neděle 18. ledna 2015

Rozhodnutí. Víme vůbec, co to je?

Můžeš se rozhodnout. Je to na Tobě. Mohl jsi to udělat. Nemusel jsi to udělat. Mohl sis vybrat. Můžeš si zvolit. Rozhodni se.
Tyto výzvy, oznámení, výtky, hodnocení atp. jsme všichni v životě jistě mnohokrát slyšeli. A  - předpokládám - rozuměli jim. Všechny ovšem stojí na mlčky předpokládaném a sdíleném rozumění jistému velmi záhadnému pojmu, který se dá vyjádřit více různými slovy. A to jsou právě slova výběr, volba a rozhodnutí.

Jednou mne však napadlo zeptat se, zda-li vůbec víme, co to vlastně je, rozhodnutí. A ať jsem se snažil jak jsem se snažil, ať se snažím jak se snažím, dosud se mi jej nepodařilo definovat. Zkusil jsem si tedy vzít google a v češtině i angličtině vyhledávat výrazy jako "philosophical definition of choice" a podobné. Byl jsem však trochu překvapen, že jsem víceméně nic nenašel. O svobodné vůli je toho spousta, ale pojednání vysloveně o pojmech jako volba či rozhodnutí jsem nenašel v podstatě žádné. Je samozřejmě možné, že jsem hledal nedostatečně, ale předpokládám, že by mi google takovou věc vyhodil hned v prvních položkách seznamu nalezených odkazů. "Nejúspěšnějším" nálezem byla následující anglická definice z tohoto filosofického slovníku:

Decision: (Lat. de + caedere, to cut) The act of assent in which volition normally culminates. See Volition. -- L.W
(Přičemž odkazovaný termín volition v dotyčném slovníku vůbec není)

Česká wikipedie není o nic sdílnější.


Někdo by mohl říct, že rozhodnutí je prostě akt vůle. Jenže tím si moc nepomůžeme, protože s takovou "definicí" nám hrozí kruh. Protože se můžeme zeptat: co je to vůle? A odpovědět "to, z čeho vycházejí volby, rozhodnutí". A jsme tam kde jsme byli. Navíc otázka "co je to vůle?" je opět velmi obtížná na zodpovězení. To dokazují i mnozí naturalisté, kteří o vůli prohlašují, že neví, co to je, a v podstatě pojem vůle pokládají za zbytečný.

Pokud se budeme soustředit vyloženě na samotný akt rozhodnutí, musíme si - i když v mém případě třeba s nelibostí - přiznat, že jde o něco velmi tajemného a dokonce možná nedefinovatelného. A možná není náhodou, že s pojmem rozhodnutí úzce související pojem možnost je podobně obtížně definovatelný či nedefinovatelný, jak uvádí i Aristoteles v deváté knize Metafyziky. Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde". Tak je tomu podle Aristotela právě u pojmu možnosti, který z hlediska jeho kategoriálního rozdělení reality není jako takový ani substancí, ani akcidentem, a nemůže být definován v aristotelském smyslu, tj. pomocí dvojice rod-specifická diference.
Pojem či skutečnost rozhodnutí lze tak podle mne "definovat" pouze jaksi zkušenostně,  de facto psychologicky.1 A mám za to, že v rozhodnutí jsou vždy přítomny následující dva znaky:

1. když stojíme před rozhodnutím, když se rozhodujeme, pak před sebou vždy máme, resp. vnímáme minimálně dvě alternativní možnosti, mezi nimiž se budeme rozhodovat. Ony možnosti nemusí být "reálné", stačí když je vnímáme jako tzv. epistemické. Rozhoduji-li se v příkladu Johna Locka vědomě odejít z pokoje, který je zamčený, přičemž já o tom, že je zamčený, nevím, pak skutečnost, že z něj fakticky odejít nemohu (protože nemám klíč) , nic nemění na skutečnosti, že jsem se skutečně rozhodoval a vykonal tak skutečnou volbu, která by mohla být např. mravně měřitelná. Svoboda vyžaduje epistemické alternativní možnosti. Neuznávám tzv. Frankfurt cases jako něco, co by mělo ukázat, že svoboda rozhodování je možná i bez alternativních možností.
2. když stojím před rozhodnutím, tak v nějakém ne-prosvětleném, mlhavém smyslu zakouším, že já jsem v nějakém relevantním smyslu autorem volby. Že bez mého autorství by se tato volba neuskutečnila a z oné volby vyplývající stav věcí by nenastal. Jsem zodpovědným autorem, kauzálním činitelem toho, kterému z možných světů svou volbou "udělím milost" a které z možných světů "věčně zavrhnu". Jsem zodpovědným autorem svého rozhodnutí.

Bude to možná překvapení pro některé z těch, kteří znají mé osobní filosofické pozice, ale přesouvám se zřejmě k přesvědčení, že svoboda patří do, kantovsky řečeno, noumenální oblasti, a že teoretickým rozumem ji nelze dokázat. O pojmu svobody rozhodování lze totiž snadno a plausibilně říci, že vyjadřuje pouze tzv. epistemickou nouzi. Zavádíme jej proto, protože nedostatečně poznáváme kauzální příčiny - asi podobně, jako kdybychom nevěděli o gravitační síle a snažili se padání těles vysvětlit působením neviditelných létajících trpaslíků, kteří každé těleso tlačí dolů. Podobně jako naturalisté hovoří o tzv. Bohu mezer, lze hovořit o "svobodě mezery"; totiž mezery v poznání, kterou tak můžeme vyplnit entitou zvanou "svoboda rozhodování". Occamova břitva ale tuto svobodu mezery v posledku snadno odřeže jako nadbytečnou - podobně jako by odřezala ony neviditelné trpaslíky - údajné příčiny padání těles. Spinozovo tvrzení, že svoboda je poznanou nutností, má  v tomto smyslu hodně do sebe. Přes čistou teorii se ke svobodě zřejmě nedostaneme (ano, ani přes Fuchsův důkaz svobody z rozpornosti deterministy, o němž se domnívám že neplatí, neboť poznání může determinovat, aniž by se tak stalo iracionálním). Dostat se k ní můžeme - bohužel - pouze přes praxi a to konkrétně přes fenomén zla, tedy přes něco, co fakticky nechceme a co považujeme za defekt v realitě. Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem - a to je důvod, proč nejsem jejím milovníkem a nadšeným obhájcem, jak jsem už ostatně vyjádřil např. zde nebo zde.

Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. Pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím. 
Nejintenzivněji se se svobodou rozhodování setkáváme, když se rozhodujeme mezi příjemným a morálním, když cítíme to bolestné, rozporné napětí mezi povinností a touhou. Kierkegaardovsky řečeno: když stojíme před volbou mezi etickým a estetickým. Když stojíme před trýznivou volbou mezi sebezapřením a sebeprosazením. Nevíme, proč to tak musí být. Ale je.

Když tedy leckdy tak suverénně častujeme druhé výroky jako "můžeš se rozhodnout, je to na Tobě", nebo "Tvůj problém, mohl ses rozhodnout jinak", víme, co vlastně říkáme? Možná spíše než "víme" by byla na místě odpověď "zakoušíme" - a předpokládáme, tak trochu dle pořekadla "podle sebe soudím Tebe", že ten druhý to zakouší stejně. Jestli to skutečně zakouší, o tom se nemůžeme nikdy stoprocentně přesvědčit, protože do nitra nejsme schopni sami vhlédnout, ale přesto je to předpoklad poměrně silně plausibilní. I když dál než k zakoušení nezasahuje.
A pokud se někdo domnívá, že se mu podařilo pojem rozhodnutí opravdu úspěšně a kvalifikovaně definovat, jsem první člověk na světě, který chce takovou definici ihned slyšet. A také mít možnost ji posoudit :-)

Poznámky

1. V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje. Ale to by bylo na samostatný článek.

32 komentářů:

  1. "Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem"

    Pokud Tě dobře chápu, říkáš, že existenci zla lze považovat za argument pro existenci svobody. Můžeš mi přiblížit, proč si to myslíš? Podle mě tomu tak vůbec není. Existence zla a dobra je uvnitř deterministického rámce vysvětlitelná zkrátka tak, že v čase T existují determinanty A1, ..., An, které osobu X determinují ke spáchání (mravního) zla, zatímco v tomtéž nebo v jiném čase jiné determinanty B1, ..., Bm determinují osobu Y k činu (mravně) dobrému. K tomu může u některých lidí platit, že sklon k (mravnímu) zlu patří do jejich individuální přirozenosti. Příkladem toho jsou psychopati. Jestli jsem Tě špatně interpretoval, napiš mi prosím, jak jsi to s tím zlem jako "indikátorem" svobody myslel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mne je problém v tom, jestli vůbec může existovat něco jako "determinované mravní zlo". Pojem mravní vždycky musí indikovat nějakou causa sui, aby měl vůbec smysl. Tvoje vysvětlení dobra a zla v rámci determinismu chápu, sám bych jej takto sestavil, ale podle mne už takové zlo asi nemůže být nazváno mravní. Pokud věc převedu do náboženské roviny, tak by takovy stav věcí znamenal z hlediska křesťanství platnost tvrdého kalvinismu.

      Vymazat
    2. Tušil jsem, že tohle namítneš, proto jsem taky pojem mravní uzávorkoval. Mimochodem, nesnaží se tenhle problém mravního dobra a zla uvnitř determinismu nějak řešit Tvůj kamarád Mirek Dočkal?

      Vymazat
    3. No, snaží, má sepsaný i text s názvem "Vina v determinismu" nebo tak nějak :-)

      Vymazat
  2. “V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje.”

    Pokiaľ je Boh absolútne nemenný, čo sa Jeho vnútorných vlastností týka, tak sa rozhodovať nemôže, pretože rozhodnutie by si vyžadovalo vnútornú zmenu (Boh by stál pred viacerými možnosťami a potom by si jednu vybral). Ale absolútne nemenný večný Boh by snáď mohol byť večne rozhodnutý :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proto jsem napsal "zda má smysl říci" (že se rozhoduje). Podle teistů nějak "volí" mezi nekonečnem možných světů jeden, který stvoří.

      Vymazat
  3. “Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde".”

    Pokiaľ máme k dispozícii len KONEČNÝ slovník, tak zaručene nemôžeme v jeho rámci všetko definovať bez zacyklenia. Buď sa rozhodneme považovať isté termíny za "základné" alebo sa zacyklíme, prípadne použijeme ostenziu.

    “Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím.”

    Determinista (a nielen determinista) to môže vidieť tak, že tá "úzkosť či napätie" je podstatnou súčasťou vyhodnocovacích procesov ľudského stroja pri vedomom výbere z možností na ktorých ľudskému stroju záleží. Ľudský stroj má isté vnútorné reprezentácie rôznych možností a počas vyhodnocovacieho procesu ohodnocuje tieto možnosti rôznymi váhy. Proces sa skončí pridelením najvyššej váhy jednej z týchto možností (subjektívne sa tieto váhy môžu javiť ako "úzkosti" alebo "napätia").

