neděle 30. června 2013

Max Scheler: Láska a poznání

Dnes nebudu psát žádné vlastní myšlenky. Pouze bych rád upozornil na myšlenky cizí, o nichž si myslím, že stojí za to se s nimi seznámit. Fenomenolog a antropolog Max Scheler pro mne patří k těm novověkým filosofům, o jejichž díla má zcela určitě smysl se zajímat. A pro mne osobně to na prvním místě platí o jeho textu s velkým T nazvaném Láska a poznání, který v češtině vyšel ve sbírce jeho čtyř textů, nazvané Řád lásky (vydal Vyšehrad v r. 1971). Je to pro mne velmi důležitý text, k němuž se v průběhu času opakovaně vracím a vždy jej čtu se stejným zaujetím jako poprvé. Za  nejvíce inspirativní považuji stať Křesťanské pojetí, neboť pro mne představuje vážný argument vůči filozofujícím křesťanům, jednak považujících filozofování vůbec za neproblematicky legitimní a jednak domnívajících se, že je možné něco jako "čistá teorie". K otázce legitimity filozofování a možnosti čisté teorie zde na červenec chystám vlastní články.

Když jsem vyhledával ten webový odkaz na Schelerův text, narazil jsem náhodou na bakalářskou práci jisté Veroniky Prokopiusové, právě na téma Láska a poznání u Schelera a jeho předchůdců. Tak kdyby někoho také zajímala, stáhnete ji zde.

Všem, kteří mají prázdniny pak přeji, ať je dobře prožijí. My pracující vám holt můžeme jen závidět. No, budu se těšit alespoň na úterní den dovolené, který věnuju návštěvě LFŠ v Dubu nad Moravou. Přinesu pak nějakou reportáž.



čtvrtek 27. června 2013

Několik poznámek ke zdravému rozumu

Nepopírám, že všeobecně užívaný (a to občas i mnou) pojem "zdravého rozumu" mi činí docela potíže. A to předem zdůrazňuji, že se nechci řadit mezi jeho "osvícené překonávače". Nicméně se domnívám, že s tímto pojmem jsou, minimálně z hlediska filozofie, vcelku objektivní problémy. V tomto textu bych si tedy chtěl na ten náš zdravý rozum trochu posvítit, a budu velmi rád, když v komentářích doplníte téma vlastními myšlenkami. Neučiním však pravděpodobně žádný závěr, neboť smyslem textu má být "pouze" otevření a stručný rozbor tématu - samozřejmě však s nadějí na nějaké konečné stanovisko.

Bylo by vhodné začít malým rozborem samotných pojmů, z nichž se inkriminovaný termín skládá. Nejprve tedy vezměme termín rozum. Nejde mi nyní o jeho podrobný filozofický rozbor, neboť na to nyní nejsem dostatečně vybaven a ani to v kontextu tématu není úplně potřeba. Rozum tedy budu chápat jako určitou mohutnost, inherující v člověku, která vytváří pojmy, skládá je v soudy a z těch pak tvoří úsudky, a kterou principielně mají všichni lidé, neboť je to to, co činí člověka člověkem. Vynechávám nyní námitky, jestli má rozum člověk v prenatálním stavu, člověk pouze vegetující (vlivem trvalého poškození mozku apod) a podobné případy, které nyní shrnu rozlišením mezi pojmy příčina a podmínka - totiž podmínka toho, aby se příčina mohla nějak projevit. Taktéž vynechávám otázku, jestli rozum inheruje v mozku - osobně se domnívám, že ne, ale opět, pro toto téma to není rozhodující.

Mnohem důležitější ale bude rozbor pojmu zdraví, protože ten je v tomto tématu klíčový. Zatímco rozum jsem označil jako určitou mohutnost, tak zdraví obecně lze označit jako kvalitu - ať už nějaké mohutnosti, nebo části nějakého organismu, těla apod. Zdraví lze tedy v přísném smyslu vztáhnout pouze vůči živým substancím a označuje správnost fungování dané mohutnosti, části organismu apod. Přičemž co konkrétně je v tom kterém případě správným a tedy zdravým fungováním, o to může být, a také v určitých případech fakticky je, veden spor. Klasickým příkladem je homosexualita, v roce 1990 vyškrtnutá světovou zdravotnickou organizací ze seznamu nemocí. Zkuste se zeptat, proč z takového seznamu nikdo nevyškrtnul chřipku nebo rakovinu, nebo proč se nemocní rakovinou či chřipkou nehlásí o spoustu svých "práv". A zdraví rozumu bude mít v tomto srovnání vcelku přirozeně blíže k té homosexualitě, než ke chřipce.

Zkusme nyní trochu "fenomenologicky" zjistit, co mají běžní lidé většinou na mysli, když mluví o zdravém rozumu a jak se k němu staví.

V první řadě je třeba říci, že se nikdo nedomnívá, že by jeho vlastní rozum byl nemocný, natož aby z toho vyvozoval nějaké praktické důsledky - např. v tom, že ani nebude vyslovovat své názory a bude se podřizovat autoritě ostatních. Podobná myšlenka se v různých obměnách opakovala od renesance/ranného novověku; uvedu její trefnou formulaci od Kanta: rozum je jediný dar, který příroda rozdělila spravedlivě, protože si nikdo nestěžuje, že ho má málo. Uznat, že mám nemocný žaludek, ruku či ledviny, nám nečiní žádný problém. Ale člověka, který by bez problémů tvrdil nemoc svého rozumu, jsem alespoň já v životě nepotkal. Pokud vy ano, rád se o dotyčném jedinci dovím více - byl by pro mne prvním svého druhu.

