Několik poznámek ke zdravému rozumu

Nepopírám, že všeobecně užívaný (a to občas i mnou) pojem "zdravého rozumu" mi činí docela potíže. A to předem zdůrazňuji, že se nechci řadit mezi jeho "osvícené překonávače". Nicméně se domnívám, že s tímto pojmem jsou, minimálně z hlediska filozofie, vcelku objektivní problémy. V tomto textu bych si tedy chtěl na ten náš zdravý rozum trochu posvítit, a budu velmi rád, když v komentářích doplníte téma vlastními myšlenkami. Neučiním však pravděpodobně žádný závěr, neboť smyslem textu má být "pouze" otevření a stručný rozbor tématu - samozřejmě však s nadějí na nějaké konečné stanovisko.

Bylo by vhodné začít malým rozborem samotných pojmů, z nichž se inkriminovaný termín skládá. Nejprve tedy vezměme termín rozum. Nejde mi nyní o jeho podrobný filozofický rozbor, neboť na to nyní nejsem dostatečně vybaven a ani to v kontextu tématu není úplně potřeba. Rozum tedy budu chápat jako určitou mohutnost, inherující v člověku, která vytváří pojmy, skládá je v soudy a z těch pak tvoří úsudky, a kterou principielně mají všichni lidé, neboť je to to, co činí člověka člověkem. Vynechávám nyní námitky, jestli má rozum člověk v prenatálním stavu, člověk pouze vegetující (vlivem trvalého poškození mozku apod) a podobné případy, které nyní shrnu rozlišením mezi pojmy příčina a podmínka - totiž podmínka toho, aby se příčina mohla nějak projevit. Taktéž vynechávám otázku, jestli rozum inheruje v mozku - osobně se domnívám, že ne, ale opět, pro toto téma to není rozhodující.

Mnohem důležitější ale bude rozbor pojmu zdraví, protože ten je v tomto tématu klíčový. Zatímco rozum jsem označil jako určitou mohutnost, tak zdraví obecně lze označit jako kvalitu - ať už nějaké mohutnosti, nebo části nějakého organismu, těla apod. Zdraví lze tedy v přísném smyslu vztáhnout pouze vůči živým substancím a označuje správnost fungování dané mohutnosti, části organismu apod. Přičemž co konkrétně je v tom kterém případě správným a tedy zdravým fungováním, o to může být, a také v určitých případech fakticky je, veden spor. Klasickým příkladem je homosexualita, v roce 1990 vyškrtnutá světovou zdravotnickou organizací ze seznamu nemocí. Zkuste se zeptat, proč z takového seznamu nikdo nevyškrtnul chřipku nebo rakovinu, nebo proč se nemocní rakovinou či chřipkou nehlásí o spoustu svých "práv". A zdraví rozumu bude mít v tomto srovnání vcelku přirozeně blíže k té homosexualitě, než ke chřipce.

Zkusme nyní trochu "fenomenologicky" zjistit, co mají běžní lidé většinou na mysli, když mluví o zdravém rozumu a jak se k němu staví.

V první řadě je třeba říci, že se nikdo nedomnívá, že by jeho vlastní rozum byl nemocný, natož aby z toho vyvozoval nějaké praktické důsledky - např. v tom, že ani nebude vyslovovat své názory a bude se podřizovat autoritě ostatních. Podobná myšlenka se v různých obměnách opakovala od renesance/ranného novověku; uvedu její trefnou formulaci od Kanta: rozum je jediný dar, který příroda rozdělila spravedlivě, protože si nikdo nestěžuje, že ho má málo. Uznat, že mám nemocný žaludek, ruku či ledviny, nám nečiní žádný problém. Ale člověka, který by bez problémů tvrdil nemoc svého rozumu, jsem alespoň já v životě nepotkal. Pokud vy ano, rád se o dotyčném jedinci dovím více - byl by pro mne prvním svého druhu.

