Proč se vlastně zabývám filosofií?

Jednou za čas se některý z mých známých, nebo kolegů z práce dozví, že se zabývám filosofií. A již vícekrát opakovanou reakcí na takové zjištění je otázka „proč?“, popř. „k čemu Ti to bude?“.

Taková otázka vůbec není překvapivá, ale rozhodně ani není blbá. Naopak, je logická – a asi vždycky v jistém smyslu bude. Filosofie se totiž jeví jako zcela neužitečný obor, alespoň běžnému pracujícímu člověku, který má neustálé starosti o zajištění svého živobytí, případně o odpočinek a zábavu. Vždycky, když tu otázku dostanu, mám trochu problém odpovědět. Naskočí mi sice různé „Cardalovské“ argumenty, obhajující a zdůvodňující neužitečnost filosofie/metafyziky apod., ale taková odpověď v danou chvíli není vůbec na místě. Nicméně, i já sám, a to nezávisle na těchto otázkách, se snažím sám sobě odpovědět, resp. správně formulovat a poskládat odpověď na otázku, proč se vlastně filosofií osobně zabývám. A tak jsem se opět jednou rozhodl jít dobrovolně trochu více s kůží na trh, a sepsat tento text, kde si na tuto otázku odpovím. Bude se to totiž hodit i mně samotnému. A jestli si třeba někdo vede nějaký soukromý seznam důvodů a motivů, proč se kdo kdy věnoval či věnuje filosofii, a narazí na tento text, možná mu jej rozšířím o dalších pár položek. Zde jsou:

1. Myslím, že ve velké většině případů se člověk začně něčím aktivně zabývat proto, že jej daný předmět činnosti či činnost sama z nějakého důvodu „prožitkově“ zaujme – shledá ji jako něco, co jej baví, co je mu příjemné, vzrušující. První otázku, a sice proč je tomu danému člověku libí zrovna ta a ta činnost – v našem případě filosofie a filosofování – asi většinou nelze zodpovědět jinak, než že člověk si tuto dispozici sebou přinesl na svět, že ji zdědil po svých předcích. Jistě musí být i případy, kdy člověk danou zálibu nezdědí, ale skutečně v něm vznikne zcela nově. Jak a proč k takovým případům dochází, na to samozřejmě nejsem schopen odpovědět. Můj případ to ale podle mne nebyl. U konkrétních dvou mých předků – totiž u mého dědečka z mamčiny strany, jehož jsem nikdy nepoznal, a u mého táty - byly/jsou přítomny sklony k určité přemýšlivosti či racionalitě. A možná jsou i další předkové, kteří na tom byli podobně, přičemž já o tom nevím.

Mé první „prožitkové“ ochutnání libosti filosofie přišlo na střední škole, někdy ve věku 16-17 let. Měli jsme totiž přímo předmět Filosofie, a to na střední průmyslové škole! Pamatuju si to trochu matně, ale vím, že mne to zaujalo a bavilo. Přestože to ještě zdaleka nebyl rozhodující impulz, byl to jistě určitý první kořen. Silnější prožitková zkušenost s filosofií však přišla o pár let později. Myslím, že mi bylo 20 let, kdy se mi do rukou dostala kniha O myšlení – úvod do filosofie, od Konrada Liessmana a Gerharda Zenateho. Je možné, že jsem ji tehdy dokonce dostal jako dárek, ale to už si nepamatuju. Každopádně, pamětliv předmětu filosofie na průmce jsem si jí vzal a začal s docela velkou chutí číst, i když jsem samozřejmě mnoha věcem nemohl rozumět a také nerozuměl. Ovšem u čtení této knihy jsem již „plnotučně“ zakusil ono libé prožitkové vzrušení, jež mi tematizace filosofických otázek a pokusy o jejich řešení způsobovala. Později jsem tento typ prožitku nazval „konzumní chuť filosofie“ a soukromě (občas i veřejně) jej používám dodnes. Knize O myšlení jsem zároveň dodnes vděčný, byla napsána velmi čtivě a poutavě a dala mi jakýsi první přehled o existujících filosofických problémech a význačných světových filosofech. Díky jejímu přečtení jsem si nedlouho na to přečetl ještě další 2-3 filosofické knihy. Jednou z nich byly Základy metafyziky od Emericha Corretha, díky níž jsem se poprvé dověděl a zčásti si zažil určité základní metafyzické pojmy, především pojmy esence nebo analogie. Druhá kniha byla – připravte se na výbuch smíchu – O pravdě a o bytí od Martina Heideggera. Asi si dovedete představit, jak jsem tomu textu jako naprostý začátečník mohl „rozumět“ :-)

