Fenomén vznikání
nových lidí je pro mne už nějakou dobu velmi naléhavým filosofickým tématem. Proč? Vyjděme ze zdánlivě
banálního faktu, že se rodíme a umíráme. Všechno, co nás na
tomto světě trápí a těší, to, že se sjmějeme a pláčeme,
všechny osobní i světové tragédie a všechny exploze štěstí, všechno, co tady hluboce a naléhavě prožíváme a řešíme,
řešíme „pouze a jen“ proto, že existujeme. Zdá se ovšem, že
existujeme zcela nahodile, protože nás někdo „nahodile“
zplodil, protože jedna mikroskopická spermie se spojila s
malilinkatým vajíčkem. Kdyby došlo k situaci, že by lidstvo
vyhynulo – ať už tragicky jako to hrozilo ve filmu Potomci lidí – nebo záměrně
cíleným neplozením, jak by to chtěli antinatalisté – pak by
možná život na planetě pokračoval dál v rostlinné a živočišné
říši, ale pro nikoho by to nemělo absolutně žádný význam,
protože by prostě nikdo nebyl. Zmizela by historie, filosofie,
věda, etika, láska, pokrok a jakékoliv důvody, proč něco dělat
či nedělat, protože by prostě nikdo neexistoval. Pokračování
existence lidstva a jednotlivých lidských společností tedy závisí
na vznikání nových lidí, které se tak ukazuje naprosto kruciální
záležitostí, jejíž roli si často dostatečně neuvědomujeme.
Noví lidí však dosud
mohou vzniknout pouze jediným způsobem: totiž spojením mužské a
ženské pohlavní buňky, spermie a vajíčka. Ty se k sobě
dostanou buď přirozeně (přes pohlavní styk, tedy sexuálně),
nebo nepřirozeně (umělé oplodnění). A právě především fáze
– i když nejen ona - mezi ejakulací semene až ke splynutí
vajíčka a spermie, a vlastně ještě dál přes růst plodu, bude
hlavní materií tohoto textu, který se občas bohužel neobejde bez určitých, pro někoho možná "nechutných" popisů. Budu se nad tématem zamýšlet z hlediska
filosofického, populačního, biologického, etického a
křesťanského (katolického). Výsledkem celého textu bude sada
položených otázek, jejichž seznam bude uveden tučně na konci,
takže komu se nechce číst celý dlouhý text, může rovnou
skočit na konec (stať „Závěrečný sumář otázek“) a k
textu se vrátit dle toho, jestli jej nějaká otázka zaujme.
Filosofické problémy
Začnu filosofickým
hlediskem a vyjdu z tvrzení aristotelského filosofa Romana Cardala
z jeho knihy Bůh ve světle filosofie: „Identita lidského
jedince závisí na identitě jeho rodičů, nikdo z nás by se
nemohl narodit z jiných rodičů než právě z těch našich.“
Nebudu v tomto textu zkoumat důvody této extrémně silné teze a
budu předpokládat, že jsou to důvody na první pohled dobré, byť
se po detailním zkoumání mohou ukázat jako nedostačující.
Každopádně lze vznést první otázku: mohl být každý z nás
zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky zplozen byl?
Vezměme však tuto tezi
a vyvoďme z ní důsledky. Pokud se nikdo z nás nemohl narodit
jiným rodičům než těm, jimž se fakticky narodil, lze se zeptat:
kdyby jiná spermie mého táty, vyprodukovaná při tom konkrétním
pohlavním styku, oplodnila mámino vajíčko, byl bych zde opět já?
Je vzhledem k identitě člověka jedno, která spermie oplodní
vajíčko, hlavně když je to spermie stejného muže? Odpověď na
tuto otázku se zdá být evidentně negativní proto, že kdyby to
tak bylo, mohl by každý z nás být zplozen stejnými rodiči
vícekrát. Neboť, co na tom, že už jsem jednou zplozen byl? To by
následující spermie a vajíčka mých rodičů po mém narození
musely mít informaci, že už existuju, a při svém splynutí
zplodit jedince s jinou identitou. To se ovšem jeví být divočejší
představou než nejdivočejší scifi. Problém by sice mohl být
vyřešen z teistického hlediska Bohem: totiž, byl by to Bůh, kdo
by v okamžiku splynutí vajíčka a spermie rozhodl o identitě
takto nově vzniklého člověka. Existence Boha je však – i když
ji v tomto textu předpokládám - předmětem sporů. Každopádně
z toho všeho plyne druhá palčivá otázka: mohl jsem být
zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou, z níž jsem
fakticky zplozen byl? Dodejme
pro úplnost, že filosofická teorie zvaná origin essentialism na
tuto otázku přirozeně odpovídá ano.
Nechám otázku položenou
a vyvodím další. Vezměme si skutečnost, že muž při pohlavním
styku vyprodukuje a do ženy vstříkne nějakých 80-300 miliónů
spermií. Otázka, jež se nyní přirozeně nabízí, je: skrývá
se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a jednoho
vajíčka, přítomného ženě v čase ejakulace, 300 milionů
jedinečných, ontologicky možných lidí? S vědomím
skutečnosti, že pokud je na tuto otázku odpověď ano a na
předchozí otázku odpověď ne, znamená to, že všech 300 000 000
či při nejlepším případě n jakých 299 999 998 (protože max.
2 spermie mohou oplodnit dvě vajíčka) těchto možných lidí
definitivně a nenávratně přišlo o svou existenci, o možnost
svého vzniku, protože jejich identita je nutně vázána na
jedinečnou kombinaci vajíčko-spermie a stejné spermie a stejné
vajíčko tato konkrétní dvojice muž-žena již nikdy
nevyprodukuje.
Uvědomuji si, že může
být podstatný rozdíl mezi možností ontologickou a možností
biologickou. Může se zdát, že každá spermie je biologicky
schopná oplodnění, ale fakticky to tak být nemusí – může být
slabá, nekvalitní atp. Ze všech těch miliónů ejakulovaných
spermií se k ženskému vajíčku dostane jen asi 200 , drtivá
většina jich z ženy vyteče ven, další jsou pozabíjeny bílými
krvinkami (1) nebo neprojdou čípkem atp. A může to být také
naopak – i kdyby byly všechny spermie biologicky schopné
oplodnění, teoreticky může existovat nějaký neznámý
ontologický zákon, ontologická podmínka, která váže možnost
oplodnění pouze na jednu konkrétní spermii z celé té
třísetmilionové skupiny, Možná se tedy za každou
kombinatorickou skupinou vajíčko-X spermií neskrývá X
ontologicky možných lidí, ale možná právě a jen jeden člověk,
a nebo dokonce žádný.
Zůstaňme však ještě
chvíli u „bohatě kombinatorické“ varianty a ptejme se dál.
Vezměme si kombinaci všech vajíček a všech spermií všech lidí,
kteří kdy existovali, existují a existovat budou, včetně
kombinací časově od sebe vzdálených tisíce let (např. moje
spermie a vajíčka královny ze Sáby, viz jak o tom píšu zde). O tom, kolik nul by
takové kombinatorické číslo, vyjadřující počet všech
(ontologicky) možných lidí mělo, nemám sebemenší představu.
Když si vezmeme, jak mikroskopický podíl z těchto kombinací bude
zrealizován v podobě skutečně vzniklých lidí, skoro se z toho
až svírá hrdlo. Je však samozřejmě možné, že počet těchto
kombinatorických možností je drasticky omezen různými podmínkami
– např. má smysl uvažovat pouze ty kombinace, které mohly
nastat u časově souběžně existujících lidí, kteří ještě
navíc museli mít faktickou možnost se setkat a být v pohlavně
schopném/plodném věku (a tudíž i možnost souložit). I tak však
zůstává počet všech těchto kombinatoricky možných a nikdy
nevzniknuvších lidí nepopsatelně a děsivě obrovský. Formuluji
tedy otázky: skrývá se za kombinací všech spermií všech
mužů (S) a všech vajíček všech žen (V), kteří/které kdy
existovali, existují a existovat budou, SxV jedinečných možných
lidí? Jinak řečeno, mohl jsem mít např. já dítě s královnou
ze Sáby? Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny?
