Už delší době v sobě nosím pár konkrétních myšlenek, které bych rád někomu vhodnému sdělil a zkonzultoval je s ním. Bohužel, a je to možná i vaše zkušenost, jen velmi málo lidí člověk shledá vhodnými pro takové sdělení - a pokud takoví existují, vhodných příležitostí pro takové sdělení je málo, pokud se vůbec nabízejí. A tak dnes jistá konstelace okolností způsobila, že jsem se rozhodl jednu z nich svěřit svému blogu.
Představte si následující obraz. Vidíte lustr - a to ne ledajaký lustr. Je to ten nejkrásnější lustr, jaký je vůbec možno vidět. Jeho třpyt, blýskavost, záře, mistrovské provedení a "aristokratický majestát" vás absolutně oslní a nadchnou svou nevýstižnou krásou. Vidíte jen ten lustr a jeho záři - a nic víc.
A nyní si představte jiný obraz. Resp. jinak. Představte si ten stejný úžasný lustr, ale s jedním jediným rozdílem. Kolem toho oslňujícího lustru nyní létá obrovské množství různě velkých much, komárů a vůbec nejrůznějšího hmyzu.
A jaká je interpretace těchto dvou obrazů, resp. scén?
Ten první obraz - to je Bůh, ale žádné stvoření. Ten druhý obraz - to je Bůh a stvoření.
Řekněte: není z čistě estetického hlediska ten první obraz prostě krásnější? A pokud byste řekli ne a že krásnější je ten druhý, pak vašemu estetickému vkusu, upřímně řečeno, příliš nerozumím. Nabízí se známé "heslo": proti gustu žádný dišputát. A nyní se jistě můžeme bavit o otázce objektivity vkusu a zda něco takového existuje. K tomu už nemůžu dál nic kloudného napsat, protože zase tolik jsem nad tím nepřemýšlel a ani Tomášovu, ani Kantovu, ani jinou estetiku jsem zatím nečetl. Což mi připomíná, že mám doma doktorskou tezi Umberta Eca, která se právě Tomášově estetice věnuje ... Nicméně, stejně by mne zajímalo, jaké by asi byly výsledky ankety s otázkou, který z těch dvou obrazů by se hlasujícím líbil víc, aniž by ovšem znali jejich interpretaci. A tak nějak si troufnu intuitivně tipnout, že ten první by těch hlasů získal více ...
Na závěr už jen taková zajímavost. Nikola, jedna z hlavních hrdinek románu Vyhnanci Františky Jirousové, se v knize na jednom místě vyjádří právě v tom smyslu, že by bylo nejlepší, kdyby existoval jen Bůh a nic jiného. Jelikož si však nepamatuju přesnou citaci a musel bych jí delší dobu vyhledávat, tak to berte s určitou rezervou - v tom smyslu, že bych nerad něco dezinterpretoval. Pokud se mi přesnou citaci podaří najít, tak ji sem doplním.
P.S. Františka za svůj román před dvěma lety vyhrála Ortenovu cenu ...
Asi moc nepřekvapím, když napíši, že s jistými závěry odvozenými z těch dvou obrazů nechci souhlasit. V něčem se ale shodneme.
OdpovědětVymazat(1) Pokud bych neznal interpretaci obrazů, určitě bych upřednostnil lustr bez much. (Preferuji lustry bez aristokratického majestátu, ale jednak chápu meze analogie, a zadruhé i tak přiznávám, že bez hmyzu je mám raději.) Zde tedy souhlasím.
(2) Pokud by mi byla sdělena interpretace, tak chtěl-li bych zůstat upřímný, estetické preference bych neměnil. Ale nejspíš bych docela dost protestoval proti tomu druhému obrazu. Ne, nechtěl bych mouchy nahradit čistými bílými holubičkami, které by třeba na rozdíl od reálného ptactva neznečišťovaly případná níže se nacházející jsoucna. Naopak, možná bych k těm mouchám doplnil ještě nějaké další ne zrovna estetické věci:
Spoustu zbytečností, o kterých nevíme, k čemu by asi mohly být. Bláto a špínu. Pitoreskní hudebníky, z nichž každý duje do své trouby nebo mlátí na své bubny a dohromady tak vyluzují nepříjemnou kakofonii. A samozřejmě by se pod lustrem vše hloupě hemžilo jako hmyz.
