čtvrtek 10. července 2014

Hozená rukavice antinatalismu

Úvod

Na svůj paralelní blog na idnesu jsem, jak to ostatně činím skoro vždy, umístil také svůj předchozí text "Opravdu je dobré být?" a u druhého dílu se objevil jistý komentář čtenáře, jehož důsledkem je v posledku i tento článek. Byl jsem upozorněn na existenci pro mne dříve neznámé, moderní filosoficko-etické pozice zvané antinatalismus, která mne, přiznám se, velmi zaujala. Nejen proto, že jsem až na jednu částečnou výjimku v českém internetovém prostředí o anitnatalismu nic nenašel, jsem se rozhodl tento text napsat. Prosím, aby ten, kdo jej začne číst a ví oč v antinatalismu jde, nejprve dočetl opravdu až do konce a až pak mne případně posuzoval či odsuzoval - případně, pokud se mu již teď číst nechce a již teď antinatalismus odsuzuje (na což má plné právo), ať přeskočí rovnou na poslední část textu (Antinatalismus a já).

O čem tedy antinatalismus je? Antinatalistická pozice je vymezena zhruba těmito body:

- narodit se, být uveden do existence, je špatné, je to pro nás újma, utrpení a zlo. Není dobré být.
- neměli bychom mít děti, abychom je nevystavili utrpení a hrozbě toho, že by mohly litovat své existence
- lidstvo by v ideálním případě mělo co nejdříve vymřít

To se na první pohled zdá být naprosto zvrhlou a šílenou pozicí, kterou by někteří jistě co nejrychleji bez argumentů odsoudili z pozice nějakého morálního tabu, o kterém se vůbec nesmí diskutovat. Ovšem přesvědčení, že je lepší nebýt než být, není nějaký moderní výmysl, ale existovalo již ve starověku; hovoří o něm např. již slavný řecký autor tragédií Sofoklés. A co více, poměrně radikálně "antinatalistické" výroky, byť je jistě třeba číst je v kontextu, najdeme dokonce v Bibli! Ale o tom až později. Nyní je třeba říct, že filosofie je především o argumentech a ne o prvních dojmech a cloumajících emocích, a proto je třeba se i k antinatalismu a jeho argumentům stavět především racionálně. Navíc, díky své radikalitě a "šílenosti" se antinatalismus stává pozicí, která má velký potenciál "probudit lidi z dogmatického spánku ohledně údajné samozřejmosti teze, že mít potomky je vždy neproblematicky dobré", a to považuji za pozitivní. Ale nebudu předbíhat.
Protože, alespoň pokud je mi známo, neexistuje nějaké jednotné a všemi přijímané dělení antinatalismu1, dovolil bych si pro účely tohoto textu navrhnout své dělení a podle něj text rozčlenit. Antinatalismus bych rozdělil na tři typy. Každý z těchto typů hned popíšu.

Environmentální (ekologický) antinatalismus

První moderní pozice, která je spjata s pesimistickým a negativním náhledem na člověka a jeho bytí, je spjata s environmentálním hnutím a jeho tezemi o přelidnění planety, nebo o člověku, který planetu jen ničí a je tak pouze jejím škůdcem. Nejedná se však o nějakou filosofickou pozici, jde spíše o jeden z proudů ekologistické ideologie. Nemám v úmyslu ji nějak sáhodlouze popisovat; jeden obrázek často řekne více, než tisíc slov. Jeden z webů těchto antinatalistů najedete zde; název Voluntary human extinction movement (hnutí za dobrovolné vyhubení lidstva) hovoří sám za sebe. A ačkoliv si osobní hodnocení antinatalismu nechám až na konec textu, v případě této jeho varianty mohu rovnou napsat, že jej samozřejmě považuji za zvrácený a odsouzeníhodný.