Posléze však toto kratinké filosofické období zdánlivě nadobro skončilo, aby se naplno a definitivně rozjelo až za dalších cca 8 let. Ale to už je další kapitola. Každopádně, ona konzumní chuť filosofie je oním prvním, byť jistě ne nejdůležitějším motivem, který mne neopustil dodnes, z nějž stále nějak čerpám, a který se nutně spolupodílel, či se stal jakousi připravenou půdou, které kdyby nebylo, tak by zřejmě nevznikly ani další mé  motivy pro filosofii, o nichž pojednám následovně.

2. Ona konzumní chuť filosofie pak hrála svou roli u dalšího důvodu, který již stál u mého definitivního příklonu k filosofii, tak silného, že jsem ji zařadil jako můj třetí hlavní životní – dá-li se to tak vůbec nazvat - koníček (druhým koníčkem byla a do jisté míry dodnes je hudba, a tím třetím – ano, stydím se za to a velmi toho období lituji – počítačové hry). Motiv onoho definitivního příklonu k filosofii je však pro mne hodně intimní a tudíž jej podrobně vypisovat prostě nemohu. Ale kdybych to měl říct zjednodušeně a přitom pravdivě, pak tento motiv je přítomen v názvu tohoto blogu a v částečně stejnojmenném, možná stále nejhlavnějším zde umístněném textu. Ano, jedná se o to, pro co jsem začátkem letošního roku „vymyslel“ termín Desirabilie. Otázka jak a především proč je možné „chtít nemožné“, se pro mne z jistých důvodů stala existenciálně naléhavou. Měl jsem dvě možnosti, jak s ní naložit: buďto, jako by to udělala asi drtivá většina praktických životních realistů (a nejen jich), nad tím mávnout rukou a žít tu každodenní hrubou realitu, kdy se takovéto otázky záměrně neřeší a žije se tvrdá realita. Taková varianta však pro mne z jistých důvodů byla naprosto hrůzostrašnou. A jelikož byla po ruce filosofie, jakožto způsob zkoumání, jemuž žádná otázka není tabu, a jelikož jsem (byl) hodně přemýšlivý a „řešitelský“ typ člověka, který již navíc měl zkušenost s konzumní chutí filosofie, tak jsem po ní sáhl. Takto napsané je to jistě hodně zjednodušené a navíc trochu zpětně interpretované. Ale je v tom jistě velmi pravdivé jádro. Tedy, řečeno krátkým výrokem, druhým motivem, proč jsem se „odevzdal“ filosofii, byly (a jsou) desirabilie.¹

3. Abych učinil srozumitelnějším třetí motiv, proč dělám filosofii, odkážu na v pořadí druhý text tohoto blogu: Poznání a se a poznání ab alio. Každý z nás má nepochybně tu zkušenost, že když na něco přišel sám, nebo něco vlastní hlavou pochopil – byť s pomocí někoho jiného – měl z toho větší radost a uspokojení, než když danou věc přijal pro něčí autoritu. Samozřejmě zde záleží na tom, jak se dotyčný poznatek nebo předmět, jež byl uznán jako pravdivý, vztahuje k hodnotovému a preferenčnímu žebříčku té dané poznávající osoby. Jinak řečeno, někdy nám z nějakého důvodu hodně zálěží na tom, zda tu a tu věc pochopíme vlastním rozumem, a jindy nám spolehnutí se na autoritu úplně stačí. Filosofie je pak především či výhradně o vlastním pochopení, odkazy na autoritu ve filosofii neplatí. A jsou určité filosofické či existenciální otázky či témata, u nichž opravdu silně tíhnu k jejich poznání a se, či alespoň ab alio a se.

