Zatímco
v některých minulých svých textech jsem zmiňoval, že se budou
protentokrát dotýkat křesťanství, s případným dodatkem, že
to bude na delší dobu naposled, dnes to bude víceméně naopak.
Dnešní text, či spíše taková veřejná zpověď, bude takřka
jen o křesťanství, o mne, a filosofie v něm bude jen poskrovnu.
Ten,
kdo je křesťanem (v mém případě katolíkem), přirozeně ví,
že křesťanský život vyžaduje plnění určitých přikázání
– konkrétně především tzv. Desatera Božích přikázání. S
plněním některých mám malý nebo žádný problém, s plněním
některých větší, s jedním dokonce velký, ale již před
relativně delší dobou jsem si uvědomil, že existuje jedno
přikázání, které neplním takřka vůbec. Sice nepatří do
desatera, ale přesto jde o přikázání zcela nejdůležitější.
Asi už nemusím dodávat, že jde o první a největší přikázání
ze všech: miluj
Boha.
To „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a
celou svou myslí“ raději ani nedodávám.
Opravdu
to tak je, i když je to možná velmi smutné. I když je mi jasné,
že láska není v první řadě o cítění, přesto nemohu
nepřiznat, že v sobě v podstatě žádnou lásku k Bohu necítím,
a dokonce v sobě necítím ani žádnou touhu po Bohu. To je o to
více zvláštní, když si uvědomím, jak nás teologové
přesvědčují o tom, že touha po Bohu je největší, ne-li
jedinou touhou duše. Pokud je tomu tak, jak je možné, že jsem
prakticky důkazem opaku – a co je nejparadoxnější, dokonce jako
katolík? Taková skutečnost má samozřejmě své důvody a já
jsem se je snažil v retrospektivním přehlédnutí svého života
dohledat. A nyní je také zapisuji, i kvůli sobě, protože se mi
to možná někdy bude velice hodit, a také mi to pomůže si věci
více utřídit a ujasnit. A hlavně se třeba mohu dočkat nějaké
pomoci od někoho, kdo si tento text přečte a bude k tomu mít co
říci – něco, co třeba v určitých pravých okolnostech
potřebuju slyšet - či nějak jinak pomoci.
Důvody
oné absence lásky k Bohu – resp. to, co jsem jako důvody osobně
označil - jsem se pokusil vyjádřit v následujících odstavcích.
Samozřejmě je nelze nějak ostře oddělit, ale pro základní
orientaci je to dostačující. Ještě, než začnu, by bylo možná
dobré zmínit, že jsem „katolík od miminka“ - nejsem tedy
konvertita, nýbrž jsem byl ve víře vychován - který nikdy v
průběhu života od víry, nebo minimálně určitého jejího
praktikování (formálně) neodpadl, aby se k ní později zase
vrátil. A ještě bych pro jistotu zmínil, že jsem byl ve svém
dětství a mládí velice uzavřený a svou otevřenost jsem si
musel těžce vybojovávat s léty.
Základy
a prerekvizity (1998-2003)
Aby
byla celá věc srozumitelnější, musím důvody nějak uspořádat
a tak to vezmu do určité míry chronologicky. A proto musím začít
rokem 1998, kdy mi bylo 18 (resp. 19) let, a který byl pro můj
duchovní i osobní život v jistém smyslu přelomový – dodnes
dělím svůj život především na dvě etapy: před osmnáctým a
po osmnáctém roce. V tom roce se začalo formovat mé duchovní
ustrojení, jakési „duchovní základy“, na kterých se pak
budovalo vše ostatní – podobně jako se celá stavba domu buduje
na jeho základech.
V
roce 1997 v červenci se mi stala zcela obyčejná věc: zamiloval
jsem se, a to docela hodně. Zároveň bylo toto zamilování – ale
neptejte se mně na to, proč – spojeno s mým prvním výraznějším
„duchovním probuzením“, resp. „křesťanským uvědoměním“;
z počátku se to projevovalo např. tím, že jsem začal častěji
(a více rád) chodit do kostela. Z toho zamilování nic nebylo,
nechtěla mne, což byla pro mne značná tragédie, s níž jsem se
hodně dlouho – řádově roky - nemohl smířit. Nemohu zde
popisovat všechny detaily toho, jak jsem to všechno tenkrát
prožíval a co všechno celá věc obnášela (i když je to velmi důležité), protože by to vydalo na
třicetistránkový článek. V průběhu toho „procesu
nesmířenosti“ mne však jednou napadla – jak se později
ukázalo, velmi rozhodující a osudová – myšlenka, která zněla
zhruba takto: co
když je to všechno tak, že Bůh mi dal toto zamilování jen
proto, aby mne při-obrátil k sobě, a pak je ze srdce zase odejmul a
onu dívku dal někomu jinému?
Ta myšlenka byla pro mne naprosto hororová – a to o to víc, že
jsem při vědomí toho, jak mizerně můj tehdejší život v mnoha
oblastech vypadal a jak jsem v tomto smyslu hrozně potřeboval
„probudit“, cítil, že je velmi pravděpodobně pravdivá a já
jsem ji nakonec uvěřil. A věřím jí jako určitému axiomu
dodnes.
Mou
první reakcí na tu myšlenku bylo samozřejmě zděšení a
pokušení ke vzpouře: jak si mohl Bůh dovolit tak sprostě zneužít
mou tak vznešenou, obrovskou (a tak „cílovou“) touhu jako
prostředek pro své vlastní záměry? To pro mne bylo naprosto
nezkousnutelné. Zároveň jsem si ovšem uvědomil, že když bych
se v této věci vědomě obrátil proti Bohu, obrátil bych se v
důsledku i proti sobě samému. A tak jsem se dostal do obrovského
vnitřního napětí mezi odporem vůči takovému Božímu jednání
se mnou na jedné straně, a vědomím, že Bůh je pán, všemohoucí,
učitel a dárce života a všechno další na straně druhé.
Stručně řečeno, dostal jsem se do silného, bolestného a
neutuchajícího napětí mezi rozumem a srdcem, resp. takovéto
názvy jsem oněm dvěma pólům toho napětí přisoudil. A v tu
chvíli jsem netušil, že flustrující zakoušení tohoto napětí
se stane mým permanentním stavem na mnoho let – a nebudu moc
přehánět, když řeknu, že v lecčem trvá až dodnes.
Po
létech jsem si mnoho a mnohokrát ty tehdejší události a
především onu osudovou myšlenku a její prožití převaloval v
hlavě, analyzoval, snažil se věci nějak smysluplně uchopit a
pochopit. Vznikla mi v hlavě otázka – která mne ale tehdy a ani
hodně dlouho potom samozřejmě vůbec nenapadla - proč to vlastně
Bůh neudělal tak, že mi v okamžik vyvstání oné myšlenky zároveň
nedaroval („prožitkovou“) lásku k němu, nebo cokoliv, co by jí
v důsledku roznítilo. On však jakoby – takto jsem to formuloval
v podstatě až teprve nedávno - říkal: „já nemám žádnou
povinnost ti tuto lásku ke Mně dávat, ani nemám povinnost ti
udávat důvody, proč s Tebou takto jednám. Ty máš přece rozum a
vůli a víš, že to co já dělám, je v posledku pro Tvé dobro, i
když tomu nerozumíš a protiví se Ti to. Rozum a vůle Ti stačí,
tak dělej!“ Já jsem však především dlouho prožíval ten
flustrující existenciální rozpor a napětí uvnitř mne, které
mne současně tahalo na opačné strany – a já jsem prostě nebyl
schopen se bytostně vrhnout na jednu z nich. A všechny tyto
události a prožitky vyústily do prvního důkladnějšího
zformování mého pohledu na křesťanství a Boha, který se ve mne
v pozdějších letech velmi silně zakořenil: křesťanství je
především tvrdé, bolestné a depresivní, Bůh má bolestné
metody a dává nám touhy za účelem jejich nesplnění, aby nás
duchovně procvičil. Člověk si pak v posledku nemohl být u žádné
nové touhy jistý, jestli její přítomnost není opět jen
začátek nějakého nedobrovolného duchovního cvičení.