Utilitaristicko-pesimistický antinatalismus

Tento typ je tím, co se pod antinatalismem nejčastěji myslí. Historické kořeny této pozice se obvykle vidí u pesimistických filosofů 19. století Eduarda von Hartmanna a především Arthura Shopenhauera, ačkoliv, jak jsem už naznačil, pesimistická linie ohledně existence člověka a jeho útrpném údělu na této zemi se táhne již od biblických dob. Ani v této linii se nemusí jednat o striktně filosofickou pozici. Mezi známé antinatalisty 20. století (byť se tehdy tento název ještě nepoužíval) jsou tak řazeni např. rumunský existencialista Emil Cioran, norský metafyzik a horolezec Peter Wessel Zappfe, nebo světově známý autor hororů H.P.Lovercraft. Současnými známými antinatalisty jsou slavný autor hororů Thomas Ligotti2, bloger Jim Crawford3 a především jihoafrický profesor filosofie David Benatar, jehož kniha Nebýt či být: o utrpení, jež obnáší příchod na tento svět4,5 je dnes v podstatě základní knihou antinatalismu. 
Je to možná až příliš zjednodušující pohled, ale tento typ antinatalismu se pohybuje jednak v rámci ateismu, jednak utilitaristicky považuje pojmovou dvojici slast-strast za primární, základní, což se dá celkem lehce kritizovat. Zkušenost s množstvím zla a utrpení v tomto světě spolu s nahlížením smrti jako velikého zla a ukončení veškeré existence vede antinatalisty k popření dobra existence lidí (popř. i zvířat) a tedy k popření dobra prokreace, rozmnožování. V silnějších případech považují antinatalisté, v protikladu ke konzervativnímu odsuzování bezdětnosti jako něčeho sobeckého, zplození dítěte za nemorální a sobecký čin a za ublížení nově narozenému člověku a převrací tak  tvrzení o sobectví bezdětných singles na hlavu. Argumentují, že děti ve skutečnosti míváme především či výhradně ze sobeckých důvodů (jsou to prostředky k naší seberealizaci či uspokojení, noví daňoví poplatníci, prostředky k tomu, aby nevyhynul národ, nové pracovní síly atp.) a prohřešujeme se tak proti Kantovu kategorickému imperativu. Pouhé vystavení potenciálního člověka té možnosti, že bude jednou litovat, že existuje, je např. podle Benatara, ale i mnoha dalších, dostatečným argumentem pro mravní nedovolenost jeho přivedení na svět.
Jednou z nejčastějších námitek, vůči níž se antinatalisté musí hájit, je logická námitka, že aby byl antinatalista konzistentní, musí spáchat sebevraždu. Tomu antinatalisté oponují tak, že sebevražda by způsobila množství utrpení nejen jim samotným, nýbrž především jejich pozůstalým blízkým, což je nepřípustné. Jiný argument pak je, že pokud by spáchali sebevraždu, nemohli by antinatalismus hlásat ostatním lidem. Já osobně považuji tuto obhajobu za úspěšnou a korektní.6
Proti utilitaristicko-pesimistickému antinatalismu lze samozřejmě vznést množství námitek. Např. je možno se ptát, jaká míra utrpení je dostatečná na to, aby, slovy Benatara, byl život hoden buď pokračování, nebo započetí - podle Benatara je totiž už jen jediné píchnutí špendlíkem dostatečným důvodem, proč nezapočít život (byť je nutné tuto jeho tezi uvažovat v kontextu). Nebo, jak tvrdí jeden diskutující na jednom zahraničním filosofickém fóru o antinatalismu, je utrpení dobré a nutné, protože bez něj bychom na světě umřeli nudou a nebyli bychom k ničemu motivováni. Velkým kladem Benatarovy knihy je, že autor v ní anticipuje a odpovídá na opravdu velké množství námitek, ač jistě nezmiňuje všechny a některým z nich věnuje trestuhodně málo prostoru. A hlavně se jeho filosofická pozice pohybuje někde na rozmezí utilitarismu, materialismu, evolucionuísmu a snad i epikureismu, což lze samo o sobě vznést jako hlavní námitku.7 Přes to všechno, nezávisle na mém osobním postoji vůči antinatalismu (který uvedu na konci článku), a s vědomím, že s některými Benatarovými argumenty směřujícími např. k obhajobě potratů rozhodně nesouhlasím, jeho knihu všem maximálně doporučuji k přečtení.8

