Chystám se zde na pokračování zveřejnit svůj, pro mne celkem zásadní text, nazvaný "Problém etické legitimace filozofie", který loni vyšel v jednom filozofickém časopisu (zvědavci si mohou jistě již teď v googlu vyhledat ve kterém). Na pokračování proto, že je poměrně dlouhý, nicméně to teď není důležité. V tom textu totiž používám argumentaci, která by se snad do jisté míry dala nazvat "existencialistická". Následující příklad ji doufám trochu předem naznačí. Ukazuje totiž typ argumentace, kterou by se podle mne existencialistovi mohlo podařit do jisté míry odrazit kritiku z pozice realismu.
Tak tedy: mějme rozhovor aristotelského realisty s existencialistou. Realista kritizuje existencialismus za tezi, že existence předchází esenci a ukazuje proč. Existencialista však odpoví takto: "Dobrá, možná že existence nepředchází esenci, možná že je to naopak. Ale TO MY NESMÍME VĚDĚT! Popř. JAK VÍME, ŽE TO MŮŽEME VĚDĚT?"
Jak byste našemu existencialistovi odpověděli?
Na závěr bych ještě možná dodal, čím je pro mne existencialismus především. Není pro mne onou známou tezí, že existence předchází esenci, s níž nesouhlasím a která je celkem lehce vyvratitelná. Dnes nebo včera mne napadlo, že to, čím je pro mne existencialismus, by se snad dalo zjednodušeně vyjádřit Kierkegaardovou myšlenkou o tom, že se "myslí zpětně, ale žije dopředně". A všemi důsledky, které se z ní dají vyvodit. Přičemž bych to asi měl doplnit Sartrovým tvrzením, že jsme odsouzeni ke svobodě. Ač se ten pojem "odsouzenost" nemusí nikomu líbit, jistě je v tom skryt znamenitý postřeh: pokud jsme svobodni, nemůžeme nevolit. Neboť i nevolit je volba.
Mám trochu problém, komu v „rozhovoru aristotelského realisty s existencialistou“ stranit. Považuji se za kantovce značně sympatizujícího s existencialisme a s (nikoli echt aristotelským) realismem. Kdyby se v tom rozhovoru dostával do úzkých existencialista, chtěl bych mu pomoci asi takovouto nápovědou: „Aťsi je i ukázáno, že pro (běžná) jsoucna jejich esence předchází existenci. Ale člověk je jsoucno zcela zvláštní. Aťsi neumím exaktně dokázat, že má existence není otrockým uskutečňováním předem dané esence. Já svou svobodu nedokazuji, já ji žiji. Vím, že svoboda je zneužitelná a možnosti jejího zneužití se obávám – někdy snad až děsím. Ale nemohu a nechci se svobody vzdát – a proto jsem rozhodnut (nucen?) skrze svou svobodu pracovat na završení své esence. A jestli někdo nakonec zjistí, že to nedělám v souladu s jedinou správnou předem danou předlohou, nechť se zachová, jak mu jeho esence či existence káže. Ať to ponoří do velkorysosti nebo mě poběží udat, já jsem žil, jak jsem uměl.“
OdpovědětVymazatAle kdyby se ten existencialista na realistu moc vytahoval, asi bych chtěl pomoci realistovi. Jenže on by možná stál pouze o nápovědu sestavenou do sylogistických figur ještě by možná upřednostňoval u každého sylogismu dokonalý modus a já bych mu nejspíš pomocí těch Barbar, Celarentů a Darií napovídat nedokázal.