čtvrtek 20. června 2013

Modální determinismus Mirka Dočkala

Jméno Miroslav Dočkal vám možná nebude neznámé. Známý pražský diskutér, jak jej na jednom semináři označil Roman Cardal (ač v Praze Mirek nežije), multiverzista, brázdič všech možných i nemožných filozofických seminářů a konferencí a také můj kamarád, je známý především svým zastáváním determinismu. Na téma determinismu také řeší svou doktorskou práci na katedře filosofie Palackého univerzity v Olomouci pod vedením Marka Petrů. Dříve jsem Mirkův determinismus příliš nechápal a připadalo mi to lehce úsměvné. Ale po množství našich rozhovorů na skype musím uznat, že to má poměrně dobře zargumentované. Rozhodl jsem se tedy stručně předložit některé aspekty jeho pozice, doplněné mými myšlenkami, a to i proto že, jak jsme se s Mirkem shodli, občas "trpíme" odmítáním některých témat či argumentů, které nám připadají velmi důležité, jako nezajímavých. Ostatně, pokud se Mirkovi podaří na toto téma napsat knihu, pak její motto by podle mne mělo znít takto: "Tato kniha vychází jako výraz protestu proti označování její argumentace za nehodné pozornosti." :-) Snad tedy i tento můj text napomůže ke vzbuzení zájmu o téma. Jdeme na to.

Předně, Mirkův determinismus není fyzikální, nýbrž "modální". Naše determinovanost se tedy nemá vyčerpávat fyzikálně-chemicko-biologickými příčinami, nýbrž hlavní princip determinace je ontologické povahy. Mirek zdánlivě balancuje na hraně popírání rozdílu mezi možností a skutečností, ale spíše než to popírá především tzv. čisté ontologické možnosti. Čistá ontologická možnost (dále jen ontomožnost) je taková možnost, jež je opravdu ontologická (tzn. objektivně realizovatelná v konkrétních ontologických podmínkách - není to pouze logická bezrozpornost), ale jež fakticky nebude nikdy - v žádném možném světě, mám-li použít analytickou terminologii - uskutečněna. Dejme příklad. Přijdu v pondělí do restaurace a nechám si předložit menu. Vidím tam různé pochoutky a vybírám si. Zdá se tedy, že mám ontomožnost vybrat si jakékoliv jídlo, jež menu nabízí. Ale pokud si vyberu např. guláš, tak jsem všechny ostatní ontomožnosti výběru učinil navždy "čistými", tedy navždy neuskutečněnými. Protože vybrat si jiné jídlo z téhož menu v téže restauraci, ale při jiné příležitosti v jiný čas již není ta stejná ontomožnost, jakou jsem měl v pondělí. Je to již jiná ontomožnost. A Mirek právě popírá (to je možná trochu silné slovo, ale později to upřesním), že ona možnost vybrat si jiné jídlo je vskutku ontologická, tedy reálně v konkrétních podmínkách všech konkrétních okolností uskutečnitelná.

Co k tomu Mirka vede? Aplikuje zde především dva principy: princip dostatečného důvodu a princip úspornosti, tzn. známou Occamovu břitvu. Princip dostatečného důvodu nám v tomto případě říká, že ke všemu, co konáme, existuje nějaký dostatečný důvod. Ten zde samozřejmě existuje - všechno, co se děje, se neděje bez nějaké příčiny, a to ať už je daný čin nárokován jako svobodný nebo ne. A už v tom je jeden z podstatných bodů Mirkovy argumentace: i v determinismu princip dostatečného důvodu platí - pokud tedy vysvětlujeme (zdánlivě) svobodné jednání deterministicky, tak se proti principu dostatečného důvodu nijak neprohřešujeme. A jakou roli v tom hraje princip úspornosti? Mirek tvrdí toto: pokud je deterministické zdůvodnění jednání dostačující - a já nemám důvod si myslet, že není - pak nerozmnožujme entity (zde zavedením svobodné příčiny), pokud to není nutné. Zde to nutné není. Svobodná vůle je tak pro něj "neviditelným trpaslíkem", jehož existenci nelze nijak dokázat. Jejím zavedením bychom se chovali podobně, jako kdybychom chtěli tvrdit, že tělesa padají dolů proto, že platí gravitace (analogie k determinismu), plus protože pád každého tělesa způsobuje ještě šťouchnutí neviditelného létajícího trpaslíka do daného tělesa, bez nějž by toto padat vůbec nezačalo. Tvrdíme nutnost zavést toho trpaslíka, ale bez patřičných argumentů a evidencí.

Je ovšem třeba se vrátit k onomu popírání čistých ontomožností. Zjistil jsem - to je již můj vlastní vklad - že se pro něj dají najít důvody přímo v aristotelském realismu. Autor knihy Bůh ve světle filosofie, zmiňovaný Roman Cardal, v této knize totiž tvrdí jednu v našem kontextu důležitou informaci. Možnost jako taková má být sama o sobě nepoznatelná, poznává se jen vztahem ke svému uskutečnění - ona sama je tímto (transcendentálním) vztahem. Cardal sám však zároveň samozřejmě obhajuje reálný rozdíl mezi možností a uskutečněním, není žádným megarikem, a existenci čistých ontomožností má za jistou. Ovšem podporuje takovou pozici výše uvedené tvrzení? Pokud je možnost sama o sobě nepoznatelná, jak vlastně poznáme, že byla ontologická, dokud se neuskutečnila? Pokud se něco uskutečnilo, stalo se to tedy již skutečným, pak je jisté i to, že to bylo dříve i ontologicky možným. Ale bylo ontologicky možným i to, co se nikdy neuskutečnilo, přestože se nám neproblematicky zdálo, že zcela jistě je? To nemůžeme popřít - ovšem ještě více to nemůžeme ani tvrdit! Stačí si vzpomenout na principy dostatečného důvodu a Occamovy břitvy a z jejich hlediska máme větší důvod se domnívat, že to bylo možným nikoliv ontologicky, nýbrž pouze logicky. A připomeňme že - jak ostatně píše sám Cardal ve své knize Identita a diference - podle scholastiků platí, že ab posse logico ad esse ontologico non valet illatio. Přeloženo pro náš případ - z logické možnosti ještě neplyne možnost ontologická. Nelze tedy jistě popřít, že v momentě, když jsem seděl v oné restauraci a prohlížel si menu, jsem měl logickou možnost vybrat si libovolné jídlo a z ní plynoucí pocit svobody výběru. Ale z výše uvedeného je patrné, že z toho vůbec neplyne, že by taková možnost byla zároveň nutně reálná, ontologická. To platilo pouze o té možnosti, jíž jsem pak faktickým výběrem proměnil v uskutečnění.

