neděle 17. května 2015

pondělí 20. dubna 2015

Morální ateismus a problém identifikace Božího jednání

Tomáš Sobek na Kontrafikci svého času v diskuzi pod článkem "Předvánoční perly moudrosti z OSAČR" zmínil, že je tzv. morálním ateistou. Co to znamená, být morálním ateistou? Jak jsem od Tomáše následně pochopil a také se později dočetl na internetu (např. zde), hlavním tvrzením morálního ateismu je to, že pokud Bůh je, tak stejně nemá žádné morální atributy, nemůže být hodnocen ani jako morálně špatný, nebo jako morálně dobrý, nemůže být morálně chválen nebo haněn. A to proto, že nemáme žádnou evidenci o tom, že by Bůh byl morálním aktérem, resp. přesněji že by byl aktérem vůbec. Nemáme evidenci něčeho, co bychom mohli nazvat jednáním Boha. A tudíž není vážnější důvod, aby Bůh, který - pokud ovšem existuje - nijak nejedná, měl být nějakým zvláštním předmětem naší pozornosti. Celá pozice v posledku pochází od Davida Huma a je popsána např. v této knize, kterou jsem ale nečetl. Již tehdy při diskuzi s Tomášem mi tato pozice připadla dost podnětná a hodná pozornosti, případně jakéhosi (nejen) intelektuálního znepokojení. To nic nemění na tom, že dnešní krátký příspěvek bude prakticky jen o otázkách a ne o odpovědích, ale myslím, že jejich položení je důležité.

