středa 17. ledna 2018

Vznik nových lidí: problémy

Fenomén vznikání nových lidí je pro mne už nějakou dobu velmi naléhavým filosofickým tématem. Proč? Vyjděme ze zdánlivě banálního faktu, že se rodíme a umíráme. Všechno, co nás na tomto světě trápí a těší, to, že se sjmějeme a pláčeme, všechny osobní i světové tragédie a všechny exploze štěstí,  všechno, co tady hluboce a naléhavě prožíváme a řešíme, řešíme „pouze a jen“ proto, že existujeme. Zdá se ovšem, že existujeme zcela nahodile, protože nás někdo „nahodile“ zplodil, protože jedna mikroskopická spermie se spojila s malilinkatým vajíčkem. Kdyby došlo k situaci, že by lidstvo vyhynulo – ať už tragicky jako to hrozilo ve filmu Potomci lidí – nebo záměrně cíleným neplozením, jak by to chtěli antinatalisté – pak by možná život na planetě pokračoval dál v rostlinné a živočišné říši, ale pro nikoho by to nemělo absolutně žádný význam, protože by prostě nikdo nebyl. Zmizela by historie, filosofie, věda, etika, láska, pokrok a jakékoliv důvody, proč něco dělat či nedělat, protože by prostě nikdo neexistoval. Pokračování existence lidstva a jednotlivých lidských společností tedy závisí na vznikání nových lidí, které se tak ukazuje naprosto kruciální záležitostí, jejíž roli si často dostatečně neuvědomujeme.
Noví lidí však dosud mohou vzniknout pouze jediným způsobem: totiž spojením mužské a ženské pohlavní buňky, spermie a vajíčka. Ty se k sobě dostanou buď přirozeně (přes pohlavní styk, tedy sexuálně), nebo nepřirozeně (umělé oplodnění). A právě především fáze – i když nejen ona - mezi ejakulací semene až ke splynutí vajíčka a spermie, a vlastně ještě dál přes růst plodu, bude hlavní materií tohoto textu, který se občas bohužel neobejde bez určitých, pro někoho možná "nechutných" popisů. Budu se nad tématem zamýšlet z hlediska filosofického, populačního, biologického, etického a křesťanského (katolického). Výsledkem celého textu bude sada položených otázek, jejichž seznam bude uveden tučně na konci, takže komu se nechce číst celý dlouhý text, může rovnou skočit na konec (stať „Závěrečný sumář otázek“) a k textu se vrátit dle toho, jestli jej nějaká otázka zaujme.




Filosofické problémy

Začnu filosofickým hlediskem a vyjdu z tvrzení aristotelského filosofa Romana Cardala z jeho knihy Bůh ve světle filosofie: „Identita lidského jedince závisí na identitě jeho rodičů, nikdo z nás by se nemohl narodit z jiných rodičů než právě z těch našich.“ Nebudu v tomto textu zkoumat důvody této extrémně silné teze a budu předpokládat, že jsou to důvody na první pohled dobré, byť se po detailním zkoumání mohou ukázat jako nedostačující. Každopádně lze vznést první otázku: mohl být každý z nás zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky zplozen byl?
Vezměme však tuto tezi a vyvoďme z ní důsledky. Pokud se nikdo z nás nemohl narodit jiným rodičům než těm, jimž se fakticky narodil, lze se zeptat: kdyby jiná spermie mého táty, vyprodukovaná při tom konkrétním pohlavním styku, oplodnila mámino vajíčko, byl bych zde opět já? Je vzhledem k identitě člověka jedno, která spermie oplodní vajíčko, hlavně když je to spermie stejného muže? Odpověď na tuto otázku se zdá být evidentně negativní proto, že kdyby to tak bylo, mohl by každý z nás být zplozen stejnými rodiči vícekrát. Neboť, co na tom, že už jsem jednou zplozen byl? To by následující spermie a vajíčka mých rodičů po mém narození musely mít informaci, že už existuju, a při svém splynutí zplodit jedince s jinou identitou. To se ovšem jeví být divočejší představou než nejdivočejší scifi. Problém by sice mohl být vyřešen z teistického hlediska Bohem: totiž, byl by to Bůh, kdo by v okamžiku splynutí vajíčka a spermie rozhodl o identitě takto nově vzniklého člověka. Existence Boha je však – i když ji v tomto textu předpokládám - předmětem sporů. Každopádně z toho všeho plyne druhá palčivá otázka: mohl jsem být zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou, z níž jsem fakticky zplozen byl? Dodejme pro úplnost, že filosofická teorie zvaná origin essentialism na tuto otázku přirozeně odpovídá ano.
Nechám otázku položenou a vyvodím další. Vezměme si skutečnost, že muž při pohlavním styku vyprodukuje a do ženy vstříkne nějakých 80-300 miliónů spermií. Otázka, jež se nyní přirozeně nabízí, je: skrývá se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a jednoho vajíčka, přítomného ženě v čase ejakulace, 300 milionů jedinečných, ontologicky možných lidí? S vědomím skutečnosti, že pokud je na tuto otázku odpověď ano a na předchozí otázku odpověď ne, znamená to, že všech 300 000 000 či při nejlepším případě n jakých 299 999 998 (protože max. 2 spermie mohou oplodnit dvě vajíčka) těchto možných lidí definitivně a nenávratně přišlo o svou existenci, o možnost svého vzniku, protože jejich identita je nutně vázána na jedinečnou kombinaci vajíčko-spermie a stejné spermie a stejné vajíčko tato konkrétní dvojice muž-žena již nikdy nevyprodukuje.
Uvědomuji si, že může být podstatný rozdíl mezi možností ontologickou a možností biologickou. Může se zdát, že každá spermie je biologicky schopná oplodnění, ale fakticky to tak být nemusí – může být slabá, nekvalitní atp. Ze všech těch miliónů ejakulovaných spermií se k ženskému vajíčku dostane jen asi 200 , drtivá většina jich z ženy vyteče ven, další jsou pozabíjeny bílými krvinkami (1) nebo neprojdou čípkem atp. A může to být také naopak – i kdyby byly všechny spermie biologicky schopné oplodnění, teoreticky může existovat nějaký neznámý ontologický zákon, ontologická podmínka, která váže možnost oplodnění pouze na jednu konkrétní spermii z celé té třísetmilionové skupiny, Možná se tedy za každou kombinatorickou skupinou vajíčko-X spermií neskrývá X ontologicky možných lidí, ale možná právě a jen jeden člověk, a nebo dokonce žádný.
Zůstaňme však ještě chvíli u „bohatě kombinatorické“ varianty a ptejme se dál. Vezměme si kombinaci všech vajíček a všech spermií všech lidí, kteří kdy existovali, existují a existovat budou, včetně kombinací časově od sebe vzdálených tisíce let (např. moje spermie a vajíčka královny ze Sáby, viz jak o tom píšu zde). O tom, kolik nul by takové kombinatorické číslo, vyjadřující počet všech (ontologicky) možných lidí mělo, nemám sebemenší představu. Když si vezmeme, jak mikroskopický podíl z těchto kombinací bude zrealizován v podobě skutečně vzniklých lidí, skoro se z toho až svírá hrdlo. Je však samozřejmě možné, že počet těchto kombinatorických možností je drasticky omezen různými podmínkami – např. má smysl uvažovat pouze ty kombinace, které mohly nastat u časově souběžně existujících lidí, kteří ještě navíc museli mít faktickou možnost se setkat a být v pohlavně schopném/plodném věku (a tudíž i možnost souložit). I tak však zůstává počet všech těchto kombinatoricky možných a nikdy nevzniknuvších lidí nepopsatelně a děsivě obrovský. Formuluji tedy otázky: skrývá se za kombinací všech spermií všech mužů (S) a všech vajíček všech žen (V), kteří/které kdy existovali, existují a existovat budou, SxV jedinečných možných lidí? Jinak řečeno, mohl jsem mít např. já dítě s královnou ze Sáby? Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny?
Na celou věc se však lze podívat ještě zcela jinak. Z hlediska teismu se totiž dá smysluplně říct, že existence každého člověka je od věčnosti plánovaná Bohem. Z toho plyne, že se mohli a budou moci vzniknout pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli/vzniknou, což je tvrzení, jehož smysluplnost mi svého času na internetu potvrdil i zmiňovaný filosof Roman Cardal. Toto tvrzení má zásadní důsledky pro pojem ontologická možnost v tom smyslu, že v tomto pojetí je pojem možnost identický s pojmem uskutečnění, akorát je do něj zahrnuto časové hledisko: možnost je uskutečnění, k němuž teprve dojde. Nemůže se tedy neuskutečnit. Tím této koncepci hrozí ještě závažnější důsledky v podobě naprostého determinismu: nejen, že každý, kdo vznikne, vznikne nutně, ale při dalším vyvozování můžeme dojít např. k tvrzení, že i cesta, která vedla ke vzniku člověka, nemohla být jiná než fakticky byla, tzn. např. kdo byl počat znásilněním nebo umělým oplodněním, ani nemohl být počat jinak. V posledku tedy této koncepci hrozí až popření lidské svobodné vůle. Jelikož ale teze o tom, že mohou existovat pouze ti lidé, kteří fakticky existovali/existují/existovat budou, zůstává nejistá, lze položit další otázku: mohli vzniknout pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli a v budoucnu vzniknou, s tím, že všichni ostatní možní lidé jsou z definice ontologicky nemožní – fikční? A z podobného důvodu lze položit otázku: jaký význam má vlastně pojem „možný člověk“ a v jakém smyslu možní lidé existují?
Důsledků, které lze z kontroverzní teze o závislosti identity dítěte na identitě jeho rodičů vyvodit, a otázek, kterých lze na toto téma položit, je mnoho a já zde nebudu vypisovat všechny; kdo chce, může nějaké další doplnit v komentáři pod článkem. Na závěr této části textu, především filosoficky orientované, ještě jednou ocituji zmiňovaného filosofa Cardala: „Motiv stvoření odhalený v lásce Tvůrce platí obecně pro všechny možné světy. Ale nekonečný Stvořitel má neomezený počet možností, jak se vyjádřit a zrcadlit ve stvořeném. Může povolat do existence neomezený počet vesmírů či poznáním nadaných bytostí. I dějiny tohoto konkrétního světa se nemusely odvíjet tak, jak se de facto odvíjely. Kdyby se moji rodiče nesetkali, kdyby předčasně zemřeli, již nikdy bych nemohl existovat a ‚mé‘ místo by v lepším případě zaujal někdo jiný. Proč tedy existují zrovna tyto skutečnosti a tyto osoby, a ne jiné? Nezbývá než odpovědět, že konkrétní kreativní alternativy jsou sice predefinovány esencí Boha, ale jejich výběrová realizace závisí na jeho neproniknutelné volbě. Proto nikdy nepochopíme, proč existujeme zrovna my, a ne ti jiní, kteří by být mohli, ale nikdy nebudou. I v Bohu tudíž dochází k jakési ‚preferenci‘, o jejíchž důvodech kromě Boha nikdo nemůže nic vědět. Zdá se tedy, že existence věcí závisí na čisté, bezdůvodné volbě Tvůrce. Žádná ze stvořených alternativ totiž nemůže reklamovat větší nárok na výběr než alternativy ostatní. Důvod jejich eventuálního výběru proto neleží v nich samých. Viděno ‚spravedlivě a racionálně‘, všechny jsou na tom v tomto ohledu stejně. Motiv preference jedněch před druhými se tudíž neřídí spravedlivými ohledy, které respektují rovné právo všech.“ Poslední otázka této části, která víceméně plyne z ostatních otázek a k níž se ještě z části vrátím níže, by tedy mohla být formulována takto: existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč existujeme právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne?