Hell-based (popř. křesťanský) antinatalismus

Výše uvedené typy antinatalismu mají víceméně společnou určitou množinu předpokladů: především jde o platnost materialismu a konec života po smrti. Jak správně upozorňuje filosof William Valicella, za těchto předpokladů, plus za nepopiratelného předpokladu existence množství nejrůznějších zvrácených a nepotrestaných zel, které naturalista a ateista jistě nepopřou, je pro naturalisticky a ateisticky uvažujícího jedince antinatalismus logickým vyústěním jeho pozice. Problém je, že tyto předpoklady nemusí být a podle mne také nejsou pravdivé. Pokud existuje Bůh a posmrtný život, zdá se být antinatalismus vyvrácený a např. křesťané mohou slavit jeho porážku. Ovšem pokud tomu tak skutečně je, pak je zde jedna zásadní a neopomenutelná otázka: jak je možné, že na webu nacházíme blog9, články10 a dokonce i jednu knihu, která má podtitul křesťanský antinatalismus?!?
Zdá se tedy, že posmrtný život není rozhodujícím "drtičem antinatalismu". A při bližším pohledu zjistíme, že nejen není jeho drtičem, ale může dokonce být jeho největším obhájcem. Proč? Protože z mnoha náboženských tradic, a v našem prostředí samozřejmě především té křesťanské, víme, že posmrtný život nemusí dopadnout jen dobře. Může také dopadnout špatně, a to dokonce nesrovnatelně hůř vůči jakémukoliv představitelnému pozemskému zlu a utrpení. Ano - součástí nauky mnohých náboženství je teze o existenci věčného posmrtného trestu, který lze zjednodušeně shrnout pod název peklo. A tak jako utilitarističtí antinatalisté tvrdí, že pouhá možnost toho, že potenciální, ještě nevzniklý člověk bude jednou litovat toho, že se narodil, ústí v mravní imperativ "neplodit!", tak pouhá možnost, že potenciální člověk bude jednou věčně zavržen, je pro křesťanské antinatalisty rozhodujícím důvodem k něčemu podobnému.
Posledním typem antinatalismu je tedy to, co jsem v angličtině nazval hell-based antinatalism, protože ačkoliv jsem se fakticky dosud setkal pouze s křesťanským antinatalismem, není vyloučeno, že by mohl existovat také antinatalismus muslimský či např. hinduistický, popř. antinatalismus založen na jakési (hypotetické) čistě "filosofické" víře v jakousi formu pekla. Název hell-based antinatalism je tak obecnější, než aby se vázal jen na křesťanství.
O výše zmiňované křesťansky-antinatalistické knize No baby no cry: christian antinatalism bych se ještě zmínil malinko podrobněji. V prvé řadě, je to, pokud vím, zatím jediná kniha křesťanského antinatalismu11 a je tudíž jeho základní literaturou. Je sympaticky krátká (necelých 80 stran), ale velmi nabitá, s tahem na antinatalistickou branku a podobně jako Benatarova kniha anticipuje hodně námitek. První část, asi 14 stran, probírá "sekulární" antinatalistické argumenty, druhá, delší a podstatnější, hájí antinatalismus z pozice protestantského křesťana - jejím autorem je protestant Martin Smith. Knihu můžete stáhnout zde, všem ji rovněž maximálně doporučuji k přečtení a domnívám se, že žádná oponentura křesťanskému či obecně hell-based antinatalismu se bez jejího přečtení a vyrovnání se s jejími argumenty nemůže obejít.

Než se pustím do další části článku, rád bych využil souvislosti a jen upozornil, že s antinatalismem se úzce pojí další filosofické problémy, které již zdaleka nejsou tak kontroverzní, ale to neznamená, že jsou méně naléhavé či pozoruhodné - naopak. Především se jedná o tzv. problém neidentity (non-identity problem), který se zabývá možnými budoucími lidmi a s tím spojenými problémy. Však se také David Benatar ve své knize nejčastěji odkazuje na monumentální dílo Dereka Parfita nazvané Reasons and persons, v němž se problém neidentity řeší v souvislosti s otázkou odpovědnosti za budoucí generace.12 A přes non-identity problem souvisí antinatalismus nepřímo také s tzv. esencialismem původu (origin essentialism), což je teorie potenciality navazující většinou na jednu poznámku pod čarou z knihy Saula Kripkeho Naming and necessity, podle níž (teorie, ne poznámky) se mj. nikdo z nás nemohl narodit ani nikomu jinému, než komu se fakticky narodil, ani v jiné době či za jiných okolností, z jiného vajíčka a jiné spermie. Touto teorií jsem se zde na blogu již párkrát zabýval (např. zde), aniž bych věděl, že pro ni existuje tento název.13

