Empirismus považuji za rozpornou teorii poznání. Přesto se však domnívám, že vůči aristotelskému realismu, na jehož pozici víceméně stojím, může empirismus předložit jednu velmi účinnou námitku, na níž se mi dosud nepodařilo najít odpověď. Totiž: podle realismu jsme skrze rozum schopni v nahlížené věci vidět více, než smysly. Skrze rozum můžeme z věcí abstrahovat jejich ne-empirickou, společnou identitu - jejich metafyzickou přirozenost. Podstatná otázka ale zní: kolik potřebujeme jednotlivých případů k tomu, abychom z nich byli schopni legitimně vyvodit, že za těmito x fenomény se skrývá jejich společná, ne-smyslová metafyzická přirozenost, popř. společné znaky, které spadají do jejich společné přirozenosti? Jeden? Dva? Tři? A proč zrovna tolik? Úniková odpověď by mohla být, že opravdu stačí jeden případ. Je asi pravda, že jeden případ stačí k tomu, abychom zjistili, že smyslově vnímaná věc je založena v něčem nesmyslovém. Ale stačí to k tomu, abychom z tohoto jednoho jediného případu abstrakcí "vygenerovali" nějakou společnou přirozenost? Nebudeme tak spíše generovat prakticky nekonečné množství metafyzických possibilií, o jejichž statutu jakožto společné přirozenosti nebudeme schopni legitimně nic říci, dokud empiricky nezaregistrujeme další případy, jež by svou podobou do dotyčné vygenerované přirozenosti teoreticky mohly spadat? Tím se ovšem jen vrací původní otázka, totiž kolik takových případů je na určení nějaké přirozenosti třeba a proč.
Kdyby mi tedy někdo z kolegů-realistů byl schopen dát zdůvodněnou odpověď, velmi bych to přivítal.
Asi nejsem zrovna „z kolegů – realistů“ a neměl bych se pokoušet odpovídat. Ale když se skoro týden nikdo povolaný neozval, dovolil bych si přičinit pár slov.
OdpovědětVymazat1) Podle mě jsou východiska aristotelského realismu + – tato:
1a) Realita je nezávislá na našem poznání a myšlení
1b) Realitu můžeme nějak poznávat
1c) Realitu nevystihujeme přesně tak, jak existuje o sobě.
Aristotelský realista tedy podle mě (i Tebe) předpokládá „ne–empirické identity“. Musí ale být toto neempirické nutně (výhradně či zejména) to „společné“? Je realita (výhradně či zejména) tvořena obecninami? Domnívám se, že mnozí realisté by na takovou otázku neodpověděli kladně. Viz termín „haecceita“ u Jana Dunse Scota.
2) K poznávání reality aristotelskému realistovi jistě nestačí empirie. Je mu pro poznání potřebný (i) rozum. Co ale znamená, že skrze rozum abstrahuje identitu „neempirickou“? Aristotelés ani středověcí aristotelikové jistě nebyli podle dnešních měřítek žádní exaktní přírodovědci. Pokusy asi moc nedělali a protokolární věty by za základ filosofie patrně neoznačili. Ale domnívám se, že pozorování světa si (vedle a pro) užití rozumu (většinou) nezakazovali. A že s kladením rozumového poznání vyhraněně proti empirii by souhlasit nemuseli.
3) Souhlasím s realisty v tom, že by bylo škoda nevyužít rozumu k poznání, které jde za evidenci empirických jevů. Že tedy rozumem můžeme vidět „více“ než smysly. Ale zdráhal bych se označit toto rozumové „více“ jak za striktně neempirické, tak za výhradně obecné.
4) K otázce po počtu pozorování: Pokud by realista chtěl poznat něco „plně“ a „nevývratně“ jako „realitu o sobě“ jasně nahlíženou z „napevno dané správné pozice“, domnívám se, že mu nebude stačit žádný konečný počet pozorování jednotlivin. (Viz 1c.) Pokud ale z takové fuchsovštiny sleví, stačí těch jednotlivin někdy i málo. I pro něco tak důležitého, jako je třeba v NZ popisovaný vztah milosrdného Samařana k realitě lidského utrpení, by mohlo možná stačit jedno setkání s trpícím bližním. (V Tvém důrazu na „obecniny“ by šlo o pozorování dvou jednotlivin coby cítících bytostí: sebe a bližního.)