    Pokiaľ by to determinista chápal tak, ako som to hore popísala, tak nevidím dôvod, prečo by ho mal jeho determinizmus "tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby, navždy a úplně zbavit" :-)

    A bytosť by mohla byť "neslobodná" aj indeterministicky. To, či bábkár vedie marionetu podľa nejakého pevného lineárneho scenára (determinizmus) alebo, či sa scenár vetví a bábkár si vyberá medzi jednotlivými vetvami scenára hádzaním kociek, je pre "slobodu" marionety irelevantné. Rozdiel je len v tom, že marioneta je v prvom prípade "neslobodná" deterministicky a v druhom prípade je "neslobodná" indeterministicky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. " (subjektívne sa tieto váhy môžu javiť ako "úzkosti" alebo "napätia"). "

      Ano, toto vysvětlení mne taky napadlo. Ale abychom se přiblížili k řešení, tak bychom se museli nejprve dostat přes otázku, zda je či není možný fyzikálně-materiální determinismus, a nebo zda by byl možný pouze "imateriální", např. modální determinismus. Já možnost materialistického determinismu, jak asi víš, neuznávám.

      Vymazat
  4. taký inspirativních úryvek - ˝Protože bytí není žádným akcidentem, není možné otázku po něm zodpovědět na základě nějakého empirického zkoumání. Jinými slovy je třeba respektovat
    heideggerovskou ontologickou diferenci. Jedinou možnou odpovědí tak musí být
    určité (axiomatické) rozhodnutí, a podle Badioua je to, co má takto být myšleno
    jako čisté bytí, zákonitě také tím, co je bytím samotného myšlení. Diskurz bytí je,
    jak uvidíme, tím, co Badiou později definuje jako „pravdivostní proceduru“ (proces
    věrnosti pravdě, ustavené událostí), jež se vždy vztahuje k určitému fundamentálnímu
    rozhodnutí, neredukovatelnému na primitivnější termíny.˝...˝1. Subjekt pro něj není substancí, protože substance je mnohost, jež je zapoˇcítávána
    v určité situaci, což produkty věrnostní generické procedury naopak nejsou, jsou,
    jak jsme vidˇeli, subtrahovány od jakéhokoli jmenovatele encyklopedie jazyka.
    2. Subjekt není ani prázdnem či prázdným bodem, prázdno jakožto vlastní jméno
    bytí je podle Badioua „ne-humánní a ne-subjektivní“, je to ontologický koncept.
    Navíc je subjekt mnohostí, nikoli bodem.
    3. Subjekt není transcendentální funkce ve smyslu podmínky zkušenosti. Zkušenost
    je pro Badioua popisem prezentace, s níž se však generická procedura neztotožňuje
    (naopak je v ní nerozlišitelná). Také je v Badiouvě teorii pravda účinkem generické
    procedury (ve smyslu ustavené mnohosti na rovině situace), nicméně Badiou takto
    ustanovenou pravdu zbavuje jakéhokoli „smyslu“ (sens). Subjekt jakožto rozvíjející
    se pravda tedy nepřináší žádný smysl.
    4. Subjekt není invariant prezentace, jakožto procedura věrnosti pravdě prezentaci
    protíná jako diagonála, je tedy vzácnou a duslednˇe singulární mnohostí vázanou˝
    Tomáš Pivoda
    Disertační práce
    Mnohost bytí: Ontologie Alaina Badioua

    nové pojetí subjektu , mohlo by přispět k diskusi

    OdpovědětVymazat
  5. Co je rozhodnutí? Je to nejspíš opravdu akt, jak uvádí ten linkovaný slovník.

    Je rozhodnutí aktem souhlasu? Někdy se rozhoduji k tomu, s čím nesouhlasím. Je to tehdy, kdy volba, jíž bych volil rád a s níž bych bez problémů vyjádřil či pocítil souhlas, není realizovatelná. Volím cosi, čemu se říká „menší zlo“. A se zlem nesouhlasím.

    Je rozhodování průvodním jevem indeterminismu? Určitě ne. Medea má pravdu: Když je loutka vedena loutkářem podle předem napsaného scénáře, je nesvobodná a o své roli nerozhoduje. Když je ona loutka zmítána náhodnými poryvy větru nebo náhodně se chovajícím loutkářem, jenž je třeba pod vlivem drog či nemoci, je také nesvobodná a o svém osudu nerozhoduje.

    Je rozhodování projevem svobody? Určitě ne. Lidi ve výkonu trestu většinou nepovažujeme za svobodné, i když se často mohou rozhodovat, jakou míru poníženosti a podlézavosti projeví svým věznitelům.

    Jsou zlé skutky vlajkovou lodí svobody? Zcela jistě nikoli. Proti tezi, že bez svobody by nás Bůh nutně strkal k dobru a jen svobodná bytost se mu vzepře a volí zlé skutky, se dá snadno postavit její mutace: Bez svobody by nás kníže tohoto světa stáhl nutně ke zlu a jen díky svobodě se mu můžeme vzepřít a volit dobro. Netroufnu si vydávat tuto mutaci za zřejmou pravdu a nebudu nikomu tvrdit, že svoboda se ukazuje jen skrze fenomén dobra a že dobré skutky jsou její vlajkovou lodí. Ale kdo vidí zřejmou pravdu ve formulaci první, ten mne udivuje. Nechápu totiž, proč bych si měl myslet, že dobro zotročuje a zlo osvobozuje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nazemidane, na Tvůj příspěvek se dá reagovat jednoduše: mícháš více typů svobody dohromady. Já ale píšu vyloženě jen o svobodě rozhodování. Ne např. o svobodě mravní nebo vnější.