Zdá se tedy, že se modální determinismus jeví být silnou pozicí. V diskuzi o ontomožnostech a tedy i lidské svobodě však nemůžu nezmínit také svobodu obhajující argumenty Jiřího Fuchse, přičemž se nyní odkazuji na tento jeho text (další, i když spíše jen podrobněji rozvedené argumentace z odkazovaného článku lze najít v jeho knize Problém duše). Fuchs zkouší dokázat lidskou svobodu sporem, tedy vyvrácením pozice deterministy, demonstrací rozpornosti jeho předpokladů. Podařilo se mu to? V případě fyzikálního determinismu dle mne ano, ovšem v případě modálního determinismu si tím nejsem vůbec jist. Domníval jsem se původně, že Fuchs ve svých důkazech uvažuje pouze determinismus tzv. skryté determinanty (přičemž modální determinismus je právě o "neskryté", otevřené determinantě). Avšak po znovupřečtení uvedeného odkazu jsem zjistil, že správně neopomněl ani variantu poznání jakožto skutečné determinanty, determinující nutně k jednomu. V jeho argumentaci proti této variantě však vidím problémy. Fuchs jednak tvrdí, že kdyby se poznání bralo jako determinanta, pak se poznání iracionalizuje a pravda zůstává stejně skryta. To se mi ale zdá být sporné: hovoříme-li o poznání racionálním, a Fuchs se zdá bezesporu o něm hovořit, pak zde nelze mluvit o nějakém iracionalismu, neboť právě poznání je tím, co "racionalizuje"; determinismus, resp. poznání jakožto determinanta, v tomto případě racionálnost neruší. Druhý problém Fuchse, podle mne prodchnutý v podstatě celým jeho způsobem uvažování, je určitá "zapomenutost na subjekt" (byť je mi jasné, že on by se vůči tomuto označení ohradil). Tím nyní myslím především to, že poznání má nejen svou objektivní stránku, ale i subjektivní. Poznávací schopnost je určitá výbava subjektu se všemi jeho omezeními, danými subjektem často neovlivnitelnými skutečnostmi a okolnostmi, které lze přirozeně chápat jako svého druhu determinanty - ať už skryté či otevřené. Z těch se subjekt v libovolném konkrétním kognitivním aktu "nevysvlékne", přičemž pravdu si však musí v každodenním životě tak jako tak často nárokovat; jinak by nejspíš ani nepřežil. Příklady z běžného života se opět nabízejí - někomu jde výborně matematika, jinému zase jazyky, ale matematika vůbec. A někomu třeba vůbec nejde filozofie. Proč? To nevíme, ale intelekty jednotlivých jedinců prostě mají nejrůznější omezení nebo kvality. A nárokovat si pravdu v té dané věci je z objektivního hlediska sice nelegitimní tehdy, pokud je dané nárokování objektivně mylné, ale je legitimní z hlediska konkrétně kognitivně strukturovaného subjektu, pokud tomuto o poznání pravdy opravdu šlo - nezávisle na tom, zda jí poznávající objektivně dosáhl. Fuchs by zde pravděpodobně řekl, že mu jde o čistě o objektivní stránku problému a ne o jedince, ovšem je otázkou, zda povaha tohoto problému takovýto přístup umožňuje. Skutečnost, že akt "nárokování si pravdy" je dle Fuchse (a je to logický argument) v posledku aktem vůle jedince se takový přístup nezdá podporovat - i Fuchs je jedinec, jež si aktem vůle nárokuje správnost své argumentace pro svobodu vůle na základě své subjektivní evicence. Z tohoto hlediska se tedy mohl zmýlit.
V závěru konci svého textu pak Fuchs více operuje s termínem evidence, než s pojmem poznání. Problém však je, že Fuchs s pojmem evidence pracuje poměrně nepřehledně a neupřesňuje, v jakém významu jej kdy používá. Zatímco v jeho noetice je pro něj evidence především tím, co "možná klame", ve sporu o svobodu s ní, zdá se, operuje spíše jako s indikátorem objektivní pravdy. Kdyby evidence determinovala, nebylo by dle něj možné pochybovat. Je však možné myslet, že subjektivní evidence či obecně nějaké subjektivní poznání determinuje právě k subjektivní pochybnosti.
Suma sumárum, modální, nebo v kontextu aktuálního tématu lépe řečeno kognitivní determinismus, se dle mne Fuchsovi spolehlivě vyvrátit zatím nepodařilo. Uvedeme-li si příklad otroka, jež ukradl chléb a byl za to zbit, přičemž si pak stěžoval, že byl zbit nespravedlivě, neboť byl ke krádeži determinován, je odpověď otrokáře "já jsem byl zase determinován tě za to zbičovat" zcela konzistentní. Alespoň já jsem v ní zatím nenašel rozpor.

Zdá se mi tedy, že Mirkův modální determinismus je poměrně silná pozice, proti níž se mi zatím nepodařilo najít spolehlivý argument - argument, který by se stal dostatečným důvodem pro tvrzení čistých ontomožností. Je to tedy výzva pro všechny zastánce svobodné vůle, aby takový argument přednesli. Klasicky tvrzeným důsledkem determinismu je totiž podle zastánců svobody nesmyslnost veškeré etiky, soudnictví, trestání, výchovy atp. Jak zmiňuje ve své diplomové práci Ondřej Havlíček, byly prováděny i experimenty, kdy se u jejich účastníků snížila víra ve svobodnou vůli po té, co četli texty argumentující proti svobodě vůle. Přičemž praktickým důsledkem byla jejich zvýšená tendence k podvádění nebo slabší ochota pomáhat ostatním. Silným argumentem pro svobodu je jistě také prostá, psychologická přesvědčenost o svobodě rozhodování v každodenní praxi - alespoň u nás, lidí západu. Determinismus se nám jeví silně protiintuitivní. Námitka nesmyslnosti etiky, trestání apod. při absenci svobody vůle je jistě silná, i když si nejsem zcela jist, zda to z modálního determinismu nutně plyne. Mnohými zastávaná pozice zvaná kompatibilismus by teoreticky mohla tento problém konzistentně vyřešit. Ovšem do těchto vod se zatím nebudu pouštět, neboť si kompatibilismus musím nejprve dostatečně nastudovat. Velkým problémem kompatibilismu se však zdá být vysvětlení zkušenosti zla, jak naznačuje např. toto video (které vede argumentaci částečně z teologického pohledu, převážně však z filozofického).

Doufám tedy, že jsem napsal tento text alespoň natolik poutavě, aby se našel alespoň jeden človíček, který se začne pozicí modálního determinismu vážně zabývat. Udělalo by to radost jak Mirkovi, tak mi. Na závěr bych měl asi ještě dodat, že Mirkův determinismus silně souvisí také s jeho "multiverzismem". O tom však již referovat nebudu, neboť v teorii multiverza, eternalismu a spřízněných tématech jsem stále ještě víceméně začátečník. Nechám tedy poreferovat Mirka osobně, a to skrze tuto nahrávku semináře mnou spoluzaloženého sdružení Přátelé filosofie, kde byl Mirek jedním ze dvou panelistů. Jeho výklad stál za to!

A na závěr ještě jeden tip: letošní Letní filosofická škola v Dubu nad Moravou má 2.7.2013 na programu právě téma determinismus. Já i Mirek budeme přítomni. Tak kdyžtak taky doražte ...

28 komentářů:

  1. Vážený Jakube, tvůj text o „determinismu Mirka Dočkala“ je zajímavý. Podle mého mínění hlavně tím, že se v něm odhalují jisté limity aristotelismu, které později alespoň částečně přešly jak do scholastiky, tak do (po-)osvícenských myšlenkových systémů typu materialismu, přírodovědně zaměřenému empirismu etc.
    Aristotelés byl co do myšlení jistě velmi schopným člověkem. Ale ve svých systémech upozadil právě člověka samotného. Pro Sókrata, Platóna či Jana Patočku je údělem člověka péče o duši, pro Buddhu pěstování soucitu a mírnění utrpení, pro Pavla z Tarsu či Aurelia Augusta neminutí se s láskou. U Aristotela to vypadá, že údělem člověka je mu „jen“ jakýsi neosobní popis světa. I Aristotelův „první hybatel“ je příčinou zejména procesů fyzikálních (pohybu, změn). Ten hybatel snad může být i osobní, ale také nemusí. A při takovém fyzikalistickém pohledu na svět lze Occamovou břitvou odřezat opravdu leccos:
    Mohu objednání guláše vysvětlit deterministicky? Ano, tedy pryč se svobodnou vůlí. Mohu pláč bytosti umístěné do pro ni neoptimálních podmínek vysvětlit „přírodovědecky“ – hmotnými (fyzikálně – biologickými, fyziologickými,…) procesy? Ano, tedy je zbytečné rozmnožovat entity o prožívání bolesti, utrpení, zoufalství, naděje, milosti, radosti, vděčnosti či lásky. La Mettrieho člověk – stroj může být (přírodou, evolucí nebo tím Aristotelovým prvním hybatelem) ustrojen a rozpohybován (naprogramován) tak, že se někdy směje a jindy pláče, ale přitom „ve skutečnosti“ nežije. Nic „ve skutečnosti“ necítí, neprožívá – nemusí a nemůže se „opravdově“ angažovat. A jestli se mu to snad jeví jinak – tak mu lze „nezaujatě“ sdělit, že se „objektivně“ mýlí.
    Rozhodně netvrdím, že Aristotelovi byla etika cizí. Nakonec – leccos o ní napsal. A jistě netvrdím, že aristotelikové pokládají své bližní (nebo sebe) za mrtvé stroje. Tvrdím však, že dokud své lidství nevpustí do své filosofie (třeba jak to dělají existencialisté), budou jejich myšlenkové konstrukce samospádem směřovat k modelům světů obdivuhodně strukturovaných, ale neživých a nesmyslných. A aristotelikové budou moci maximálně doplňovat své konstrukce o neviditelné trpaslíky, kteří tomu pádu budou bránit. Ty neživé světy se nám totiž při popisu reality jako čehosi „vnějšího“, bez naší osobní účasti na ní, (logicky, modálně, a možná i onticky či jak) jeví jako „možné“. Že by to mohlo být jinak, asi není úplně samozřejmé. Myslet si, že i kdyby hmota, prostor a čas byly pomíjivé či iluzorní, i kdyby princip sporu nevládl vždy, všemu a všude, že by mohla být skutečná milost nebo láska, to se metodami aristotelské (a snad ani jiné vědecky korektní) logiky nedá dokázat. Tomu se dá možná věřit – a možná se to dá nějak žít. Ale bez svobodného angažovaného rozhodnutí držitele Occamovy břitvy to tomu řezání myslím neodolá.
    Honza

