pondělí 8. července 2013

Problém etické legitimace filosofie (1/5)

Poznámka na úvod:  
Následující text jsem psal pro revue Distance (vyšel v ročníku 2012, rozdělen na dvě části do čísel 2 a 3). Pár přátel, kteří jej aspoň z části četli, mi řekli, že je trochu složitě napsaný. Uznávám, že by asi bylo dobré udělat z něj nějaký zhuštěný kratší výtah, a to nejen pro jeho délku, ale i proto, že se v něm míchají dvě témata - to, co nazývám "problém etického skeptika", spolu s určitou polemikou s noetikou Jiřího Fuchse. Někdy se k tomu snad dokopu, ale momentálně to pro mne nemá příliš vysokou prioritu. Ale udělám alespoň to, že z mého pohledu ústřední myšlenky a postřehy budou obarveny červeně. Každopádně za jakékoliv komentáře k tomuto textu budu zvlášť vděčný, neboť jeho téma je pro mne hodně důležité. Aby vás příliš nevyděsila jeho délka, rozhodl jsem se jej rozdělit na 5 částí, které budou postupně vycházet během tohoto týdne (8-14.7.2013). Ještě bych snad mohl dodat, že dnes bych asi některé věci v tomto textu napsal jinak.

1. Uvedení do problému1
Filozofie – alespoň ta klasická – je obecně považována za spekulativní disciplínu, v níž se usiluje především o poznání pravdy.2 Přítomnost filozofického úsilí jako takového bývá neproblematicky registrována a akceptována. Je v tom nějaký problém, jak naznačuje nadpis? Podle mne ano, i když možná nemusí být úplně jednoduché si toho všimnout. Jde o problém, který se vyjeví tehdy, když se na filozofii podíváme  - což jistě můžeme, a jak bude explikováno níže, možná i musíme - nikoliv výhradně optikou rozumu, nýbrž především optikou vůle.3 Tento pohled připomene, že filozofie nemá jen svou objektivní stránku, ale že je také subjektivním jednáním4 a že ve svých poznatcích je jaksi předcházena filozofováním filozofujícího. Drtivou většinu filozofických poznatků, nakolik jsou filozofické, bychom nezískali, pokud bychom se k  filozofování v nějakém smyslu svobodně neodhodlali nebo neuvolili.
Přístup, jež tuto optiku pomíjí a neklade ji jako problém, lze z kritického hlediska vyjádřit jakožto neproblematické spolehnutí se na pravdivost této teze: činnost zvaná “filozofování“ je alespoň v některých případech dobrá či eticky neutrální. Pokud se od filozofie požaduje zdůvodňování, pak je nutno uznat, že daná teze představuje v posledku dogmatický, neprověřený předpoklad. A jeho problematizace je klíčovou myšlenkou a metodickým vodítkem tohoto textu.
Ten bude mít tři cíle. Prvním a hlavním z nich je, zdůraznit a obhájit filozofickou legitimitu optiky, z níž daná problematizace vychází, a pokusit se tím případně vyvolat diskuzi na toto téma. Druhým cílem bude pokus se vyrovnat s námitkou, jež z dané optiky vyplývá a jež bude „eticky“ problematizovat implicitní eticky kladné, či alespoň eticky neutrální hodnocení filozofie či filozofování jako takového. Třetím, na první pohled možná trochu zvláštním cílem, bude polemicky aplikovat tuto optiku na noetiku Jiřího Fuchse, a to jednak z důvodů, které budou níže v textu uvedeny.
Celý text bude mít následující strukturu: nejprve budou analyzovány pro téma klíčové pojmy a zvýslovní se předpoklady, na nichž je problém založen. Na tomto základě pak bude detailně vyloženo jádro problému. Následovat bude výčet námitek vůči autenticitě problému a tyto námitky budou zodpovězeny. Pak bude následovat pokus o samotné řešení problému. Na závěr bude ve světle optiky, z níž problém vyvstal, kriticky komentována noetika Jiřího Fuchse a text bude uzavřen krátkým, závěrečným shrnutím.

2. Obhajoba legitimity problematizace filozofování
Pojem legitimity je pro celý text klíčový a proto by měl být na úvod alespoň stručně vysvětlen: “legitimita“ bude v tomto textu znamenat oprávněnost vykonávání nějaké činnosti. Jistě však nejde o oprávněnost v “legalistickém“ smyslu, tedy oprávněnost vůči nějaké nahodilé lidské autoritě, nýbrž o oprávněnost, abych tak řekl, eticko-ontologickou. Z pojmu legitimity odvozený pojem legitimace pak bude znamenat demonstraci a obhajobu této oprávněnosti.

2.1. Představení výchozích předpokladů a analýza klíčových pojmů
Celý problém a jeho položení stojí na určitých předpokladech a s nimi spojených pojmech, jejichž výčet a explikace nyní následuje.

