Pokud je mi známo, nejznámějším citátem filosofa Johna Stuarta Milla je ten následující:
Je lepší být nespokojeným člověkem, než spokojeným prasetem.
Rovnou se přiznám, že jsem žádné Millovo dílo nečetl. Proto neznám kontext, v němž Mill tuto větu napsal, a to je vzhledem k potenicálnímu vynášení nějakých závěrů o jednotlivých výrocích samozřejmě chyba. Přesto se však domnívám, že je možno ten či onen výrok vzít, jaksi abstrahovat od jeho autora a meditovat jej sám o sobě. Prostě, jako bychom si ten výrok přečetli nasprejovaný někde venku na zdi a netušili bychom, kdo je jeho autor - ale nějak spontánně bychom chápali význam toho výroku. A v podobném duchu bych vás dnes rád vyzval k takovému malému filosofickému pokusu.
Zkuste na chvíli, jen kvůli tomu pokusu, předpokládat, že existuje věčnost, posmrtný život atp. Druhý předpoklad k tomu, aby byl tento pokus úspěšný a smysluplný je, že nesmíte níže upravený Millův výrok nijak pitvat, zkoumat, jestli je něco takového logicky či ontologicky možné atp. Vemte jej tak, jak jej napíšu, a odpovězte si - spontánně, nakolik to bude možné, ale taky zcela upřímně a poctivě - jestli byste s jeho zněním souhlasili, či nesouhlasili. A vaši odpověď zkuste napsat do komentářů. Až si osobně zodpovíte, pitvejte výrok jak je libo, a třeba napište, co jste vypitvali :-)
Tak tedy:
Je lepší být NAVĚKY nespokojeným člověkem, než NAVĚKY spokojeným prasetem.
A můžete taky zkusit tipnout, co bych asi zvolil já :-) Později se k tomu pravděpodobně sám za sebe vyjádřím.
Ahoj Jakube, trochu to připomíná Sokratův názor, že kdyby udělal nějakou špatnost, která by mu poškodila duši, tak by byl raději sebebolestněji léčen, i kdyby ta léčba skončila (věčnou) smrtí, než žil věčně v radovánkách a nevědomosti. Zdá se mi, že za klíčové se zde u člověka pokládá jeho sebeuskutečnění, to je základní kvalitou, a to, co se pak tomu sebeuskutečněnému děje, je už vedlejší - tj. nic bez sebeuskutečnění není lepší než cokoliv se sebeuskutečněním. Trochu se to dá vztáhnout i k pozici Jirky Stodoly o pekle: bytosti majjí možnost z pekla uniknout do věčné smrti, ale neudělají to, protože bytí v pekle je lepší než věčná smrt a ony to ví. (Možná teď Jirkovu pozici trochu posunuju, ale myslím že ne o moc.) Kdybych měl tu Sokratovu a Jirkovu pozici prolnout, tak jde vlastně o to, zda má smysl nekonečná léčba duše, i když víme, že nepovede k vyléčení - tj. jakýsi věčný očistec, že je peklo věčným očistcem. Myslím, že Sokrates by asi řekl, že ano, že sice primárně jde o cíl (očištění duše), ale že bytost prostě nemůže neusilovat o své sebeuskutečněnění - pokud ví, že není sebeuskutečněna a pochopila, že je sebeuskutečnění jejím vnitřním cílem. A případ, kdy ví, že nemá šanci jej dosáhnout, je sice tragický, ale přesto lepší než nebytí nebo nevědomý život v radovánkách: tj. že pro bytost, která si to uvědomí, už není možné zapomenutí a návrat, protože to uvědomění a bytí na cestě k sebeuskutečnění je pro ni už vyšší hodnotou než cokoliv bez sebeuskutečnění. Je to vlastně trochu pozice Sisyfa, třeba z Camusova výkladu mýtu o Sisyfovi. Samozřejmě lze asi říct, že i v nebi (tj. po ukončení očistce) probíhá nějaké sebeuskutečněňování, nekonečné, ale to už je spíš nějakým rozvíjením, už to není uvědomovaná tragická nehotovost.
OdpovědětVymazatAhoj Mirku
VymazatChápu, že to tu Sokratovsko-Stodolovskou pozici připomíná (tak nějak ne úplně s postojem Jirky souhlasím), ale myslím, že ten rozdíl je zde podstatnější: v této volbě má jakoby "prázdná bytost" možnost zvolit si svou vlastní esenci, kdežto Sokratés vždy Sokratem zůstane. A není nyní důležité, zda je možnost zvolit si svou esenci opravdu možností, nýbrž jde o to, že i tyto otázky nám řeknou něco o naší vůli, našem chtění - proč něco chceme, co chceme víc než něco jiné a z jakých důvodů a motivů.
Jinak ale Tvá myšlenka dost stojí za zvážení a přirovnání k Sisyfovi se mi taky líbí.
Chci být člověkem. Proto chci využívat všechny možnosti, které mi Bůh dal. Bůh člověka učinil k obrazu Svému. Bůh nám dal možnost přemýšlet, a tvořit nové věci. Ne pouze poznané, ale zcela nové. To zvíře ani stroj neumí. Proto nechci být ani zvířetem, a ani strojem. Nechci, aby se mnou bylo manipulováno. Chci být raději věčně nespokojeným člověkem, než spokojeným prasetem!
OdpovědětVymazatPodle mne by si člověk, věřící na Boha, jak se o něm píše v Bibli, měl vybrat to prase.
