sobota 29. listopadu 2014

Proč mi chybí láska k Bohu?

Zatímco v některých minulých svých textech jsem zmiňoval, že se budou protentokrát dotýkat křesťanství, s případným dodatkem, že to bude na delší dobu naposled, dnes to bude víceméně naopak. Dnešní text, či spíše taková veřejná zpověď, bude takřka jen o křesťanství, o mne, a filosofie v něm bude jen poskrovnu.
Ten, kdo je křesťanem (v mém případě katolíkem), přirozeně ví, že křesťanský život vyžaduje plnění určitých přikázání – konkrétně především tzv. Desatera Božích přikázání. S plněním některých mám malý nebo žádný problém, s plněním některých větší, s jedním dokonce velký, ale již před relativně delší dobou jsem si uvědomil, že existuje jedno přikázání, které neplním takřka vůbec. Sice nepatří do desatera, ale přesto jde o přikázání zcela nejdůležitější. Asi už nemusím dodávat, že jde o první a největší přikázání ze všech: miluj Boha. To „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ raději ani nedodávám.



Opravdu to tak je, i když je to možná velmi smutné. I když je mi jasné, že láska není v první řadě o cítění, přesto nemohu nepřiznat, že v sobě v podstatě žádnou lásku k Bohu necítím, a dokonce v sobě necítím ani žádnou touhu po Bohu. To je o to více zvláštní, když si uvědomím, jak nás teologové přesvědčují o tom, že touha po Bohu je největší, ne-li jedinou touhou duše. Pokud je tomu tak, jak je možné, že jsem prakticky důkazem opaku – a co je nejparadoxnější, dokonce jako katolík? Taková skutečnost má samozřejmě své důvody a já jsem se je snažil v retrospektivním přehlédnutí svého života dohledat. A nyní je také zapisuji, i kvůli sobě, protože se mi to možná někdy bude velice hodit, a také mi to pomůže si věci více utřídit a ujasnit. A hlavně se třeba mohu dočkat nějaké pomoci od někoho, kdo si tento text přečte a bude k tomu mít co říci – něco, co třeba v určitých pravých okolnostech potřebuju slyšet - či nějak jinak pomoci.
Důvody oné absence lásky k Bohu – resp. to, co jsem jako důvody osobně označil - jsem se pokusil vyjádřit v následujících odstavcích. Samozřejmě je nelze nějak ostře oddělit, ale pro základní orientaci je to dostačující. Ještě, než začnu, by bylo možná dobré zmínit, že jsem „katolík od miminka“ - nejsem tedy konvertita, nýbrž jsem byl ve víře vychován - který nikdy v průběhu života od víry, nebo minimálně určitého jejího praktikování (formálně) neodpadl, aby se k ní později zase vrátil. A ještě bych pro jistotu zmínil, že jsem byl ve svém dětství a mládí velice uzavřený a svou otevřenost jsem si musel těžce vybojovávat s léty.



Základy a prerekvizity (1998-2003)

Aby byla celá věc srozumitelnější, musím důvody nějak uspořádat a tak to vezmu do určité míry chronologicky. A proto musím začít rokem 1998, kdy mi bylo 18 (resp. 19) let, a který byl pro můj duchovní i osobní život v jistém smyslu přelomový – dodnes dělím svůj život především na dvě etapy: před osmnáctým a po osmnáctém roce. V tom roce se začalo formovat mé duchovní ustrojení, jakési „duchovní základy“, na kterých se pak budovalo vše ostatní – podobně jako se celá stavba domu buduje na jeho základech.
V roce 1997 v červenci se mi stala zcela obyčejná věc: zamiloval jsem se, a to docela hodně. Zároveň bylo toto zamilování – ale neptejte se mně na to, proč – spojeno s mým prvním výraznějším „duchovním probuzením“, resp. „křesťanským uvědoměním“; z počátku se to projevovalo např. tím, že jsem začal častěji (a více rád) chodit do kostela. Z toho zamilování nic nebylo, nechtěla mne, což byla pro mne značná tragédie, s níž jsem se hodně dlouho – řádově roky - nemohl smířit. Nemohu zde popisovat všechny detaily toho, jak jsem to všechno tenkrát prožíval a co všechno celá věc obnášela (i když je to velmi důležité), protože by to vydalo na třicetistránkový článek. V průběhu toho „procesu nesmířenosti“ mne však jednou napadla – jak se později ukázalo, velmi rozhodující a osudová – myšlenka, která zněla zhruba takto: co když je to všechno tak, že Bůh mi dal toto zamilování jen proto, aby mne při-obrátil k sobě, a pak je ze srdce zase odejmul a onu dívku dal někomu jinému? Ta myšlenka byla pro mne naprosto hororová – a to o to víc, že jsem při vědomí toho, jak mizerně můj tehdejší život v mnoha oblastech vypadal a jak jsem v tomto smyslu hrozně potřeboval „probudit“, cítil, že je velmi pravděpodobně pravdivá a já jsem ji nakonec uvěřil. A věřím jí jako určitému axiomu dodnes.
Mou první reakcí na tu myšlenku bylo samozřejmě zděšení a pokušení ke vzpouře: jak si mohl Bůh dovolit tak sprostě zneužít mou tak vznešenou, obrovskou (a tak „cílovou“) touhu jako prostředek pro své vlastní záměry? To pro mne bylo naprosto nezkousnutelné. Zároveň jsem si ovšem uvědomil, že když bych se v této věci vědomě obrátil proti Bohu, obrátil bych se v důsledku i proti sobě samému. A tak jsem se dostal do obrovského vnitřního napětí mezi odporem vůči takovému Božímu jednání se mnou na jedné straně, a vědomím, že Bůh je pán, všemohoucí, učitel a dárce života a všechno další na straně druhé. Stručně řečeno, dostal jsem se do silného, bolestného a neutuchajícího napětí mezi rozumem a srdcem, resp. takovéto názvy jsem oněm dvěma pólům toho napětí přisoudil. A v tu chvíli jsem netušil, že flustrující zakoušení tohoto napětí se stane mým permanentním stavem na mnoho let – a nebudu moc přehánět, když řeknu, že v lecčem trvá až dodnes.
Po létech jsem si mnoho a mnohokrát ty tehdejší události a především onu osudovou myšlenku a její prožití převaloval v hlavě, analyzoval, snažil se věci nějak smysluplně uchopit a pochopit. Vznikla mi v hlavě otázka – která mne ale tehdy a ani hodně dlouho potom samozřejmě vůbec nenapadla - proč to vlastně Bůh neudělal tak, že mi v okamžik vyvstání oné myšlenky zároveň nedaroval („prožitkovou“) lásku k němu, nebo cokoliv, co by jí v důsledku roznítilo. On však jakoby – takto jsem to formuloval v podstatě až teprve nedávno - říkal: „já nemám žádnou povinnost ti tuto lásku ke Mně dávat, ani nemám povinnost ti udávat důvody, proč s Tebou takto jednám. Ty máš přece rozum a vůli a víš, že to co já dělám, je v posledku pro Tvé dobro, i když tomu nerozumíš a protiví se Ti to. Rozum a vůle Ti stačí, tak dělej!“ Já jsem však především dlouho prožíval ten flustrující existenciální rozpor a napětí uvnitř mne, které mne současně tahalo na opačné strany – a já jsem prostě nebyl schopen se bytostně vrhnout na jednu z nich. A všechny tyto události a prožitky vyústily do prvního důkladnějšího zformování mého pohledu na křesťanství a Boha, který se ve mne v pozdějších letech velmi silně zakořenil: křesťanství je především tvrdé, bolestné a depresivní, Bůh má bolestné metody a dává nám touhy za účelem jejich nesplnění, aby nás duchovně procvičil. Člověk si pak v posledku nemohl být u žádné nové touhy jistý, jestli její přítomnost není opět jen začátek nějakého nedobrovolného duchovního cvičení.