2.1.1. Původní obecná zkušenost
Základním předpokladem je prostý, klasickou filozofií plně přijímaný fakt, že filozofie vychází z běžné, obecné zkušenosti – ta je pro ni materiálem, na němž staví. Která běžná zkušenost je však opravdu obecná, tedy společná všem?5 Na to není vůbec snadné odpovědět, nicméně je třeba se o to pokusit a identifikovat právě ty prvky obecné zkušenosti, jež jsou důležité pro naše téma. Jisté je, že takovou zkušenost nelze co do její obecnosti nijak spekulativně dokázat, což plyne už z jejího pojmu – má v sobě určitý prvek nahodilosti. Pokud některý z níže uvedených prvků zkušenosti nebude někým z čtenářů uznán jakožto dostatečně obecný, je to jistě motiv k diskuzi o něm, ale v tomto bodě nebudu předjímat a počkám, zda k takovému neuznání fakticky dojde.
    První z těchto zkušeností, jež je pro naše téma zásadně důležitá, je skutečnost, že s filozofickým postojem6,  filozofickým nazíráním na svět, se člověk nerodí, nýbrž že do něj v průběhu života vstupuje, a to nikoliv nutně. Zde je třeba nejprve provést jisté důležité rozlišení. Totiž, někdo by mohl namítnout, že každý, kdo používá rozum, je již v nějakém smyslu filozofem; přítomnost rozumu znamená ipso facto přítomnost filozofie a tedy filozofický postoj, byť jen ve velmi implicitním stupni. Na to lze odpovědět dvojím způsobem. Jednak připomenutím běžně přijímaného historického faktu, že se filozofie v silném smyslu slova a pod tímto názvem objevila v konkrétní okamžik lidských dějin, totiž ve starém Řecku cca v sedmém století př.n.l. Z tohoto hlediska lze tedy říci, že lidé žijící do té doby, kteří rozum bezesporu nějak používali, přesto v tomto smyslu filozofy nebyli. A druhá odpověď je založena na další běžné zkušenosti, totiž, že mezi první otázky malých dětí v období, kdy přichází k rozumu, jsou otázky jako „co je to?“ (např. při pohledu na květinu či jiný, dítětem poprvé spatřený objekt), nikoliv otázky jako „co když princip sporu neplatí?“. A my tyto malé děti kvůli těmto jejich otázkám, nakolik jsou u nich běžné a společné, původně nechápeme jako “filozofy“ - určitě ne v tom smyslu, v němž jako filozofy chápeme např. Sokrata nebo Kanta. Když se nyní vrátím ke zkušenostní postulaci faktu, že se člověk filozofem nerodí, můžu tento fakt z hlediska zkušenosti (z níž, připomeňme si, filozofie vždy vychází) ohodnotit jako nutný. Vyjádřeno stručně: existuje obecně přijímaný rozdíl mezi předfilozofickým postojem, v němž se nacházíme nutně, a filozofickým postojem, jež je pouze nahodilý. Tuto skutečnost později zhodnotím při vykázání problému etické legitimace filozofie jakožto autentického problému.
Další předfilozofickou zkušeností, pro níž budu nárokovat obecnost, je prostá přítomnost poznání v tomto předfilozofickém postoji. I v něm totiž formulujeme a používáme pojmy s jejich významy, těmto pojmům alespoň nějak základně rozumíme, považujeme je za vzíjemně diferentní, tvoříme z nich soudy a úsudky. A za druhé, nikdo se původně nedomnívá, že jeho poznání jej principielně klame – nakonec, kdyby se domníval, nemohl by vůbec žít či existovat. Jistě, z pohledu noetiky je toto poznání nezajištěné, “dogmatické“ a vystavené radikální skepsi. Pohled, či spíše nárok této kritické filozofie však pro diskutovaný problém není  relevantní, což bude více ozřejměno níže. Dále, vypůjčíme-li si scholastické dělení jistoty na metafyzickou, fyzickou a mravní7, shledáme, že stupeň jistoty poznání v předfilozofickém postoji je jednoznačně mravní: v předfilozofickém životě se nesnažíme hledat zajištění našeho poznání metafyzickými či jinými důkazy, ale stačí nám dostatečná morální jistota, podložená např. autoritou rodičů, učitelů, nebo našeho zdravého rozumu, nakolik jej považujeme za zdravý. Jistota našeho poznání má původně přirozeně mravní stupeň.
    Další obecnou zkušeností, pro probírané téma zcela kruciální, je to, co nazvu “individuální či kolektivní vědomí volby“. Totiž, každá individuální či kolektivní entita8, nakolik je schopna rozumového poznání, vnímá sebe sama alespoň do jisté míry jako to, co bylo ve třetí poznámce pojmenováno jako causa sui – tedy jakožto entita disponující kvalitou svobody, možností konat ze sebe samé, možností „být svobodnou příčinou“. Přičemž svoboda se v pozemských podmínkách nutně váže k pojmu volby, k možnosti vybrat si mezi alespoň dvěma alternativami; bez možnosti volby není svoboda. Pojem volby bude podrobněji explikován níže.
    S předchozí zkušeností plně souvisí další a to ta, že již v předfilozofickém postoji těmto možným či  realizovaným volbám vědomě přisuzujeme určitou kvalitu – v nejširším smyslu je subjektivně hodnotíme jako dobré a zlé, byť třeba jen pro nás a ne o sobě nebo pro druhé. Naše akty, podobně jako naše pojmy, rovněž považujeme za principiálně diferentní, lišící se svou kvalitou. Není nám jedno, kterou z alternativ danou volbou zvolíme; naše jednání už vždy má nějaká kritéria, a tedy jakousi implicitní etickou kvalitu. Tím se ukazuje další důležitá skutečnost, která nesmí být opomenuta, totiž že jednání je už vždy nějak motivované. Předběžně tedy můžu naznačit, že tato skutečnost, tedy nutná přítomnost motivace jednání, implikuje, že odhlédnutí od motivací toho daného konkrétního filozofujícího nemusí být tak univerzálně neproblematickým, metodickým vodítkem filozofického výzkumu.
    Poslední obecnou zkušenost, která se ze všech dosud jmenovaných může jevit jako  nejméně předfilozoficky evidentní, jež je však pro probírané téma opět kruciální, vyjádřím takto: míra tematičnosti9, s níž jednáme, je původně vyšší, než míra tematičnosti, s níž poznáváme. Co to znamená? Jednoduše to, že v předfilozofickém životě především vědomě usilujeme o dosažení cílů; v posledku se dá říct, že vědomě  toužíme dosáhnout blaženosti. Není to tak, že bychom v předfilozofickém životě především vědomě intendovali jsoucna kolem nás za účelem jejich neužitečného, od blaženosti či užitečnosti odhlížejícího poznání - to bychom už právě jednali filozoficky. Původně nehledáme poznání pro poznání. Naopak, i když jistě již v předfilozofickém životě často nahlížíme a vychutnáváme ve světě kolem nás krásu, což se jeví jako činnost per se neužitečná, přesto se takové nahlížení explicitněji vztahuje spíše k naší blaženosti, než k poznání pro poznání (poznání pro poznání je v tomto smyslu činností plně imanentní, zatímco poznání pro blaženost jaksi obsahuje prvek tranzitivity – poznání pro blaženost je v tomto smyslu činnost vykonávaná pro jiné od sebe). Poznání nám v předfilozofickém životě naopak zcela nefilozoficky slouží – totiž jakožto prostředek k jednání. Vyjádřeno ještě jinak a zcela stručně: původně s vyšší mírou uvědomění usilujeme o dobro, ne o pravdu. A jakkoliv je zřejmé, že dobro může a má být dobrem poznaným, víme, že s dobrem nejtěsněji koreluje pojem jednání, zatímco pravda je korelátem pojmu poznání.

