Na straně 208 své knihy Bůh ve světle filosofie cituje v poznámce č.290 Roman Cardal francouzského filosofa R.-A. Gauthiera, který ve své knize La morale d´Aristotle píše:
Při snaze získat v kontemplaci účast na věčné radosti Boha se filosof nepodřizuje nějakému sentimentu či instinktu: je poslušen samotnému zákonu své přirozenosti, který svým rozumem odhalil. Naplňuje svou povinnost být šťastným.
Neznám kontext, ale přesto - také vám sousloví "povinnost být šťastným" dře o uši stejně jako mně? Povinnost být šťastný mi zavání kulatým čtvercem, ale je pravda, že zatím se mi moc nedaří pojmenovat zvýslovnit důvod proč. Možná mi ale někdo pomůže ... ?
Já bych to chápal jako pochopení z rozumu, platné i ve chvíli, kdy selžou mé pocity. Tj. dobré třeba pro překonání sebevražedného stavu. Ale pochybuju, že by tohle šlo dělat donekonečna: musí tam být výhled na naplnění těch pocitů, tj. musí to být povinnost jen ve vztahu k nějakému cíli, jehož součástí ty pocity nutně jsou. Je to vlastně život na "překlenovací úvěr" rozumu, který ale musí být někdy uhrazen pocity. Obvykle to ale nejen nejde donekonečna (ostatně v křesťanském rámci by to v pozemském životě ani jít donekonečna nemuselo), ale docela blbě se to dělá i v rámci jednoho života: třeba kdyby někdo získal tu pocitovou energii jen v raném dětství a pak už musel celý život jen "překlenovat" (i když se o některých lidech takto říká a píše - a říkají to i oni sami - že celý život žili ze svého dětství. O to horší by to bylo, kdyby to mělo být překlenování ÚPLNĚ bez té pocitové energie, čistě na rozumovém základě, jen z poznání struktury své přirozenosti. V principu si to dokážu představit, ale mám spíš dojem, že by udržení takového vnitřního úvěru, pokud by se vůbec povedlo, bylo asi dosaženo nějakým "přeúvěrováním" nadempirickým světem, nějakou vírou v dosažení těch pocitů - že by člověk dostal energii k životu takto. A teď nemluvím vůbec o tom, jestli by ten zdroj byl fiktivní, iluzorní, nebo skutečný.
OdpovědětVymazatJá tu věc nahlížím především z hlediska mého celoživotně zakoušeného rozporu "povinnost vs. touha". Jsem v tomto malinko kantovec (i když ne proto, že bych jím být chtěl). Splynutí pojmů povinnost a touha vidím víceméně jako velmi těžko realizovatelné, i když se o tom dá jistě diskutovat, a já o tom podiskutuju rád. A právě z té "nejspíše nerealizovatelnosti" mi plyne ta rozpornost té povinnosti být šťasten.
VymazatVzpomněl jsem si u psaní tohoto komentáře (a četbě Tvého) na jeden můj náhled z dětství, kdy jsem viděl podobný vztah mezi prácí a zábavou. Platilo pro mne, že aby něco mohlo být hodno názvu PRÁCE, tak podmínkou bylo, že to nesmělo bavit. Jinak by to už nebyla práce, ale zábava.
Jinak, Tvůj komentář je každopádně zajímavý. Akorát, co se týče toho naplnění těch pocitů, resp. perspektivy jejich naplnění ... no, kdybychom byli buddhisti, tak bychom to asi tak úplně neviděli :-)
Pokud jde o vztah práce/zábava, docela vliv na mě měl jeden kamarád básník, kterého jsem poprvé v našich 18 letech, kdy jsme se potkali v prváku žurnalistiky, slyšel říkat "jdu pracovat", když mluvil o své tvorbě (básnické).
VymazatKe komentáři Jakuba Moravčíka z 1. 11. 2013 18:29:
OdpovědětVymazatLze skutečně v pocitu rozporu „povinnost vs. touha“ hledat větší blízkost ku kantovství než k jiným filosofickým pohledům na svět? Kantovec se setkává s mravním zákonem. (K tomu setkání u něj dochází „uvnitř sebe“, ale to snad v této souvislosti ani není to nejpodstatnější.) Dále kantovec „eviduje“ povinnost působit v souladu s tímto mravním zákonem. Není normální, když ten kantovec zároveň i po uskutečňování mravního zákona touží? Když touží po eliminaci násilí, křivdy a dalších forem zla? Kantovská mravnost („používej lidství jako účel a nikoli jen jako prostředek“ – méně odborně řečeno „nečiň jinému, co nechceš, aby činil on tobě“) může být podle mě pociťována zároveň jako povinnost i touha.