Problém tedy navozuje základnější otázku, a sice, co je to jednání a jak rozpoznat, že něco jednáním je. A to není vůbec snadné. O tom, co je jednání, byly sepsány celé knihy (viz např.) a já se zde spokojím pouze s tím, že jako jednání označím viditelnou či neviditelnou aktivitu, konanou bytostí vybavenou rozumem a to tak, že rozum či rozumové důvody jsou podstatnou příčinou (byť ne nutně jedinou) existence této aktivity. Jednáním je tak např. cílené a smysluplné ťukání do kláves na počítači, např. za účelem napsat text. Nebo míchání malty v míchačce. Zvířata by v tomto smyslu nikdy nebyla schopna jednat, zvířata se pouze "chovají". Jednáním je ale také např. přemýšlení - i to je nějakou činností. Přemýšlení ale není nijak viditelné. Můžeme jej ve vlastním smyslu rozpoznat  (to, že existuje, že se děje) pouze sami v sobě. U druhých pak můžeme pouze velmi nespolehlivě usuzovat na základě určitých vnějších projevů (druh výrazu ve tváři, mlčenlivost, nehybnost) usuzovat na to, že dotyčný člověk nejspíš přemýšlí, ale jistotu o tom nikdy nemáme. To nám, podle mne, říká jednu velmi důležitou věc: k identifikaci některých typů jednání si nevystačíme s tzv. perspektivou třetí osoby, jak by nejspíš rádi naturalisté. Jednání zvané "přemýšlení" je toho krásným důkazem, ať se to naturalistům líbí nebo ne - mohu jej ve vlastním smyslu rozpoznat pouze introspekcí, tedy perspektivou první osoby. Plynou-li z takového faktu ještě další nepříjemné důsledky pro naturalismus je jistě důležitá otázka, ale tu zde nebudu řešit.
Jak ovšem identifikovat jednání Boha, resp. na základě čeho usoudit, že něco bylo Božím jednáním a v jakém smyslu to bylo jednáním? To je, zdá se, velmi obtížné. V prvé řadě: Bůh je neviditelný a netělesný. A tak nemůžeme identifikovat Jeho jednání tím, že bychom jej někde viděli, jak buší do klávesnice nebo míchá maltu. Z hlediska křesťanství by však mohla padnout jedna, byť ne úplně filosofická námitka: Bůh se v Ježíši Nazareta stal člověkem a jako člověk - který byl zároveň Bohem - jednal. Pokud je to pravda, pak to ovšem neříká nic více, že Bůh někdy v rozmezí 0-33.n.l. jednal. Neříká to nic o tom, jestli jednal i předtím nebo potom, což nás ovšem také dost zajímá.
Jeden z argumentů, snažících se z teistického hlediska podpořit Boha jakožto jednajícího, je poukázání na fakt, že Bůh v nějakém smyslu disponuje alternativami: např. stvořit nebo nestvořit svět, aktualizovat ten či onen možný svět.1 V tom je však problém. Především, ty možnosti stvořit, nestvořit, stvořit to či ono by musely být v nějakém významném smyslu ontologické a nikoliv jen epistemické2, tzn. daný svět by musel být opravdu stvořitelný a nikoliv sice epistemicky bezrozporný, ale ontologicky nestvořitelný, resp. pro Boha "kauzálně nedostupný", jak by řekla moderní analytická metafyzika. Jestli však takové světy vskutku jsou, nevíme. Dále, pokud platí slova Tomáše Akvinského, že o stvoření nelze říct v posledku nic jiného, než že je to závislost stvořeného na Stvořiteli, potom je to další komplikace pro tvrzení existece jiných možných světů, než toho aktuálního. Na druhou stranu, tvrdit, že žádné jiné možné světy než ten aktuální nejsou, je i pro mne dost neplausibilní. Otázka tedy je, zda lze (akt) stvoření - pokud zůstaneme u něj - možné označit jako jednání, a to dokonce jako jednání s morální hodnotou. Teisté se samozřejmě snaží o předvedení analogií, které, jakkoli jsou blízké ekvivocitě, přece jen jsou (resp. mají být) dostatečně analogické vůči lidskému jednání na to, aby stále byly hodny označení "(Boží) jednání", a to v dostatečně ne-metaforickém smyslu. Jak se jim to daří, to by se asi muselo posoudit případ od případu.3 Každopádně, tvrzení klasického teismu o absolutní neměnnosti a navíc neviditelnosti Boha bude trvale znamenat velký problém pro obhajobu existence něčeho, co bude právo titulu "Boží jednání".
I kdyby se to však teistům podařilo, stále by to nebylo evidencí jednání (kterou popírají morální ateisté), nýbrž pouze jakýmsi spekulativním argumentem. Otázka však je, jestli to je dostačující. Každopádně, tvrzení o existenci evidencí o Božím jednání pocházejí výslovně buď z náboženské sféry, nebo z osobní existenciální zkušenosti nějakého člověka, který danou zkušenost interpretoval jako Boží jednání - ať už s ním samotným, nebo s druhými lidmi. A tady už se dostáváme ke klasickému problému, kdy něco, co jedni interpretují jako Boží jednání, nevysvětlitelné náhodou či nahodilými procesy, jiní vezmou do parády holícím strojkem s occamovou břitvou a připíšou to souhře přirozených (většinou přírodních) procesů, kterou si pouze nábožensky zaujatý jedinec vyložil jako nadpřirozené jednání Boha. Nebo alespoň řeknou, že i když se jedná o nevysvětlitelný fenomén, nemáme dost důvodů to ihned interpretovat jako Boží jednání. Lidstvo se o takových případech hádá celá staletí. Zázračné rozestoupení mořských vod, aby Mojžíš a izraelité mohli utéct před egypťany, eucharistická hostie levitující do úst řeholní sestry, která dlouhá léta nic než tyto hostie nejedla, levitující františkán Josef Kopertinský, synchronicita (souběh) zdánlivě zcela nesouvisejících událostí do nepochopitelně smysluplného celku (který se udál po něčí modlitbě), nebo také fenomén náhlé a hluboké proměny srdce tvrzený osobu, která tuto proměnu údajně prožila, to jsou některé z příkladů, mám-li uvést ty z křesťanství. Některé z těchto je/bylo možno pozorovat (pokud se opravdu staly, což samozřejmě mnoho především naturalistů popírá) z perspektivy třetí osoby, některé pouze niterně zakoušet v perspektivě osoby první.

Máme tedy evidenci Božího (morálního) jednání? Těžká otázka. Co myslíte vy? Každopádně by však bylo dobré pokusit se s morálními ateisty - alespoň s těmi, kteří o tom jsou schopni a ochotni diskutovat - dohodnout na tom, jak by taková evidence vlastně měla vypadat, jaké znaky by měla splňovat a proč zrovna takové. Možná by taková debata doputovala do tématicky zcela jiných vod, ale myslím, že by i tak stála za to.