Na celou věc se však
lze podívat ještě zcela jinak. Z hlediska teismu se totiž dá
smysluplně říct, že existence každého člověka je od věčnosti
plánovaná Bohem. Z toho plyne, že se mohli a budou moci vzniknout
pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli/vzniknou, což je
tvrzení, jehož smysluplnost mi svého času na internetu potvrdil i
zmiňovaný filosof Roman Cardal. Toto tvrzení má zásadní
důsledky pro pojem ontologická možnost v tom smyslu, že v tomto
pojetí je pojem možnost identický s pojmem uskutečnění, akorát
je do něj zahrnuto časové hledisko: možnost je uskutečnění,
k němuž teprve dojde. Nemůže se tedy neuskutečnit. Tím této
koncepci hrozí ještě závažnější důsledky v podobě
naprostého determinismu: nejen, že každý, kdo vznikne, vznikne
nutně, ale při dalším vyvozování můžeme dojít např. k
tvrzení, že i cesta, která vedla ke vzniku člověka, nemohla být
jiná než fakticky byla, tzn. např. kdo byl počat znásilněním
nebo umělým oplodněním, ani nemohl být počat jinak. V posledku
tedy této koncepci hrozí až popření lidské svobodné vůle.
Jelikož ale teze o tom, že mohou existovat pouze ti lidé, kteří
fakticky existovali/existují/existovat budou, zůstává nejistá,
lze položit další otázku: mohli vzniknout pouze a jen ti lidé,
kteří fakticky vznikli a v budoucnu vzniknou, s tím, že všichni
ostatní možní lidé jsou z definice ontologicky nemožní –
fikční? A z podobného důvodu
lze položit otázku: jaký význam má vlastně pojem
„možný člověk“ a
v jakém smyslu možní lidé existují?
Důsledků, které lze z kontroverzní
teze o závislosti identity dítěte na identitě jeho rodičů
vyvodit, a otázek, kterých lze na toto téma položit, je mnoho a
já zde nebudu vypisovat všechny; kdo chce, může nějaké další
doplnit v komentáři pod článkem. Na závěr této části textu,
především filosoficky orientované, ještě jednou ocituji
zmiňovaného filosofa Cardala:
„Motiv stvoření odhalený v lásce Tvůrce platí obecně pro
všechny možné světy. Ale nekonečný Stvořitel má neomezený
počet možností, jak se vyjádřit a zrcadlit ve stvořeném. Může
povolat do existence neomezený počet vesmírů či poznáním
nadaných bytostí. I dějiny tohoto konkrétního světa se nemusely
odvíjet tak, jak se de facto odvíjely. Kdyby se moji rodiče
nesetkali, kdyby předčasně zemřeli, již nikdy bych nemohl
existovat a ‚mé‘ místo by v lepším případě zaujal někdo
jiný. Proč tedy existují zrovna tyto skutečnosti a tyto osoby, a
ne jiné? Nezbývá než odpovědět, že konkrétní kreativní
alternativy jsou sice predefinovány esencí Boha, ale jejich
výběrová realizace závisí na jeho neproniknutelné volbě. Proto
nikdy nepochopíme, proč existujeme zrovna my, a ne ti jiní, kteří
by být mohli, ale nikdy nebudou. I v Bohu tudíž dochází k jakési
‚preferenci‘, o jejíchž důvodech kromě Boha nikdo nemůže
nic vědět. Zdá se tedy, že existence věcí závisí na čisté,
bezdůvodné volbě Tvůrce. Žádná ze stvořených alternativ
totiž nemůže reklamovat větší nárok na výběr než
alternativy ostatní. Důvod jejich eventuálního výběru proto
neleží v nich samých. Viděno ‚spravedlivě a racionálně‘,
všechny jsou na tom v tomto ohledu stejně. Motiv preference jedněch
před druhými se tudíž neřídí spravedlivými ohledy, které
respektují rovné právo všech.“ Poslední otázka této
části, která víceméně plyne z ostatních otázek a k níž se
ještě z části vrátím níže, by tedy mohla být formulována
takto: existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč
existujeme právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne?
Bioetické problémy
Nyní přejdu ke trochu méně
spekulativním otázkám a vyjdu z faktu, že poznání biologické
stránky člověka a vyspělost lékařské vědy a technologií dnes
dosáhla výšin zcela závratných, o nichž se našim předkům ani
nesnilo. Jsme schopni zachránit život dítěti, vážícímu v době
porodu dvě kila, jsme schopni dosáhnout oplodnění ve zkumavce,
jsme teoreticky schopni člověka naklonovat, jsme schopni ovlivňovat
kvalitu spermií, směřujeme k vytváření umělých spermií avajíček ze zárodečných buněk (viz také zde) –
a na druhé straně jsme schopni pomocí moderní umělé
antikoncepce buď početí úplně zabránit, nebo již počatý plod
zlikvidovat. Klasické rozlišení ale říká, že jedna věc je
umět něco udělat, druhá věc je etická hodnota takového činu.
A je to především křesťanství a na prvním místě katolická
církev, která je v etickém hodnocení této oblasti velmi
restriktivní a neoblomná. Pojďme si tedy postupně probrat
jednotlivé, možnosti či realizace početí se týkající oblasti,
které jsou nějak bioeticky kontroverzní.
a) potraty
Téma potratů do této sekce patří
jen částečně, protože se bezprostředně netýká vzniku nových
lidí (embryo je „již vzniklé“), ale pro úplnost jej zmíním.
Osobně mám za to, že potrat je eticky nepřípustný, protože se
jedná o úmyslné zabití člověka, a to je stanovisko, na němž
zůstávám. Přesto lze i zde určité otázky položit. Tou první
by mohla být otázka, jestli je embryo skutečně člověkem, nebo
jestli se jím stává až v určitém okamžiku vývoje, v němž je
„dostatečně komplexní“. Tuhle otázku zde nijak řešit
nechci, protože se řešila xkrát všude možně a já stále
zastávám tezi, že člověk je člověkem od početí a že jeho
lidství musí být konstantní po celou dobu jeho existence. Protože
pokud by nebylo, nikdy by nebyl člověkem, nýbrž pouze něčím,
co „má lidství“. A pokud něco lidství pouze má (a není tedy
člověkem podstatně), pak o tom lze mnohem snadněji kdykoliv
prohlásit, že o lidství přišlo, a vyvozovat z toho radikální
důsledky typu „můžeme to zabít“. Je zde ale jiná otázka,
kterou již do finálního seznamu otázek zařadím. Totiž, odprůci
potratů běžně argumentují tím, že potrat je nepřípustný
proto, že se jedná o úmyslné zabití nevinného člověka
a zabít nevinného je nepřípustné. (2) Otázkou ovšem zůstává,
jestli v případě nenarozeného plodu nejde o stejnou nevinu, jako
o nevinu ježka, mravence či kapra. O zvířatech také můžeme
říci, že jsou nevinné, jenže zvířata ani nemají nějakou
svobodnou vůli, skrz kterou by se vinnými stát mohla. Není ovšem
případ ještě nenarozeného plodu to stejné? Teističtí
filosofové pravděpodobně přispěchají s tvrzením, že plod
svobodnou vůli samozřejmě má, ale ve své fázi vývoje a
vzhledem ke skutečnosti, že je v pozemských podmínkách „vázán
na tělo“, pouze ještě nemá žádnou možnost ji projevit. Jenže
tuto možnost, projevit svobodnou vůli, člověk nemá ani nějakou
dobu PO narození, a jednak se zdá být lhostejné, jestli plod
svobodnou vůli vůbec nemá (navíc dle aristotelské filosofie je
definice člověka živočich rozumný, nikoliv živočich
svobodný), a nebo nemá žádnou možnost ji projevit; v obou
případech se zdá být stejně nevinný jako ježek. A zvířata my
lidé běžně zabíjíme a necítíme se tím být vinni, aspoň
nejsme-li vegetariáni či vegani, nebo pokud je nezabíjíme pro
vlastní zvrácené potěšení. To znamená, že argument neviny se
zdá být nedostačující a je zde tedy otázka: je argument, že
je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho neviny,
opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k tomu, že
nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je nevinný
např. ježek? To neznamená,
že neexistuje jiný, dostatečně silný argument proti potratům,
ale otázku je třeba zodpovědět. I když sám si nyní nejsem
úplně jist, jestli se takový argument obejde bez odkazu na
náboženství.