Bioetické problémy

Nyní přejdu ke trochu méně spekulativním otázkám a vyjdu z faktu, že poznání biologické stránky člověka a vyspělost lékařské vědy a technologií dnes dosáhla výšin zcela závratných, o nichž se našim předkům ani nesnilo. Jsme schopni zachránit život dítěti, vážícímu v době porodu dvě kila, jsme schopni dosáhnout oplodnění ve zkumavce, jsme teoreticky schopni člověka naklonovat, jsme schopni ovlivňovat kvalitu spermií, směřujeme k vytváření umělých spermií avajíček ze zárodečných buněk (viz také zde) – a na druhé straně jsme schopni pomocí moderní umělé antikoncepce buď početí úplně zabránit, nebo již počatý plod zlikvidovat. Klasické rozlišení ale říká, že jedna věc je umět něco udělat, druhá věc je etická hodnota takového činu. A je to především křesťanství a na prvním místě katolická církev, která je v etickém hodnocení této oblasti velmi restriktivní a neoblomná. Pojďme si tedy postupně probrat jednotlivé, možnosti či realizace početí se týkající oblasti, které jsou nějak bioeticky kontroverzní.

a) potraty

Téma potratů do této sekce patří jen částečně, protože se bezprostředně netýká vzniku nových lidí (embryo je „již vzniklé“), ale pro úplnost jej zmíním. Osobně mám za to, že potrat je eticky nepřípustný, protože se jedná o úmyslné zabití člověka, a to je stanovisko, na němž zůstávám. Přesto lze i zde určité otázky položit. Tou první by mohla být otázka, jestli je embryo skutečně člověkem, nebo jestli se jím stává až v určitém okamžiku vývoje, v němž je „dostatečně komplexní“. Tuhle otázku zde nijak řešit nechci, protože se řešila xkrát všude možně a já stále zastávám tezi, že člověk je člověkem od početí a že jeho lidství musí být konstantní po celou dobu jeho existence. Protože pokud by nebylo, nikdy by nebyl člověkem, nýbrž pouze něčím, co „má lidství“. A pokud něco lidství pouze má (a není tedy člověkem podstatně), pak o tom lze mnohem snadněji kdykoliv prohlásit, že o lidství přišlo, a vyvozovat z toho radikální důsledky typu „můžeme to zabít“. Je zde ale jiná otázka, kterou již do finálního seznamu otázek zařadím. Totiž, odprůci potratů běžně argumentují tím, že potrat je nepřípustný proto, že se jedná o úmyslné zabití nevinného člověka a zabít nevinného je nepřípustné. (2) Otázkou ovšem zůstává, jestli v případě nenarozeného plodu nejde o stejnou nevinu, jako o nevinu ježka, mravence či kapra. O zvířatech také můžeme říci, že jsou nevinné, jenže zvířata ani nemají nějakou svobodnou vůli, skrz kterou by se vinnými stát mohla. Není ovšem případ ještě nenarozeného plodu to stejné? Teističtí filosofové pravděpodobně přispěchají s tvrzením, že plod svobodnou vůli samozřejmě má, ale ve své fázi vývoje a vzhledem ke skutečnosti, že je v pozemských podmínkách „vázán na tělo“, pouze ještě nemá žádnou možnost ji projevit. Jenže tuto možnost, projevit svobodnou vůli, člověk nemá ani nějakou dobu PO narození, a jednak se zdá být lhostejné, jestli plod svobodnou vůli vůbec nemá (navíc dle aristotelské filosofie je definice člověka živočich rozumný, nikoliv živočich svobodný), a nebo nemá žádnou možnost ji projevit; v obou případech se zdá být stejně nevinný jako ježek. A zvířata my lidé běžně zabíjíme a necítíme se tím být vinni, aspoň nejsme-li vegetariáni či vegani, nebo pokud je nezabíjíme pro vlastní zvrácené potěšení. To znamená, že argument neviny se zdá být nedostačující a je zde tedy otázka: je argument, že je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho neviny, opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k tomu, že nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je nevinný např. ježek? To neznamená, že neexistuje jiný, dostatečně silný argument proti potratům, ale otázku je třeba zodpovědět. I když sám si nyní nejsem úplně jist, jestli se takový argument obejde bez odkazu na náboženství.
Jsem si samozřejmě vědom toho, že negativní argument na výše položenou otázku má větší důsledky, než by se mohlo zdát: např. člověk, který celý život zůstane mentálně na úrovni čtyřměsíčního dítěte, by podle této logiky mohl být také kdykoliv zabit. Na intuitivní úrovni platí argument, že člověka, který nespáchal nějaký velmi závažný morální přečin, není dovoleno zabíjet – bez ohledu na to, v jaké je fázi vývoje, je-li před narozením nebo po narození. A mnoho lidí by řeklo, že i trest smrti je, byť za sebevětší zločin, nepřípustný v každém případě, ale to už je jiná otázka, kterou zde nehodlám řešit.