Pokus o kondicionální obhajobu křesťanského antinatalismu z katolické pozice

Veškeré křesťansko-antinatalistické názory, s nimiž jsem se dosud setkal, pocházely od protestantských křesťanů. Navíc obhajují věci, které jsou nepřijatelné z pohledu katolického (jako např. potraty) a s nimiž nesouhlasím ani já. To může být pro katolíky okamžitým důkazem toho, že antinatalismus je jasně dekadentní, že protestanti jsou na zcestí a že se celou věcí není třeba dále zabývat, kromě jejího odsouzení. Ale to by bylo příliš zkratkovité. Cílem této části textu bude pokusit se zjistit, zda se dá hell-based antinatalismus hájit také z katolického hlediska. Pokusím se o tzv. kondicionální, tj. podmíněnou obhajobu křesťanského antinatalismu. To znamená, budu celou věc zkoumat úhlem pohledu hypotetických soudů, tj. zjišťovat, zda platí soud ve stylu "pokud platí to a to, potom by měl křesťan (katolík) v té a té míře zastávat hell-based antinatalismus, má-li být konzistentní". Nebudu příliš systematický, spíše předložím jednotlivé a třeba i zcela nesouvisející teze či argumenty, které podle mne k obhajobě určité formy antinatalismu zavdávají, nebo s ním alespoň nejsou v rozporu. Proč se ovšem o takovou věc, která může někomu přirozeně připadat zcela nesmyslná, budu vůbec pokoušet? Kdo četl třetí díl textu "Opravdu je dobré být?", ten tomu, chci věřit, porozumí a pochopí, že to nedělám s radostí. 
V první řadě je třeba říct, jak naznačuje i tento komentář pod článkem, že už jen samotná existence pekla, byť s minimální pravděpodobností se tam dostat, může být naprosto dostatečným důvodem k zastávání antinatalismu a já takovému důvodu naprosto rozumím. Nicméně jelikož to bude většina křesťanů odmítat, je lepší být poněkud diferencovanější.
V zásadě lze celou věc zkráceně vyjádřit takto: čím více nějaká křesťanská konfese či duchovní směr zdůrazňuje existenci pekla, čím více a hlasitěji tvrdí, že v něm skončí obrovské množství lidí (a že spasených bude menšina, možná jen nepatrná), tím je z hlediska této konfese logičtější a konzistentnější, aby zastávala nějakou formu hell-based antinatalismu. Jakou, to už se může v různých hlediscích různit. Jedním z hledisek může např. být postoj k tomu, členové kterých konkurenčních vyznání z pohledu dané konfese (nazvěme ji konfese A) či spirituality mohou mít děti a kterých ne. Např. A může tvrdit, že vzhledem k velké hrozbě zavržení a očekávatelně malé pravděpodobnosti konverze lidí k A by děti měli mít pouze členové A a nikdo jiný. Umírněnější konfese pak může rozšířit "povolení mít děti" např. na všechny "dostatečně blízké" konfese, a vůči všem ostatním - muslimům, buddhistům, ateistům atd. - bude mít postoj, že by děti mít neměli. Dalším hlediskem může být typ osobního postoje ke skutečnosti, že na svět přivedl dítě někdo, kdo by jej (dle míry zastávaného antinatalismu) přivést neměl. Tak např. umírněným postojem může být dotyčnému negratulovat k narození dítěte, pokud se např. jedná o někoho známého, extrémním postojem může být veřejně mu vyčítat, že dítě přivedl na svět, a ukončit s ním přátelství. Ještě dalším hlediskem pak může být morální hodnocení postoje z předchozí věty. Tak např. někdo může pouze nedoporučit gratulovat ateistům k narození nového dítěte, jiný může být mnohem radikálnější a označit takovou gratulaci, popř. absenci odrazování jinověrců či nevěrců od toho, aby měli děti, za těžký hřích.
Podíváme-li se tedy na fakticky existující konfese, pak si myslím, že nejzásadovějšími (kvazi-)antinatalisty by logicky měli být největší zdůrazňovači pekla, tj. např. katoličtí tradicionalisté (FSSPX, sedesvakantisté, Hnutí odporu) nebo někteří radikální evangelikálové, z jejichž hlediska by děti měli mít pouze členové jejich konfesí: všichni ostatní značně riskují ohrožení spásy svých dětí už tím, že je přivedou na svět. Naopak liberální a modernistické konfese se s antinatalismem moc trápit nemusí.

To by tedy bylo obecné, principiální shrnutí. Níže ještě předložím jednotlivé argumenty, výroky, tvrzení apod., které antinatalistickou pozici z katolického hlediska když ne podporují, tak s ní alespoň z mého pohledu nejsou v rozporu. Vynechávám zde probírání biblických pasáží či veršů, které naopak vyznívají proti antinatalismu, jako pokyn z knihy Genesis "ploďte a množte se". Většinou z těchto výroků se zabývá Martin Smith ve zmiňované knize No baby no cry.