Prakticky
paralelně s tím probíhala druhá „formující linie“. Od r.
1998 jsem začal, spíše z donucení a v jakési flustrované
náladě, docházet v naší farnosti Ostrava-Poruba na páteční
večerní mše, které tam dojížděl z jiné farnosti sloužit
jeden nejmenovaný kněz , nazvěme jej E. Byly to mše jakože „pro
mládež“ a kázání bylo vždy na nějaké téma, které sami
mládežníci dopředu navrhovali. E. byl velmi specifická osobnost.
Neměl problém přímo během liturgie veřejně oslovovat přítomné
věřící a ptát se jich na věci poněkud osobního či niterného
charakteru. Ve svých kázáních si nebral servítky a neměl
problém od ambonu věřícím do očí např. říct, že do kostela nikoliv
přišli, ale že tam přilezli
– asi proto, aby tak jakože odhalil jejich falešnou motivaci k
účasti na mši. Ve svých kázáních, stručně vyjádřeno, za
příčinu všeho zla či absence dobra označoval pýchu a sobectví
a snažil se ji v nás, účastnících liturgie, odhalovat – v
našich falešných motivech atp. Nějaký sobecký problém měly
podle něj zřejmě i babičky, když se jim nelíbilo, že jim kvůli
jeho dlouhým kázáním ujížděl autobus, který by jinak normálně
stihly. Pamatuji si, jak jednou ve farnosti zakládal tzv. misijní
skupinku pro mladé. Z jakéhosi sebedonucení jsem se dostavil na
úvodní schůzku, na které E. s jeho typickým náznakem jakési
ironie všechny s úsměvem paradoxně odrazoval, ať do té skupinky
nejdou. Nakonec vyšlo najevo proč, když E. po nějakém čase
řekl: „Ať do toho jde pouze ten, kdo to chce dělat čistě
jen kvůli srdci Pána Ježíše.“
Tudíž jsem nešel – jiní šli, a jejich motivaci samozřejmě
nehodnotím.
E.
svým určitým radikalismem a bezesporu i charismatem většinu
mladých z farnosti strhnul, až tak, že se místy začalo šuškat
o náznacích sektářství v porubské farnosti. Mne nesthrnul, ale
vliv měl na mne velmi silný. I když jsem totiž v sobě tenkrát
asi necítil nějakou zvláštní pýchu, na základě toho, co
kázal, jsem v sobě cítil či subjektivně rozpoznával strašné
sobectví. Zároveň jsem ovšem jednak cítil obrovskou neschopnost
se toho sobectví zbavit, jednak jsem si strašně přál, aby to, co
jako sobectví cítím, sobectvím nebylo. Tudíž – opět ten
existenciální rozpor a pocit protisměrného „trhání“ na obě
strany, jako v případě té „osudové myšlenky“, bez
jednoznačného příklonu na jednu či druhou stranu: věděl jsem,
že duchovně nazpět jít nelze, ale zároveň že jasný krok
dopředu, krok smrti starého člověka (v duchovním smyslu) byl pro
mne příliš hrůzostrašný, ochromující a depresivní. Viděl a
cítil jsem totiž pouze tu náročnost, tíži a bolestné umírání
sobě, ovšem nic „lákavého“ za tím – žádnou „sladkost
Boží“ nebo něco podobného. V té době pomalu začaly mé
„duchovní depky“. O mnoho let později jsem se z rozhovoru s
dobrým kamarádem a tehdejším spolufarníkem, kterého si velmi
vážím a kterého jsem tehdy považoval za jednoho z „ortodoxních
porubáků“ (ve farnostním a křesťanském smyslu), dověděl, že
jsem nebyl sám a že v té době bylo více mládežníků, kteří
měli „traumata z E.“ i další zajímavé informace, které ale
pro jistotu nezveřejním. Nicméně semeno již bylo zaseto.1
No
a třetí „formující“ linií, dá-li se vůbec samostatně
vydělit, byla četba duchovních knih (autoři jako Anselm Grun nebo
John Powell), které jsem se cca od r. 1998-1999 začal pomalu a postupně
věnovat. Tyto knihy mi postupně otevíraly skutečnosti duchovního
života. A při četbě některých úryvků a myšlenek v těchto
knihách jsem uvnitř sebe opět cítil, jak mi význam čtených vět
způsobuje nepříjemné, depresivní a trýznivé zakoušení, za
jehož příčinu jsem opět označil vlastní sobectví (a pýchu),
resp. to, co jsem vyhodnotil jako konflikt s ní(m). A jednou, už
přesně nevím, kdy to bylo, když jsem pozoroval, jak tento
trýznivý a deptající pocit neutuchá a věci se neposunují, jsem
v jakési depce učinil změnu perspektivy. Řekl jsem si, že ten
trýznivý pocit (který jsem tehdy nazýval „strouhání“ -
protože jakoby bolestně „strouhal“ mé pýchou a sobectvím
prorostlé srdce) je v nějakém smyslu ten správný indikátor,
kterým se musím řídit. A že na rozdíl od toho, co jsem si přál
– tedy, abych byl toho trýznění zbaven - se tím prožitkem
musím strouhat, resp. dobrovolně se tomuto strouhání vystavovat,
nebránit se mu. A tehdy vzniklo mé heslo, kterým jsem se v
duchovním životě od té doby snažil nějak řídit (samozřejmě
do značné míry násilím, ale také jen do míry, jíž jsem byl
subjektivně schopen snést), a které je ve mne dodnes dost silně
zapsané. To heslo znělo a zní: ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ.
Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka: čím více mi určité
myšlenky – z duchovních knih, kázání, napomenutí druhých,
odkudkoliv - nebo nějaká situace, působí ten trýznivý,
„strouhající“ pocit, tudíž čím více mi obnažují mou
pýchu, sobectví a „neumření sobě“ (resp. to, co jsem jako
takové vyhodnotil), čím více do těchto neřestí bodají a
trýzní je, tím více je to indikátor toho, že ty myšlenky jsou
blíže k pravdě – protože pravda křesťanství je anti-pyšná
a anti-sobecká – a že bych tedy měl podle nich svůj život
nějak orientovat, trýzeň netrýzeň. Dnes vím, že je to heslo
celkem ryze psychologické a v tomto smyslu nesprávné, ovšem tehdy
jsem onen „pocit drcení pýchy a sobectví“ pro sebe označil
jako dostatečně spolehlivý, ba nejspolehlivější indikátor
správné cesty. A ve značné míře z něj nějak "čerpám" dodnes.
A
tímto vším ve mne byla základně zkypřena a zformována duchovní
půda, která měla v budoucnu něpřímo za následek mnoho dalších
věcí, k nimž by jinak nejspíš nedošlo.2
A mezi které nejspíš patří i současná absence lásky k Bohu ve
mně.3
Karmelitánská
a jiná mystika
Od
roku 2000 jsem se začal účastnit různých internetových diskuzí,
a to i na náboženská témata. Nejprve delší dobu pouze na dnes
již neexistujícím diskuzním serveru Průvodce (jehož v r. 2004
nahradil diskuzní server Okoun, kde se dodnes
pohybuji) a později i další servery. Na formování duchovní
roviny mého života to mělo nemalý vliv. A přestože jsem již
dříve věděl, že existuje nějaký světec Jan od Kříže a
nějaká jeho temná noc, bylo to myslím především tehdy velmi
živé diskuzní fórum serveru Christnet,
kam někteří diskutující postovali kratší či delší úryvky
ať už z Jana od Kříže (který byl a je mezi určitou sortou
katolíků dost populární), či jiných karmelitánských a
ne-karmelitánských mystiků. Skrz čtení těchto úryvků jsem se
začal trochu dovídat, o co u těchto mystiků jde. Jenže právě
četba těchto úryvků bylo něco, co jsem, retrospektivně
hodnoceno, neměl dělat a co bych zpětně asi zhodnotil jako velkou
chybu.4 Kdo ví, o co v těchto textech jde, asi tuší
proč.