      Vymazat
    2. Přiznávám se, že bych nedokázal uspokojivě říci, jak se svoboda rozhodování liší od svobody vnější, mravní, případně ještě od nějaké jiné. A teď to nemyslím ani trochu ironicky, opravdu si tím nejsem jist a stručné nasměrování bych uvítal. Domnívám se totiž, že jsem psal zejména o svobodě rozhodování. V příkladu o lidech ve výkonu trestu (odnětí svobody) jsem zcela pominul stav, kdy se tito vůči věznitelům chovají neponíženě a nepodlézavě a vytvářejí si tak pocit, jemuž by se snad dalo říkat svoboda mravní nebo vnitřní. Jestli jsem Tě alespoň trochu pochopil, tak pokud člověk využije své svobody (či její iluze) a rozhodne se porušit dobré zvyklosti a ROZHODNE se třeba okrást invalidního spoluobčana, jde o manifestaci svobody (mimo jiné i) rozhodování a dotyčný se naloďuje na Tebou zmiňovanou vlajkovou loď. Já tvrdím, že lze formulovat analogicky tvrzení zrcadlové: Pokud využiji své svobody, rozhodnu se porušit zvyklosti tohoto krutého světa a třeba nemaximalizuji zisk z obchodní činnosti, je to manifestace mé svobody. Proč by nemělo jít o svobodu rozhodování? Jen ta loďka, na níž se tím možná naloďuji, asi bude z trochu jiné flotily.

      Vymazat
    3. "jak se svoboda rozhodování liší od svobody vnější, mravní, případně ještě od nějaké jiné."

      Nakolik jsi mravně svobodný, natolik se nemůžeš rozhodnout pro zlo. Např. Bůh nemá možnost se pro něj rozhodnout (nakolik se rozhoduje). Vnější svoboda - když jsi ve vězení, nemáš vnější svobodu, ale když jsi na svobodě, tak ji máš. Ale ať jsi nebo nejsi ve vězení, v obou případech máš svobodu rozhodování, byť v tom vězení jsou ty možnosti rozhodnutí dost omezené.

      Jako vlajkovou loď svobody jsem zlo uvedl proto, že co se týče dobrého rozhodnutí, z hlediska klasického teismu má být zcela přičteno Bohu. Zlé rozhodnutí ale Bohu přičteno být nemůže, je tedy plně z člověka.

      Vymazat
    4. Díky za reakci. Se smyslem do značné míry souhlasím, terminologie mi někde připadá mírně šroubovaná, ale budiž.
      S „hlediskem klasického teismu“ v předposlední větě nemám problém. Z něj ani z výroku „zlé rozhodnutí Bohu přičteno být nemůže“ ale nevidím logickou cestu k závěru, že zlo je nějak významněji než dobro spojeno s (naší) svobodou. Za rozhodnutí pro zlé skutky je člověk (nejspíš značně, možná i plně) odpovědný. Odpovědnost je se svobodou určitě nějak spojena. A tyto dvě spojenkyně mohou stejně tak přitakat dobru (zcela přičítanému Bohu) jako koketovat se zlem, případně mu podlehnout a tím samy sebe ničit. Pokud přirovnám zlo k dopravnímu prostředku, do nějž může svoboda nastoupit, pak je to prostředek, o němž lze vyjádřit pochybnosti. Myslím si, že to kdekdo intuitivně tuší. Proto se v souvislosti se zlou volbou často říká, že dotyčný „je otrokem svých vášní“, „slouží mamonu“, „propadl drogám“, „je posedlý tím či oním“ apod. Ty vody, kam je svoboda unášena onou divnou loďkou, jsou kalné. A to plavidlo vlajkovou loď moc nepřipomíná.

      Vymazat
    5. Ještě bych si dovolil mírný protest proti implikaci „zlé rozhodnutí Bohu přičteno být nemůže, je tedy plně z člověka“. Předpoklad O. K. Ale plyne z něj závěr? Jak víme, že mimo Boha a člověka neexistují žádné jiné zdroje, jež by tu přicházely v úvahu?

      Vymazat
  6. Nazemidan:
    Jiné zdroje jistě existovat mohou. Je otázka, nakolik jsme vůči nim bezmocní,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nakolik jsme bezmocní vůči zdrojům zla? Je docela možné, že natolik, nakolik si od těchto zdrojů necháme vsugerovat, že svoboda pochází primárně od nich. Mám pocit, že ony zdroje by rády dosáhly toho, abychom se domnívali, že máme pro rozhodování jen škálu se dvěma konci. Jedním z konců má být „svobodná“ volba zla, druhým otrocká podřízenost jakémusi „dobru“. Ďábelské je na tom to, že oba konce té škály jsou fikcí. Volba zla v posledu znamená vždy otroctví. (Vášním, mamonu, drogám, světské slávě etc., jak již bylo nejen zde mnohými napsáno a řečeno. Já to nemám ze sebe, četl jsem to u křesťanů, u buddhistů a možná ještě někde.) A na otroctví pod jhem dobra já osobně moc nesázím a považuji je rovněž za fikci. K dobru lze hledat cestu skrze svobodu. Jen je třeba počítat s tím, že se svobodu doprovázejí také odpovědnost a riziko. (To také nemám ze sebe. To jsem četl u Bondyho.)

      Vymazat
    2. "Je docela možné, že natolik, nakolik si od těchto zdrojů necháme vsugerovat, že svoboda pochází primárně od nich. "

      To mi přijde trochu jako reakce ad hoc. Navíc co by mělo být tímto zdrojem zla. Nějaký zlý duch? Mám za to, že od žádného zlého ducha tuto myšlenku opravdu nemám.