V první řadě, je veliká otázka, zda existuje povinnost mít děti.14 Jistě existuje povinnost umožnit (nebránit) dětem přijít na svět, pokud člověk žije v manželství. Ale na druhou stranu, má někdo povinnost do manželství vstupovat? Ani z katolického katechismu si takovou věc nevybavuju. Pokud se pletu, ať mne prosím někdo opraví. Pokud tato povinnost neexistuje, hell-based antinatalismus má, zdá se, volnou cestu.
Dále, jak jsem uváděl ze začátku textu, antinatalistické výroky existují přímo v Bibli - nejmarkantnější je to v knize Kazatel, ale píše se tam také o blahoslavených, které nerodily a nekojily15 a o člověku, který kdyby zradil Syna člověka, pak by pro takového bylo lépe, kdyby se nebyl narodil. Nikoliv v zásadním rozporu s antinatalismem jsou také některé výroky z listů sv. Pavla, např. I. Korintským (zabývá se jimi také Martin Smith ve zmiňované knize No baby no cry).
Právě na sv. Pavla navazuje jedna z největších katolických autorit vůbec - sv. Augustin. Např. 14 a 15 kapitola z jeho spíše pozdnějšího díla De nuptiis et concupiscientia, ale i některá další místa, rozhodně nevyznívají pro-natalisticky.
Dále se mi v této souvislosti vybavuje výrok sv. Františka z Assisi, který pronesl vůči jednomu svému spolubratru: Stačí, aby Bůh byl Bohem. Bůh je, a to stačí. Pokud to ovšem stačí, je ještě nutné plodit děti?16
Dále, podle sv. Tomáše a také sv. Augustina (minimálně v jistém jeho období) existují pouze dva motivy, za nichž vykonání pohlavního styku není ani lehkým hříchem, ale je bezhříšné. Jsou to motivy "rozmnožit počet občanů obce Boží" a "splnit povinnost vůči zákonnému partnerovi". Jelikož zvlášť v dnešní přesexualizované době je vykonat pohlavní styk opravdu čistě z těchto motivů a bez nějakého vnitřního předstírání pravděpodobně extrémně obtížné, jelikož sexualita je z ortodoxně katolického hlediska nekonečným minovým polem smrtelných hříchů a jelikož se katolíci mají vyhýbat příležitosti ke všem hříchům, i lehkým, zdá se být život v celibátu řešením. Celibát ovšem znamená pokyn neplodit! A koneckonců, celibátník svatý Pavel si přál, aby "všichni byli jako on" ...
Naopak silně pro-natalisticky vyznívá pokyn sv. Pavla z prvního listu Timoteovi o tom, že žena bude spasena (pouze) jako matka. Je však třeba si uvědomit, že se nemusí jednat pouze o mateřství tělesné, nýbrž o mateřství duchovní, a v tomto smyslu nemusí být s antinatalismem v rozporu.
Dále, podle (některých) tradicionalistů je samotné manželství, pokud není zcela konfesně čisté, zvlášť v dnešní době, obrovským ohrožením spásy - odkazovaný článek podle mne jednoznačně implikuje částečný antinatalismus typu "pouze naše konfese může mít děti" a velmi by mne zajímalo, jak by se jeho autor či čtenáři, kteří s jeho zněním souhlasí, takové implikaci bránili.
Lehce bokem lze vzpomenout také legendární film Františka Vláčila Údolí včel a tamější scénu, kdy rytíř Armin, mnich řádu německých rytířů, hovoří s františkánským mnichem, který vůči Arminovým radikálním názorům namítá "pak by na zemi nezůstal jediný člověk. Život by zanikl.", na což Armin bez váhání a rezolutně odpoví hororovou větou NECHŤ ZANIKNE! ZŮSTANOU ANDĚLÉ! To v žádném případě není v rozporu s antinatalismem.
A na závěr si lze připomenout také to, že pravděpodobně vždy existovala, existuje a bude existovat sorta "apokalyptických" katolíků, kteří by nejraději ihned přivolali konec světa a potrestání hříšníků, a takové rozhodně rovněž nemůžu vidět jako nějaké principiální odpůrce antinatalismu.

Je jasné, že výše uvedené "argumenty" nejsou (plně) konkluzivní a místy mohou být i poněkud úsměvné nebo bizarní. Námitky katolíků vůči nim by se zřejmě uchylovaly k tvrzením, že uvažovat antinatalisticky znamená uznat vítězství zla, zneuznat Boží milosrdenství apod. Z mého pohledu by se tím nevyvrátily argumenty pro antinatalismus (na to je "argument možnosti pekla" příliš silný a navíc zde musím připomenout své myšlenky odsud), ale zřejmě by vytvořily určitou patovou situaci. Každopádně jsou všechny námitky samozřejmě vítány.

