nikdo není Bohem zavržen nespravedlivě –
říci o Bohu, že je nespravedlivý, by bylo tím
největším rouháním. V křesťanství je
takto koncept svobodné vůle především výsledkem
ospravedlnění Boha vůči přítomnosti (mravního)
zla a její kladení je motivováno především
úsilím učinit člověka zodpovědným za zlo a
jeho vlastní zatracení.
Kdybychom
tudíž neměli zkušenost se zlem, neměli bychom
pravděpodobně ani žádný důvod tvrdit lidskou
svobodu. Pro křesťanství není žádný
problém přičíst všechno dobro na vrub Boží;
má k tomu navíc velmi dobré filosofické
důvody. Je samozřejmě velmi obtížné říct,
zda vůbec a jak by se vyvíjel koncept lidské svobody v
případě, kdyby nedošlo ke spáchání
prvotního hříchu, zda by k tomu vůbec existoval
nějaký motiv.29
Vidíme tedy, že svoboda se manifestuje na prvním místě
skrze zlo, resp. že zlo je ten konečný fundament, na nějž
se při obhajobě svobody odvoláváme. Proto se
domnívám, že bez faktické a nahodilé
zkušenosti zla pravděpodobně lidskou svobodu nejde
dokázat.30
Je
na čase přistoupit k desirabilnímu zhodnocení
svobody, nahlédnuté především jako zdroj zla.
Čtenář jistě shledá pochopitelným, že takto
odhalená svoboda skýtá snad ještě méně
přitažlivosti, než svoboda, nakolik je pojímána jako
nutný pachatel permanentní genocidy možností
(možnocidy). Není jiný zdroj zla, než lidská a
andělská svoboda. Takto nahlíženo se zdá, že
by bez svobody byl náš svět mnohem lepší, protože
bez zla. Katoličtí apologetové svobody by se však
vůči tomu bezesporu ohrazovali a předložili by pravděpodobně
následující argumenty:
V
první řadě by pravděpodobně řekli, že kdyby člověk
nebyl svobodný, byl by jen takovou Boží loutkou. Bůh
však nechtěl mít loutky; chtěl, aby se pro něj lidé
rozhodli svobodně, což však nutně obnáší i možnost
rozhodnout se proti Němu. Na tento argument nemohu dostatečně
odpovědět nyní a proto jej ponechám na závěrečnou
část textu, kdy budu mít k dispozici předpoklady pro
jeho zodpovězení. Co bych k tomu v tuto chvíli uvedl
je to, že bych takový argument akceptoval za předpokladu, že
by takové odmítnutí Boha nemělo za následek
věčné zavržení. Kdyby znamenalo anihilaci člověka,
nebo sice zavržení, ale ne věčné (byť by trvalo
třeba trilión triliónů let), tak dejme tomu.31
Ale nenutně stvořit člověka, raněného následky
dědičného hříchu a tedy více nakloněného
ke zlu, člověka, kterého Bůh vůbec nepotřebuje, ale který
při odmítnutí Boha navěky končí v pekle, tomu
naprosto nerozumím a vrcholně mne to děsí.
Apologeta
by na to zřejmě odpověděl tak, že odmítnutí Boha
je skutek tak hrozně zlý, že sebou může nést pouze
takový důsledek, jakým je věčné zatracení;
cokoliv jiného by byla nespravedlnost. To je sice možné,
ale z desirabilního hlediska, o které nyní
především jde, to činí svobodu ještě mnohem více
neatraktivní. Když byl spáchán prvotní
hřích, došlo tím podle katolické nauky k
nekonečně velké urážce Boha.32 Pominu
otázku, zda a jak je vůbec možné, aby konečný
člověk byl schopen konečného skutku s nekonečným
důsledkem. Každopádně to znamená, že lidská
svoboda je schopna zlých skutků s nekonečným dopadem
– ale zcela jistě ne dobrých skutků s nekonečným
dopadem; takové skutky by nepochybně byly připsány
Boží milosti. Tudíž je zde opět radikální
disproporce ve svobodě rozhodování, nakolik se
vztahuje k dobru nebo zlu a nakolik je působí – zlo z toho
vychází jako jednoznačný vítěz.