      Vymazat
    3. Jakub 23. ledna 2015 6:57: „Dá se reagovat jednoduše: mícháš více typů svobody dohromady.“
      Jakub 27. ledna 2015 7:24: „To mi přijde (ohledně položení zdroje svobody do blízkosti zlé moci) trochu jako reakce ad hoc.“
      ...Opravdu se snažím o to, abych zmatečně nemíchání různé významy a abych lehkovážně nereagoval ad hoc. A přiznávám, že téma „rozhodování – svoboda – dobro/zlo“ není jednoduché. Dovolil bych si setrvat minimálně na těchto bodech:
      1. Tvá vyjádření čtu tak, že člověkův příklon k Bohu nazíráš jako akt (spíše) nesvobodný, zejména ve srovnání s odklonem dotyčného od Boha a tedy jeho příklonem ke zlu. Koncentrovaně a srozumitelně to asi vyjadřuje onen příměr zlých skutků ke vlajkové lodi svobody. Pokud se v bodě 1. mýlím, potřebuji upřesnění či vysvětlení. Pokud se nemýlím, dovoluji si následující spekulaci:
      2. Pocit z bodu 1. může být ((alespoň do určité míry) způsoben přitakáním Leibnizově úvaze, že Bůh před stvořením světa nějak „vybíral“ (nebo „měl vybírat“?) a „rozhodl se“ („měl se rozhodnout“?) stvořit „nejlepší z možných světů“. Odtud asi nebude daleko k názoru, že nejlepší svět má jedinou konkrétní podobu včetně časového průběhu (determinismus) a že každá odchylka je buď fiktivní, nebo ten nejlepší svět kazí. (Protiví se Boží vůli?). Člověčí volba odchylky od „nejlepšího stavu“ je (A) zlá a (B) je to jediný opravdový (reálný nebo fiktivní) projev svobody rozhodování.
      3. Tvrdím, že jednak Leibnizův pohled nemusí dobře popisovat veškeré Boží konání, za druhé pak že (skutečná nebo fiktivní) svoboda rozhodování nemusí nutně být svobodou ke zlu. Boží dobrota může spočívat i v tom, že dá šanci (mimo jiné i) nedokonalému světu a v něm nedokonalým stvořeným bytostem. Takový svět se nevalí samospádem nejlepší možnou cestou. Naopak – takový svět ve zlém leží. Nárok na něj a na nedokonalé bytosti v něm uplatňuje nějaká zlá moc. Pasivita bytostí v tomto světě (zakopání hřiven) dovoluje vládu oné zlé moci. Odtud by se dalo dojít k názoru, že odchylky od pasivity a pod vládou zlé moci svět nekazí, Boží vůli se neprotiví a svoboda rozhodování se může uplatnit i jako svoboda k dobrému.
      4. Uznávám, že není v mých (a asi obecně lidských) silách rozhodnout, zda je pro náš svět „správná“ představa podle bodu 2 nebo 3 nebo je to úplně jinak. Věřím ale na základě Gal 5,13, 2Kor 3,6, Jan 3,8, apod., že lidská svoboda se Bohu neprotiví.
      5. Netroufl bych si nikdy soudit, že Tvá afinita k bodu 1 (ať již je ovlivněna úvahou podobnou bodu 2 či nikoli) pochází „od nějakého zlého ducha“. Dokonce si ani netroufám spekulovat, nakolik má zlo (uvažované v bodu 3) personifikovatelnou podobu. Domnívám se jen, že nakolik si necháme vsugerovat, že svoboda je spřízněna podstatně více se zlem než s dobrem, natolik se staneme vůči zlu bezmocní. Obávám se totiž, že „volba“ nesvobodného otročení nás zavede spíše ke zlu než k dobru.

      Vymazat
    4. Ahoj

      "Tvá vyjádření čtu tak, že člověkův příklon k Bohu nazíráš jako akt (spíše) nesvobodný, zejména ve srovnání s odklonem dotyčného od Boha a tedy jeho příklonem ke zlu."
      Pokud hovoříme o svobodě rozhodování jako vymezené (odlišené) vůči tzv. svobodě mravní - a tvrdím, že toto rozlišení má velký smysl - pak příklon k Bohu je z hlediska svobody rozhodování méně svobodný (či nesvobodný) v tom smyslu, že veškerá dobrá rozhodnutí jsou bytím a jako taková jsou darem od Boha - nejsou z nás - zatímco zlá rozhodnutí nejsou od Boha a naopak jsou z nás. Dovolil bych si zde připomenout http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_13.html

      "svoboda rozhodování nemusí nutně být svobodou ke zlu"
      Asi viz předchozí odstavec.

      Vymazat
    5. „veškerá dobrá rozhodnutí … jsou darem od Boha – nejsou z nás“

      …souhlasím, že nejsou z nás v tom smyslu, že jsou darem od Boha. Z nás je ale jejich přijetí, které se může jevit závislé na našem svobodném rozhodnutí. Analogicky se podle mne dá říci, že „veškerá zlá rozhodnutí jsou návnadou zla“, tedy v určitém smyslu „nejsou“ (zcela) „z nás“. (Člověk není takový suverén, že by zlem svobodně vládl.) Ale z nás bývá přijetí těch zlých návnad, nejspíš zase v souvislosti s naším svobodným rozhodnutím.

      Pokud vidíš „velký smysl v odlišení svobody rozhodování od svobody mravní“, bylo by přece jen dobré tu mravní svobodu precizovat. Nejsem si jist, že ji dobře postihuje tvrzení „mravně svobodný subjekt se pro zlo rozhodnout nemůže“. Ve spojení „svobodný – nemůže“ obecně sice spor není, ale pokud se svoboda i nemohoucnost vztahují k témuž (mravnímu rozměru volby), pak tam něco zatemňujícího cítím. Spíše bych řekl, že jako mravně svobodný člověk se pro zlo rozhodovat „nechci“.