Psycho-emocionální
dopad čtení těchto ať už úryvků, či parafrázovaných
myšlenek předkládaných některými diskutujícími, byl opět
velmi flustračně-depresivní, až děsící, ale protože platilo
ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ, bylo vymalováno. Křesťanství,
resp. duchovní cesta, se začínala měnit v depresivní, ale
pravdivý horor. Byly to právě tyto úryvky a myšlenky, které v
pozdějších letech způsobily, že jsem uvnitř začal vymýšlet
co nejextrémnější termíny a myšlenky typu „svaté peklo“,
„zavržení popř. odstvoření pro větší slávu Boží“,
„věčné utrpení v nebi“, „koupání se ve svatém Božím
rozmaru“, „chtění pouze chtění Božího pro toto chtění
samo“ atp a měl z nich ochromují hrůzu. Z konkrétních děl,
jež na mne měly vliv, bych zmínil především knihu
Psychoterapie a víra
jistého
Jana Czecha, která se dala tehdy (cca 2003-2005) přečíst celá
na internetu, a která stavěla vyloženě na Janovi od Kříže.5
Jeden z nejhororovějších duchovně-mystických výroků s trvalým
vlivem, který dodnes považuji za svou „duchovní časovanou
bombu“, jsem si pak přečetl v knize Moudrost chudého
o sv.
Františkovi, kde světec v jednom okamžiku říká: „Stačí, aby
Bůh byl Bohem. Bůh je, a to stačí.“6 Ještě dnes si zhruba
pamatuju ten prožitek a tu hlubokou depresi po přečtení tohoto
výroku, z nějž bylo vše jasné. Stačí-li, že Bůh je, pak je
přece všechno ostatní absolutně jedno. Spása, zavržení,
existence, neexistence, život, smrt, radost, bolest … a i kdyby
jste mi teď milionkrát za sebou řekli, že smysl nejen tohoto
výroku, ale i celé mystiky, není ten, který jsem tam já zakoušel
a zakouším především, tak mi pravděpodobně nijak nepomůžete.
Léčba, pokud je na místě, musí být hlubší a bohužel zatím
sám netuším, jak by měla vypadat. Vybudoval jsem si totiž na
všechny tyto „hororově mystické myšlenky“ místy až jakýsi
podmíněný reflex, který ihned vyvolává depresi a strach. A
silná „voluntarističnost“ mystiky, stejně jako její požadavek
absolutní čistoty motivu/úmyslu u všeho, co děláme – ta
čistota spočívá v tom, že vše děláme jen pro Boha a jen a
pouze proto, že On to chce – mi často velmi komplikuje či
komplikovala každodenní život a motivaci cokoliv dělat.
Na
závěr bych rád ocitoval jeden velmi trefný výrok mého dobrého
kamaráda (ateisty) z naší nedávné debaty na skype: „Vlastně
opravdu JE v křesťanství kus masochismu: ovšem v tom smyslu, že
lidé chtějí Bohu něco obětovat - a dokonce, řekl bych, se v tom
projevuje i jakási touha a představa, že síla lásky se dá
naplnit a maximalizovat jen tou ustavičnou obětí, že by to prostě
ty svaté jinak v nebi nebavilo, kdyby to mělo být jen blažené
patření na Boha :)“
Nevím,
jak ve vás, ale ve mne všechno toto lásku k Bohu opravdu
nerozněcovalo a nerozněcuje, nýbrž účiněk je spíše přesně
opačný. Samozřejmě, pokud je nejryzejší láska tím „věčným
svatým peklem“ - což je pro mne samozřejmě naprosto hororová
myšlenka - pak je to jiná věc. Ale nemohu popřít, že v takovém
uvažování zakouším značný kus obrovské absurdity. „A to je
zcela logické, ani to ve své situaci nemůžeš zakoušet jinak“,
dodal by s eckhartovsky oproštěným úsměvem nějaký mystik?
Končím.
Peklo
Cca
do konce roku 2005, možná první poloviny roku 2006, pro mne tedy
křesťanství bylo, mám-li to říct trochu nadneseně, především
o „karmelitánských depresích“. Co se však týkalo pekla, tak
ač jsem jej nepopíral a nepopíral jsem možnost se do něj dostat,
nějak moc jsem se jej asi nebál. Zhruba v roce 2006 však začalo
vlivem zjištění určitých informací období, které v září
2009 vyústilo v další velmi zásadní rozhodnutí týkající se
mé katolické praxe. Tím bylo mé přitakání, popř. „konverze“,
k tzv. katolickému tradicionalismu,
argumenty pro nějž mne nějakým způsobem přesvědčily7,
ač jsem si hrozně přál, „aby tradicionalismus neměl pravdu“
a přeji si to dodnes. A asi nemusím připomínat, že ono heslo ČÍM
TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ zde sehrálo velkou roli a že celá
konverze proběhla „v depce“.
Se
vstupem do tradicionalismu nezmizely staré záležitosti (viz
předchozí odstavce), ale objevily se nové. Jelikož však nechci
text zbytečně protahovat, omezím se na tvrzení, že právě díky
tradicionalismu začala být katolická doktrína pekla těžce na
programu dne. Najednou bylo velmi snadné se do něj dostat, protože
arzenál možných hříchů se mi subjektivně najednou či postupně
velmi rozšířoval.
Ohledně
pekla jsem se už dostatečně vyjádřil zde.
Kdybych to měl maximálně zestručnit, je pro mne dnes peklo něco
strašně nepochopitelného. Nerozumím, proč Bohu, který nikoho
než sebe absolutně nepotřebuje, stojí za to, aby mne či
kohokoliv vystavil – navíc, podle několika veršů z evangelia
velmi pravděpodobné – možnosti věčného zavržení.8
Mám totiž za to, že být v pekle je opravdu horší, než nebýt,
to beru jako něco základního – a umírněný katolický antinatalismus
je tedy podle mne vážnou námitkou všem katolíkům, zvlášť
tradicionalistům. Někdy si říkám, že při těch „jansenisticky
obtížných“ podmínkách spásy lze život prostě těžko vnímat
jinak, než jako zoufalý úprk před zavržením – dokonce
paradoxně jako úprk před samotným Bohem, který ve spolupráci s
Vatikánem, Écónem
a spol. všude rozmístil a rozmísťuje obrovské množství pastí
a min, tedy možností hříchu, aby nám záchranu od věčné
záhuby maximálně ztížil. Že snad ani nelze založit duchovní
život na něčem jiném, než na strachu z pekla. Je však otázkou,
jak dlouho se dá něco takového úspěšně snášet. Např. taková
hereze jansenismu vedla v
důsledcích nakonec ke svému opaku - k liberalismu. A strach z
Boha, jemuž možnost našeho věčného zavržení tak
nepochopitelně stojí za to, může u někoho vést až k popření
jeho existence, nebo i horším věcem, které raději nedomýšlím.
U mne ten strach v posledních měsících asi není zas tak aktuální
jako dříve, ale hlavně proto, že se cíleně snažím, nebo jsem
se snažil, na tyhle věci moc nemyslet. To však není řešení, a
pokud ano, tak časově nesmírně omezené, protože všechny tyto
skutečnosti jsou jako pověstný damoklův meč. Nehledě na to, že
u svátostí jsem za poslední 2 roky byl všehovšudy 3-4 krát;
hlavně proto, že jejich svatokrádežné přijetí opravdu moc
riskovat nechci.9
Zatím
netuším, jak a kdy se k pravidelné účasti na svátostech vrátím.