Jsem si samozřejmě
vědom toho, že negativní argument na výše položenou otázku má
větší důsledky, než by se mohlo zdát: např. člověk, který
celý život zůstane mentálně na úrovni čtyřměsíčního
dítěte, by podle této logiky mohl být také kdykoliv zabit. Na
intuitivní úrovni platí argument, že člověka, který nespáchal
nějaký velmi závažný morální přečin, není dovoleno zabíjet
– bez ohledu na to, v jaké je fázi vývoje, je-li před narozením
nebo po narození. A mnoho lidí by řeklo, že i trest smrti je, byť
za sebevětší zločin, nepřípustný v každém případě, ale to
už je jiná otázka, kterou zde nehodlám řešit.
b) abortivní
antikoncepce
Tato otázka je
svým způsobem identická s otázkou potratů, protože abortivní
antikoncepce je taková, která ničí již vzniklý plod, byť v té
absolutně nejranější fázi vývoje (zygota). Tudíž vlastně
způsobuje potrat. Všechno, co bych k tomuto tématu napsal, je tedy
uvedeno již v předchozím odstavci
c) neabortivní antikoncepce
Neabortivní antikoncepce je pro
současnou západní společnost z etického hlediska natolik
bezproblémovou metodou zabraňování početí, že samotná možnost
se nad ní nějak „eticky pozastavovat“ je dnešní společností
vnímaná jako fanatické bigotní tmářství katolických
fundamentalistů. A opravdu je to v rámci křesťanství už pouze
katolická církev, která proti jakémukoliv umělému zabraňování
početí neústupně brojí, a sex s kondomem či spermicidem – byť
by byl po všech ostatních stránkách „katolicky košer“ (sex, nikoliv spermicid) - by
označila jako manželskou onanii a tudíž nedovolenou (a z
duchovního hlediska jako těžký hřích). Probrat tohle téma
důkladně by vydalo na samostatný článek, takže se mu zde nebudu
věnovat – katolická argumentace v této věci je totiž dost
komplexní. Pouze (jako katolík) napíšu, že i v mých očích se
absolutnost tohoto odporu v poslední době stala hůře
pochopitelnou (3), nicméně jsem v této věci zatím neučinil
nějakou rozhodující změnu názoru, který dosud souznil s
ortodoxně katolickým postojem. Jsem ovšem plně otevřen diskuzi a
důkazem toho budiž i – pro ortodoxní katolíky možná
skandální, byť stále vstřícné právě k nim - veřejné
položení další otázky: je neabortivní antikoncepce opravdu
vždy a ve všech případech nelegitimní metodou zabraňování
početí?
Opět jen dodám, že jak argumentace proti (neabortivní) antikoncepci, tak argumentace proti onanii, se dost možná neobejde bez odkazu na náboženství a pro sekulárního člověka tedy možná bude vždy nekonkluzivní.
d) umělé oplodnění
Umělé oplodnění je již vyloženě
výsledkem moderní, pokročilé lékařské vědy a technologie.
Mnoho lidí se z umělého oplodnění již narodilo a někteří již
dosáhli dospělého věku. Opět je ale předmětem etické
kontroverze. Předestírám, že i podle mne je jím zcela oprávněně
a rovnou napíšu, že pro mne je umělé oplodnění, alespoň co se
týče současných technologií, eticky nepřípustné. Dochází
při něm totiž k oplodnění několika vajíček a tedy vzniku
několika (mnoha?) embryí. Rodiče však běžně chtějí skrz
umělé oplodnění získat jen jedno dítě. Co se tedy udělá se
zbylými embrii, která nebudou rodiči vybrána? Správně: zabijí
se, nebo se uloží do mrazících boxů, kde nikdo nebude vědět,
co s nimi vlastně dělat.
Jinou věcí je ovšem (zatím asi
pouze spekulativní) možnost, že by šlo umělé oplodnění
spolehlivě realizovat tak, že by nedošlo k žádnému
„nadbytečnému“ oplodnění a tudíž ani následnému zabíjení
či zmrazení „rezervních“ vajíček, nýbrž prostě jen
jednoho. Je to opět pouze katolická církev, která i vůči
takovému, a vůbec jakkoliv umělému oplodnění nesmiřitelně
brojí. Stejně jako u neabortivní antikoncepce za tím stojí
komplexní katolická argumentace, kterou zde nebudu rozebírat –
možná v nějakém dalším samostatném článku. Jeden z argumentů
však v rámci tohoto odstavce zmíním, protože je zajímavý
filosoficky. V katolickém týdeníku 2004/12 údajně vyšel k
tomuto tématu článek, kde se mj. píše: „
U
heterologních technik je dárcem mužských spermií nebo ženského
vajíčka cizí osoba. Tím je porušeno právo dítěte narodit se
výlučně ze svých zákonitých rodičů.“
Druhá věta je, vzhledem k použití slova narodit (a ne
slovního spojení být počato) velmi nejasná. Jedna
možnost, jak ji chápat je ta, že věta popírá skutečnost, že
každý člověk se mohl narodit resp. být počat pouze a jen z toho
vajíčka a té spermie, z nichž fakticky počat byl. Pokud to autor
takto myslel, zajímalo by mne, zda by mu vůbec došlo, že potom je
„právo narodit se z vlastních rodičů“ nesmysl, a osobně o tom, že si to uvědomil, tom vážně pochybuji. Mohl to ovšem myslet i tak, že dítě se ze
zákonitých rodičů prostě jen narodí, jako v případě narození
z náhradních matek. Pak ale nevím, proč je použit termín
„zákoniti rodiče“ - těmi přece mohou být i rodiče, kteří
dítě úspěšně adoptovali. Autor má tedy docela chaos v pojmech,
na druhou stranu je pravda, že já neznám kontext citovaného
výroku, protože dotyčné dvě věty jsem našel citované v nějaké diskuzi na webu a v
archívu dotyčného čísla článek není. Každopádně, pokud by to autor
myslel skutečně tak, že sice použil slovo narodit, ale
myslel být počato, pak by tvrdil filosoficky dost zásadní
věc – totiž, že totéž identické dítě může být počato
různými rodiči – a dost by mne zajímalo, jak by ji
vyargumentoval.
Umělé oplodnění je v kontextu
našeho textu zajímavým tématem i proto, že jsou to ponejvíce
právě katolíci, kteří poukazují na vymírání našeho národa
a Evropy vůbec, kteří kritizují záměrnou bezdětnost moderních
(plodných) párů, ale zároveň brojí proti technické metodě,
jak dosáhnout početí u párů, které v důsledku neplodnosti
potomka mít nemohou, a které by skrz metodu umělého oplodnění
mohli toto „vymírání Evropy“ nepatrně přibrzdit. Objevují
se argumenty, že takový postoj je rozporný. Odpověď na tento
argument nyní nechám na ortodoxní pro-lifisty a ortodoxní
katolíky vůbec, byť zatím stále stojím spíše na jejich
straně. A položme tedy otázku do závěrečného seznamu: je
jakákoliv metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž
by nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u
níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů
(a bez metody zisku spermií skrz masturbaci muže), kteří touží po dítěti – z principu
eticky nepřípustná? Doplním,
že dle katolické církve je současná odpověď ano, byť by se to
hypoteticky mohlo někdy v budoucnu změnit (k tomu více zde). Vysvětlovat
proč by znamenalo ponořit se do zmiňované komplexní a složité
argumentace, skrz kterou katolická církev odmítá např.
neabortivní antikoncepci, na což zde není úplně prostor. Stručně
zmíním pouze to, že dle katolické církve je nelegitimní
jakékoliv
jiné použití sexuality, než genitální nechráněny pohlavní
styk mezi legitimně oddanými manžely.
Existuje
ovšem ještě jedna pikantní otázka, týkající se umělého
oplodnění. Lidé počatí umělým oplodněním totiž v našem
světě existují a jsou už třeba i dospěli. Za předpokladu, že
platí filosofická, či filosoficko-biologická teze o tom, že
žádný člověk nemohl být počat z jiného vajíčka a jiné
spermie než z těch, z nichž fakticky počat byl, je zde otázka:
implikuje odpor k umělému oplodnění implicitně
tvrzení, že by bylo lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým
oplodněním, vůbec nevznikli?