Uvědomuji si, že se mi tahle věc poměrně obtížně vysvětluje a že si ji musím ještě sám upřesnit. Srozumitelnější se stane ve světle posledního zde uvedeného motivu pro filosofii. Ale ona „aseita“ filosofického poznání a touha po ní je snad alespoň v základu srozumitelná.

4. Další důvod je prvním ze tří, které jsem vědomě nabyl vyloženě až během studia, a je vyjádřen ve scholastickém výroku plus cognoscere est plus esse – více poznávat znamená více být. Touha po tom, „více být“, je člověku dle mého názoru zcela přirozená. Znamená to však, že jakýkoliv poznatek čehokoliv zvyšuje intenzitu bytí toho jedince, který jím disponuje? Svým způsobem ano, ale musí se to značně upřesnit. Jedno paradoxní upřesnění nám poskytne Goethe, který tvrdil: „O člověku lze říct, že toho ví hodně pouze tehdy, ví-li toho málo.“ To stejné zčásti sděluje i druhé vysvětlení: není třeba znát cokoliv, ale je důležité znát to podstatné. Termín „to podstatné“ se samozřejmě musí k něčemu vztáhnout, čili musí být řečeno, podstatné vůči čemu má dané poznání být. A pokud nejsme radikální postmodernisté nebo adornovci (abychom řekli „celek je nepravda“), lze také ono podstatné vztáhnout k celku života, světa, bytí atp. a ptát se po tom podstatném, nakolik je vztaženo k těmto referentům. Domnívám se, že filosofie právě o takto podstatné poznání jednoznačně usiluje – a to je také důvodem, proč se může stát motivem pro to, aby se jí člověk zabýval, jako je tomu právě i v mém případě.

Jinou věcí samozřejmě je, zda onen motiv po tom, „více být“, není nepřiměřeně sebestředný. Nepopírám, že s touto otázkou docela zápasím a řeším ji. Více než to, že jsem si této věci vědom, k tomu ale psát nebudu – není účelem tohoto textu prezentovat zde můj vlastní detailní psychologický rozbor.

5. Druhým ze dvou důvodů resp. motivů, které u mne vyvstaly v podstatě až během studia, je již poněkud „kontroverzní“ a do určité míry závislý na zastávané filosofické pozici. Pokud jste totiž platónsky, či především aristotelsky laděným (a dodal bych ještě „Kantem nepřidušeným“) realistou, potom přirozeně uznáváte metafyziku jako legitimní filosofickou disciplínu. A zdaleka nejen to – pravděpodobně jí přisuzujete výsadní postavení nejen ve filosofii, ale svým způsobem ve vědách vůbec. Metafyzika totiž zdůvodněně vznáší jeden, pro moderního myslitele skandální nárok – chce totiž ostatním vědám v jistém smyslu vládnout (zdravím M. Foucaulta, E. Lévinase a další :-) ). Metafyzika totiž ostatním vědám poskytuje principy a pojmy, těmito vědami nutně užívanými (princip sporu, identity, pojem jednoty, mnohosti, relace, ...), určuje jejich meze a komeptence a „hlídá“, aby je tyto vědy, či spíše je provozující vědci, nepřekračovali. Metafyzika je tudíž věda vládnoucí – a zde již mohu přikročit k vysvětlení mého motivu pro filosofii, jež právě s tímto souvisí. Totiž, nemohu popřít, že má osobní „účast“ na metafyzice mi dává, nebo působí pokušení mi dávat, jakoby určitý pocit podílu na této „moci“ metafyziky nad ostatními vědami.Teď by si na mne všichni Foucaulti a Lévinasové jistě smlsnuli. Vláda metafyziky je však cokoliv jiného, než vláda svévolná, vláda vůle k moci, hrubé síly a sebeprosazení ve stylu „might is right“. Jednu věc ale nelze popřít: totiž, realistická filosofie, právě proto, že respektuje realitu v ní samé, v tomto smyslu spíše podněcuje a evokuje pojem služby – rozhodně více, než pojem vlády, natož pojem moci. Služba a vláda se zde jeví být v konfliktu. Jak je to s jejich vztahem u mne? To je již v podstatě etická otázka, kterou si musím vyřešit sám na základě dobrého sebepoznání. Zakoušení určitého pokušení, spočívajícího v jakési „příjemné chuti podílu na 'moci' metafyziky“ a z něj hrozících možných důsledků, však v sobě úplně popřít nemohu. Držte mi tedy palce, abych se s ním vždycky dokázal poprat.