Když se zeptáme, co konkrétně lidé pojmem "zdravý rozum" myslí, pak se mi vcelku jednoznačně jeví, že se tím prakticky vždy míní souhrn nějakých určitých konkrétních náhledů na svět a věci v něm, nebo určité principy těchto náhledů. Dejme příklad: někdo řekne, že to přece dá zdravý rozum, že ten, kdo někoho chladnokrevně zavraždil, by za to měl být přísně potrestán. Myslím, že se shodneme na tom, že to je celkem nekonfliktní názor. Ale učiňme předmětem zdraví rozumu otázky jako původ člověka (stvoření Bohem nebo evoluce), identitu lidství (je-li zygota člověkem, či "shlukem buněk") nebo otázku, jestli má být Afrika zásobována kondomy, aby se nešířil AIDS. A jsme někde úplně jinde. V tu chvíli zde máme mnoho různých zdravých rozumů, které si vzájemně odporují a obviňují se z nemocnosti. A pokud si vzájemně odporují, tak prostě všechny zdravé být nemohou. Tedy nejsme-li hegeliáni.
To nás přivádí k dalšímu významu výrazu "zdravý rozum", s nímž se setkáme především v křesťansko-konzervativních kruzích. Domnívám se totiž, že se v těchto kruzích při užívání tohoto termínu de facto nemluví o zdraví rozumu, nýbrž spíše o jakémsi mravním zdraví. Problém mohutnosti poznání a jeho správné funkčnosti je zde tedy převeden spíše na zdraví vůle a příčina chybných náhledů je kladena spíše do mravní špatnosti a nezřízenosti vášní. Nelze jistě popřít, že to v mnoha případech je/může být pravda. Nicméně dle mne silně hrozí, že se takto všechny problémy, jež souvisí s kognitivním rozměrem člověka, univerzálně (a nelegitimně) převedou na mravní základ. Mohli bychom se pak dostat až k popření mravně nezaviněného omylu. Na druhou stranu jsem si v této argumentaci vědom, že nesmím sklouznout po kluzkém svahu.
A ještě by asi bylo dobré dodat - i když je to víceméně jen rozvedení prvního významu pojmu zdravý rozum - že  se tento termín váže se souhrnem určitých konkrétních náhledů, nakolik je většinově sdílen určitou společenskou skupinou v určité historické epoše. Tak mohl být předmětem zdraví rozumu např. náhled, že se slunce otáčí kolem země.

Z výše uvedeného lze myslím vyvodit jedno zásadní rozlišení: termín zdraví je přímo úměrně tím více neproblematický, čím více je objekt zdraví či nemoci tělesný/hmotný, a tím více problematický, čím více je objekt zdraví či nemoci něčím duševním/duchovním. Jediným případem který mne napadá, a který toto rozdělení může zkomplikovat, je výše zmiňovaná (homo)sexualita, neboť je zde otázkou, nakolik je tento rozměr lidství něčím tělesným a nakolik něčím duševním. Ale to zde nehodlám řešit.

Když před pár lety Václav Klaus odmítal podepsat přejmenovanou Evropskou ústavu alias Lisabonskou smlouvu, měla se skupina lékařů tajně dohodnout, že jej prohlásí za nesvéprávného a že tudíž smlouvu místo něj podepíše někdo jiný, svéprávný. To je příklad, který nám, připomene kam vede akcent na dichotomii zdraví/nemoc (na úkor dichotomie pravda/omyl), což nakonec známe velmi dobře z historie. Totalitní režimy a jejich aparáty likvidovaly své odpůrce jejich zavíráním do blázinců jako duševně nemocné. Nemusíme ale chodit až tak daleko. Ten, kdo v dané společnosti, sdílející určitá přesvědčení a zvyky nějak vyčnívá, je z pohledu toho, co tato společnost označuje za věc zdravého rozumu, nahlížen jako divný - jako někdo, s kým by bylo potřeba něco udělat, nějak jej uzdravit, a to v posledku i násilím, pokud to nepůjde jinak a bude to k jeho dobru. V této souvislosti jsem si vybavil první kapitolu Chestertonovy Ortodoxie nazvanou "Maniak". Chesterton tam rozhodně vychází právě z oné dichotomie zdraví-nemoc jako základu celé své "filosofie zdravého rozumu", jak ji nazývá. Jestli se v tom nějak odráží jeho britství, příslušnost k zemi common sense, si netroufám tvrdit, nejsem jeho znalec. Jako ortodoxní katolík Chesterton vychází z nepopiratelného faktu dědičného hříchu, přičemž z jakéhosi "psychologického ohledu" vůči ateistům či modernistům jeho doby, kteří popírají peklo, jej nahradí blázincem, který dotyční zatím nepopírají. Kapitolu velmi doporučuji k přečtení, nyní z ní ocituju jen onu pro mne vrcholnou, takřka "voluntaristickou" pasáž, při jejímž čtení mne skoro mrazí:
"Současná vědecky orientovaná společnost důrazně varuje před přemýšlením o smrti. Smrt je fakt, ale považuje se za morbidní fakt. A ve vztahu k lidem, jejichž morbidita se stává mánií, dbá moderní věda o čistou logiku ještě méně než tančící derviš. V takových případech nestačí, aby nešťastník toužil po pravdě; musí toužit po zdraví. Nezachrání ho nic než slepý pud po normalitě jako u zvířete. Duševní poruchy se nelze zbavit pouhým myšlením, protože je to právě orgán myšlení, který onemocněl, stal se neovladatelným a jakoby závislým. Záchranu muže poskytnout jedině vůle nebo víra. Jakmile se začne pohybovat jen rozum, pohybuje se v starém vyjetém logickém kruhu stále dokola, jako cestující třetí třídy Lon-dýnské okružní dráhy bude jezdit stále dokola, dokud se nevzchopí k ráznému a tajemnému úkonu vůle a nevystoupí na Gower Street. Všecko tu závisí na rozhodnuti; dveře nutno zavřít navždycky. Každý lék je zoufalým pokusem. Každé vyléčení je zázrak. Léčit šílence není disputace s filozofem; je to vymítání ďábla. A třebaže lékaři a psychologové postupují při této práci zcela klidně, jejich přístup je hluboce netolerantní - tak netolerantní jako Krvavá Marie. Podle jejich názoru musí člověk přestat myslet, chce-li žít. Doporučuji vlastně intelektuální amputaci. Pohoršuje-li tě tvá hlava, utni ji; neboť je lepší vejít do nebeského království nikoli jako dítě, nýbrž i jako hlupák, než být s celým svým intelektem uvržen do pekla - nebo do bláznice."
Kam podobný přístup může vést a jaká jsou jeho nebezpečí, jistě tušíte - v podstatě jsem je už naznačil. Na druhou stranu nelze vůbec principielně vyloučit - alespoň pro nás, co uznáváme existenci nějaké zcela objektivní pravdy (nyní bez ohledu na to, co konkrétně jí je) - že mohou existovat situace, které jiné řešení těžko umožňují.