Žádnému
člověku, ani největšímu zločinci, večné zavržení v žádném
případě nepřeji. Čím prázdnější peklo bude, tím lépe, tím
lepší možný svět. Ale na druhou stranu, i když by byl zavržen
jeden jediný člověk - nebylo by „vše ztraceno“? Mnohem
silněji řečeno, neznamenalo by to Boží prohru? Podle křesťanství
a podle klasického teismu zcela jistě ne. Pokud však jistě ne,
pak by neznamenalo žádnou Boží prohru ani to, kdyby byli zavrženi
úplně všichni. Protože, jak řekl sv. František, Bůh je a to
stačí. Bůh klasického teismu nepotřebuje nic, než svou vlastní
existenci. Jak hrůzné důsledky to v kontextu pekla má, asi
nemusím dodávat.
A
tak z toho všeho plyne snad opět pochopitelný důvod, proč Bůh,
který nám tohle všechno dobrovolně připravil, ve mne lásku k
sobě opravdu nerozněcuje.
Nesrozumitelné
zlo a nepochopitelná svoboda
Že
ve světě existuje spusta zla, to snad opravdu nikdo nepopře.
Maximálně by mohl popřít, že vraždy, znásilnění, mučení
atp., že to všechno je reálné, ale že to ve skutečnosti není
zlem. Takového člověka bych ale musel nejspíš považovat za
psychicky narušeného. Ať je to ale jak chce, zlo ve světě bylo a
je, a je ho tolik a je tak neuvěřitelně zvrácené, že nad tím
růzum zůstává stát. A křesťanství na otázku, proč Bůh
všechno to zlo dopouští, odpovídá neustále stejně: protože
Bůh dal člověku svobodnou vůli. Tvrdí, že svoboda, resp.
„svobodnost“ svobodných činů, je tak nevyjádřitelně
extrémním dobrem, že převyšuje všechna zla, ač na tomto světě
nemůžeme chápat jak a v čem je tak dobrá. A že žádné
sebevětší zlo by Bůh nedopustil, aniž by z něj nevytěžil
ještě větší dobro. Zcela zároveň však křesťanství všechno,
absolutně všechno zahrnuje pod Boží prozřetelnost a dokonalé
řízení všech věcí.
Křesťanství
tak vždycky muselo, musí a bude muset v potu tváře obhajovat
nejen existenci a dobro konceptu svobodné vůle, nýbrž i její
bezrozpornost ve vztahu k onomu Božímu řízení všech věcí,
vševědoucnosti, predestinace atp. A samozřejmě také
bezrozpornost existence a dokonalé dobroty Boží tváří tvář
všem masivním zlům. Mnoho lidí nepřesvědčilo.10
Někteří filosofové dokonce považují jakékoliv pokusy o
teodiceu za nemorální.
Já
se bez mučení přiznám, že nerozumím ani jednomu. Ani tomu
údajně nevyjádřitelnému dobru svobody rozhodování (no,
řekněte, nebylo by skvělé být „determinován do nebe“?), ani
smyslu těch nejzvrhlejších zel. Naopak, když se k tomu naopak
přidá existece pekla a velká pravděpodobnost se do něj dostat11,
začíná se tento svět opět měnit v horor. Dříve jsem se
domníval, že je určitá mez, za níž Bůh člověka nenechá v
konání zla zajít. Už pár let se tomu nedomnívám. A pokud to
navíc vezmeme – z hlediska křesťanství logicky - tak, že
největším možným zlem je bohovražda a že Ježíš z Nazareta
byl skutečně Bůh, pak už největší možné zlo spácháno bylo
a větší spácháno prinripielně nikdy nebude. Další věcí je,
že když se tvrdí, že ze sebevětšího zla Bůh vytěží ještě
větší dobro, tak tím ještě není vůbec řečeno, že to bude
zároveň i naše lidské dobro. Může to být prostě dobro
„manifestace absolutní Boží suverenity“ a nic víc, Bůh podle
katolické doktríny všechno, co činí, činí především nebo i
výhradně pro sebe. Zde se stávají aktuálními myšlenky z tohoto
článku a diskuze pod ním.
Ohledně
svobody v souvislosti s křesťanstvím mám již dlouho rozepsaný
text, který ještě možná dokončím a zveřejním, a tak na závěr
už jen stručně. Křesťanství potřebuje svobodu na prvním místě
z teodicejních důvodů – tedy k ospravedlnění Boha tváří v
tvář všemu zlu ve světě. Vysvětlením zla je svobodná vůle, a
tak svoboda nakonec vždy vyjde v neprospěch člověka, protože je
to právě jeho svoboda, která má být příčinou zla. Myslím, že
ani svoboda jako nutná podmínka autentické lásky, což je druhý
důvod obhajoby svobody ze strany křesťanství, by před svobodou
jako zdůvodněním zla neobstála. Neboť láska je dobro a veškeré
dobro je v posledku od Boha; zlo, především to mravní, však od
Boha vzejít nemůže. Proto, kdyby křesťanství muselo z
jakéhokoliv důvodu jeden z těchto důvodů obhajoby svobody
obětovat, musel by to mýt důvod lásky. Proto jakožto katolík
nejsem „fanouškem svobody“ a přivítal bych spíše
„apokatastatický determinismus“. Ten je však bohužel „za
zenitem“.
A
opět: tváří v tvár všem těmto skutečnostem se mi láska k Bohu
rozněcuje opravdu nesmírně obtížně ...
Dědičný
hřích
Jaký
dosah a důsledky má katolická doktrína o dědičném hříchu
jsem si naplno uvědomil v podstatě až pár roků zpátky. A
zjistil jsem, jaký je to pro mne velký kámen úrazu. A nejen pro
mne – domnívám se, že právě nauka o dědičném hříchu je
pro nemálo lidí důvodem, proč třeba vůbec nejsou křesťany.
Nauka
o dědičném hříchu má pro mne dva základní rozměry. Prvním
je, zjednodušeně řečeno, skutečnost, že zlo, které spáchali
první lidé, se zakořenilo do lidské přirozenosti natolik, že se
dědí plozením. Skrz dědičný hřích je tak každý člověk
přirozeně nakloněn ke zlému víc, než k dobrému, a tento sklon
se předává de facto nějak geneticky.12
S tímto rozměrem dědičného hříchu bych ještě nějak extrémní
problém neměl: je to koneckonců nějaká snaha vysvětlit, odkud
se v nás lidech ten nepopíratelný sklon konat zlo bere. Jenže je
tu ještě jeden rozměr: totiž ten, že dědičný hřích se stává
dědičnou vinou. Ano, vinni nejsou jen Adam s Evou jakožto jedinci,
nýbrž vinni jsme všichni. Jak jednou říkal jistý nejmenovaný
tradicionalistický kněz: „Takové malé dítě, když se narodí,
není žádné neviňátko. Je to Boží nepřítel!“ A právě
tato nejen hororová, nýbrž i vrcholně nespravedlivě se jevící
skutečnost je oním kamenem úrazu dědičného hříchu – jak pro
mne, tak pro spoustu dalších. Však se z ní také v průběhu
dějin křesťanství vyvozovalo lecos: Augustin posílal nekřtěňátka
do pekla, a dědičným hříchem jakožto vinou lze „vysvětlovat“,
proč trpí a umírají naprosto nevinné děti: nejsou přece
nevinné, nýbrž jsou to Boží nepřátelé, zatížení dědičnou
vinou. Lze tedy nic nespáchat, a přesto být vinen, jakkoliv
absurdní se to jeví.
