Problém etické legitimace filosofie (3/5)

2.3. Námitky vůči “etické optice“

Námitka 1: Etická problematizace filozofie si nárokuje být povinným začátkem filozofie. Tím však dochází k určitému upřednostnění vůle před rozumem, jednání před poznáním, neboť jednání koreluje s vůlí, ne s rozumem. To se zdá hrozit určitým voluntarismem. Vůle však nemůže chtít nic, než co jí poznání předloží, z čehož plyne, že noetika jakožto filozofická disciplína, usilující zajistit naše poznání, má nutně prioritu.

Na to lze odpovědět následovně: to, že vůle předpokládá poznání, etický skeptik jistě nepopírá, a minimálně v rámci předfilozofického poznání to jistě uznává. Ovšem zase tolik jednostranný vztah mezi poznáním a vůlí není. Člověk se přece může rozhodnout, zda a do jaké míry bude nějakou konkrétní věc poznávat – a v tomto smyslu je i poznání jednáním, v tomto smyslu je poznání vůlí předcházeno.¹⁸ Jistě, aby toto rozhodnutí mohlo být vůbec učiněno, musí být nejprve nutně poznána existence této volby, její možné alternativy, a v tomto smyslu je původnost poznání vůči vůli absolutní; o to však etický skeptik spor vést nechce (proto nehrozí žádný voluntarismus). Poznávání, o něž jde v noetickém průzkumu, je však úsilím o takové poznání, které chce překonat údajně “naivní“ realismus, kdy se bezproblémově domníváme, že objektivně poznáváme. Noetický problém tedy není problém, jehož existenci by člověk v běžném předvědeckém životě, z něhož i Fuchsův noetický průzkum nutně vychází, nutně poznával a o jehož řešení by nutně usiloval. To je patrné už z výše zmíněné skutečnosti, že člověk noetický problém v jeho radikalitě původně neřeší, neboť prostě nemá proč; stačí mu mravní stupeň jistoty o tom, co poznává. A kdyby byl před možnost takto zajištěného poznání resp. usilování o něj postaven, pak už onen pojem 'možnost' vyjadřuje přítomnost varianty odmítnutí takového usilování a v tomto smyslu tedy předchůdnost volby resp. jednání před poznáním. Z toho primát noetiky rozhodně neplyne.

Námitka 2: etický oponent noetiky dogmaticky předpokládá platnost principu sporu a objektivity poznání. Co když se ale v tomto mýlí? Potom i jím nárokovaná etická problematizace je iluzí.

Tato námitka je spíše nepochopením etické optiky, nežli skutečnou námitkou vůči ní. Etický oponent na ni totiž může prostě zareagovat tak, že řekne, že tato námitka je položena z noetické optiky, jejíž legitimita má být z dříve uvedených důvodů teprve prověřena, zatímco noetik jí aktem položení své námitky již předpokládá; co když se v tomto ale mýlí on? A zároveň by etický oponent připomněl argumenty pro větší původnost své námitky: neproblematická přítomnost předfilozofického poznání (a tedy nepůvodnost noetické optiky) a původně vyšší míra tematičnosti jednání vůči míře tematičnosti poznání (a tedy původnost etické optiky).

Námitka 3: předložený problém dogmaticky předpokládá svobodnou vůli. My ovšem nevíme, zda jsme svobodni – třeba nejsme. To musíme vyzkoumat jako první.

Z hlediska noetického (jež ovšem zatím nebylo legitimováno) na začátku zkoumání opravdu nevíme, zda jsme svobodní. Ovšem výchozí, ze zkušenosti odečtený předpoklad je takový, že jsme; z takového zkušenostního, předfilozofického data nakonec zcela explicitně vychází i Fuchs např. ve svém webovém kurzu Antropologie.¹⁹ A i kdyby z tohoto předpokladu nevycházel, autentická pochybnost, jak Fuchs správně ukazuje ve své noetice, je přece kolísáním mezi tezí a antitezí: možná svobodni jsme, možná nejsme. A pokud tedy tuto možnost svobody explicitně připouštíme, a pokud víme, že za předpokladu, že jsme svobodni, nemůžeme nevolit, že jednání vždy vyžaduje volby a to i jednání, jímž vykonáváme noetický výzkum, získává P.E.S. prioritu vyšší, než otázka, zda jsme opravdu svobodni.

