Malá fenomenologie nápadu

Určitě jste všichni zakusili tu radost, když vás napadla nějaká myšlenka na to, jak něco zrealizovat, jak vyřešit nějaký problém, co zrealizovat a podobně – ať už se to týkalo čehokoliv. Prostě, když jste dostali nějaký nápad, jež jste v danou chvíli považovali za dobrý. I já jsem zakusil takovou malou radost, když mne napadlo napsat právě tento text. Totiž text o nápadech. Zdá se mi, že je to poměrně podnětné téma, které si žádá svého prozkoumání a zatím jsem se nesetkal (což je možná moje chyba) s nějakým textem, který by se fenoménem nápadu či myšlenkového napadnutí věnoval. Chtěl bych se tedy pokusit toto téma otevřít a přispět dílčími „fenomenologickými postřehy“ k malému projasnění tohoto tématu. Na závěr pak předložím dotazy, které by měly nasměrovat či inspirovat další zkoumání.

A začnu tak trochu analyticky, totiž samotným slovem. K jeho etymologii se mi nepodařilo nic najít, na druhou stranu jsem ale tomu hledání nevěnoval nějak mnoho času. Chci se navíc věnovat především resp. výhradně českému slovnímu výrazu použivanému pro význam toho, co se jím vyjadřuje. Všichni totiž známe příbuzné slovo idea, které není původně české a ve srovnání se slovem nápad nevystihuje to, co je naopak předností českého výrazu. Podstatné jméno nápad je totiž, pokud se nepletu, odvozeno ze slovesa napadnout a tomuto slovu se chci věnovat nejdříve.

Kdy toto slovo používáme? Nejběžnějším se mi zdá být použití, kdy vyjadřujeme, že nějaká osoba nebo zvíře fyzicky zaútočila na jinou osobu nebo jiné zvíře. Ale např. i v mikroorganickém světě lze toto slovo korektně použít: např. baktérie mohou napadat buňky nějakého organismu. A nebo v politickém smyslu hovoříme o tom, že armáda nějakého státu napadla jiný stát. Obecně u kolektivních entit, jako třeba bandě fotbalových chuligánů, běžně užíváme slovo napadat; např. fanoušci Baníku mohou napadnout fanoušky Sparty. Nebo přímo ve fotbalovém či hokejovém zápase mají hráči za úkol od trenéra napadat hráče soupeře – aby jim sebrali puk, míč, nenechali je v klidu atp.

Napadnout někoho lze ale také pouze slovně – ať už osobně, nebo v písemné či jinak mediálně zprostředkované formě. Toto se zřejmě děje pouze u lidí, neboť zvířata či baktérie neumí mluvit či se jinak slovně vyjadřovat. A konečně používáme slovo napadnout také u zcela neživých entit. Např. o počítačových virech můžeme říci, že napadly operační systém v našem počítači. Ve zprostředkované formě mohou být softwarové entity napadnuty také lidmi, totiž hackery.

Důležitý ve všech těchto případech je společný významový kořen. Objekt, který napadení provádí, je obvykle provádí za účelem, aby získal nějaké dobro pro sebe na úkor druhého, i kdyby tímto dobrem měl být pouhý fakt, že druhému způsobí nějaké zlo – v krajním případě zlo jeho zničení či zabití. Význam slova napadnout tedy vnímáme primárně negativně, jako něco, na co napadající objekt většinou či nikdy nemá právo. Napadení je tedy něco, co, alespoň situujeme-li se do potenciálního objektu napadení, nechceme. Je to navíc něco, co ve spořádaně fungující společnosti hodnotíme jako něco špatného, co by nemělo být. Další významový znak napadnutí spočívá v tom – i když to rozhodně není pravidlem – že onen akt napadení v sobě obsahuje určitý moment překvapení. Když vynecháme akce typu očekávaný náběh fotbalových chuligánů na fanoušky soupeře, nebo různé situace ve válce, tak je napadení často či většinou něco, co objekt napadení nečeká a čím je – většinou nepříjemně – překvapen. Je to něco, co by si zřejmě nepřál, aby se mu stalo a jakožto napadený v sobě také zakouší určitý prvek bezmoci – protože o možném napadení nevěděl nebo jej nepředpokládal, nemohl mu ani předejít.