Prakticky paralelně s tím probíhala druhá „formující linie“. Od r. 1998 jsem začal, spíše z donucení a v jakési flustrované náladě, docházet v naší farnosti Ostrava-Poruba na páteční večerní mše, které tam dojížděl z jiné farnosti sloužit jeden nejmenovaný kněz , nazvěme jej E. Byly to mše jakože „pro mládež“ a kázání bylo vždy na nějaké téma, které sami mládežníci dopředu navrhovali. E. byl velmi specifická osobnost. Neměl problém přímo během liturgie veřejně oslovovat přítomné věřící a ptát se jich na věci poněkud osobního či niterného charakteru. Ve svých kázáních si nebral servítky a neměl problém od ambonu věřícím do očí např. říct, že do kostela nikoliv přišli, ale že tam přilezli – asi proto, aby tak jakože odhalil jejich falešnou motivaci k účasti na mši. Ve svých kázáních, stručně vyjádřeno, za příčinu všeho zla či absence dobra označoval pýchu a sobectví a snažil se ji v nás, účastnících liturgie, odhalovat – v našich falešných motivech atp. Nějaký sobecký problém měly podle něj zřejmě i babičky, když se jim nelíbilo, že jim kvůli jeho dlouhým kázáním ujížděl autobus, který by jinak normálně stihly. Pamatuji si, jak jednou ve farnosti zakládal tzv. misijní skupinku pro mladé. Z jakéhosi sebedonucení jsem se dostavil na úvodní schůzku, na které E. s jeho typickým náznakem jakési ironie všechny s úsměvem paradoxně odrazoval, ať do té skupinky nejdou. Nakonec vyšlo najevo proč, když E. po nějakém čase řekl: „Ať do toho jde pouze ten, kdo to chce dělat čistě jen kvůli srdci Pána Ježíše.“ Tudíž jsem nešel – jiní šli, a jejich motivaci samozřejmě nehodnotím.
E. svým určitým radikalismem a bezesporu i charismatem většinu mladých z farnosti strhnul, až tak, že se místy začalo šuškat o náznacích sektářství v porubské farnosti. Mne nesthrnul, ale vliv měl na mne velmi silný. I když jsem totiž v sobě tenkrát asi necítil nějakou zvláštní pýchu, na základě toho, co kázal, jsem v sobě cítil či subjektivně rozpoznával strašné sobectví. Zároveň jsem ovšem jednak cítil obrovskou neschopnost se toho sobectví zbavit, jednak jsem si strašně přál, aby to, co jako sobectví cítím, sobectvím nebylo. Tudíž – opět ten existenciální rozpor a pocit protisměrného „trhání“ na obě strany, jako v případě té „osudové myšlenky“, bez jednoznačného příklonu na jednu či druhou stranu: věděl jsem, že duchovně nazpět jít nelze, ale zároveň že jasný krok dopředu, krok smrti starého člověka (v duchovním smyslu) byl pro mne příliš hrůzostrašný, ochromující a depresivní. Viděl a cítil jsem totiž pouze tu náročnost, tíži a bolestné umírání sobě, ovšem nic „lákavého“ za tím – žádnou „sladkost Boží“ nebo něco podobného. V té době pomalu začaly mé „duchovní depky“. O mnoho let později jsem se z rozhovoru s dobrým kamarádem a tehdejším spolufarníkem, kterého si velmi vážím a kterého jsem tehdy považoval za jednoho z „ortodoxních porubáků“ (ve farnostním a křesťanském smyslu), dověděl, že jsem nebyl sám a že v té době bylo více mládežníků, kteří měli „traumata z E.“ i další zajímavé informace, které ale pro jistotu nezveřejním. Nicméně semeno již bylo zaseto.1

No a třetí „formující“ linií, dá-li se vůbec samostatně vydělit, byla četba duchovních knih (autoři jako Anselm Grun nebo John Powell), které jsem se cca od r. 1998-1999 začal pomalu a postupně věnovat. Tyto knihy mi postupně otevíraly skutečnosti duchovního života. A při četbě některých úryvků a myšlenek v těchto knihách jsem uvnitř sebe opět cítil, jak mi význam čtených vět způsobuje nepříjemné, depresivní a trýznivé zakoušení, za jehož příčinu jsem opět označil vlastní sobectví (a pýchu), resp. to, co jsem vyhodnotil jako konflikt s ní(m). A jednou, už přesně nevím, kdy to bylo, když jsem pozoroval, jak tento trýznivý a deptající pocit neutuchá a věci se neposunují, jsem v jakési depce učinil změnu perspektivy. Řekl jsem si, že ten trýznivý pocit (který jsem tehdy nazýval „strouhání“ - protože jakoby bolestně „strouhal“ mé pýchou a sobectvím prorostlé srdce) je v nějakém smyslu ten správný indikátor, kterým se musím řídit. A že na rozdíl od toho, co jsem si přál – tedy, abych byl toho trýznění zbaven - se tím prožitkem musím strouhat, resp. dobrovolně se tomuto strouhání vystavovat, nebránit se mu. A tehdy vzniklo mé heslo, kterým jsem se v duchovním životě od té doby snažil nějak řídit (samozřejmě do značné míry násilím, ale také jen do míry, jíž jsem byl subjektivně schopen snést), a které je ve mne dodnes dost silně zapsané. To heslo znělo a zní: ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ. Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka: čím více mi určité myšlenky – z duchovních knih, kázání, napomenutí druhých, odkudkoliv - nebo nějaká situace, působí ten trýznivý, „strouhající“ pocit, tudíž čím více mi obnažují mou pýchu, sobectví a „neumření sobě“ (resp. to, co jsem jako takové vyhodnotil), čím více do těchto neřestí bodají a trýzní je, tím více je to indikátor toho, že ty myšlenky jsou blíže k pravdě – protože pravda křesťanství je anti-pyšná a anti-sobecká – a že bych tedy měl podle nich svůj život nějak orientovat, trýzeň netrýzeň. Dnes vím, že je to heslo celkem ryze psychologické a v tomto smyslu nesprávné, ovšem tehdy jsem onen „pocit drcení pýchy a sobectví“ pro sebe označil jako dostatečně spolehlivý, ba nejspolehlivější indikátor správné cesty. A ve značné míře z něj nějak "čerpám" dodnes.

A tímto vším ve mne byla základně zkypřena a zformována duchovní půda, která měla v budoucnu něpřímo za následek mnoho dalších věcí, k nimž by jinak nejspíš nedošlo.2 A mezi které nejspíš patří i současná absence lásky k Bohu ve mně.3

