středa 30. května 2018

Benatar a Peterson diskutují o antinatalismu

Jen bych si tu rád odložil jednu debatu, kterou jsem ještě ani neslyšel (resp. jsem teprve na začátku), ale která bude určitě stát za to.
Mimochodem, dnes je v Praze velká antinatalistická konference ...



středa 17. ledna 2018

Vznik nových lidí: problémy

Fenomén vznikání nových lidí je pro mne už nějakou dobu velmi naléhavým filosofickým tématem. Proč? Vyjděme ze zdánlivě banálního faktu, že se rodíme a umíráme. Všechno, co nás na tomto světě trápí a těší, to, že se sjmějeme a pláčeme, všechny osobní i světové tragédie a všechny exploze štěstí,  všechno, co tady hluboce a naléhavě prožíváme a řešíme, řešíme „pouze a jen“ proto, že existujeme. Zdá se ovšem, že existujeme zcela nahodile, protože nás někdo „nahodile“ zplodil, protože jedna mikroskopická spermie se spojila s malilinkatým vajíčkem. Kdyby došlo k situaci, že by lidstvo vyhynulo – ať už tragicky jako to hrozilo ve filmu Potomci lidí – nebo záměrně cíleným neplozením, jak by to chtěli antinatalisté – pak by možná život na planetě pokračoval dál v rostlinné a živočišné říši, ale pro nikoho by to nemělo absolutně žádný význam, protože by prostě nikdo nebyl. Zmizela by historie, filosofie, věda, etika, láska, pokrok a jakékoliv důvody, proč něco dělat či nedělat, protože by prostě nikdo neexistoval. Pokračování existence lidstva a jednotlivých lidských společností tedy závisí na vznikání nových lidí, které se tak ukazuje naprosto kruciální záležitostí, jejíž roli si často dostatečně neuvědomujeme.
Noví lidí však dosud mohou vzniknout pouze jediným způsobem: totiž spojením mužské a ženské pohlavní buňky, spermie a vajíčka. Ty se k sobě dostanou buď přirozeně (přes pohlavní styk, tedy sexuálně), nebo nepřirozeně (umělé oplodnění). A právě především fáze – i když nejen ona - mezi ejakulací semene až ke splynutí vajíčka a spermie, a vlastně ještě dál přes růst plodu, bude hlavní materií tohoto textu, který se občas bohužel neobejde bez určitých, pro někoho možná "nechutných" popisů. Budu se nad tématem zamýšlet z hlediska filosofického, populačního, biologického, etického a křesťanského (katolického). Výsledkem celého textu bude sada položených otázek, jejichž seznam bude uveden tučně na konci, takže komu se nechce číst celý dlouhý text, může rovnou skočit na konec (stať „Závěrečný sumář otázek“) a k textu se vrátit dle toho, jestli jej nějaká otázka zaujme.


neděle 17. prosince 2017

Katolíci, sex a metoda PPR

Po dlouhé době připravuju obsáhlý, převážně filosofický text, na téma vznikání nových lidí – snad bude do konce ledna hotov (ale neslibuju). V něm se musím dotýkat i sexuálního tématu a při jeho promýšlení jsem dospěl k důležitému závěru.