Nejsem
teolog, nemám načteného Augustina atp., ale i při vědomí
Ježíšových výroků z evangelií se mi veškeré pokusy o
ospravedlnění resp. vysvětlení dědičné viny, o nichž vím,
jeví liché. Tak např. Augustinova věta „zhřešili jsme všichni
v jednom, když jsme ještě byli oním jedním“. Nezlobte se na
mne, ale já jsem opravdu žádným „jedním“ nebyl. Hřích je
přece ryze individuální záležitost a zhřešit může pouze
individuální vůle, resp. jedinec; žádná „druhová vůle“
není. Dědičný hřích má také tendenci zakládat něco, co se
mi občas zdá pozorovat u některých křesťanů, a co nazývám
presumpcí morální viny (která je přirozeně viděna především
u těch druhých, a většinou má jít o vinu či hřích pýchy) –
např. pokud někdo nevěří Boha, pak nikoliv z racionálních
důvodů, nýbrž protože dotyčného ovládají morálně špatné
sklony a touhy. Totiž, jestli je lidská přirozenost nakloněna ke
zlému víc než k dobrému, pak se dá takto „presumpovat“
celkem snadno. Navíc, zlem nemusí být z hlediska křesťanství
pouze tzv. materiální zlo, tzn. skutek objektivně špatný
(uvažovaný bez ohledu na subjektivní motivy a zavinění toho, kdo
skutek vykonal), nýbrž. i tzv. materiální dobro, konané však
formálně ze – z pohledu křesťanství – špatného motivu. Tak
se v očích některých křesťanů diskreditují např. i
„materiálně dobré“ aktivity – např. odpor vůči
homosexualistické propagandě - pokud je konají např. pohani nebo
libertariáni a to z jiných, než těch správných důvodů a
motivů.
A
tak všechny tyto potíže s dědičným hříchem mi nesmírně
komplikují jeden ze základních a největších motivů, proč
milovat Boha, který křesťané předkládají: totiž skutečnost,
že Bůh v Ježíši dobrovolně sestoupil na zem a aby zachránil
člověka – a především mne osobně - od věčné záhuby,
ponížil se a nechal se zabít tou nejpotupnější smrtí. V
Ježíšově smrti se navíc problém svobody a Božího determinismu
stává poněkud vyhroceným (např. byl Jidáš „utilitaristicky
obětován“, aby svou zradou „zařídil“ spásonosnou smrt
Božího syna?), ale to v tomto článku jistě nebudu řešit. Když
si navíc vybavím „voluntaristický“ aspekt trestu za prvotní
hřích – viz např. formulace s Gen. 3, 17 „Kvůli Tobě AŤ
je země prokleta“ - je snad opět více pochopitelné, proč je mi
katolická nauka o dědičném hříchu obtížnou překážkou na
cestě k lásce k Bohu.
Bůh
majitel, nikoliv Bůh otec
Na
úvod tohoto oddílu bych se pokusil vysvětlit, jak chápu pojem
vlastnictví. Přičemž se omezím na případy, kdy vlastníkem, a
koneckonců i vlastněným, je inteligentní bytost.
Vlastnictví
je vztah mezi dvěma entitami, vlastníkem a vlastněným, a to vztah
nerovnoměrný a především nerovnoprávný. Vlastnit pro vlastníka
znamená mít právo s předmětem vlastnictví disponovat libovolným
způsobem (doplňme ještě: způsobem, který umožňuje
odpovídající typ zákona), a to bez povinnosti udávat komukoliv,
a především vlastněnému – je-li předmět vlastnictví vybaven
inteligencí – důvody, proč je s ním tak či onak nakládáno.
A
nyní se ptejme: není ve výše uvedeném smyslu Bůh vlastníkem
veškerého stvoření, a to především inteligentních bytostí?
Všechno nasvědčuje tomu, že je. A nejen to: tento vztah
vlastnictví nevznikl „v průběhu času“, nýbrž existuje
trvale, a důvodem jeho existence je prostá závislost všeho
stvořeného na Stvořiteli: cokoliv je, je „jen“ proto, že Bůh
v nějakém smyslu chtěl, aby bylo, a v tomto bytí jej udržuje.
Křesťanství
nám ovšem Boha představuje především jako otce, a to dobrého
otce. Ježíš učil své učedníky modlit se „otče náš“, což
bylo pro židy poněkud šokující: oni svého Boha znali jakkoliv,
jen ne jako otce. Byl to především Pán. Toto panství Boží –
a já dodávám že i vlastnění Boží – se zřetelně projevuje
v biblické knize Jób: Bůh Joba, a to dokonce na ďáblovu žádost,
zdrtí utrpením, vezme mu úplně všechno a především odmítá
udat mu důvody svého jednání s ním, když se po nich Jób ptá.
Ani po té, co mu vše vrátil v ještě hojnější míře, mu ty
důvody nesdělí.
O
zlu jsem se již zmiňoval v jednom z předchozích oddílů, ale
nyní se k němu ještě na chvíli vrátím. V dějinách světa se
totiž událo mnoho zlých a děsivých situací, kdy katolíci
netušili, jaký je jejich smysl. Nebo existují různá děsivá
tajemství, jako např. proč Bůh tvoří člověka přesto, že o
něm předem ví, že svým jednáním dospěje do věčné záhuby,
i když jej stvořit nemusel. Teologové a apologetové se pokoušeli
nalézt různé varianty odpovědí, ale vždy měli a mají v zásobě
jednu univerzální: totiž, proč to tak je, to je Boží věc, o
níž my v posledku tak jako Jób nemáme právo cokoliv vědět. On
je zcela suverénní Pán, nez nějž bychom vůbec neexistovali, a
my mu tak jako tak dokonale patříme. A On jedná vždy dobře,
ačkoliv my to naprosto nechápeme. Jinak řečeno, odpověď jakoby
podával sám Bůh v jednom evangelním výroku, který jakoby
vystihoval a vysvětloval podstatu všeho. Ten výrok zní: nemohu
si snad se svým majetkem dělat, co chci? (Mt.
20,15) A i apoštol Pavel v prvním listu Korintským 6, 19 proti
všem libertariánům tvrdí: nepatříte
sami sobě.
Katolická
spiritualita má na všechny situace, a především na ta největší
a nejnepochopitelnější utrpení univerzální radu, resp. de facto
příkaz, jak se zachovat. Ve všech podobných případech se má
věřící modlit ono pověstné „Buď vůle Tvá!“. Má sám
sebe dokonale umrtvit a dokonale se odevzdat Bohu. Má se de facto
modlit: „Majiteli, libovolně disponuj svým majetkem, manifestuj
svou vlastnickou suverenitu!“ A já se ptám: potřebujeme v takové
optice vůbec ještě Boží otcovství? Já nevím, kde jej tam
spatřit. A jak nás učí princip úspornosti, vžitý později pod
názvem Occamova břitva, pokud to není nutné, nerozmnožujme
jsoucna či příčiny. Boží otcovství se však nezdá být nutné.
Occamovou břitvou tedy z křesťanského Boha-otce dostaneme spíše
islámského Boha-majitele.
Je
jasné, že je nesmysl popírat, že by křesťanství Boha otcem
nenazývalo. Já však hovořím především o svém zakoušení
věcí a domnívám se, že aspoň trochu také alespoň o logice
věcí. Často se totiž silně zdá, jakoby cílem křesťana bylo
stát se jakýmsi „hadrem Božím“, „onucí Boží“, „hračkou
Božích rozmarů“, a právě v tom spatřovat smysl svého bytí a
svou jedinou radost. I sv. Terezie z Lisieux píše někde v Dějinách
duše o své touze stát se hračkou, která se vydá napospas všem
děstkým rozmarům malého Ježíška. Nebo bl. Karel de Foucauld se
modlí, aby si s ním Bůh dělal, co chtěl.
Takový postoj, aby byl autentický, musí skutečně v posledku říci
něco ve stylu „i kdybys mne Bože stvořil jen proto, abys mne
osobně věčně mučil v pekle, nechť se tak stane a já nic jiného
nechci“. Pokud by se něco takového vyloučilo, nebylo by to ve
vztahu k Bohu již autentickým odevzdáním, nýbrž vypočítavým
kalkulem.
Jelikož
jsem se někdy od časů působení E v naší farnosti
Ostrava-Poruba (viz odstavec „Základy a prerekvizity“) naučil
vždy hledat argumenty proti své vlastní pozici, pokud tato
zaváněla či mohla zavánět nějakou mou touhou nebo sobectvím,
uvedl bych zde jeden takový argument, který se mi stále nepodařilo
vyvrátit (což mne děsí). Totiž, možná je to tak, že jsme,
zvlášť od minulého století, příliš „zmlsaní a rozežraní“
křesťanstvím prezentovaným jako náboženstvím lásky a
představou Boha jako především dobrého a pomáhajícího otce.