      Vymazat
  7. "Z nás je ale jejich přijetí"
    A to přijetí snad není darem od Boha? To přijetí je přece taky bytím. Nebo je snad to přijetí "aseitní", nestvořené?
    Podle křesťanství je vše dobré od Boha, kdežto vše zlé od tvorů. Dobré rozhodnutí není nikdy srovnatelně "z nás", jako zlé.

    "„veškerá zlá rozhodnutí jsou návnadou zla“"
    Potom jsou zde dvě otázky:
    - co je to, to zlo?
    - pokud hovoříme o návnadě, pak mám za to, že musí být i navnaditel. Kdo nebo co to je?

    "Spíše bych řekl, že jako mravně svobodný člověk se pro zlo rozhodovat „nechci“."
    Asi může být.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „A to přijetí snad není darem od Boha?“
      …Ano, je (darem) od Boha. Bůh ale je natolik mocný, že může obdarovávat a nečinit přitom obdarovávaného nesvobodným. (Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno (Lk 11,9))

      „Dobré rozhodnutí není nikdy srovnatelně "z nás", jako zlé“
      …Souhlasím, ale ten rozdíl není ze škály svoboda – nesvoboda. Při rozhodnutí ke zlu člověk nezískává aseitu a nestává se svobodným v tom smyslu, že by zlem, jemuž se vydává, vládl. Naopak mu slouží.

      „Podle křesťanství je vše dobré od Boha, kdežto vše zlé od tvorů.“
      …Jako jednoduchá orientační pomůcka pro život toto heslo fungovat může. Ale jde o zjednodušení, na němž nelze stavět filosofické konstrukce. Tvor je stvořen, tedy je (nějak) od Boha, tedy jeho zlé skutky nejsou projevem jeho aseity. „Předfilosoficky“ se rozlišuje, že Bůh dobro „dává darem“ a zlo „dopouští“. Proč dopouští? To nikdo uspokojivě neobjasnil, ale mnozí mají pocit, že to právě souvisí s darem svobody, jenž je dobrý.

      „Co je to, to zlo?“
      …Podle jeho množství a bujení v tomto světě se domnívám, že to není „jen“ nějaká nahodilá nedokonalost nás stvořených bytostí. Je to (také) „objektivní“ faktor – síla či moc, která lživě slibuje svobodu a reálně zotročuje.

      „Pokud hovoříme o návnadě, pak mám za to, že musí být i navnaditel. Kdo nebo co to je?“
      …Nevím. Navnaditelem se nechci příliš zabývat. Možná se bojím, abych od něj nezasmrádl.

      „Je snad to přijetí (dobra) "aseitní", nestvořené?“
      …Rád bych se vyvaroval zjednodušení vyplývajících z rozšiřování rozsahu pojmů. Naprosto aseitní jistě není. Ale myslím si, že není ani dáváno úplně bez spoluúčasti stvořené bytosti. Mimo výše zmíněného verše Lk 11,9 mě k tomu vede třeba Gn1,26.27, Přís 16,1 nebo Přís 16,9.
      Podobně bych se chtěl vyvarovat zjednodušení při užívání terminologie „Bůh je bytím, rozhodnutí k dobru je bytím,...“ Aristotelés si všiml, že bytí se vypovídá rozličnými (!) způsoby, Tomáš Akvinský sbyl vědom analogických významů, Jan Duns Scotus tzv. modů. Prostě stvoření je složitější, než dokáží postihnout jednoduché (i složené) výroky. (Třeba Izajáš 45,5–7 vyjadřuje podle mne v jistém smyslu skutečnost, ale to neznamená, že ke zlu nemůžeme či nemáme říci již nic dalšího.)

      Vymazat
    2. "Bůh ale je natolik mocný, že může obdarovávat a nečinit přitom obdarovávaného nesvobodným."
      Mravně, nebo co do principu rozhodování?

      "Souhlasím, ale ten rozdíl není ze škály svoboda – nesvoboda."
      Mám za to, že ano, nakolik chápeme svobodu jako určitou "aseitu", a podle mne je nutno ji takto chápat, viz můj starý pětidílný článek.

      "Při rozhodnutí ke zlu člověk nezískává aseitu a nestává se svobodným v tom smyslu, že by zlem, jemuž se vydává, vládl. Naopak mu slouží."
      To jistě nezískává - tu už v nějakém smyslu "má", pokud jde o to, co jsem nazval v onom pětidílném článku "aseita vlastních zdrojů" a "aseita vlastní podstaty". A nestává se svobodným v mravním smyslu.

      "Ale jde o zjednodušení, na němž nelze stavět filosofické konstrukce."
      To si právě příliš nemyslím. Proč to podle Tebe nelze?

      "Tvor je stvořen, tedy je (nějak) od Boha, tedy jeho zlé skutky nejsou projevem jeho aseity."
      Minimálně v mravním smyslu ano.

      "Podobně bych se chtěl vyvarovat zjednodušení při užívání terminologie „Bůh je bytím, rozhodnutí k dobru je bytím,...“ Aristotelés si všiml, že bytí se vypovídá rozličnými (!) způsoby, Tomáš Akvinský sbyl vědom analogických významů, Jan Duns Scotus tzv. modů."
      Jistě souhlasím s vypovídáním bytí rozličnými způsoby. Ale nedomnívám se, že by to zde tvořilo nějaký problém.