Poznámky:

1. "We can also view analogously the "act of creation" as having something common to action. As the human agent is seen as being aware of alternatives, we can imagine God as having alternatives. We can conceive of him without creation, as existing without having created: Or, . . . as having created either this world or some other possible world even though he was determined only by his own goodness." viz http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm.
2. Epistemická možnost je taková možnost, na jejíž existenci usuzujeme z toho, že naše poznání nevylučuje, že tato možnost existuje - nevidí v ní rozpor. Ale to, že ji nevidí, neznamená, že v ní ten rozpor není přítomen - třeba jsme si toho pouze zatím nevšimli.
3. Zmínil bych ještě tento pokus, který se však týká vyloženě otázky, jestli je plausibilní Bohu přisuzovat nějakou MORÁLNÍ dokonalost (a chválit jej za ni), a navíc se pouze pokouší pouze vyvrátit jeden konkrétní argument proti.

sobota 31. ledna 2015

Aseita rozumu a racionalismus

Dnešní post bude tak trochu Dolákovském stylu. Nebude postupovat k nějakému jednoznačnému závěru, bude to spíše taková veřejná meditace, která chce "nahlas" vyslovit určité myšlenky a otázky, které považuji za velmi důležité. A také bude plně navazovat na můj filosofický minizážitek. Tedy ...

Je jen málo věcí, které zakouším tak evidentně, jako to, že sám nepůsobím svou vlastní existenci. Myslím, že je nemožné, abych ji působil a nevěděl o tom, tedy abych ji působil nevědomě - pokud chce někdo tvrdit, že lze nevědomě působit vlastní existenci, měl by ukázat jak, ale považuji to za ztracený podnik. Do té doby beru jako důvodný předpoklad toto: svoji existenci evidentně nemám sám ze sebe.

Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.

Tato myšlenka Blaise Pascala vyjadřuje (ohromnou) vznešenost myšlení, rozumu. I podle platónsko-aristotelsko-scholastické tradice je rozum tím nejvyšším a nejvznešenějším v člověku. Je ale hrozně těžké říci, co rozum vlastně je. Můžeme celou věc odbýt "definicí" ve stylu že rozum je princip myšlení, ale to je v podstatě nicneříkající. Stejně tak říci, že rozum je schopnost tvorby pojmů, soudů a úsudků - je to už o něco více vypovídající, ale je to stále málo.

neděle 18. ledna 2015

Rozhodnutí. Víme vůbec, co to je?

Můžeš se rozhodnout. Je to na Tobě. Mohl jsi to udělat. Nemusel jsi to udělat. Mohl sis vybrat. Můžeš si zvolit. Rozhodni se.
Tyto výzvy, oznámení, výtky, hodnocení atp. jsme všichni v životě jistě mnohokrát slyšeli. A  - předpokládám - rozuměli jim. Všechny ovšem stojí na mlčky předpokládaném a sdíleném rozumění jistému velmi záhadnému pojmu, který se dá vyjádřit více různými slovy. A to jsou právě slova výběr, volba a rozhodnutí.

Jednou mne však napadlo zeptat se, zda-li vůbec víme, co to vlastně je, rozhodnutí. A ať jsem se snažil jak jsem se snažil, ať se snažím jak se snažím, dosud se mi jej nepodařilo definovat. Zkusil jsem si tedy vzít google a v češtině i angličtině vyhledávat výrazy jako "philosophical definition of choice" a podobné. Byl jsem však trochu překvapen, že jsem víceméně nic nenašel. O svobodné vůli je toho spousta, ale pojednání vysloveně o pojmech jako volba či rozhodnutí jsem nenašel v podstatě žádné. Je samozřejmě možné, že jsem hledal nedostatečně, ale předpokládám, že by mi google takovou věc vyhodil hned v prvních položkách seznamu nalezených odkazů. "Nejúspěšnějším" nálezem byla následující anglická definice z tohoto filosofického slovníku:

Decision: (Lat. de + caedere, to cut) The act of assent in which volition normally culminates. See Volition. -- L.W
(Přičemž odkazovaný termín volition v dotyčném slovníku vůbec není)

Česká wikipedie není o nic sdílnější.


Někdo by mohl říct, že rozhodnutí je prostě akt vůle. Jenže tím si moc nepomůžeme, protože s takovou "definicí" nám hrozí kruh. Protože se můžeme zeptat: co je to vůle? A odpovědět "to, z čeho vycházejí volby, rozhodnutí". A jsme tam kde jsme byli. Navíc otázka "co je to vůle?" je opět velmi obtížná na zodpovězení. To dokazují i mnozí naturalisté, kteří o vůli prohlašují, že neví, co to je, a v podstatě pojem vůle pokládají za zbytečný.