K citaci R.-A. Gauthiera:
Před onou (dle někoho kontroverzní) větou o naplňování povinnosti být šťastným je vysloveno tvrzení, že jde o samotný zákon lidské (či snad „jen filosofovy“) přirozenosti. Taková souvislost je myslím logická: Živé bytosti směřují k naplnění své přirozenosti. Ty, které cítí, po takovém naplnění „touží“. A ty, které i myslí, to mohou nazřít také jako svou „povinnost“. Rozpor nevidím. Vidět by jej snad mohl někdo, kdo se nechal přesvědčit, že jeho „povinností“ je něco jiného, než kantovská mravní maxima. Třeba to, že se má vzdát některých jídel, sexu, že se má sebepoškozovat na stehně pomocí cilicia, že má vždy jen plnit rozkazy nadřízených etc.
No, u Kanta je pokud vím nejmravnější a mravně nejvíc obdivuhodný, "mravní mistr vesmíru" ten člověk, který poslechne mravní zákon i tehdy, kdyby pro něj znamenal jen samé subjektivní zlo, kdyby se mu podřídil s nejsilnějším pocitem vyprahlosti, odporu atp. Druhá věc je, proč vlastně toužit po eliminaci násilí, křivdy atp. Jestli proto, že já chci, aby ty zla zmizely, nebo proto, že to žádá mravní zákon a i kdyby jejich eliminace pro mne naopak znamenala to největší zlo.
VymazatAno, máš pravdu v tom, že Kant uspokojení z plnění mravního zákona odděluje od jakési „vlastní“ hodnoty takového plnění. A říká, že to uspokojení nemá být posledním či hlavním důvodem etiky. Ale pokud vím, tak ani podle Kanta nemáme povinnost stát se oním „nejvíc obdivuhodným mistrem“ a za každou cenu se snažit, aby se mravní zákon pro nás stal „jen samým subjektivním zlem“.
VymazatOhledně „druhé věci“ – proč toužit po eliminaci násilí, křivdy atp.:
Nejspíš to mám v této otázce docela jednoduché, protože důvod „já chci“ a důvod „mravní zákon žádá“ nepociťuji jako antagonismus. A asi to pro kantovce ani jinak dost dobře nejde, protože mravní zákon nachází v sobě. (Tím netvrdím, že nemohu selhat. Ale selžu-li, zpronevěřil jsem se jak „povinnosti“, tak i „touze“. (A teze o štěstí v původním textu není proto podle mne protimluv.))
Uznávám, že někdo může zdůrazňovat „objektivitu“ mravního zákona z ní snad nějak i odvozovat, že po něm každý subjekt vždy toužit nemusí. S tou „objektivitou“ do značné míry souhlasím, neb platonismus je mi blízký. Ale objektivní platnost neznamená podle mne nutně cizost. Případné netoužení po mravnosti jako důsledek objektivnosti mravního zákona neumím u lidského jedince nazírat jinak než jako porušení jeho vnitřní integrity. Odcizím-li se mravnímu zákonu, odcizuji se sobě samému – zbavuji se tím podstatné části lidství. A podle mne to znamená i ztrátu svobody. Když totiž volím násilí či křivdu z důvodu, abych se vyhnul vlastnímu „největšímu zlu“ (vlastní bolesti, nouzi, smrti nebo třeba podobným příkořím hrozícím mým bližním), nekonám zajisté svobodně. Naopak jsem k tomu (mravně spornému nebo třeba až „zavrženíhodnému“) jednání přinucen.
Asi existují i lidé, kteří volí zlo bez přinucení, jakoby „svobodně“. Ale takové jednání, přiznávám se, nechápu. (A trochu se mi vtírá otázka, zda Tě taková patologie nezaměstnává až zbytečně silně.)
"A trochu se mi vtírá otázka, zda Tě taková patologie nezaměstnává až zbytečně silně."
VymazatUžití slova "patologie" zase může přijít zbytečně silné mi, ale chápu jeho použití. Trochu těžko se mi to vysvětluje, proč mne to tak zaměstnává, ale je to pro mne už delší dobu poměrně existenciální věc. Jinak, jen co se týče kantovce, který "mravní zákon nachází v sobě" - tak to je právě ten rozdíl mezi Kantem a Tomášem, kdy Tomášova etika je z pochopitelných důvodů "heteronomnější", než ta Kantova, a já v tomto rozdělení stojím více či méně na Tomášově pozici. A na takovéto pozici je myslím logičtější řešit, Kierkegaardovsky řečeno, spor "etika versus estetika" až do vyhrocené intenzity, než na pozici Kantově.