      Vymazat
    3. 1. „Mravně, nebo co do principu rozhodování?“ (může mocný Bůh nečinit nesvobodným)
      …Psal jsem (trochu alibisticky) že (to tak být) může. Tedy přiznávám, že nevím, jak to je. Jen říkám, že Tvou jistotu ohledně vztahu mezi škálami „svoboda – nesvoboda“ a „dobro – zlo“ nesdílím. Ale kdybych si směl dovolit domněnku, pak bych řekl, že:
      Co do principu rozhodování nás (téměř jistě) Bůh nečiní nesvobodnými. Naopak nás k rozhodování vybízí jak Slovem Písma (podobenství o hřivnách, Lukášovým „tlučte, a bude vám otevřeno“…) tak i působením v našich životech. Leccos nasvědčuje tomu, že chci-li sloužit dobru, jde to různými způsoby a mohu se rozhodovat. Třeba, zda v manželství, nebo v církevní službě, zda ve školství, nebo zdravotnictví či sociálních službách, zda v tuzemsku, nebo v exotických krajích…
      Co do mravnosti pořád nevím, zda je to něco podstatně odlišného od principu rozhodování. Mohu se rozhodnout k nemravnosti typu nechtít dobro? Dost se bojím, že někdo snad i může. Ale nevím

      2. „Podle mne je nutno ji (svobodu) takto chápat (jako aseitu).“ A dále: „Minimálně v mravním smyslu ano (tj. jsou zlé skutky projevem vlastní aseity)“
      …S těmito Tvými názory nesouhlasím a ani pětidílný článek na tom nic nemění. Neumím ale asi dodat nic víc, než jsem již napsal. Dovolím si již jen zjednodušení do jediné věty: *Zlo zotročuje více než dobro, proto je špatné je označovat za bližší svobodě než dobro.*

      3. Proč podle mne rozdíl mezi dobrým a zlý rozhodnutím není sice srovnatelně z nás, ale ta nesrovnatelnost není ze škály „svoboda – nesvoboda“.
      …Není srovnatelně proto, že nejsem dualista a nekladu Původce dobra a původce zla naroveň. (O tom jsme se zatím nepřeli, a nedomnívám se, že by ses chtěl přít.) K tomu, proč není ze škály svoboda – nesvoboda, viz ohvězdičkovanou větu v bodě 2.

      4. Proč podle mne nelze stavět filosofické konstrukce na tezi dobro od Boha, zlo od tvorů?
      …Protože by to „logicky“ znamenalo, že nemáme tvory milovat. Přitom Písmo i mravní zákon ve mně říká opak.

      5. „Nedomnívám se, že by to (že se o bytí vypovídá rozličnými způsoby) zde tvořilo nějaký problém“
      … 30. ledna 2015 v 9:15 jsi použil argument: „A to přijetí (dobrého rozhodnutí) snad není darem od Boha? To přijetí je přece taky bytím.“ Pokud to mělo znamenat, že veškeré bytí je (stejným způsobem) od Boha a tudíž nikoli z nás, tak by stejný argument platil i pro zlá rozhodnutí. V našem „sporu“ by to sice znamenalo bod pro mne, protože by obojí bylo stejně nesvobodné, ale bylo by to za cenu relativizace rozdílu mezi dobrem a zlem. Touto cestou pro svou tezi argumentovat rozhodně nechci, proto jsem zdůraznil, že všechno bytí není stejného způsobu či modu. Spolu s Platónem se domnívám, že dobro (Bůh) „je“ více (/skutečnější) než hmotný svět, podobně jako hmotný svět zakoušený v bdělém stavu „je“ více (/skutečnější) než sen o něm.

      Vymazat
    4. "…Protože by to „logicky“ znamenalo, že nemáme tvory milovat. Přitom Písmo i mravní zákon ve mně říká opak."
      Jen čistě jako myšlenku bych zde dodal křesťanské rozlišení mezi tím, když milujeme tvora pro něj samého, nebo jej milujeme pro Boha

      Vymazat
    5. Čím déle na tu myšlenku myslím, tím zřetelněji s ní nesouhlasím. Jistě, člověk může mít k bližním různé vztahy, v nichž se nezdá být k nalezení nějaká přímá souvislost s Bohem. Muž může být zahleděn do těla ženy, žena zaposlouchána do hlasu muže, rodič může být pyšný na své dítě, umělec může být opojen svými obdivovateli etc. Pokud takové vztahy ovládá sobecký princip „něco za něco“, lze asi říci, že nejsou „od Boha“, „z Boha“, „Bohu milé“ či „pro Boha“. Podle mne ale zároveň lze říci, že to není láska.
      Když ale milujeme tvora pro něj samého, kdy tedy nad sobectvím a účetnickým „má dáti – dal“ převládne nezištnost, velkorysost, ochota naslouchat, odpouštět, poznávat a sebe sama vydávat, pak je to láska. A v lásce je vždy Bůh. Protože Bůh je láska. Platí „ubi caritas et amor, Deus ibi est“.

      Vymazat
    6. Měl jsem už 10 dní rozepsanou reakci, nakonec v ní nebude vše co jsem tam původně chtěl napsat, ale aspoň něco:

      Ono i to druhé přikázání lásky je velký nářez. Je řečeno "miluj svého bližního (stejně) jako sebe samého". Setkal jsem se i s náznakem tvrzení, že bližního je třeba milovat dokonce více než sebe. Zde je zajímavé pozorovat souvislost tohoto imperativu s fenoménem JÁ. Jde o to, že pouze já jsem já - pouze já zakouším ono bytí sebou, zakouším své bytí jako mé, resp. zakouším sebe jako mne - nikdo jiný. A to platí samozřejmě o všech lidech z pohledu první osoby. Nikdo jiný nezakusí, jaké to je, být oním dotyčným, než právě onen dotyčný, ač touha po dokonalém sdílení těchto já s někým druhým (konkrétně hlavně s opačným pohlavím) je ve mne jistě přítomna. Zdá se mi, jakoby ten imperativ naprosto pomíjel tento fenomén, který je podle mne v něčem velmi důležitý. Jakoby to zakoušení vlastního já nehrálo žádnou roli - a když už, tak spíše negativní, nebezpečnou.
      Milovat druhého pro něj samého je vznešená a velmi náročná idea, ale nemohu se zbavit dojmu, že pro svou dokonalost vyžaduje v podstatě až úplné vyloučení sebe. Že chtít dobro druhého pro něj samého v posledku vyžaduje dovětek "i kdyby jeho dobro mělo být mým (mimo-morálním) zlem".

