Problém etické legitimace filosofie (2/5)

2.1.3. Analýza pojmu filozofie.

Analýzu pojmu filozofie je třeba provést, i když v tuto chvíli nemusí být zcela jasné proč. V náznaku je to nyní možno vysvětlit tím, že jedna z nejvážnějších námitek, která bude cílit proti smysluplnosti “etické“ optiky, tak jak mi o ni jde, bude tvrdit, že se tato optika nachází mimo filozofii.

Precizovaný obsah pojmu filozofie je sice pozdním filozofickým rezultátem, ale jeho základní znaky musí být známy již „na začátku“ (jinak by se filozofování na svém počátku netýkalo filozofie) a právě o ty nyní jde. A hovoří-li se o základních znacích, pak z toho zároveň plyne, že samotný pojem filozofie, nakolik se v něm uvažuje či naopak odhlíží od precizujících znaků, je nejednoznačný, analogický, což bude mít i důsledky pro mou úvahu.

V základu lze filozofii definovat jako racionální vztah k celku. Filozofie je takto definována z hlediska nástroje a přístupu k celku. K celku je totiž možno mít i jiný vztah než racionální, je možno jej tematizovat jinými nástroji. Tak pro mýtus byla oním nástrojem a legitimací minulost a rodinně-kmenová tradice: odpovědi na otázky po celku/celcích se hledaly v tradovaných odpovědích, jež byly legitimovány samotným faktem (dlouholetého) tradování. Pro náboženství, jež také tematizuje celek, je oním nástrojem určitá náboženská autorita, často interpretující nějakou posvátnou knihu. Tematizace celku skrz umění zase počítá s nástroji vyjadřujícími krásno, jímž je možno nějaký celek uchopit a pochopit; působí se zde spíše na emotivní lidskou stránku. Filozofie je jiná než mýtus, náboženství i umění: pro ni jsou legitimní pouze odpovědi racionální.

    Nyní se nabízí první rozlišení či zpřesnění pojmu filozofie. Racionální vztah k celku totiž může být vědomý, explicitní (tematický), a nebo nevědomý, implicitní. Příklad to objasní: hodnotí-li pan Novák filozofii – např. negativně, jako zbytečnou, popírá její smysluplnost – neuvědomuje si, že toto jeho hodnocení je nutně filozofické. Nakolik je toto hodnocení nevědomé, natolik zahrnuje netematický vztah k celku a je tedy filozofií v onom “minimálním smyslu“. Když pak pan Dvořák, filozof, pana Nováka upozorní na filozofičnost tohoto hodnocení a pan Novák to pochopí a uzná, dostane se již na úroveň tematické, explicitní filozofie.

Nyní je třeba vzít v úvahu jednu námitku vůči právě uvedenému. Totiž, v části 2.1.1. jsem provedl rozlišení mezi filozofickým a předfilozofickým, tedy mimo filozofii se nacházejícím postojem. Nyní se však zdá, že ona minimální definice filozofie, tedy racionální vztah k celku, se kryje s oním PŘEDfilozofickým postojem. Není v tom rozpor? Námitka míří správným směrem, což je třeba zohlednit. V problému, o nějž zde jde, budu uvažovat onu “filozofii v minimálním smyslu“, tedy netematický racionální vztah k celku,  jakožto “před-filozofii“, neboť takto se nám dává v původní zkušenosti, v původním prožívání světa, a tak je také nahlížena “filozofií v silnějším smyslu“. Nicméně v závěrečném zhodnocení bude ona filozofie v minimálním smyslu uvážena rozlišeně jak jako filozofie, tak jako “non filozofie“.

    Další rozlišení, které u pojmu filozofie můžeme provést, je rozlišení z hlediska míry jistoty. Jak v rámci netematické filozofie (či před-filozofie), tak v rámci tematické filozofie může naše poznání disponovat různým stupněm jistoty o poznávaném. Jak bylo výše zmíněno, tomistická tradice předkládá užitečné dělení jistoty na metafyzickou, fyzickou a mravní. Je pochopitelné, že filozofii bude nejvíce zajímat jistota metafyzická - absolutní, vylučující omyl.¹² Pro zde diskutovaný problém bude zajímavé jednak to, že metafyzická jistota, nakolik je přítomna v poznávacím subjektu, je něčím nahodilým – člověk jí nemusí dosáhnout - a jednak fakt, že dle Jiřího Fuchse této jistoty celá anticko-středověká tradice de facto nedosáhla, protože údajně dogmaticky předpokládala platnost prvních principů a tedy nemohla vědět, proč by nás tyto nemohly klamat. Proto potřebovala, aby přišel Descartes se svou opravdu radikální pochybností, která má dle Fuchse být tím metodicky správným vodítkem k dosažení absolutní jistoty.