Pokud se budeme soustředit vyloženě na samotný akt rozhodnutí, musíme si - i když v mém případě třeba s nelibostí - přiznat, že jde o něco velmi tajemného a dokonce možná nedefinovatelného. A možná není náhodou, že s pojmem rozhodnutí úzce související pojem možnost je podobně obtížně definovatelný či nedefinovatelný, jak uvádí i Aristoteles v deváté knize Metafyziky. Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde". Tak je tomu podle Aristotela právě u pojmu možnosti, který z hlediska jeho kategoriálního rozdělení reality není jako takový ani substancí, ani akcidentem, a nemůže být definován v aristotelském smyslu, tj. pomocí dvojice rod-specifická diference.
Pojem či skutečnost rozhodnutí lze tak podle mne "definovat" pouze jaksi zkušenostně,  de facto psychologicky.1 A mám za to, že v rozhodnutí jsou vždy přítomny následující dva znaky:

1. když stojíme před rozhodnutím, když se rozhodujeme, pak před sebou vždy máme, resp. vnímáme minimálně dvě alternativní možnosti, mezi nimiž se budeme rozhodovat. Ony možnosti nemusí být "reálné", stačí když je vnímáme jako tzv. epistemické. Rozhoduji-li se v příkladu Johna Locka vědomě odejít z pokoje, který je zamčený, přičemž já o tom, že je zamčený, nevím, pak skutečnost, že z něj fakticky odejít nemohu (protože nemám klíč) , nic nemění na skutečnosti, že jsem se skutečně rozhodoval a vykonal tak skutečnou volbu, která by mohla být např. mravně měřitelná. Svoboda vyžaduje epistemické alternativní možnosti. Neuznávám tzv. Frankfurt cases jako něco, co by mělo ukázat, že svoboda rozhodování je možná i bez alternativních možností.
2. když stojím před rozhodnutím, tak v nějakém ne-prosvětleném, mlhavém smyslu zakouším, že já jsem v nějakém relevantním smyslu autorem volby. Že bez mého autorství by se tato volba neuskutečnila a z oné volby vyplývající stav věcí by nenastal. Jsem zodpovědným autorem, kauzálním činitelem toho, kterému z možných světů svou volbou "udělím milost" a které z možných světů "věčně zavrhnu". Jsem zodpovědným autorem svého rozhodnutí.

Bude to možná překvapení pro některé z těch, kteří znají mé osobní filosofické pozice, ale přesouvám se zřejmě k přesvědčení, že svoboda patří do, kantovsky řečeno, noumenální oblasti, a že teoretickým rozumem ji nelze dokázat. O pojmu svobody rozhodování lze totiž snadno a plausibilně říci, že vyjadřuje pouze tzv. epistemickou nouzi. Zavádíme jej proto, protože nedostatečně poznáváme kauzální příčiny - asi podobně, jako kdybychom nevěděli o gravitační síle a snažili se padání těles vysvětlit působením neviditelných létajících trpaslíků, kteří každé těleso tlačí dolů. Podobně jako naturalisté hovoří o tzv. Bohu mezer, lze hovořit o "svobodě mezery"; totiž mezery v poznání, kterou tak můžeme vyplnit entitou zvanou "svoboda rozhodování". Occamova břitva ale tuto svobodu mezery v posledku snadno odřeže jako nadbytečnou - podobně jako by odřezala ony neviditelné trpaslíky - údajné příčiny padání těles. Spinozovo tvrzení, že svoboda je poznanou nutností, má  v tomto smyslu hodně do sebe. Přes čistou teorii se ke svobodě zřejmě nedostaneme (ano, ani přes Fuchsův důkaz svobody z rozpornosti deterministy, o němž se domnívám že neplatí, neboť poznání může determinovat, aniž by se tak stalo iracionálním). Dostat se k ní můžeme - bohužel - pouze přes praxi a to konkrétně přes fenomén zla, tedy přes něco, co fakticky nechceme a co považujeme za defekt v realitě. Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem - a to je důvod, proč nejsem jejím milovníkem a nadšeným obhájcem, jak jsem už ostatně vyjádřil např. zde nebo zde.

Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. Pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím. 
Nejintenzivněji se se svobodou rozhodování setkáváme, když se rozhodujeme mezi příjemným a morálním, když cítíme to bolestné, rozporné napětí mezi povinností a touhou. Kierkegaardovsky řečeno: když stojíme před volbou mezi etickým a estetickým. Když stojíme před trýznivou volbou mezi sebezapřením a sebeprosazením. Nevíme, proč to tak musí být. Ale je.