Vztáhněme nyní výše uvedené znaky k pojmu nápad – tedy k fenoménu, když se v naší mysli objeví nějaká myšleka či představa. I v takové situaci totiž říkáme, že nás něco napadlo. V čem je nyní rozdíl vůči slovu napadení tak, jak bylo rozebráno výše? V první řadě, myšlenka či představa nás většinou nenapadá za účelem, aby se na nás nějak „přiživila“. To ale neznamená, že nám nemůže způsobit nějakou újmu či alespoň k tomu nějak směřovat. Mnozí z nás zakoušíme, že jsme napadáni myšlenkami či představami, o nichž bychom nejraději, aby nás vůbec nenapadly – např. představy něčeho velmi ošklivého, nápad ošklivě ublížit někomu, koho máme rádi atp. Nebo nám sice nevadí, že nás něco takového napadlo a třeba pak nadále takové myšlenky či představy vyhledáváme, ovšem, aniž bychom si to třeba uvědomovali či přiznali, zaobírání se jimi nám nějakým způsobem škodí. Každopádně, toto je zřejmě menšinový jev, když hovoříme o nápadu. Většinou je nápad něco, co vítáme, ať je už jeho obsah něčím materiálně zlým (třeba jak rafinovaně vyloupit nějaký obchod), nebo dobrým (např. jak pomoci někomu v obtížné situaci).

Pak je zde onen v nápadu přítomný moment překvapení či nečekanosti. Tady už je situace složitější, ve srovnání se situací napadení někým či něčím, o čěmž byla řeč výše. Leckdy opravdu určitou nečekanost v situaci, kdy jsme dostali nějaký nápad, zakoušíme. Např. v situaci, kdy se dostaneme na nějaké neobvyklé místo, spatříme nějaký zajímavý objekt a z ničeho nic nás napadne, co s ním udělat nebo jak se k němu zachovat. Napadnutí je zde přímo závislé na nahodilém faktu, že se dotyčná věc dostala do obzoru naší pozornosti, aniž bychom o to jakkoliv usilovali. Myslím však, že většinou bývá situace odlišná. Často se totiž usilovně věnujeme přemýšlení o něčem konkrétním – např. chceme vyřešit nějaký problém a cíleně tomu věnujeme svou myšlenkovou činnost. A v jejím průběhu najednou dojde k situaci, kdy vítězoslavně vykřikneme „už to mám!“. Takováto situace se nachází někde na půli cesty mezi očekávaností a (nečekaným) překvapením. Na jedné straně se svým myšlenkovým úsilím snažíme nápad cílevědomě přivolat a v tomto smyslu jaksi, byť velmi omezeně, očekáváme jeho příchod, snažíme se jej jakoby „přitáhnout“. Na druhé straně, nevíme, kdy přijde a především, zda-li skutečně přijde. Ale každopádně jej chceme a zcela jistě jej – na rozdíl od napadení ve výše popsaném smyslu - nepovažujeme za něco, co by se nemělo dít, co by nemělo nastat. Naopak, do velmi značné míry s fenoménem nápadu implicitně všichni  počítáme, aby vůbec mohl svět a společnost správně a hladce fungovat.

Je zde další důležitý rozdíl, který je třeba probrat. Totiž, u napadení v prvním smyslu – fyzickém za účelem újmy či „přiživení se“ na úkor druhého – není nijak neobvyklé, že může jít o napadení, které nijak nesouvisí se situací či kontextem, v jehož rámci se právě nacházíme. Např. jdeme klidně po rušné ulici, po níž jsme procházeli tisíckrát předtím, přemýšlíme jak vyřešit nějaký pracovní problém a z ničeho nic po nás nečekaně skočí jeden kolemjdoucí. Nebo do našeho organismu vnikne virus chřipky, aniž bychom o tom věděli a aniž bychom zrovna o chřipce jakkoliv přemýšleli. U myšlenkového „napadnutí“ či obecně nápadu je to ale jinak. Není to tak, že by jakákoliv konkrétní myšlenka či představa napadla kohokoliv za jakýchkoliv okolností. Např. uklízečku, která měla na základní škole na vysvědčení z matematiky vždycky čtyřku, asi těžko napadne řešení nějakého obtížného problému astrofyziky. Aby k takovému napadnutí došlo, vyžaduje se, aby subjekt potenciálního napadnutí byl k tomuto nějakým způsobem disponován. Je tedy široká oblast nápadů, které se objevují jen za specifických podmínek. Podle všeho jsou tyto podmínky realizovány vrozenými či získanými habity. Někoho např. snadno napadají dobře znějící melodie, na nichž je pak schopen vystavět pěknou píseň. Nebo je někdo velmi nadaný pro matematiku. To jsou vrozené habity, kterými se jejich majitel sice může chlubit, ale do značné míry nelegitimně, protože si je nijak principielně nezasloužil či vlastním úsilím nevybudoval. Může ale cílevědomě dlouhodobě pracovat na jejich zdokonalení a to, co získal darem, proměnit a povznést na vysokou úroveň kvality. Pak už je chlubení o něco legitimnější.

