Bylo
to někdy v roce 2006, tedy v době, kdy jsem filosofii neřešil a
nebyl to můj „koníček“ (pokud se takové přízvisko
vůbec dá filosofii přisoudit). Sepisoval jsem průběžně
jistý text, v němž jsem se potřeboval dotknout tématu
závislosti stvoření na Bohu. A o jádro onoho
uvažování a jeho prožití bych se nyní
rád krátce podělil.
Nejprve
jsem před sebou měl, zjednodušeně řečeno, tezi, že úplně
všechno závisí na Bohu. Nemyslel jsem ji tenkrát
samozřejmě dostatečně rozlišeně, filosoficky prosvětleně, ale
v základu jsem dobře chápal, o co jde. A protože jsem
tenkrát řešil určité své problémy, šlo
mi i v této věci především o mne. Tedy, myslel jsem
na to, že ve všem zcela závisím na Bohu.
A
najednou jsem si tak nějak více uvědomil, že si to
uvědomuji – to, že ve všem závisím na Bohu, že
vše, co jsem a mám, je od něj. A jaký to mělo v tu
chvíli důsledek? Nesmírně zajímavý:
vyvstanul totiž ve mne ihned pocit, že
jsem se právě skrz to uvědomění z té
závislosti nějak vysmekl!
Vzhledem k tomu, jak jsem tu pravdu o své univerzální
závislosti na Bohu v sobě zakoušel, bych ten pocit přirovnal
k tomu, jako když jste hrozně dlouho pod vodou a najednou – po
té, co jste se z nějakého důvodu nemohli dlouho
dostat nad hladinu – se s úlevou nadechnete.
To
byla ovšem jen první fáze onoho myšlenkového
procesu. Druhá fáze přišla ihned za ní. Totiž,
ač filosoficky neškolený člověk, přesto jsem si vzápětí
autoreflexivně uvědomil, že skutečnost, že si to uvědomuji –
tedy že si uvědomuji to, že ve všem závisím na Bohu
– je také od Boha, že je Jím způsobená, že
na něm závisím i v tomto. Že jsem se tedy z této
závislosti nevysmekl. A že po tom úlevném
nádechu jsem opět zpátky pod vodou a nemohu dýchat.
Svou snahu o „vysmeknutí“ jsem najednou nahlížel
stejně jako barona Prášila, který se snaží
vytáhnout z vody za své vlastní vlasy. Protože
pokud bych si opět autoreflexivně uvědomil, že si uvědomuji svou
předchozí autoreflexi, pak bych si ihned uvědomil, že i
toto „meta-uvědomění“ je od Boha - a tak dále do
nekonečna, jako když pes v kruhu honí svůj vlastní
ocas. A pocitově-prožitkově nemohu nepřiznat, že jsem zakoušel
zklamání. Jako bych až trošku „fyzicky“ cítil
tu „nemožnost se nadechnout“.
Píšu
o tom všem proto, že i po těch letech pro mne zůstává
tento „zážitek“ docela záhadný. Vyjadřuje
totiž podle mne jeden naléhavý filosofický
problém, který jsem dosud nevyřešil. Formuloval bych
jej otázkou ke čtenářům: jak
to, že onen pocit „vysmeknutí“ se z oné
univerzální závislosti byl způsoben PRÁVĚ
UVĚDOMĚNÍM SI této závislosti?
Uvědomění si něčeho je akt takřka totožný s aktem
autoreflexe, s aktem návratu rozumu k sobě samému.
Podle klasické anticko-scholastické filosofie právě
tento návrat rozumu k sobě samému zakládá
možnost sebekontroly, moci nad sebou samým, svobody. A ve
svobodě je vždy přítomen silný prvek nezávislosti
– v případě svobody rozhodování je to prvek
určité aseity,
tak jak jsem jej tematizoval v posledním díle svého textu Svoboda a determinismus z desirabilního
hlediska. Aby však problém vyniknul ještě podstatněji, je
třeba položit druhou otázku: jak to, že onen kognitivní
akt uvědomění, onen poznávající akt,
nepřišel o svou kognitivní povahu, i když byl zcela ab
alio, tedy zcela závislý
na Bohu? Tedy že ona závislost nezrušila samotné
poznání? Možná se to někomu vůbec nezdá
být problémem, ale mi jednoznačně ano, a to poměrně
instinktivně. Cítím, jakoby poznání a
svobodná rozhodnutí vyžadovaly aseitu, jinak by se
vůbec nemohly uskutečnit. A přesto zároveň vím, že
v případě poznání tomu tak není; ke
svobodě se v této věci nevyjádřím, ale
aristotelsko-scholastická filosofie by zde svobodu jistě
hájila.
Možná
mi chybí jen nějaký malý kousek, aby mi něco
docvaklo – něco, co celý tento problém jednoduše
vyřeší, pokud to existuje. Ale zatím nedocvakává.
Pomůže někdo?