    OdpovědětVymazat
  2. "Mohu objednání guláše vysvětlit deterministicky? Ano, tedy pryč se svobodnou vůlí. Mohu pláč bytosti umístěné do pro ni neoptimálních podmínek vysvětlit „přírodovědecky“ – hmotnými (fyzikálně – biologickými, fyziologickými,…) procesy? Ano, tedy je zbytečné rozmnožovat entity o prožívání bolesti, utrpení, zoufalství, naděje, milosti, radosti, vděčnosti či lásky."

    No, právě že já bych tak suverénně netvrdil to ANO, pokud nám jde o opravdu vysvětlení a ne jen psychologicky působivé přesvědčení o tom, že se jedná o vysvětlení.

    Jinak, co se týče mé pozice na rozmezí aristotelismus-existencialismus, určitě nejdu tak daleko jak známí existencialisté skutečně šli. Z čeho by si měl ovšem aristotelismus vzít z existencialismu vážnou inspiraci, je podle mne právě to Kierkegaardovo "myslí se zpětně, ale žije dopředně", přičemž je tam třeba ovšem doplnit, že "i myslet je žít", neboť myslet mohu a nemusím (pokud existuje svoboda). Ale jak jsem již dříve naznačil, na toto téma zde budu zveřejňovat své již dříve napsané texty, kde to bude rozvedené. Pravděpodobně v červenci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě vím, že Tvá filosofická pozice není „suverénní ANO“ tomu mnou popisovanému odřezání života od ,objektivního‘ světa. Ba dokonce si myslím, že takové suverénní ANO většinou nemají v úmyslu prezentovat ani mnohem čistokrevnější aristotelici, než jsi Ty. Jen se obávám, že se to těm aristotelikům k onomu ANO sesouvá samo, pokud se pro ně stane „objektivita“ modlou. A že nehodláš jít se „známými existencialisty“ všude po jejich cestě, to nejen chápu, ale i oceňuji. Já osobně zrovna ve věci odmítání výše zmíněného ANO se také necítím být zrovna extrémním existencialistou. Jsem kantovec a našel jsem se v Tebou linkovaném textu „Problém dokazování svobody“ od Jiřího Fuchse. J. Fuchs v něm píše:
      „…jeho (tj. Kantovo) spekulativní úsilí ohledně svobody, která takové teze (tj. o autoritě či důstojnosti mravnosti) zakládá, je podvázáno gnoseologickými předsudky, jimiž si Kant znemožnil filosofické řešení problému. Svobodu dokonce zařadil mezi pověstné antinomie, jimiž se snaží sofisticky prokázat marnost pokusů o důkazy metafyzických skutečností. Když pak v etické reflexi potřebuje svobodu, spokojuje se s tím, že fakticky jednáme v síle ideje svobody a s vědomím teoretické nedostatečnosti na problém rezignuje (Základy metafyziky mravů. Praha 1976, str. 103-104).“
      Tak přesně tyto kantovské „gnoseologickými předsudky“ mám já a nemyslím si o nich, že „znemožňují filosofické řešení problému“. (Možná znemožňují pohrdat jinak myslícími bližními, ale to mi fakt nevadí.) A nejen že se za ony „předsudky“ nestydím, ale chovám mírné podezření, že ti, kdo nechtějí ani spadnout k aristotelskému ANO mrtvému světu, ani nechtějí sdílet s Kantem jeho „gnoseologické předsudky“, to mají s filosofováním docela těžké.

      Vymazat
  3. Našel jsem na youTube pěknou sérii přednášek na téma svoboda x determinismus v dobře srozumitelné angličtině, kterou průběžně poslouchám. Tak kdyby to někoho zajímalo, zde je první díl: https://www.youtube.com/watch?v=ZpHT4lHb16Q

    OdpovědětVymazat
  4. Dovoluji si připojit komentář k tématu. Bohužel jsem se moc rozepsal, takže kvůli omezení velikosti příspěvku to bude po částech.

    Část 1.


    Nejprve se vyjádřím obecně :

    Podle mého názoru je marné snažit se dokazovat nějaké skutečnosti o světě (determinismus, indeterminismus, svobodnou vůli, ...) čistě filosofickými prostředky.

    To nemůže fungovat už z principu. Jak uvedl anonym v diskusi o Gilsonovi, na úrovni jazyka existují v zásadě jen tři způsoby, jak něco dokázat (autorita, kruh, nekonečný regres zdůvodnění) a je jasné, že ani jeden z vyjmenovaných způsobů není s to něco vyřešit.

    Jinak řečeno: máme formulovány nějaké výchozí předpoklady a za pomocí logických pravidel a případně metodologických postupů z nich vyvozujeme nějaké závěry. Tímto způsobem tedy už z principu nelze získat více informace, než kolik je obsaženo ve výchozích tvrzeních a v transformačních pravidlech.
    Neboli na konci i té sebedůmyslnější úvahy víme v podstatě totéž, co jsme věděli už na začátku - jen je to nějak jinak formulováno. Takové přeformulování sice může být užitečné, ale nemůžeme si myslet, že se nám takto podaří odhalit nějaká tajemství vesmíru.
    Jak se říká, z hovna bič neupleteš.

    Jediný potenciálně úspěšný způsob pro řešení výše uvedených problémů, který se také v praxi neobyčejně osvědčil, jsou metody, které používá věda. Vědecká metodologie totiž prostřednictvím pozorování a experimentů vnáší do systému poznatků nové pozorovací věty a tím ho informačně obohacuje. To umožňuje rozšiřovat množství poznatků a verifikovat nebo falsifikovat stávající teorie. Její sílu prokázala praxe.


    Když bych měl výše uvedené vztáhnout na "modální determinismus" pana Dočkala :

    Jestli pan Dočkal tvrdí, že jiné možnosti než to, co se aktuálně stalo, jsou zbytečné k vysvětlení světa a je možno je odřezat Occamovou břitvou, tvrdí tím vlastně determinismus, t.j. na konci své úvahy má jen to, co do ní vložil na začátku. Buď se s tím spokojí a pak je to jen důkaz kruhem, nebo bude pokračovat a pustí se do zdůvodňování, proč jsou ty jiné možnosti zbytečné. Zůstane-li na půdě filosofie a bude se pohybovat v rovině obecných tvrzení, může takto pokračovat pořád dále, ad infinitum.
    Asi by bylo lepší to nekomplikovat, všechny ty nadbytečné úvahy rovnou odřezat Occamovou břitvou a determinismus si postulovat přímo.