Otázka vyplývá z následujícího: umělé oplodnění je eticky
nepřípustné – vznik lidí z umělého oplodnění je důsledek
těžce hříšného jednání – o každém hříchu platí, že by
bylo lépe, kdyby se nestal – tudíž by bylo lépe, kdyby lidé
vzniklí umělým oplodněním vůbec nevznikli, protože vznikli
„prostřednictvím hříchu“. Ostří této otázky lze sice
malinko otupit poukázáním na možnost, že žena a muž, kteří
poskytli dané vajíčko a danou spermii, se přece teoreticky mohli
(v jiném možném běhu událostí) setkat, mít spolu přirozený
pohlavní styk a dát dotyčnou spermii a dotyčné vajíčko
dohromady tímto přirozeným způsobem. Tím se totiž poukáže na
možnost, že dotyčný člověk mohl vzniknout i jinak než umělým
oplodněním, i když by vzniknul ze stejného vajíčka a stejné
spermie. Většinou ovšem není jak zjistit, zda je tato možnost
skutečně ontologicky reálná; a krom toho, kdyby byl původcem oné
spermie muž, který v době jejího darování již žil v
manželství (přičemž mu jeho manželka toto dárcovství navíc
schválila), pak je ten argument, alespoň předložili-li by jej
katolíci, zneškodněn, protože katolíci dárcovství spermií
samozřejmě odsuzují jako nemorální. I přesto by však nejspíš
tvrdili, že je dobře, že tento člověk vznikl, zároveň by
odsuzovali umělé oplodnění a tvrdili, že není žádný
rozpor v tom, že tvrdí obojí zároveň. Filosoficky by to nejspíš obhájili tvrzením, že zlo –
kterým má umělé oplodnění být – nemá vlastní podstatu a
pouze parazituje na dobru, které je ontologicky primární a totožné
s bytím. Je-li tato argumentace konkluzivní (s čímž se momentálně až tolik neztotožňuji), na to se možná
podívám v samostatném článku.
e) vědecký výzkum pohlavních buněk
Na první pohled problém výzkumu
pohlavních buněk nemá nic společného s fenoménem vzniku nových
lidí. Na ten druhý už ovšem ano, protože se dnes velmi často
setkáváme s problémem nekvalitních spermií a stoupající
neplodnosti. A abychom ji mohli řešit pomocí metod moderní
lékařské vědy, potřebujeme hlubší poznání fungování
pohlavních buněk. Abychom však tohoto poznání mohli kdy
dosáhnout, musíme mít tyto pohlavní buňky – tedy vajíčka a
spermie – k dispozici tak, abychom je mohli „strčit pod
mikroskop“ a provádět na nich výzkum. Pro moderního člověka
dnešní doby opět absolutně žádný (etický) problém. Ne tak
pro katolickou církev. Papež Pius
XII. v nějakém dokumentu či snad přednášce z r. 1956 údajně
prohlásil: „není dovoleno vyvolat poluci ani za účelem získat
semeno k lékařským účelům.“ Toto papežovo prohlášení,
které je postojem katolické církve, přímo souvisí s jejím
odporem k masturbaci, která má být těžce hříšným zneužíváním
sexuality. My lidé jsme však dnes ve výzkumu a v poznání
vlastností a funkčnosti spermatu (a vajíček) dost pokročili – a upřímně
by mne zajímalo, jakým faktickým způsobem bylo historicky to
konkrétní sperma, na němž byl výzkum prováděn, získáno.
Neznám „historii výzkumu spermatu“, tzn. nevím, ve kterých
letech o něm bylo co vyzkoumáno, a pokud to někdo ví, nechť mi
to určitě napíše. Jediné co vím je, že objevitelem existence
spermií byl „otec mikrobiologie“ a konstruktér mikroskopů,
holanďan Antoni van Leeuwenhoek. Ten totiž jako první umístil
sperma pod mikroskop, přičemž dotyčné sperma bylo údajně jeho
vlastní. Jestli je získal masturbací a nebo nahodile skrz
nevědomou noční poluci, popř. zda odebral své sperma po tom, co
vyteklo z vagíny jeho legitimní manželky (byl-li ženatý), s níž
měl předtím legitimní pohlavní styk, to opravdu netuším. Pokud
by jej ovšem získal masturbací, pak pro katolickou církev nastává
problém stejného typu, který jsem před pár lety popsal v článku
Mengeleovský experiment
a který lze obecně vyjádřit takto: je morálně v pořádku
využívat poznání, o němž víme, že bylo historicky získáno
morálně špatným způsobem? Resp. vyjadřovalo by využití
takového poznání implicitní souhlas s tou morálně špatnou
metodou jeho získání? Je dost možné, že by byl tento problém
prostě odbyt známým příslovím „všechno zlé je k něčemu
dobré“. Otázkou je, jestli by takové odbytí bylo opravdu
dostatečně odůvodněné. Je to nakonec podobný problém jako ten,
o kterém jsem již psal:
děti počaté znásilněním. Katolická církev absolutně hájí
jejich právo na život (zakazuje potrat i v tomto případě),
současně však znásilnění jednoznačně odsuzuje jako těžký
hřích. Což je filosoficky obtížný problém, ale už to je
trochu jiné téma – možná se k němu ještě jednou vrátím v
samostatném článku.
Samozřejmě
nelze zapomenout ani na otázku vědeckého výzkumu ženských
vajíček a jejich zisku. Jelikož však životní cyklus či cesta
ženského vajíčka probíhá značně odlišným způsobem, než u
mužských spermií, váže se na něj z katolického hlediska méně
bioetických problémů – cyklus vajíčka je zcela nezávislý na
vůli ženy a nemá žádnou spojitost s masturbací. Přesto však katolická církev odsuzuje darování
vajíčka za účelem umělého oplodnění z důvodů, které jsem
uvedl už v odstavci o umělém oplodnění. O tom, jestli zakazuje i
darování vajíčka k výzkumným účelům, se mi nepodařilo nic
zjistit, i když se zdá, že by to snad z pohledu církve etický
problém být nemusel. Kdo k tomu ví víc, nechť mi určitě napíše
do komentáře či mailu.
Pokud
tedy mám formulovat otázku související s výzkumem pohlavních
buněk, pak to bude ta, kterou jsem o nějaký ten řádek výše již
položil, akorát konkrétněji formulovaná: je eticky
bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování a
struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch mužských),
bylo-li toto poznání historicky získáno morálně špatným
způsobem získání těchto buněk, jakým je dle katolické církve
např. masturbace?
f) selekce spermií
Lékařská věda postoupila tak
daleko, že již údajně do určité míry umožňuje i selekci
spermií (byť nevím, zda pouze těch, které budou použity při
umělém oplodnění, nebo i těch, které jsou mužem přirozeně
injektovány do ženy, přímo v ženském těle) které budou mít
šanci oplodnit vajíčko. To nás staví před další sadu
možností a tudíž i bioetických otázek. Které možnosti to
jsou? V zásadě identifikuji dva motivy – ač je jich možná více
– proč by někdo mohl mít zájem na vyselektování spermií k
oplodnění, tzn. upřednostnění jedněch a eliminace jiných:
1) eliminace geneticky vadných spermií
za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte
2) selekce spermií za účelem
„konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např.
chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, nebo krásnou
holčičku s dlouhýma nohama
Projděme si obě možnosti a
zkusme domyslet jejich bioetické souvislosti.
Možnost 1), pokud by bylo možné jí
realizovat skrz (zatím asi jen hypotetickou) spolehlivou
technologii, která by byla schopna provést eliminaci vadných
spermií mužem přirozeně injektovaných do ženy např. skrz
přiložení nějaké sondy vysílající paprsky na patřičné
místo ženského těla, se mi jeví bioeticky zcela průchozí
(pokud se nepletu, nemá s ní problém např. ani konzervativní
katolík-prolifista Miroslav Kratochvíl :-) ). Jediná možná
námitka ze strany katolické církve, která by mne napadla, by byla
ryze teologického charakteru: dle ní patří naprosto veškeré
rozhodování ohledně vzniku nového života výsostně do rukou
Boha a člověk nemá sebemenší právo si z něj cokoliv osobovat.
