Pro Boha a pro nás: kritika

Ve filosofických diskuzích a polemikách se běžně pracuje s rozlišením hledisek, z nichž se na problém díváme. To je v principu samozřejmě zcela v pořádku a správné, až banální - bez toho by se většina debat nemohla vůbec uskutečnit a pokud by se uskutečnily, byly by zcela k ničemu. V rámci aristotelsko-scholastické filosofie však existuje jedno takové rozlišení, které mne osobně jednak dost znepokojuje, jednak podle mne dost skřípe co do své konzistence. To píšu i přes vědomí, že vím, že v daném případě se jedná o manévrování v oblasti pro lidský intelekt velmi obtížné. Jde o rozlišení, kdy se řekne, že věc se má jinak z hlediska Boha a jinak z hlediska našeho, lidského. Nejtypičtějším příkladem, kdy se toto rozlišení použije, je problém vztahu času a věčnosti. Totiž řekne se, že "pro nás", tedy z našeho hlediska, se vše odehrává v čase, protože jsme v čase. Ale jelikož Bůh je mimo čas, tak z jeho hlediska je pouze trvalé, nepomíjející TEĎ, bezčasá přítomnost. V praxi to znamená, a takto to také občas od lidí můžete slyšet nebo si přečíst, že náš život před očima Boha "už" celý proběhl - ale z našeho pohledu samozřejmě ne. Jiným příkladem může být existence člověka nahlížená z hlediska toho, jestli je dobrá, a jestli je lepší než jeho neexistence. Předpokládám, že většina lidí (ač já osobně mám pochybnosti, jestli bych se do ní započítal) by řekla, že jejich existence je dobrá, a že je lepší, než jejich neexistence. Řekli by, že jsou rádi, že existují, a jejich existence jim není lhostejná; nechtěli by neexistovat. "Pro mne je lepší, že existuji, než kdybych neexistoval", šlo by to vyjádřit jinak, v přímé řeči. Ale pro Boha? Můžeme říci, že je pro něj lepší, že existuji právě já a ne někdo jiný, který mohl existovat místo mne?¹ To těžko. Bůh, subsistující dokonalé bytí, esence totožná s existencí, miluje především ba výhradně sebe a nic mu nechybí, protože kdyby chybělo, nebyl by Bohem. Tak pro něj nemůže být lepší ani má existence, ani má neexistence; obojí jsou mu logicky v nějakém smyslu "lhostejné".

Jaký je problém v tomto rozlišení na hlediska "pro Boha" a "pro nás"? V tom, že se zdá implikovat jakýsi perspektivismus. Jeden to vidí tak, druhý jinak. Bůh vidí náš život jako již proběhlý, člověk vidí svůj život jako právě probíhající. Na to by se dalo odpovědět: vždyť ale v běžném životě provádíme taková rozlišení, a žádný perspektivismus to neimplikuje. Pokud se např. na nějaký problém dívá nějak ekonom a jinak ekolog, tak z toho nijak neplyne jakási esenciální nepoznatelnost té věci, nebo její bytostná rozpolcenost, jíž není možno sjednotit. Oba totiž nahlíží jiný aspekt daného problému, či dané věci. To je jistě pravda, ovšem mám za to, že u hledisek "pro Boha a pro nás" je odlišná situace. Tam se totiž nenahlíží aspekty věcí. Můj život, nakolik je celkem, nevykazuje nějaké aspekty. Je to jedno a totéž jsoucno, ať už z toho či onoho hlediska. Stejně tak, pokud mám navázat na onen výše uvedený příklad s otázkou dobrosti a "lepšosti" mé existence z hlediska pro Boha a pro mne, pak (ontologické) dobro je transcendentální pojem a tam lze opět těžko rozlišovat nějaké aspekty; aspekt je totiž vždy něco částečného, ovšem pojem jsoucna není z části jeden, z části dobrý, z části pravdivý atp. Respektive: pokud si někdo myslí, že ty aspekty opravdu rozlišovat lze, nechť ukáže jak a podívám se na to. Do té doby však počítám s tím, že to nelze.