Antinatalismus a já

V úvodu jsem napsal, že mne antinatalismus velmi zaujal. Ale to vůbec neznamená, že antinatalismus považuji za nějakou lákavou, či snad dokonce pozitivní pozici. Je to zcela naopak - antinatalismus je pozice nesmírně smutná, ponurá a žalostná a její zastávání v pravém smyslu slova nemůže nikoho lákat; ani mne - nemám vůbec žádnou touhu ji zastávat. Vždy, když si představím, že by lidstvo mělo opravdu vymřít, začnou mi naskakovat všechny ty hezké věci, které ve světě jsou a které jsem prožil a začne mi být smutno při představě, že by už nikdy neměly být, protože by lidstvo vymřelo - i když věřím, že antinatalista, který v životě zakusil především věci zlé a neradostné, to může vnímat zcela jinak. Antinatalismus, jež je aktuální formou po tisíciletí se táhnoucí pesimistické linie myšlení, je reakcí na utrpení a zlo ve světě, které se zdá vítězit a jež se jeví nesmyslné a zcela nepochopitelné. Je to tedy pozice zčásti "ad hoc", pozice, která reaguje na určitou nahodilost, kterou přítomnost nepochopitelného zla a utrpení ve světě je - je totiž (minimálně epistemicky) možný  svět, v němž vůbec žádné zlo, popř. ani žádné utrpení není. Ani nelze antinatalismus, resp. alespoň některé jeho varianty, nazvat misantropickým, naopak antinatalisté by jej spíše nazvali filantropickým, protože se svou intencí snaží lidi uchránít od tohoto zla a utrpení - prostě tím, že se tito lidé nikdy nenarodí. A jak říká David Benatar, nenarodit se není újma (což je ovšem teze, se kterou se do určité míry teoreticky dá polemizovat).
Co se tedy týče mého hodnocení utilitaristicko-pesimistického antinatalismu, asi bych se přiklonil k odkazovanému textu Williama Valicelly. Antinatalismus je z ateistického hlediska vcelku logická reakce na množství všech hrozných zel a (v rámci ateismu) navždy nepotrestané nespravedlnosti, kterou lze těžko popřít. Je mi jasné, že naturalisté budou mít tendenci s Valicellou hrubě nesouhlasit, ale zdůvodnění tohoto nesouhlasu, který bude pravděpodobně založen na makroevolucí a z ní plynoucí iluzorností pojmu zla, už nechám na nich. Z pohledu teismu je antinatalismus sice podnětný - je to skvělý způsob, jak člověka přinutit si opravdu od základu zrevidovat důvody a motivy, proč (ne)mít děti - ale v posledku zcela nepřijatelný.
Hell-based antinatalismus, a pro můj případ konkrétně křesťanský antinatalismus, je ovšem zcela jiný kalibr. K peklu, ať možnému či zcela reálnému, jsem se již vyjádřil zde. Pokud peklo existuje, neexistuje větší a hororovější nebezpečí a riziko whatsoever - v žádném jiném možném světě. Snad nejhorší na jeho existenci je jeho nahodilost, resp. tzv. akcidentální nutnost, neboť peklo nemuselo nutně být, nebo v něm alespoň nemusel být žádný člověk. Tato nahodilost působí, že si člověk může představovat a především toužit po té nekonečné škále všech možných světů bez pekla a bez všeho zla, v nichž je jen a pouze samá radost, láska, dobro, harmonie a všechno nádherné, co si jen můžete představit. Všechny tyto možné světy jsou však nenávratně ztaceny, jsou doslova a do písmene "věčně zavrženy", nahodile a přesto zcela nezměnitelně - aniž by však zmizela či byla znemožněna jejich "toužitelnost". Tuto skutečnost nemohu vnímat jinak než jako dokonale tragickou a zastávání antinatalismu je jednou možnou reakcí na ni. 
Takže: stal jsem se (umírněným) hell-based antinatalistou? Nevím, i když spíše asi ne - alespoň prozatím. Stal bych se jím nerad, ale jsem momentálně v nerozhodnuté, patové pozici; na jedné straně ji zastávat určitě nechci, na druhé mne k tomu faktická skutečnost (resp. to, o čem věřím, že faktickou skutečností je), trochu nutí. Nekonečně hororová hrůza existence pekla ve mne může vyvolávat a vyvolává touhu po jeho popření, nějakém zmírnění podmínek jak se do něj nedostat, popř. jeho vyprázdnění atp., ovšem to by byl jen wishful thinking - a strašná pravda pro svoji strašnost být pravdou (bohužel) nepřestává. 
Jedna námitka vůči hell-based antinatalismu by mohla být, že by jej někdo označil za určitou zakuklenou formu jansenismu. Za promyšlení tato námitka určitě stojí.

Tak či tak, antinatalismus hodil filosofickému a teologickému světu rukavici. Zvedne ji někdo?

Poznámky:

1. Pokusy o takové rozčlenění ale samozřejmě existují
2. V souvislosti s antinatalismem je často zmiňována jeho kniha The conspiracy against the human race, jež je dnes nahlížena jako jedno z klasických antinatalistických děl, která byla spolu s dalšími antinatalistickými, v následujících dvou poznámkách zmíněnými knihami, přiznanou inspirací tvůrců veleúspěšného TV seriálu Temný případ (angl. True detective)
3. Autor knihy Confessions of an antinatalist a provozovatel blogu Antinatalism: The greatest taboo
4. Knihu jsem našel i na ulož.to v původním, anglickém textu. Server A2 vydal také její recenzi. Rovněž já připravuji krátkou recenzi této knihy pro blog Kontrafikce.
5. Kniha vyvolala ve filosofickém prostředí poměrně značný ohlas a Benatar na ni obdržel množství reakcí od jiných filosofů. Kdo by měl zájem si je pročíst, nalezne odkazy na ně zde.
6. K tomu je možná vhodné dodat výrok výše jmenovaného Emila Ciorana: you always kill yourself too late.
7. I když Benatar utilitaristický základ své pozice, resp. svého hlavního argumentu tzv. základní asymetrie mezi štěstím a utrpením, explicitně odmítá.
8. Vedle antinatalistických knih samozřejmě existuje nemalé množství antinatalistických blogů nebo webů. Za všechny zde uvedu blogy Condemned to existence nebo Say no to life. Také jihoafrický filosofický časopis věnoval celé první číslo roku 2012 antinatalismu. V dubnu bylo celé číslo volně ke stažení, pokud by měl o něj někdo zájem, nechť se mi ozve.
9. Konkrétně tento. Z tohoto blogu zvlášť doporučuji k pozornosti tento text.
10. Např. zde. Blog, na němž je článek umístěn, obsahuje křesťansko-antinatalistických článků více.
11. I když, jak jsem se dověděl v jedné recenzi na Amazonu, Jim Crawford se ve své knize, kerou jsem zmínil v poznámce 3, hell-based antinatalismu také věnuje a počítá s ním.
12. Na toto téma jsem našel jednu diplomovou práci.
13. V souvislosti antinatalismu s těmito souvisejícími problémy lze také doporučit např. tento nebo tento text, a zcela maximálně doporučuji text Is God our benefactor?
14. V této souvislosti lze upozornit na podnětný a naléhavý text filosofa Saula Smilanského Is there a moral obligation to have children?, v němž váží argumenty pro a proti plození potomstva. Smilansky však samozřejmě uvažuje "pouze" v rámci přirozeného řádu věcí.
15. Lk 23,29. Je samozřejmě pravda, že se tento verš vztahuje pouze na jisté konkrétní dějinné období.
16. O tomto výroku vím z této knihy.