2.1.2. Explikace pojmu volby
Zaměřme se nyní na jednu kruciální předfilozofickou zkušenost, totiž na “vědomí volby“, vědomí možnosti rozhodnout se tak či onak. Kdy je toto přítomné? Již ze slova “vědomí“ jaksi plyne, že zřejmě nebude přítomné tehdy, když ten, kdo za normálních podmínek disponuje schopností vědomé volby, jí bude nějakým způsobem zbaven – například člověk který spí, nebo se opil do němoty a nyní neví, co dělá. Zde se bude hodit scholastické rozlišení na “čin lidský“ a “čin člověka“, které, pokud se aplikuje na lidského jedince, znamená, že jsou určité akty, které konáme zcela vědomě a dobrovolně (činy lidské), a akty, jež těmito kvalitami nedisponují, např. právě díky té opilosti (činy člověka). Je jisté, že vědomí volby se v tomto smyslu vztahuje k činům lidským. O to zde však nejde v první řadě. Mnohem důležitější je uvědomit si to, co Jean-Paul Sartre do značné míry trefně vyjádřil jako “odsouzenost ke svobodě“. Nemusíme jistě souhlasit s pojmem “odsouzení“, ovšem v tomto postřehu je přítomna pro zde diskutovaný problém zcela zásadní pravda: totiž, je-li v subjektu přítomno vědomí volby, pak tento nemůže nevolit. Jinak řečeno, “vždy“ se nutně nacházíme v situaci, že musíme volit, musíme vybrat jednu z alternativ, které máme k dispozici, byť by to byla tak triviální volba jako mrknout či nemrknout okem, nebo myslet či nemyslet myšlenku M.10 Nyní mohu předeslat to, na čem stojí diskutovaný problém: totiž, že ani akt či soubor aktů zvaný “filozofování“ není z této nutnosti žádným způsobem vyňat, to znamená, že pokud se někde děje jednání zvané filozofování, tak jej – dle naší zkušenosti, z níž vycházíme – vždy vykonává svobodně jednající subjekt.
Explikujme ještě více význam pojmu “volba“ a situaci, v níž při volbě vždy stojíme. Volba (popř. čin, jehož esencí je právě volba11), totiž může být buď “odložitelná“, nebo “neodložitelná“, resp. obojí zároveň, ale v různých ohledech. Uvedu příklad, na němž bude vše zřejmé. Dejme tomu, že jsem v posledním ročníku střední školy a uvažuji o studiu na škole vysoké. V této situaci stojím před volbou, jež je jednak odložitelná, jednak neodložitelná. Totiž rozhodnutí, zda půjdu po ukončení studia na vysokou školu, nemusím učinit ihned. Mohu dokonce rok po studiu cestovat nebo pracovat a až pak se rozhodnout, zda podám přihlášku na vysokou školu. V tomto smyslu je má volba odložitelná. Avšak v časovém okamžiku, v němž se právě nacházím, se nutně rozhoduji, zda dané rozhodnutí učiním hned, nebo ne, čímž se zároveň nutně “materiálně“ rozhoduji i pro jednu z variant daného rozhodnutí. A v tomto smyslu je má volba neodložitelná – nemohu zastavit čas a odložit tak tuto volbu. A i kdybych zastavit čas mohl, pak stejně stojím před jinou neodložitelnou volbou, totiž zda čas v daném okamžiku zastavím, nebo nezastavím. Je tedy vidět, že vždy před nějakou neodložitelnou volbou stojím. Pokud bych nestál, znamenalo by to, že nejsem při (ať již individuálním nebo “kolektivním“) vědomí. Tuto situaci však z mého výzkumu vylučuji, pro daný problém je nezajímavá. Důležitý je naopak především fakt neodložitelnosti volby.