OdpovědětVymazatBůh přece Adama ubytoval v ráji, kde pobíhal nahý s neměl na práci nic jiného, než jíst ovoce a šukat s Evou. Jíst ovoce ze Stromu Poznání měl vysloveně zakázáno ! Je zjevné, že tento stav měl velmi blízko ke stavu spokojeného prasete.
Stav "nespokojeného člověka" nastal teprve v důsledku Prvního Hříchu. Jestli tedy někdo tvrdí, že dává tomuto stavu přednost, pak tím vlastně vyslovuje svoji spokojenost se spácháním hříchu, který je navíc dědičný, takže je to i jeho hřích. No a neměl by snad věřící hříchů upřímně a kajícně litovat, má-li dojít spasení ???
Závěr je jasný : kdo dá přednost nespokojenému člověku, toho odnese Belzebub :-(
"neměl na práci nic jiného, než jíst ovoce a šukat s Evou."
VymazatNo, to bych s takovou jistotou netvrdil. Podle biblické zprávy se zdá, že Adam obcoval s Evou až po spáchání hříchu. Na druhou stranu je pravda, že podle Augustina - jak jsem si aspoň přečetl v jedné diplomce - k obcování došlo pravděpodobně už před hříchem, ovšem proběhlo, stručně řečeno, v jaksi jiném duchu.
"Je zjevné, že tento stav měl velmi blízko ke stavu spokojeného prasete."
To je docela zajímavý postřeh, díky.
"Jestli tedy někdo tvrdí, že dává tomuto stavu přednost, pak tím vlastně vyslovuje svoji spokojenost se spácháním hříchu, který je navíc dědičný, takže je to i jeho hřích."
Já bych k tomu teď napsal pouze toli, že alespoň podle katolické teologie by po "nespáchání" hříchu a tedy "složení zkoušky" by se Adam také transformoval ze "spokojeného prasete" do člověka, ovšem nikoliv nespokojeného, naopak zcela spokojeného.
Anonymní 20. 10. 2013 14:15: „Stav ,nespokojeného člověka‘ nastal (…) v důsledku prvního hříchu“
Vymazat… Souhlasím s tím, že to lze i takto formulovat. Nejsem naivní biblický fundamentalista a nemyslím si, že Genesis 3 je objektivním zpravodajstvím o tom, co si řekli Adam, had, Eva a Nejvyšší. Ale považuji onen biblický text za inspirovaný v tom smyslu, že vcelku srozumitelnou formou popisuje jistou charakteristiku, která patří k našemu lidství.
Tentýž komentář: „Věřící na boha, jak se o něm píše v Bibli, by si měl vybrat to prase. … Závěr je jasný: Kdo dá přednost nespokojenému člověku, toho odnese Belzebub.“
…Asi záleží trochu i na tom, jak tu Bibli čteme. Já osobně na takového boha, který by z nás chtěl mít prasata, nevěřím. A nemyslím si, že se o takovém bohu píše v Bibli. Biblický Bůh je natolik svrchovaný, že kdyby chtěl, aby lidská přirozenost měla velmi blízko k přirozenosti spokojeného prasete, tak by člověka prostě tak stvořil a žádný problém bychom tu neřešili. Ba obávám se, zda k tomu „jasnému závěru“ nenahnuli výklad Bible lidé, kteří chtěli mít moc a neuměli ji získat rytířštějším způsobem. Namluvili nevzdělaným bližním, že svět a lidi jsou dílem bůžka, jenž při jejich tvoření přecenil své schopnosti. A teď potřebuje právě je, aby nám říkali: „Držte se raději při zdi, svět je utvořen divně, své lidství potlačujte, dbejte úředních nařízení, tiše si chrochtejte a čekejte, až to tu skončí.“
Mirek 16. 10. 2013 13:44: „(Lidská) bytost nemůže neusilovat o své sebeuskutečněnění – pokud ví, že není sebeuskutečněna a pochopila, že je sebeuskutečnění jejím vnitřním cílem.“
OdpovědětVymazatAnonymní 17. 10. 2013 11:07: „Bůh nám dal možnost přemýšlet a tvořit … Chci být raději (…) nespokojeným člověkem, než spokojeným prasetem.“
…S oběma autory komentářů souhlasím v tom, že NA TOMTO SVĚTĚ – v nám DAROVANÉM ČASE je (nebo snad „má být“?) součástí našeho lidství touha být nespokojeným člověkem a nebýt spokojeným prasetem. A to bez ohledu jak na to, že nevíme, jak bude ten darovaný čas dlouhý, tak i na to, že nevíme, jak budeme v sebeuskutečňování, přemýšlení či tvoření úspěšní. Trochu problém vidím v myšlenkové indukci, jež od jakkoli dlouhého konečného času přechází k formuli „na věky“. Křesťanský pohled na věčnost je tuším poněkud jiný, než představa věčně planoucího jednorozměrného a jednosměrného času. Kdybych měl ambici působit tu coby hlasatel dobré zprávy, zvěstoval bych, že Bůh je velký a milostivý a že každý Sisyfos bude ze zajetí času vysvobozen. Dopustil bych se tím ale úchylky od tématu. Proto si dovolím toliko říci, že Jakubem položenou otázku s těmi dvakrát zvýrazněnými slovy „NAVĚKY“ zodpovědět neumím.
"Trochu problém vidím v myšlenkové indukci, jež od jakkoli dlouhého konečného času přechází k formuli „na věky“. Křesťanský pohled na věčnost je tuším poněkud jiný, než představa věčně planoucího jednorozměrného a jednosměrného času. "
VymazatK tomu bych poznamenal jen tolik, že pod termínem "navěky" lze myslet obojí a pro jádro otázky je vcelku jedno, kterou z variant budeme myslet.