Jenže – máme tak ostré smysly, abychom scénu pochopili? Je nám dáno dívat se tak dlouho, že můžeme rozhodnout, zda to hemžení nespěje k nějakému dobrému cíli? Nemůže nějak vznikat z divné kakofonie nesehraných hudebníků krásná symfonie? Nebudou nakonec i ti ušmudlaní hudebníci obmyti a nebude jim poskytnut i slavnostní šat? A nebudou mít ve finále smysluplnou roli i ty mouchy, bláto a různé nyní nám nepochopitelné věci, které se teď jeví jako haraburdí? Netušili takový skrytý účel stvoření i někteří předkřesťanští myslitelé? V Platónově dialogu Parmenidés nechává Platón mladého Sókrata vyslovit domněnku, že ve světě idejí se asi nenacházejí předobrazy, jež by zakládaly existenci bláta a podobných „zbytečnosti“. Starý Parmenidés mu na to odpoví: To je, Sókrate, tím, že jsi ještě příliš mlád. Ještě nemůžeš vědět, že vše má svůj význam, i když nám se to jeví jako zbytečné a nesmyslné.
Tenhle obraz je určitě možný a nosný - a tedy proti němu nehodlám ostře vystupovat, protože představuje v kostce určitou velmi silnou tradici - nazval bych ji pro její ne(d)oceňování těla a jasné oddělování čistého od ostatního platónskou. Navíc belzebubské mouchy asi nikdo moc hájit nebude, leda nějaká opravdu dekadentní estetika.
OdpovědětVymazatHned se mi však vynořují obrazy jiné, alternativní, více podle mého biologického vkusu. 1) Lustr, který tím jak září, vydává ze sebe motýly, kolibříky a vůbec veškerou létající nádheru, která zpětně odráží na svých pestrých křídlech různé odlesky jeho jediného světla. 2) Lustr, k němuž přilétá hmyz třeba i napohled nevábný, ale v jeho světle najednou nacházející svou lepší tvář a ukazující podobu, kterou dosud skrýval. 3) Svíčku, která na holém stole působila poněkud osamoceně; s přílétající můrou se najednou scéna stává dramatickou a svíčka sama nachází své opodstatnění. V téhle tradici není Bůh od svého stvoření tak oddělen.
A ještě z trochu jiného soudku - nedala by se radikalita křesťanství potom vyjádřit tak, že se lustr sám stává jednou z much ve špíně a skončí s nimi potupně připlácnut na mucholapce, aby jim právě tím nabídl svou blízkost?
I Nazemidanův komentář se mi líbí.
Je mi jasné, že jsem ten obraz zvolil určitým konkrétním způsobem a že vůči němu jdou postavit obrazy jiné. Podobně bylo na text reagováno i na zčásti paralelním blogu, kde ta diskuze byla i poněkud delší (http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/362216/Dva-lustry.html). Já bych proti těm obrazům nijak neprotestoval, resp. ani neprotestuji, dokonce bych rád, aby tomu bylo naopak. Jen mi na tom těžce nesedí, že to připlácnutí lustru na mucholapce je současně klasifikováno jako vůbec nejhorší zločin, který bylo vůbec možno spáchat, a že je možné, aby pro mouchy bylo jednou lépe, kdyby se vůbec nebyly narodily. Podrobněji jsem se k tomu vyjádřil zde: http://desirabilia.blogspot.cz/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_11.html
VymazatJeště mne napadlo přidat k tomuto tématu první sloku jedné mé básně:
OdpovědětVymazatJá nemusel být, Ty také ne
a oba přesto existujeme.
Však co by se stalo?
méně než málo:
nestalo by se vůbec nic
když byl by jen Bůh – a pak už nic víc.
Však je jenom Bůh.
OdpovědětVymazatObraz dvou lustrů interpretujete špatně. Nejste tou mouchou, ale tím lustrem (co má mouchy).
Ten lustr bez much není obrazem boha, ale obrazem toho jak přemýšlíte o svém (ne)bytí.
No, pokud je jenom Bůh, pak kdo jsem já a kdo jste vy? Když já nejsem vy?
VymazatJe to patrné z té básničky:
Vymazat"Však co by se stalo?
méně než málo:
nestalo by se vůbec nic
když byl by jen Bůh – a pak už nic víc."
Potrpíte-li si na to, že JSTE (to něco víc než jen bůh), tak si na tom zakládejte. Chtěl jsem pouze upozornit na to, jak většina komentátorů "lustrů" přijala za svůj ten narativní klam, který jste kolem těch obrazů vytvořil.
Ta básnička ukazuje váš nevědomej příklon k ateismu. Je to tam znovu prohozené jako v těch obrazech. Nepřemýšlíte o své neexistenci, ale o neexistenci boha.
No, nemohu říct, že bych rozuměl tomu, z čeho (resp. jak) jste to, co píšete, vlastně vyvodil.
VymazatJe to prosté, můžete používat jen symboliku z toho co víte nebo znáte at už vědomě či nevědomě (kolektivně). Proto jste v obou případech tím lustrem vy sám. Vy přece nevěříte, že je jenom bůh...
Vymazat