následující část zde

Poznámky:
1. Za cenné poznámky a připomínky k textu děkuji Mgr. Michalovi Jamnému, Ph.D. a především Mgr. Lukášovi Kotalovi.
2. Jsem si vědom i existence praktických filozofických disciplín, jako je etika nebo politická filozofie.  Pro diskutovaný problém tohoto textu je však podstatnější to, že jsou v klasické filozofii metodicky řazeny až na závěr filozofického výzkumu a že se filozofie jednoznačně váže více se spekulací, než s praxí.
3. Vzhledem k obecné svázanosti pojmu vůle se jsoucnem typu rozumná individuální bytost by možná bylo lepší použít v tomto smyslu obecnější termín „causa sui“.
4. Bude-li v tomto textu řeč o “jednání“, bude tím myšleno prosté svobodné rozhodování, vykonávání skutků; podrobněji o tom bude řeč níže. Pojem tedy v tomto textu nemá striktně aristotelské konotace (tedy jednání jakožto činnost mající rozměr veřejnosti atp), je použit prostě jako protipól vůči pojmu poznání, který koreluje s rozumem, zatímco jednání koreluje s vůlí.
5. Obecnost té které zkušenosti se nezdá být legitimní popírat např. tím, že má-li zde obecnost znamenat, že danou zkušenost musí mít všichni lidé, pak jí musí mít také děti před narozením. Na druhou stranu se zdá nelegitimní vylučovat z rozsahu, konstituujícího obecnost, např. různé domorodce nebo příslušníky východních náboženství, pouze na základě toho, že nechápou (některé) kategorie “západního“ myšlení.
6. Není snadné přesně definovat, co je to filozofický postoj; taková definice by navíc vyžadovala nejprve určitou definici pojmu filozofie. Rozbor tohoto pojmu bude v textu následovat až později. Věřím ale, že čtenář, který se filozofií trochu zabývá, alespoň instinktivně chápe, co filozofický postoj je. Zběžně můžeme filozofický postoj označit jako takové nazírání na věci, které se vyznačuje následujícími prvky: chápe, proč je něco problémem, je vyvázáno, nebo schopno vyvázání se z každodenního praktického obstarávání, ptá se po posledních důvodech věcí atp.
7. Viz např. Josef Pospíšil: Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského, Papežské knihtiskárny Benediktínů rajhradských, 1883, str. 36-40. Jiří Fuchs toto dělení ve své knize Kritický problém pravdy sice kritizuje (str. 74-76), ovšem tato kritika se netýká toho, k čemu toto rozdělení, především pak jistotu mravního stupně, později využiji, což bude patrné z dalšího textu. V zásadě je zde důležité pouze to, že o našem poznání můžeme mít jistotu stupně mravního, nebo stupně vyššího, než mravního. Přičemž jistotu fyzickou lze vynechat, neboť ta se omezuje na materiální rozměr skutečnosti a jeho zákony, což pro téma tohoto textu víceméně není zajímavé, neboť to se týká filozofie a ne fyziky nebo matematiky.
8. Kolektivní entitou zde mám na mysli např. kmen pralesních domorodců, nakolik jeho příslušníci nejsou schopni vnímat sami sebe jakožto samostatná individua, jelikož se zcela identifikují se svým kmenem jako jediným subjektem.
9. Na tomto místě raději vysvětlím pojem “tematičnost“ a nejlepší bude vysvětlení na příkladu. Vezměme si kliku od dveří. Můj poznávací vztah k takové klice bude podstatně rozdílný, budu-li na jedné straně jen běžným „uživatelem klik“ a na druhé straně jejich výrobcem a designérem. Jsem-li jen běžným uživatelem klik, tedy člověkem, jež otevírá a zavírá dveře, zajímá mne jen takové poznání kliky, které dostačuje pro tento účel; nad to se o ni nijak nezajímám. To je netematické poznání. Jsem-li ale výrobcem a designerem klik, musím kliky učinit „výslovným tématem“, musím se je velmi soustředěně a detailně snažit poznávat. To je tematické poznávání.
10. Zdůrazněme ještě více vyhrocenost situace volby. Existuje určitá nejmenší časová jednotka – dejme tomu 0.2 sekundy (fakticky přesné číslo neznám, ale to nyní není tak důležité) – kterou je člověk schopen vnímat. Je-li v ní člověk při vědomí dostatečném na to, aby byl schopen realizovat nějakou volbu mezi nějakými alternativami, pak to znamená, že za sekundu je člověk schopen teoreticky vykonat pět skutků, za minutu pak tři sta skutků – a to jak dobrých, tak zlých! Není to poněkud existenciálně vypjatá skutečnost?
Je jisté, že zde hovořím o skutku velmi diferencovaně, a ne tak, jak se v běžném předfilozofickém životě chápe. V něm chápeme jako jeden skutek často to, co by se v takto diferencovaném pohledu ukázalo jako série mnoha skutků – např. skutek „podání přihlášky na vysokou školu“ obnáší skutek vyzvednutí formuláře, skutek uchopení průpisky, skutek vyplnění formuláře atp. Podobně nevykonání nějakého skutku původně nechápeme jakožto „vykonání nevykonání“, nýbrž jako prostou nečinnost, absenci skutku. Oprávnění k takovému pohledu však beru – v posledku právě z oné původně vyšší míry explicitnosti, s níž jednáme, vůči míře explicitnosti, s níž poznáváme, což dle mne přirozeně motivuje tematicky se zaměřit nejprve na jednání. A také z toho, že se snažím téma pojmout filozoficky.
11. Viz Jiří Fuchs: Problém duše, Krystal OP, 1999, str. 68.

10 komentářů:

  1. „Filozofie – alespoň ta klasická – je obecně považována za spekulativní disciplínu, v níž se usiluje především o poznání pravdy.“

    Who said so? Nedalo by se stejnou „jistotou“ říci, že filosofie usiluje o pochopení problému, o korekci vlastních východisek? Vždyť Platón také „ujasňuje problém“ a klade otázky - proč, jak, kdy atp. A opravdu si nejsem jist, že to, co je výsledkem Platónova kladení otázek je „pravda“.