    Jestli platí to, co je napsáno v textu "... Naše determinovanost se tedy nemá vyčerpávat fyzikálně-chemicko-biologickými příčinami, nýbrž hlavní princip determinace je ontologické povahy..." a filosofické důvody jsou pro pana Dočkala hlavním zdrojem jeho deterministického přesvědčení, pak mi to připadá hodně slabé a také dost nepochopitelné, neboť mám dojem, že pan Dočkal je vcelku dobře obeznámen se současnými vědeckými poznatky a nerozumím tomu, proč by své názory neměl zakládat právě na nich.


    Snad ještě pár slov k modálnímu determinismu :

    "Mirek tvrdí toto: pokud je deterministické zdůvodnění jednání dostačující - a já nemám důvod si myslet, že není - pak nerozmnožujme entity (zde zavedením svobodné příčiny), pokud to není nutné. Zde to nutné není. Svobodná vůle je tak pro něj "neviditelným trpaslíkem", jehož existenci nelze nijak dokázat."

    Až na to slovo "deterministické", které mi připadá zbytečně omezující a nahradil bych je slovem, které by poukazovalo na zdůvodnění, provedené v rámci přírodních věd, bych s tím v podstatě souhlasil.
    Uvedené tvrzení je podle mne bez problémů vyslovitelné i z pozice fyzikalismu a myslím si, že to ani není nějaký originální vynález pana Dočkala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "máme formulovány nějaké výchozí předpoklady a za pomocí logických pravidel a případně metodologických postupů z nich vyvozujeme nějaké závěry. Tímto způsobem tedy už z principu nelze získat více informace, než kolik je obsaženo ve výchozích tvrzeních a v transformačních pravidlech.
      Neboli na konci i té sebedůmyslnější úvahy víme v podstatě totéž, co jsme věděli už na začátku - jen je to nějak jinak formulováno. Takové přeformulování sice může být užitečné, ale nemůžeme si myslet, že se nám takto podaří odhalit nějaká tajemství vesmíru.
      Jak se říká, z hovna bič neupleteš.
      "

      No, já bych to tak vůbec nepodceňoval. Ono se totiž dá říct, že veškeré poznávání je "pouze" explicitace něčeho, co původně poznáváme tzv. "konfúzně", zastřeně, rozmazaně. Přičemž ta zastřenost může být taková, že můžeme mít dojem, že onen předmět zastřeného poznání nepoznáváme, resp. jsme nepoznávali vůbec. Pokud ty výchozí předpoklady označíme jako "hovno", což je termín s již poněkud zažitým významem či konotacemi, tak se nám opravdu bude zdát, že z něj bič neupleteme. Jenomže i empirická věda pracuje s určitými předpoklady (protože každý svůj základní zkušenostní poznatek, nad nímž pak nadále bádá, nějak kognitivně pojímá) a nepředpokládám, že bys je označil jako "hovna".
      Krom toho je třeba opět upozornit na to, že ona formulace výchozích předpokladů prostě není libovolná a arbitrátní - zde narážím na naši diskuzi o logikách a jejich vnitřní koherenci. Jednak mohou být určité výchozí předpoklady prostě nutné, a jednak proces jejich precizace a shodnutí se na nich je jeden z nejklíčovějších a nejobtížnějších.

      "Jediný potenciálně úspěšný způsob pro řešení výše uvedených problémů, který se také v praxi neobyčejně osvědčil, jsou metody, které používá věda. Vědecká metodologie totiž prostřednictvím pozorování a experimentů vnáší do systému poznatků nové pozorovací věty a tím ho informačně obohacuje. To umožňuje rozšiřovat množství poznatků a verifikovat nebo falsifikovat stávající teorie. Její sílu prokázala praxe."

      V tom je vícero vážných problémů:
      - filozofie a empirická věda mají různé předměty svého zájmu. Pokud začne vědec fušovat do filozofie a zapomíná na to, že je vědec, je to průser. Vyjadřuje se totiž v tu chvíli ne jako vědec, ale jako filozof.
      - samotná věda stojí nutně na určitých filozofických předpokladech, především na určité teorii poznání (je to velmi často je to empirismus)
      - osvědčení síly vědy v praxi pro filozofii ještě nemusí znamenat vůbec nic. Věda může být jistě úspěšná v mezích svého výzkumu a také jistě je. Problém je, když ty meze začne překračovat; následky mohou být i tragické. Navíc, ono osvědčení v praxi je pravdivé pouze z jistého hlediska. Z jiného se dá zase říci, že nám věda nejen neprospěla, ale i uškodila.

      Vymazat
    2. "Jenomže i empirická věda pracuje s určitými předpoklady ..."

      Ano, pochopitelně. Podle mne je tím vhodným kritériem pro posuzování pravdivosti teorií o světě (logické systémy teď ponechme stranou) právě praxe.


      "- filozofie a empirická věda mají různé předměty svého zájmu."

      Podle mne to tak sice je, ale je to výsledek toho, že věda a filosofie používají jiné metodologické postupy. Protože věda je při řešení problémů mnohem úspěšnější (to považuji za empirický fakt), vytlačila filosofii z řešení těch otázek, kde bylo možné její nasazení (kosmologie, struktura hmoty, atd.)

      Mezi takové potenciálně vědecky řešitelné problémy patří, podle mne, i otázka determinismus versus svobodná vůle. Proto jsem napsal, že je marné snažit se řešit takové věci čistě filosofickými prostředky. Pochopitelně nám věda vyprodukuje jen nějaký epistemický model, který se jen více či méně bude blížit skutečnosti. Ovšem filosofie může nabídnout jen spekulace, jakých bylo už nepočítaně a nic se nevyřešilo.

      Ale např. etiku nikdo filosofům nebere (alespoň zatím :D).


      "Pokud začne vědec fušovat do filozofie ... je to průser."

      Nemyslím. Filosofující vědci nebo filosofové, kteří mají k vědě blízko, píší podle mne daleko věrohodnější texty, než "čistí" filosofové, kteří se často utápějí v prázdných spekulacích.


      "samotná věda stojí nutně na určitých filozofických předpokladech ..."

      Ano. Nemělo by se to ale chápat tak, že vědci by bez filosofů byli v koncích. Nejsem historik vědy, ale řekl bych, že metodologii vědy si vypracovali vědci (počínaje Galileem) sami a filosofové ji teprve zpětně "reflektovali" (a začali vědce poučovat, že vlastně nemohou nic vědět).


      "Navíc, ono osvědčení v praxi je pravdivé pouze z jistého hlediska. Z jiného se dá zase říci, že nám věda nejen neprospěla, ale i uškodila."

      Osvědčením v praxi míním to, že aplikace vědeckých poznatků vede k úspěšnému řešení nebo alespoň k postupnému pokroku při řešení těch problémů, kde byly nasazeny (na rozdíl třeba od zаříkávání, černé magie nebo rituálního obětování zvířat). Díky vědě se teď můžeme vykecávat na netu a nemusíme se bát moru.

      Že jsou vědecké poznatky zneužívány, to mne osobně také velmi trápí, ale za to věda nemůže. Nůž také nemůže za to, že skončil někomu v žaludku.
      Že svět ovládla neoliberální doktrína, prohlubují se sociální rozdíly a akceleruje devastace ekosystému, je spíše selháním filosofů, než vědců. To jsou přece "milovníci moudrosti" a politická filosofie nebo etika je v jejich kompetenci. Proč tedy mlčí a pinoží se za akademickými hodnostmi nebo žijí ve svých věžích ze slonoviny ?
      Tady vidím "problém etické legitimace filosofie".

      No ale to jsem se dostal až moc daleko, tak už toho raději nechám.


      Vymazat
    3. "Podle mne je tím vhodným kritériem pro posuzování pravdivosti teorií o světě (logické systémy teď ponechme stranou) právě praxe."

      Takže jsi v posledku pragmatik?

      "Nejsem historik vědy, ale řekl bych, že metodologii vědy si vypracovali vědci (počínaje Galileem)"

      A jak z toho plyne, že se obešli bez filozofických předpokladů?

      "Že jsou vědecké poznatky zneužívány, to mne osobně také velmi trápí, ale za to věda nemůže."

      No, nejde pouze o zneužití. Prostá aplikace vědy vytváří přirozeně určité jiné/nové sociální podmínky, které, když se předem dostatečně nezreflektují (nakolik je to možné), mohou mít negativní dopad.