Co se týče čistě oblasti filosofie, jsem osobně proto, aby se v jejím rámci, nakolik je to možné, termín zdravého rozumu nepoužíval vůbec, alespoň ne pokud by měl být používán jakožto jakýsi princip, mezník, k němuž se budeme při argumentaci odvolávat. Takové náznaky jsem zpozoroval např. v knize Filosofie dle zásad sv. Tomáše Akvinského od legendárního českého tomisty Josefa Pospíšila. Avšak je-li to opravdu zcela možné, to je v tuto chvíli těžko říct.

Tím bych svůj dnešní komentář k termínu zdravý rozum ukončil. Nesliboval jsem žádný jednoznačný závěr, ostatně název příspěvku hovoří o několika poznámkách. Spíše bych rád na toto téma vzbudil diskuzi v komentářích pod článkem. A jinak, pokud někdo víte o nějaké zajímavé knize nebo článku na toto téma, např. o historii tohoto pojmu, určitě mi dejte tip. Díky předem.

pátek 21. června 2013

Úspešne zapojení 2

Do podtitulu svého blogu jsem napsal "filozofie a snad i jiné ...", takže dnes to bude poprvé to "jiné". Narazil jsem totiž náhodou na zprávu o tom, že Google brýle mají svého prvního českého majitele. A tak mne napadlo, že by byl ten pravý čas, aby slovenská kapela Iné kafe spáchala druhý díl svého hitu Úspešně zapojení. Rád vymýšlím coververze a parodie textů písní, tak mne napadlo, že by refrén mohl znít nějak takto:

Keď sa raz ráno prebudíme
a brýle na nos nasadíme
zistíme že sme konečně všeci
úspešně zapojení
Google glass určí, kedy čo treba
dostanem príkaz namísto teba
a viac už žiadne súkromie vôkol
ako v konšpiráčnych teoriích

No, kdo chce, nechť si připomene alespoň skvělou jedničku:


A v souvislosti s tím jeden zajímavý článek.

čtvrtek 20. června 2013

Modální determinismus Mirka Dočkala

Jméno Miroslav Dočkal vám možná nebude neznámé. Známý pražský diskutér, jak jej na jednom semináři označil Roman Cardal (ač v Praze Mirek nežije), multiverzista, brázdič všech možných i nemožných filozofických seminářů a konferencí a také můj kamarád, je známý především svým zastáváním determinismu. Na téma determinismu také řeší svou doktorskou práci na katedře filosofie Palackého univerzity v Olomouci pod vedením Marka Petrů. Dříve jsem Mirkův determinismus příliš nechápal a připadalo mi to lehce úsměvné. Ale po množství našich rozhovorů na skype musím uznat, že to má poměrně dobře zargumentované. Rozhodl jsem se tedy stručně předložit některé aspekty jeho pozice, doplněné mými myšlenkami, a to i proto že, jak jsme se s Mirkem shodli, občas "trpíme" odmítáním některých témat či argumentů, které nám připadají velmi důležité, jako nezajímavých. Ostatně, pokud se Mirkovi podaří na toto téma napsat knihu, pak její motto by podle mne mělo znít takto: "Tato kniha vychází jako výraz protestu proti označování její argumentace za nehodné pozornosti." :-) Snad tedy i tento můj text napomůže ke vzbuzení zájmu o téma. Jdeme na to.