b) abortivní antikoncepce

Tato otázka je svým způsobem identická s otázkou potratů, protože abortivní antikoncepce je taková, která ničí již vzniklý plod, byť v té absolutně nejranější fázi vývoje (zygota). Tudíž vlastně způsobuje potrat. Všechno, co bych k tomuto tématu napsal, je tedy uvedeno již v předchozím odstavci

c) neabortivní antikoncepce

Neabortivní antikoncepce je pro současnou západní společnost z etického hlediska natolik bezproblémovou metodou zabraňování početí, že samotná možnost se nad ní nějak „eticky pozastavovat“ je dnešní společností vnímaná jako fanatické bigotní tmářství katolických fundamentalistů. A opravdu je to v rámci křesťanství už pouze katolická církev, která proti jakémukoliv umělému zabraňování početí neústupně brojí, a sex s kondomem či spermicidem – byť by byl po všech ostatních stránkách „katolicky košer“ (sex, nikoliv spermicid) - by označila jako manželskou onanii a tudíž nedovolenou (a z duchovního hlediska jako těžký hřích). Probrat tohle téma důkladně by vydalo na samostatný článek, takže se mu zde nebudu věnovat – katolická argumentace v této věci je totiž dost komplexní. Pouze (jako katolík) napíšu, že i v mých očích se absolutnost tohoto odporu v poslední době stala hůře pochopitelnou (3), nicméně jsem v této věci zatím neučinil nějakou rozhodující změnu názoru, který dosud souznil s ortodoxně katolickým postojem. Jsem ovšem plně otevřen diskuzi a důkazem toho budiž i – pro ortodoxní katolíky možná skandální, byť stále vstřícné právě k nim - veřejné položení další otázky: je neabortivní antikoncepce opravdu vždy a ve všech případech nelegitimní metodou zabraňování početí?
Opět jen dodám, že jak argumentace proti (neabortivní) antikoncepci, tak argumentace proti onanii, se dost možná neobejde bez odkazu na náboženství a pro sekulárního člověka tedy možná bude vždy nekonkluzivní.

d) umělé oplodnění

Umělé oplodnění je již vyloženě výsledkem moderní, pokročilé lékařské vědy a technologie. Mnoho lidí se z umělého oplodnění již narodilo a někteří již dosáhli dospělého věku. Opět je ale předmětem etické kontroverze. Předestírám, že i podle mne je jím zcela oprávněně a rovnou napíšu, že pro mne je umělé oplodnění, alespoň co se týče současných technologií, eticky nepřípustné. Dochází při něm totiž k oplodnění několika vajíček a tedy vzniku několika (mnoha?) embryí. Rodiče však běžně chtějí skrz umělé oplodnění získat jen jedno dítě. Co se tedy udělá se zbylými embrii, která nebudou rodiči vybrána? Správně: zabijí se, nebo se uloží do mrazících boxů, kde nikdo nebude vědět, co s nimi vlastně dělat.
Jinou věcí je ovšem (zatím asi pouze spekulativní) možnost, že by šlo umělé oplodnění spolehlivě realizovat tak, že by nedošlo k žádnému „nadbytečnému“ oplodnění a tudíž ani následnému zabíjení či zmrazení „rezervních“ vajíček, nýbrž prostě jen jednoho. Je to opět pouze katolická církev, která i vůči takovému, a vůbec jakkoliv umělému oplodnění nesmiřitelně brojí. Stejně jako u neabortivní antikoncepce za tím stojí komplexní katolická argumentace, kterou zde nebudu rozebírat – možná v nějakém dalším samostatném článku. Jeden z argumentů však v rámci tohoto odstavce zmíním, protože je zajímavý filosoficky. V katolickém týdeníku 2004/12 údajně vyšel k tomuto tématu článek, kde se mj. píše: „ U heterologních technik je dárcem mužských spermií nebo ženského vajíčka cizí osoba. Tím je porušeno právo dítěte narodit se výlučně ze svých zákonitých rodičů.“ Druhá věta je, vzhledem k použití slova narodit (a ne slovního spojení být počato) velmi nejasná. Jedna možnost, jak ji chápat je ta, že věta popírá skutečnost, že každý člověk se mohl narodit resp. být počat pouze a jen z toho vajíčka a té spermie, z nichž fakticky počat byl. Pokud to autor takto myslel, zajímalo by mne, zda by mu vůbec došlo, že potom je „právo narodit se z vlastních rodičů“ nesmysl, a osobně o tom, že si to uvědomil, tom vážně pochybuji. Mohl to ovšem myslet i tak, že dítě se ze zákonitých rodičů prostě jen narodí, jako v případě narození z náhradních matek. Pak ale nevím, proč je použit termín „zákoniti rodiče“ - těmi přece mohou být i rodiče, kteří dítě úspěšně adoptovali. Autor má tedy docela chaos v pojmech, na druhou stranu je pravda, že já neznám kontext citovaného výroku, protože dotyčné dvě věty jsem našel citované v nějaké diskuzi na webu a v archívu dotyčného čísla článek není. Každopádně, pokud by to autor myslel skutečně tak, že sice použil slovo narodit, ale myslel být počato, pak by tvrdil filosoficky dost zásadní věc – totiž, že totéž identické dítě může být počato různými rodiči – a dost by mne zajímalo, jak by ji vyargumentoval.
Umělé oplodnění je v kontextu našeho textu zajímavým tématem i proto, že jsou to ponejvíce právě katolíci, kteří poukazují na vymírání našeho národa a Evropy vůbec, kteří kritizují záměrnou bezdětnost moderních (plodných) párů, ale zároveň brojí proti technické metodě, jak dosáhnout početí u párů, které v důsledku neplodnosti potomka mít nemohou, a které by skrz metodu umělého oplodnění mohli toto „vymírání Evropy“ nepatrně přibrzdit. Objevují se argumenty, že takový postoj je rozporný. Odpověď na tento argument nyní nechám na ortodoxní pro-lifisty a ortodoxní katolíky vůbec, byť zatím stále stojím spíše na jejich straně. A položme tedy otázku do závěrečného seznamu: je jakákoliv metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž by nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů (a bez metody zisku spermií skrz masturbaci muže), kteří touží po dítěti – z principu eticky nepřípustná? Doplním, že dle katolické církve je současná odpověď ano, byť by se to hypoteticky mohlo někdy v budoucnu změnit (k tomu více zde). Vysvětlovat proč by znamenalo ponořit se do zmiňované komplexní a složité argumentace, skrz kterou katolická církev odmítá např. neabortivní antikoncepci, na což zde není úplně prostor. Stručně zmíním pouze to, že dle katolické církve je nelegitimní jakékoliv jiné použití sexuality, než genitální nechráněny pohlavní styk mezi legitimně oddanými manžely.
Existuje ovšem ještě jedna pikantní otázka, týkající se umělého oplodnění. Lidé počatí umělým oplodněním totiž v našem světě existují a jsou už třeba i dospěli. Za předpokladu, že platí filosofická, či filosoficko-biologická teze o tom, že žádný člověk nemohl být počat z jiného vajíčka a jiné spermie než z těch, z nichž fakticky počat byl, je zde otázka: implikuje odpor k umělému oplodnění implicitně tvrzení, že by bylo lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým oplodněním, vůbec nevznikli? Otázka vyplývá z následujícího: umělé oplodnění je eticky nepřípustné – vznik lidí z umělého oplodnění je důsledek těžce hříšného jednání – o každém hříchu platí, že by bylo lépe, kdyby se nestal – tudíž by bylo lépe, kdyby lidé vzniklí umělým oplodněním vůbec nevznikli, protože vznikli „prostřednictvím hříchu“. Ostří této otázky lze sice malinko otupit poukázáním na možnost, že žena a muž, kteří poskytli dané vajíčko a danou spermii, se přece teoreticky mohli (v jiném možném běhu událostí) setkat, mít spolu přirozený pohlavní styk a dát dotyčnou spermii a dotyčné vajíčko dohromady tímto přirozeným způsobem. Tím se totiž poukáže na možnost, že dotyčný člověk mohl vzniknout i jinak než umělým oplodněním, i když by vzniknul ze stejného vajíčka a stejné spermie. Většinou ovšem není jak zjistit, zda je tato možnost skutečně ontologicky reálná; a krom toho, kdyby byl původcem oné spermie muž, který v době jejího darování již žil v manželství (přičemž mu jeho manželka toto dárcovství navíc schválila), pak je ten argument, alespoň předložili-li by jej katolíci, zneškodněn, protože katolíci dárcovství spermií samozřejmě odsuzují jako nemorální. I přesto by však nejspíš tvrdili, že je dobře, že tento člověk vznikl, zároveň by odsuzovali umělé oplodnění a tvrdili, že není žádný rozpor v tom, že tvrdí obojí zároveň. Filosoficky by to nejspíš obhájili tvrzením, že zlo – kterým má umělé oplodnění být – nemá vlastní podstatu a pouze parazituje na dobru, které je ontologicky primární a totožné s bytím. Je-li tato argumentace konkluzivní (s čímž se momentálně až tolik neztotožňuji), na to se možná podívám v samostatném článku.