      Vymazat
    4. "Takže jsi v posledku pragmatik?"

      Ne, pragmatik (ve smyslu filosofickém) nejsem. Nicméně si myslím, že slovo praxe je v daném kontextu výstižné, neboť se tím nemyslí jen nějaké experimenty a pozorování, ale také aplikace - průmysl, praktická medicína, apod.


      "A jak z toho plyne, že se obešli bez filozofických předpokladů?"

      Ano, máš pravdu, pracovali i s filosofickými předpoklady. To bylo spíše takové moje rýpnutí do filosofů.


      "Prostá aplikace vědy vytváří přirozeně určité jiné/nové sociální podmínky, které, když se předem dostatečně nezreflektují (nakolik je to možné), mohou mít negativní dopad."

      No já nebráním filosofům v reflektování čehokoli. Já bych naopak rád viděl, kdyby se mnohem více vyjadřovali k vývoji společnosti a k jejím problémům a kdyby předkládali vize jako jejich předchůdci, o kterých se píše v dějinách filosofie.

      Vymazat
    5. Anonymnímu bez podpisu:

      Jestli správně čtu mezi řádky, tak chcete říci, že to, co tady řeší Jakub je příliš abstraktní? Neověřitelné praxí, tedy v praxi nepoužitelné a tím pádem tak nějak neužitečné? :o) Že je Jakub hodně abstrakní, k tomu bych se asi i připojil, ale k tomu co jste napsal mám dvě námitky:

      Jak jsem zde napsal již dříve, tak „vize“, tedy „velké myšlenkové systémy“ jak to nazývám já - jsou již půl století po smrti. Kdyby se tady Jakub nějakou vizi pokoušel rozvíjet, tak se jednou pro vždy zesměšní. On ale místo toho čte „Jednotu filosofické zkušenosti“. Problémy, s jakými by se nějaká nová „kritická teorie společnosti“, nějaký nový -ismus musel vypořádat - aby mohl být považován za funkční a seriozní - jsou prostě nepřekonatelné. Kdy už to pochopíte? Kdyby se nějaký takový -ismus měl nakonec podařit, byl by to asi stejný div světa, jako kdyby se Jakubovi podařilo mít dítě s tou královnou ze Sáby:o)

      A zadruhé: i kdyby se nakrásně filosofové začali všichni věnovat nějakým praktickým tématům všedního dne, tak ale k té totální abstrakci nakonec stejně zase dojdou, i když třeba oklikou. Pokud bychom si totiž vymysleli nějaký nový krásný -ismus, tak k jeho fungování bude stejně zapotřebí zcela iracionální a abstraktní víra. Stejně iracionální jako třeba víra křesťanská, nebo kult osobnosti atp.

      A toho by si filosofové dřív nebo později zase všimli... a jsme zpátky na začátku.

      A na závěr ještě jeden postřeh pro Anonymního bez podpisu: když někdo někde nabízí nějakou novou „vizi“, tak si to vždy rád přečtu. Tady to bylo s panem Fuchsem – a nic jsem se nedozvěděl. A upozorňuji vás, že tak to je ve 100% případů. Přesto si znovu a znovu rád přečtu, co kdo nabízí nového, i když vím, že je to beznadějné. Nedávno jsem si přečetl knižní novinku se slibným titulem: Cesty z postmodernismu. A jak to dopadlo? Po cca 250ti stranách byl závěr takový, že cesta z postmodernismu prostě není. A tak to je.
      TM

      Vymazat
    6. "Že je Jakub hodně abstrakní, k tomu bych se asi i připojil"

      Člověk se tu snaží dávat zcela konkrétní, dokonce "chutné" příklady jako guláš, a takhle dopadne :-)

      Vymazat
    7. Ha, měl jsem spíše na mysli, že zde probíraná témata jsou abstraktní.

      Vymazat
    8. "Jestli správně čtu mezi řádky, tak chcete říci, že to, co tady řeší Jakub je příliš abstraktní? Neověřitelné praxí, tedy v praxi nepoužitelné ..."

      Tak to jste nečetl mezi řádky úplně správně.

      V prvním příspěvku jsem vyslovil tezi, že filosofie nemůže vyřešit takové otázky o struktuře a fungování vesmíru, jako je např. problém determinismus nebo svobodné vůle - a to bylo téma tohoto blogspotu.
      To ale, podle mého názoru, není dáno tím, že je abstraktní, je to dáno její metodologií, která není založena na práci s empirickými daty. Neobohacuje tak výchozí předpoklady o nové poznatky a nepoužívá ani empirická data k verifikacím nebo falsifikacím hypotéz, což ji neumožňuje "srovnat krok" s tím, co se často pokouší řešit.
      S empirií pracuje vědecká metoda a její účinnost je ověřena praxí v širším smyslu.
      Je proto také (podle mne) kompetentní pro řešení výše uvedených problémů.
      Pochopitelně, že v situaci, kdy se empirických dat nedostává nebo je problém příliš obecný či kompelxní a stav poznání ho neumožňuje nějak rozložit na dílčí úkoly, nic jiného než filosofie nezbývá. V těchto případech je ale vhodné se o dosažený stav vědeckého poznání alespoň opřít.


      Šlo o názor na způsob řešení otázky svobodné vůle (téma spotu), nikoli nějak primárně o problém filosofie versus věda a o "velké myšlenkové systémy" už nešlo vůbec !
      O to jsme jen tak drobně zavadili až v další diskusi.

      Ale jelikož Vaše replika byla o tom, odpovím na ni.

      V textu jsem vyslovil názor, že filosofické úvahy v podstatě jen omílají to, co do nich sami vložíme, s čímž asi souhlasíte. Od toho se zřejmě odvíjí i odpor k "vizím".

      Nemyslím si, že by "vize" nebo možná bychom měli spíše používat slovo "ideologie" byly mrtvé. Momentálně převládá ideologie neoliberalismu. Nebo to snad není "myšlenkový systém" či "vize" ?
      A pokud se společnost dočista nerozloží, bude nahrazen něčím, co bude reagovat na narůstající krizové jevy a lépe odpovídat dosaženému stupni společenského vývoje.
      Nechápu jak někdo, kdo se zřejmě pokládá za dialektika, může být přesvědčem o dovršení vývoje, ustrnutí na místě a konci dějin.

      Že bude nějaký případný nový "-ismus" založen na tom, co už tu dříve v nějaké podobě bylo, je docela dobře možné. Ani ty "velké myšlenkové systémy" minulosti nestojí tak úplně na zelené louce a některé základní myšlenky se v podstatě táhnou celými dějinami filosofie.

      Ano, je pravda, že každý nový "-ismus" (tak jako všechny předchozí) bude založen na nějakých postulátech, ať už to bude iracionální víra, nějaké zobecněné poznatky nebo naše představa o tom, jak by měl svět vypadat, která bude vycházet z kulturní historie a biologické podstaty člověka.
      No a jako co ?
      Nemůže snad z tohoto důvodu -ismus plnit svou společenskou funkci, stmelovat společnost a usměrňovat její chování směrem, který byl do něj vložen prostřednictvím postulátů ?

      A o tohle přece jde, ne o nějaké Absolutní Pravdy ...

      Takže mi není jasné, proč by se měl někdo zesměšnit předkládáním vizí nebo analýz, které nějakou takovou vizi připravují. Pochopitelně, člověk se zesměšnit může, ale to se mu může podařit obecně čímkoli.
      A nevšiml jsem si, že by se v knihkupectvích Platonova Ústava nacházela v regálu s humoristickou literaturou.

