česky:
Přemýšlel jsem o tom, že bych aspoň některé své příspěvky z tohoto blogu přeložil do angličtiny a umístil je na samostatný paralelní blog. Nevím zda to někdy udělám, nicméně alespoň dnešní kratinký příspěvek bude bilingvní.
Předpokládejme, že jsem si ustanovil cíl "zničit v sobě motivaci k jednání 'M'". Otázka zní: může mne k dosažení tohoto cíle motivovat právě ona motivace M?
Zdá se mi to být nemožné. Co myslíte vy? Máte někdo s něčím podobným nějakou zkušenost?
english:
I have thought of translating at least some of my posts from this my blog into english and placing it on separate blog. I don´t know whether I do it sometime. Nevertheless, todays´ short post will be bilingual.
Let´s suppose that I have set a goal for myself: the goal is "to destroy motivation to acting 'M' in myself". Now the question is: could I be motivated to acheive this goal just by this motivation M?
It seems impossible to me. What do you think? Does anybody have any experience with something like that?
Moc nerozumím, co chceš říct. Chápu to správně, že "M" je nějaké konkrétní jednání? Pak to podle mě znamená, že mám sklon (motivaci) k jednání "M" a z nějakého důvodu se mi tahle moje motivace nelíbí, tj. mám protimotivaci, a tato protimotivace je silnější než "M". Pak samozřejmě zdrojem protimotivace je samozřejmě ta motivace "Mů, ale jen nepřímo - že ve mně vzniká ta protimotivace právě proto, že mám ještě tu motivaci M. Až (pokud) se podaří zrušit motivaci M, vymizí i protimotivace.
OdpovědětVymazatZajímavější to bude, pokud bychom za M považovali VŠECHNY motivace, tj, šlo by nám o nějakou stoickou ataraxii nebo budhistický bezzájem, vymizení žádost vůbec. Pak je to podle mě žádost, jejímž cílem je vymizení žádosti, tj. likvidace sama sebe. Zatímco v tom prvním případě, kdy je M jen nějaká konkrétní motivace, s ní motivace nebyla totožná ani v ní nebyla zahrnuta, zde už lze podle mne v nějakém logickém smyslu říct, že motivace odstranit všechny motivace je jednou z motivací, takže chce nakonec odstranit i sama sebe, tj. vlastně jen díky motivaci můžeš odstranit motivace. Logický paradox to ale podle mne není ani v tomto případě.
Pod M jsem opravdu myslel motivaci, nikoliv jednání - vidím, že se mi to stále nepodařilo úplně srozumitelně vyjádřit.
VymazatTakže zajímavý je Tvůj druhý odstavec. Nejprve bych dal možná takové přirovnání: a sice sebevraždu. Sebevražda je vlastně proces, kdy se chceš zbavit bytí. Ale čím to uděláš? No jedině bytím! Abys mohl zničit své bytí, potřebuješ paradoxně své bytí. Jenomže u sebevraždy jde o to, že tvou touhou je nebýt, nikoliv nemít touhu být. Eliminace touhy nebýt je jakýmsi vedlejším efektem touhy nebýt, nikoliv to, na co cílí tvé úsilí. A u toho budhismu jde o touhu, či spíš meta-touhu netoužit. Dosažení nirvány je jakási duchovní sebevražda a těžko si dovedu představit její dosažení bez touhy jí dosáhnout - resp. zároveň usilovat o nirvánu a zároveň netoužit po nirváně.
No a teď k té mé otázce. Psal jsem obecně o motivaci M, ale abych byl konkrétnější, mohu mít na mysli dvě Augustinovské meta-motivace plynoucí z lásky obce Boží (tedy lásky k Bohu) a lásky obce pozemské (lásky k sobě) - ta druhá je právě ta motivace M. Podle mne (věřící, ale možná kterýkoliv, pokud bychom Boha nahradili evolucí, světovým duchem atp.) člověk cokoliv dělá, dělá v posledku vždy z jedné z těchto dvou kontradiktorních motivací. A otázka nyní je, zda pokud si dám za cíl zničit v sobě tuto motivaci M, tak zda mne k tomu může motivivat právě tato motivace M. Tedy zda kvůli sobě mohu chtít nic nedělat kvůli sobě. Zda kvůli non-A mohu chtít A. Je zde rozdíl vůči sebevraždě a nirváně: zatímco sebevražda a nirvána znamenají konec Tvého bytí, zde víš, že budeš existovat dále.
