sobota 8. února 2014

O jednom filosofickém minizážitku

Bylo to někdy v roce 2006, tedy v době, kdy jsem filosofii neřešil a nebyl to můj „koníček“ (pokud se takové přízvisko vůbec dá filosofii přisoudit). Sepisoval jsem průběžně jistý text, v němž jsem se potřeboval dotknout tématu závislosti stvoření na Bohu. A o jádro onoho uvažování a jeho prožití bych se nyní rád krátce podělil.

Nejprve jsem před sebou měl, zjednodušeně řečeno, tezi, že úplně všechno závisí na Bohu. Nemyslel jsem ji tenkrát samozřejmě dostatečně rozlišeně, filosoficky prosvětleně, ale v základu jsem dobře chápal, o co jde. A protože jsem tenkrát řešil určité své problémy, šlo mi i v této věci především o mne. Tedy, myslel jsem na to, že ve všem zcela závisím na Bohu.
A najednou jsem si tak nějak více uvědomil, že si to uvědomuji – to, že ve všem závisím na Bohu, že vše, co jsem a mám, je od něj. A jaký to mělo v tu chvíli důsledek? Nesmírně zajímavý: vyvstanul totiž ve mne ihned pocit, že jsem se právě skrz to uvědomění z té závislosti nějak vysmekl! Vzhledem k tomu, jak jsem tu pravdu o své univerzální závislosti na Bohu v sobě zakoušel, bych ten pocit přirovnal k tomu, jako když jste hrozně dlouho pod vodou a najednou – po té, co jste se z nějakého důvodu nemohli dlouho dostat nad hladinu – se s úlevou nadechnete.
To byla ovšem jen první fáze onoho myšlenkového procesu. Druhá fáze přišla ihned za ní. Totiž, ač filosoficky neškolený člověk, přesto jsem si vzápětí autoreflexivně uvědomil, že skutečnost, že si to uvědomuji – tedy že si uvědomuji to, že ve všem závisím na Bohu – je také od Boha, že je Jím způsobená, že na něm závisím i v tomto. Že jsem se tedy z této závislosti nevysmekl. A že po tom úlevném nádechu jsem opět zpátky pod vodou a nemohu dýchat. Svou snahu o „vysmeknutí“ jsem najednou nahlížel stejně jako barona Prášila, který se snaží vytáhnout z vody za své vlastní vlasy. Protože pokud bych si opět autoreflexivně uvědomil, že si uvědomuji svou předchozí autoreflexi, pak bych si ihned uvědomil, že i toto „meta-uvědomění“ je od Boha - a tak dále do nekonečna, jako když pes v kruhu honí svůj vlastní ocas. A pocitově-prožitkově nemohu nepřiznat, že jsem zakoušel zklamání. Jako bych až trošku „fyzicky“ cítil tu „nemožnost se nadechnout“.

Píšu o tom všem proto, že i po těch letech pro mne zůstává tento „zážitek“ docela záhadný. Vyjadřuje totiž podle mne jeden naléhavý filosofický problém, který jsem dosud nevyřešil. Formuloval bych jej otázkou ke čtenářům: jak to, že onen pocit „vysmeknutí“ se z oné univerzální závislosti byl způsoben PRÁVĚ UVĚDOMĚNÍM SI této závislosti? Uvědomění si něčeho je akt takřka totožný s aktem autoreflexe, s aktem návratu rozumu k sobě samému. Podle klasické anticko-scholastické filosofie právě tento návrat rozumu k sobě samému zakládá možnost sebekontroly, moci nad sebou samým, svobody. A ve svobodě je vždy přítomen silný prvek nezávislosti – v případě svobody rozhodování je to prvek určité aseity, tak jak jsem jej tematizoval v posledním díle svého textu Svoboda a determinismus z desirabilního hlediska. Aby však problém vyniknul ještě podstatněji, je třeba položit druhou otázku: jak to, že onen kognitivní akt uvědomění, onen poznávající akt, nepřišel o svou kognitivní povahu, i když byl zcela ab alio, tedy zcela závislý na Bohu? Tedy že ona závislost nezrušila samotné poznání? Možná se to někomu vůbec nezdá být problémem, ale mi jednoznačně ano, a to poměrně instinktivně. Cítím, jakoby poznání a svobodná rozhodnutí vyžadovaly aseitu, jinak by se vůbec nemohly uskutečnit. A přesto zároveň vím, že v případě poznání tomu tak není; ke svobodě se v této věci nevyjádřím, ale aristotelsko-scholastická filosofie by zde svobodu jistě hájila.

Možná mi chybí jen nějaký malý kousek, aby mi něco docvaklo – něco, co celý tento problém jednoduše vyřeší, pokud to existuje. Ale zatím nedocvakává. Pomůže někdo?