      Vymazat
    9. Pokračování (příspěvek může obsahovat max.4096 znaků)


      Možná bych se vrátil na začátek a potvrdil, že určitá "výtka" v tom mém textu mezi řádky skutečně byla, ale možná ani ne tak k abstrakci, jako spíše k opomíjení "praktických" témat, jako jsou např. otázky ekologické nebo sociální.
      Ta "výtka" byla jen velmi lehká, neboť z několika izolovaných textů se dá těžko usuzovat a nebyla ani nějak osobní, protože stejná věc mi schází i v textech jiných filosofů, kteří by k ní vzhledem ke svému zaměření mohli mít blízko.
      Pochopitelně se to netýká všech filosofů, např. na Vámi odkazovaného pana Hausera to jistě neplatí.
      Stejně tak to asi nelze vytýkat nějakým filosofům-specialistům, úzce zaměřeným např. na logiku (to jsou dnes často spíše matematici, než filosofové v tradičním slova smyslu).


      Nejsem sice v zásadě proti diskusi o "myšlenkových systémech", ale téma byl determinismus a byl bych spíše proto to tuhle diskusi ukončit, neboť by asi by nebylo vhodné prostor na blogu zneužívat.
      U jiného tématu diskuse také poněkud uhnula a jelikož na tom nejsem zcela bez viny, nechtěl bych to opakovat ...


      Vymazat
    10. Anonymní bez podpisu:

      Ano, odbočili jsme od původního tématu, ale pořád je to k věci. Vy jste měl nějakou výtku, tak tímto jsme to vysvětlili. Takže bych to neviděl jako nějaké zneužívání. Ale ano, asi by bylo vhodné to teď ukončit. Snad tímto:

      "No a jako co ? Nemůže snad z tohoto důvodu -ismus plnit svou společenskou funkci, stmelovat společnost a usměrňovat její chování směrem, který byl do něj vložen prostřednictvím postulátů ?"

      Problém je v tom, že
      1) žádný takový -ismus nemůže být naplněn (tvrdí i Hauser)
      2) a dosáhnout spravedlivého uspořádání je možné jen za cenu nespravedlností. Dosažení dobra je možné jen nedobrými prostředky.

      .. a filosofové tohle dnes už moc dobře vědí. Tak po nich nechtějte, aby se namáčeli do ideologické špíny, která je navíc stejně odsouzena k nezdaru.V tomto směru je vhodnější apelovat spíše na ideology stranických sekretariátů, než na filosofy. Ať ideologové zlepší svou práci, oni jsou tu od toho, aby si s čistým svědomím upatlali ruce od krve. Ne tak filosofové.

      A tím zakončuji svou aktivní obranu abstraktní filosofie :o)

      Vymazat
    11. Obávám se, že bez odpovědi to asi ponechat nelze.

      1) -ismy jsou zákonitým jevem při vývoji společnosti, v souladu s aktuálními potřebami vznikají, ovlivňují další vývoj a až se vyčerpají, jsou odstaveny, transformovány nebo nahrazeny jinými -ismy.
      Z nezainteresovaného pohledu nejde o nějaké jejich naplnění ve smyslu jejich plného uskutečnění, prostě jen sehrávají svou historickou roli při vývoji civilizace. Takhle to funguje, ať se to někomu líbi, nebo ne.

      2) To je sice obecně pravda, ale to nevylučuje nějakou relativně přijatelnou střední cestu.


      "V tomto směru je vhodnější apelovat spíše na ideology stranických sekretariátů, než na filosofy."

      KAŽDÁ ideologie je založena na nějakých filosofických (nebo náboženských) východiscích ! A filosofové se těmto věcem také aktivně věnovali, jak se lze přesvědčit poměrně snadno byť jen letmou četbou dějin filosofie.
      A kdokoli začne nějak hlouběji rozebírat pojmy jako spravedlnost, svoboda, útlak apod., dělá vlastně filosofii.


      "... oni jsou tu od toho, aby si s čistým svědomím upatlali ruce od krve."

      Melodrama.


      "A tím zakončuji svou aktivní obranu abstraktní filosofie :o)"

      To nebyla obrana, spíše vykázání za dveře :o)
      Jestli se domníváte, že filosofie má být jen do sebe uzavřený podnik pro zasvěcené, tak připomínám, že proti takovému pojetí se vyslovil i pan doc.Kolman, i když nikoli v souvislosti s -ismy :

      "... Ospravedlněním toho všeho je prostý fakt, že přinejmenším ona 'primitivní' část matematiky, která souvisí s 'přirozeným' pojmem čísla, je veřejným statkem, nikoli soukromým pozemkem veleknězů vědy, kteří k němu podle vlastního uvážení poskytují vyvoleným přístup. Takovéto pojetí vědy jde ostatně proti zásadám jekékoli kritické filosofie, zvláště té, která začíná faktem sdíleného jazyka ...
      ...
      Kritériem nadání je zde přitom právě OBECNÝ PROSPĚCH tohoto rozšíření, NIKOLI VLASTNÍ USPOKOJENÍ JEDINCE či jeho soudruhů. ODTUD POCHÁZÍ KRITIKA VĚDECKÝCH TEORIÍ PĚSTOVANÝCH PRO SEBE SAMA, či z jiné oblasti kritika avantgardních umělěckých směrů.
      K ironii doby patří, že se stalo běžným tyto směry hájit, nikoli odmítat. ... To samozřejmě nemění nic na základním principu vstřícnosti (charity), který nám velí takovéto výstřelky nesankcionovat, neomezují-li naši svobodu, a to nikoli z lásky (tolerance), ale opatrnosti plynoucí z nedostatku schematických kritérií pro odlišení dobrého od špatného. Tím ani náhodou neříkáme, že takového rozlišení není možné, ba naopak, jeho popření je projevem MRAVNÍHO A EPISTEMICKÉHO NIHILISMU, KTERÉ JSOU právě proto, že se jedná o společenské, nikoli čistě privátní postoje, Z DEFINICE NEUDRŽITELNÉ. TENTO ZÁVĚR PLATÍ OBECNĚ O VŠECH TZV. 'SKEPTICKÝCH ARGUMENTECH', JAK SE JIMI, na můj vkus až příliš často, ZABÝVÁ 'TEORETICKÁ' FILOSOFIE."

      (Viz Úvod k Filosofii čísla, str.25-26.)

      Vymazat
    12. Anomynímu bez podpisu:

      Uvědomujete si, že tím posledním odstavcem jste nakonec přeci jen NAPLIL na tento Jakubův blog? A to dokonce VELKÝMI PÍSMENY?

      „Jestli správně čtu mezi řádky, tak chcete říci, že to, co tady řeší Jakub je příliš abstraktní? Neověřitelné praxí, tedy v praxi nepoužitelné a tím pádem tak nějak neužitečné? :o)“

      V tomto směr jsem vás tedy EVIDENTNĚ odhadnul velmi přesně...

      Pokud o to snad někdo nebude mít výslovný zájem, ponechám to už bez dalšího komentáře.

      Vymazat
    13. Nebudeme to už rozpitvávat, reaguji jen kvůli slovu "naplil", neboť to teď vypadá, že autora blogu nějak shazuji, což si nemyslím. Navíc poslední odstavec nebyl můj, pocházel z pera pana doc. Kolmana.

      „Jestli správně čtu mezi řádky, tak chcete říci, že to, co tady řeší Jakub je příliš abstraktní? Neověřitelné praxí, tedy v praxi nepoužitelné a tím pádem tak nějak neužitečné? :o)“

      Obecně NEPLATÍ, že co je abstraktní a neověřitelné praxí musí být nutně neužitečné ! Např. matematika je abstraktní určitě více než jakákoli myslitelná filosofie, matematická tvrzení se ani neověřují praxí a neužitečná rozhodně není, právě naopak, dnes na ní stojí celá věda a technika.

      Zda jsou některé články podle mne příliš abstraktní a teoretické nebudu rozebírat.


      Vymazat
  5. Pokračování (příspěvek může obsahovat max.4096 znaků)

    Část 2.


    Z uvedeného popisu mi není jasné, zda se pan Dočkal zabývá pouze determinismem u lidského jednání jako protikladu svobodné vůle nebo zda si pro svůj "modální determinismus" nárokuje i širší platnost.

    Platí-li to druhé, t.j. obhajuje "deterministický vesmír", pak není zřejmé, jak se vyrovnává s dnes převládajícími představami soudobé fyziky, dle kterých je na té úrovni skutečnosti, kterou popisuje kvantová mechanika, uskutečnění nějakého jevu výsledkem náhody a nikoli pevně dané nutnosti.

