Jedním ze čtyř způsobů, jímž lze dle Aristotela vypovídat o jsoucnu, je způsob, kdy hovoříme jednak o jsoucnu o sobě a jednak o jsoucnu nahodilém. V latině (a více scholasticky) hovoříme o "ens a se" a "ens ab alio" - jsoucno "o sobě" (či přesněji "od sebe") a jsoucno "od jiného". Jsoucnem o sobě pak má být pouze absolutní skutečnost, tedy Bůh, zatímco jsoucnem od jiného je vše, co není Bohem, ovšem co má na jeho bytí podíl.
Při promýšlení vztahu mezi rozumem a autoritou mne pak napadlo, že by se toto rozdělení dalo hezky aplikovat i na poznání vzhledem k důvodu, kvůli němuž toto poznání přijímám jako pravdivé. Rád bych tedy toto rozdělení představil a budu rád, když k němu někdo napíše nějaký komentář, zda se mu zdá O.K. nebo ne, a co by se na něm dalo případně vylepšit. Tedy, poznání jsem rozdělil v tomto duchu následovně:
- poznání A SE
- poznání A SE A SE
- poznání AB ALIO A SE
Tedy poznání A SE jsem ještě rozdělil na dvě podkategorie. A nyní k tomu, jaký má která kategorie význam:
1. Poznáním A SE nazývám to poznání, jehož jsem nabyl/získal vlastními kognitivními schopnostmi. To znamená, když jsem např. sám svým rozumem přišel na řešení nějakého problému, nebo podstatu nějakého problému pochopil - tak by tomu bylo u intelektivního poznání. V případě smyslového poznání by to byl případ, kdy jsem se sám svými smysly přesvědčil o pravdivosti něčeho - tím, že jsem si na to sáhnul, nebo to na vlastní oči uviděl.
Toto poznání je však možno ještě znovu rozdělit. Totiž, je možno si představit situaci, kdy jsem nějaký problém rozřešil opravdu zcela sám - nepotřeboval jsem od nikoho radit, nic si někde přečíst, ani mi nikdo nemusel ohledně řešení onoho problému nic vysvětlovat. To nazývám poznáním A SE A SE, neboť jsem na danou věc přišel nebo ji poznal "zcela sám od sebe". V protikladu k tomu je možno si představit situaci, kdy jsem na řešení dotyčého problému vůbec nepřišel sám, ale někdo mi jej musel říct a vysvětlit, nebo mi alespoň napovědět, popř. jsem si jej musel přečíst v nějaké knize. To ale stále nemění nic na skutečnosti, že jsem podstatu a důvody onoho řešení vnitřně pochopil svým rozumem - byť mi k tomu musel někdo dopomoci. Podobný příklad by se dal najít i ve smyslovém poznání (někdo mi např. nejdříve musel ukázat kam a jak se mám dívat, abych spatřil, co mám spatřit), ač smyslové poznání nebylo to, co mne osobně k uvažování nad tímto tématem přimělo. Proto tento typ poznání nazývám AB ALIO A SE. Složka AB ALIO vyjadřuje, že mi někdo či něco musel(o) danou věc vysvětlit,ukázat - to je ta složka "ab alio" - ovšem potom jsem ji pochopil/zakusil svým vlastním rozumem/smysly, obecně řečeno vlastním poznáním. To je složka "a se".
2. Poznáním AB ALIO naproti tomu nazývám všechno poznání, které pochází čistě z autority, ať už jakéhokoliv typu. Tzn. jde o takové poznání, o jehož předmětu se z nějakého důvodu, ať už jen aktuálně nebo nikdy, nemohu přesvědčit sám. Existence Pluta, kvarku, bitvy u Lipan, Královny ze Sáby, nebo - je-li někdo věřící - pravdivosti nějakého náboženského tvrzení etc. etc. je mému rozumovému či smyslovému poznání aktuálně, celoživotně či principielně nedostupná a proto, pokud ji přijímám, pak na základě nejrůznější autority, jíž považuji v dané věci za věrohodnou. Tento typ poznání by se dal možná také nějak rozdělit, ale zatím mne nenapadlo jak.
Co z toho všeho vyvozuji? No, aktuálně nic :-) Ale zdá se mi, že pro diskuze o určitých tématech by to mohlo být použitelné rozdělení.
Vyjádření k uvedenému dělení poznání neumím začít jinak, než že vedle něj položím taxonomii jinou. A to poznání
OdpovědětVymazat(1) fenoménů bez (významné) axiologické souvislosti (např: „rychlost světla ve vakuu je 299792488 m/s“);
(2) fenoménů s hodnotou interpersonální, obecnou či (nějak) reálnou (např. „ochrana životního prostředí má smysl“);
(3) fenoménů s hodnotou pro mě (např. „moje žena je skvělá a co uvaří, mi většinou chutná“).
Proč tato taxonomie vedle poznání „a se“ / „ab alio“? Protože v každé ze tří axiologických možností na mě působí rozdělení „a se“ / „ab alio“ jinak. (Minimálně co do naléhavosti.)