Předně, Mirkův determinismus není fyzikální, nýbrž "modální". Naše determinovanost se tedy nemá vyčerpávat fyzikálně-chemicko-biologickými příčinami, nýbrž hlavní princip determinace je ontologické povahy. Mirek zdánlivě balancuje na hraně popírání rozdílu mezi možností a skutečností, ale spíše než to popírá především tzv. čisté ontologické možnosti. Čistá ontologická možnost (dále jen ontomožnost) je taková možnost, jež je opravdu ontologická (tzn. objektivně realizovatelná v konkrétních ontologických podmínkách - není to pouze logická bezrozpornost), ale jež fakticky nebude nikdy - v žádném možném světě, mám-li použít analytickou terminologii - uskutečněna. Dejme příklad. Přijdu v pondělí do restaurace a nechám si předložit menu. Vidím tam různé pochoutky a vybírám si. Zdá se tedy, že mám ontomožnost vybrat si jakékoliv jídlo, jež menu nabízí. Ale pokud si vyberu např. guláš, tak jsem všechny ostatní ontomožnosti výběru učinil navždy "čistými", tedy navždy neuskutečněnými. Protože vybrat si jiné jídlo z téhož menu v téže restauraci, ale při jiné příležitosti v jiný čas již není ta stejná ontomožnost, jakou jsem měl v pondělí. Je to již jiná ontomožnost. A Mirek právě popírá (to je možná trochu silné slovo, ale později to upřesním), že ona možnost vybrat si jiné jídlo je vskutku ontologická, tedy reálně v konkrétních podmínkách všech konkrétních okolností uskutečnitelná.

Co k tomu Mirka vede? Aplikuje zde především dva principy: princip dostatečného důvodu a princip úspornosti, tzn. známou Occamovu břitvu. Princip dostatečného důvodu nám v tomto případě říká, že ke všemu, co konáme, existuje nějaký dostatečný důvod. Ten zde samozřejmě existuje - všechno, co se děje, se neděje bez nějaké příčiny, a to ať už je daný čin nárokován jako svobodný nebo ne. A už v tom je jeden z podstatných bodů Mirkovy argumentace: i v determinismu princip dostatečného důvodu platí - pokud tedy vysvětlujeme (zdánlivě) svobodné jednání deterministicky, tak se proti principu dostatečného důvodu nijak neprohřešujeme. A jakou roli v tom hraje princip úspornosti? Mirek tvrdí toto: pokud je deterministické zdůvodnění jednání dostačující - a já nemám důvod si myslet, že není - pak nerozmnožujme entity (zde zavedením svobodné příčiny), pokud to není nutné. Zde to nutné není. Svobodná vůle je tak pro něj "neviditelným trpaslíkem", jehož existenci nelze nijak dokázat. Jejím zavedením bychom se chovali podobně, jako kdybychom chtěli tvrdit, že tělesa padají dolů proto, že platí gravitace (analogie k determinismu), plus protože pád každého tělesa způsobuje ještě šťouchnutí neviditelného létajícího trpaslíka do daného tělesa, bez nějž by toto padat vůbec nezačalo. Tvrdíme nutnost zavést toho trpaslíka, ale bez patřičných argumentů a evidencí.

Je ovšem třeba se vrátit k onomu popírání čistých ontomožností. Zjistil jsem - to je již můj vlastní vklad - že se pro něj dají najít důvody přímo v aristotelském realismu. Autor knihy Bůh ve světle filosofie, zmiňovaný Roman Cardal, v této knize totiž tvrdí jednu v našem kontextu důležitou informaci. Možnost jako taková má být sama o sobě nepoznatelná, poznává se jen vztahem ke svému uskutečnění - ona sama je tímto (transcendentálním) vztahem. Cardal sám však zároveň samozřejmě obhajuje reálný rozdíl mezi možností a uskutečněním, není žádným megarikem, a existenci čistých ontomožností má za jistou. Ovšem podporuje takovou pozici výše uvedené tvrzení? Pokud je možnost sama o sobě nepoznatelná, jak vlastně poznáme, že byla ontologická, dokud se neuskutečnila? Pokud se něco uskutečnilo, stalo se to tedy již skutečným, pak je jisté i to, že to bylo dříve i ontologicky možným. Ale bylo ontologicky možným i to, co se nikdy neuskutečnilo, přestože se nám neproblematicky zdálo, že zcela jistě je? To nemůžeme popřít - ovšem ještě více to nemůžeme ani tvrdit! Stačí si vzpomenout na principy dostatečného důvodu a Occamovy břitvy a z jejich hlediska máme větší důvod se domnívat, že to bylo možným nikoliv ontologicky, nýbrž pouze logicky. A připomeňme že - jak ostatně píše sám Cardal ve své knize Identita a diference - podle scholastiků platí, že ab posse logico ad esse ontologico non valet illatio. Přeloženo pro náš případ - z logické možnosti ještě neplyne možnost ontologická. Nelze tedy jistě popřít, že v momentě, když jsem seděl v oné restauraci a prohlížel si menu, jsem měl logickou možnost vybrat si libovolné jídlo a z ní plynoucí pocit svobody výběru. Ale z výše uvedeného je patrné, že z toho vůbec neplyne, že by taková možnost byla zároveň nutně reálná, ontologická. To platilo pouze o té možnosti, jíž jsem pak faktickým výběrem proměnil v uskutečnění.