Možná je toto ovšem něco, čím se křesťanský život nezačíná,
nýbrž končí. V dějinách katolické spirituality totiž
dlouhodobě existuje jakési „schéma“ duchovní cesty,
skládající se ze tří fází v tomto pořadí: očištění,
osvícení a sjednocení. Těmto fázím odpovídají tři stavy:
otrok, služebník, syn, a také tři emoce: strach, bázeň, láska.
Všimněme si tedy, čím se začíná: stavem otroctví a strachem.
A tak je možné, že strach je na duchovní cestě něco nutného,
něco, co je sice „jen“ fází duchovní cesty, ale čemu se
přesto nelze vyhnout – a možní že ani předem nesmíme vědět,
že jde jen o fázi, protože by to znečistilo náš motiv vztahu k
Bohu. Že nejprve musíme až na dno srdce zakusit sami sebe jako
ryzí majetek Boží, že jsme jeho otroci, a až po mnoha a mnoha
útrapách a umření sobě můžeme dostat nezaslouženou milost
zakoušení Božího synovství. Nejsem v žádném případě
znalcem této duchovní cesty a tudíž se už o ní nebudu dále
nijak rozepisovat, pouze poznamenám, že je plně v souladu s oním
mým psychologickým pravidlem: čím tvrdší, tím pravdivější.
A
tak při vědomí všeho, co jsem výše napsal, se opět nabízí
otázka, jak mne to všechno vlastně může zde a nyní motivovat k
lásce k Bohu. Upřímně, vůbec netuším. Naopak je, doufám,
pochopitelné, že vize Boha
majitele
a vize stavu „onuce Boží“ jakožto cíle života tuto lásku
nemá šanci roznítit. Alespoň určitě ne v mé aktuální
situaci.
Na
úplný závěr ještě jen malý dodatek k tomu, co mne vlastně k
takovému náhledu na Boha – tedy Boha majitele – přivedlo,
protože to asi není zcela běžný postoj. Velmi stručně řečeno
bych řekl, že především mystika (viz oddíl „Karmelitánská a
jiná mystika“ výše) resp. mé zakoušení a pochopení některých
úryvků z mystických spisů, a katolický tradicionalismus. Jednou
jsem pro to použil souhrnný termín karmelitánský
lefébvrismus.
Můj
hřích?
Ti,
kteří dočetli až sem (za což jim velmi děkuji), si možná –
pokud jsou rovněž katolíci – říkají, že v žádném z
předchozích odstavců nějak silněji nezazněl alespoň náznak
uznání toho, že příčina věcí může ležet především na mé
straně. Silněji řečeno, že za to, že mi chybí láska k Bohu,
so mohu především či výhradně sám. A jak to v křesťanství
je a bývá, za příčinu všech neduh, trápení a zla se považuje
pouze jedna jediná věc: totiž zlo par excellence, jímž má být
osobní, individuální hřích – a v mém případě tedy
především ten můj vlastní.
Nebudu
se pouštět do nějakých podrobných analýz toho, co to hřích
je. Pracuji s klasickou definicí: hřích je vědomým a dobrovolným
porušením zákona Božího. V tomto smyslu jsem učinil hříchů
jistě mnoho. Problém je v tom, že i kdybych učinil jeden jediný
– byť by to byl tzv. lehký hřích – byl bych „absolutně“
vinen a ztratil bych jakékoliv „právo“ na něco poukazovat.
Jediným lehkým hříchem se stávám absolutním zločincem a
prakticky jediným rozdílem mezi Luciferem a mnou je šance daná z
milosti, díky níž ještě mohu být spasen. To je křesťanství.
Mzdou za hřích je smrt, jak je psáno. Jsme v situaci, kdy za život
vykonáme řádově miliardy činů, protože čin je opravdu volbou
v jakémkoliv smyslu, přičemž ani jeden z nich nesmí být ani
sebelehčím hříchem! Jinak jsme dokonale selhali. Nemáme
totiž žádný „povolený“ limit kolikrát můžeme beztrestně
zhřešit, jako když řidič může ztratit 12 bodů, než mu vezmou
řidičák. Každá sebemenší volba je totiž de facto volbou mezi
spásou a zatracením a nikdy nevíme, zda právě ta a ta volba, jíž
vykonáváme, nebude naší poslední. A na přirozený sklon k
činění zlého více, než činění dobrého, se nemůžeme
„vymlouvat“, protože i tento sklon sebou nese naši nefalšovanou
vinu, totiž tu dědičnou.
Je
to opravdu tak, že by za mou absencí lásky k Bohu stojí POUZE a
JENOM, či alespoň především, mé osobní hříchy? Nepochybuji,
že někteří kolegové katolíci (i křesťané-nekatolíci) by
řekli, že ano. Úkol především poznat sebe sama jako absolutně
proviněného je starým dědictvím křesťanství, v němž mnozí
ateisté budou jistě spatřovat dokonalou metodu k ovládání lidí.
Pokud jde o mé hříchy, velmi dobře vím, kde mne už velmi dlouho
tlačí bota – ač se jedná o hřích, jehož zlo je mi občas
dost obtížně pochopitelné. Jediným skutečným motorem pro
nastoupení na cestu očištění, tedy nemilosrdného vyhlášení
války všem hříchům a sklonům k nim (resp. tomu, co má domovská
církev jako hřích předkládá) za takřka libovolnou cenu, mi
však v současnosti může být jen strach z pekla. A přestože
jsem v minulém oddílu sám uvedl, že prostě možná nelze jinak,
než začít strachem, je jedním z účelů tohoto textu
manifestovat ještě ne zcela mrtvou naději, že přece jen existuje
i jiný, „ne-strachový“ motor, nalézt jej, a pokusit se jej do
mého života nějak dostat. A jaký větší motor lze mít, než
právě lásku k Bohu? Jenže tento text není rovněž o ničem
jiném, než o tom, že právě ta mi důkladně chybí, a o hledání
příčin tohoto chybění.
Závěr
Začal
jsem tento text označením lásky k Bohu jako k prvního a
největšího přikázání – přikázání, které plním ze všech
nejméně. Nabízí se zde samozřejmě zásadní a klasická otázka,
totiž jestli lze lásku skutečně přikázat.
Mnozí jistě budeme tvrdit, že nelze – ovšem v Bibli je
přikázání lásky k Bohu skutečně označeno slovem přikázání;
nikoliv doporučení
či nabídka.
A jelikož toto přikázání vyřkl ten, s nímž křesťanství
stojí a padá, ten, koho křesťané identifikují jako Boha
samotného, který může mluvit jen pravdu, tak vše nasvědčuje
tomu, že to nějak asi lze, jakkoliv to snad může odporovat
intuici.
Být
katolíkem bez lásky k Bohu je vskutku obtížné. Jako katolík
bych rád měl rád svou vlastní víru a rád bych se ve svém
vlastním náboženství cítil nějak základně dobře. Neplatí
ani jedno. Také mi za celý život, domnívám se, chybí nějaký
bezprostřední duchovní zážitek nebo osobní zkušenost s Bohem,
taková, která by ve mne lásku k Němu roznítila nebo mne k ní
pozitivně motivovala. Domnívám se, že kdybych jej měl, tak že
bych na něj těžko zapomněl.
Co
tedy dělat? To právě nevím, ale vím, že věci potřebuju velmi
nutně a naléhavě řešit. Možná by mi pomohlo, kdyby někdo z
kolegů katolíků, kteří si tento text přečetli, napsal svou
osobní zkušenost o tom, jak začali Boha milovat, co v nich lásku
k Němu roznítilo a zapálilo. Ideálně kdyby se o tom rozepsal
poněkud podrobněji, odhalil své vnitřní prožitky, tak jako já
v tomto textu v odstavci Základy a prerekvizity. Třeba by to
pro mne bylo v něčem skutečně inspirující. Pokud to nechce psát
sem do komentáře pod článkem, mám zde na blogu uvedený i mail.