    „Která běžná zkušenost je však opravdu obecná, tedy společná všem?“

    Na tomto místě je snad adekvátní použít hrabalovský vulgarismus: Bytí, vole!

    „.. připomenutím běžně přijímaného historického faktu, že se filozofie v silném smyslu slova a pod tímto názvem objevila v konkrétní okamžik lidských dějin, totiž ve starém Řecku cca v sedmém století př.n.l. Z tohoto hlediska lze tedy říci, že lidé žijící do té doby, kteří rozum bezesporu nějak používali, přesto v tomto smyslu filozofy nebyli. “

    Tak to si z nějakého důvodu škrtnul 2000 let filosofie, která předcházela té „západní“. Nevím proč.

    Kdosi též napsal: zkus dva dny nežrat a uvidíš, jak se ti seřadí „hodnoty“ - nemá on totiž snad prapůvod filosofování cosi společného s bílkovinami? Teprve až když konzumuješ tepelně upravené maso zvířat může dojít k takovým změnám na mozku, které nakonec dají vznik „intelektu“? Tento moment je v popkultuře vyobrazen ve filmu 2001: Vesmírná odysea. Pravěkým opicím ve světě, který je ve své přírodní přirozenosti nepravidelný a „kulatý“, se jednoho rána zjeví ne-přírodní objekt: dokonale pravoúhlý obelisk, který lze myslet, ale nikoliv vytvořit. To je zrození mýtu a počátek „rozumu“.

    „Další předfilozofickou zkušeností, pro níž budu nárokovat obecnost, je prostá přítomnost poznání v tomto předfilozofickém postoji. I v něm totiž formulujeme a používáme pojmy s jejich významy, těmto pojmům alespoň nějak základně rozumíme, považujeme je za vzíjemně diferentní, tvoříme z nich soudy a úsudky.“

    Jakési „základní rozumění“ pojmům je jen otázkou většinové shody. Pojmy samy o sobě nemají významy – je věcí společenského úzu jak pojmům rozumět. V každém případě ovšem existuje společná vůle pojmům porozumět – o tom pojednává hermeneutika.

    „..v předfilozofickém životě se nesnažíme hledat zajištění našeho poznání metafyzickými či jinými důkazy, ale stačí nám dostatečná morální jistota, podložená např. autoritou rodičů, učitelů, nebo našeho zdravého rozumu, nakolik jej považujeme za zdravý.“

    To je výrok pocházející z tvé soukromé subjektivní zkušenosti. Moje subjektivní zkušenost je naprosto – radikálně – odlišná. Jinými slovy - postuluješ beze všeho „zajištění“ jen a pouze na základě svojí subjektivní zkušenosti.

    A zkusil bych to ještě jinak: Díra do dveří je vždy hranatá. Otázka zní: jedná se o filosoficky konsiderabilní záležitost? Má cenu i o takové skutečnosti filosofovat? A není to vposledku snad i „kruciální“ téma?

    Ono to není o tom napsat jeden odstavec – v něm něco vypostulovat - a z tohoto odstavce vycházet při postulátu v odstavci druhém a tak dál až do nepřehledna. To není filosofie, to je - vlastními slovy scénáristy Jana Otčenáška - slovní průjem. A řetězení nesmyslných cizích slov tomu ještě přitěžuje – slovo “kruciální“ jsem v češtině dlouho neslyšel a doufám, že už zase dlouho neuslyším. Opravdu se omlouvám, ale Heidegger se čte lépe (sic!). Ten text má sice jasné téma, ale to téma nemá réma. Asi proto je to tak šíleně frustrující číst.

    Já jsem nějakou dobu přemýšlel, zda na to vůbec reagovat, protože už i reakce samotná znamená, že jsem to četl a že ten text dává nějaký smysl, na který lze reagovat. Nicméně z už z tónu mého textu asi jasně čiší, že hlavním motorem mojí reakce je frustrace. Další díly jsem zatím nečetl.
    TM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za byť flustrovanou reakci.

      "Nedalo by se stejnou „jistotou“ říci, že filosofie usiluje o pochopení problému, o korekci vlastních východisek? Vždyť Platón také „ujasňuje problém“ a klade otázky - proč, jak, kdy atp. A opravdu si nejsem jist, že to, co je výsledkem Platónova kladení otázek je „pravda“."

      Já bych místo Platóna hovořil v této věci spíše o postoji Pyrrhona. Ten by byl podle mne protipólem filosofie, nakolik je úsilím o poznání pravdy, jak jsem ji označil. On i ten Sokratés se na smrtelné posteli těší na to, jak po smrti čistě a nezastřeně uzří ideje ...

      "Tak to si z nějakého důvodu škrtnul 2000 let filosofie, která předcházela té „západní“."

      No, uznávám, že znalec východní filosofie vůbec nejsem. Z toho, co o ní vím, či spíše tuším, ale usuzuji na to, že "západní" filosofie byla principielně více nezávislá na náboženství a byla více "teoretická", o což mi šlo.

      "Jakési „základní rozumění“ pojmům je jen otázkou většinové shody. Pojmy samy o sobě nemají významy – je věcí společenského úzu jak pojmům rozumět."

      Asi je ti jasné, že na to nemohu zareagovat "nemičurínsky". Aneb i pojem shoda je výsledkem shody? Asi jsem zapomněl na to, že pojem shoda byl dřív, než byl ...