„Užití slova ,patologie‘ může přijít zbytečně silné.“
Vymazat…Ano, souhlasím. Měl jsem napsat „nemoudrost“, „podivnost“ (nebo se Sókratem „nerozumnost“) a bylo by to střízlivější.
„Tomášova etika je z pochopitelných důvodů ,heteronomnější‘, než ta Kantova.“
…Při prvním čtení tohoto Tvého výroku myslel, že budu souhlasit. Že mi sice v mysli naskočí nějaký příklad, v němž by někdo mohl ten rozdíl interpretovat nekorektně, ale že rozdíl sám platí. Ale když o tom nějakou dobu přemýšlím, docházím k závěru, že buď teze o tomistické etice coby heteronomnější neplatí, nebo ty důvody nejsou pro mě pochopitelné. Tomáš i Kant myslím vnímají etiku v podstatě deontologicky. Oba se k etickým maximám (mravně zavazujícím pravidlům) ubírají cestou, kterou trochu zkratkovitě označujeme slovem „rozum“, byť scholastika rozlišovala „ratio“ a „intellectus“ a Kant zase „Vernuft“ a „Verstand“. (A antika „noésis“ a „dianoia“.) Pro Tomáše i Kanta jsou rozumem nacházené etické maximy „dány“ – tedy nikoli svévolně lidským individuem utvářeny. Z toho mi vyplývá, že obě etiky jsou heteronomní. Z druhé strany ten „rozum“ považují oba za součást lidské osoby – což by mohlo být chápáno jako určitá limita oné heteronomie – ale opět u obou z nich.
Více heteronomní etika, než ony dvě, by možná chtěla nějak „z venku“, doplnit nějaké maximy „ne-rozumné“, jako třeba povinnost půstu od masa v pátek. Tomáš se tak nejspíš postil, ale jako etickou maximu nic takového, pokud vím, do své filosofie nezahrnul.
Naopak méně heteronomní etika, než je tomisticko – kantovská, by zase asi chtěla mravní zákon v nás relativizovat a po způsobu sofistů dělat „slabší důvody silnějšími“. Domnívám se, že tak učinili někteří pokantovští filosofové a že se na Kanta někdy i v něčem odvolávali. Ale Kant sám nic takového neudělal.
Ku kierkegaardovské triádě etika – estetika – náboženskost.
…Osobně si nemyslím, že dvojice etika – estetika (v Kierkegaardově terminologii) je sporem, jenž si zaslouží příliš vyhrocenou intenzitu. Estetické stadium lidského života je v této terminologii pouze nedospělým předstupněm stadia etického. Trochu temnější mi to přijde u dvojice etika – náboženskost. Ale k této dvojici neumím moc říci a zejména neumím nahlédnout, zda a jak souvisí s protimluvem o štěstí.
Hlavní rozdíl mezi Tomášovou a Kantovou etikou je právě ve dvojici autonomie-heteronomie. U Kanta je člověk, jakkoliv k tomu dospívá rozumem, sám sobě zákonodárcem. U Tomáše ne. A to, proč to tak u Kanta je, bude řekl bych souviset s jeho subjektivistickou teorií poznání, která je v posledku i základem relativismu. V Kantově teorii poznání je ale zásadní rozpor.
VymazatNicméně, to už se dostáváme někam jinam.
Obávám se, že výroky typu „u Kanta je člověk sám sobě zákonodárcem“ nebo „Kantova subjektivistická teorie poznání je základem relativismu“ jsou natolik zjednodušující, že se blíží spíše heslům, než rezultátům myšlení. Etickým zákonem je Kantovi kategorický imperativ, a ten rozhodně není člověkem svévolně (či libovolně) tvořen, nýbrž je člověkem nalézán a poznáván. Kant poctivě přiznává, že dárce tohoto zákona ani nevnímá smysly ani nenazírá rozumem. Z toho ale neplyne, že dárce onoho mravního zákona je totožný s obdarovaným. Mylná je rovněž úvaha, která by z faktu, že Kant přímo nenazírá pravou skutečnost (noumenon), vyvozovala relativismus Kantovy filosofie, zvláště pak etiky. Souhlasit mohu toliko s poslední větou, tedy že se tu vzdalujeme od protimluvu o štěstí.
Vymazat