Ten se týká metody tzv. přirozeného plánování rodičovství. Kdo je katolík a nebo trochu zná katolickou církev a její učení, ví, že ŘKC považuje za nedovolený a těžce hříšný jakýkoliv sex, při němže je záměrně zabraňováno možnosti oplodnění (antikoncepce, orální sex, přerušovaná soulož, ...). Každý takový sex je z pohledu katolické církve onanií. Argumenty, které pro takový postoj církev předkládá, jsou docela komplexní, ale ve stručnosti by se daly shrnout tak, že primárním účelem sexuality je plození a tento účel nesmí být manžely při sexuálním aktu záměrně vyloučen.
Existuje ovšem jedna výjimka a tou je právě zmíněná metoda přirozeného plánování rodičovství. V ní jde ve stručnosti o to, že žena sleduje své tělo za účelem identifikace plodných a neplodných dnů, aby se v plodných dnech mohli manželé sexu (a tedy početí) vyhnout, zatímco v neplodných nemuseli. Tuto metodu považuje církev za dovolenou, jelikož při ní nedochází k porušení ani jedné ze dvou „technických“ podmínek k legitimnosti sexu: otevřenost plození a přirozenost spojení. Ihned ovšem dodává, že metoda nesmí být intencionálně použita „jakožto antikoncepce“ a že má sloužit pouze k odložení možného těhotenství kvůli aktuálním komplikacím jako špatný zdravotní stav ženy, špatné socioekonomické podmínky páru atp.
V čem je tedy problém? Po pospojování si různých částí katolické nauky, týkající se sexuálního života, mi totiž (po letech) došlo, že katolická církev by měla PPR pokládat za stejně nedovolenou, jako jakoukoliv jinou antikoncepci a pokud to nedělá, tak se v podstatě vyvrací. Proč?
Katolická církev vždy (resp. až do druhého vatikánského koncilu) neoblomně učila, že účelem sexuality je plození. I když (dle katolické církve) existují sekundární účely sexu jako „dobro manželů“, jsou tyto vždy ve služebném postavení vůči jedinému primárnímu účelu: plození. Známý katolický tradicionalista Michal Semín kritizuje moderní katolické pojetí manželství, dle nějž jsou plození a dobro manželů dva stejně důležité primární účely manželství: „Nové pojetí manželství implikuje ontologický absurd; je totiž nemožné, aby jeden akt či realita měly dva primární účely. “ Semín se zde evidentně odvolává na aristotelské pojetí čtyř příčin jsoucna (v našem případě jsoucna sexuality), z nichž jedna z nich je příčina účelová a která je, stejně jako zbylé tři příčiny, pouze JEDNA. Je pravda, že se tento argument zdá být celkem silný – samozřejmě, pokud zastáváte více či méně aristotelské pojetí reality, což ovšem je případ katolické církve, minimálně do druhého vatikánského koncilu.(1)
Jak to implikuje nedovolenost PPR? Jednoduše: je-li cílem sexu plození, pak to nutně implikuje pojetí, dle nějž je sexuální akt dovolen pouze za explicitním, vědomě zvoleným cílem zplodit dítě. Pokud se z tohoto hlediska záměrně souloží v PPR metodou vysledovaných neplodných dnech, pak je jedno, že se může teoreticky stát (je-li dle jistého výzkumu úspěšnost předcházení početí metodou PPR 99.6%, potom naopak pravděpodobnost početí v neplodných dnech není ani půl procenta), že ze záměrné soulože v neplodných dnech žena otěhotní. Otěhotnět může teoreticky i při sexu s kondomem či hormonální antikoncepcí; ani totiž jedno není, na rozdíl od úplné sterilizace, „stoprocentní“. Argumentační klička, že při PPR jde pouze o „odložení početí“ neobstojí: odložení početí jde jednoduše dosáhnout obyčejným nesouložením. Pokud by tedy měla být PPR z katolického hlediska přijatelná, musela by žena sledovat své plodné a neplodné dny proto, aby se manželé vyhli sexu v NEplodných dnech a souložili jedině v těch plodných.(2)
Obránci PPR by mohli protiargumentovat (v souladu s konzervativní katolickou tradicí) mj. tím, že jedním ze sekundárních cílů sexuality je tzv. ukojení žádostivosti. Pokud se tedy souloží v neplodných dnech a početí není principielně zabráněno, je PPR morálně obhajitelná, protože dlouhá sexuální abstinence při padlé přirozenosti může především v muži způsobit silný psychofyzický diskomfort, který se může negativně projevit na kvalitě a každodenní realitě vztahu a to včetně negativního vlivu na již existující potomky. Zde by asi tradicionalisté protiargumentovali jejich klasickým tvrzením, že „s pomocí Boží milosti se dá zvládnout vše, stačí jen opravdu chtít“. Těžko říct, jak to je, ale z hlediska konzervativní tradice je ten argument spíše úspěšný. „Předkoncilní“ pojetí sexuality a sexuální morálky opravdu není dvakrát „pro-PPR“, spíše zcela naopak; přehledně to popsal Jindřich Šrajer ve svém článkuv teologických textech. A i přes druhovatikánskou změnu kurzu stále existují v „oficiální“ církvi morální teologové, kteří PPR kritizují jako nedovolenou a odporující tradiční katolické antropologii.
Nutno ovšem dodat, že předkoncilní pojetí se zdá předpokládat Augustinovu nauku o sexuální žádostivosti a „neposlušnosti pohlavních orgánů“ jako o dědičně přenášeném trestu za prvotní hřích, bez jehož spáchání by člověk měl své pohlavní orgány pod dokonalou kontrolou vůle stejně, jako má pod kontrolou vůle pohyby svých rukou a nohou. Nevím, jestli katolická církev toto učení oficiálně přejala či dokonce zdogmatizovala – pokud to někdo ví, určitě mi to napište do komentářů - každopádně, Augustinova teorie de facto předpokládá biologické změny v identitě fungování orgánů a vůbec lidského organismu vlivem prvotního hříchu, což je empiricky naprosto netestovatelná teorie (z pohledu katolické církve neexistuje člověk nezasažený dědičným hříchem, jehož sexuální fungování by tak bylo možné porovnat s člověkem, dědičným hříchem narušeným). Je to teorie dosti kontroverzní a snadno zavdává k myšlence, že Augustin si s ní řešil vlastní sexuální problémy. Z druhé strany by určitým argumentem pro jeho teorii teoreticky mohly být výsledky tvrzené praktikanty tantra-jógy ohleně tzv. sexuálníkontinence, jejíž součástí je u muže dokonalá kontrola ejakulace včetně jejího dokonalého zadržení.(3) Ale to je jen spekulace. Dále předkoncilní pojetí, již mnohem méně kontroverzně, předpokládá nesrovnatelně vyšší vznešenost lidského ducha a rozumu vůči „nízkému, hmotnému a iracionálnímu tělu“, v souladu s nímž je morální apel na podřízenost těla duchu – samozřejmě včetně sexuality.
Jak to tedy je s tou katolickou dovoleností PPR? V rámci tradičního (předkoncilního) církevního učení a tradiční aristotelské ontologie (jedno jsoucno = jedna finální příčina) se mi opravdu maximálně zdá, že PPR musí být z katolického hlediska nedovolená v podstatě stejně jako kondomy. Jsem ale zvědav na další protiargumenty katolických kolegů, obhajujících PPR. Přičemž, ač sám katolík, snažím se nyní k tématu přistupovat především jako nezávislý, mimo-katolický „výzkumník“. 
Na závěr už jen mimochodem připomenu poslední odstavec z jednoho z mých minulých blogů a také nepřesně ocituju jednoho již docela starého kněze, který mi v osobním rozhovoru, který zdaleka nebyl jen na toto téma, řekl: „člověk má za život průměrně tisíce pohlavních styků, z toho dvě děti, a my budeme tvrdit, že sex je na děti … všichni to (že sex není primárně/výhradně na děti, doplňuji já) tehdy věděli, ale každý se bál to říct nahlas ...