Karmelitánská a jiná mystika

Od roku 2000 jsem se začal účastnit různých internetových diskuzí, a to i na náboženská témata. Nejprve delší dobu pouze na dnes již neexistujícím diskuzním serveru Průvodce (jehož v r. 2004 nahradil diskuzní server Okoun, kde se dodnes pohybuji) a později i další servery. Na formování duchovní roviny mého života to mělo nemalý vliv. A přestože jsem již dříve věděl, že existuje nějaký světec Jan od Kříže a nějaká jeho temná noc, bylo to myslím především tehdy velmi živé diskuzní fórum serveru Christnet, kam někteří diskutující postovali kratší či delší úryvky ať už z Jana od Kříže (který byl a je mezi určitou sortou katolíků dost populární), či jiných karmelitánských a ne-karmelitánských mystiků. Skrz čtení těchto úryvků jsem se začal trochu dovídat, o co u těchto mystiků jde. Jenže právě četba těchto úryvků bylo něco, co jsem, retrospektivně hodnoceno, neměl dělat a co bych zpětně asi zhodnotil jako velkou chybu.4 Kdo ví, o co v těchto textech jde, asi tuší proč.
Psycho-emocionální dopad čtení těchto ať už úryvků, či parafrázovaných myšlenek předkládaných některými diskutujícími, byl opět velmi flustračně-depresivní, až děsící, ale protože platilo ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ, bylo vymalováno. Křesťanství, resp. duchovní cesta, se začínala měnit v depresivní, ale pravdivý horor. Byly to právě tyto úryvky a myšlenky, které v pozdějších letech způsobily, že jsem uvnitř začal vymýšlet co nejextrémnější termíny a myšlenky typu „svaté peklo“, „zavržení popř. odstvoření pro větší slávu Boží“, „věčné utrpení v nebi“, „koupání se ve svatém Božím rozmaru“, „chtění pouze chtění Božího pro toto chtění samo“ atp a měl z nich ochromují hrůzu. Z konkrétních děl, jež na mne měly vliv, bych zmínil především knihu Psychoterapie a víra jistého Jana Czecha, která se dala tehdy (cca 2003-2005) přečíst celá na internetu, a která stavěla vyloženě na Janovi od Kříže.5 Jeden z nejhororovějších duchovně-mystických výroků s trvalým vlivem, který dodnes považuji za svou „duchovní časovanou bombu“, jsem si pak přečetl v knize Moudrost chudého o sv. Františkovi, kde světec v jednom okamžiku říká: „Stačí, aby Bůh byl Bohem. Bůh je, a to stačí.“6  Ještě dnes si zhruba pamatuju ten prožitek a tu hlubokou depresi po přečtení tohoto výroku, z nějž bylo vše jasné. Stačí-li, že Bůh je, pak je přece všechno ostatní absolutně jedno. Spása, zavržení, existence, neexistence, život, smrt, radost, bolest … a i kdyby jste mi teď milionkrát za sebou řekli, že smysl nejen tohoto výroku, ale i celé mystiky, není ten, který jsem tam já zakoušel a zakouším především, tak mi pravděpodobně nijak nepomůžete. Léčba, pokud je na místě, musí být hlubší a bohužel zatím sám netuším, jak by měla vypadat. Vybudoval jsem si totiž na všechny tyto „hororově mystické myšlenky“ místy až jakýsi podmíněný reflex, který ihned vyvolává depresi a strach. A silná „voluntarističnost“ mystiky, stejně jako její požadavek absolutní čistoty motivu/úmyslu u všeho, co děláme – ta čistota spočívá v tom, že vše děláme jen pro Boha a jen a pouze proto, že On to chce – mi často velmi komplikuje či komplikovala každodenní život a motivaci cokoliv dělat.
Na závěr bych rád ocitoval jeden velmi trefný výrok mého dobrého kamaráda (ateisty) z naší nedávné debaty na skype: „Vlastně opravdu JE v křesťanství kus masochismu: ovšem v tom smyslu, že lidé chtějí Bohu něco obětovat - a dokonce, řekl bych, se v tom projevuje i jakási touha a představa, že síla lásky se dá naplnit a maximalizovat jen tou ustavičnou obětí, že by to prostě ty svaté jinak v nebi nebavilo, kdyby to mělo být jen blažené patření na Boha :)“
Nevím, jak ve vás, ale ve mne všechno toto lásku k Bohu opravdu nerozněcovalo a nerozněcuje, nýbrž účiněk je spíše přesně opačný. Samozřejmě, pokud je nejryzejší láska tím „věčným svatým peklem“ - což je pro mne samozřejmě naprosto hororová myšlenka - pak je to jiná věc. Ale nemohu popřít, že v takovém uvažování zakouším značný kus obrovské absurdity. „A to je zcela logické, ani to ve své situaci nemůžeš zakoušet jinak“, dodal by s eckhartovsky oproštěným úsměvem nějaký mystik? Končím.

Peklo

Cca do konce roku 2005, možná první poloviny roku 2006, pro mne tedy křesťanství bylo, mám-li to říct trochu nadneseně, především o „karmelitánských depresích“. Co se však týkalo pekla, tak ač jsem jej nepopíral a nepopíral jsem možnost se do něj dostat, nějak moc jsem se jej asi nebál. Zhruba v roce 2006 však začalo vlivem zjištění určitých informací období, které v září 2009 vyústilo v další velmi zásadní rozhodnutí týkající se mé katolické praxe. Tím bylo mé přitakání, popř. „konverze“, k tzv. katolickému tradicionalismu, argumenty pro nějž mne nějakým způsobem přesvědčily7, ač jsem si hrozně přál, „aby tradicionalismus neměl pravdu“ a přeji si to dodnes. A asi nemusím připomínat, že ono heslo ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ zde sehrálo velkou roli a že celá konverze proběhla „v depce“.
Se vstupem do tradicionalismu nezmizely staré záležitosti (viz předchozí odstavce), ale objevily se nové. Jelikož však nechci text zbytečně protahovat, omezím se na tvrzení, že právě díky tradicionalismu začala být katolická doktrína pekla těžce na programu dne. Najednou bylo velmi snadné se do něj dostat, protože arzenál možných hříchů se mi subjektivně najednou či postupně velmi rozšířoval.
Ohledně pekla jsem se už dostatečně vyjádřil zde. Kdybych to měl maximálně zestručnit, je pro mne dnes peklo něco strašně nepochopitelného. Nerozumím, proč Bohu, který nikoho než sebe absolutně nepotřebuje, stojí za to, aby mne či kohokoliv vystavil – navíc, podle několika veršů z evangelia velmi pravděpodobné – možnosti věčného zavržení.8 Mám totiž za to, že být v pekle je opravdu horší, než nebýt, to beru jako něco základního – a umírněný katolický antinatalismus je tedy podle mne vážnou námitkou všem katolíkům, zvlášť tradicionalistům. Někdy si říkám, že při těch „jansenisticky obtížných“ podmínkách spásy lze život prostě těžko vnímat jinak, než jako zoufalý úprk před zavržením – dokonce paradoxně jako úprk před samotným Bohem, který ve spolupráci s Vatikánem, Écónem a spol. všude rozmístil a rozmísťuje obrovské množství pastí a min, tedy možností hříchu, aby nám záchranu od věčné záhuby maximálně ztížil. Že snad ani nelze založit duchovní život na něčem jiném, než na strachu z pekla. Je však otázkou, jak dlouho se dá něco takového úspěšně snášet. Např. taková hereze jansenismu vedla v důsledcích nakonec ke svému opaku - k liberalismu. A strach z Boha, jemuž možnost našeho věčného zavržení tak nepochopitelně stojí za to, může u někoho vést až k popření jeho existence, nebo i horším věcem, které raději nedomýšlím. U mne ten strach v posledních měsících asi není zas tak aktuální jako dříve, ale hlavně proto, že se cíleně snažím, nebo jsem se snažil, na tyhle věci moc nemyslet. To však není řešení, a pokud ano, tak časově nesmírně omezené, protože všechny tyto skutečnosti jsou jako pověstný damoklův meč. Nehledě na to, že u svátostí jsem za poslední 2 roky byl všehovšudy 3-4 krát; hlavně proto, že jejich svatokrádežné přijetí opravdu moc riskovat nechci.9 Zatím netuším, jak a kdy se k pravidelné účasti na svátostech vrátím.
Žádnému člověku, ani největšímu zločinci, večné zavržení v žádném případě nepřeji. Čím prázdnější peklo bude, tím lépe, tím lepší možný svět. Ale na druhou stranu, i když by byl zavržen jeden jediný člověk - nebylo by „vše ztraceno“? Mnohem silněji řečeno, neznamenalo by to Boží prohru? Podle křesťanství a podle klasického teismu zcela jistě ne. Pokud však jistě ne, pak by neznamenalo žádnou Boží prohru ani to, kdyby byli zavrženi úplně všichni. Protože, jak řekl sv. František, Bůh je a to stačí. Bůh klasického teismu nepotřebuje nic, než svou vlastní existenci. Jak hrůzné důsledky to v kontextu pekla má, asi nemusím dodávat.
A tak z toho všeho plyne snad opět pochopitelný důvod, proč Bůh, který nám tohle všechno dobrovolně připravil, ve mne lásku k sobě opravdu nerozněcuje.