Pokud Bůh chce, aby se rodičům narodilo geneticky těžce
postižené dítě, jsou rodiče podle této námitky naprosto
povinni to přijmout. Osobně s touto námitkou nesouhlasím
(katolíci se vždy a zcela oprávněně modlili za zdraví svých
nejbližších, včetně toho, aby se počaté dítě narodilo
zdravé), nicméně zavdává k zajímavé filosoficko-teologické
otázce: totiž, jestli je každá jednotlivá, do ženského těla
ejakulovaná spermie (resp. její následná cesta ženským tělem)
dokonale řízena Bohem, zda-li ji Bůh doslova drží v rukou a dle
své vůle vede na její konečné místo určení.
Možnost 2) je už o dost
kontroverznější, protože z člověka činí předmět lidských
subjektivních preferencí a hlavně něco, co není darem, nýbrž
výsledkem konstrukce, výroby. Zde nejde o to, aby nebyl počat poškozený
člověk, nýbrž aby byl počat člověk „podle mých choutek“.
Zde bych se přikláněl k názoru, že tato možnost je bioeticky
neprůchozí.
Zde bych ještě, spíše pro
zajímavost, zmínil případ, o němž na facebooku před časem
informoval filosof a bioetik David Černý. Údajně se mělo stát
(snad v USA), že dvě lesby se nechaly uměle oplodnit, ovšem
požadovaly, aby počatý člověk byl hluchý. Prý to udělaly
proto, že chtěly manifestovat, že hluchota není nemoc, nýbrž
něco jako alternativní kultura či prostě jen alternativní
lidství (zřejmě podobně, jako je dle těchto lidí homosexualita
či pedofilie nikoliv nemoc, nýbrž alternativní sexualita, kterou
společnost musí bezpodmínečně respektovat). Já takové
uvažování považuji samozřejmě za naprosto zvrácené, ale o tom
teď psát nechci. Případ totiž předkládá otázku, nakolik je
genetická (a tedy biologická) výbava člověka součástí jeho
ontologické, esenciální identity. Na námitku, že lesby dotyčné
dítě tou záměrně vytvořenou hluchotou velmi poškodily, dle mne
správně namítnul filosof a právník Tomáš Sobek tak, že kdyby
onen uměle počatý člověk nebyl hluchý, tak by to byl JINÝ
člověk, člověk s jinou identitou, a nikoliv ten samý člověk,
pouze disponující sluchem. Protože DNA spolu-identizuje člověka.
Otázkou v kontextu našeho tématu vedlejší by bylo, kdo nebo co
by bylo tím, co bylo onou záměrnou hluchotou poškozeno. V
případě, že DNA opravdu člověka spolu-identizuje i na
ontologické úrovni (což je ovšem, minimálně z hlediska
aristotelské filosofie, velmi kontroverzní teze), pak dle mne
poškozena byla společnost obecně – ne však ani tolik samotnou
hluchotou dotyčného, nýbrž tím, že k takovému umělému oplodnění vůbec svolila, snížila svůj morální kredit.
Sestavme tedy závěrečný sumář
otázek, týkajících se tématu selekce spermií:
- Je (hypotetická) eliminace toho podílu do ženského těla mužem ejakulovaných spermií, které jsou geneticky vadné, za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte, bioeticky přijatelná?
- Je selekce spermií k oplodnění za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, bioeticky přijatelná?
- Řídí Bůh dokonale každou do ženy ejakulovanou spermii podobně, jako by člověk držel v ruce malé autíčko a rukou přesně vedl jeho dráhu i jeho cíl? (tato otázka bude v závěrečném sumáři otázek položena v oddílu „Filosofické problémy“, přestože vznikla v kontextu aktuálního tématu)
A ačkoliv otázka patří spíše do
filosofického oddílu, v rámci nějž bude položena i v závěrečném
sumáři otázek, položím ji zde: spoluurčuje DNA jedinečnou
identitu člověka i na ontologické úrovni?
Populační a teologické problémy
Nevím, zda už v 19., nebo až 20.
století (tuším, že dříve to nebylo) se poprvé objevila
myšlenka, že lidí je na světě příliš mnoho, rozuměj nad
určitou maximální míru, kdy je to společensky, biologicky i
jinak únosné. Každopádně názor, že planeta je dnes přelidněna
(na světě je dnes kolem sedmi miliard lidí) a není schopna tolik
lidí uživit, je zdá se hodně rozšířený, alespoň v
sekularizovaných společnostech.
Kontradiktorně opačné hledisko
zaujímá katolická církev. Podle té je totiž, jak se častokrát
praví v biblickém Starém zákoně, nově vzniklý člověk - dítě
vždy požehnáním pro své rodiče, to znamená něčím dobrým a
žádoucím. Můžeme sice předložit dobově podmíněnou
interpretaci podobných výroků, dle nichž by se vztahovaly jen k
dobám, kdy ještě země nebyla naplněna dostatečným počtem lidí
– viz Boží příkaz „ploďte a množte se“ z popisu stvoření
v knize Genesis - ale katolická církev pokud vím takovou
interpretaci rozhodně nesdílí. Stejně tak nesdílí myšlenky
některých církevních otců z doby kolem čtvrtého století,
kteří uvažovali o možnosti uspíšení druhého příchodu Krista
na zem skrz záměrné neplození. Podle katolické církve může
počet lidí na planetě růst do teoretického „nekonečna“,
kterého se sice prakticky už jen kvůli přirozené úmrtnosti
nikdy nedosáhne, ale nevybavuje se mi vůbec žádné katolické
omezení či pokyn vůči manželům ve smyslu „ploďte s rozumem“
(tzn. omezujte počet dětí). Katolická sexuální morálka je s
tímto „plodícím optimismem“ naprosto v souladu.
Problém přelidnění se tedy dá
definovat dvěma způsoby. První definice říká, že přelidnění
znamená příliš velké množství lidí na planetě vůči nějaké
horní hranici. V tomto významu problém přelidnění pro
katolickou církev, zdá se, neexistuje. Druhá definice říká, že
přelidnění je příliš velké množství lidí žijících v
určité vymezené geografické oblasti země. V tomto smyslu problém
přelidnění zřejmě existuje – alespoň teoreticky - i pro
katolickou církev. Můžeme tedy položit ozázku: je přelidnění
ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným
problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči
prostorově vymezené části zeměkoule?
Spíše už jen pro doplnění bych
ještě rád položil vedlejší otázku. Katolická církev sice
popírá problém přelidnění ve smyslu první definice, ovšem z
druhé strany mi z její strany není znám nějaký realistický
návrh řešení problémů, které nastávají v souvislosti s
přelidněním ve smyslu druhé definice. Konkrétně mám na mysli
např. Indii, druhou nejlidnatější zemi na planetě, jejíž
populace neustále stoupá a která je navíc sužována propastnými
sociálními nerovnostmi a obrovskou bídou. Jak uvádí David Duke
ve své knize Moje probuzení (4), veškerá humanitární pomoc,
posílaná do Indie, tyto problémy jen zvětšuje. Oficiální
postoj katolické církve však říká rozhodné NE kondomům a
jiným formám neabortivní antikoncepce (navíc je druhou otázkou,
zda by o takovou antikoncepci indové vůbec stáli). Pro lidi žijící
v chudobě a bídě je však sex často jedinou formou zábavy a
nemá-li člověk v oblasti sexu zažité pevné mravní standardy
(kterým je však i pro mravně uvědomělé jedince v obtížných
situacích občas těžké dostát), pak – zvlášť v sexem po
tisíciletí posedlé Indii – pro něj bude takřka nemožné
dlouhodobě sexuálně abstinovat. Z čistě katolicky-teologického
hlediska sice může existovat nadpřirozené řešení tohoto
problému (ve stylu: kdyby se všichni evropští, asijští a
američtí katolíci začali intenzivně modlit, postit, konat
sebezápory a přinášet oběti na tento úmysl, Bůh by tento
problém určitě vyřešil), ovšem toto řešení nepokládám za dvakrát realistické. Samozřejmě, je vždy možnost říci, že Indie si
své problémy musí vyřešit sama (a kus pravdy na tom určitě
je), ovšem úplné „otočení se zády“ k problémům katolická
církev nikdy neměla ve zvyku. Ve stručnosti – rád bych si
nějaký realistický návrh řešení podobných prekérních
populačních problémů nejen v Indii ze strany katolické církve
poslechl. (5)
Poslední stať textu bych rád věnoval
skupině problémů, které jsem nazval teologické. Téma vzniku
nových lidí se v nich totiž střetává mj. s otázkou věčného
osudu jednotlivého člověka po smrti. Východiskem mi přitom budou
premisy jako ta, dle které je člověk člověkem od okamžiku
početí, že každý člověk má nesmrtelnou duši, že i těžce
mentálně postižený člověk je člověk atp.