Dále
můžeme na tomto místě dokončit diskuzi s katolickým
apologetou, jež jsme začali v předchozí části. Tam
náš apologeta argumentoval tím, že žádné
zlo není tak veliké, aby z něj Bůh nevytěžil ještě
větší dobro. Diskuse se nám nyní posunula k
existenciálně ještě naléhavějšímu tématu,
totiž ke vztahu apologetova tvrzení vůči existenci pekla a
zavržení. Nabízí se totiž argument, s nímž
přišel v podstatě již Augustin, a sice, že ani zlo zavržení
a existence pekla není tak veliké, aby z něj Bůh,
jediný cíl všeho bytí, nevytěžil ještě
větší dobro – totiž dobro své oslavy ječením
zavržených v pekle, zjevení své spravedlnosti a
„estetické“ dokonalosti univerza.33 Je pravda,
že zde už našemu apologetovi můžeme těžko něco namítat.
Snad jen to, že ono proklamované katolické heslo
„spása duší budiž nejvyšším zákonem“
je de facto neodpovídající, protože místo
spásy duší by se do něj měla dosadit sláva
Boží.
Aby
náš apologeta trochu zahnal příliš chmurný
dojem ze zla, mohl by tvrdit, že bez zla se neobejde ani dobro.
Dobro totiž nemůžeme ocenit jinak, než skrze zlo, podobně jako
nemůžeme ocenit nasycení bez vyhladovění či spánek
bez únavy. Není však takové tvrzení
jakýmsi zeslabením síly dobra vůči zlu,
jakkoliv je zlo „pouze“ chyběním dobra? Není to de
facto jakási „prohra“ bytí s nicotou? Není
snad bytí a dobro samo dost silné na to, aby si
vystačilo bez nicoty, privace a tedy zla? Krom toho takové
tvrzení v teologickém kontextu hrozí tvrzením
o nutnosti vykonání prvotního hříchu,
neboť jinak by se nemohlo projevit Boží milosrdenství.
S tím by náš apologeta buď nesouhlasil, nebo by řekl,
že to tak sice je, ale že přes všechnu nepochopitelnost a
zdánlivou nespravedlnost by byl trest za tento nutný,
„determinovaný“ hřích zcela legitimní.
Kromě toho, že by se tak stal kompatibilistou, by tak jen zopakoval
„argument“, že ať to je jak chce, člověk je vždy vinný
a za svou vinu legitimně potrestán.
Apologeta
by ještě mohl ke vztahu svobody a pekla zmínit nikterak nový
argument, že peklo je obrovskou poklonou lidské svobodě. To
by bylo možno akceptovat za předpokladu, že by svobodné
rozhodnutí pro peklo nebylo ze strany křesťanství
současně tím nejzlořečenějším, co je možno
vykonat, a zároveň obrovskou urážkou Boha. Proti
praktické svobodě zvolit zlo, jež prý má být
obrovskou poklonou lidské svobodě, křesťanství 2000
let nesmiřitelně válčí. A navíc se takovým
argumentem opět zesiluje korelace mezi svobodou a zlem jako tím,
co je svobodě nejvlastnější, nakolik je svobodou, s čímž
by apologeta nejspíš opět nesouhlasil.
Nakonec
je zde nejklasičtější argument, který může
apologeta předložit, a sice tvrzení, že možnost volby zla
je prostě nutným důsledkem svobody vůle. Svoboda vůle bez
možnosti zvolit zlo je v sobě rozporný pojem – buďto máme
svobodu a tím pádem i možnost volby zla, nebo žádnou
svobodu nemáme. V tuto chvíli ještě nemohu na tento
argument odpovědět, ale dostanu se k tomu v další části
textu.