Zdá se tedy, že se modální determinismus jeví být silnou pozicí. V diskuzi o ontomožnostech a tedy i lidské svobodě však nemůžu nezmínit také svobodu obhajující argumenty Jiřího Fuchse, přičemž se nyní odkazuji na tento jeho text (další, i když spíše jen podrobněji rozvedené argumentace z odkazovaného článku lze najít v jeho knize Problém duše). Fuchs zkouší dokázat lidskou svobodu sporem, tedy vyvrácením pozice deterministy, demonstrací rozpornosti jeho předpokladů. Podařilo se mu to? V případě fyzikálního determinismu dle mne ano, ovšem v případě modálního determinismu si tím nejsem vůbec jist. Domníval jsem se původně, že Fuchs ve svých důkazech uvažuje pouze determinismus tzv. skryté determinanty (přičemž modální determinismus je právě o "neskryté", otevřené determinantě). Avšak po znovupřečtení uvedeného odkazu jsem zjistil, že správně neopomněl ani variantu poznání jakožto skutečné determinanty, determinující nutně k jednomu. V jeho argumentaci proti této variantě však vidím problémy. Fuchs jednak tvrdí, že kdyby se poznání bralo jako determinanta, pak se poznání iracionalizuje a pravda zůstává stejně skryta. To se mi ale zdá být sporné: hovoříme-li o poznání racionálním, a Fuchs se zdá bezesporu o něm hovořit, pak zde nelze mluvit o nějakém iracionalismu, neboť právě poznání je tím, co "racionalizuje"; determinismus, resp. poznání jakožto determinanta, v tomto případě racionálnost neruší. Druhý problém Fuchse, podle mne prodchnutý v podstatě celým jeho způsobem uvažování, je určitá "zapomenutost na subjekt" (byť je mi jasné, že on by se vůči tomuto označení ohradil). Tím nyní myslím především to, že poznání má nejen svou objektivní stránku, ale i subjektivní. Poznávací schopnost je určitá výbava subjektu se všemi jeho omezeními, danými subjektem často neovlivnitelnými skutečnostmi a okolnostmi, které lze přirozeně chápat jako svého druhu determinanty - ať už skryté či otevřené. Z těch se subjekt v libovolném konkrétním kognitivním aktu "nevysvlékne", přičemž pravdu si však musí v každodenním životě tak jako tak často nárokovat; jinak by nejspíš ani nepřežil. Příklady z běžného života se opět nabízejí - někomu jde výborně matematika, jinému zase jazyky, ale matematika vůbec. A někomu třeba vůbec nejde filozofie. Proč? To nevíme, ale intelekty jednotlivých jedinců prostě mají nejrůznější omezení nebo kvality. A nárokovat si pravdu v té dané věci je z objektivního hlediska sice nelegitimní tehdy, pokud je dané nárokování objektivně mylné, ale je legitimní z hlediska konkrétně kognitivně strukturovaného subjektu, pokud tomuto o poznání pravdy opravdu šlo - nezávisle na tom, zda jí poznávající objektivně dosáhl. Fuchs by zde pravděpodobně řekl, že mu jde o čistě o objektivní stránku problému a ne o jedince, ovšem je otázkou, zda povaha tohoto problému takovýto přístup umožňuje. Skutečnost, že akt "nárokování si pravdy" je dle Fuchse (a je to logický argument) v posledku aktem vůle jedince se takový přístup nezdá podporovat - i Fuchs je jedinec, jež si aktem vůle nárokuje správnost své argumentace pro svobodu vůle na základě své subjektivní evicence. Z tohoto hlediska se tedy mohl zmýlit.
V závěru konci svého textu pak Fuchs více operuje s termínem evidence, než s pojmem poznání. Problém však je, že Fuchs s pojmem evidence pracuje poměrně nepřehledně a neupřesňuje, v jakém významu jej kdy používá. Zatímco v jeho noetice je pro něj evidence především tím, co "možná klame", ve sporu o svobodu s ní, zdá se, operuje spíše jako s indikátorem objektivní pravdy. Kdyby evidence determinovala, nebylo by dle něj možné pochybovat. Je však možné myslet, že subjektivní evidence či obecně nějaké subjektivní poznání determinuje právě k subjektivní pochybnosti.
Suma sumárum, modální, nebo v kontextu aktuálního tématu lépe řečeno kognitivní determinismus, se dle mne Fuchsovi spolehlivě vyvrátit zatím nepodařilo. Uvedeme-li si příklad otroka, jež ukradl chléb a byl za to zbit, přičemž si pak stěžoval, že byl zbit nespravedlivě, neboť byl ke krádeži determinován, je odpověď otrokáře "já jsem byl zase determinován tě za to zbičovat" zcela konzistentní. Alespoň já jsem v ní zatím nenašel rozpor.

Zdá se mi tedy, že Mirkův modální determinismus je poměrně silná pozice, proti níž se mi zatím nepodařilo najít spolehlivý argument - argument, který by se stal dostatečným důvodem pro tvrzení čistých ontomožností. Je to tedy výzva pro všechny zastánce svobodné vůle, aby takový argument přednesli. Klasicky tvrzeným důsledkem determinismu je totiž podle zastánců svobody nesmyslnost veškeré etiky, soudnictví, trestání, výchovy atp. Jak zmiňuje ve své diplomové práci Ondřej Havlíček, byly prováděny i experimenty, kdy se u jejich účastníků snížila víra ve svobodnou vůli po té, co četli texty argumentující proti svobodě vůle. Přičemž praktickým důsledkem byla jejich zvýšená tendence k podvádění nebo slabší ochota pomáhat ostatním. Silným argumentem pro svobodu je jistě také prostá, psychologická přesvědčenost o svobodě rozhodování v každodenní praxi - alespoň u nás, lidí západu. Determinismus se nám jeví silně protiintuitivní. Námitka nesmyslnosti etiky, trestání apod. při absenci svobody vůle je jistě silná, i když si nejsem zcela jist, zda to z modálního determinismu nutně plyne. Mnohými zastávaná pozice zvaná kompatibilismus by teoreticky mohla tento problém konzistentně vyřešit. Ovšem do těchto vod se zatím nebudu pouštět, neboť si kompatibilismus musím nejprve dostatečně nastudovat. Velkým problémem kompatibilismu se však zdá být vysvětlení zkušenosti zla, jak naznačuje např. toto video (které vede argumentaci částečně z teologického pohledu, převážně však z filozofického).