Důležitá je ale jiná věc. Pozorujeme totiž, že když budujeme a cíleným úsilím zkvalitňujeme nějaký habitus – především intelektuálního typu – tak tím dochází k tomu, že nás snadněji napadne nějaká myšlenka spjatá s problematikou, o níž habitus je. Např. nás řešení nějakého fyzikálního problému napadne snadněji, máme-li habitus schopnosti řešit fyzikální problémy vypracovaný na vyšší kvalitativní úrovni. Ale přesto to není pravidlem. Proč tomu tak je? To je jednou z otázek, jíž zahrnu v závěrečné části textu, v níž skončím fenomenologickou analýzu a shrnu otázky, které z ní vyplynuly.

Předtím je ale ještě nutné zmínit jeden důležitý fenomén, spjatý s fenoménem nápadu. Totiž, nápad je něco, o čem se zdá, že k nám přichází jaksi „z vnějšku“. Když se vrátíme ke slovu napadnout, tak si můžeme uvědomit, že nikdy nemluvíme o tom, že by někdo napadnul či napadal sám sebe – napadení je v tomto smyslu vždy něco trpného, co přichází odjinud. V tomto smyslu lze analogicky říci, že nápad je jsoucno, jež je od jiného – ab alio. Kdo nebo co je oním jiným, od něhož nápad pochází? Na to si zde naprosto netroufám odpovědět - naopak, samotného by mne to velmi zajímalo. Chci si však všimnout ještě jiné věci. Totiž, vezměme si nějaký opravdu dobrý nápad – ať je to nápad, kdy vymyslíme nějakou šikovnou pomůcku k nějaké činnosti a necháme si ji patentovat, kdy nás napadne opravdu vychytaná melodie, na jejímž základě složíme skvělou píseň, vyřešíme složitý filosofický či matematický problém, který dosud nikdo nevyřešil apod. Jak takovou situaci, kdy nás něco takto skvělého napadne prožíváme? Jistě zakoušíme radost. Ale nezakoušíme takovou situaci velmi často také tak, jakoby to byla naše zásluha, že nás to napadlo? Nečiníme z nápadu, jež byl označen jako jsoucno ab alio, jsoucno a se? Nečiníme sami sebe takřka výhradním původcem nápadu, takřka jako bychom jej stvořili, a nemáme leckdy tendenci si na vše, co z dotyčného nápadu vzejde, všeobecné suverénní právo? Je to řečeno možná příliš silně a přehnaně, ale v jádru to tak myslím bývá. V takových případech totiž nejde vůbec o málo: jak na skvělé písni, tak na nějakém chytrém vynálezu a podobně se dá hodně vydělat – ať peněz, či slávy, uznání nebo věhlasu. Hovoří se o ukradených nápadech a mnohdy takové ukradené nápady „psaly dějiny“. Nicméně to už se dostávám trochu jinam. Důležité nyní je všimnout si, že ve fenoménu nápadu se určitým zvláštním, paradoxním způsobem střetává bytí nápadu „od sebe“ a „od jiného“ a že tento střet volá po svém projasnění.