Vím, že něco takového je či může být jednak výraz odvahy
donést kůži na trh a jednak veliký dar, a předem si jej velmi
vážím a velmi za něj děkuji. Zatím se o lásku k Bohu alespoň
nějak formálně modlím – stejně jako, byť méně, o touhu o
ni. Ale je pravda, že si její obdržení představuju trochu jako
přílet pečeného holuba do pusy. Tímto způsobem ji ovšem dost
možná nikdy nedostanu.
Jedním
z motivů k lásce k Bohu, který se jeví vcelku přirozený, by
mohla být prostá vděčnost za každé sebemenší dobro, kterého
se mi v životě dostalo, protože jsem si nic nedal sám. To bych si
však minimálně nesměl přečíst část knihy Hříšníkův průvodce od
ct. Ludvíka z Granady. Ten svou knihu začíná výčtem cca 6-7mi
motivů, pro něž bychom měli milovat Boha. Kromě jednoho mají
být všemi těmito motivy právě dobra, jimiž nás Bůh obdařuje.
Jenže posledním motivem má být Bůh sám, jeho svatost,
dokonalost a vznešenost. A Ludvík říká, že ve srovnání s
tímto motivem jsou ty ostatní nazývány motivy pouze podle jména
– tedy tzv. ekvivocitně. Jinak řečeno, vůbec to motivy nejsou.
A je jasné, ke kterému z těchto motivů máme na duchovní cestě
dospět. Vědomí toho, že motivy dober, jimiž nás Bůh obdařuje,
nejsou ve srovnání (a nakonec i bez srovnání) s oním motivem „M“
ničím, je však stejné jako vědět, že to hluboké zamilování,
jímž jste se právě autenticky zamilovali do nějaké nádherné
dívky, má jediný účel: nebýt naplněno, aby jeho nenaplněním
byla oslavena Boží suverenita, s níž si se svým stvořením, se
svými hračkami, může dělat, co chce – třeba použít ono
nešťastné zamilování „pouze“ k duchovnímu očišťování.
Ateisté,
byť jistě ne všichni, by pro mne měli samozřejmě zcela jiné
řešení. Podle nich bych měl konečně pochopit, že Bůh není, a
pak bych přestal být takovým psychopatem, jakým se v tomto textu
prezentuju, a přestal bych řešit tyhle pseudoproblémy. Stejně
jsou podle ateistů věřící věřícími nikoliv na základě
racionální evidence či racionálně legitimního rozhodnutí,
nýbrž buď z indoktrinace výchovou, nebo z neschopnosti smířit
se s tím, že smrtí všechno končí, a jen si to nechtějí
přiznat. Naopak podle mnohých křesťanů jsou ateisté ateisty
zase proto, protože existence Boha je nesnesitelná pro jejich pýchu
(museli by se mu podřídit), protože by jim morálně zakazoval
různé věci týkající se např. sexu, protože se bojí
posmrtného potrestání svých zlých činů atp. No, nevím, jestli
se vzájemným bulverizováním
něco vyřeší –
mimochodem, je zajímavé, že i když termín bulverism
vymyslel C.S.Lewis na základě svých zkušeností s postoji ateistů
jeho doby vůči křesťanům, samotná Bible se na některých
místech zdá být vůči tzv. bezbožníkům docela dost
„bulverizující“. Nicméně pro ateisty mám tu zprávu, že
zařadit se do jejich řad momentálně opravdu nehodlám –
ostatně, však co: jako případná neškodná slepá větev
evoluce, jíž vyřadí přirozený výběr, je nemusím zajímat.
Víc bych to zde raději nerozváděl, čímž ovšem vůbec neříkám,
že to nejsem ochoten rozvádět někde jinde popř. jindy.
Rozhodující
jsou pro mne momentálně následující fakta: vím, že jednou
umřu, a že pravděpodobně ještě dříve než já umřou ti,
které velice miluji. Že jejich smrt pro mne bude strašným
otřesem, který nemusím ustát, a že hrozná bude bezesporu i moje
vlastní smrt. Že po smrti, pokud to mám vyjádřit hypoteticky,
může život pokračovat - v jiném „módu“ než zde na zemi,
ale že může mimo jiné pokračovat v tom nejhorším
představitelném stavu, totiž v pekle. A že na tom, jak tyhle věci
ve skutečnosti jsou či nejsou, nemám absolutně žádnou moc
cokoliv změnit. A pokud věříme biblické zvěsti, tak víme, že
dle Boha nemůže do věčného života vejít nikdo, kdo jej nejen
že nebude milovat, ale kdo jej dokonce nebude milovat víc než
cokoliv a kohokoliv jiného (především sebe) a to zcela
principielně.13
To je ovšem stav, k němuž mám daleko nikoliv na míle, nýbrž
doslova na světelné roky. Čas se ovšem krátí, smrt se blíží,
a brzy může být moc a moc zle.
Poznámky:
1.
Nicméně jsem si nedávno, i při vzpomínce na E., uvědomil jednu
důležitou věc. A sice, jakou má kněz – zvlášť ten, kterému
na věřících hodně záleží a který si uvědomuje individuální
charakter každého z nich – leckdy nemírně obtížnou úlohu,
když má přednést kázání. To totiž nutně musí být značně
„zglajchšaltováno“, ovšem na každého věřícího může
zapůsobit zcela jiným dojmem, a to třeba i takovým, který může
tomu kterému věřícímu teoreticky až uškodit, nebo mu duchovní
život značně zkomplikovat. Vůbec v tomto kněžím jejich úlohu
nezávidím. E. ji v oněch letech, kdy jsem navštěvoval jeho mše,
dle mne příliš nezvládl, ale zvlášť po těch létech je to
těžké hodnotit.
2.
Jako např. pozdější „konverze“ ke katolickému
tradicionalismu – viz odstavec Peklo níže v textu.
3.
Možná se někdo ptá, hlavně z ateistů (pokud to tu někdo z nich
čte), kde jsem tehdy nechal tu úplně základní otázku, totiž
otázku po samotné existenci Boha. Tato otázka pro mne však v těch
dnech opravdu nebyla na programu dne. Byl jsem totiž – a v
podstatě dodnes jsem - plně prostoupen jakýmsi „morálním“
pohledem na věc. Totiž, samotné ptaní se po Boží existenci –
konkrétněji po možnosti, že by Bůh mohl nebýt – bych tehdy
asi těžko vyhodnotil jinak, než jako něco, co je motivováno
něčím morálně špatným, konkrétně sobectvím: pokud by Bůh
nebyl, nemusel bych to své sobectví tak řešit a vzdávat se ho,
čili Boží nebytí by vyhovovalo mému sobectví. Nějakým
způsobem u mne platilo, aniž bych si to plně uvědomoval, jakési
morální cogito: jsem sobecký, tedy Bůh je (v mnohem
silnější verzi pak „jsem sobecký, tudíž katolická církev
má pravdu“, i když zde jistě nejde o žádné logické
vyplývání). Plantingovi
s jeho tvrzením o
zakoušení morální viny jako implicitní před-filosofické
indicie pro Boží existenci by se takové cogito určitě velmi
zamlouvalo.
4.