Stať bych začal tématem spontánních
potratů. Katolíci jsou sice obrovští bojovníci proti potratům,
ale zajímají je pouze potraty umělé a věčný osud uměle
potracených dětí - lidí. Spontánní potraty jakoby pro ně
(resp. pro nás) neexistovaly, ovšem spontánně potracený plod je
z katolického hlediska stejně tak člověkem s nesmrtelnou duší,
jako plod potracený uměle, a jeho posmrtný osud je stejně
důležitá otázka, jako posmrtný osud plodů potracených uměle.
Co se tedy děje s potracenými dětmi,
s jejich duší, po jejich smrti? Nevím, zda na to ze strany
katolické církve existuje nějaká odpověď, jež má status
závaznosti / dogmatu, každopádně nejčastější jsou dvě
teorie: dle té první jde potracené dítě, alespoň to, co zemřelo
umělým potratem a je tedy jakýmsi „kvazimučedníkem“, přímo
do nebe. Tuto pozici zastával již Pelagius. Dle tradiční teorie
jde toto dítě po smrti do tzv. limbu – teorie, která nebyla
dogmatizována, a dle které tyto děti po smrti zakoušejí jen
přirozenou blaženost, nikoliv tzv. blažené patření na Boha.
Kromě této dvou teorií existují ještě dvě okrajové:
Augistinova nauka o tom, že nepokřtěné děti (mezi které je
nutné započítat i uměle či spontánně potracená embrya, popř.
zmražená embrya jež nepřežila rozmrazení) jdou přímo do pekla
– i když jejich tresty jsou dle Augustina velmi mírné (6) -
protože dle Augustina „jsme v Adamovi zhřešili všichni prvotním
hříchem“, který ovšem kvůli absenci křtu nebyl odpuštěn.
Tato nauka, údajně dogmatizovaná lyonským a florentským
koncilem, byla ve scholastice opuštěna ve prospěch limbu,
každopádně ji údajně i dnes zastávají nějaké zcela minoritní
„neo-jansenistické“ skupiny, pravděpodobně nějací
sedesvakantisté. Poslední, rovněž zřejmě zcela minoritní
teorie, o které jsem se dověděl z prostředí katolických
tradicionalistů tvrdí, že před smrtí potratem dostane nenarozený
člověk od Boha zázračně možnost se vědomě rozhodnout, zda si
vybere nebe či peklo, a jednorázově se rozhodne. Údajně tuto
teorii zmínil kněz FSSPX Tomáš Stritzko, ale osobně pochybuji,
že pochází z jeho hlavy.
Přestože otázka, co se děje s
potracenými dětmi po jejich smrti, zůstává pro křesťany velmi
palčivou, já chci nyní položit trochu jinou otázku, která se
nyní týká především lidí potracených spontánně. A sice,
jaký má vlastně smysl existence těchto lidí. Jistě, z
katolického hlediska každý člověk už svou existencí slaví
Boha, což má být primární účel jeho existence. Přesto se lze
zeptat, jestli není nespravedlivé – za předpokladu platnosti
teorie limbu, která je katolickou církví stále favorizována asi
nejvíc – když nově počatý člověk s nesmrtelnou duší ztratí
šanci na věčnou nadpřirozenou blaženost z tak „nízké“ biologické příčiny,
jako selhání imunitního systému matky (který se na plod vrhne
jako na vetřelce), nebo např. nechtěného zakopnutí a následného
nešťastného upadnutí těhotné matky tak, že tento pád
zapříčinil spontánní potrat. Jistě, z katolického hlediska
nemá na věčnou spásu nikdo žádný nárok a tak může zaznít
námitka, že pojem spravedlnost je v takové otázce zde zcela
mimoběžný a absurdní. (7) Přesto však, pokud neplatí teorie o
zázračném udělení svobodné vůle a možnosti se rozhodnout
počatému tvorovi těsně před jeho umělým či spontánním
potracením, se lze zeptat: jaký je účel lidí požívajících
jen přirozenou blaženost, či v mnohem horším případě věčné,
byť velmi mírné tresty? Jedna varianta odpovědi (nepřišel s ní
opět už Augustin, když řešil peklo?) připomíná
postmoderně-multikulturalistické společenské teorie, známé z
dnešní doby: totiž že se věčným určením těchto lidí
zvyšuje jakási pestrost a estetická ladnost bytí. Bytí je dle
této teorie pestřejší, než kdyby všichni byli buď jen v nebi a
pekle, popř. dokonce „monotónně“ pouze v nebi. Taková teorie
však musí čelit vážné námitce, dle které je v takovém pojetí
konečný účel bytí estetický a nikoliv etický: a etika byla v
křesťanství přece vždy důležitější než estetika.
Naprosto stejné otázky resp. problémy
lze vztáhnout na lidi, kteří se sice úspěšně narodí a dožijí
se dospělosti ba třeba i stáří, ale kteří jsou – opět
vlivem „nespravedlivě nízkých biologických či mechanických
příčin“ - natolik mentálně postižení (např. se vývoj
jejich mozku zastavil na úrovni osmiměsíčního dítěte), že
nejsou schopni přijmout víru. A pokud si něco nepamatuji špatně,
kdo je dle katolické církve nezaviněně natolik mentálně
porouchaný, že nemůže vlivem nefunkčního rozumu přijmout víru,
ten ani nemůže být spasen a čeká jej v lepším případě
nejspíš opět limbus. A nadto vše lze zmínit rodiče těchto
těžce postižených lidí, kteří jim často obětují celý svůj
čas, energii a vůbec život, a kteří – v případě, že jsou
to věřící katolící, znající nauku své církve – žijí s
vědomím, že toto jejich dítě pravděpodobně nebude zakoušet
věčnou blaženost, protože nemůže být spaseno. Jak se asi tito
rodiče při vědomí všech těchto věcí cítí, to je velká
otázka, byť asi empiricky zodpověditelná.
Formuluji tedy opět otázky do
závěrečného seznamu:
- Jaký je z katolického hlediska smysl existence bytostí, které vlivem spontánního či umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého mentálního postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti?
- Je ukrácení těchto lidí o možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin, jako např. nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které vyústilo ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé?
- Je za předpokladu existence limbu odpověď, že lidé v limbu naplňují účel své existence zvýšením žádané pestrosti bytí, ospravedlnitelná?
Přejděme k dalším otázkám. V
křesťanství existuje jedno zásadní rozlišení týkající se
vztahu Boží vůle k existujícím věcem. Totiž, dle křesťanství
věci existují, popř. se dějí, z jediných dvou důvodů: buď z
Boží vůle, nebo z Božího dopuštění (jestli existuje i
varianta „věci existují z poměrově namíchané kombinace
obojího" netuším. Kdo má na to nějaký vyprofilovaný názor,
nechť mi jej určitě napíše do komentáře). A při promýšlení
tématu tohoto textu mne napadlo aplikovat tuto otázku právě na
existenci lidí: totiž, existuje každý vzniklý člověk z Boží
vůle, nebo někteří jen z Božího dopuštění? Chápu, že druhá
varianta se zdá skandální. Její popření však vytváří
problémy související s filosofickou částí tohoto textu: totiž,
pokud každý člověk existuje z Boží vůle a z Božího odvěkého
plánu, je to už jen kousek ke tvrzení, že bylo Boží vůlí, aby
člověk vzniklý znásilněním vznikl znásilněním, které bylo
Boží vůlí, nikoliv dopuštěním. Podobné by to bylo u lidí
vzniklých umělým oplodněním a zvláště by se to týkalo
zmražených embryí, která nepřežijí pozdější rozmražení.