6 komentářů:

  1. V první řadě tam vidím vnitřní rozpory. Tedy vlastně opět budu otravovat s tím, jestli by hledání nějakých odpovědí nepomohlo napřed pořádně definovat otázku:

    a) Věta „Nemyslel jsem ji tenkrát samozřejmě dostatečně rozlišeně, filosoficky prosvětleně, ale v základu jsem dobře chápal, o co jde“ přeci nedává dobrý smysl.

    b) „.. jsem tu pravdu o své univerzální závislosti na Bohu v sobě zakoušel … a po té .. se s úlevou nadechnul.“

    Takže jak to je? Je závislost na bohu „pravda“, nebo je úleva, když zjistíš, že tomu tak není? A propos, tady používáš slovo „pravda“ ve stylu, jakým ho používají Jehovisté. Pokud si říkáš filosof, pak napsat větu „pravda o univerzální závislosti na Bohu“ je protimluv.

    Jelikož nevím dobře co to jsou desirabilia, ab alio a ani jsem nečetl Cardala nebo Svobodu, tak samozřejmě poctivou odpověď na položené otázky neznám. Ale protože chci být vstřícný, uvedu jednu souvislost s „konvenční filosofií“, která mě napadla při čtení tvého textu. Třeba by tě k hledání řešení mohl inspirovat následující úryvek z knihy Man as a Place of God: Levinas Hermeneutics of Kenosis, kterou jsem si našel na googlu. Mě přijde, že to je stejné téma jako zde řešíš, jen jiná interpretace:

    Levinas now emphasises the fact that the relationship of the thinking, rational subject with transcendence is related to philosophy as such. In his view, we must not seek the basis for this relationship in knowledge (zejm. DŮKAZ BOHA Z KAUZALITY apod.), because theoretical thought is not decisive in human spirituality. Philosophy must develop a relationship with this non-theoretical spirituality, in order to become more rational. When philosophy opens itself up to transcendence in the right way, new opportunities arise for real retionality. But the question is: what image, what representation can we have of this openness for transcendence that is not based on intellectual understaning?

    Confronted with this question, Levinas refers to the notion of kenosis. Traditinally kenosis expresses the descent or approach of the Transcendent to earth. Transcendece/Infinite/God is no longer a lofty and elevated idea that prefers to remain by itself and can only be understood by itself. This is the representation of God in the philosophy of Aristotle, which greatly influnced the Western philosophical tradition... A kenotic representation of Gods relationship to reality opens up a different perspective: transcendence can relate to to reality BY A DESCENT OR HUMILIATION THAT IS NOT contrary to Gods transcendece, but rather an articualiton of it.

    … a tak dále: http://books.google.cz/books?id=QLKAPJRxuM8C&lpg=PP1&hl=cs&pg=PA180

    Pokud bych to měl vulgárně přeložit do češtiny: Teprve až když se ti Bůh ztratí (z očí, z myšlení..), tak teprve v tom okamžiku je Bůh přítomen absolutně.

    Z pohledu klasického katolíka to samozřejmě je hrubé kacířství, ale z filosofického pohledu to funguje báječně.

    OdpovědětVymazat
  2. a) nevím, co v tom nedává smysl ...
    b) pokud Ti činí potíž pojem pravda, můžeš si tam místo něj dosadit třeba "teze"

    Díky za cítát. Jako hrubé kacířství bych to neviděl, závisí to na výkladu. Myslím, že velmi částečný náznak pohybu v tomto směru činím ve svých textech v temetizaci té perspektivy, že se permanentně, v každý okamžik nějak rozhodujeme, a důsledků z toho plynoucích (např. že realističtí filosofové dogmaticky předpokládají, že mohou filosofovat, popř. že mohou filosofovat o tom a o tamtom; co když ale nemohou?)

    OdpovědětVymazat
  3. Odpovědi
    1. ten poslední odstavec:

      "Myslím, že velmi částečný náznak pohybu v tomto směru činím ve svých textech v temetizaci té perspektivy, že se permanentně, v každý okamžik nějak rozhodujeme, a důsledků z toho plynoucích (např. že realističtí filosofové dogmaticky předpokládají, že mohou filosofovat, popř. že mohou filosofovat o tom a o tamtom; co když ale nemohou?)"

      Nechápu, jak to myslíš. Kenosis je o tom, že když se velký Bůh ztratí, dochází k jeho vtělení do člověka. Samozřejmě o tomto jsou napsané dlouhé litanie, je to na delší vysvětlení. Nevidím zde ale nijakou souvislost s "realistickými filosofy, kteří dogmaticky předpokládají, že mohou filosofovat." Jako bychom každý mluvili o něčem jiném.

      Vymazat
    2. Proto jsem napsal "velmi částečný". Myslel jsem to prostě jen tak, že když nebude tak jisté, že je o Bohu možné neomezeně racionálně spekulovat (a docházet tak k pojetí velkého Boha), tak je podle mne teoreticky o něco větší šance, že se "velký Bůh ztratí". Ale už bych to dál neřešil, vzhledem k tomuto postu je to zcela okrajové, a ani se mi to moc řešit nechce.

      Vymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.