Zde by mohla být předložena námitka, že z mé strany není legitimní použít zde pojem autentické pochybnosti, neboť její poznání je ve smyslu mnou navrhovaného významu pojmu teorie (mám na mysli tezi o poznání nějakého jsoucna pro poznání samotné, viz 2.1.3.) výsledkem úsilí o teoretické poznání. Toto se ale zdá být jakožto výkon filozofujícího subjektu znejistěno právě  “etickou námitkou vůči filozofii“, jež vyžaduje takové úsilí nejprve eticky legitimovat. Taková námitka se zdá být oprávněnou. Zdá se mi ale, že je možno jí uniknout tím, že se pojem pochybnosti vezme jen povšechně: původně chápeme pochybnost prostě jakožto absenci jistoty a je de-facto jedno, jak vysoká je míra této absence. Scholastické dělení “pochybnost-domněnka-mínění-jistota“ se tak zjednoduší na dvojici “pochybnost-(mravní) jistota“; pochybujeme o všem, o čem nemáme mravní jistotu. A o tom, že jsme v nějakém smyslu svobodně jednající subjekty, původně mravní jistotu máme.

Námitka 4: P.E.S. de facto staví etiku před metafyziku. To je ale levinasovský nesmysl.

V určitém ohledu (!) námitka opravdu staví etiku před metafyziku. Je to však nutně nelegitimní? Je nutné si opět uvědomit, že se vždy, nutně nacházíme v situaci, kdy “nejspíš jednáme“.²⁰ A výkon vyzískání noeticko-ontologických rezultátů je rovněž nutně tímto “nejspíš jednáním“, je sérií nenutných aktů, jež mohly, ale také nemusely být vykonány; a právě tato skutečnost vymezuje určitý prostor, v němž má etika před metafyzikou prioritu, neboť je zde otázka legitimace těchto aktů.

Námitka 5: to, co je zde tematizováno, je stále neprominutelně otázka poznání: chceme poznat, jak se to má s noetickým průzkumem z hlediska dobra. Takže noetika má opět prioritu.

V uvedeném smyslu opravdu jde o otázku poznání. Jde ale o to, zda by náš výše naznačený výzkum ve výsledku neukázal, že zatímco vědecké poznávání toho, jak se to má s jednáním a pouze s ním, je legitimní, karteziánsky-noetické poznávání toho, jak se to má s  poznáním, již legitimní není. To na začátku výzkumu jednoduše není známo. A třeba by se výzkumem zjistilo, že sice lze legitimně teoreticky filozofovat o našem jednání, ale že už nelze legitimně teoreticky filozofovat o našem poznání, popř. že při jeho výzkumu nelze uplatnit karteziánskou metodu.

Námitka 6: kritéria poznání jsou přece něco jiného, než kritéria jednání. Filozofická kritéria jsou přece něco jiného, než kritéria, podle nichž se rozhodujeme v praktickém životě. Etický skeptik toto nerozlišuje.