Na
samotný závěr by apologeta mohl dodat, že ať je to
jak chce, Bůh, jež je našim suverénním vlastníkem
a suverénně rozhoduje o našem vzniku či nevzniku, je vždy
spravedlivý. Za zavržení si můžeme vždy jen sami, a
pokud se nám na tom něco nelíbí, je to jen naše
pýcha – a ta je zlem. Budiž toto tvrzení jakýmsi
závěrečným ukazatelem toho, že v desirabilním
závodu svobody (jakožto jediné příčiny zla) a
determinismu se druhý jmenovaný soutěžící
dostal do vedení. Jestli si jej ovšem udrží až do
cíle, bude zjevné až na závěr textu.
předchozí část zde
další část zde
Poznámky:
předchozí část zde
další část zde
Poznámky:
27.
„Příčinou
zvrácenosti, a tedy i bídy je pouze vůle sama. …
Svobodné lidské rozhodování (liberum
arbitrium) je tak v Augustinových očích především
původcem pohromy, která člověku přináší
bídný úděl časný i věčný.“
Lenka Karfíková, Milost
a vůle podle Augustina,
Oikoymenh 2006, str. 260. Tomáš Akvinský v STh I, 17
ad 1 říká: „... cokoliv se ve věcech děje, pochází
z ustanovení Božího rozumu; leč snad mimo svobodné
činitele, v jejichž moci jest vyhnouti se ustanovení Božího
rozumu; v tom pak záleží zlo viny ...“
28.
Katolický filosof Roman Cardal, jehož jsem zde již vícekrát
citoval, to ve filosofickém smyslu vyjadřuje takto: „Postoj,
v němž si člověk namlouvá svoji přijatelnost před Bohem
pro svou dobrotu a pro své „zásluhy“ pervertuje
pravý řád skutečnosti. Neboť kdo se nachází
ve stavu přijatelnosti ze strany Boha a tedy kdo je vpravdě dobrý,
ten dluží všechny tyto kvality kreativnímu aktu
Tvůrce. A bylo by iluzorní si namlouvat, že jde o kvality,
které motivují Boha k přijetí (milování)
dotyčného člověka, protože jediným a výlučným
motivem jakékoliv činnosti Boha zůstává jeho
sdílející se nekonečná dobrota.“ Roman
Cardal, Bůh
ve světle filosofie,
Krystal OP 2001, str. 194-195. A Lenka Karfíková pak ve
své knize o Augustinovi uvádí: „Posledním
strůjcem dobrého lidského jednání je tak
Bůh sám. Proto i věčná odměna za lidské
dobré činy je spíše „milost za milost“ (J 1,16)
než „odplata za spravedlnost“ (stipendium
iustitiae,
obměna Ř 6,23). Bůh korunuje své vlastní dary:
'Pokud jsou tvé dobré zásluhy Božími
dary, pak Bůh nekorunuje tvé zásluhy jako tvé
zásluhy, ale jako své dary'“. Lenka Karfíková,
Milost
a vůle podle Augustina,
Oikoymenh 2006, str. 269. Pokus o obhájení
smysluplnosti pojmu lidská
zásluha
ve světle výše citovaného ponechám na
katolických apologetech. Výsledek mne bude velmi
zajímat.
29.
A zdaleka nejen to. Je velká otázka, zdali filosofie
jako taková není jedním z důsledků dědičného
hříchu a jako taková důsledek zla, důsledek nějakého
defektu. Ne že bych si něco takového osobně přál,
nicméně některé argumenty pro takové tvrzení
se zdají být velmi silné. „Pro nás,
lidi XX. století, zní otázka stejně, jako pro
lidi dávné minulosti: odkud se vzal hřích,
odkud pocházejí s hříchem spjaté hrůzy
života? Je vada v samotném bytí, které jakožto
stvořené – byť i Bohem -, a mající počátek,
nutně musí být – v důsledku odvěkého,
nikomu a ničemu nepodléhajícího zákona –
zatíženo nedokonalostmi, jež je předem odsuzují k
zániku, anebo tkví hřích a zlo ve 'vědění',
v 'otevřených očích', v 'rozumovém náhledu',
tj. pocházejí ze zakázaného ovoce? Hegel,
jeden z nejvýznamnějších filosofů minulého
století, který vstřebal (a v tom je jeho smysl a
význam) celé evropské myšlení za
pětadvacet století jeho existence, bez jakéhokoliv
zaváhání tvrdí: had člověka nepodvedl,
ovoce ze stromu poznání se stalo pramenem filosofie pro
všechny budoucí časy. A musíme i nyní říct:
historicky vzato měl Hegel pravdu. Ovoce ze stromu poznání
se skutečně stalo pramenem filosofie, zdrojem myšlení pro
všechny budoucí časy.“ Lev Šestov, Kierkegaard
a existenciální filosofie,
Oikoymenh 1997, str. 10. Jelikož v tomto textu pojednávám
o věci z desirabilního hlediska, pak pro jistotu dodám,
aby nedošlo k nedorozumění, že si osobně nepřeji, aby
byla filosofie důsledkem dědičného hříchu.