Ad (1) Protože dnešní člověk je tvor značně odkázaný na lidskou společnost, asi zde s poznáním „a se“ nevystačí. Tak jako využíváme výrobky a služby bližních, využíváme i jejich poznání. Nechceme-li být výstředními podivíny, nezbývá než poznání „a se“ a „ab alio“ kombinovat. V poznání typu (1) to ale osobně nepovažuji za velký problém – nepociťuji to nijak naléhavě. Občas se nějaká teorie změní či zavrhne (chemici upustí od flogistonu, astronomové zpřesní vzdálenosti k mlhovinám,…), ale „a se“ jsem k tomu beztak těžko mohl dojít dříve, tak se s nějakými limity poznání smiřuji a moc to neřeším.
Ad (2) Možná je tu něco podobného, jako u typu (1). V lecčems se mé poznání musí spolehnout na cizí zdroje. Ale zde neumím a nechci být natolik nad věcí, abych klidně čekal, kdy nějaké poznání vyústí k tomu, že stavitelé přestanou využívat radioaktivní tvárnice nebo zemědělci jedovaté DDT. Porovnávám poznání „ab alio“ od různých autorit. Pokud to jde, kombinuji s „a se“. Jsem přitom osobně zaujatý. Definitivní poznání není v mé moci, ale protože se důsledky poznání a omylu dotýkají mě a mých bližních, pociťuji problém poznání typu (2) naléhavěji.
Ad (3) Zde vidím velké možnosti pro poznání „a se“. A přiznávám se, že i jakési nezadatelné právo na něj. Jistě docházíme i u tohoto typu k závěrům, že jsme se mýlili. I poznání typu (3) se vyvíjí. Někdy se snad lze i inspirovat něčím „ab alio“. Ale poznání „a se“ zde v posledu nic nenahradit nemůže.
Nabízejí se však minimálně dvě otázky:
(I) Na čem založit samu axiologii? Jaké hodnoty prohlásit za interpersonální a jaké nechat na volbě „pro mě“. Nakolik se přitom spolehnout na soudy nazřené „a se“ a nakolik na převzaté „ab alio“?
(II) Do kterých ze skupin z (1) až (3) patří „velká tázání“ filosofie (např. po ontologických substancích, determinismu a nahodilosti, nesmyslnosti a účelnosti, etických souvislostí…) a možná i teologie?
Jak vůbec poznávat ve filosofii, když ta klade otázky, na něž nelze dát odpovědi?
A jak v teologii, když ta dává odpovědi na to, nač se nelze ptát?
Ahoj
OdpovědětVymazatDíky za další taxonomii. U 1) mne napadá akorát to, že ony události typu opuštění od flogistonu jsou možná "nudné" a nenaléhavé pro nás běžné laiky, ale nikoliv pro fyziky a vědce.
Otázka II je zajímavá - do které skupiny bys je zařadil ty?
Ovšem, že by filozofie měla klást otázky, na něž nelze dát odpovědi? Pokud to napíšeš takto, tak s Tebou jistě moc souhlasit nebudu :-)
Zdravím.
VymazatK Tvé poznámce o nenaléhavosti teorií z chemie a dalších přírodních věd: Ano, možná jsem se ne zcela přesně vyjádřil. I mne ty teorie zajímají, a pokud na to mám, rád se s nimi seznamuji. Souboje přírodovědeckých teorií ale neprožívám tak angažovaně, jako ta (ne)poznávání, která pro mě nebo i pro širší okolí představují výraznější hodnoty. Vím o tom, že jde-li badateli o jeho vědeckou kariéru, chtě nechtě bude na potvrzení či vyvrácení nějaké vědecké teorie emocionálně (osobně hodnotově ?) navázán. Snažím se o podobné kariéry neusilovat a od podobných emocionálních svázání být svobodný. Ale nevím, jak moc se mi to daří.
K otázce II: To si opravdu netroufám teď a tady ex cathedra rozhodnout. Ale dost podezřele na mě působí většina extrémních řešení – tedy „vše je subjektivní“, „jen jeden filosofický systém má patent na pravdu“, „o tom je třeba mlčet a hotovo“ etc.
Ku zkratce „že by filosofie kladla otázky, na něž nelze dát odpovědi“: Jsem opravdu přesvědčen, že filosof může a má zkoumat vše, co považuje za dostatečně obecné (k celku vztahovatelné) a dostatečně naléhavé. Mezi obecnými a naléhavými otázkami se ale vynořují mnohé, jejichž „konečné řešení“ v našich silách, zdá se, není. Alespoň během posledních 2000 či 2600 let žádný filosof všechny ostatní o žádném „konečném řešení“ filosofie nepřesvědčil. Komentátor „Anonymní“ to 18. června pod článkem o Gilsonově knize filosofům vyčetl. Nebo jsem jeho komentář alespoň já tak pochopil. A před chvílí jsem se pod tím článkem pokusil namítnout, že by se filosofové neměli stydět za to, že jsou lidé a ne bohové.
(Já doufám, že se mnou vždy ve všem souhlasit nebudeš. To by byla totiž nuda.)