Vychází mi to tak, že pokud bych to zničení motivace M bral jako sebevraždu, pak by k ní asi bylo možné mít tu stejnou motivaci M, ale pokud ne, pak si to nedovedu představit.
To jsem pochopil, že myslíš motivaci, ale motivace je přece motivací k něčemu, ne motivací obecně, a to něco je nějaké jednání. Třeba motivace přežít je motivací jednat tak, abych přežil.
VymazatU té sebevraždy: neřekl bych, že sebevražda je touhou nebýt: spíš bych řekl, že je touhou zbavit se utrpení (minimálně třeba nudy či pocitu nesmyslnosti) a to bytí se s tím utrpením "sveze". To je podle mě stejné pro budhistu i nebudhistu. Akorát pro budhistu sebevražda nic neřeší, protože věří v reinkarnaci (i když problematicky, protože nevěří ve stálou osobnost, ale to teď nechme být).
Ten "paradox" - ne logický, spíš existenciální - je podle mě v tom, že aby ses mohl rozhodnout, že nechceš být, musíš napřed být: že rozhodnutí pro nebytí předpokládá bytí. Podobně nemáme žádnou záruku, že je pro nás dobré poznat pravdu o sobě a světě, ale abychom zjistili, zda to dobré je nebo ne, musíme tu pravdu poznat, usilovat o to - i s tím rizikem, že výsledkem bude poznání "je pro nás špatné znát pravdu".
Pokud jde o motivaci sebelásky versus lásky vně: podle mě jde vždy o sebelásku. Akorát co znamená sebeláska? Myslím, že sebeláska je touha po sebeuskutečnění, naplnění své přirozenosti nebo - pokud je ta přirozenost nekonečná - její nekonečné prohlubování ve smyslu bytí na cestě toho nekonečného prohlubování, ve správném směru. Pokud poznávám nějaké věci, které mě na té cestě drží, pak jsou mými hodnotami. Mít hodnotu, prožívat ji, ale znamená přímý postoj k této hodnotě, ne nějaký zprostředkovaný vztah k hodnotě jako k něčemu instrumentálnímu pro můj pocit, protože takový vztah by mi právě tu hodnotu znemožnil prožívat, zničil by ji jako hodnotu, takže bych své přirozenosti nedosáhl. V tomto smyslu se opravdu musím soustředit na tu hodnotu, je to něco jako "kdo svůj život pro mě ztratí, nalezne jej". Zaměřenost na hodnotu jen jako na něco instrumentálního je podobná kýči, jak se vymezuje kunderovsky jako "druhá slza", dojetí z vlastního dojetí - tohle je věc, kde vnímám silné propojení mezi etikou a estetikou, dobrem a krásou. Takže v tomto smyslu - přesně v tomto smyslu - opravdu platí, že sebeláska je motivací ke zničení sebelásky, ovšem ve smyslu "sebe" jako nějakého zrcadla odrážejícího mé hodnoty a bránící jim proniknout hlouběji do mě. Kdysi dávno - snad v roce 1990 - jsem napsal takovou krátkou úvahu (už ji nemám) o tom, že člověk, aby byl dobrý, nesmí vědět, že je dobrý, nesmí si to o sobě myslet. Dneska bych to asi takhle přesně nenapsal, ale pořád bych řekl, že tahle reflexe hrozí právě tím zrcadlením a oslabením hodnot, takže je lepší zaměřit tu reflexi jen na své skutky (zda byl ten či onen dobrý nebo ne) a ne na sebe jako osobu.