Nesrozumitelné zlo a nepochopitelná svoboda

Že ve světě existuje spusta zla, to snad opravdu nikdo nepopře. Maximálně by mohl popřít, že vraždy, znásilnění, mučení atp., že to všechno je reálné, ale že to ve skutečnosti není zlem. Takového člověka bych ale musel nejspíš považovat za psychicky narušeného. Ať je to ale jak chce, zlo ve světě bylo a je, a je ho tolik a je tak neuvěřitelně zvrácené, že nad tím růzum zůstává stát. A křesťanství na otázku, proč Bůh všechno to zlo dopouští, odpovídá neustále stejně: protože Bůh dal člověku svobodnou vůli. Tvrdí, že svoboda, resp. „svobodnost“ svobodných činů, je tak nevyjádřitelně extrémním dobrem, že převyšuje všechna zla, ač na tomto světě nemůžeme chápat jak a v čem je tak dobrá. A že žádné sebevětší zlo by Bůh nedopustil, aniž by z něj nevytěžil ještě větší dobro. Zcela zároveň však křesťanství všechno, absolutně všechno zahrnuje pod Boží prozřetelnost a dokonalé řízení všech věcí.
Křesťanství tak vždycky muselo, musí a bude muset v potu tváře obhajovat nejen existenci a dobro konceptu svobodné vůle, nýbrž i její bezrozpornost ve vztahu k onomu Božímu řízení všech věcí, vševědoucnosti, predestinace atp. A samozřejmě také bezrozpornost existence a dokonalé dobroty Boží tváří tvář všem masivním zlům. Mnoho lidí nepřesvědčilo.10 Někteří filosofové dokonce považují jakékoliv pokusy o teodiceu za nemorální.
Já se bez mučení přiznám, že nerozumím ani jednomu. Ani tomu údajně nevyjádřitelnému dobru svobody rozhodování (no, řekněte, nebylo by skvělé být „determinován do nebe“?), ani smyslu těch nejzvrhlejších zel. Naopak, když se k tomu naopak přidá existece pekla a velká pravděpodobnost se do něj dostat11, začíná se tento svět opět měnit v horor. Dříve jsem se domníval, že je určitá mez, za níž Bůh člověka nenechá v konání zla zajít. Už pár let se tomu nedomnívám. A pokud to navíc vezmeme – z hlediska křesťanství logicky - tak, že největším možným zlem je bohovražda a že Ježíš z Nazareta byl skutečně Bůh, pak už největší možné zlo spácháno bylo a větší spácháno prinripielně nikdy nebude. Další věcí je, že když se tvrdí, že ze sebevětšího zla Bůh vytěží ještě větší dobro, tak tím ještě není vůbec řečeno, že to bude zároveň i naše lidské dobro. Může to být prostě dobro „manifestace absolutní Boží suverenity“ a nic víc, Bůh podle katolické doktríny všechno, co činí, činí především nebo i výhradně pro sebe. Zde se stávají aktuálními myšlenky z tohoto článku a diskuze pod ním.
Ohledně svobody v souvislosti s křesťanstvím mám již dlouho rozepsaný text, který ještě možná dokončím a zveřejním, a tak na závěr už jen stručně. Křesťanství potřebuje svobodu na prvním místě z teodicejních důvodů – tedy k ospravedlnění Boha tváří v tvář všemu zlu ve světě. Vysvětlením zla je svobodná vůle, a tak svoboda nakonec vždy vyjde v neprospěch člověka, protože je to právě jeho svoboda, která má být příčinou zla. Myslím, že ani svoboda jako nutná podmínka autentické lásky, což je druhý důvod obhajoby svobody ze strany křesťanství, by před svobodou jako zdůvodněním zla neobstála. Neboť láska je dobro a veškeré dobro je v posledku od Boha; zlo, především to mravní, však od Boha vzejít nemůže. Proto, kdyby křesťanství muselo z jakéhokoliv důvodu jeden z těchto důvodů obhajoby svobody obětovat, musel by to mýt důvod lásky. Proto jakožto katolík nejsem „fanouškem svobody“ a přivítal bych spíše „apokatastatický determinismus“. Ten je však bohužel „za zenitem“.
A opět: tváří v tvár všem těmto skutečnostem se mi láska k Bohu rozněcuje opravdu nesmírně obtížně ...

Dědičný hřích

Jaký dosah a důsledky má katolická doktrína o dědičném hříchu jsem si naplno uvědomil v podstatě až pár roků zpátky. A zjistil jsem, jaký je to pro mne velký kámen úrazu. A nejen pro mne – domnívám se, že právě nauka o dědičném hříchu je pro nemálo lidí důvodem, proč třeba vůbec nejsou křesťany.
Nauka o dědičném hříchu má pro mne dva základní rozměry. Prvním je, zjednodušeně řečeno, skutečnost, že zlo, které spáchali první lidé, se zakořenilo do lidské přirozenosti natolik, že se dědí plozením. Skrz dědičný hřích je tak každý člověk přirozeně nakloněn ke zlému víc, než k dobrému, a tento sklon se předává de facto nějak geneticky.12 S tímto rozměrem dědičného hříchu bych ještě nějak extrémní problém neměl: je to koneckonců nějaká snaha vysvětlit, odkud se v nás lidech ten nepopíratelný sklon konat zlo bere. Jenže je tu ještě jeden rozměr: totiž ten, že dědičný hřích se stává dědičnou vinou. Ano, vinni nejsou jen Adam s Evou jakožto jedinci, nýbrž vinni jsme všichni. Jak jednou říkal jistý nejmenovaný tradicionalistický kněz: „Takové malé dítě, když se narodí, není žádné neviňátko. Je to Boží nepřítel!“ A právě tato nejen hororová, nýbrž i vrcholně nespravedlivě se jevící skutečnost je oním kamenem úrazu dědičného hříchu – jak pro mne, tak pro spoustu dalších. Však se z ní také v průběhu dějin křesťanství vyvozovalo lecos: Augustin posílal nekřtěňátka do pekla, a dědičným hříchem jakožto vinou lze „vysvětlovat“, proč trpí a umírají naprosto nevinné děti: nejsou přece nevinné, nýbrž jsou to Boží nepřátelé, zatížení dědičnou vinou. Lze tedy nic nespáchat, a přesto být vinen, jakkoliv absurdní se to jeví.
Nejsem teolog, nemám načteného Augustina atp., ale i při vědomí Ježíšových výroků z evangelií se mi veškeré pokusy o ospravedlnění resp. vysvětlení dědičné viny, o nichž vím, jeví liché. Tak např. Augustinova věta „zhřešili jsme všichni v jednom, když jsme ještě byli oním jedním“. Nezlobte se na mne, ale já jsem opravdu žádným „jedním“ nebyl. Hřích je přece ryze individuální záležitost a zhřešit může pouze individuální vůle, resp. jedinec; žádná „druhová vůle“ není. Dědičný hřích má také tendenci zakládat něco, co se mi občas zdá pozorovat u některých křesťanů, a co nazývám presumpcí morální viny (která je přirozeně viděna především u těch druhých, a většinou má jít o vinu či hřích pýchy) – např. pokud někdo nevěří Boha, pak nikoliv z racionálních důvodů, nýbrž protože dotyčného ovládají morálně špatné sklony a touhy. Totiž, jestli je lidská přirozenost nakloněna ke zlému víc než k dobrému, pak se dá takto „presumpovat“ celkem snadno. Navíc, zlem nemusí být z hlediska křesťanství pouze tzv. materiální zlo, tzn. skutek objektivně špatný (uvažovaný bez ohledu na subjektivní motivy a zavinění toho, kdo skutek vykonal), nýbrž. i tzv. materiální dobro, konané však formálně ze – z pohledu křesťanství – špatného motivu. Tak se v očích některých křesťanů diskreditují např. i „materiálně dobré“ aktivity – např. odpor vůči homosexualistické propagandě - pokud je konají např. pohani nebo libertariáni a to z jiných, než těch správných důvodů a motivů.
A tak všechny tyto potíže s dědičným hříchem mi nesmírně komplikují jeden ze základních a největších motivů, proč milovat Boha, který křesťané předkládají: totiž skutečnost, že Bůh v Ježíši dobrovolně sestoupil na zem a aby zachránil člověka – a především mne osobně - od věčné záhuby, ponížil se a nechal se zabít tou nejpotupnější smrtí. V Ježíšově smrti se navíc problém svobody a Božího determinismu stává poněkud vyhroceným (např. byl Jidáš „utilitaristicky obětován“, aby svou zradou „zařídil“ spásonosnou smrt Božího syna?), ale to v tomto článku jistě nebudu řešit. Když si navíc vybavím „voluntaristický“ aspekt trestu za prvotní hřích – viz např. formulace s Gen. 3, 17 „Kvůli Tobě je země prokleta“ - je snad opět více pochopitelné, proč je mi katolická nauka o dědičném hříchu obtížnou překážkou na cestě k lásce k Bohu.