To je pravda jen do jisté míry. Je nutno si explicitněji uvědomit, v jaké situaci se jednající subjekt “vždy“ nachází, tedy připomenout si to, co jsem tematizoval v odstavci 2.1.2. o pojmu volby. V singulárním čase t je možno vykonat pouze jediný čin; nemůžu v čase t vykonat jak skutek S1, tak skutek non-S1, přičemž by navíc každý z těchto skutků byl určen kritérii jemu odpovídajícího řádu – jeden kritérií vědecké filozofie, druhý kritérií praktického života. Jelikož mohu v čase t z možností S1-non S1 zvolit pouze jednu variantu, musím také zvolit, na základě jakých kritérií ji vykonám – a to je opět volba na základě nějakého kritéria. Je patrné, že zde nastává podobná situace, jako když se v noetice tematizuje smysluplnost kritéria pravdy, které ale musí být nejprve pravdivě poznáno, a to opět dle nějakého kritéria – hrozí nekonečný regres ve výběru kritérií. Ten je však nemožný a proto ve věci volby daného činu vždy nakonec zvítězí jedno jediné konkrétní kritérium v neprospěch všech ostatních. Toto vítězné kritérium však bude ve finále nutně „mravní“, jelikož na úrovni pojmu jednání jako takového pojmy „mravní kritérium jednání“ a „kritérium jednání obecně“ splývají.²¹ Filozofické jednání se tak nedostává z “područí“ jednání mravního a v tomto pohledu se námitka ukazuje být neplatnou.

Námitka 7: P.E.S. svou povahou již přece nepatří do filozofie. Filozofie přece není o rozhodování se o tom, jak v konkrétních situacích jednat. To je věcí konkrétní morálky, podle níž daný filozof žije – a to, podle jaké morálky kdo žije, je nahodilé, stejně jako okolnosti, při nichž se jedná.

Tato námitka je jistě vážná, a mezi námitkami, jež se snaží popírat „noetiku dobra“ a její nárokovanou původnost, asi nejvážnější: snaží se etického skeptika vytlačit mimo filozofii a tak jej pro samotnou filozofii učinit irelevantním. Úspěšnou odpovědí na námitku tedy bude obhájení filozofičnosti eticky-skeptického problému. Myslím, že toto obhájení spočívá v aktualizaci toho, co bylo napsáno již výše. V prvé řadě, diskutovaný problém vědomě tematizuje nějaký celek: totiž celek teoretického filozofování nakolik je jednáním. Tento celek pak netematizuje ani z hlediska mýtu, ani náboženství, ani umění: z disciplín, tematizujících celek, zbývá tedy pouze filozofie a její nástroj – rozum; nenapadá mne nějaká pátá, celek tematizující disciplína, do níž by tento můj výzkum spadal. Dále znovu připomenu, že pojmy „jednání“ a „filozofie“ nejsou zcela disparátní: není filozofie bez jednání jakožto série svobodných, či „nejspíš svobodných“ aktů; možnost svobody jednání totiž nelze popřít. A za třetí, u problému, který řeším, lze odhlédnout od konkrétních, nahodilých okolností, které k jeho tematizaci snad mohly motivovat, a řešit jej v tomto smyslu zcela obecně, teoreticky; děje-li se tak v případě tohoto textu, je jiná věc, ale samotnou možnost onoho odhlédnutí nelze popřít a to je nyní důležité.

K námitce je možno se vyjádřit ještě trochu jiným způsobem. Námitka totiž staví na poměrně radikální diferenci mezi praktickým životem a filozofií, resp. zdůrazňuje především tuto diferenci. Zatímco praktický život má být sledem svobodně vykonaných skutků, filozofie má být tematickým poznáváním jsoucího. Je ale možné zdůraznit také rovinu identity těchto pojmů, resp. jejich vzájemné závislosti: není praktický život bez filozofie (jelikož svobodný akt neprominutelně vyžaduje poznání svého předmětu), ale ani filozofie bez praktického života (i filozofický výkon je nesuspendovatelně svobodným jednáním a v tomto smyslu praktickým životem). A právě nesuspendovatelnost těchto závislostí lze předložit jako možnou obhajobu legitimity problému jakožto filozofického.

Námitka 8: Je třeba rozlišovat mezi aktem a jeho předmětem, popř. činností a jejím předmětem. To v našem případě znamená, že musíme rozlišit mezi filozofií jakožto předmětem činnosti a filozofováním jakožto činností samotnou. V tomto smyslu ale filozofování není filozofií a jelikož je problém etického skeptika vystaven vyloženě na filozofování jakožto činnosti, nachází se mimo filozofii a jakožto filozofický problém vlastně neexistuje.