      "To je výrok pocházející z tvé soukromé subjektivní zkušenosti. Moje subjektivní zkušenost je naprosto – radikálně – odlišná."

      Výborně! Takovýto typ reakce jsem si v podstatě představoval. Proto jsem taky ze začátku napsal: "Pokud některý z níže uvedených prvků zkušenosti nebude někým z čtenářů uznán jakožto dostatečně obecný, je to jistě motiv k diskuzi o něm, ale v tomto bodě nebudu předjímat a počkám, zda k takovému neuznání fakticky dojde. "
      Takže kdyby se Ti třeba chtělo svou zkušenost popsat, bude to fajn. Pokud ne, holt nevadí.

      Na srozumitelnosti svého psaní mám asi opravdu co dohánět. Už mi to naznačilo více lidí. Tak snad se to bude zlepšovat ...

      Vymazat
  2. Asi je ti jasné, že na to nemohu zareagovat "nemičurínsky". Aneb i pojem shoda je výsledkem shody? Asi jsem zapomněl na to, že pojem shoda byl dřív, než byl ...

    To už trochu hraničí se slovním fetišismem, ale já jsem přeci už pochopil, že tady to celé je o tom, že vejce bylo dřív než slepice a prostě tak to je:o) Netřeba mi to naznačovat opakovaně.. Ano, je docela dobře možné, že bůh kdysi předal člověku obecně závazný výkladový slovník, který se pak časem někde ztratil, to já ale nevím. Je možné, že některá slova jsou kategoriálně jiná, než jiná slova. A taky se třeba jednou najde odpověď na otázky „jak chutná angrešt“ a „čemu se podobá ryba“ a taky se třeba zjistí, jestli pojem „chleba“ mohl existovat ještě před tím, než se upekl první bochník (ach, zapoměl jsem, že to vlastně nemohl – „vejce“ bylo první) a vposledku se možná přijde i na to, proč je díra do dveří vždy hranatá. Existenci takového pátrání beru na vědomí, ale nějak zvlášť participovat na něm asi neumím. Přečtu si, až co bude na wikipedii.

    "Pokud některý z níže uvedených prvků zkušenosti nebude někým z čtenářů uznán jakožto dostatečně obecný, je to jistě motiv k diskuzi o něm, ale v tomto bodě nebudu předjímat a počkám, zda k takovému neuznání fakticky dojde. "

    Dostatečně obecná zkušenost je bytí. Nějaké námitky?

    „Takže kdyby se Ti třeba chtělo svou zkušenost popsat, bude to fajn. Pokud ne, holt nevadí.“

    Tak schválně, jestli to něčemu pomůže. Uvedl bych asi tyto tři body:

    1) V první řadě jsem se nemohl zbavit podezření, že ve světě existuje ještě druhý, skrytý řád, který je odlišný od viditelného řádu, o kterém se mluví. O tom skrytém řádu naopak nemluvil nikdo, respektive jeho existenci všichni zarputile ignorovali. Tento skrytý řád unikal formulaci, argumentaci a systematizaci – když jsem se pokoušel si ho i jen pro sebe nějak popsat, měl jsem další neodbytné podezření – a to, že se mi neustále pletou jabka s hruškama: tedy že se ten problém snažím uchopovat zcela neadekvátními prostředky a proto se mi nedaří. A také nebylo absolutně odkud začít, nebyla žádná nit, které by se dalo chytit (nebyl internet).

    2) Naprosto evidentní spor formy a obsahu. Zamýšlený obsah sdělení je vždy do nějaké míry degradován formou, jakou je sdělováno – ať už je to řeč, nebo čin. Nad tímto se opět nikdo nepozastavoval, přitom to bylo tak evidentní. Opět bylo nemožné vysvětlit, proč tomu tak je.

    3) no a s tím souvisí třetí bod: absurdita. Je s podivem, jak bezstarostně se lidi dopouštějí absurdních výroků nebo jednání. Přitom to opět bylo tak evidentní a průhledné! A tím už jsem se vyloženě bavil – opět jenom tak intuitivně, aniž bych byl schopen nějak formulovat „jak to vím“ - jsem občas absurdním výrokům kladl „doplňující otázky“ a čekal jsem co se stane – reakce byly opravdu zajímavé. Od naprosté ignorance až po výbuchy hněvu doprovázené argumentací ad hominem:o) Ale bylo to opravdu zajímavé, co pak z lidí vylezlo.

    Takže žádná pravda, žádná morálka, žádná blaženost.. pomohlo to něčemu?
    TM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K vejci, slepici a spol.: navrhuji tuto diskuzi v písemné formě zde ukončit. Buď bych ji přesunul na ústní rozhovor na skype (pokud o to budeš mít zájem), nebo v ní pokračovat pokud se někde sejdeme osobně, nebo ji holt ukončit úplně. Myslím že se začínají projevovat limity písemné formy.

      "Dostatečně obecná zkušenost je bytí. Nějaké námitky?"

      Ano i ne. Že je bytí dostatečně obecná zkušenost, s tím jistě souhlasím. Na druhé straně se mi to jeví, minimálně v kontextu tématu, strašně chudé a neurčité a jako takové trochu těžko použitelné. Myslím, že bychom se shodli, že do dostatečně obecné zkušenosti lze bez problémů zařadit zkušenost změny, pohybu či mnohosti. I to ale považuji v kontextu tématu za nedostatečné. Proto jsem se snažil být konkrétnější, s vědomím (a nakonec i očekávámím), že je to plně vystaveno kritice, kterou samozřejmě vítám, protože si uvědomuji, že ta část o obecné zkušenosti je v mém textu jako celku nejsnáz napadnutelná.