Bůh majitel, nikoliv Bůh otec

Na úvod tohoto oddílu bych se pokusil vysvětlit, jak chápu pojem vlastnictví. Přičemž se omezím na případy, kdy vlastníkem, a koneckonců i vlastněným, je inteligentní bytost.
Vlastnictví je vztah mezi dvěma entitami, vlastníkem a vlastněným, a to vztah nerovnoměrný a především nerovnoprávný. Vlastnit pro vlastníka znamená mít právo s předmětem vlastnictví disponovat libovolným způsobem (doplňme ještě: způsobem, který umožňuje odpovídající typ zákona), a to bez povinnosti udávat komukoliv, a především vlastněnému – je-li předmět vlastnictví vybaven inteligencí – důvody, proč je s ním tak či onak nakládáno.
A nyní se ptejme: není ve výše uvedeném smyslu Bůh vlastníkem veškerého stvoření, a to především inteligentních bytostí? Všechno nasvědčuje tomu, že je. A nejen to: tento vztah vlastnictví nevznikl „v průběhu času“, nýbrž existuje trvale, a důvodem jeho existence je prostá závislost všeho stvořeného na Stvořiteli: cokoliv je, je „jen“ proto, že Bůh v nějakém smyslu chtěl, aby bylo, a v tomto bytí jej udržuje.
Křesťanství nám ovšem Boha představuje především jako otce, a to dobrého otce. Ježíš učil své učedníky modlit se „otče náš“, což bylo pro židy poněkud šokující: oni svého Boha znali jakkoliv, jen ne jako otce. Byl to především Pán. Toto panství Boží – a já dodávám že i vlastnění Boží – se zřetelně projevuje v biblické knize Jób: Bůh Joba, a to dokonce na ďáblovu žádost, zdrtí utrpením, vezme mu úplně všechno a především odmítá udat mu důvody svého jednání s ním, když se po nich Jób ptá. Ani po té, co mu vše vrátil v ještě hojnější míře, mu ty důvody nesdělí.
O zlu jsem se již zmiňoval v jednom z předchozích oddílů, ale nyní se k němu ještě na chvíli vrátím. V dějinách světa se totiž událo mnoho zlých a děsivých situací, kdy katolíci netušili, jaký je jejich smysl. Nebo existují různá děsivá tajemství, jako např. proč Bůh tvoří člověka přesto, že o něm předem ví, že svým jednáním dospěje do věčné záhuby, i když jej stvořit nemusel. Teologové a apologetové se pokoušeli nalézt různé varianty odpovědí, ale vždy měli a mají v zásobě jednu univerzální: totiž, proč to tak je, to je Boží věc, o níž my v posledku tak jako Jób nemáme právo cokoliv vědět. On je zcela suverénní Pán, nez nějž bychom vůbec neexistovali, a my mu tak jako tak dokonale patříme. A On jedná vždy dobře, ačkoliv my to naprosto nechápeme. Jinak řečeno, odpověď jakoby podával sám Bůh v jednom evangelním výroku, který jakoby vystihoval a vysvětloval podstatu všeho. Ten výrok zní: nemohu si snad se svým majetkem dělat, co chci? (Mt. 20,15) A i apoštol Pavel v prvním listu Korintským 6, 19 proti všem libertariánům tvrdí: nepatříte sami sobě.
Katolická spiritualita má na všechny situace, a především na ta největší a nejnepochopitelnější utrpení univerzální radu, resp. de facto příkaz, jak se zachovat. Ve všech podobných případech se má věřící modlit ono pověstné „Buď vůle Tvá!“. Má sám sebe dokonale umrtvit a dokonale se odevzdat Bohu. Má se de facto modlit: „Majiteli, libovolně disponuj svým majetkem, manifestuj svou vlastnickou suverenitu!“ A já se ptám: potřebujeme v takové optice vůbec ještě Boží otcovství? Já nevím, kde jej tam spatřit. A jak nás učí princip úspornosti, vžitý později pod názvem Occamova břitva, pokud to není nutné, nerozmnožujme jsoucna či příčiny. Boží otcovství se však nezdá být nutné. Occamovou břitvou tedy z křesťanského Boha-otce dostaneme spíše islámského Boha-majitele.
Je jasné, že je nesmysl popírat, že by křesťanství Boha otcem nenazývalo. Já však hovořím především o svém zakoušení věcí a domnívám se, že aspoň trochu také alespoň o logice věcí. Často se totiž silně zdá, jakoby cílem křesťana bylo stát se jakýmsi „hadrem Božím“, „onucí Boží“, „hračkou Božích rozmarů“, a právě v tom spatřovat smysl svého bytí a svou jedinou radost. I sv. Terezie z Lisieux píše někde v Dějinách duše o své touze stát se hračkou, která se vydá napospas všem děstkým rozmarům malého Ježíška. Nebo bl. Karel de Foucauld se modlí, aby si s ním Bůh dělal, co chtěl. Takový postoj, aby byl autentický, musí skutečně v posledku říci něco ve stylu „i kdybys mne Bože stvořil jen proto, abys mne osobně věčně mučil v pekle, nechť se tak stane a já nic jiného nechci“. Pokud by se něco takového vyloučilo, nebylo by to ve vztahu k Bohu již autentickým odevzdáním, nýbrž vypočítavým kalkulem.
Jelikož jsem se někdy od časů působení E v naší farnosti Ostrava-Poruba (viz odstavec „Základy a prerekvizity“) naučil vždy hledat argumenty proti své vlastní pozici, pokud tato zaváněla či mohla zavánět nějakou mou touhou nebo sobectvím, uvedl bych zde jeden takový argument, který se mi stále nepodařilo vyvrátit (což mne děsí). Totiž, možná je to tak, že jsme, zvlášť od minulého století, příliš „zmlsaní a rozežraní“ křesťanstvím prezentovaným jako náboženstvím lásky a představou Boha jako především dobrého a pomáhajícího otce. Možná je toto ovšem něco, čím se křesťanský život nezačíná, nýbrž končí. V dějinách katolické spirituality totiž dlouhodobě existuje jakési „schéma“ duchovní cesty, skládající se ze tří fází v tomto pořadí: očištění, osvícení a sjednocení. Těmto fázím odpovídají tři stavy: otrok, služebník, syn, a také tři emoce: strach, bázeň, láska. Všimněme si tedy, čím se začíná: stavem otroctví a strachem. A tak je možné, že strach je na duchovní cestě něco nutného, něco, co je sice „jen“ fází duchovní cesty, ale čemu se přesto nelze vyhnout – a možní že ani předem nesmíme vědět, že jde jen o fázi, protože by to znečistilo náš motiv vztahu k Bohu. Že nejprve musíme až na dno srdce zakusit sami sebe jako ryzí majetek Boží, že jsme jeho otroci, a až po mnoha a mnoha útrapách a umření sobě můžeme dostat nezaslouženou milost zakoušení Božího synovství. Nejsem v žádném případě znalcem této duchovní cesty a tudíž se už o ní nebudu dále nijak rozepisovat, pouze poznamenám, že je plně v souladu s oním mým psychologickým pravidlem: čím tvrdší, tím pravdivější.
A tak při vědomí všeho, co jsem výše napsal, se opět nabízí otázka, jak mne to všechno vlastně může zde a nyní motivovat k lásce k Bohu. Upřímně, vůbec netuším. Naopak je, doufám, pochopitelné, že vize Boha majitele a vize stavu „onuce Boží“ jakožto cíle života tuto lásku nemá šanci roznítit. Alespoň určitě ne v mé aktuální situaci.
Na úplný závěr ještě jen malý dodatek k tomu, co mne vlastně k takovému náhledu na Boha – tedy Boha majitele – přivedlo, protože to asi není zcela běžný postoj. Velmi stručně řečeno bych řekl, že především mystika (viz oddíl „Karmelitánská a jiná mystika“ výše) resp. mé zakoušení a pochopení některých úryvků z mystických spisů, a katolický tradicionalismus. Jednou jsem pro to použil souhrnný termín karmelitánský lefébvrismus.