6. Třetím z motivů pro filosofii, nabytých až během studia (časově určitě později, než předchozí dva), bych označil jako „ekonomicko-psychologický“. Nejprve k té ekonomické části. Investoval jsem totiž do studia filosofie nemalé množství peněz (už jen za ty nakoupené knihy) a ještě mnohem větší množství času. Dokonce jsem jednu dobu, cca 10 měsíců, v práci fungoval na částečný úvazek, a to proto, abych se mohl intenzivněji věnovat filosofii – ještě jednou díky firmě v níž jsem zaměstnán, že mi to umožnila. Doba tak silného zanícení pro studium je už jednak pryč, a samozřejmě jsem také nejednou měl určitou „filosofickou krizi“, kdy jsem uvažoval, nakolik, zda vůbec a jak intenzivně má takovou věc vůbec smysl dělat, jestli a kam mne v životě nějak posune, a další podobné otázky. Avšak právě i ony „materiální“ důvody, tedy množství investovaného času a peněz, se pro mne staly jednou z hybných pák, proč filosofii nepoložit. Ačkoliv jsem tehdy filosofii nestudoval na žádné státní vysoké škole a ani jsem to neměl v plánu, představa, že bych měl po tom investovaném úsilí, času a peněz filosofii jen tak položit a nabyté vědomosti a poznání nechat vytrácet z hlavy, mi rozhodně nebyla po chuti.

Psychologická část motivu je s tím nějak spjata. Jednak se mi zdálo a dodneška zdá, že věnování se filosofii je činnost, jež bude mít potenciálně vždy smysl – až do konce života. Že je to prostě činnost, která má cenu. A druhá část psychologického motivu spočívá v tom, že bych jednoduše rád byl v nějakém oboru dobrý, no a filosofii nahlížím jako jednu z mála možností, kde by se mi to ještě mohlo aspoň trochu podařit, či snad již  alespoň trochu daří.

7. Poslední motiv je možná trochu obtížné nazvat motivem pro filosofii, protože mi v jedné dřívější části života byl spíše motivem pro to, proč se filosofii nevěnovat – to bylo někdy po té, když jsem v cca. dvacátém roce života přečetl oněch pár filosofických knih, viz motiv 1. Totiž, tímto motivem je moje římskokatolické náboženské vyznání, s nímž jsem se na tomto blogu už jednou „vytasil“. Je nutno zopakovat: ano, filosofie a teologie, popř. víra, jsou rozdílné disciplíny, s rozdílnými způsoby argumentace, rozdílnými axiomy atp. Ale filosof a křesťan se vždy sjednocují v konkrétním jedinci, který se v každý okamžik nutně nějak rozhoduje, a to jakožto jedinec – ne jako schizofrenní kompozitum ze dvou substancí, filosofa a věřícího.