e) vědecký výzkum pohlavních buněk

Na první pohled problém výzkumu pohlavních buněk nemá nic společného s fenoménem vzniku nových lidí. Na ten druhý už ovšem ano, protože se dnes velmi často setkáváme s problémem nekvalitních spermií a stoupající neplodnosti. A abychom ji mohli řešit pomocí metod moderní lékařské vědy, potřebujeme hlubší poznání fungování pohlavních buněk. Abychom však tohoto poznání mohli kdy dosáhnout, musíme mít tyto pohlavní buňky – tedy vajíčka a spermie – k dispozici tak, abychom je mohli „strčit pod mikroskop“ a provádět na nich výzkum. Pro moderního člověka dnešní doby opět absolutně žádný (etický) problém. Ne tak pro katolickou církev. Papež Pius XII. v nějakém dokumentu či snad přednášce z r. 1956 údajně prohlásil: „není dovoleno vyvolat poluci ani za účelem získat semeno k lékařským účelům.“ Toto papežovo prohlášení, které je postojem katolické církve, přímo souvisí s jejím odporem k masturbaci, která má být těžce hříšným zneužíváním sexuality. My lidé jsme však dnes ve výzkumu a v poznání vlastností a funkčnosti spermatu (a vajíček) dost pokročili – a upřímně by mne zajímalo, jakým faktickým způsobem bylo historicky to konkrétní sperma, na němž byl výzkum prováděn, získáno. Neznám „historii výzkumu spermatu“, tzn. nevím, ve kterých letech o něm bylo co vyzkoumáno, a pokud to někdo ví, nechť mi to určitě napíše. Jediné co vím je, že objevitelem existence spermií byl „otec mikrobiologie“ a konstruktér mikroskopů, holanďan Antoni van Leeuwenhoek. Ten totiž jako první umístil sperma pod mikroskop, přičemž dotyčné sperma bylo údajně jeho vlastní. Jestli je získal masturbací a nebo nahodile skrz nevědomou noční poluci, popř. zda odebral své sperma po tom, co vyteklo z vagíny jeho legitimní manželky (byl-li ženatý), s níž měl předtím legitimní pohlavní styk, to opravdu netuším. Pokud by jej ovšem získal masturbací, pak pro katolickou církev nastává problém stejného typu, který jsem před pár lety popsal v článku Mengeleovský experiment a který lze obecně vyjádřit takto: je morálně v pořádku využívat poznání, o němž víme, že bylo historicky získáno morálně špatným způsobem? Resp. vyjadřovalo by využití takového poznání implicitní souhlas s tou morálně špatnou metodou jeho získání? Je dost možné, že by byl tento problém prostě odbyt známým příslovím „všechno zlé je k něčemu dobré“. Otázkou je, jestli by takové odbytí bylo opravdu dostatečně odůvodněné. Je to nakonec podobný problém jako ten, o kterém jsem již psal: děti počaté znásilněním. Katolická církev absolutně hájí jejich právo na život (zakazuje potrat i v tomto případě), současně však znásilnění jednoznačně odsuzuje jako těžký hřích. Což je filosoficky obtížný problém, ale už to je trochu jiné téma – možná se k němu ještě jednou vrátím v samostatném článku.
Samozřejmě nelze zapomenout ani na otázku vědeckého výzkumu ženských vajíček a jejich zisku. Jelikož však životní cyklus či cesta ženského vajíčka probíhá značně odlišným způsobem, než u mužských spermií, váže se na něj z katolického hlediska méně bioetických problémů – cyklus vajíčka je zcela nezávislý na vůli ženy a nemá žádnou spojitost s masturbací. Přesto však katolická církev odsuzuje darování vajíčka za účelem umělého oplodnění z důvodů, které jsem uvedl už v odstavci o umělém oplodnění. O tom, jestli zakazuje i darování vajíčka k výzkumným účelům, se mi nepodařilo nic zjistit, i když se zdá, že by to snad z pohledu církve etický problém být nemusel. Kdo k tomu ví víc, nechť mi určitě napíše do komentáře či mailu.
Pokud tedy mám formulovat otázku související s výzkumem pohlavních buněk, pak to bude ta, kterou jsem o nějaký ten řádek výše již položil, akorát konkrétněji formulovaná: je eticky bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování a struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch mužských), bylo-li toto poznání historicky získáno morálně špatným způsobem získání těchto buněk, jakým je dle katolické církve např. masturbace?

f) selekce spermií

Lékařská věda postoupila tak daleko, že již údajně do určité míry umožňuje i selekci spermií (byť nevím, zda pouze těch, které budou použity při umělém oplodnění, nebo i těch, které jsou mužem přirozeně injektovány do ženy, přímo v ženském těle) které budou mít šanci oplodnit vajíčko. To nás staví před další sadu možností a tudíž i bioetických otázek. Které možnosti to jsou? V zásadě identifikuji dva motivy – ač je jich možná více – proč by někdo mohl mít zájem na vyselektování spermií k oplodnění, tzn. upřednostnění jedněch a eliminace jiných:

1) eliminace geneticky vadných spermií za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte
2) selekce spermií za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, nebo krásnou holčičku s dlouhýma nohama