Můj hřích?

Ti, kteří dočetli až sem (za což jim velmi děkuji), si možná – pokud jsou rovněž katolíci – říkají, že v žádném z předchozích odstavců nějak silněji nezazněl alespoň náznak uznání toho, že příčina věcí může ležet především na mé straně. Silněji řečeno, že za to, že mi chybí láska k Bohu, so mohu především či výhradně sám. A jak to v křesťanství je a bývá, za příčinu všech neduh, trápení a zla se považuje pouze jedna jediná věc: totiž zlo par excellence, jímž má být osobní, individuální hřích – a v mém případě tedy především ten můj vlastní.
Nebudu se pouštět do nějakých podrobných analýz toho, co to hřích je. Pracuji s klasickou definicí: hřích je vědomým a dobrovolným porušením zákona Božího. V tomto smyslu jsem učinil hříchů jistě mnoho. Problém je v tom, že i kdybych učinil jeden jediný – byť by to byl tzv. lehký hřích – byl bych „absolutně“ vinen a ztratil bych jakékoliv „právo“ na něco poukazovat. Jediným lehkým hříchem se stávám absolutním zločincem a prakticky jediným rozdílem mezi Luciferem a mnou je šance daná z milosti, díky níž ještě mohu být spasen. To je křesťanství. Mzdou za hřích je smrt, jak je psáno. Jsme v situaci, kdy za život vykonáme řádově miliardy činů, protože čin je opravdu volbou v jakémkoliv smyslu, přičemž ani jeden z nich nesmí být ani sebelehčím hříchem! Jinak jsme dokonale selhali. Nemáme totiž žádný „povolený“ limit kolikrát můžeme beztrestně zhřešit, jako když řidič může ztratit 12 bodů, než mu vezmou řidičák. Každá sebemenší volba je totiž de facto volbou mezi spásou a zatracením a nikdy nevíme, zda právě ta a ta volba, jíž vykonáváme, nebude naší poslední. A na přirozený sklon k činění zlého více, než činění dobrého, se nemůžeme „vymlouvat“, protože i tento sklon sebou nese naši nefalšovanou vinu, totiž tu dědičnou.
Je to opravdu tak, že by za mou absencí lásky k Bohu stojí POUZE a JENOM, či alespoň především, mé osobní hříchy? Nepochybuji, že někteří kolegové katolíci (i křesťané-nekatolíci) by řekli, že ano. Úkol především poznat sebe sama jako absolutně proviněného je starým dědictvím křesťanství, v němž mnozí ateisté budou jistě spatřovat dokonalou metodu k ovládání lidí. Pokud jde o mé hříchy, velmi dobře vím, kde mne už velmi dlouho tlačí bota – ač se jedná o hřích, jehož zlo je mi občas dost obtížně pochopitelné. Jediným skutečným motorem pro nastoupení na cestu očištění, tedy nemilosrdného vyhlášení války všem hříchům a sklonům k nim (resp. tomu, co má domovská církev jako hřích předkládá) za takřka libovolnou cenu, mi však v současnosti může být jen strach z pekla. A přestože jsem v minulém oddílu sám uvedl, že prostě možná nelze jinak, než začít strachem, je jedním z účelů tohoto textu manifestovat ještě ne zcela mrtvou naději, že přece jen existuje i jiný, „ne-strachový“ motor, nalézt jej, a pokusit se jej do mého života nějak dostat. A jaký větší motor lze mít, než právě lásku k Bohu? Jenže tento text není rovněž o ničem jiném, než o tom, že právě ta mi důkladně chybí, a o hledání příčin tohoto chybění.