V jakém smyslu je pro mne mé náboženské vyznání motivem pro věnování se filosofii? Důvody jsou asi především dva, byť spolu samozřejmě souvisí:

Klasickým, obvyklým a srozumitelným důvodem je nahlížení (zdánlivých) rozporů v křesťanství. Vztah mezi svobodou a milostí je asi nejkřiklavějším z nich, ale třeba taková „v pravdě nezbytnost hříchu Adamova“ nezůstává nijak pozadu. A dalo by se najít spousta dalších příkladů. Pokud jste do značné míry racionálně založeným člověkem, pak vám taková věc může činit opravdu značný problém – tak značným, že se může stát až motivem k opuštění křesťanské víry. A na druhé straně, je to samo katolické křesťanství, které se snaží vyvracet opoziční pozice poukazováním na v nich přítomné rozpory. Tím spíše by ale mělo být schopno obhájit svou vlastní bezrozpornost. A já se domnívám, že se mu to v některých případech ne právě daří, což mi dost vadí. Mám několik otázek či argumentů, které bych filosoficky zdatným katolickým apologetům opravdu velice rád položil. Bohužel jednak není moc příležitostí, a jednak položení takových dotazů hrozí tím, že místo odpovědí na ně se bude analyzovat duchovně-mravní stav tazatele. Uznávám ale, že to může být jen má osobní obava a předsudek.

Druhý důvod se mi bude vysvětlovat trochu obtížněji. Jde v něm zhruba o toto: křesťanství světu hlásá, že ono a jen ono má pravdu, říká, jak to objektivně je se smyslem, původem a cílem světa, bytí, našeho života, čemu jsme bezpodmínečně povinni – tedy nárokuje si tuto absolutní pravdu v těch nejpodstatnějších věcech. A nárokuje si v tom a argumentuje pro svou absolutní autoritu, jíž se máme zcela podřídit.² Mezi nejzávažnější teze, které křesťanství hlásá, je, že člověk je duchovně nesmrtelný a že po ukončení pozemského života jsou pouze dvě možná místa, kde člověk bude trvale prodlévat. Jedním z těch dvou míst je, jak dobře víme, peklo – věčné zavržení.³ Jak může taková věc člověka motivovat k zabývání se filosofií? Třeba tím, jak jsem vyjádřil už zde, že se mu tak definitivní a hrůzostrašný trest může velmi silně jevit, ať už obecně či v konkrétních případech, zcela nepřiměřený, popř. že člověk jeho katolictvím tvrzenou přiměřenost a spravedlnost není schopen nahlédnout, a že vědomí, že on to nenahlíží, ale Bůh ano, mu vůbec nijak nepomáhá – právě proto, že mu poznání ab alio o takovéto věci z nějakého důvodu nestačí. Život se v takovém případě může věřícímu stát pouze permanentním zoufalým úprkem před věčnou zkázou, jejíž existence člověku subjektivně přijde absurdní a nespravedlivá, ale přesto je z nějakého důvodu přesvědčen o její pravdivosti; a to může mít podstatné dopady na jeho vztah k Bohu. A právě proto se snaží v této věci dosáhnout alespoň nějakého poznání a se – aby se jeho život něčím takovým nestal. A jaké jiné poznání, než poznání filosofického typu (pokud tedy vynecháme mystiku), by mělo mít větší resp. vůbec nějakou šanci v této věci člověka uklidnit či upokojit? Právě toto je do značné míry (i?) můj případ.

Toto jsou tedy mé motivy pro zabývání se filosofií. Myslím, že je nemá smysl dál komentovat nějakým sofistikovaným závěrem. Napadá mne k tomu už jen jediná, spíše vedlejší věc: před časem jsem zde na blogu upozornil na jistou anketu Filosofie v Čechách. Bohužel její autor s prací na ní, alespoň dle stavu jeho blogu, poněkud zamrznul. Jelikož ta anketa se do určité míry kryje s otázkami motivů a důvodů, proč někdo dělá filosofii, rozhodl jsem se, že v rámci tohoto příspěvku zveřejním, jak jsem na dané anketní otázky tehdy odpověděl já. Věřím, že to autorovi ankety nebude nějak závažně vadit.