Zde by sice mohla pomoci zmněná varianta „kombinace“ Boží
vůle a Božího dopuštění, s odkazem na klasické přísloví
„všechno zlé je k něčemu dobré“ - zde by zlé znásilnění
(či zlé umělé oplodnění) bylo dobré ke vzniku nového člověka.
Jenže mám za to, že problém v žádném případě nelze takto
lehce odbýt. Tématu vzniku lidí ze znásilnění v kontextu
křesťanství jsem se před pár lety věnoval v samostatném článku,
ovšem tento specifický fenomén obsahuje tolik palčivých záhad,
že by to vydalo na další samostatný článek, který možná
časem sepíšu.
Další speciální otázkou v tomto
kontextu by mohlo být, jestli mohu/mám být vděčný Bohu za
svůj vznik. Na první pohled se to zdá být absurdní otázka,
na kterou je přece odpověď jednoznačné ANO. Na druhý pohled je
to však složitější. Totiž, jak mohu být vděčný za vznik,
když jsem před svým vznikem neexistoval? Jinak řečeno, mám být
vděčný za něco, co teprve vytvoří subjekt děkování. Samozřejmě,
lze zcela jednoznačně říci, že mohu (a mám) být vděčný za
dar pokračování již započaté existence. Ale za vznik? Jedna
teoretická varianta, jak to vyřešit je ta, že cokoliv, za co jsem
Bohu vděčný, mohu být vděčný jen proto, že jsem vznikl,
protože bez mého vzniku by se mi nemohlo dostat žádných darů,
jichž jsem subjektem – jednoduše proto, že bez vzniku bych
neexistoval.
Další speciální otázka se týká
Adama a Evy, v jejich tradiční interpretaci jako singulárních
konkrétních lidí (a nikoliv nějakého mýtu). Ti totiž byli dle
biblické zprávy stvořeni přímo Bohem. Nabízí se tudíž
otázka, zda v jiných možných světech mohli mít Adam s Evou
své biologické lidské rodiče, a nebo zda ve všech možných
světech, v nichž by existovali, museli být stvořeni přímo
Bohem.
Velmi speciální a pikantní, ale také
velmi zajímavou otázkou je otázka rasového míšení. Rasové
míšení je totiž velkou částí světové společnosti pokládáno
za špatné, resp. nežádoucí (a na rovinu říkám, že tento
pohled relativně sdílím). Z hlediska křesťanství je však
takové hodnocení rasového míšení velmi ošemetné. Pro
křesťanství je totiž jednou z nejzásadnějších charakteristik
člověka skutečnost, že člověk je raněn dědičným hříchem a
jeho přirozenost je nakloněna ke zlému. To je dle křesťanství
společné všem rasám bez rozdílu a je to pro něj mnohem
podstatnější skutečností, než existence různých ras a to, že genetická vzdálenost těchto ras může, v případě smíchaných genů, dělat neplechu. A raněnost dědičným hříchem nijak nebrání tomu, aby se lidé brali a měli spolu
děti. Pokud mám správné informace, tak např. v jižní americe
za dob jezuitských misií si bílí muži brali za ženy indiánky a
nikdy jsem vůči tomu žádnou námitku ze strany katolické církve
nezaznamenal. Nedomnívám se tedy, že by katolická církev měla s
rasovým míšením nějaký zcela principiální problém, jakkoliv
se čistě subjektivně domnívám, že by jej v současné době
nepodpořila. Zeptejme se tedy: je křesťanství pro nebo proti
vzniku rasově smíšených jedinců? Platí-li
totiž teze, že existence každého z nás je od věčnosti
plánována Bohem, a platí-li zároveň teze, že identita každého
člověka je spoludána biologicky, potom nutně platí, že v Božím
plánu byla od věčnosti přítomna i existence rasově smíšených
jedinců.
Myšlenky z úvodní, filosofické
části článku, se dají aplikovat i na jednu z nejvýznačnějších
postav křesťanství a to na Ježíšovu matku, pannu Marii. Jednak i
ona byla zplozena z konkrétního vajíčka a konkrétní spermie
svých konkrétních rodičů Jáchyma a Anny, jednak byla matkou
Ježíše, o němž křesťané věří, že byl Božím synem, tzn.
že jeho otcem byl sám (nehmotný) Bůh. Jedna z otázek, které se
v této souvislosti nabízí, je v podstatě jen konkretizací obecné
otázky z úvodní statě: mohl se Ježíš narodit i jiné ženě,
než Marii, nebo ve všech možných světech, v nichž by byl počat,
by nutně musel být synem právě té stejné konkrétní ženy –
Marie? Další otázka je ryze „technická“, i když se
obávám, že možné odpovědi na ni budou z podstaty věci pouze a
jen spekulativní: byl-li Ježíš synem Božím, došlo k jeho
početí tak, že Mariino vajíčko oplodnila nějaká, Bohem
zázračně učiněná a do Marie umístěná „božská spermie“,
nebo bylo do Marie zázračně umístěno přímo Bohem vytvořené
embryo Ježíše? Obě varianty nesou své problémy a subotázky:
v případě Božské spermie je např. otázka, jaký měla dotyčná
genetický kód, je-li Bůh duch. Jinou otázkou by v tomto případě
bylo, zda by mohl být Ježíš počat i z jiného mariina vajíčka
než z toho, z něhož fakticky počat byl – neboť v případě
platnosti teze, že identita člověka je spoludána identitou toho
konkrétního vajíčka a té konkrétní spermie, z nichž byl daný
člověk počat, by odpověď byla nutně NE, neboť člověk počatý
z jiného vajíčka by už nutně neměl identitu Ježíše. V
případě druhé varianty je zase otázka, jak se do zázračně
vytvořeného embrya Ježíše dostal Mariin genetický kód –
byla-li Marie Ježíšova biologická matka, je normální
předpokládat, že Ježíšův genom byl spolutvořen tím Mariiným.
Je zde jistě i varianta, že Ježíšův genom části toho Mariina
vůbec neobsahoval a že Maria byla de facto jen „hnízdem“, tím,
co bychom dnes nazvali náhradní matkou. Nikdy jsem ale nikde
nepostřehl, že by něco takového někdo z katolických učenců
tvrdil – pokud tvrdil a čtenář těchto řádků to ví, nechť
mi to prosím určitě sdělí.
A když jsem u těchto
teologicko-biologických specialit, dovolím si ještě jednu
podobnou a hodně kontroverzní otázku, a sice tu, jestli Ježíš
mohl mít biologické děti a jestli je možné, že by je v jiných
možných světech reálně měl. Dle křesťanství se nám
totiž Ježíš podobal ve všem, kromě hříchu. Pak se nám tedy
ovšem musel podobat i ve funkčním pohlavním ústrojí,
vytvářejícím spermie. Aplikuji-li zde otázku z úvodní stati,
totiž tu, zda se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie
skrývá jeden možný člověk, pak na první pohled není důvod,
proč by se to nemělo týkat i Ježíšových spermií. Jedna linie
odpovědi by tedy mohla vycházet z ryze teologických premis, podle
nichž by hypotetický Ježíšův pohlavní život byl označen jako
naprosto nedůstojný, resp. už jen myšlenka na něco takového by
byla označena jako vrcholné rouhání. Z tohoto hlediska by tedy
Ježíš biologické děti ontologicky nemohl mít a odpověď, zda
se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie skrývá jeden
možný člověk, by byla už jen z toho důvodu záporná. V takové
variantě by ale as musela být trochu lépe zdůvodněna ta nedůstojnost.