Když tedy leckdy tak suverénně častujeme druhé výroky jako "můžeš se rozhodnout, je to na Tobě", nebo "Tvůj problém, mohl ses rozhodnout jinak", víme, co vlastně říkáme? Možná spíše než "víme" by byla na místě odpověď "zakoušíme" - a předpokládáme, tak trochu dle pořekadla "podle sebe soudím Tebe", že ten druhý to zakouší stejně. Jestli to skutečně zakouší, o tom se nemůžeme nikdy stoprocentně přesvědčit, protože do nitra nejsme schopni sami vhlédnout, ale přesto je to předpoklad poměrně silně plausibilní. I když dál než k zakoušení nezasahuje.
A pokud se někdo domnívá, že se mu podařilo pojem rozhodnutí opravdu úspěšně a kvalifikovaně definovat, jsem první člověk na světě, který chce takovou definici ihned slyšet. A také mít možnost ji posoudit :-)

Poznámky

1. V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje. Ale to by bylo na samostatný článek.

sobota 3. ledna 2015

Filosofie, před-filosofie a metafilosofie

Rád bych se stručně vyjádřil k jednomu problému (dá-li se to nazvat problém), s nímž se občas setkávám a který je pro mne osobně důležitý vzhledem k jisté filosofické pozici, kterou zastávám; k ní viz  také zde a zde. Totiž, setkávám se s označením, že něco, především nějaké myšlení či kognitivní přístup k realitě je tzv. předfilosofický, a jiný přístup už naopak (plně) filosofický. Osobně vnímám jistou nejasnost či mlhavost tohoto rozlišení a tak bych se do toho rád pokusil ze svého pohledu vnést trochu světla.
Pojem "před-filosofický" můžeme podle mne chápat ve dvou významech, které nám zároveň upřesní chápání termínu "filosofický".

1. První chápání je takové, které v speciálním italském numero monografico revue Distance vyjadřuje  filosof Roman Cardal, když v anglickém úvodu  k textu La posizione noetica di Jiri Fuchs píše: "Nobody can enter in philosophy from non-philosophical field. Man is always in a certain way philosopher."1 To je nakonec Aristotelovo tvrzení, že každý člověk je v jistém smyslu filosof. V tomto smyslu pak pojem "před-filosofický" nedává smysl, protože nic takového neexistuje. Můžeme však pojmem "před-filosofický" označovat jakousi "filosofii v slabším smyslu", zatímco pojem "filosofický" by pak označovat filosofii v silném, plnotučném smyslu. Jak ovšem rozlišit jednu od druhé?

2. Podle druhého chápání by pojem "před-filosofický" vyjadřoval něco, co je skutečně zcela mimo filosofii, co označení "filosofický" nijak nesnese, v protikladu k označení "filosofický". Byla by zde tedy ostrá dělící čára. Co by však touto ostrou dělící čarou bylo? Jaké konkrétní znaky, kvality a charakteristiky by určovaly, které myšlení či která skutečnost obecně ještě není filosofická a která už ano? To je velmi zajímavá a důležitá otázka, a to dokonce až tak, že pro ni de facto vznikl "samostatný" obor označovaný jako Metafilosofie (nazývaný také "filosofie filosofie") a v roce 1970 pro tento obor vznikl i stejnojmenný časopis (i když, podle Filipa Svobody, se v něm článků o metafilosofii de facto moc nevyskytuje). Já si aktuálně netroufám tyto rozlišující znaky určit či vyjmenovat, ale velmi přivítám návrhy a obecně diskuzi na toto téma.

A proč je pro mne toto téma mimo jiné tak zajímavé? Na havířovském kvodlibetním semináři v loni v listopadu jsem měl příspěvek pojmenovaný "Co když nemůžeme filosofovat?", i když přesnějším pojmenováním by bylo "Co když nesmíme filosofovat?" Velmi stručně řečeno jsem v něm hovořil o problémech souvislosti filosofování, rozhodnutí a etiky. A nejen v kontextu tohoto příspěvku, jehož téma jsem do značné míry řešil již v na začátku tohoto textu odkazovaných blogotextech, existuje pár důležitých otázek: je čin/skutek/rozhodnutí něčím, co je vždy nutně mimo filosofii, co je v silném smyslu "před-" či "mimo-" filosofické? Je samotné rozhodnutí, zda filosofovat či nefilosofovat, v silném smyslu mimo-filosofické, je před filosofií, nebo je už vždy nějak její součástí? Mám každopádně především za to, že pokud by čin/volba/skutek byl principielně něčím nefilosofickým, pak by pojem filosofování nedával žádný smysl.

Ale více se dovíte na videozáznamu z mého havířovského příspěvku, který se mi do rukou, stejně jako záznamy všech ostatních příspěvků, dostane do ruky doufám už co nejdříve (doufám, že příští týden), a který bude k dispozici na youTube. Čekám na ně už jako na smilování Boží.

Poznámky

1. Překlad: "Nikdo nemůže do filosofie vstoupit z ne-filosofického pole. Člověk je vždy v jistém smyslu filosofem."