Update k bodu 1 (25.4.2014): napadlo mne, že by bylo dobré zmínit jednu konkrétní důležitou okolnost, či spíše osobu, která hrála v mém definitivním příklonu k filosofii možná podstatnější roli, než jsem si myslel. Tou osobou byla dcera zesnulého nestora českého undergroundu Magora Jirouse Františka, dnes už možná doktorka filosofie. Byl to právě její, dnes už jen archivovaný web Katolická dekadence, který jsem objevil někdy v roce 2005, skrz který jsem s ní začal mailově komunikovat a který ve mne lehce znovu vyvolal prožitek oné konzumní chuti filosofie. Časem jsme začali probírat určitá témata, která mne k té filosofii více přiklonila ... no a dále asi už viz bod 2, který se s touto dobou už víceméně kryl. Každopádně, na Františku bych v těchto souvislostech asi neměl zapomenout.

Poznámky:

1. Až donedávna jsem si, při svých nevelkých znalostech dějin filosofie, myslel, jestli snad nejsem prvním v dějinách , kdo se takovou věcí v rámci filosofie zabývá :-) A rovněž jsem měl obavu, že už jen snaha či touha se takovou věcí zabývat by i většině filosofů přišla jaksi trapná a filosofie nedůstojná. Velmi mne tudíž na svém blogu potěšil Daniel D. Novotný, který mi v tomto komentáři nepřímo napsal, že naštěstí první nejsem a že tématem lásky a touhy po pouze možných či nemožných jsoucnech se zabývala už druhá scholastika (viz také tento článek od Jeffreyho Coombse). Dokonce je i nazvala termínem Desiderabilia, takže jsem „vymyšlením“ slova Desirabilie tak trochu „podruhé objevil ohmův zákon“.

2. Tedy katolické křesťanství chce, abychom jím hlásaným pravdám věřili a podřídili jim svůj život kvůli poznání ab alio – z autority. Dokonce, pokud jim věříme nikoliv pro autoritu, nýbrž protože jsme tak sami usoudili, dopouštíme se dle katolictví těžkého hříchu. Myslím, že tato skutečnost lépe vysvětluje, proč je pro mne (mimo jiné) nepřitažlivým poznání ab alio, ve srovnání s poznáním a se.

3. V této souvislosti bych velmi rád zmínil jednu věc. Totiž, víra v peklo se může modernímu člověku zdát nejen iracionální, ale i naprosto zvrácená. Však se také nejen moderní ateisté pohoršují nad Bohem, který je schopen nechat člověka věčně trpět tím nejstrašnějším způsobem proto, že jej člověk v něčem (pro ateistu banálním a absurdním) neposlechl, a takový Bůh je pro ně pouze předmětem odsouzení a vzdoru. Podívejme se na věc ale jinak: peklo je také možno nahlížet jako „čistou posibilii“, jako dokonalou „anti-desirabilii“. Prostě jen jako určitý myšlenkový, význam nesoucí koncept. Není těžké si všimnout, že už jen peklo jakožto myšlenkový koncept toho nejhoršího možného utrpení, jež dokonale přesahuje všechny představy o něm, je asi tím nejstrašnějším, co je vůbec možno si nějak konceptuálně představit. Tzn. peklo už jen jako čistě teoretický koncept je schopno vyvolat hrůzu, i kdyby neexistovalo – a hrůzu z toho, že by existovat mohlo, že by šlo třeba o koncept vnitřně bezrozporný. Již jen takové „konceptuální peklo“ je schopno člověka dostatečně motivovat, aby se do něj „hypoteticky nedostal“. V křesťanství pak takové peklo není pouze posibilií, nýbrž „neprázdným uskutečněním“.