Projděme si obě možnosti a zkusme domyslet jejich bioetické souvislosti.
Možnost 1), pokud by bylo možné jí realizovat skrz (zatím asi jen hypotetickou) spolehlivou technologii, která by byla schopna provést eliminaci vadných spermií mužem přirozeně injektovaných do ženy např. skrz přiložení nějaké sondy vysílající paprsky na patřičné místo ženského těla, se mi jeví bioeticky zcela průchozí (pokud se nepletu, nemá s ní problém např. ani konzervativní katolík-prolifista Miroslav Kratochvíl :-) ). Jediná možná námitka ze strany katolické církve, která by mne napadla, by byla ryze teologického charakteru: dle ní patří naprosto veškeré rozhodování ohledně vzniku nového života výsostně do rukou Boha a člověk nemá sebemenší právo si z něj cokoliv osobovat. Pokud Bůh chce, aby se rodičům narodilo geneticky těžce postižené dítě, jsou rodiče podle této námitky naprosto povinni to přijmout. Osobně s touto námitkou nesouhlasím (katolíci se vždy a zcela oprávněně modlili za zdraví svých nejbližších, včetně toho, aby se počaté dítě narodilo zdravé), nicméně zavdává k zajímavé filosoficko-teologické otázce: totiž, jestli je každá jednotlivá, do ženského těla ejakulovaná spermie (resp. její následná cesta ženským tělem) dokonale řízena Bohem, zda-li ji Bůh doslova drží v rukou a dle své vůle vede na její konečné místo určení.
Možnost 2) je už o dost kontroverznější, protože z člověka činí předmět lidských subjektivních preferencí a hlavně něco, co není darem, nýbrž výsledkem konstrukce, výroby. Zde nejde o to, aby nebyl počat poškozený člověk, nýbrž aby byl počat člověk „podle mých choutek“. Zde bych se přikláněl k názoru, že tato možnost je bioeticky neprůchozí.
Zde bych ještě, spíše pro zajímavost, zmínil případ, o němž na facebooku před časem informoval filosof a bioetik David Černý. Údajně se mělo stát (snad v USA), že dvě lesby se nechaly uměle oplodnit, ovšem požadovaly, aby počatý člověk byl hluchý. Prý to udělaly proto, že chtěly manifestovat, že hluchota není nemoc, nýbrž něco jako alternativní kultura či prostě jen alternativní lidství (zřejmě podobně, jako je dle těchto lidí homosexualita či pedofilie nikoliv nemoc, nýbrž alternativní sexualita, kterou společnost musí bezpodmínečně respektovat). Já takové uvažování považuji samozřejmě za naprosto zvrácené, ale o tom teď psát nechci. Případ totiž předkládá otázku, nakolik je genetická (a tedy biologická) výbava člověka součástí jeho ontologické, esenciální identity. Na námitku, že lesby dotyčné dítě tou záměrně vytvořenou hluchotou velmi poškodily, dle mne správně namítnul filosof a právník Tomáš Sobek tak, že kdyby onen uměle počatý člověk nebyl hluchý, tak by to byl JINÝ člověk, člověk s jinou identitou, a nikoliv ten samý člověk, pouze disponující sluchem. Protože DNA spolu-identizuje člověka. Otázkou v kontextu našeho tématu vedlejší by bylo, kdo nebo co by bylo tím, co bylo onou záměrnou hluchotou poškozeno. V případě, že DNA opravdu člověka spolu-identizuje i na ontologické úrovni (což je ovšem, minimálně z hlediska aristotelské filosofie, velmi kontroverzní teze), pak dle mne poškozena byla společnost obecně – ne však ani tolik samotnou hluchotou dotyčného, nýbrž tím, že k takovému umělému oplodnění vůbec svolila, snížila svůj morální kredit.

Sestavme tedy závěrečný sumář otázek, týkajících se tématu selekce spermií:
  • Je (hypotetická) eliminace toho podílu do ženského těla mužem ejakulovaných spermií, které jsou geneticky vadné, za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte, bioeticky přijatelná?
  • Je selekce spermií k oplodnění za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, bioeticky přijatelná?
  • Řídí Bůh dokonale každou do ženy ejakulovanou spermii podobně, jako by člověk držel v ruce malé autíčko a rukou přesně vedl jeho dráhu i jeho cíl? (tato otázka bude v závěrečném sumáři otázek položena v oddílu „Filosofické problémy“, přestože vznikla v kontextu aktuálního tématu)
A ačkoliv otázka patří spíše do filosofického oddílu, v rámci nějž bude položena i v závěrečném sumáři otázek, položím ji zde: spoluurčuje DNA jedinečnou identitu člověka i na ontologické úrovni?

Populační a teologické problémy

Nevím, zda už v 19., nebo až 20. století (tuším, že dříve to nebylo) se poprvé objevila myšlenka, že lidí je na světě příliš mnoho, rozuměj nad určitou maximální míru, kdy je to společensky, biologicky i jinak únosné. Každopádně názor, že planeta je dnes přelidněna (na světě je dnes kolem sedmi miliard lidí) a není schopna tolik lidí uživit, je zdá se hodně rozšířený, alespoň v sekularizovaných společnostech.
Kontradiktorně opačné hledisko zaujímá katolická církev. Podle té je totiž, jak se častokrát praví v biblickém Starém zákoně, nově vzniklý člověk - dítě vždy požehnáním pro své rodiče, to znamená něčím dobrým a žádoucím. Můžeme sice předložit dobově podmíněnou interpretaci podobných výroků, dle nichž by se vztahovaly jen k dobám, kdy ještě země nebyla naplněna dostatečným počtem lidí – viz Boží příkaz „ploďte a množte se“ z popisu stvoření v knize Genesis - ale katolická církev pokud vím takovou interpretaci rozhodně nesdílí. Stejně tak nesdílí myšlenky některých církevních otců z doby kolem čtvrtého století, kteří uvažovali o možnosti uspíšení druhého příchodu Krista na zem skrz záměrné neplození. Podle katolické církve může počet lidí na planetě růst do teoretického „nekonečna“, kterého se sice prakticky už jen kvůli přirozené úmrtnosti nikdy nedosáhne, ale nevybavuje se mi vůbec žádné katolické omezení či pokyn vůči manželům ve smyslu „ploďte s rozumem“ (tzn. omezujte počet dětí). Katolická sexuální morálka je s tímto „plodícím optimismem“ naprosto v souladu.
Problém přelidnění se tedy dá definovat dvěma způsoby. První definice říká, že přelidnění znamená příliš velké množství lidí na planetě vůči nějaké horní hranici. V tomto významu problém přelidnění pro katolickou církev, zdá se, neexistuje. Druhá definice říká, že přelidnění je příliš velké množství lidí žijících v určité vymezené geografické oblasti země. V tomto smyslu problém přelidnění zřejmě existuje – alespoň teoreticky - i pro katolickou církev. Můžeme tedy položit ozázku: je přelidnění ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči prostorově vymezené části zeměkoule?
Spíše už jen pro doplnění bych ještě rád položil vedlejší otázku. Katolická církev sice popírá problém přelidnění ve smyslu první definice, ovšem z druhé strany mi z její strany není znám nějaký realistický návrh řešení problémů, které nastávají v souvislosti s přelidněním ve smyslu druhé definice. Konkrétně mám na mysli např. Indii, druhou nejlidnatější zemi na planetě, jejíž populace neustále stoupá a která je navíc sužována propastnými sociálními nerovnostmi a obrovskou bídou. Jak uvádí David Duke ve své knize Moje probuzení (4), veškerá humanitární pomoc, posílaná do Indie, tyto problémy jen zvětšuje. Oficiální postoj katolické církve však říká rozhodné NE kondomům a jiným formám neabortivní antikoncepce (navíc je druhou otázkou, zda by o takovou antikoncepci indové vůbec stáli). Pro lidi žijící v chudobě a bídě je však sex často jedinou formou zábavy a nemá-li člověk v oblasti sexu zažité pevné mravní standardy (kterým je však i pro mravně uvědomělé jedince v obtížných situacích občas těžké dostát), pak – zvlášť v sexem po tisíciletí posedlé Indii – pro něj bude takřka nemožné dlouhodobě sexuálně abstinovat. Z čistě katolicky-teologického hlediska sice může existovat nadpřirozené řešení tohoto problému (ve stylu: kdyby se všichni evropští, asijští a američtí katolíci začali intenzivně modlit, postit, konat sebezápory a přinášet oběti na tento úmysl, Bůh by tento problém určitě vyřešil), ovšem toto řešení nepokládám za dvakrát realistické. Samozřejmě, je vždy možnost říci, že Indie si své problémy musí vyřešit sama (a kus pravdy na tom určitě je), ovšem úplné „otočení se zády“ k problémům katolická církev nikdy neměla ve zvyku. Ve stručnosti – rád bych si nějaký realistický návrh řešení podobných prekérních populačních problémů nejen v Indii ze strany katolické církve poslechl. (5)