Takže problém perspektivismu je aktuální a vážný. Pro objektivistickou, realistickou filosofii je však perspektivismus nepřípustný a mylný. Podle realistické filosofie totiž existuje pohled Božího oka, a nejen to, náš rozum má na něm dokonce určitý, byť minimální podíl. Z toho plyne, že pokud existují nějaké dvě perspektivy, jež fenomenicky vykazují nejen odlišné, ale dokonce vzájemně rozporné náhledy, potom musí existovat cesta k jejich bezrozpornému smíření. A kde jinde ji hledat, než v takovém hledisku, které se postaví jakoby "nad" obě tyto perspektivy? Tak v případě příkladu s hlediskem ekonoma a hlediskem ekologa by se mohlo zaujmout např. hledisko filosofické, které se jeví vůči nim jaksi nadřazené (zdravím postmodernisty a scientisty), protože může nahlédnout oba jmenované obory z hlediska toho, co je jim nutně společné. Tuto možnost však nemáme, řešíme-li vztah hledisek pro Boha a pro nás. Nejen, že nejsme Bohem, ale navíc tento vztah řešíme pomocí královny věd - filosofie, která v případě metafyziky nad sebou již žádné vyšší, nadřazenější hledisko nemá. Jak hledisko "pro Boha", tak hledisko "pro nás" tematizujeme toutéž metodou a v této metodě nám vycházejí rozporné výsledky: jednou je lidský život trvalým teď, jednou je existencí časovou, probíhající, tedy je "non teď". Jednou je lidská existence lepší než její neexistence, podruhé není. Zde může filosof stále zkusit přijít s rozlišením: lidská existence je a není lepší než neexistence sice zároveň, ale nikoliv ve stejném ohledu. Jenže co je ohled jiného, pokud ne hledisko nebo aspekt? Aspekty v transcendentálních pojmech jsem, ač otevřen protiargumentům, zatím důvodně vyloučil, a o problémech hledisek jsem právě psal. Jediné, co mne napadlo je, že i v hlediscích existuje nějaké další rozlišení na typy hledisek, pomocí nejž by se dal celý problém vyřešit. Já ovšem o takovém dělení nevím a nemám důvod předpokládat, že existuje. Navíc, v tomto textu se chci snažit především ukázat problémy onoho rozlišení na hlediska "pro Boha" a "pro nás", a tím podnítit jeho zastánce k jeho obhajobě, nebo opuštění, pokud jej obhájit nedokážou. Jedna teoretická možnost obhajoby je právě ona subtilní diferenciace v pojmu hledisko, a pokud s ním někdo přijde, bude mne to samozřejmě zajímat.

V metafyzice, jak tvrdí Roman Cardal, se musí vyloučit představivost. Ta do metafyziky nepatří a metafyzické zkoumání korumpuje. Souhlasím s tím, ale přesto se domnívám, že v tomto případě nám určitá představivost může v něčem pomoci. Níže jsem se totiž pokusil graficky znázornit tři možné vztahy hledisek pro Boha a pro nás, kde hledisko je představeno kruhem. Co do kombinatorických možností samozřejmě nejsou všechny, ale znázornil jsem pouze ty, které považuji za dostatečně odůvodněného kandidáta na smysluplnost takového zobrazení.¹ Ke každému z těchto zobrazení pak uvedu důvody, v čem z hlediska věrné reprezentace vztahu hledisek "pro Boha" a "pro nás" spočívají výhody daného zobrazení a v čem naopak jeho problémy. Pojďme tedy na první z nich.

Tento obrazec má znárornit situaci, kdy by hledisko pro Boha a hledisko pro nás neměly naprosto nic společného. Hledisko "Pro Boha" by jakýmkoliv sebemenším způsobem nezahrnovalo hledisko "pro nás" a vice versa. Toto chápání těchto dvou hledisek se však z hlediska realismu ihned ukazuje jako neprůchozí. Proč? Jednak, jak jsem psal, v realistické filosofii má rozum určitou "participaci na Božím oku", kde Boží oko však nutně reprezentuje hledisko "pro Boha". To však v tomto znázornění principielně není možné, neboť kruhy se ani nedotýkají. Navíc, my lidé jsme určitým způsobem permanentně přítomni v hledisku "pro nás", ovšem dle realismu tvrdíme, že existuje i hledisko "o sobě". Mohli bychom však existenci takového hlediska vůbec objevit čistě racionálně (tedy bez pomocí případného zjevení), pokud by se kruhy ani nedotýkaly? Dle mne nemohli, což je další argument proti tomuto znázornění. A do třetice, kdyby nějaký realista přijmul toto znázornění, pak by mu mohl na rameno ihned zaklepat postmodernista a říci mu: "tímto jsi uznal, že já, postmodernista, jsem vyhrál, neboť z tohoto znázornění plyne, že zde existuje určitá absolutní diference, která je principielně nepřekročitelná; to ovšem vyvrací Tvůj realismus, především tezi o jednotě všeho jsoucího. Uznal jsi tím, že zde existuje určitá "teorie dvojí pravdy", totiž pravdy pro nás a pravdy pro Boha, což opět odporuje Tvé tezi o jednotě a jedinosti vší pravdy." Sečteno a podtrženo, první schéma je neprůchozí. Hodit se může např. takovému Karlu Barthovi, možná Kierkegaardovi, ale realistům ne. Pojďme tedy na další.

V tomto znázornění se tedy kruhy již dotýkají, a to právě v jednom bodě. Jak to interpretovat? V první řadě zde odpadají všechny výtky z minulého obrazce, a to prostě proto, že zde již existuje kontakt mezi kruhy, byť minimální. V čem je tedy problém? Otázka je, jak interpretovat to místo dotyku konkrétněji. Co si pod ním konkrétně představit, co za něj dosadit, a jaké důsledky z toho plynou? Na jedné straně jsem napsal, že rozum má podle realistů určitou - byť minimální - participaci na "pohledu Božího oka". Zároveň však platí, že my jsme permanentně v hledisku "pro nás". I kdybychom nějak vstoupili do onoho místa dotyku, resp. nakolik v něm díky svému rozumu jsme, stejně nepřekračujeme náš omezený pohled.