      A ad Tebou tři uvedené body: díky za ně. K 2) a 3) bych akorát rád nějaký ten příklad (první bod jej nepotřebuje, tam je to celkem v pohodě srozumitelné). Já bych se k tomu ale každopádně zeptal na (minimálně) dvě věci. V první řadě, pokud ses to nějak pokoušel zjišťovat, kolik jsi potkal lidí, kteří to mají ve všech třech bodech víceméně stejně. A druhá věc, jestli tyto 3 body byly Tvou zkušeností vždy, řekněme už od dětských let, nebo se jí staly až od jisté doby.

      Vymazat
  3. Problém etické…(1/5) 8. 7. 2013, 2.1.1: „ …Která běžná zkušenost je však opravdu obecná, tedy společná všem?“
    Jakub 20. 7. 2013: „…Zkušenost změny, pohybu či mnohosti.“
    …Souhlasím s tím, že zkušenost změny, pohybu a mnohosti má nejspíš hodně lidí a nejspíš od hodně útlého věku, takže jde o zkušenost dost obecnou a asi dost „předfilosofickou“. Ale nejméně stejně obecná a předfilosofická bude i zkušenost touhy, žízně, utrpení a možnosti být soucitným. (A mám velmi vtíravý pocit, že i možnosti naopak být hajzlíkem.) Ze zkušenosti změny, pohybu, stejnosti a různosti a jednoty a mnohosti vyrostla filosofie řecká. Ze zkušenosti touhy, žízně, utrpení a soucitu vyrostly některé myšlenkové systémy indické (buddhismus). Naopak bytí jako předfilosofická zkušenost se mi zdá dosti problematické. Domnívám se, že bytí je obecné ve smyslu dodatečného zobecnění zkušenosti, a to již pomocí filosofie. Nikoli ve smyslu rozšířené a bezprostřední „předfilosofické“ lidské zkušenosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkušenost touhy a utrpení, v tom máš asi pravdu. Díky za tip. S tím soucitem a hajzlíkovstvím bych to asi už tak neviděl. A co se týče toho bytí, myslím, že v tom filosoficky nediferencovaném, bezprostředním smyslu to za obecnou zkušenost nazvat lze. Ale asi bys musel trochu upřesnit svou námitku.

      Vymazat
  4. Pokusím se upřesnit námitku ohledně bytí:
    K běžnému fungování člověka (zejména v „předfilosofickém“ stavu) patří zejména a obecně interakce s prostředím. Reakce na podněty, chceme-li. Je to podobné jako u jiných živých tvorů, jen má člověk k dispozici mimo smyslů a instinktů ještě racionální myšlení. A myslím si, že různost (a stejnost, podobnost či analogie) jsou pro tyto interakce důležitější a prvotnější, než dvě krajnosti, k nimž se (již svět či snad dokonce jeho celek tematizující, tedy „filosofické“) myšlení dopracovává později.
    Jedna krajnost je dělení fenoménů na co nejjednodušší elementy. Psychologii chtěl na elementech (na počitcích) založit Wilhelm Wundt. (Dílo Základy fyziologické psychologie r. 1874, Lipský Psychologický institut r. 1879.) A záhy vznikla jako opozice proti tomu celostní psychologie, které (myslím, že oprávněně) upozorňovala, že celky mívají většinou novou kvalitu, kterou z elementů samotných nevyždímáme. (Např. smysl textu nelze zjistit analýzou jednotlivých písmen abacedy.) Podobně fenomenologové upozorňují na to, že třeba jev černého psa vnímáme jako černého psa, nikoli jako černou barvu bez psa, psa bez barvy, a pak až nějaké přiřazení těch dvou jsoucen k sobě.
    Druhá krajnost myšlení je syntéza „všeho“ a pokus o formulaci superobecných výroků o takto získaném slepenci. Filosoficky to asi jako první zkusil Parmenidés. V předfilosofické ponětí o bytí jako univerzální vlastnosti „všeho“ nevěřím. Dokonce i ta možná dnes nejznámější filosofická formulace, což je výpověď o filosofické diferenci mezi jsoucnem a jeho bytím, pochází z dost pozdější doby, než je řecká filosofie. Tam se to sice hemží termíny, jež bývají do češtiny překládány jako jsoucno, jsoucí či bytí, ale ontologickou diferenci explicitně vyslovenou nacházíme snad jen tehdy, když si ji tam sami vinterpretujeme.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji Nazemidanovi za cenné připomínky. Když to tak čtu, tak mě totiž napadlo, že možná problém bude i v tom, co vlastně myslíš „předfilosofickou zkušeností“.

    Já tím myslím takovou zkušenost, kdy sice již dochází k nějaké filosofické reflexi, ta však ještě není nijak kokrétně artikulována a sama sebe nedokáže pojmenovat jako „filosofická“. V tomto duchu jsem také napsal své „tři body“ výše.

    Pokud bys ovšem myslel „předfilosofickou zkušeností“ jakoukoliv jinou obecnou zkušenost (změna, žízeň, blaženost atd.), pak takové zkušenosti nepovažuji za filosofické – zde namítám, že obecnou zkušeností může být i „chce se mi čůrat“ - ale to přeci nemá s filosofií nic společného. Na to se vztahuje moje námitka s filosofováním o hranaté díře do dveří – i to lze sice filosoficky rozebírat, ale je to jalové téma.