A nyní již mohu přejít ke shrnutí otázek, jež z fenomenologické analýzy nápadu vyplynuly:

První, zdánlivě banální otázka by se dala formulovat veršem z písně Chyby mé oblíbené kapely Prouza: proč někdo jo a jiný ne? jak se to dovíme? V našem případě konkrétně: jak je možné, že když máme dva nebo více nositelů nějakého habitu, kteří řeší nějaký problém, dochází velmi často k situaci, že jeho řešení napadne jen jednoho z nich? Jak je např. možné a jak vysvětlit to, že v nějaké filosofické diskuzi na nějaké obtížné téma, jíž se účastní (třeba i napříč místem a časem) větší množství filosofů, si jen jeden z nich uvědomí, resp. jej napadne, řešení problému? Popř. že jej  napadne jako první? A to dokonce opakovaně, tudíž jej můžeme označit v dané skupině za nejlepšího? A celá otázka se dá také otočit: jak je vlastně možné a proč se zcela běžně stává to, že nás něco v danou chvíli nenapadne, nebo že něčemu nerozumíme, něco nechápeme?

Z toho ihned vyplývá další otázka. Pokud běžně pozorujeme, že mezi nositeli nějakého intelektivního habitu jsou někteří co do kvality tohoto habitu lepší a jiní méně dobří, pak z toho lze vyvodit, že takový fenomén má určitou ontologickou příčinu. Ale jakou? Co působí kvalitu intelektivních habitů? Jedná se o příčinu spíše materiální, nebo spíše „duchovní“? Pokud materiální, např. uspořádání mozku – síťe neuronů a synapsí -  pak je zde otázka, jak tuto skutečnost popsat, prozkoumat, zda lze odhalit její princip (jak k ní dochází) a především „karteziánská“ otázka, jak strukturace této materiální příčiny kvality habitu může působit nemateriální výsledky a výstupy – např. filosofickou argumentaci či důkaz. Pokud jde o příčinu duchovní, pak je zde nejen analogický problém se vztahem duše k tělu (jak může něco nehmotného působit na něco hmotného), ale rovněž otázka, jak může jednoduchá a u všech lidí v základu stejná duše způsobovat existenci různě kvalitních habitů a jejich různých výstupů. Stručně řečeno: co je vlastně ontologickým substrátem habitu?

    Další otázka je již trochu jiného charakteru. Totiž, běžně se setkáváme se situací, kdy nějaký nositel určitého habitu v určité situaci, kdy se kvalitní použití tohoto habitu očekávalo, selhal. Nenapadlo jej to, co bychom vcelku přirozeně očekávali, že jej napadne. Například, když se nějaký znalec etikety v určité situaci nepochopitelně, ale zároveň bez záměru, zachová zcela proti jejím pravidlům. My mu v takové situaci často „mravně“ vyčteme jeho selhání slovy: mělo tě to napadnout! Ale je takovéto obvinění vskutku legitimní? Není do značné míry v rozporu s povahou nápadu/napadnutí jakožto něčeho, co nikdy nemáme zcela ve své moci? Ano, do jisté míry můžeme nápad přivolat, jak jsem napsal výše. Ale nikdy nad ním nemáme plnou moc. Kdybychom měli, již bychom jej nemohli nazývat slovem „nápad“.

V povaze nápadu je, jak bylo výše uvedeno, že je do určité a většinou značné míry jsoucnem ab alio. Pokud je jsoucnem ab alio, pak je na místě otázka, odkud vlastně nápady přicházejí. Jsou to jen jakési, do značné míry neovladatelné a nahodilé výstupy práce mozku? Je tomu tak vždy? A v případě, kdy v tom mozek nehraje roli, CO vlastně tyto nápady či obecně myšlenky „sesílá“?

Nakolik je nápad jsoucnem ab alio, natolik se problematizuje situace, kdy někdo tvrdí, že něco vymyslel. Vymyšlení se zdá být jakási cílená práce mysli, jež přinese požadovaný výstup. Ale tím se nám jen vrací otázka, jak to, že někdo je něco schopen něco vymyslet a jiný ne, popř. že jeden snadno a rychle a druhý pomalu a obtížně. Kde se nalézá příčina takové skutečnosti? Vymyšlení je navíc jsoucnem v jistém smyslu a se. Ovšem aseita vymyšlení a "ab-alience" nápadu se zdají být v konfliktu. Jaké podmínky tedy musí být splněny, aby bylo možno v daném případě legitimně použít slovo vymyslet?

To je ode mne k danému tématu vše. Budu rád, když text podnítí čtenáře, aby přišli s dalšími „fenomenologickými“ postřehy ohledně fenoménu nápadu, nebo s návrhy odpovědí na otázky položené v závěru, aby se tak do problematiky vneslo více světla.