Poslední stať textu bych rád věnoval skupině problémů, které jsem nazval teologické. Téma vzniku nových lidí se v nich totiž střetává mj. s otázkou věčného osudu jednotlivého člověka po smrti. Východiskem mi přitom budou premisy jako ta, dle které je člověk člověkem od okamžiku početí, že každý člověk má nesmrtelnou duši, že i těžce mentálně postižený člověk je člověk atp.
Stať bych začal tématem spontánních potratů. Katolíci jsou sice obrovští bojovníci proti potratům, ale zajímají je pouze potraty umělé a věčný osud uměle potracených dětí - lidí. Spontánní potraty jakoby pro ně (resp. pro nás) neexistovaly, ovšem spontánně potracený plod je z katolického hlediska stejně tak člověkem s nesmrtelnou duší, jako plod potracený uměle, a jeho posmrtný osud je stejně důležitá otázka, jako posmrtný osud plodů potracených uměle.
Co se tedy děje s potracenými dětmi, s jejich duší, po jejich smrti? Nevím, zda na to ze strany katolické církve existuje nějaká odpověď, jež má status závaznosti / dogmatu, každopádně nejčastější jsou dvě teorie: dle té první jde potracené dítě, alespoň to, co zemřelo umělým potratem a je tedy jakýmsi „kvazimučedníkem“, přímo do nebe. Tuto pozici zastával již Pelagius. Dle tradiční teorie jde toto dítě po smrti do tzv. limbu – teorie, která nebyla dogmatizována, a dle které tyto děti po smrti zakoušejí jen přirozenou blaženost, nikoliv tzv. blažené patření na Boha. Kromě této dvou teorií existují ještě dvě okrajové: Augistinova nauka o tom, že nepokřtěné děti (mezi které je nutné započítat i uměle či spontánně potracená embrya, popř. zmražená embrya jež nepřežila rozmrazení) jdou přímo do pekla – i když jejich tresty jsou dle Augustina velmi mírné (6) - protože dle Augustina „jsme v Adamovi zhřešili všichni prvotním hříchem“, který ovšem kvůli absenci křtu nebyl odpuštěn. Tato nauka, údajně dogmatizovaná lyonským a florentským koncilem, byla ve scholastice opuštěna ve prospěch limbu, každopádně ji údajně i dnes zastávají nějaké zcela minoritní „neo-jansenistické“ skupiny, pravděpodobně nějací sedesvakantisté. Poslední, rovněž zřejmě zcela minoritní teorie, o které jsem se dověděl z prostředí katolických tradicionalistů tvrdí, že před smrtí potratem dostane nenarozený člověk od Boha zázračně možnost se vědomě rozhodnout, zda si vybere nebe či peklo, a jednorázově se rozhodne. Údajně tuto teorii zmínil kněz FSSPX Tomáš Stritzko, ale osobně pochybuji, že pochází z jeho hlavy.
Přestože otázka, co se děje s potracenými dětmi po jejich smrti, zůstává pro křesťany velmi palčivou, já chci nyní položit trochu jinou otázku, která se nyní týká především lidí potracených spontánně. A sice, jaký má vlastně smysl existence těchto lidí. Jistě, z katolického hlediska každý člověk už svou existencí slaví Boha, což má být primární účel jeho existence. Přesto se lze zeptat, jestli není nespravedlivé – za předpokladu platnosti teorie limbu, která je katolickou církví stále favorizována asi nejvíc – když nově počatý člověk s nesmrtelnou duší ztratí šanci na věčnou nadpřirozenou blaženost z tak „nízké“ biologické příčiny, jako selhání imunitního systému matky (který se na plod vrhne jako na vetřelce), nebo např. nechtěného zakopnutí a následného nešťastného upadnutí těhotné matky tak, že tento pád zapříčinil spontánní potrat. Jistě, z katolického hlediska nemá na věčnou spásu nikdo žádný nárok a tak může zaznít námitka, že pojem spravedlnost je v takové otázce zde zcela mimoběžný a absurdní. (7) Přesto však, pokud neplatí teorie o zázračném udělení svobodné vůle a možnosti se rozhodnout počatému tvorovi těsně před jeho umělým či spontánním potracením, se lze zeptat: jaký je účel lidí požívajících jen přirozenou blaženost, či v mnohem horším případě věčné, byť velmi mírné tresty? Jedna varianta odpovědi (nepřišel s ní opět už Augustin, když řešil peklo?) připomíná postmoderně-multikulturalistické společenské teorie, známé z dnešní doby: totiž že se věčným určením těchto lidí zvyšuje jakási pestrost a estetická ladnost bytí. Bytí je dle této teorie pestřejší, než kdyby všichni byli buď jen v nebi a pekle, popř. dokonce „monotónně“ pouze v nebi. Taková teorie však musí čelit vážné námitce, dle které je v takovém pojetí konečný účel bytí estetický a nikoliv etický: a etika byla v křesťanství přece vždy důležitější než estetika.
Naprosto stejné otázky resp. problémy lze vztáhnout na lidi, kteří se sice úspěšně narodí a dožijí se dospělosti ba třeba i stáří, ale kteří jsou – opět vlivem „nespravedlivě nízkých biologických či mechanických příčin“ - natolik mentálně postižení (např. se vývoj jejich mozku zastavil na úrovni osmiměsíčního dítěte), že nejsou schopni přijmout víru. A pokud si něco nepamatuji špatně, kdo je dle katolické církve nezaviněně natolik mentálně porouchaný, že nemůže vlivem nefunkčního rozumu přijmout víru, ten ani nemůže být spasen a čeká jej v lepším případě nejspíš opět limbus. A nadto vše lze zmínit rodiče těchto těžce postižených lidí, kteří jim často obětují celý svůj čas, energii a vůbec život, a kteří – v případě, že jsou to věřící katolící, znající nauku své církve – žijí s vědomím, že toto jejich dítě pravděpodobně nebude zakoušet věčnou blaženost, protože nemůže být spaseno. Jak se asi tito rodiče při vědomí všech těchto věcí cítí, to je velká otázka, byť asi empiricky zodpověditelná.
Formuluji tedy opět otázky do závěrečného seznamu:
  • Jaký je z katolického hlediska smysl existence bytostí, které vlivem spontánního či umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého mentálního postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti?
  • Je ukrácení těchto lidí o možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin, jako např. nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které vyústilo ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé?
  • Je za předpokladu existence limbu odpověď, že lidé v limbu naplňují účel své existence zvýšením žádané pestrosti bytí, ospravedlnitelná?