14 komentářů:

  1. Překvapilo mě, že jsi do svého "přehledu antinatalismu" nezařadil také buddhismus. Z buddhismu se sice jednak stalo náboženství a jeho původní smysl se poněkud vytratil a druhak byl přetaven new agisty a západními apologety "východní moudrosti" do teosofické břečky (termín Egona Bondyho), nicméně jestli to dobře chápu, pak původní význam Buddhova učení je rovněž ten, že život je utrpení a cílem je ukázat cestu k jeho odstranění. Ovšem sebevražda, pochopitelně, by vzhledem k reinkarnacím nic nevyřešila, takže cílem by mělo být vyhasnutí řetězce reinkarnací (nirvána).


    Z knihy Egona Bondyho Buddha (nakladatelství DharmaGaia, Praha, 2006) :

    "Tyto čtyři vznešené pravdy nejsou ničím více a ničím méně než prostým konstatováním, že existuje utrpení, že utrpení má svůj vznik, že existuje zánik utrpení a že existuje cesta, jež vede k zániku utrpení." (str.69)

    Na dalších stranách pak Bondy dosti podrobně rozebírá z hlediska Buddhismu tezi o existenci utrpení a možné námitky proti ní (je toho hodně, takže se nebudu rozepisovat), v souvislosti s anitnatalismem snad jen vypíchnu následující momenty:

    "... Bylo by možno říci, že veškerá existence je k ničemu - v doslovném slova smyslu. Protože nemá a nemůže mít žádný absolutní účel. Jakákoli existence může nacházet pouze relativní účel sama v sobě. To ale právě je pravým a nevykořenitelným základem utrpení, jež každou existenci provází. Je možno snášet všelikou strázeň, když víme, že to k něčemu je. Pro náboženské lidi je to bůh, jeho přikázání, jeho vůle, jeho ráj na nebesích po smrti. Pro nenáboženské lidi to bývá širší lidský kolektiv, národ, celá společnost a jejich prospěch a vývoj vpřed. Pro mnohé jsou to třeba jen vlastní děti, pro některé už třeba pouze program vlastního sebeuplatnění, perspektiva budoucích požitků. Buddha však soustavně rozbíjí všechny tyto představy jako iluze a ukazuje holou realitu existence, jež v poslední instanci zůstává bez účelu, pouhým existováním pro existování." (str.98)

    "... Jestliže podle Buddhova učení je nutně každá existence bezúčelná (z hlediska absolutních hodnotových a ontologických norem), pak ovšem logicky vyplývá, že jedině cenu má existence se vzdát, uniknout jí, zrušit ji. Toho však nelze dosáhnout žádným živelným aktem, např. sebevraždou, neboť veškerá existence je právě včleněna do sítě zákonitosti skutkové odplaty. Zrušení existence lze dojít pouze v procesu jejího uvědomělého zvládání, jen tak lze dospět k "vyhasnutí" příčin vedoucích k stále obnovovanému existování, k nirváně. A jen ta je jediným a trvalým zrušením utrpení, protože je trvalým zrušením existování a příčin vedoucích k existování." (str.99)


    V případě zájmu doporučuji výše uvedenou knihu, viz http://www.kosmas.cz/knihy/132460/buddha/ ,bohužel již rozebráno.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za doplnění. I když myslím, že by se to teoreticky dalo zařadit pod tu pesimistickou linii, viz Schopenhauer, který odsud taky čerpal. Je ale pravda, že takový Benatar se na buddhismus už moc neodkazuje.

      Vymazat
  2. Jasně, antinatalismus se vztahuje především k celému východnímu světu, kde vládne víra v převtělování a cílem je přestat se převtělovat, tedy zde na Zemi vůbec nežít.

    OdpovědětVymazat
  3. Vypadá zajímavě: https://ujdigispace.uj.ac.za/bitstream/handle/10210/8288/Singh.pdf?sequence=1

    OdpovědětVymazat
  4. Nedávno jsem četl část tohoto článku: http://www.firstthings.com/article/2003/05/the-population-of-hell Uvádí se v něm, že (minimálně) do Suaréze bylo mezi teology univerzální přesvědčení, že většina bude zavržena. U Suaréze byla změna akorát v tom, že pokud se týče katolíků, bude většina spasena - dle jeho předchůdců i současníků však ani to neplatilo. V důsledku v tom lze vidět vážný argument pro umírněný katolický antinatalismus. Zajímalo by mne, jak by jej dnešní zdůrazňovači pekla vyvrátili. Pokud poukazem na deontologismus jako platnou morální teorii, pak je ovšem nutné si uvědomit, že (radikální) deontologismus, nakolik jej chápu, se na existenci posmrtného života nesmí vůbec ohlížet, jinak by do sebe nasával "konsekvencialistické viry".