Je zde jedna možnost, ale ta už přesahuje meze filosofie. Totiž, pokud si za ony kruhy dosadíme nikoliv hlediska, nýbrž ty, kdo daným hlediskem disponují - totiž člověka a Boha - pak se do toho bodu dotyku dostává ten, kdo je zároveň člověkem a zároveň Bohem, pokud je ovšem něco takového ontologicky možné. Je všeobecně známo, že v křesťanském náboženství je právě takovýmto bohočlověkem Ježíš z Nazareta. Otázkou ovšem zůstává, co by v jeho případě plynulo pro námitku nepřekročitelného perspektivismu těchto hledisek. Zdá se, že pro Bohočlověka by tento perspektivismus neplatil, ovšem stále by platil pro nás, pouhopouhé lidi. To se zdá implikovat nepřekonatelné problémy, jelikož ani podle křesťanského náboženství se nikdy v tomto světě nemůžeme stát bohočlověky. Navíc, z hlediska křesťanství, alespoň katolického, by z toho plynulo, že Bůh se v každém možném světě musel stát člověkem ve smyslu, že musel sestoupit na tuto zem: jinak by Bůh nemohl překročit (byť neomezené) hledisko "pro Boha" a platila by postmodernistova námitka. S nutným vtělením by asi neměl problém Anselm z Canterbury, ovšem mělo by s tím vážný problém magisterium katolické Církve, podle níž je sestup Boha na zem naprosto svobodný a nenutný akt Boží. Křesťanství by se pak s celým problémem mohlo vyřešit "splachovacím" způsobem, totiž tvrzením, že celá věc je tajemství, ovšem potom lze snadno namítnout, že poukaz na tajemství je jen pochybným manévrem, jež má zakrýt nehodící se rozpory.

Pojďme na poslední schéma.

V tomto znázornění opět odpadají všechny námitky, které platily u prvního znázornění. Navíc má toto schéma další výhodu: dobře znázorňuje, že zatímco hledisko "pro nás" je značně omezené, hledisko pro Boha je neomezené; Bůh vidí mnohem víc, než my ve svém omezeném pohledu, ovšem vidí to stejné, co my. Omezení schématu je v tom, že by mohlo zavdat k myšlence, že Bůh vidí stejným typem hlediska jako my, akorát toho vidí kvantitativně více; tak to ale není. Výhodou tohoto hlediska ale naopak je, že může dobře zodpovědět námitku perspektivismu hledisek: Bůh totiž nejen vidí nekonečně více, než my, ale zároveň je dle schématu schopen vidět i hlediskem pro nás: mohla by totiž zaznít námitka, že kdyby takto vidět nemohl, nebyl by všemohoucí. Ovšem hlavně: tím, že je hledisko "pro nás" v určitém smyslu podmnožinou hlediska "pro Boha", je možno říci, které z těchto dvou hledisek je to skutečně objektivní; a to je samozřejmě hledisko "pro Boha".

Z toho ovšem paradoxně plynou určité problémy, které je třeba uznat. Např. ohledně vztahu času a věčnosti toto schéma říká de facto to, že objektivní je věčnost a čas je pouze "náš epistemický způsob zakoušení věčnosti". Tzn. že čas je věčnost zakoušená člověkem, pokud žije na této zemi. Taková interpretace se ale nezdá dobře odpovídat naší běžné zkušenosti a navíc by zřejmě byla vážným ohrožením svobodné vůle, kterou realisté zastávají. Ohledně příkladu, je-li pro nás lepší existovat než neexistovat zase platí, že objektivně to není ani lepší, ani horší, je to lhostejné; jestliže je to tak pro Boha, pak logicky i pro nás. To ale naší zkušenosti opět neodpovídá zcela neproblematicky. V rámci tohoto znázornění tedy musíme řešit, proč to tak je, že naše zkušenost se zdá být jiná, než jak by mělo plynout z tohoto schématu. A já se přiznám, že toto řešení zatím neznám.

Suma sumárum: první znázornění lze dle mne vyloučit jakožto kandidáta na řešení problémů vztahu našich dvou hledisek. Druhé dvě schémata sice jisté problémy řeší, ale některé ponechávají popř. vytvářejí. Ve výsledku není zcela uspokojívé ani jedno. Lze na základě toho rozlišení na hlediska "pro Boha" a "pro nás" odmítnout? To by asi nebylo tak jednoduché. Respektive: neznám žádné schůdné alternativní řešení. Ovšem z toho, že jej neznám, neplyne, že musím podržet toto.

Myslím si, že nyní jsou na tahu ti, kteří toto hledisko zastávají a kteří jej používají určitým "splachovacím" způsobem, kterým lze univerzálně odrazit určitý typ námitek. Problémy tohoto rozlišení jsem ukázal myslím dostatečně a domnívám se, že je nelze ignorovat.

Poznámky:
1. Např. těžko lze vztah těchto hledisek zobrazit jako dva překrývající se kruhy. To by totiž znamenalo, že tat hlediska jsou identické, což je ovšem v rozporu s výchozím předpokladem.