    V tomto případě by nebyl, dle mého názoru, postup pana Dočkala s odřezáváním nějakých možností korektní.

    Alternativní možnosti průběhu a výsledku děje nejsou nějací "neviditelní trpaslíci", neboť figurují v jeho fyzikálním popisu (tak, jak s ním pracuje kvantová mechanika) a plní tam důležitou funkci. Nejsou to tedy minimálně z tohoto hlediska nějaké nadbytečně zmnožené entity.
    Navíc jsou v takovém popisu považovány za z fyzikálního hlediska uskutečnitelné.

    Takže nějak nechápu, co by zakládalo právo vylučovat je z hlediska "ontologického".


    Podle mého názoru je v souladu se současnou vědou postoj, že na mikro-úrovni funguje indeterminismus, který je ale omezen svým pravděpodobnostním charakterem a na makro-úrovni z toho vyjde skoro 100 % determinismus (ale to slovo "skoro" tam být musí).


    Ovšem pro zastánce nějakých metafyzických konceptů svobodné vůle je indeterminismus jen přesun z deště pod okap.


    Možná bych ještě připojil pár slov o textu pana Fuchse o dokazování svobody.

    Je nutno si uvědomit, že potenciální nekonzistentnost postoje deterministy nevypovídá o determinismu ve vesmíru o nic více, než vypovídá paradox holiče o možnosti holiče oholit sám sebe. (Pokud někdo nezná - holič holí všechny, kteří se neholí sami. Holí sám sebe ?)

    Vedení dialogu není s determinismem nijak v rozporu. Dialog můžeme přirovnat k šachové partii - soupeři musí reagovat na tahy protihráče a podle dynamicky se měnící situace přizpůsobovat své reakce. Počítač je zkonstruován jako deterministický stroj a nikdo jistě nebude popírat, že dva počítače spolu mohou sehrát šachovou partii. Nakonec turnaje šachových programů se skutečně pořádají.

    Tedy vidíme, že vést v deterministickém světě dialog je fyzicky možné - a pokud by popis takového dialogu vedl k paradoxu, ke sporu, apod., pak by to nebyl žádný důkaz svobody, ale jednalo by se o chybu úvahy, sporně definované pojmy a nebo dokonce nedostatečnost jazykových prostředků pro vyjádření skutečnosti. To by mělo motivovat spíše ke hledání chyby nebo k nápravě jazyka (např.zpřesněním definic) než k odmítnutí přijmout realitu.


    Podle mého názoru se ovšem panu Fuchsovi žádný rozpor dokázat nepodařilo a jeho text obsahuje spoustu vyložených nesmyslů.
    Ty jsou způsobeny hlavně zkresleným popisováním determinismu - deterministicky jednající agent je často vykreslován jako nějaká izolovaná jednotka, která je nějak "naprogramována" a podle toho jede děj se co děj.
    Tak to ale přece není - deterministicky jednající subjekt je součástí nějakého širšího okolí a je s ním propojen sítí kauzálních vztahů, přičemž jednotlivé součásti tohoto systému se vzájemně ovlivňují. Přijímání argumentů, reakce na ně a případně i změna stanoviska s tím nejsou nijak v rozporu. Tohle vše se pak děje determinovaně, jako když se ze svahu řítí lavina kamenů, které do sebe navzájem narážejí a ovlivňují tak své dráhy.

    OdpovědětVymazat
  6. Pokračování (příspěvek může obsahovat max.4096 znaků)

    Část 3.


    Podrobněji k textu pana Fuchse :

    "1) Ze smysluplnosti teoretické komunikace. ..."

    Dokazovat nebo vyvracet fakta o světě (determinismus) pomocí axiologických kategorií tak, jak to činí pan Fuchs, je podle mne jen skryté přiznání, že adekvátní důkazové prostředky (empirie nebo logika) selhaly. To je jako pokoušet se popřít existenci slonů důkazem nesmysluplnosti komunikace o slonech.

    "... Implikační řada je tedy následující: je-li teoretická diskuse smysluplná, je možnost názorového sjednocení a pak je i možnost průběžného zaujímání teze a antiteze čistě pod vlivem či na základě důvodů. Tento konsekvent však determinista popírá."

    To není pravda, nevidím žádný důvod, proč by měl determinista něco takového popírat - viz moje úvodní poznámka. Možných námitek si je asi vědom i pan Fuchs, a proto do závorky doplnil větu :

    "... Neboť jako takový zavádí determinantu, která v každém okamžiku determinuje každého partnera k zaujetí právě tohoto myšlenkového postoje, který zaujímá. (To, že takovou determinantou nemůže být důvodově získaná evidence, uvidíme později.)"

    Kdo se ale těší, že něco uvidí později, bude zklamán. Celý text se totiž nese v podobném duchu.


    "2) ... Taková pochybnost však (podobně jako diskuse) předpokládá možnost zaujmout v každém bodě zkoumání pozici teze i antiteze – a sice nedeterminovaně, čistě podle logické situace důvodů pro a proti. Podle deterministy jsme však všichni i on sám determinováni právě ktomu myšlenkovému postoji, který zrovna zaujímáme."

    Proč nedeterminovaně ??? Opět omílání téhož argumentu, determinista je determinován, deterministicky jednající subjekt nemůže průběžně vyhodnocovat argumenty a měnit postoje ...

    BLBOST !!! (Je mi moc líto, ale jinak se to nazvat nedá.)

    Tady si neodpustím poznámku, že samotné logické jednání podle důvodů pro a proti je právě naopak deterministické - jednat logicky znamená v podstatě mechanicky následovat nějaké schéma. Logika se může zadhrnout tehdy, hovoří-li důvody ve stejné míře pro různé alternativy (viz bajka o oslovi, který mezi dvěma kupkami sena pošel hlady). Ale ani to není konec determinismu, neboť deterministicky jednající "stroj" může mít pro takové případ nějaký postup - např. šachový počítač v případě stejně ohodnocených pozic použije k výběru generátor pseudonáhodných čísel. Stejně tak by mohl např. vybrat první nebo poslední z alternativ, atd.

    OdpovědětVymazat
  7. Pokračování (příspěvek může obsahovat max.4096 znaků)

    Část 4.


    "3) Z možnosti pravdy. ... Determinista evidentně předpokládá možnost poznat pravdu ... Tento předpoklad však determinista svou antitezí vylučuje. Podle ní je totiž každý člověk (i on) k zaujetí myšlenkového postoje určen latentní determinantou. ..."

    To je zase v podstatě jen omílání toho, co už tu bylo. Takže znovu : Determinismus nevylučuje přijímání důvodů, změnu postoje, atd., atd.

    "Jestliže je ale každý člověk determinován k myšlenkovému postoji, pak nemůže vědět, zda jemu právě přikázaný postoj je pravdivý. Z hlediska vnějšího (mimolidského) pozorovatele může třeba být zřejmé, že daný postoj postihuje realitu. Ale sám determinovaný to nikdy nepozná ..."

    Determinovaný má úplně stejnou možnost to poznat jako nedeterminovaný. Interaguje se svým okolím a provádí myšlenkové operace - v čem je rozdíl ? Měl by snad hypotetický nedeterministický subjekt nějaký privilegovaný přístup k pravdě jen na základě své nedeterminovanosti ? Podle mne nesmysl.

    "Determinismus takto implikuje kognitivní nihilismus, čímž se po všech stránkách vyvrací."

    I kdyby determinismus implikoval kognitivní nihilismus, není to žádný důkaz, že nemůže být pravdivý, natož aby se "po všech stránkách" vyvracel.

    "Kdyby se namítlo, že nikoli iracionální determinanta, ale samo poznání determinuje každý postoj, pak se poznání zase iracionalizuje ..."

    No asi by se namítlo, že na determinování postoje se podílí i poznání, které deterministický subjekt získává v průběhu své existence.
    Jestli je něco racionální nebo iracionální závisí na definici těch pojmů a hlavně : přání ve věci poznatelnosti pravdy nebo aby poznání nebylo iracionální nelze používat jako důkaz !!!