Závěrečný sumář otázek
Text je u konce. Sepsal jsem jej proto,
že mne některé otázky v něm položené, hlavně ty z filosofické části, upřímně zajímají, a chtěl jsem je mít sepsané na jednom místě
pro případ, že by se k textu dostal někdo patřičně fundovaný,
kdo by byl schopen na některé z nich fundovaně odpovědět. Zde je
tedy rozčleněný soupis všech otázek, přičemž v závorce za
každou otázkou je bez bližšího zdůvodnění uveden můj momentální návrh
odpovědi v podobě ANO, NE, NEVÍM:
Problémy filosofické
- mohl být každý z nás zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky zplozen byl? (NEVÍM)
- mohl jsem být zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou, z níž jsem fakticky zplozen byl? (NEVÍM)
- skrývá se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a jednoho vajíčka, přítomného v ženě v době ejakulace, 300 milionů jedinečných, ontologicky možných lidí? (NEVÍM)
- skrývá se za kombinací všech spermií všech mužů (S) a všech vajíček všech žen (V), kteří/které kdy existovali, existují a existovat budou, SxV jedinečných možných lidí? Jinak řečeno, mohl jsem mít např. já dítě s královnou ze Sáby? Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny? (NEVÍM)
- mohli vzniknout pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli a v budoucnu vzniknou, s tím, že všichni ostatní možní lidé jsou z definice ontologicky nemožní – fikční? (NEVÍM)
- jaký význam má vlastně pojem „možný člověk“ a v jakém smyslu možní lidé existují? (NEVÍM)
- existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč existujeme právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne? (NEVÍM)
- Řídí Bůh dokonale každou do ženy ejakulovanou spermii podobně, jako by člověk držel v ruce malé autíčko a rukou přesně vedl jeho dráhu k jím určenému cíli? (NEVÍM)
- spoluurčuje DNA jedinečnou identitu člověka i na ontologické úrovni? (NEVÍM)
Problémy bioetické
- je argument, že je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho neviny, opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k tomu, že nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je nevinný např. ježek? (NEVÍM)
- je neabortivní antikoncepce opravdu vždy a ve všech případech nelegitimní metodou zabraňování početí? (NEVÍM)
- je jakákoliv metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž by nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů (a bez masturbace muže), kteří touží po dítěti – z principu eticky nepřípustná? (NEVÍM)
- implikuje odpor k umělému oplodnění implicitně tvrzení, že by bylo lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým oplodněním, vůbec nevznikli? (ANO)
- je eticky bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování a struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch mužských), bylo-li toto poznání historicky získáno morálně špatným způsobem získání těchto buněk, jakým je dle katolické církve např. masturbace? (NEVÍM)
- je (hypotetická) eliminace toho podílu do ženského těla mužem ejakulovaných spermií, které jsou geneticky vadné, za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte, bioeticky přijatelná? (ANO)
- Je selekce spermií k oplodnění za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, bioeticky přijatelná? (NE)
Problémy populační a teologické
- je přelidnění ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči prostorově vymezené části zeměkoule? (NEVÍM)
- Jaký je z katolického hlediska smysl existence bytostí, které vlivem spontánního či umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého mentálního postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti? (KROMĚ PŘIROZENÉHO SLAVENÍ BOHA NEVÍM)
- Je v případě platnosti teorie limbu ukrácení těchto lidí o možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin, jako např. nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které vyústilo ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé? (NEVÍM)
- Je za předpokladu existence limbu odpověď, že lidé v limbu naplňují účel své existence zvýšením žádané pestrosti bytí, ospravedlnitelná? (NE)
- Mohu být z logického hlediska Bohu vděčný za svůj vznik, pokud jsem před svým vznikem neexistoval a nebyl jsem tedy subjektem? (NE)
- Mohli mít Adam a Eva v jiných možných světech biologické rodiče, nebo jsou v každém možném světě nutně prarodiči celého lidstva, kteří mohli být stvořeni pouze Bohem? (NEVÍM)
- Je křesťanství proti vzniku rasově smíšených jedinců? (NE)
- mohl se Ježíš narodit i jiné ženě, než Marii, nebo ve všech možných světech, v nichž by byl počat, by nutně musel být synem právě té stejné konkrétní ženy – Marie? (NEVÍM)
- byl-li Ježíš synem Božím, došlo k jeho početí tak, že Mariino vajíčko oplodnila nějaká, Bohem zázračně učiněná a do Marie umístěná „božská spermie“, nebo bylo do Marie zázračně umístěno přímo Bohem vytvořené embryo Ježíše? (NEVÍM)
- Měl Ježíš schopnost mít své vlastní biologické děti a je možné, že v jiných možných světech by je reálně měl? (NEVÍM)
Děkuji všem, kdo
dočetli až sem! A ještě musím na závěr bohužel upozornit, že mi nějak na bloggeru začaly blbnout komentáře a nedaří se mi je pod články vkládat. Pokud tedy nějaký komentář pod článek vložíte, budu rád, když mi jej pošlete i na mail.
Poznámky
- Tato skutečnost zavdává mj. k určitému rébusu, který bychom měli my teisté (a křesťané) vyřešit. Totiž, spermie, které se dostanou v ženském těle dostatečně daleko, se stanou předmětem útoků ženských bílých krvinek, tedy imunitního systému, který považuje spermie v ženském těle za cizí tělesa, a velké množství z nich tímto útokem zahyne. Pokud však, jak tvrdí ortodoxní křesťanství, je jediným účelem spermií oplodnit a dát vzniknou novému životu, proč je ženské tělo naopak nevítá a nepomáhá jím na cestě k vajíčku? Proč je bílé krvinky nerozpoznají a nenechají na pokoji? Proč Bůh stvořil ženské tělo jako ke spermiím de facto nepřátelské – právě skrz bílé krvinky? Je to podobný problém, jako když evolucionisté ve sporu s kreacionisty poukazují na slepou skvrnu na oku jako na projev nedokonalosti oka stvořeného Bohem, který ovšem dle kreacionistů stvořil vše dokonale. A podobných problémů je více přímo v oblastí rozmnožování: např. je otázkou, proč žena (a koneckonců i muž) v období těhotenství úplně neztrácí chuť na sex, když stejně – až na výjimky, které jsou defektní (viz https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/180051-tehotna-zena-sokovala-lekare-otehotnela-jeste-jednou.html) - během těhotenství znovu otěhotnět nemůže, proč je imunitní systém ženy schopen počatý plot "chybně" zlikvidovat, protože jej považuje za cizí těleso, nebo proč muž nevystříkne při pohlavním styku pouze tolik spermií, kolik jich může oplodnit vajíčko (tedy jen 1-2).
- Připomeňme, že podle mnohých, a také podle katolické církve, trest smrti pro viného člověka někdy přípustný je
- Dovolím si zmínit, co mi říkal nejmenovaný katolický kněz již staršího ročníku. Tvrdil, že by v bariérové antikoncepci neviděl takový problém, a to v souvislosti s tvrzením o tom, že člověk v manželství má za život průměrně tisíce pohlavních styků a z nich např. pouze dvě děti, ale my (rozuměj katolíci) budeme jakože stále tvrdit, že sex je na děti. Tvrdil, že již před desítkami let tuhle věc „všichni věděli, ale každý se bál o tom mluvit“. Pro lepší pochopení: tradiční nauka katolické církve říká, že účelem sexu je plození, a byť nepopírá, že sex je také „dobrem manželů“, jednoznačně přisuzuje tomuto „dobru manželů“ pouze služebnou, prostředečnou roli ve vztahu k hlavnímu cíli, jímž má být plození.
- David Duke: Moje probuzení, Kontingent press 2009, str. 594 (v pdf verzi)
- Ohledně přístupu katolíků k tomtu problému může zaznít námitka, že katolíci-prolifisty zajímá pouze a jen to, aby nedošlo k potratu a aby nebyla použita umělá antikoncepce, ale (pozemský) osud narozených dětí a toho, jak je jejich rodiče uživí, je jim pak už lhostejný. Zatímco v evropských podmínkách se takovými námitkami prolifistům nejednou křivdí (viz záslužné projekty jako Azylový dům pro těhotné ženy v tísni, nebo Domov pro dětský život, v případě zemí jako je Indie či státy Afriky se mi tato námitka občas jeví docela pádná.
- Z druhé strany, jak v intra-katolických diskuzích, tak v diskuzích mezi katolíky a nekatolíky je občas probírána lehce cynická a bizarní (byť z části pochopitelná) teze, že potracené děti se přece vyhnou peklu a že by se tedy měly všechny potrácet a potratáři jsou tudíž jejich „zachránci před zavržením“. Z tohoto hlediska by naopak měly – ať už uměle či spontánně - potracené děti „vyhráno“.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.