Přejděme k dalším otázkám. V křesťanství existuje jedno zásadní rozlišení týkající se vztahu Boží vůle k existujícím věcem. Totiž, dle křesťanství věci existují, popř. se dějí, z jediných dvou důvodů: buď z Boží vůle, nebo z Božího dopuštění (jestli existuje i varianta „věci existují z poměrově namíchané kombinace obojího" netuším. Kdo má na to nějaký vyprofilovaný názor, nechť mi jej určitě napíše do komentáře). A při promýšlení tématu tohoto textu mne napadlo aplikovat tuto otázku právě na existenci lidí: totiž, existuje každý vzniklý člověk z Boží vůle, nebo někteří jen z Božího dopuštění? Chápu, že druhá varianta se zdá skandální. Její popření však vytváří problémy související s filosofickou částí tohoto textu: totiž, pokud každý člověk existuje z Boží vůle a z Božího odvěkého plánu, je to už jen kousek ke tvrzení, že bylo Boží vůlí, aby člověk vzniklý znásilněním vznikl znásilněním, které bylo Boží vůlí, nikoliv dopuštěním. Podobné by to bylo u lidí vzniklých umělým oplodněním a zvláště by se to týkalo zmražených embryí, která nepřežijí pozdější rozmražení. Zde by sice mohla pomoci zmněná varianta „kombinace“ Boží vůle a Božího dopuštění, s odkazem na klasické přísloví „všechno zlé je k něčemu dobré“ - zde by zlé znásilnění (či zlé umělé oplodnění) bylo dobré ke vzniku nového člověka. Jenže mám za to, že problém v žádném případě nelze takto lehce odbýt. Tématu vzniku lidí ze znásilnění v kontextu křesťanství jsem se před pár lety věnoval v samostatném článku, ovšem tento specifický fenomén obsahuje tolik palčivých záhad, že by to vydalo na další samostatný článek, který možná časem sepíšu.
Další speciální otázkou v tomto kontextu by mohlo být, jestli mohu/mám být vděčný Bohu za svůj vznik. Na první pohled se to zdá být absurdní otázka, na kterou je přece odpověď jednoznačné ANO. Na druhý pohled je to však složitější. Totiž, jak mohu být vděčný za vznik, když jsem před svým vznikem neexistoval? Jinak řečeno, mám být vděčný za něco, co teprve vytvoří subjekt děkování. Samozřejmě, lze zcela jednoznačně říci, že mohu (a mám) být vděčný za dar pokračování již započaté existence. Ale za vznik? Jedna teoretická varianta, jak to vyřešit je ta, že cokoliv, za co jsem Bohu vděčný, mohu být vděčný jen proto, že jsem vznikl, protože bez mého vzniku by se mi nemohlo dostat žádných darů, jichž jsem subjektem – jednoduše proto, že bez vzniku bych neexistoval.
Další speciální otázka se týká Adama a Evy, v jejich tradiční interpretaci jako singulárních konkrétních lidí (a nikoliv nějakého mýtu). Ti totiž byli dle biblické zprávy stvořeni přímo Bohem. Nabízí se tudíž otázka, zda v jiných možných světech mohli mít Adam s Evou své biologické lidské rodiče, a nebo zda ve všech možných světech, v nichž by existovali, museli být stvořeni přímo Bohem.
Velmi speciální a pikantní, ale také velmi zajímavou otázkou je otázka rasového míšení. Rasové míšení je totiž velkou částí světové společnosti pokládáno za špatné, resp. nežádoucí (a na rovinu říkám, že tento pohled relativně sdílím). Z hlediska křesťanství je však takové hodnocení rasového míšení velmi ošemetné. Pro křesťanství je totiž jednou z nejzásadnějších charakteristik člověka skutečnost, že člověk je raněn dědičným hříchem a jeho přirozenost je nakloněna ke zlému. To je dle křesťanství společné všem rasám bez rozdílu a je to pro něj mnohem podstatnější skutečností, než existence různých ras a to, že genetická vzdálenost těchto ras může, v případě smíchaných genů, dělat neplechu. A raněnost dědičným hříchem nijak nebrání tomu, aby se lidé brali a měli spolu děti. Pokud mám správné informace, tak např. v jižní americe za dob jezuitských misií si bílí muži brali za ženy indiánky a nikdy jsem vůči tomu žádnou námitku ze strany katolické církve nezaznamenal. Nedomnívám se tedy, že by katolická církev měla s rasovým míšením nějaký zcela principiální problém, jakkoliv se čistě subjektivně domnívám, že by jej v současné době nepodpořila. Zeptejme se tedy: je křesťanství pro nebo proti vzniku rasově smíšených jedinců? Platí-li totiž teze, že existence každého z nás je od věčnosti plánována Bohem, a platí-li zároveň teze, že identita každého člověka je spoludána biologicky, potom nutně platí, že v Božím plánu byla od věčnosti přítomna i existence rasově smíšených jedinců.

Myšlenky z úvodní, filosofické části článku, se dají aplikovat i na jednu z nejvýznačnějších postav křesťanství a to na Ježíšovu matku, pannu Marii. Jednak i ona byla zplozena z konkrétního vajíčka a konkrétní spermie svých konkrétních rodičů Jáchyma a Anny, jednak byla matkou Ježíše, o němž křesťané věří, že byl Božím synem, tzn. že jeho otcem byl sám (nehmotný) Bůh. Jedna z otázek, které se v této souvislosti nabízí, je v podstatě jen konkretizací obecné otázky z úvodní statě: mohl se Ježíš narodit i jiné ženě, než Marii, nebo ve všech možných světech, v nichž by byl počat, by nutně musel být synem právě té stejné konkrétní ženy – Marie? Další otázka je ryze „technická“, i když se obávám, že možné odpovědi na ni budou z podstaty věci pouze a jen spekulativní: byl-li Ježíš synem Božím, došlo k jeho početí tak, že Mariino vajíčko oplodnila nějaká, Bohem zázračně učiněná a do Marie umístěná „božská spermie“, nebo bylo do Marie zázračně umístěno přímo Bohem vytvořené embryo Ježíše? Obě varianty nesou své problémy a subotázky: v případě Božské spermie je např. otázka, jaký měla dotyčná genetický kód, je-li Bůh duch. Jinou otázkou by v tomto případě bylo, zda by mohl být Ježíš počat i z jiného mariina vajíčka než z toho, z něhož fakticky počat byl – neboť v případě platnosti teze, že identita člověka je spoludána identitou toho konkrétního vajíčka a té konkrétní spermie, z nichž byl daný člověk počat, by odpověď byla nutně NE, neboť člověk počatý z jiného vajíčka by už nutně neměl identitu Ježíše. V případě druhé varianty je zase otázka, jak se do zázračně vytvořeného embrya Ježíše dostal Mariin genetický kód – byla-li Marie Ježíšova biologická matka, je normální předpokládat, že Ježíšův genom byl spolutvořen tím Mariiným. Je zde jistě i varianta, že Ježíšův genom části toho Mariina vůbec neobsahoval a že Maria byla de facto jen „hnízdem“, tím, co bychom dnes nazvali náhradní matkou. Nikdy jsem ale nikde nepostřehl, že by něco takového někdo z katolických učenců tvrdil – pokud tvrdil a čtenář těchto řádků to ví, nechť mi to prosím určitě sdělí.
A když jsem u těchto teologicko-biologických specialit, dovolím si ještě jednu podobnou a hodně kontroverzní otázku, a sice tu, jestli Ježíš mohl mít biologické děti a jestli je možné, že by je v jiných možných světech reálně měl. Dle křesťanství se nám totiž Ježíš podobal ve všem, kromě hříchu. Pak se nám tedy ovšem musel podobat i ve funkčním pohlavním ústrojí, vytvářejícím spermie. Aplikuji-li zde otázku z úvodní stati, totiž tu, zda se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie skrývá jeden možný člověk, pak na první pohled není důvod, proč by se to nemělo týkat i Ježíšových spermií. Jedna linie odpovědi by tedy mohla vycházet z ryze teologických premis, podle nichž by hypotetický Ježíšův pohlavní život byl označen jako naprosto nedůstojný, resp. už jen myšlenka na něco takového by byla označena jako vrcholné rouhání. Z tohoto hlediska by tedy Ježíš biologické děti ontologicky nemohl mít a odpověď, zda se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie skrývá jeden možný člověk, by byla už jen z toho důvodu záporná. V takové variantě by ale as musela být trochu lépe zdůvodněna ta nedůstojnost.