"motivace je přece motivací k něčemu, ne motivací obecně"
VymazatTo jo, ale v rámci těch dvou Augustinovských motivací by se ty motivace obecně taky daly vyjádřit jako motivace k něčemu. Např. motivace k tomu, abych každým sebemenším mikroskutkem výhradně plnil vůli Boha (ve smyslu Scotovské divine law theory), i kdyby to pro mne mělo být objektivní zlo (což nesmím vědět, nesmím nad tím přemýšlet, jak uvádíš později) a proti tomu motivace každým sebemenším mikroskutkem uskutečňovat sebe, tak jak to píšeš později.
"neřekl bych, že sebevražda je touhou nebýt: spíš bych řekl, že je touhou zbavit se utrpení (minimálně třeba nudy či pocitu nesmyslnosti) a to bytí se s tím utrpením "sveze". "
To máš pravdu, díky za upozornění.
"Podobně nemáme žádnou záruku, že je pro nás dobré poznat pravdu o sobě a světě"
Ano, viz můj text o etické legitimaci filosofie, o němž bych tak hrozně potřeboval, aby se jím pořádně zabývali všichni fuchsovci, sousedíkovci a všichni ...
"Mít hodnotu, prožívat ji, ale znamená přímý postoj k této hodnotě, ne nějaký zprostředkovaný vztah k hodnotě jako k něčemu instrumentálnímu pro můj pocit, protože takový vztah by mi právě tu hodnotu znemožnil prožívat, zničil by ji jako hodnotu, takže bych své přirozenosti nedosáhl."
Zhruba rozumím. Je to asi podobné tomu tvrzení, že štěstí nás "nenápadně dožene zezadu", že o něj nesmíme usilovat přímo. Jenže podle mne je právě vždy možné říct, a v křesťanském myšlení se tato myšlenka samozřejmě objevovala (nejpozději u Ockhama s jeho "člověk může chtít nebýt šťastný") něco ve smyslu "i kdyby mne to štěstí nikdy nedohnalo, i kdybych měl být navěky nešťastný a zakoušet peklo, stejně budu konat jen dobro + Boží vůli". A trpím právě demotivujícím pocitem, že člověk toto de facto říct musí, že jedině tady je esence morálnosti, což je samozřejmě strašně hororové (vybavuje se mi v této souvislosti píseň od Znouzectnosti "Poutník a déšť" - https://www.youtube.com/watch?v=TSAhRiOV1b0)
"Kdysi dávno - snad v roce 1990 - jsem napsal takovou krátkou úvahu (už ji nemám) o tom, že člověk, aby byl dobrý, nesmí vědět, že je dobrý, nesmí si to o sobě myslet."
Ano, s tím bych souhlasil, a ladí s tím i ono biblické "ať neví levice, co činí pravice", nebo to "svaté pokrytectví" postícího se, který má předstírat, že se nepostí, aby to jeho okolí nepoznalo a nechválilo jej. A právě to je pro mne hrozná otázka - proč to vlastně je tak, že poznání vlastního dobra má ten efekt, že to dobro vlastně ničí - protože to, že je to zrovna takto, se mi jeví být dost nahodilé. Jestli tou příčinou je prostý ontologický fakt, že nejsme Bohem (což je pro mne docela tragická varianta, ale muselo by se to detailněji rozebrat, jestli to z toho opravdu plyne), a nebo je to z hlediska křesťanství, resp. při předpokladu jeho pravdivosti, důsledek prvotního/dědičného hříchu.
"Mít hodnotu, prožívat ji, ale znamená přímý postoj k této hodnotě, ne nějaký zprostředkovaný vztah k hodnotě jako k něčemu instrumentálnímu pro můj pocit, protože takový vztah by mi právě tu hodnotu znemožnil prožívat, zničil by ji jako hodnotu, takže bych své přirozenosti nedosáhl."
Pokud to není moc osobní, zakusil jsi někdy prožitek právě tady toho, co jsi teď popsal - tj. přímé prožívání hodnoty, nezkažené tím pojetím hodnoty jako prostředku k cíli-prožitku? Dost by mne zajímalo, jaké to vlastně je ....