    OdpovědětVymazat
  5. http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/464376/umirneny-katolicky-antinatalismus-a-mozny-rozpor-tradicionalistu.html

    OdpovědětVymazat
  6. ja som antinatalista a čo je na tom ?...tvoj hohľad hodnotim skôr pod vplyvom naboženstva ako u väčšiny ludi a z toho že si mlady ...nie žeby ja som nebol tiež som mlady ale u väčšiny mladych sa stava to že si nevidia dalej od nosa tym chcem povedať že vnimaš svet len zo svojho pohľadu ignorujuc ostatne napriklad že taky 20tnik može žiť v iliuzii dokonalosti som mlady silny pekny a pod ale časom sa to všetko vytrati potom nasleduje kruta realita ale človek prežije mladosť len v zlomku svojho života a neumiera v 35 tke či 40tke ale ovela vyššom veku ...ale stale ignoruješ to že ludske osudy su rôznorode a nežijeme všetci jeden rovnaki život a ano bolesť je viac ako radosť možno aj tebe by nezaškodilo praca niekde v nemocnici a pod. aby si trohu aj o tom popremyšlal ...ako možeš sa vyhovarať že ty ludia maju len depresiu ale pozri sa okolo seba toto je ten štastny svet ?....alebo skor neštastny ?...podla mňa aj keby tito ludia o ktorich si pisal videli do buducna zlepšenie tak by takyto nazor antinatalizmu nemali ale nevidia lebo to nikto nevidel ani pred tisic rokmi vlastne ani to nie je možne lebo človek je v prvom rade sebecky tvor a mnohe utrpenia na svete vyplyvaju prave z toho ...ty ideš proti tomu ako väčšina kresťanov ignoruješ sebectvo človeka asi si mysliš že ludia sa možu spravať nesebecky ale nemožu lebo to ukazuju dlhe tisice rokov a je jedno ako si nazveš svojho boha či ježiša či budhu či neviem čo zlate teľa pozri sa na tych všetkych ludi a povedz kto z nich sa nesprava sebecky ?...ty si to všetko zjednodušil pichnutie špendlika pričom nemusi isť o bolesť fyzicku v končnom dôsledku ...štastie svojim deťom nezaruči žiaden človek...ako vrvaim ja jedina zaruka ktoru rodič da svojmu dieťatu pri narodeni je že raz určite zomrie tak aka je pointa ?....ano som aj za samovraždu to je na každom jednoltivcovi som za uplnu eutanaziu aj pre nechorich za potrat čo najliberalnejši ale aj za uplnu slobodu ktoru nezaručuje žiadna krajina ...mam ignorovať realitu ? :D :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já žádné jiné pohledy neignoruju. A Tvůj komentář mi přijde dost chaotický, takže na něj nebudu reagovat, ledaže bys jej napsal znova, čitelněji, s konkrétními odkazy na co reaguješ.

      Vymazat
    2. No, já například, bych dopřál eutanazii (sebevraždu z asistencí) zrovna těm kteří si ji nemohou ˝dopřát˝ - osamělým a zaroveň chudým lidem, z ostatníma bych neměl takový soucit, když ze sebe dělali před tím, života-znalích siláků tak proč by nemohly vidržet i toto utrpení, a již Friedrich Nietzche nás poučoval o tom že bychom měly snášet pohled na utrpení svých ˝blížnich˝ ,, asi tak

      Vymazat
    3. To mne překvapuje ... u článku vedle hájíte ultrakatolicismus a tady byste najednou přál jistým lidem eutanazii ... jinak Nietzsche to říká kde?

      Vymazat
  7. to bylo součástí Nietzscheho obecné reakce na Schopenhauerův přehnaný soucit který vyústil do ˝ únavy životem ˝, ale tuším ve spise ˝ radostná věda ˝ o tom píše, a ještě, já neobhajuji u ˝ článku vedle ˝ ultrakatolicismus, ale snažím se ukázat rozpor mezi křesťanskou eschatoligii a Aristotelovou ontologií, hlavně ve vstahu k morálce

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "snažím se ukázat rozpor mezi křesťanskou eschatoligii a Aristotelovou ontologií, hlavně ve vstahu k morálce"

      Díky za vysvětlení, Zatím jsem to tam, přiznám se, moc nepoznal. Mohl byste to trochu víc osvětlit, v čem ten rozpor spočívá?

      Vymazat
    2. pro odpověd viz diskuzi pod člankem ˝Morální ateismus a problém identifikace Božího jednání˝

      Vymazat
  8. Opět si tu něco odložím:
    http://www.experienceproject.com/stories/Wish-I-Had-Never-Been-Born/3036650

    OdpovědětVymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.