30.
To platí i v případě důkazů svobody Jiřího
Fuchse, u nichž se na první pohled zdá, že se bez
rekurze ke zlu obešel, ale není tomu tak. Při pozornějším
čtení zjistíme, že Fuchs činí rekurz ke zlu
ve chvíli, když poukazuje na fakt omylu; uvědomme si totiž,
že omyl je zlem rozumu: „Determinista může namítnout, že
vůle by mohla být determinantou určena k sebeomezení,
takže by pustila ke slovu čisté myšlení s jeho
evidencemi. Pak by svoboda nebyla nutnou podmínkou legitimity
pravdivostního nároku a její popření by
nevedlo k uvedenému rozporu. Tento manévr se však
dostává do rozporu s realitou teoretického
myšlení, v němž se vyskytuje mnoho případů, kdy se
vznášejí pravdivostní nároky pro mylné
soudy, tedy nelegitimně.“ Jiří Fuchs, Antropologie,
17 přednáška, webový kurz Academia Bohemica dostupný
jen pro studenty školy. Jedná se na první pohled o zlo
ve slabším smyslu, protože ne mravní. Na druhou
stranu, pokud Fuchs podmiňuje poznání pravdy či
jejího nárokování svobodou vůle, tak se
dostává do značného problému: totiž jak
vysvětlit, že omyl není hříchem, jak tvrdil ve svých
Meditacích o první filosofii René Descartes a
jak jsem také já upozornil ve svém textu Opravdu teoretická suspenze etična?
Druhý problém je v tom, že Fuchs považuje vznesení
pravdivostního nároku za legitimní pouze tehdy,
pokud je tento nárok objektivně pravdivý. Nevidím
ale žádný důvod, proč by neměl být
subjektivně legitimní i takový pravdivostní
nárok, který se s pravdou sice objektivně míjí,
kdy ale z hlediska subjektu a jemu dostupné evidence nedošlo
k žádnému „mravnímu přečinu“. Navíc,
odkaz na fakt omylu (jakožto zla rozumu) je závislý na
faktickém stavu, který zažíváme; není
však vůbec jisté, že by k omylům docházelo i v těch
možných světech, v nichž by nedošlo ke spáchání
prvotního hříchu jeho vlivem k zatemnění
rozumu, který se tak stal náchylný k omylům.
31.
Zde se znovu odkazuji na poznámku č. 22 a na v ní
uvedený argument Anselma z Canterbury, podle nějž by pouhá
anihilace Boha odmítnuvších lidí byla
nespravedlností.
32.
A byl to rovněž Anselm z Canterbury, jež formuloval nauku, jež se
v katolické Církvi stala závaznou: jelikož
prvotní hřích spáchal člověk, musel být
tento odčiněn člověkem. Jelikož však prvotní hřích
způsobil nekonečně velkou urážku Boha a nekonečně
velkého odčinění by konečný člověk nebyl
schopen, musel být odčiněn Bohem. Proto na svět sestupuje
bohočlověk – Ježíš z Nazareta, který jediný
jakožto nekonečný Bůh a konečný člověk zároveň
mohl toto nekonečné odčinění realizovat. Viz Josef
Kašpar, Základy
katolické věrouky,
reprint, Michael SA 2004 (původní vydání r.