Rozlišení na filozofii a filozofování je jistě užitečné. Je ovšem možné takto striktně vyřadit filozofování jakožto činnost ven z pojmu filozofie? Připomenu-li známý etymologický výklad pojmu filozofie jakožto „lásky k moudrosti“ (viz řecká slova „filein“ - milovat, a „sofia“ - moudrost), v kterémžto významu jej chápal i nejznámější filozof v dějinách – Sokrates, pak vidím, že je v pojmu filozofie plně zavzato jak hledisko subjektivního aktu (slovo “milovat“), tak objektivního předmětu (pojem „moudrost“). Pojem moudrost má navíc silně “subjektivní“ konotace – v tom smyslu, že se chápe především jako kvalita lidského subjektu. To ale vůbec nehovoří pro to, aby se činnost filozofování vyřazovala z pojmu filozofie a aby se tento chápal ve striktně objektivním smyslu.

Námitka 9: Problém etického skeptika je vystavěn na zkušenostně nárokované původnosti jednání a jeho nesuspendovatelné (mravní) kvality. Není však naše zkušenost zároveň taková, že původně rozlišujeme mezi jednáním mravně diferentním a mravně indiferentním? Nežijeme snad většinu času „mimo dobro a zlo“, v duchu konzumního spotřebovávání? Nebyla tato skutečnost přehlédnuta?

Pro odpověď na tuto námitku bude dobré připomenout si kontext problému: zkoumáme “legitimitu filozofie“. Povaha našeho problému tedy vyžaduje tematické zaměření se na jeho předpoklady, důkladné prozkoumání terénu, v němž se problém nachází, a pojmů s ním spjatých – tedy především pojmu volby. Ze zkoumání těchto pojmů v kontextu povahy problému vyplynula nutnost námitkou uvedené rozlišení překročit; navíc, filozofování obvykle není činností vykonávanou „v duchu konzumního spotřebovávání“. Je jistě možné, že existuje nějaký filozofický problém, v němž se naopak právě toto předfilozofické rozlišování pojmu jednání musí vzít v úvahu. Problém etického skeptika to však podle mne není.

Nyní zbývá poslední námitka, která zároveň svou povahou vyústí do pokusu o řešení námitky etického skeptika: z argumentace obhajující skutečnou, a nikoliv pouze zdánlivou autenticitu problému tedy přejdu k pokusu o jeho řešení.

následující část zde
předchozí část zde

Poznámky:

18. Vztah mezi poznáním a vůlí je ostatně poměrně komplikovaný, protože tyto hlavní lidské mohutnosti jsou do značné míry provázané a podmíněné vzájemně. Není to tak, že by vůle univocitně a ve všech případech závisela na poznání.

19. „Problém svobody se nejvíc podobá problému pravdy. V obou případech jde o verifikaci základních hodnot specificky lidského života, které jsou bezprostředně evidentní a prakticky nepopiratelné.“ viz Jiří Fuchs: Antropologie, přednáška 17, webový kurz Antropologie v rámci Academia Bohemica o.p.s. Text pokračuje větou: „Jen filosoficky nezbytná metodická pochybnost z nich dělá v řádu kritického zkoumání regulérní problém.“ A nyní lze položit otázku: je metodická pochybnost (nejen) v tomto případě eticky možná? Předchůdnost této otázky (vůči noetice) je myslím dostatečně zřejmá.

20. “Nejspíš“ proto, že z noetického hlediska původně o naší svobodě nemáme metafyzickou jistotu, čili užití tohoto termínu má být jakousi úlitbou možnému noetickému zpochybnění svobody.

21. Tím se samozřejmě nechce říct, že vykonaný skutek bude mravně kvalitní, nýbrž se chce pouze poukázat na nesuspendovatelnost mravního rozměru jednání jako takového – tedy i jednání nazvaného “filozofický diskurz“.