Abych však byl zcela bezelstný, musím uznat, že si z tehdejší
doby pamatuji chvíle, kdy jsem seděl před monitorem, před
„mystiky týkajícím se diskuzním příspěvkem“, s vědomím
toho, že jsem jej mohl, ale taky nemusel otevřít/číst. To vše s
vědomím upozornění, že tyto myšlenky nejsou pro každého a že
duchovně nepokročilí jedinci by je neměli číst – viz také
evangelní verš „ještě mnoho jiného bych vám měl povědět,
ale nyní byste to nesnesli“ (Jan 16,12). Nakonec jsem se však v
podstatě vždy rozhodl je číst, a to s určitým vnitřním
nastavením a motivací, které by se dalo zformulovat zhruba takto:
„tak jen ukažte, o čem je skutečně křesťanství, to
ne-čajíčkovské, tvrdé křesťanství, které nám v kostelích
zamlčujete!“ Dost možná se tedy tehdy, minimálně v některých
okamžicích, jednalo o mou duchovní pýchu, či absenci pokory, s
níž pro mne bylo zatěžko uznat sebe sama jako „duchovního
kojence“ jež by mystické myšlenky číst neměl - zvlášť ve
srovnání s jinými, kteří duchovními kojenci buď nebyli, nebo
se tak aspoň netvářili. A když jsem tedy ty texty „pyšně
četl“, tak možná přišel „trest“. Ale možná je to taky
tak, že to, co jsem právě napsal, je do značné míry výrazem
mé, snad již instinktivní inklinace vidět veškerou vinu vždy
jen u sebe – což mne ovšem, stručně řečeno, naučilo právě
křesťanství.
5.
Konkrétně Jan od kříže se pro mne stal jakýmsi „symbolem
depresivní, hororové mystiky“ a dokonce se jako takový dostal i
do textu jedné mé písně.
6.
Tento výrok inspiroval i mou báseň Nahodilost
(na odkazu dole)
7.
Dodnes bych se označil za tradicionalistu, ač za poslední půlrok,
nebo i delší dobu, jsem se přece jen v jeho rámci postupně
posunul více „doleva“, někam k pozici, která se občas nazývá
„indultní“.
8.
Věc je tím hororovější, když člověk vezme v úvahu argumenty
některých teistických filosofů, jako např. „Bůh má morálně
dobrý důvod stvořit svět s osídleným peklem“, viz např.
zmínka v tomto textu
.
Radostná zvěst evangelia se stává tak zvěstí hororovou. Jak se
to navíc nevylučuje s lidskou svobodou je druhá věc, ale tu tady
samozřejmě nebudu řešit.
9.
Co se týče mého “odchodu od svátostí“, k němuž došlo na
podzim 2012, velkou roli v něm sehrálo přečtení tohoto
kázání jistého františkána z 18. století.
10.
Teističtí filosofové alespoň uznávají, že zlo je jediným
vážným argumentem proti Boží existenci.
11.
Není bez zajímavosti, že dle tohoto
textu bylo univerzálním přesvědčením katolických učenců,
minimálně do doby Františka Suaréze, že většina lidí bude
zavržena – křesťanů i nekřesťanů. Což je opět voda na mlýn
umírněnému katolickému antinatalismu.
12.
Není bez zajímavosti názor Tomáše Akvinského z Teologické
sumy, že kdyby prvotní hřích spáchala pouze žena, hřích by se
nedědil, tudíž by ani žádný dědičný hřích neexistoval.
13.
P. Štěpán Filip OP jednou na pravidelném semináři o Teologické
summě Tomáše Akv., pořádaném v minulých letech v dominikánském
klášteře v Olomouci říkal, že někdy v období po smrti Terezie
z Avilly se dokonce vážně řešilo, jestli je vůbec morálně
možné milovat něco/někoho jiného než jen Boha. Po dlouhé
diskuzi se nakonec zjistilo, že milovat i něco jiného než Boha
není hřích. Z hlediska přikázání lásky k Bohu a k lidem se
samotná otázka jeví absurdní, ovšem z hlediska karmelitánské
spirituality a mystiky, jíž byla otázka předpokládám
motivována, se jeví zcela logicky. Inu, část creda „věřím ve
společenství svatých“ mi s mystikou opravdu nejde dohromady, jak
už jsem vyjádřil zde.
Možná byste si mohl částečně rozumět s jedním bývalým křesťanem - https://www.youtube.com/playlist?list=PLZzGuseFHxXxJ2BMhNLrYHzjy4t7vkZIV
OdpovědětVymazatderewi
Díky, znám Balabánův blog, ale nevěděl jsem, že byl dřív křesťanem.
Vymazatdoporučoval bi jsem --pozorně-- si přečíst texty Friedricha Nietzscheho a přistupovat ktemu méně racionalisticky a více ˝dionýssky˝
OdpovědětVymazata ještě tak trochu scestné přirovnání od autora předchozí komentáře: jak může dítě milovat přímo své rodiče kteri ho daly do dětského domova přičemž mu posílají jen peníze? i to možná ne pravidelně
OdpovědětVymazatK čemu to má být přirovnání?
Vymazatk vztahu boha k lidstvu
OdpovědětVymazatA v jakém smyslu dal podle Vás Bůh své tvory do dětského domova a v jakém smyslu mu jen nepravidelně posílá peníze?
OdpovědětVymazat˝dětský domov˝=zem
OdpovědětVymazat˝peníze˝=pomoc podpora , nahrada za přímou návštěvu v tom prostoru a nebo aktu přivedení si ho nazpět k sobě
A jak by měl vypadat ideální stav? Pokud se pouštíte na tuto půdu, tak by asi bylo dobré poznamenat, že podle křesťanské nauky "Adam chodil v ráji s Bohem" ... a pak nastalo to, čemu se říká pád, dědičný hřích, a vyhnání ...
VymazatAle sám jste to přirovnání nazval "trochu zcestné" ... v čem konkrétně tu zcestnost vidíte?
1. to přirovnání mělo sloužit jako argument proti tým výrokům ktere kážou milovat boha tak jak by kázaly milovat Hegelova absolutního ducha nebo boha v pojetí Berkeleyho tedy jako ˝ věc (samou) o sobě ˝ tedy podle mě je možne naplno milovat boha pouze přes jeho stvoření (svět) připadne zjevení
OdpovědětVymazat2.ano Adamovy se mohl bůh jevit tak jak se například Hegelovy jevil Napoleon 3. scestné formou
4. zapomněl jsem co jsem chtěl dodat
:)
Jen pro upřesnění, Bůh přes zjevení se miluje jak?
Vymazataktivně - milovat budeš svého bližního jako sebe samého --> milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou - tak jak by kázal Pelagius, a dokázat že si od přirozenosti schopen konat dobré skutky, opačně jeto projev životní nouze
OdpovědětVymazat"dokázat že si od přirozenosti schopen konat dobré skutky" - to by se dokázalo jak?
Vymazat"opačně jeto projev životní nouze" - tomu nerozumím, co se tím myslí ...
1. rozvinout své přirozeně schopnosti k konáním dobrých skutků, napriklad ochota a trpělivost k diskusi, porozuměnení, slovně neútočit, zastat se někoho svojí mišlienkou, a podobně
Vymazat2. uvědomit si že jestli si až tak chudí abi si nemohl přispět někomu jinemu
1. Problém je, jak zjistit, jestli má pravdu Pelagius, nebo Augustin. Je mi jasné, že pro nekřesťana může být ta otázka nezajímavá. Každopádně dle katolictví měl pravdu Augustin a kdo si myslel/myslí něco jiného, byl/je/bude prohlášen za heretika.
Vymazatno, dalo by se argumentovat podle této knihy -https://www.academia.edu/2652814/Milost_stvoření_zjevení_a_odpuštění_podle_Pelagia_in_L._Karfíková_-_J._A._Dus_vyd._Milost_v_patristice_Jihlava_Mlýn_2011_str._137-174 ale proti Pelagiovy by měly námitky hlavně kalvinisté
VymazatDíky moc za odkaz, určitě si to přečtu.
VymazatMožná bych zde jen tak pod čarou mohl upozornit na toto, na blogspot to dávat nebudu:
OdpovědětVymazathttp://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/452837/zpoved-rozervaneho-pseudo-lefebvristy-1-4.html
http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/501500/je-nestastna-laska-dusledkem-prvotniho-hrichu.html
OdpovědětVymazat