Aktualizace 31.12.2017: ještě v den vydání článku jsem byl na facebooku upozorněn na pozitivní vyjádření k PPR (resp. sexu v neplodných dnech) ze strany katolické církve, např. zde. Mírně překvapivé, ale tedy OK.

Poznámky:


  1. Dodejme, že podle konzervativního katolického filosofa Romana Cardala jakékoliv pravdivé pojetí reality nutně předpokládá platnost aristotelských ontologických principů: realita je dle něj vždy nutně aristotelská (tuto informaci čerpám z neveřejné zvukové nahrávky jisté starší Cardalovy přednášky z Občanského institutu)
  2. Že z hlediska katolické sexuální morálky musí mít katolíci zakázán i sex v těhotenství, už čtenáři asi došlo. V těhotenství je totiž nemožné počít, a pokud se to čirou náhodou stane - viz fenomén superfetace - jde o chybu ženského organismu.
  3. Jen pro jistotu doplním, že tantrické učení o lidské sexualitě je v naprostém rozporu s učením katolickým.

pondělí 20. listopadu 2017

středa 18. října 2017

Pascalova sázka hudebně

Co je Pascalova sázka asi filosofii znalému čtenáři vysvětlovat nemusím. Letos jsem se trochu vrátil k muzice a výsledkem je mimo jiné relativně čerstvě natočená a nazvučená píseň:


Tak snad se bude trochu líbit. Kdyžtak napište do komentáře. 
Jinak, filosofii jsem na hřebík určitě nepověsil, ale už se jí holt nevěnuju tak jako dřív - to jen pro info.
Mějte se zatím všichni dobře!