    "4) Z legitimity pravdivostního nároku. ..."

    Moc nerozumím, co má v textu pana Fuchse vyjadřovat pojem "evidence" a proč by měl být nějaký rozdíl mezi nedeterministickým a deterministickým subjektem tu "evidenci" provést.

    Pan Fuchs zde píše :
    "Pravda v myšlení nastává, když se predikát v soudu shoduje se subjektem, když respektuje vztažením jeho identitu. Subjekt soudu reprezentuje poznaný objekt, predikát reprezentuje poznání objektu. Evidence je jasným vědomím této shody, která se v pravdivém soudu uskutečňuje."

    Takže, jestli tomu dobře rozumím, "evidence" je nějaké "vědomí" toho, že mám pravdu. Je to tedy nějaký výsledek činnosti mozku a nevidím žádný důvod, proč by deterministicky fungující mozek nemohl takové vědomí generovat.

    "Evidence" zde ale panu Fuchsovi slouží jen k tomu, aby v poněkud modifikované podobě v podstatě jen zopakoval to, co už uvedl dříve, t.j. determinista zavádí determinantu, ta je iracionální a navíc přidává jen to, že "uplatnění pravdivostního nároku" by bylo tím pádem "nelegitimní".

    No ať už na ty hrátky se slovy přistoupíme nebo ne a považujeme deterministův nárok na pravdu za nelegitmní nebo za legitimní, co nám to dokazuje o samotném determinismu ?

    Tvrdím, že vůbec nic. Stejně tak, jako je vedlejší, jestli se na začátku zmíněný holič oholil legitimně nebo nelegitimně. Podstatné totiž je, že se oholil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S Tvými námitkami vůči Fuchsovi, které by se daly zjednodušeně shrnout do výroku "poznání je determinanta" souhlasím - právě na to jsem poukazoval i přímo v textu.

      Vymazat
  8. Anonymní bez podpisu:

    „Osvědčením v praxi míním to, že aplikace vědeckých poznatků vede k úspěšnému řešení nebo alespoň k postupnému pokroku při řešení těch problémů, kde byly nasazeny“

    A zeptal bych se - co je „pokrok“ to určuje kdo, popřípadě jak?
    díky
    TM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "A zeptal bych se - co je „pokrok“ to určuje kdo, popřípadě jak?"

      Já jsem složité otázky shrnul do několika vět, takže zjednodušení nebylo možné se vyhnout. Použití slova "pokrok" v citované větě by mělo být chápáno jako dosažení nějakých dílčích výsledků, které jsou prověřovány jako každá jiná vědecká práce.

      Např. lék, který by vyléčil AIDS dosud neexistuje, nicméně pokrok v té věci vidět je. Podařilo se zjistit původce nemoci a spoustu informací kolem toho, existují preparáty, které oddálí vznik nemoci a prodlužují život, atd. To je přece pokrok nebo ne ?


      Vymazat
    2. Takhle to ale zní, že to , co je „pokrok“ určujete vy sám a to pomocí „zdravého rozumu“. Nezní to tedy příliš přesvědčivě.

      A ten váš příklad s AIDS - není to spíše tak, že to vědecké bádání přináší jen a pouze přeformulování původního problému, přeformulování zadání pro vědce? Prostě že je dosahováno spíše „změny“ než „pokroku“?

      Ono totiž co se v daný okamžik jeví jako „pokrok“, se většinou ve střednědobém nebo dlouhodobém horizontu ukáže buď jako tragický omyl a/nebo to způsobí jiné vážné – původně nezamýšlené – potíže. I vámi zde zmiňovaný mor a i ten AIDS v Evropě přece byly způsobeny civilizačním vývojem a jsou tedy důsledkem jistého „pokroku“.

      K tomu je analogie – když někdo vymyslí novou zbraň a vědec dříve či později vyvine protizbraň – dá se to nazvat pokrokem? Mě spíš připadá že je to jen změna a navíc jedna anuluje druhou.

      Jediné, co bych považoval za pokrok je právě zrelativizování měřítek, kterými se určuje co je to „pokrok“ :o)
      TM

      Vymazat
    3. "Jediné, co bych považoval za pokrok je právě zrelativizování měřítek, kterými se určuje co je to „pokrok“ :o)"

      To zavání netolerantním antirelativismem :-)

      Vymazat
    4. Tak nejsem odborník na významy pojmů, ale podle mne slovo "pokrok" znamená, že došlo k nějakému pozitivnímu posunu a má význam jen v nějakém kontextu, který představuje nějaký počáteční stav a žádoucí cíl nebo směr.

      Je tedy, alespoň podle mne, pokrok je v tomto smyslu relativní už "z definice".

      Jestli je něco pokrok nebo ne tedy závisí na kontextu, jedna a tatáž věc se může v různých kontextech jevit různě. Např. vývoj v nějakém státě mohu považovat za pokrok z hlediska růstu HDP a za degres z hlediska nárůstu nezaměstnanosti.

      Používat slovo "pokrok" bezkontextově je, alepoň podle mne, nesprávné a matoucí. (Nemyslím to, pochopitelně, tak, že je kontext nutno explicitně uvádět - může být patrný ze smyslu vět.)

      Jestliže tedy máme výchozí stav, že o AIDS nevíme prakticky nic a cílem je ho léčit, tak, podle mne, lze např. odhalení původce nemoci nebo lék prodlužující život a jeho kvalitu označit slovem "pokrok" zcela jednoznačně.
      Jestli na takové označení stačí "zdravý rozum" pak závisí na tom, do jaké míry jsou k vyhodnocení stavu zapotřebí nějaké specializované znalosti.


      "Ono totiž co se v daný okamžik jeví jako „pokrok“, se většinou ve střednědobém nebo dlouhodobém horizontu ukáže buď jako tragický omyl a/nebo to způsobí jiné vážné – původně nezamýšlené – potíže."

      Vývoj se, pochopitelně, neděje po přímce. Nicméně civilizace je stále komplexnější, schopnost ovládnout a přetvářet okolní prostředí, jakož i množství poznatků, které to umožňují, se postupně zvyšuje. Zda vývoj lidstva označíme slovem "pokrok" záleží na hledisku, ze kterého to posuzujeme.
      Uvedené úspěchy, které jsou nezpochybnitelné, jsou problematizovány skutečností, že na biologické podstatě člověka se nic nezměnilo a sofistikovaná technika slouží často jen jako prostředek uspokojování primitivních pudů, hlavně pak mamonu.
      Souhlasím, že pokrok z hlediska další "humanizace" druhu za rozvojem vědy a materiální výroby silně zaostává. Tady právě vidím velké pole působnosti pro filosofii.

      Z hlediska evoluce je pak asi vývoj směrem ke komplexnějším formám zákonitý (i když nikoli přímočarý). Používat slovo "pokrok" v této souvislosti mi ale připadá jako přílišná antopomorfizace.
      Nicméně je vidět, že vývoj se ubírá nějakým směrem a říkat tomu "jen" změna mi připadá nevýstižné a je-li to pak myšleno jako nějaké přešlapování na místě, pak i chybné.


      Mimochodem, co je tak hrozně špatného na "zdravém rozumu" ? Rorty tuším prohlásil, že filosofie nic víc než zdravý rozum nabídnout nemůže :)

      Vymazat
  9. Vrátím se zase k původnímu tématu. Z diplomové práce tomisty Davida Svobody o tzv. fyzické premoci a jejím dopadu na lidskou svobodu (práce je de facto o sporu Molina-Banez) jsem se dověděl, že tomisté Molinovu řešení vytýkají, že ve svém důsledku vede k tzv. determinismu okolností. Krom toho, že je vtipné, když tomisté vytýkají Molinovi determinismus, jelikož jejich učení se mi zdá být deterministické jak Brno, mne na tom zaujalo, že ten Molinův "determinismus okolností" se podle všeho více než podobá právě Mirkovu modálnímu determinismu, popsaném v tomto textu.

    OdpovědětVymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.