      Vymazat
    7. „Zdá se mi, jakoby ten imperativ (druhé přikázání lásky = milovat bližního) naprosto pomíjel tento fenomén (pouze já zakouším své bytí jako bytí sebou), který je podle mne v něčem velmi důležitý. Jakoby to zakoušení vlastního já nehrálo žádnou roli - a když už, tak spíše negativní, nebezpečnou.“
      …V tomto Ti nejspíš nerozumím. Jistěže bližního nemohu vnímat tak „bytostně“, jak se vnímá sám. (Jak vnímám sebe.) Zcela jistě to ale neznamená, že fenomén „Já“ ve vztahu k bližnímu nehraje roli. Naopak: Za prvé mám zkušenost se zakoušením vlastního „Já“. Zadruhé umím (alespoň nějak) zobecňovat (myslet) a vnímat (cítit), takže mohu být (do určité míry) k bližnímu empatický. Dokonce přitom mohu (zas do určité míry) zohlednit, že ten bližní má v porovnání se mnou jiné preference, že na něj některé věci mohou působit jinak než na mne, že některá břemena nese obtížněji, než když třeba něco podobného nesu já. A samozřejmě také naopak. Tím se otevírají možnosti efektivní spolupráce. A že by omezenost fenomén „Já“ na jediného mne vadila v možnosti se sdílet? Ani to si nemyslím. Navzdory fenoménu „Já“ ani sebe neznám dokonale. Právě ve sdílení se s bližním mi Bůh dává poznat mne samého. Dokonale nás zná jen On. A skrze lásku k bližnímu se k nám Sám sklání.

      „Chtít dobro druhého pro něj samého v posledku vyžaduje dovětek ,i kdyby jeho dobro mělo být mým (mimo-morálním) zlem‘.“
      …Zajisté lze najít situace, kdy ten dovětek má smysl. Lze ale namítat: Kdyby člověk neměl vědomost o konečnosti pobytu na tomto světě v tomto čase, mohl by případné mimo-morální zlo pro sebe, jež by bylo způsobeno dobrem pro bližní, vnímat z hlediska fenoménu „Já“ jako absolutní problém. My ale víme, že zde jsme pouze dočasnými hosty. Že tedy mimo-morální zla nemohou být absolutní. Naopak vloha k poznávání (vnímání?) dobrého, kterou máme v sobě a o které psal Kant, nám dává tušit, že morální dobro jakousi afinitu k absolutnu má. (Nebo aspoň „mít může“.) To snad ani přímo nesouvisí s nějakou představou „odplaty kdesi po smrti“. Prostě chovat se dobře k bližním odpovídá důstojnosti člověka. Případný diskomfort s tím spojený může být hodně nepříjemný – ale může mít smysl, který nedohlédneme.

      „Milovat druhého pro něj samého je vznešená a velmi náročná idea, ale nemohu se zbavit dojmu, že pro svou dokonalost vyžaduje v podstatě až úplné vyloučení sebe.“
      …Věřím ve „vznešenost“ ideje lásky. A nemohu se zbavit dojmu, že pro svou dokonalost vyžaduje, abychom sebe nevylučovali.

      Vymazat
  8. "veškerá dobrá rozhodnutí jsou bytím a jako taková jsou darem od Boha - nejsou z nás - zatímco zlá rozhodnutí nejsou od Boha a naopak jsou z nás"

    Předpokládám, že tohle stanovisko je nějak zdůvodněné v klasické křesťanské metafyzice. Ale jak ho smířit třeba s tímhle citátem z Izajáše?

    "Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal,aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Izajáš 45:5-7

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel nejsem biblista, takže aktuálně nevím. Na netu k tomu ale něco je, např. (ale ještě jsem to nečetl, přečtu): https://carm.org/does-god-create-evil

      Vymazat
    2. Už nevím, v kterém přesně, snad to byly nějaké texty od Jana Hellera, kde jsem četl o vztahu „Bůh – zlo“, jak je pojímá SZ (a tedy i +/- judaismus a křesťanství). Sdělení bylo asi toho rázu, že v nejstarších částech SZ se spíše zdůrazňuje Boží svrchovanost nade vším, nad věcmi dobrými i zlými. To vede až k vyjádřením typu „Hospodin tvoří (i) zlo“ (Iz 45, 7) nebo „Hospodin … vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil (pokoušel) Davida proti nim: ,Jdi, sečti Izraele a Judu.‘ “ (Říká David Joábovi v 2S 24,1). (Podobně Sd 3,1 nebo Ž 66,10.) Později vzniklé části SZ zdůrazňují prý spíše fakt, že Hospodinu je vlastnější dobro než zlo, že zlo, byť Bohem dopuštěno, vzniká někde jinde. Např. v knize Jób vymýšlí zkoušky pro Jóba satan. (A Bůh to zlo připouští.) 1Pa 21, 1 mluví o tomtéž Davidově rozhodnutí poslat Joába sčítat lid jako 2S 24, ale Davida tu nepodněcuje (nepokouší) Bůh, ale zase ten satan.
      (Sice nepovažuji za jisté, že kniha Jób je mladší než třeba Iz 45, ale to je detail.)

      Vymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.