O jednom filosofickém minizážitku

Bylo to někdy v roce 2006, tedy v době, kdy jsem filosofii neřešil a nebyl to můj „koníček“ (pokud se takové přízvisko vůbec dá filosofii přisoudit). Sepisoval jsem průběžně jistý text, v němž jsem se potřeboval dotknout tématu závislosti stvoření na Bohu. A o jádro onoho uvažování a jeho prožití bych se nyní rád krátce podělil.

Nejprve jsem před sebou měl, zjednodušeně řečeno, tezi, že úplně všechno závisí na Bohu. Nemyslel jsem ji tenkrát samozřejmě dostatečně rozlišeně, filosoficky prosvětleně, ale v základu jsem dobře chápal, o co jde. A protože jsem tenkrát řešil určité své problémy, šlo mi i v této věci především o mne. Tedy, myslel jsem na to, že ve všem zcela závisím na Bohu.

A najednou jsem si tak nějak více uvědomil, že si to uvědomuji – to, že ve všem závisím na Bohu, že vše, co jsem a mám, je od něj. A jaký to mělo v tu chvíli důsledek? Nesmírně zajímavý: vyvstanul totiž ve mne ihned pocit, že jsem se právě skrz to uvědomění z té závislosti nějak vysmekl! Vzhledem k tomu, jak jsem tu pravdu o své univerzální závislosti na Bohu v sobě zakoušel, bych ten pocit přirovnal k tomu, jako když jste hrozně dlouho pod vodou a najednou – po té, co jste se z nějakého důvodu nemohli dlouho dostat nad hladinu – se s úlevou nadechnete.

To byla ovšem jen první fáze onoho myšlenkového procesu. Druhá fáze přišla ihned za ní. Totiž, ač filosoficky neškolený člověk, přesto jsem si vzápětí autoreflexivně uvědomil, že skutečnost, že si to uvědomuji – tedy že si uvědomuji to, že ve všem závisím na Bohu – je také od Boha, že je Jím způsobená, že na něm závisím i v tomto. Že jsem se tedy z této závislosti nevysmekl. A že po tom úlevném nádechu jsem opět zpátky pod vodou a nemohu dýchat. Svou snahu o „vysmeknutí“ jsem najednou nahlížel stejně jako barona Prášila, který se snaží vytáhnout z vody za své vlastní vlasy. Protože pokud bych si opět autoreflexivně uvědomil, že si uvědomuji svou předchozí autoreflexi, pak bych si ihned uvědomil, že i toto „meta-uvědomění“ je od Boha - a tak dále do nekonečna, jako když pes v kruhu honí svůj vlastní ocas. A pocitově-prožitkově nemohu nepřiznat, že jsem zakoušel zklamání. Jako bych až trošku „fyzicky“ cítil tu „nemožnost se nadechnout“.

Píšu o tom všem proto, že i po těch letech pro mne zůstává tento „zážitek“ docela záhadný. Vyjadřuje totiž podle mne jeden naléhavý filosofický problém, který jsem dosud nevyřešil. Formuloval bych jej otázkou ke čtenářům: jak to, že onen pocit „vysmeknutí“ se z oné univerzální závislosti byl způsoben PRÁVĚ UVĚDOMĚNÍM SI této závislosti? Uvědomění si něčeho je akt takřka totožný s aktem autoreflexe, s aktem návratu rozumu k sobě samému. Podle klasické anticko-scholastické filosofie právě tento návrat rozumu k sobě samému zakládá možnost sebekontroly, moci nad sebou samým, svobody. A ve svobodě je vždy přítomen silný prvek nezávislosti – v případě svobody rozhodování je to prvek určité aseity, tak jak jsem jej tematizoval v posledním díle svého textu Svoboda a determinismus z desirabilního hlediska. Aby však problém vyniknul ještě podstatněji, je třeba položit druhou otázku: jak to, že onen kognitivní akt uvědomění, onen poznávající akt, nepřišel o svou kognitivní povahu, i když byl zcela ab alio, tedy zcela závislý na Bohu? Tedy že ona závislost nezrušila samotné poznání? Možná se to někomu vůbec nezdá být problémem, ale mi jednoznačně ano, a to poměrně instinktivně. Cítím, jakoby poznání a svobodná rozhodnutí vyžadovaly aseitu, jinak by se vůbec nemohly uskutečnit. A přesto zároveň vím, že v případě poznání tomu tak není; ke svobodě se v této věci nevyjádřím, ale aristotelsko-scholastická filosofie by zde svobodu jistě hájila.

Možná mi chybí jen nějaký malý kousek, aby mi něco docvaklo – něco, co celý tento problém jednoduše vyřeší, pokud to existuje. Ale zatím nedocvakává. Pomůže někdo?