    Dále:
    „V první řadě, pokud ses to nějak pokoušel zjišťovat, kolik jsi potkal lidí, kteří to mají ve všech třech bodech víceméně stejně.“

    Odpověď:
    Nepokoušel a tudíž nepotkal:o)

    Otázka:
    „A druhá věc, jestli tyto 3 body byly Tvou zkušeností vždy, řekněme už od dětských let, nebo se jí staly až od jisté doby.„

    Odpověď:
    Byly vždy, nicméně dlouho jsem to pak ignoroval (měl jsem jiné starosti) a začal jsem se tím konkrétně zabývat teprve, až když jsem na to měl čas a bylo to pro mě snažší (tedy po vynálezu
    internetu:o)

    Otázka:
    „K 2) a 3) bych akorát rád nějaký ten příklad (první bod jej nepotřebuje, tam je to celkem v pohodě srozumitelné)„

    K bodu 2 – spor formy a obsahu. Ty sám sis přeci uvedl příklad, sám tu píšeš: „K vejci, slepici a spol.: navrhuji tuto diskuzi v písemné formě zde ukončit. Myslím že se začínají projevovat limity písemné formy.“

    Jinými slovy říkáš, že k pochopení se navzájem potřebujeme širší kontext, oproti kterému by byl vidět smysl našich výroků ostřeji a přesněji. I když oba dva něco něco konkrétního sdělujeme, jsme omezeni formou – „písemná internetová diskuze pod článkem“ a navrhuješ přejít na formu „skype“. Naše výroky původně měly nějakou „plnou“ hodnotu – byly nějak konkrétně myšleny - ale jsou degradovány formou, jakou si je sdělujeme. Jejich smysl se po převedení obsahu na formu částečně vytrácí.

    Řada lidí tenhle problém v obecné rovině vůbec nedokáže vnímat.

    K bodu 3 – absurdita.

    Výborný příklad destilovaných absurdit jsou novinové titulky. Tak třeba to, co visí právě teď na idnes:

    „Zhrzený milenec dívce zničil všechno oblečení. Chtěl, aby se vrátila“
    Je to sice přepísknutý, extrémní případ, ale podle stejného vzorce takhle se lidi chovají naprosto běžně, aniž by to v nich vzbudilo podezření, že dělají něco špatně. Když se rozhodnu pro nějaký cíl a chci něco dosáhnout, tak ale už prováděním samotných aktů, kterými dosahuji svého cíle, mi vznikají automaticky, nechtěně a nedobrovolně další závazky. A tyto nedobrovolné závazky mohou být v příkrém rozporu s tím, co jsem chtěl původně dosáhnout. To je případ i onoho zhrzeného milence – chtěl dívce říct, že je opravdu zoufalý a jak moc o ní stojí – ale tím jak to udělal dosáhne přesného opaku. Jeho jednání je ABSURDNÍ.

    Dělat něco a probruslit přitom mezi nedobrovolně vznikajícími závazky tak, abych nepopřel svůj původní záměr není vůbec jednoduché. Lidi se většinou diví až na konci, že to co chtěli původně už na konci svého snažení nemají.

    A dám opačný případ: na vojně podává voják hlášení „po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo“, což je to samé, jako když železničář odesílá hlášenku s textem „není co hlásit“. Přitom takové jednání logicky vyplývá z jejich nedobrovolných závazků vznikajících z „být vojákem“ a „být železničářem“ - to, že podají „nulové hlášení“ a tedy „sdělují nic“ přitom znamená, že se na to nevybodli a provádějí dobře svojí práci, že dostáli svým závazkům. Většina populace si přitom myslí, že samotná existence formuláře „není co hlásit“ je jen produkt debility úředního šimla. Přitom debilní je v tomto svém úsudku právě ta většina populace a ne železničáři.
    TM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K prvním třem odstavcům: relativně s Tvým rozlišením souhlasím, ovšem v konkrétních příkladech bychom se asi už tak neshodli. Zvlášť s faktem změny nebo pohybu: to byla přeci jedna ze základních zkušeností, jež nastartovaly řeckou filosofii vůbec. S tím čuráním bych asi souhlasil, akorát mne napadl Levinasův výrok "Dasein u Heideggera nemá nikdy hlad" (a hlad má asi blíž k čurání, než ke změně). Na druhou stranu je tohle asi celkem speciální záležitost.

      "Nepokoušel a tudíž nepotkal:o)"
      To by možná bylo zajímavé napravit :-)

      Vymazat
  6. Nedávno jsem si koupil a přečetl zajímavou kratinkou knihu "Sapientia nostra. Filosofie a teologie po pařížském odsouzení v roce 1277.", napsal prof. Andreas Speer. A tam mne velmi zaujala následující věta (resp. dvě): "Věda, která má být nazývána moudrostí, nesmí přebírat své principy ab alio, ale všechny ostatní vědy musí naopak přebírat své principy od ní. To však podle Jindřicha (z Gentu, poz. já), jak objasňuje ve své odpovědi, není jen problémem teologie: stejně jako teologie vděčí za své principy zjevenému testimonium dei, vděčí prima philosophia za své principy svědectví přirozené zkušenosti, aniž to odporuje jejímu charakteru jako moudrosti."

    Nejde mi nyní o tu moudrost, ale o to přebírání principů metafyziky ze svědectví přirozené zkušenosti. Pokud má v tomto Jindřich pravdu (a mi přijde, že má), tak jde o něco velmi zásadního a nalezení/vydefinování oné společné obecné zkušenosti je záležitostí zcela klíčovou.

    (v závorce poznamenávám, že jsem si vědom, že z hlediska postmodernismu, a možná nejen něj, je představa o takovém nalezení iluzorní)

    OdpovědětVymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.