V kontextu jistoty (především metafyzické) jakožto jednoho ze znaků pojmu filozofie může zaznít námitka, že tento znak je pro filozofii zcela esenciální a musí být tedy zahrnut již v jeho „minimálním významu“. K tomu lze říci: z dějin filozofie, a to už v dobách jejího vzniku ve starém Řecku, opravdu poznáváme úsilí o racionálně jisté poznání jakožto zásadní požadavek filozofie, to nelze popřít. Lze se zde ale zeptat, zda jistota jakožto nutný znak pojmu filozofie např. nezneplatňuje výše uvedené tvrzení, že hodnocení filozofie (např. negativní – to, které přednesl pan Novák) je samo filozofické. Toto tvrzení totiž bylo získáno metodou autoreflexe a explicitace předpokladů13 a pojem jistoty se tu ještě v pravém smyslu neuplatnil; přesto však byla nárokována filozofičnost toho, co se tvrdí. Takže potom buď platí, že znak jistoty nepatří do onoho „minimálního významu“ pojmu filozofie, nebo tam sice patří, ale potom samo hodnocení filozofie není filozofické a negativní hodnocení filozofie např. ze strany praktiků je autoreflexivně nenapadnutelné, což by se však zastáncům pozitivní hodnoty filozofie určitě nelíbilo.

Posledním pro diskutované téma důležitým hlediskem dělení bude “míra teoretičnosti“. Kdy něco nazvat “teorií“, kdy je něco teoretické a kdy ne? Vyjděme od dvou skutečností: jednak od běžného rozlišování pojmů teorie a praxe a jednak od nároku filozofie – na prvním místě metafyziky – na naprostou neužitečnost, tedy od tvrzení, že metafyzika je sama pro sebe, není možno ji nijak aplikovat na jiné od ní a pokud to od ní někdo žádá, tak ji nepochopil. Tyto skutečnosti je třeba trochu prosvětlit. Teoretickým bývá ve filozofii označováno to, co se týká výlučně poznání, zatímco “praktické“ se týká jednání: toho, co může být jinak a co v této možnosti může prakticky jednající činitel ovlivnit. Zároveň je pojem teoretičnosti spjat s pojmem neužitečnosti, neaplikovatelnosti, zatímco u praxe je to přesně naopak: praxe je “užitečná“, praktický znamená aplikovatelný na jiné od sebe. Kde je zde problém? Myslím, že v možnosti různého chápání toho, co znamená ona aplikace na jiné od sebe. Vezměme si fakt lidského života a toho, že je neúplný, že někam směřuje, že má nějaký cíl. Nyní si vezměme nějaké filozofické poznání, týkající se právě člověka, jeho cíle, etických pravidel jednání, jímž lze k tomuto cíli dospět. Bude se jednat o poznání, které nějak participuje na metafyzických pravdách – tedy pravdách, jež zpřístupňuje čistě neužitečná věda, resp. věda, jež si čistou neužitečnost nárokuje. A nyní je možno říci, že tyto metafyzické pravdy lze na lidský život v jeho etické dimenzi (tedy na jeho smysl) aplikovat a že tedy metafyzika aplikovatelná je. Roman Cardal tuto námitku řeší tím, že řekne, že smysl života se nenachází mimo metafyziku. Ovšem podle mne je nutno uznat, že jelikož pojmy metafyzika a smysl života, resp. život ve své etické dimenzi, jsou vzájemně odlišné, potom, aristotelsky řečeno, je metafyzika jaksi aplikovatelná, lze ji aplikovat na něco, co je v jistém smyslu jiné od ní. Tímto rozlišením se nám precizují možné významy pojmu teorie. Je totiž možno na jedné straně říci, že “aplikace“ teorie na lidský život v jeho etické dimenzi, popř. i na jiné oblasti, nijak neruší teoretičnost toho onoho poznávacího úsilí, jímž k dané teorii dospíváme. Na druhé straně je však možné říci, že pokud dané úsilí terminuje v čemkoliv jiném, než v čistě kognitivní kontemplaci poznané pravdy (tedy např. v jakési aplikaci této pravdy na etickou dimenzi života), stává se praktickým a domněnka o jeho teoretičnosti je iluzí. Tato distinkce se sice může zdát poněkud přepjatá, ale pro naše téma je důležité ji učinit. Navíc je dobré připomenout, že v podobném smyslu považuje metafyziku za jen domněle teoretickou, ve skutečnosti však praktickou disciplínu, Emmanuel Lévinas, dle nějž se metafyzik snaží “vnutit“ všem ostatním – což je praktické úsilí - svůj “jediný správný“ výklad jsoucího. Rovněž není od věci připomenout si postřeh Martina Heideggera, že naše poznání je v běžné každodenní praxi jaksi zajato v modu příručnosti jednotlivých věcí, s nimiž se v každodenním životě setkáváme a jež používáme. U těchto věcí nám stačí takové poznání, které je prostředkem k takovému jejich užití, jež právě potřebujeme. Tak, když se setkám např. s klikou u dveří, stačí mi takové její poznání, které poslouží k otevření dveří, přičemž kliku dále nijak detailně tematicky nezkoumám – nemám proč. A pokud bych např. vlastnil firmu, jež navrhuje a vyrábí kliky, a tím pádem musel kliky detailně zkoumat, tak by to opět nebylo motivováno nezaujatým poznáváním klik, nýbrž úsilím zajistit mé firmě prosperitu. Tento příklad nám umožňuje více prosvětlit významy pojmů filozofie a teorie. Lze totiž říci, že teoretické poznání je takové, které zkoumá věc samu pro ni samu, pro samotné její poznání, ne pro nějaký jiný účel, k němuž je možno ji použít14. Oproti tomu poznání, o něž vědomě a metodicky usilujeme kvůli realizaci nějakého praktického či produktivního cíle, by již teoretickým poznáním nebylo.15