Když se zeptáme, co konkrétně lidé pojmem "zdravý rozum" myslí, pak se mi vcelku jednoznačně jeví, že se tím prakticky vždy míní souhrn nějakých určitých konkrétních náhledů na svět a věci v něm, nebo určité principy těchto náhledů. Dejme příklad: někdo řekne, že to přece dá zdravý rozum, že ten, kdo někoho chladnokrevně zavraždil, by za to měl být přísně potrestán. Myslím, že se shodneme na tom, že to je celkem nekonfliktní názor. Ale učiňme předmětem zdraví rozumu otázky jako původ člověka (stvoření Bohem nebo evoluce), identitu lidství (je-li zygota člověkem, či "shlukem buněk") nebo otázku, jestli má být Afrika zásobována kondomy, aby se nešířil AIDS. A jsme někde úplně jinde. V tu chvíli zde máme mnoho různých zdravých rozumů, které si vzájemně odporují a obviňují se z nemocnosti. A pokud si vzájemně odporují, tak prostě všechny zdravé být nemohou. Tedy nejsme-li hegeliáni.

To nás přivádí k dalšímu významu výrazu "zdravý rozum", s nímž se setkáme především v křesťansko-konzervativních kruzích. Domnívám se totiž, že se v těchto kruzích při užívání tohoto termínu de facto nemluví o zdraví rozumu, nýbrž spíše o jakémsi mravním zdraví. Problém mohutnosti poznání a jeho správné funkčnosti je zde tedy převeden spíše na zdraví vůle a příčina chybných náhledů je kladena spíše do mravní špatnosti a nezřízenosti vášní. Nelze jistě popřít, že to v mnoha případech je/může být pravda. Nicméně dle mne silně hrozí, že se takto všechny problémy, jež souvisí s kognitivním rozměrem člověka, univerzálně (a nelegitimně) převedou na mravní základ. Mohli bychom se pak dostat až k popření mravně nezaviněného omylu. Na druhou stranu jsem si v této argumentaci vědom, že nesmím sklouznout po kluzkém svahu.

A ještě by asi bylo dobré dodat - i když je to víceméně jen rozvedení prvního významu pojmu zdravý rozum - že  se tento termín váže se souhrnem určitých konkrétních náhledů, nakolik je většinově sdílen určitou společenskou skupinou v určité historické epoše. Tak mohl být předmětem zdraví rozumu např. náhled, že se slunce otáčí kolem země.

Z výše uvedeného lze myslím vyvodit jedno zásadní rozlišení: termín zdraví je přímo úměrně tím více neproblematický, čím více je objekt zdraví či nemoci tělesný/hmotný, a tím více problematický, čím více je objekt zdraví či nemoci něčím duševním/duchovním. Jediným případem který mne napadá, a který toto rozdělení může zkomplikovat, je výše zmiňovaná (homo)sexualita, neboť je zde otázkou, nakolik je tento rozměr lidství něčím tělesným a nakolik něčím duševním. Ale to zde nehodlám řešit.

Když před pár lety Václav Klaus odmítal podepsat přejmenovanou Evropskou ústavu alias Lisabonskou smlouvu, měla se skupina lékařů tajně dohodnout, že jej prohlásí za nesvéprávného a že tudíž smlouvu místo něj podepíše někdo jiný, svéprávný. To je příklad, který nám, připomene kam vede akcent na dichotomii zdraví/nemoc (na úkor dichotomie pravda/omyl), což nakonec známe velmi dobře z historie. Totalitní režimy a jejich aparáty likvidovaly své odpůrce jejich zavíráním do blázinců jako duševně nemocné. Nemusíme ale chodit až tak daleko. Ten, kdo v dané společnosti, sdílející určitá přesvědčení a zvyky nějak vyčnívá, je z pohledu toho, co tato společnost označuje za věc zdravého rozumu, nahlížen jako divný - jako někdo, s kým by bylo potřeba něco udělat, nějak jej uzdravit, a to v posledku i násilím, pokud to nepůjde jinak a bude to k jeho dobru. V této souvislosti jsem si vybavil první kapitolu Chestertonovy Ortodoxie nazvanou "Maniak". Chesterton tam rozhodně vychází právě z oné dichotomie zdraví-nemoc jako základu celé své "filosofie zdravého rozumu", jak ji nazývá. Jestli se v tom nějak odráží jeho britství, příslušnost k zemi common sense, si netroufám tvrdit, nejsem jeho znalec. Jako ortodoxní katolík Chesterton vychází z nepopiratelného faktu dědičného hříchu, přičemž z jakéhosi "psychologického ohledu" vůči ateistům či modernistům jeho doby, kteří popírají peklo, jej nahradí blázincem, který dotyční zatím nepopírají. Kapitolu velmi doporučuji k přečtení, nyní z ní ocituju jen onu pro mne vrcholnou, takřka "voluntaristickou" pasáž, při jejímž čtení mne skoro mrazí:

"Současná vědecky orientovaná společnost důrazně varuje před přemýšlením o smrti. Smrt je fakt, ale považuje se za morbidní fakt. A ve vztahu k lidem, jejichž morbidita se stává mánií, dbá moderní věda o čistou logiku ještě méně než tančící derviš. V takových případech nestačí, aby nešťastník toužil po pravdě; musí toužit po zdraví. Nezachrání ho nic než slepý pud po normalitě jako u zvířete. Duševní poruchy se nelze zbavit pouhým myšlením, protože je to právě orgán myšlení, který onemocněl, stal se neovladatelným a jakoby závislým. Záchranu muže poskytnout jedině vůle nebo víra. Jakmile se začne pohybovat jen rozum, pohybuje se v starém vyjetém logickém kruhu stále dokola, jako cestující třetí třídy Lon-dýnské okružní dráhy bude jezdit stále dokola, dokud se nevzchopí k ráznému a tajemnému úkonu vůle a nevystoupí na Gower Street. Všecko tu závisí na rozhodnuti; dveře nutno zavřít navždycky. Každý lék je zoufalým pokusem. Každé vyléčení je zázrak. Léčit šílence není disputace s filozofem; je to vymítání ďábla. A třebaže lékaři a psychologové postupují při této práci zcela klidně, jejich přístup je hluboce netolerantní - tak netolerantní jako Krvavá Marie. Podle jejich názoru musí člověk přestat myslet, chce-li žít. Doporučuji vlastně intelektuální amputaci. Pohoršuje-li tě tvá hlava, utni ji; neboť je lepší vejít do nebeského království nikoli jako dítě, nýbrž i jako hlupák, než být s celým svým intelektem uvržen do pekla - nebo do bláznice."

Kam podobný přístup může vést a jaká jsou jeho nebezpečí, jistě tušíte - v podstatě jsem je už naznačil. Na druhou stranu nelze vůbec principielně vyloučit - alespoň pro nás, co uznáváme existenci nějaké zcela objektivní pravdy (nyní bez ohledu na to, co konkrétně jí je) - že mohou existovat situace, které jiné řešení těžko umožňují.

Co se týče čistě oblasti filosofie, jsem osobně proto, aby se v jejím rámci, nakolik je to možné, termín zdravého rozumu nepoužíval vůbec, alespoň ne pokud by měl být používán jakožto jakýsi princip, mezník, k němuž se budeme při argumentaci odvolávat. Takové náznaky jsem zpozoroval např. v knize Filosofie dle zásad sv. Tomáše Akvinského od legendárního českého tomisty Josefa Pospíšila. Avšak je-li to opravdu zcela možné, to je v tuto chvíli těžko říct.

Tím bych svůj dnešní komentář k termínu zdravý rozum ukončil. Nesliboval jsem žádný jednoznačný závěr, ostatně název příspěvku hovoří o několika poznámkách. Spíše bych rád na toto téma vzbudil diskuzi v komentářích pod článkem. A jinak, pokud někdo víte o nějaké zajímavé knize nebo článku na toto téma, např. o historii tohoto pojmu, určitě mi dejte tip. Díky předem.