1922), str. 113-114.
33.
„V této otázce se vrací nerozřešitelná
záhada nešťastného údělu Ezauova, jemuž Bůh
také nedaroval pomoc nutnou k jeho záchraně, a
Augustin také dává podobnou odpověď: Bůh
samozřejmě mohl tuto pomoc poskytnout, jak člověku, tak i andělu,
jenže 'chtěl ukázat, jaké zlo přináší
jejich pýcha a jaké dobro jeho milost'. Dvojí
obec andělů a lidí, založená dvojí “láskou“,
tak nakonec vychází z podvojného demonstračního
záměru Božího: ukázat v darované lásce
některých (amor
Dei),
že stvořená bytost se vymaní ze své
deficience, jen pokud přitaká své závislosti na
Bohu, a demonstrovat v pokřivené lásce ostatních
(amor
sui),
k čemu je stvořená bytost odsouzena svou stvořeností
samou, která podmiňuje perverzi vůle. … Augustinovo
monumentální dílo (Karfíková má
na mysli slavnou Obec Boží, pozn. JM) tak není jen
polemikou proti pohanskému náboženství a
náboženské ambici římského státu,
ale také jakýmsi velkolepým dualismem milosti a
zavržení, rozvinutým zde do epopeje dvou obcí
procházející lidskými dějinami. Tyto
obce, jež mají být definitivně odděleny na konci
časů, jsou sice výsledkem volby a obstání,
resp. neobstání jednotlivých stvořených
bytostí, sama volba těchto bytostí je však plodem
Božího podvojného záměru ukázat, čím
je stvořená bytost sama ze sebe a čím je na základě
jeho nezaslouženého daru milosti. Také selhání
andělů i lidí má podle Augustina v Božím
plánu své místo, ba dochází v jeho
očích dokonce estetického ospravedlnění:
veškerenstvo věcí je krásné i s hříšníky,
jako je obraz krásný s černou barvou, sled věků je
jako překrásná píseň, v níž právě
protiklady přispívají ke kráse celku.“ Lenka
Karfíková, Milost
a vůle podle Augustina,
Oikoymenh 2006, str. 265-267.
„Bůh tato zla dopouští, protože respektuje lidskou svobodu. Opravdu, ať se zeptáte jakéhokoliv ne úplně liberálního křesťana na to, proč Bůh dopouští taková zla, jinou odpověď … nedostanete.
OdpovědětVymazat…Zvláštní. Považuji se za úplně liberálního člověka a přitom bys ze mne také jinou odpověď nedostal. Buď je Tvůj předpoklad ohledně odpovědí úplnostně liberálních křesťanů mylný, nebo nejsem až tak úplný.
„…nenutně stvořit člověka, raněného … , ale který při odmítnutí Boha navěky končí v pekle, tomu naprosto nerozumím a vrcholně mne to děsí.
…To by mě také děsilo. Ale když už je v té větě jistý velký kvantifikátor („navěky končí“ – tedy pro každou (další?) část své existence) tak by tam snad měl být podobný kvantifikátor i u toho odmítnutí. (Který odmítne vždy?, všemi způsoby?,…) Jednak nevím, zda lze na nějakého takového superodmítače konkrétně ukázat. (I když jacísi kandidáti by se možná našli, nejspíš mezi mocnými tohoto světa, ale fakt bych si netroufl rozhodnout.) Druhak pak nevím moc o tom, kde má meze Boží milost. Takže bych možná to děsení se trochu odložil…
"Buď je Tvůj předpoklad ohledně odpovědí úplnostně liberálních křesťanů mylný, nebo nejsem až tak úplný."
OdpovědětVymazatNemám problém uznat, že je mylný a že jsi to třeba prakticky vyvrátil. Spíš jsem si u psaní této věty vzpomněl na některé liberální/procesuální teology, u kterých bych si jinou odpověď dovedl představit.