Závěr

Začal jsem tento text označením lásky k Bohu jako k prvního a největšího přikázání – přikázání, které plním ze všech nejméně. Nabízí se zde samozřejmě zásadní a klasická otázka, totiž jestli lze lásku skutečně přikázat. Mnozí jistě budeme tvrdit, že nelze – ovšem v Bibli je přikázání lásky k Bohu skutečně označeno slovem přikázání; nikoliv doporučení či nabídka. A jelikož toto přikázání vyřkl ten, s nímž křesťanství stojí a padá, ten, koho křesťané identifikují jako Boha samotného, který může mluvit jen pravdu, tak vše nasvědčuje tomu, že to nějak asi lze, jakkoliv to snad může odporovat intuici.
Být katolíkem bez lásky k Bohu je vskutku obtížné. Jako katolík bych rád měl rád svou vlastní víru a rád bych se ve svém vlastním náboženství cítil nějak základně dobře. Neplatí ani jedno. Také mi za celý život, domnívám se, chybí nějaký bezprostřední duchovní zážitek nebo osobní zkušenost s Bohem, taková, která by ve mne lásku k Němu roznítila nebo mne k ní pozitivně motivovala. Domnívám se, že kdybych jej měl, tak že bych na něj těžko zapomněl.
Co tedy dělat? To právě nevím, ale vím, že věci potřebuju velmi nutně a naléhavě řešit. Možná by mi pomohlo, kdyby někdo z kolegů katolíků, kteří si tento text přečetli, napsal svou osobní zkušenost o tom, jak začali Boha milovat, co v nich lásku k Němu roznítilo a zapálilo. Ideálně kdyby se o tom rozepsal poněkud podrobněji, odhalil své vnitřní prožitky, tak jako já v tomto textu v odstavci Základy a prerekvizity. Třeba by to pro mne bylo v něčem skutečně inspirující. Pokud to nechce psát sem do komentáře pod článkem, mám zde na blogu uvedený i mail. Vím, že něco takového je či může být jednak výraz odvahy donést kůži na trh a jednak veliký dar, a předem si jej velmi vážím a velmi za něj děkuji. Zatím se o lásku k Bohu alespoň nějak formálně modlím – stejně jako, byť méně, o touhu o ni. Ale je pravda, že si její obdržení představuju trochu jako přílet pečeného holuba do pusy. Tímto způsobem ji ovšem dost možná nikdy nedostanu.
Jedním z motivů k lásce k Bohu, který se jeví vcelku přirozený, by mohla být prostá vděčnost za každé sebemenší dobro, kterého se mi v životě dostalo, protože jsem si nic nedal sám. To bych si však minimálně nesměl přečíst část knihy Hříšníkův průvodce od ct. Ludvíka z Granady. Ten svou knihu začíná výčtem cca 6-7mi motivů, pro něž bychom měli milovat Boha. Kromě jednoho mají být všemi těmito motivy právě dobra, jimiž nás Bůh obdařuje. Jenže posledním motivem má být Bůh sám, jeho svatost, dokonalost a vznešenost. A Ludvík říká, že ve srovnání s tímto motivem jsou ty ostatní nazývány motivy pouze podle jména – tedy tzv. ekvivocitně. Jinak řečeno, vůbec to motivy nejsou. A je jasné, ke kterému z těchto motivů máme na duchovní cestě dospět. Vědomí toho, že motivy dober, jimiž nás Bůh obdařuje, nejsou ve srovnání (a nakonec i bez srovnání) s oním motivem „M“ ničím, je však stejné jako vědět, že to hluboké zamilování, jímž jste se právě autenticky zamilovali do nějaké nádherné dívky, má jediný účel: nebýt naplněno, aby jeho nenaplněním byla oslavena Boží suverenita, s níž si se svým stvořením, se svými hračkami, může dělat, co chce – třeba použít ono nešťastné zamilování „pouze“ k duchovnímu očišťování.
Ateisté, byť jistě ne všichni, by pro mne měli samozřejmě zcela jiné řešení. Podle nich bych měl konečně pochopit, že Bůh není, a pak bych přestal být takovým psychopatem, jakým se v tomto textu prezentuju, a přestal bych řešit tyhle pseudoproblémy. Stejně jsou podle ateistů věřící věřícími nikoliv na základě racionální evidence či racionálně legitimního rozhodnutí, nýbrž buď z indoktrinace výchovou, nebo z neschopnosti smířit se s tím, že smrtí všechno končí, a jen si to nechtějí přiznat. Naopak podle mnohých křesťanů jsou ateisté ateisty zase proto, protože existence Boha je nesnesitelná pro jejich pýchu (museli by se mu podřídit), protože by jim morálně zakazoval různé věci týkající se např. sexu, protože se bojí posmrtného potrestání svých zlých činů atp. No, nevím, jestli se vzájemným bulverizováním něco vyřeší – mimochodem, je zajímavé, že i když termín bulverism vymyslel C.S.Lewis na základě svých zkušeností s postoji ateistů jeho doby vůči křesťanům, samotná Bible se na některých místech zdá být vůči tzv. bezbožníkům docela dost „bulverizující“. Nicméně pro ateisty mám tu zprávu, že zařadit se do jejich řad momentálně opravdu nehodlám – ostatně, však co: jako případná neškodná slepá větev evoluce, jíž vyřadí přirozený výběr, je nemusím zajímat. Víc bych to zde raději nerozváděl, čímž ovšem vůbec neříkám, že to nejsem ochoten rozvádět někde jinde popř. jindy.
Rozhodující jsou pro mne momentálně následující fakta: vím, že jednou umřu, a že pravděpodobně ještě dříve než já umřou ti, které velice miluji. Že jejich smrt pro mne bude strašným otřesem, který nemusím ustát, a že hrozná bude bezesporu i moje vlastní smrt. Že po smrti, pokud to mám vyjádřit hypoteticky, může život pokračovat - v jiném „módu“ než zde na zemi, ale že může mimo jiné pokračovat v tom nejhorším představitelném stavu, totiž v pekle. A že na tom, jak tyhle věci ve skutečnosti jsou či nejsou, nemám absolutně žádnou moc cokoliv změnit. A pokud věříme biblické zvěsti, tak víme, že dle Boha nemůže do věčného života vejít nikdo, kdo jej nejen že nebude milovat, ale kdo jej dokonce nebude milovat víc než cokoliv a kohokoliv jiného (především sebe) a to zcela principielně.13 To je ovšem stav, k němuž mám daleko nikoliv na míle, nýbrž doslova na světelné roky. Čas se ovšem krátí, smrt se blíží, a brzy může být moc a moc zle.

Poznámky:

1. Nicméně jsem si nedávno, i při vzpomínce na E., uvědomil jednu důležitou věc. A sice, jakou má kněz – zvlášť ten, kterému na věřících hodně záleží a který si uvědomuje individuální charakter každého z nich – leckdy nemírně obtížnou úlohu, když má přednést kázání. To totiž nutně musí být značně „zglajchšaltováno“, ovšem na každého věřícího může zapůsobit zcela jiným dojmem, a to třeba i takovým, který může tomu kterému věřícímu teoreticky až uškodit, nebo mu duchovní život značně zkomplikovat. Vůbec v tomto kněžím jejich úlohu nezávidím. E. ji v oněch letech, kdy jsem navštěvoval jeho mše, dle mne příliš nezvládl, ale zvlášť po těch létech je to těžké hodnotit.
2. Jako např. pozdější „konverze“ ke katolickému tradicionalismu – viz odstavec Peklo níže v textu.
3. Možná se někdo ptá, hlavně z ateistů (pokud to tu někdo z nich čte), kde jsem tehdy nechal tu úplně základní otázku, totiž otázku po samotné existenci Boha. Tato otázka pro mne však v těch dnech opravdu nebyla na programu dne. Byl jsem totiž – a v podstatě dodnes jsem - plně prostoupen jakýmsi „morálním“ pohledem na věc. Totiž, samotné ptaní se po Boží existenci – konkrétněji po možnosti, že by Bůh mohl nebýt – bych tehdy asi těžko vyhodnotil jinak, než jako něco, co je motivováno něčím morálně špatným, konkrétně sobectvím: pokud by Bůh nebyl, nemusel bych to své sobectví tak řešit a vzdávat se ho, čili Boží nebytí by vyhovovalo mému sobectví. Nějakým způsobem u mne platilo, aniž bych si to plně uvědomoval, jakési morální cogito: jsem sobecký, tedy Bůh je (v mnohem silnější verzi pak „jsem sobecký, tudíž katolická církev má pravdu“, i když zde jistě nejde o žádné logické vyplývání). Plantingovi s jeho tvrzením o zakoušení morální viny jako implicitní před-filosofické indicie pro Boží existenci by se takové cogito určitě velmi zamlouvalo.
4. Abych však byl zcela bezelstný, musím uznat, že si z tehdejší doby pamatuji chvíle, kdy jsem seděl před monitorem, před „mystiky týkajícím se diskuzním příspěvkem“, s vědomím toho, že jsem jej mohl, ale taky nemusel otevřít/číst. To vše s vědomím upozornění, že tyto myšlenky nejsou pro každého a že duchovně nepokročilí jedinci by je neměli číst – viz také evangelní verš „ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli“ (Jan 16,12). Nakonec jsem se však v podstatě vždy rozhodl je číst, a to s určitým vnitřním nastavením a motivací, které by se dalo zformulovat zhruba takto: „tak jen ukažte, o čem je skutečně křesťanství, to ne-čajíčkovské, tvrdé křesťanství, které nám v kostelích zamlčujete!“ Dost možná se tedy tehdy, minimálně v některých okamžicích, jednalo o mou duchovní pýchu, či absenci pokory, s níž pro mne bylo zatěžko uznat sebe sama jako „duchovního kojence“ jež by mystické myšlenky číst neměl - zvlášť ve srovnání s jinými, kteří duchovními kojenci buď nebyli, nebo se tak aspoň netvářili. A když jsem tedy ty texty „pyšně četl“, tak možná přišel „trest“. Ale možná je to taky tak, že to, co jsem právě napsal, je do značné míry výrazem mé, snad již instinktivní inklinace vidět veškerou vinu vždy jen u sebe – což mne ovšem, stručně řečeno, naučilo právě křesťanství.
5. Konkrétně Jan od kříže se pro mne stal jakýmsi „symbolem depresivní, hororové mystiky“ a dokonce se jako takový dostal i do textu jedné mé písně.
6. Tento výrok inspiroval i mou báseň Nahodilost (na odkazu dole)
7. Dodnes bych se označil za tradicionalistu, ač za poslední půlrok, nebo i delší dobu, jsem se přece jen v jeho rámci postupně posunul více „doleva“, někam k pozici, která se občas nazývá „indultní“.
8. Věc je tím hororovější, když člověk vezme v úvahu argumenty některých teistických filosofů, jako např. „Bůh má morálně dobrý důvod stvořit svět s osídleným peklem“, viz např. zmínka v tomto textu . Radostná zvěst evangelia se stává tak zvěstí hororovou. Jak se to navíc nevylučuje s lidskou svobodou je druhá věc, ale tu tady samozřejmě nebudu řešit.
9. Co se týče mého “odchodu od svátostí“, k němuž došlo na podzim 2012, velkou roli v něm sehrálo přečtení tohoto kázání jistého františkána z 18. století.
10. Teističtí filosofové alespoň uznávají, že zlo je jediným vážným argumentem proti Boží existenci.
11. Není bez zajímavosti, že dle tohoto textu bylo univerzálním přesvědčením katolických učenců, minimálně do doby Františka Suaréze, že většina lidí bude zavržena – křesťanů i nekřesťanů. Což je opět voda na mlýn umírněnému katolickému antinatalismu.
12. Není bez zajímavosti názor Tomáše Akvinského z Teologické sumy, že kdyby prvotní hřích spáchala pouze žena, hřích by se nedědil, tudíž by ani žádný dědičný hřích neexistoval.
13. P. Štěpán Filip OP jednou na pravidelném semináři o Teologické summě Tomáše Akv., pořádaném v minulých letech v dominikánském klášteře v Olomouci říkal, že někdy v období po smrti Terezie z Avilly se dokonce vážně řešilo, jestli je vůbec morálně možné milovat něco/někoho jiného než jen Boha. Po dlouhé diskuzi se nakonec zjistilo, že milovat i něco jiného než Boha není hřích. Z hlediska přikázání lásky k Bohu a k lidem se samotná otázka jeví absurdní, ovšem z hlediska karmelitánské spirituality a mystiky, jíž byla otázka předpokládám motivována, se jeví zcela logicky. Inu, část creda „věřím ve společenství svatých“ mi s mystikou opravdu nejde dohromady, jak už jsem vyjádřil zde.

19 komentářů:

  1. Možná byste si mohl částečně rozumět s jedním bývalým křesťanem - https://www.youtube.com/playlist?list=PLZzGuseFHxXxJ2BMhNLrYHzjy4t7vkZIV

    derewi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, znám Balabánův blog, ale nevěděl jsem, že byl dřív křesťanem.

      Vymazat
  2. doporučoval bi jsem --pozorně-- si přečíst texty Friedricha Nietzscheho a přistupovat ktemu méně racionalisticky a více ˝dionýssky˝

    OdpovědětVymazat
  3. a ještě tak trochu scestné přirovnání od autora předchozí komentáře: jak může dítě milovat přímo své rodiče kteri ho daly do dětského domova přičemž mu posílají jen peníze? i to možná ne pravidelně

    OdpovědětVymazat
  4. k vztahu boha k lidstvu

    OdpovědětVymazat
  5. A v jakém smyslu dal podle Vás Bůh své tvory do dětského domova a v jakém smyslu mu jen nepravidelně posílá peníze?

    OdpovědětVymazat
  6. ˝dětský domov˝=zem
    ˝peníze˝=pomoc podpora , nahrada za přímou návštěvu v tom prostoru a nebo aktu přivedení si ho nazpět k sobě

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jak by měl vypadat ideální stav? Pokud se pouštíte na tuto půdu, tak by asi bylo dobré poznamenat, že podle křesťanské nauky "Adam chodil v ráji s Bohem" ... a pak nastalo to, čemu se říká pád, dědičný hřích, a vyhnání ...
      Ale sám jste to přirovnání nazval "trochu zcestné" ... v čem konkrétně tu zcestnost vidíte?

      Vymazat
  7. 1. to přirovnání mělo sloužit jako argument proti tým výrokům ktere kážou milovat boha tak jak by kázaly milovat Hegelova absolutního ducha nebo boha v pojetí Berkeleyho tedy jako ˝ věc (samou) o sobě ˝ tedy podle mě je možne naplno milovat boha pouze přes jeho stvoření (svět) připadne zjevení
    2.ano Adamovy se mohl bůh jevit tak jak se například Hegelovy jevil Napoleon 3. scestné formou
    4. zapomněl jsem co jsem chtěl dodat


    :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen pro upřesnění, Bůh přes zjevení se miluje jak?

      Vymazat
  8. aktivně - milovat budeš svého bližního jako sebe samého --> milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou - tak jak by kázal Pelagius, a dokázat že si od přirozenosti schopen konat dobré skutky, opačně jeto projev životní nouze

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "dokázat že si od přirozenosti schopen konat dobré skutky" - to by se dokázalo jak?
      "opačně jeto projev životní nouze" - tomu nerozumím, co se tím myslí ...

      Vymazat
    2. 1. rozvinout své přirozeně schopnosti k konáním dobrých skutků, napriklad ochota a trpělivost k diskusi, porozuměnení, slovně neútočit, zastat se někoho svojí mišlienkou, a podobně
      2. uvědomit si že jestli si až tak chudí abi si nemohl přispět někomu jinemu

      Vymazat
    3. 1. Problém je, jak zjistit, jestli má pravdu Pelagius, nebo Augustin. Je mi jasné, že pro nekřesťana může být ta otázka nezajímavá. Každopádně dle katolictví měl pravdu Augustin a kdo si myslel/myslí něco jiného, byl/je/bude prohlášen za heretika.

      Vymazat
    4. no, dalo by se argumentovat podle této knihy -https://www.academia.edu/2652814/Milost_stvoření_zjevení_a_odpuštění_podle_Pelagia_in_L._Karfíková_-_J._A._Dus_vyd._Milost_v_patristice_Jihlava_Mlýn_2011_str._137-174 ale proti Pelagiovy by měly námitky hlavně kalvinisté

      Vymazat
    5. Díky moc za odkaz, určitě si to přečtu.

      Vymazat
  9. Možná bych zde jen tak pod čarou mohl upozornit na toto, na blogspot to dávat nebudu:
    http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/452837/zpoved-rozervaneho-pseudo-lefebvristy-1-4.html

    OdpovědětVymazat
  10. http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/501500/je-nestastna-laska-dusledkem-prvotniho-hrichu.html

    OdpovědětVymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.