Doufám tedy, že jsem napsal tento text alespoň natolik poutavě, aby se našel alespoň jeden človíček, který se začne pozicí modálního determinismu vážně zabývat. Udělalo by to radost jak Mirkovi, tak mi. Na závěr bych měl asi ještě dodat, že Mirkův determinismus silně souvisí také s jeho "multiverzismem". O tom však již referovat nebudu, neboť v teorii multiverza, eternalismu a spřízněných tématech jsem stále ještě víceméně začátečník. Nechám tedy poreferovat Mirka osobně, a to skrze tuto nahrávku semináře mnou spoluzaloženého sdružení Přátelé filosofie, kde byl Mirek jedním ze dvou panelistů. Jeho výklad stál za to!

A na závěr ještě jeden tip: letošní Letní filosofická škola v Dubu nad Moravou má 2.7.2013 na programu právě téma determinismus. Já i Mirek budeme přítomni. Tak kdyžtak taky doražte ...

úterý 18. června 2013

Alternativní argument existencialistův?

Chystám se zde na pokračování zveřejnit svůj, pro mne celkem zásadní text, nazvaný "Problém etické legitimace filozofie", který loni vyšel v jednom filozofickém časopisu (zvědavci si mohou jistě již teď v googlu vyhledat ve kterém). Na pokračování proto, že je poměrně dlouhý, nicméně to teď není důležité. V tom textu totiž používám argumentaci, která by se snad do jisté míry dala nazvat "existencialistická". Následující příklad ji doufám trochu předem naznačí. Ukazuje totiž typ argumentace, kterou by se podle mne existencialistovi mohlo podařit do jisté míry odrazit kritiku z pozice realismu.

Tak tedy: mějme rozhovor aristotelského realisty s existencialistou. Realista kritizuje existencialismus za tezi, že existence předchází esenci a ukazuje proč. Existencialista však odpoví takto: "Dobrá, možná že existence nepředchází esenci, možná že je to naopak. Ale TO MY NESMÍME VĚDĚT! Popř. JAK VÍME, ŽE TO MŮŽEME VĚDĚT?"

Jak byste našemu existencialistovi odpověděli?

Na závěr bych ještě možná dodal, čím je pro mne existencialismus především. Není pro mne onou známou tezí, že existence předchází esenci, s níž nesouhlasím a která je celkem lehce vyvratitelná. Dnes nebo včera mne napadlo, že to, čím je pro mne existencialismus, by se snad dalo zjednodušeně vyjádřit Kierkegaardovou myšlenkou o tom, že se "myslí zpětně, ale žije dopředně". A všemi důsledky, které se z ní dají vyvodit. Přičemž bych to asi měl doplnit Sartrovým tvrzením, že jsme odsouzeni ke svobodě. Ač se ten pojem "odsouzenost" nemusí nikomu líbit, jistě je v tom skryt znamenitý postřeh: pokud jsme svobodni, nemůžeme nevolit. Neboť i nevolit je volba.

pondělí 17. června 2013

Étienne Gilson: Jednota filosofické zkušenosti

Už dlouho jsem si s takovou chutí a zaujetím nepřečetl nějakou filozofickou knihu, tak jako tomu bylo u Jednoty filosofické zkušenosti francouzského historika filozofie Étienne Gilsona (vydal Vyšehrad v překladu Václava Freie). Napadlo mne tedy se stručně podělit o pár dojmů z tohoto podařeného díla.

Gilson buduje strukturu knihy jako historický přehled jednotlivých epoch, jež byly z filozofického hlediska určeny systémy (jimž dává Gilson vlastní názvy - na základě čeho vysvětlím níže), které jejich zakladatelé založili na základě volby určitých základních principů. Jak píše Gilson, filozof má svobodu ve volbě těchto principů, ale pak již nemá svobodu z nich uhnout a musí jejich důsledky poctivě dotáhnout až do konce. Na volbě principů tedy závisí všechno ostatní. Postupně jsou probírány nejprve systémy středověku a posléze novověku, a to především co se týče jejich zakladatelů. Tak začínáme logicismem Petera Abelarda, pokračujeme františkánským popř. islámským teologismem a přes Ockhamův psychologismus až do renesance, která končí Montaigneho rezultační skepsí. Novověk nemůže začít nikým jiným než Descartem a jeho matematismem (u nějž se Gilson zastaví asi nejdéle) se všemi důsledky, které tento skrz Spinozu, Leibnize, Malebranche, Locka a Huma nutně přinesl. Následuje Kantův fyzicismus a přes Comtův sociologismus se přehled zakončí u Feyerbacha a Marxova materialismu.

Každý z těchto "ismů" Gilson nazývá dle toho, co dle mého názoru správně považuje za základní chybu myslitelů, kteří s daným přístupem přišli. Tito myslitelé totiž nerespektovali skutečnou povahu filozofie jakožto metafyziky a snažili se ji nahradit, nebo ji pojímat, z hlediska nějaké jiné, partikulární disciplíny a jejích principů či základních charakteristik, neboť jimi byli z nějakého důvodu fascinováni, nebo jejich upřednostnění pokládali za nutné. Tak u Abelarda to byla logika, u františkánů a některých islámských myslitelů teologie či spiritualita, u Descarta matematika a její přesnost a jistota, u Kanta fyzika a u Comteho sociologie a vztažení všeho k lidským potřebám. Každý tento nesprávný přístup podle Gilsona končí ve zhroucení filozofie a ve skepticismu, na nějž se jako řešení v historii opakovaně volily buďto tzv. moralismus, nebo citově laděný mysticismus.