2.2. Jádro problému

Zopakuji to, co bylo řečeno výše, ve světle předpokladů uvedených v odstavcích 2.1.1. a 2.1.2. Uvedl jsem, že filozofování je (nutně) činností a že (téměř) každý filozofováním nabytý filozofický poznatek, nakolik je poznatkem, je touto činností nutně předcházen a na ní závisí, neboť je jí svobodně dobyt. Dále bylo uvedeno neustále přítomné vědomí volby: každý filozof má možnost se v každý okamžik rozhodnout, zda bude ve svém filozofování pokračovat, nebo nebude – může se rozhodnout, zda s ním vůbec začne. Každou myšlenku nebo námitku, která se mu objeví v hlavě, jistě nemusí, ale bezesporu také může odmítnout jako otravný hmyz nebo nějaké “pokušení“, může proces filozofování ihned ukončit a do konce života se k němu nevrátit. Dále připomenu, jak bylo ukázáno ve výčtu obecných předfilozofických zkušeností, že určité skutečnosti jsou původně nutně přítomny – z takových nás zde zajímá především přítomnost poznání v nejobecnějším smyslu, vždy přítomné rozlišování kvality našich skutků/voleb (tedy etiky v nejširším smyslu), nutná původnost před-filozofického postoje a původně vyšší míra  tematičnosti resp. explicitnosti, s níž jednáme, ve srovnání s mírou explicitnosti, s níž poznáváme, což se dá jinak vyjádřit tak, že ve světě jsme původně prakticky, ne teoreticky. Ve světle toho všeho všeho položím následující tezi: co je původní a nutné a co tudíž nemůžeme ovlivnit, nevyžaduje žádnou legitimaci; naopak to, co je nahodilé a co ovlivnit můžeme, nějakou legitimaci vyžaduje.

Co lze z toho, jak se zdá, vyvodit pro “nenutnou“ filozofii? Nic menšího, než nárok na její “etickou“ legitimaci. A nejen ten, nýbrž, jak již bylo naznačeno výše, také nárok na to, že sama filozofie by měla nutně začít nikoliv noetikou, tedy noetickou legitimací sebe samé, nýbrž autolegitimací etickou; neboť i noetický výzkum je dobrovolnou činností, jíž se můžeme, ale také nemusíme věnovat. V tomto smyslu můžu noetickou legitimaci filozofie nazvat „noetikou pravdy“, zatímco etickou legitimaci filozofie nazvu „noetikou dobra“.16