Závěrečný sumář otázek

Text je u konce. Sepsal jsem jej proto, že mne některé otázky v něm položené, hlavně ty z filosofické části, upřímně zajímají, a chtěl jsem je mít sepsané na jednom místě pro případ, že by se k textu dostal někdo patřičně fundovaný, kdo by byl schopen na některé z nich fundovaně odpovědět. Zde je tedy rozčleněný soupis všech otázek, přičemž v závorce za každou otázkou je bez bližšího zdůvodnění uveden můj momentální návrh odpovědi v podobě ANO, NE, NEVÍM:

Problémy filosofické

  • mohl být každý z nás zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky zplozen byl? (NEVÍM)
  • mohl jsem být zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou, z níž jsem fakticky zplozen byl? (NEVÍM)
  • skrývá se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a jednoho vajíčka, přítomného v ženě v době ejakulace, 300 milionů jedinečných, ontologicky možných lidí? (NEVÍM)
  • skrývá se za kombinací všech spermií všech mužů (S) a všech vajíček všech žen (V), kteří/které kdy existovali, existují a existovat budou, SxV jedinečných možných lidí? Jinak řečeno, mohl jsem mít např. já dítě s královnou ze Sáby? Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny? (NEVÍM)
  • mohli vzniknout pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli a v budoucnu vzniknou, s tím, že všichni ostatní možní lidé jsou z definice ontologicky nemožní – fikční? (NEVÍM)
  • jaký význam má vlastně pojem „možný člověk“ a v jakém smyslu možní lidé existují? (NEVÍM)
  • existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč existujeme právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne? (NEVÍM)
  • Řídí Bůh dokonale každou do ženy ejakulovanou spermii podobně, jako by člověk držel v ruce malé autíčko a rukou přesně vedl jeho dráhu k jím určenému cíli? (NEVÍM)
  • spoluurčuje DNA jedinečnou identitu člověka i na ontologické úrovni? (NEVÍM)

Problémy bioetické

  • je argument, že je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho neviny, opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k tomu, že nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je nevinný např. ježek? (NEVÍM)
  • je neabortivní antikoncepce opravdu vždy a ve všech případech nelegitimní metodou zabraňování početí? (NEVÍM)
  • je jakákoliv metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž by nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů (a bez masturbace muže), kteří touží po dítěti – z principu eticky nepřípustná? (NEVÍM)
  • implikuje odpor k umělému oplodnění implicitně tvrzení, že by bylo lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým oplodněním, vůbec nevznikli? (ANO)
  • je eticky bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování a struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch mužských), bylo-li toto poznání historicky získáno morálně špatným způsobem získání těchto buněk, jakým je dle katolické církve např. masturbace? (NEVÍM)
  • je (hypotetická) eliminace toho podílu do ženského těla mužem ejakulovaných spermií, které jsou geneticky vadné, za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte, bioeticky přijatelná? (ANO)
  • Je selekce spermií k oplodnění za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, bioeticky přijatelná? (NE)
Problémy populační a teologické

  • je přelidnění ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči prostorově vymezené části zeměkoule? (NEVÍM)
  • Jaký je z katolického hlediska smysl existence bytostí, které vlivem spontánního či umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého mentálního postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti? (KROMĚ PŘIROZENÉHO SLAVENÍ BOHA NEVÍM)
  • Je v případě platnosti teorie limbu ukrácení těchto lidí o možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin, jako např. nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které vyústilo ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé? (NEVÍM)
  • Je za předpokladu existence limbu odpověď, že lidé v limbu naplňují účel své existence zvýšením žádané pestrosti bytí, ospravedlnitelná? (NE)
  • Mohu být z logického hlediska Bohu vděčný za svůj vznik, pokud jsem před svým vznikem neexistoval a nebyl jsem tedy subjektem? (NE)
  • Mohli mít Adam a Eva v jiných možných světech biologické rodiče, nebo jsou v každém možném světě nutně prarodiči celého lidstva, kteří mohli být stvořeni pouze Bohem? (NEVÍM)
  • Je křesťanství proti vzniku rasově smíšených jedinců? (NE)
  • mohl se Ježíš narodit i jiné ženě, než Marii, nebo ve všech možných světech, v nichž by byl počat, by nutně musel být synem právě té stejné konkrétní ženy – Marie? (NEVÍM)
  • byl-li Ježíš synem Božím, došlo k jeho početí tak, že Mariino vajíčko oplodnila nějaká, Bohem zázračně učiněná a do Marie umístěná „božská spermie“, nebo bylo do Marie zázračně umístěno přímo Bohem vytvořené embryo Ježíše? (NEVÍM)
  • Měl Ježíš schopnost mít své vlastní biologické děti a je možné, že v jiných možných světech by je reálně měl? (NEVÍM)
Děkuji všem, kdo dočetli až sem! A ještě musím na závěr bohužel upozornit, že mi nějak na bloggeru začaly blbnout komentáře a nedaří se mi je pod články vkládat. Pokud tedy nějaký komentář pod článek vložíte, budu rád, když mi jej pošlete i na mail.

Poznámky
  1. Tato skutečnost zavdává mj. k určitému rébusu, který bychom měli my teisté (a křesťané) vyřešit. Totiž, spermie, které se dostanou v ženském těle dostatečně daleko, se stanou předmětem útoků ženských bílých krvinek, tedy imunitního systému, který považuje spermie v ženském těle za cizí tělesa, a velké množství z nich tímto útokem zahyne. Pokud však, jak tvrdí ortodoxní křesťanství, je jediným účelem spermií oplodnit a dát vzniknou novému životu, proč je ženské tělo naopak nevítá a nepomáhá jím na cestě k vajíčku? Proč je bílé krvinky nerozpoznají a nenechají na pokoji? Proč Bůh stvořil ženské tělo jako ke spermiím de facto nepřátelské – právě skrz bílé krvinky? Je to podobný problém, jako když evolucionisté ve sporu s kreacionisty poukazují na slepou skvrnu na oku jako na projev nedokonalosti oka stvořeného Bohem, který ovšem dle kreacionistů stvořil vše dokonale.  A podobných problémů je více přímo v oblastí rozmnožování: např. je otázkou, proč žena (a koneckonců i muž) v období těhotenství úplně neztrácí chuť na sex, když stejně – až na výjimky, které jsou defektní (viz https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/180051-tehotna-zena-sokovala-lekare-otehotnela-jeste-jednou.html) - během těhotenství znovu otěhotnět nemůže, proč je imunitní systém ženy schopen počatý plot "chybně" zlikvidovat, protože jej považuje za cizí těleso, nebo proč muž nevystříkne při pohlavním styku pouze tolik spermií, kolik jich může oplodnit vajíčko (tedy jen 1-2).
  2. Připomeňme, že podle mnohých, a také podle katolické církve, trest smrti pro viného člověka někdy  přípustný je
  3. Dovolím si zmínit, co mi říkal nejmenovaný katolický kněz již staršího ročníku. Tvrdil, že by v bariérové antikoncepci neviděl takový problém, a to v souvislosti s tvrzením o tom, že člověk v manželství má za život průměrně tisíce pohlavních styků a z nich např. pouze dvě děti, ale my (rozuměj katolíci) budeme jakože stále tvrdit, že sex je na děti. Tvrdil, že již před desítkami let tuhle věc „všichni věděli, ale každý se bál o tom mluvit“. Pro lepší pochopení: tradiční nauka katolické církve říká, že účelem sexu je plození, a byť nepopírá, že sex je také „dobrem manželů“, jednoznačně přisuzuje tomuto „dobru manželů“ pouze služebnou, prostředečnou roli ve vztahu k hlavnímu cíli, jímž má být plození.
  4. David Duke: Moje probuzení, Kontingent press 2009, str. 594 (v pdf verzi)
  5. Ohledně přístupu katolíků k tomtu problému může zaznít námitka, že katolíci-prolifisty zajímá pouze a jen to, aby nedošlo k potratu a aby nebyla použita umělá antikoncepce, ale (pozemský) osud narozených dětí a toho, jak je jejich rodiče uživí, je jim pak už lhostejný. Zatímco v evropských podmínkách se takovými námitkami prolifistům nejednou křivdí (viz záslužné projekty jako Azylový dům pro těhotné ženy v tísni, nebo Domov pro dětský život, v případě zemí jako je Indie či státy Afriky se mi tato námitka občas jeví docela pádná.
  6. Z druhé strany, jak v intra-katolických diskuzích, tak v diskuzích mezi katolíky a nekatolíky je občas probírána lehce cynická a bizarní (byť z části pochopitelná) teze, že potracené děti se přece vyhnou peklu a že by se tedy měly všechny potrácet a potratáři jsou tudíž jejich „zachránci před zavržením“. Z tohoto hlediska by naopak měly – ať už uměle či spontánně - potracené děti „vyhráno“.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.