Gilson pojímá všechny tyto filozofické epochy, určené volbou základních principů, jako určité filozofické experimenty, jež vedou k určitým důsledkům a ze kterých dostaneme určitou filozofickou zkušenost. Z ní se pak můžeme poučit a brát ji jako bernou minci, co ve filozofii vede k "úspěchu" a co nakopak ke katastrofě, neboť tato zkušenost u všech experimentů dle Gilsona vyznačuje stejnými rysy a výsledky.

Tolik tedy "recenzní" část a nyní bych ještě rád uvedl pár věcí, které zaujaly mne osobně.

V prvé řadě, Gilson výslovně píše, že jakkoliv s mnohými velikány dějin filozofie zásadně a principielně nesouhlasí, přesto k nim chová velkou úctu a potvrzuje, že se v jejich dílech dá najít mnoho dílčích pravd a jednotlivých podnětných postřehů. Ostatně, jen génius se může stát obětí své vlastní geniality. Jak příjemně se čtou tyto řádky, když je člověk srovná s výroky tradicinalistických (nejen) filozofů typu Peter Chojnowski o "luciferiánském cogito".

Velmi mne zaujal také Gilsonův postřeh ohledně otázky důkazu existence hmotného světa. O ten se totiž před Descartem nikdo nepokoušel, protože existenci vnějšího světa všichni pokládali za evidentní. Až Descartes se o to, vzhledem k základním principům svého systému, pokusil. A přesně to byla podle Gilsona chyba, protože jakmile se o takový důkaz začne někdo pokoušet, logicky následuje, že někdo další začne ten důkaz vyvracet, což ponese další důsledky. Že by podnětná myšlenka pro Jiřího Fuchse? :-)

Neméně zajímavé (a provokativní) je Gilsonovo tvrzení ze závěru knihy, že argumenty proti filozofii jsou přirozeně nefilozofické. Na to jsem chvíli nechápavě hleděl, neboť jsem byl přesvědčen, že každý argument proti filozofii v nějakém smyslu filozofický je, což možnost nefilozofických argumentů proti filozofii de facto vylučuje. Jádro problému je právě možná ve víceznačnosti pojmu filozofie, tedy je možné, že argumenty proti filozofii jsou filozofické v jiném smyslu než pojem filozofie, jež je napadán. Jestli je to dostačující k jejich udržení, je otázka. Je to každopádně zajímavé téma k prozkoumání (i pro mne osobně), nicméně přečtěme si, který argument uvedl Gilson jako příklad: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne". Je podle vás filozofický, či ne? Napište kdyžtak svůj názor do komentáře.

Knihu tedy nemůžu než vřele doporučit. Gilson píše velmi čtivě, srozumitelně a občas se při četbě i zasmějete, jako třeba já u (víceméně fiktivního) popisu rozhovoru mladého George Berkeleyho s na smrtelné posteli ležícím Malebranchem. Inu, ona návštěva antikvariátu, kdy jsem sháněl jistou učebnici němčiny a při níž jsem na toto dílo francouzského medievalisty narazil, se mi vyplatila. Kniha se četla "sama" a myslím, že se k ní určitě ještě vrátím.

neděle 16. června 2013

Poznání "a se" a poznání "ab alio"

Jedním ze čtyř způsobů, jímž lze dle Aristotela vypovídat o jsoucnu, je způsob, kdy hovoříme jednak o jsoucnu o sobě a jednak o jsoucnu nahodilém. V latině (a více scholasticky) hovoříme o "ens a se" a "ens ab alio" - jsoucno "o sobě" (či přesněji "od sebe") a jsoucno "od jiného". Jsoucnem o sobě pak má být pouze absolutní skutečnost, tedy Bůh, zatímco jsoucnem od jiného je vše, co není Bohem, ovšem co má na jeho bytí podíl.

Při promýšlení vztahu mezi rozumem a autoritou mne pak napadlo, že by se toto rozdělení dalo hezky aplikovat i na poznání vzhledem k důvodu, kvůli němuž toto poznání přijímám jako pravdivé. Rád bych tedy toto rozdělení představil a budu rád, když k němu někdo napíše nějaký komentář, zda se mu zdá O.K. nebo ne, a co by se na něm dalo případně vylepšit. Tedy, poznání jsem rozdělil v tomto duchu následovně:

- poznání A SE
  • poznání A SE A SE
  • poznání AB ALIO A SE
- poznání AB ALIO

Tedy poznání A SE jsem ještě rozdělil na dvě podkategorie. A nyní k tomu, jaký má která kategorie význam:

1. Poznáním A SE nazývám to poznání, jehož jsem nabyl/získal vlastními kognitivními schopnostmi. To znamená, když jsem např. sám svým rozumem přišel na řešení nějakého problému, nebo podstatu nějakého problému pochopil - tak by tomu bylo u intelektivního poznání. V případě smyslového poznání by to byl případ, kdy jsem se sám svými smysly přesvědčil o pravdivosti něčeho - tím, že jsem si na to sáhnul, nebo to na vlastní oči uviděl.
Toto poznání je však možno ještě znovu rozdělit. Totiž, je možno si představit situaci, kdy jsem nějaký problém rozřešil opravdu zcela sám - nepotřeboval jsem od nikoho radit, nic si někde přečíst, ani mi nikdo nemusel ohledně řešení onoho problému nic vysvětlovat. To nazývám poznáním A SE A SE, neboť jsem na danou věc přišel nebo ji poznal "zcela sám od sebe". V protikladu k tomu je možno si představit situaci, kdy jsem na řešení dotyčého problému vůbec nepřišel sám, ale někdo mi jej musel říct a vysvětlit, nebo mi alespoň napovědět, popř. jsem si jej musel přečíst v nějaké knize. To ale stále nemění nic na skutečnosti, že jsem podstatu a důvody onoho řešení vnitřně pochopil svým rozumem - byť mi k tomu musel někdo dopomoci. Podobný příklad by se dal najít i ve smyslovém poznání (někdo mi např. nejdříve musel ukázat kam a jak se mám dívat, abych spatřil, co mám spatřit), ač smyslové poznání nebylo to, co mne osobně k uvažování nad tímto tématem přimělo. Proto tento typ poznání nazývám AB ALIO A SE. Složka AB ALIO vyjadřuje, že mi někdo či něco musel(o) danou věc vysvětlit,ukázat - to je ta složka "ab alio" - ovšem potom jsem ji pochopil/zakusil svým vlastním rozumem/smysly, obecně řečeno vlastním poznáním. To je složka "a se".

2. Poznáním AB ALIO naproti tomu nazývám všechno poznání, které pochází čistě z autority, ať už jakéhokoliv typu. Tzn. jde o takové poznání, o jehož předmětu se z nějakého důvodu, ať už jen aktuálně nebo nikdy, nemohu přesvědčit sám. Existence Pluta, kvarku, bitvy u Lipan, Královny ze Sáby, nebo - je-li někdo věřící - pravdivosti nějakého náboženského tvrzení etc. etc. je mému rozumovému či smyslovému poznání aktuálně, celoživotně či principielně nedostupná a proto, pokud ji přijímám, pak na základě nejrůznější autority, jíž považuji v dané věci za věrohodnou. Tento typ poznání by se dal možná také nějak rozdělit, ale zatím mne nenapadlo jak.

Co z toho všeho vyvozuji? No, aktuálně nic :-) Ale zdá se mi, že pro diskuze o určitých tématech by to mohlo být použitelné rozdělení.

O čem to tady bude?

Nejdříve by bylo asi vhodné trochu se představit. Tedy, jmenuji se Jakub Moravčík, přičemž v internetovém prostředí jsem se vždy podepisoval přezdívkou Maftík. Celý život žiji v Ostravě. No a od roku 2008 se intenzivně zajímám o filozofii, což je také to hlavní, o čem bych zde chtěl psát, ač jiná témata se apriorně nevylučují.

V rámci filozofie je mým "domovským" směrem, základem, v němž jsem zakořeněn, anticko-scholastický realismus, abych to řekl dostatečně obecně. Druhým směrem, na jehož pozici nestojím, ale jímž se nechávám silně inspirovat a jež mne zajímá, je existenciální myšlení - především teistický existencialismus (Kierkegaard, Šestov, ...), ale i u ateistických existencialistů jako Camus nebo Sartre se dají nalézt jednotlivé podnětné postřehy. Troufám si tvrdit, byť samozřejmě s otevřeností svůj názor revidovat, že zájem právě o tyto směry nějakým způsobem odpovídá dvěma základním lidským mohutnostem (takto je aspoň realistická filosofie, a nejen ona, chápe), jež se nazývají rozum a vůle, a je tudíž vcelku "přirozený" :-) Sympatická mi je také tzv. realistická fenomenologie.

Filozofii jsem do jisté míry i studoval na nejmenované miniaturní soukromé škole (zasvěcení ví, oč jde). Onoho studia určitě nelituji, ovšem různá omezení a limity oné instituce považuji za značné. Aktuálně jsem čekatelem prvního ročníku kombinovaného studia filozofie na Ostravské univerzitě. Čas od času mne můžete vidět na nějakém tom filozofickém semináři v publiku. Pár filozofických seminářů jsem již také uspořádal/moderoval, především v univerzitním centru ve Šlapanicích u Brna. S přáteli jsme po pár letech debatování letos na jaře založili občanské sdružení Přátelé filosofie, pod jehož hlavičkou jsme 25.5.2013 uspořádali ve zmiňovaných Šlapanicích první seminář. Další bude následovat letos na podzim.

Kromě filozofie je mým velikým koníčkem populární hudba - hraji na kytaru, dříve také na mandolínu, hrál jsem i v nějakých kapelách. Ze sportovních aktivit si rád zajdu zaběhat, zacvičím si s činkama, nebo se zajdu projet na koloběžce. Dříve jsem také hodně hrál stolní tenis, ale za poslední dobu to šlo nějak do kytek.

Komentáře zde budou plně povoleny a přivítám je. Vyhrazuji si ovšem případně svrchované mazací právo, a to případně i "Bez udania dôvodu", jak by řekl Vratko z Iného kafe, neboli z důvodu "bo", jak by řekl jeden můj známý. Doufám ale, že toho nebude třeba.

A ještě by se možná nabízela otázka, proč jsem nazval blog pravděpodobně smyšleným latinismem "Desirabilia". Inu, na to nyní neodpovím, ale během nejpozději pár měsíců by se zde právě k tématu "desirabílií" měl objevit článek.