Inspirován noetikou Jiřího Fuchse můžu pozici, nárokující etickou legitimaci filozofie, nazvat třeba „pozice etického skeptika“ (P.E.S.) a eticky skeptickou antitezi, jíž budu později také zkoumat, zobecněně vyjádřit takto: „žádný čin nemůže být vykonán dříve, než je eticky legitimován“. Přičemž čin resp. soubor činů, který mne zde bude především zajímat, je “filozofování“. Na začátku textu jsem však uvedl, že jedním z jeho cílů bude v duchu P.E.S. polemicky zaměřit pozornost na noetiku Jiřího Fuchse. Proč, z jaké motivace? Za prvé díky “provokativnímu“ nároku noetiky založit celou filozofii, přičemž se Fuchsova noetika nechce o toto založení s žádnou jinou filozofickou disciplínou dělit a navíc jej klade jako povinné. Každý poctivý filozof jistě uzná, že takový radikální nárok volá po svém maximálním prověření námitkami všeho možného druhu; námitka etického skeptika je jednou z nich. Za druhé, noetika Jiřího Fuchse, jež je v podstatě jen jiným řešením Descartova problému zlého ducha, resp. jeho základní otázky „co když se totálně mýlíme?“, doplněné dotazem „co když princip sporu neplatí?“, se jeví být z hlediska předfilozofické zkušenosti něčím značně až extrémně neintuitivním a jdoucím proti zdravému rozumu, což z tohoto hlediska vyvolává otázku po své legitimitě – tedy otázku, jestli je vůbec dobré takový projekt realizovat. A za třetí kvůli tomu, že noetika Jiřího Fuchse se zdá jakýmsi způsobem spojovat (byť ne eklekticky) to, co dějiny filozofie běžně registrují jako historicky i metodicky asi největší zvrat v dějinách filozofie: totiž, noetika chce „karteziánskou metodou dospět ke scholastickému výsledku“. To se může zdát z více hledisek problematické, jak to vidí např. Fuchsem kritizovaný Etienne Gilson, a já se na tento problém chci zaměřit především “etickou“ optikou. Lze to vyjádřit otázkou, zda je dobré „vykonávat noetiku ve Fuchsově stylu“ a zda se třeba naopak neukáže, že pravdu má německý existencialista Peter Wust – totiž, zda se opravdu nebudeme muset v otázce poznání spokojit s “přirozeným étosem objektivity“, jak to německý filozof nazval.17

Tímto začíná zkoumání toho, zda P.E.S. je ve svém nároku legitimní. To bude vyžadovat důkladné prověření námitkami – ty budou následně položeny. Pouze předešlu, že pořadí námitek, které zde uvádím, záměrně není libovolné a že ta námitka, jež by znalce noetiky napadla nejspíš jako první, bude uvedena jako poslední. Je to z toho důvodu, že námitka svou povahou ústí do pokusu o řešení námitky etického skeptika, takže její umístění hned na začátek by narušilo strukturu textu.

následující část zde
předchozí část zde

Poznámky:

12. Není to však tak, že by o každé možné poznávané věci bylo možno mít postupně všechny z těchto tří stupňů jistoty. O některých předmětech poznání – což plyne z jejich povahy - můžeme mít např. jistotu pouze mravní (např. o nějaké historické události), o jiných fyzickou nebo mravní (např. o fyzikálních zákonech), o jiných zase metafyzickou, nebo mravní (např. o metafyzickém principu kauzality).

13. Viz Jiří Fuchs: Noetika (webový kurz dostupný na http://olat.academia-bohemica.org/olat/dmz/), přednáška 1, str. 1-4.

14. V tomto se pojem teoretičnosti liší od pojmu tematičnosti, ač jsou si jinak oba více než podobné. Každé teoretické zkoumání je zároveň tematické, ale ne každé tematické zkoumání je teoretické, protože může být užito k nějakému prakticko-produktivnímu účelu, kteroužto intencí je i motivováno.

15. Úvahy o významech pojmů jako filozofie nebo teorie nás také směřují k velmi důležité otázce, a sice zda jsou významy těchto pojmů „nutnými, neměnnými a nadčasovými platónskými idejemi“, a nebo je v nich prvek dohody, „nomos“, stanovený spíše lidmi. Ať tak či tak, nabízí se otázka, jakým způsobem či metodou tyto jejich (závazné?) významy vlastně poznat.

16. Pokud budu ve zbylé části textu hovořit prostě o noetice, budu tím myslet to, co jsem nazval “noetikou pravdy“, tedy především noetiku Jiřího Fuchse.

17. Viz Peter Wust, Nejistota a odhodlání, Vyšehrad, 1970, str. 153.