Rozhodnutí. Víme vůbec, co to je?

Můžeš se rozhodnout. Je to na Tobě. Mohl jsi to udělat. Nemusel jsi to udělat. Mohl sis vybrat. Můžeš si zvolit. Rozhodni se.

Tyto výzvy, oznámení, výtky, hodnocení atp. jsme všichni v životě jistě mnohokrát slyšeli. A  - předpokládám - rozuměli jim. Všechny ovšem stojí na mlčky předpokládaném a sdíleném rozumění jistému velmi záhadnému pojmu, který se dá vyjádřit více různými slovy. A to jsou právě slova výběr, volba a rozhodnutí.

Jednou mne však napadlo zeptat se, zda-li vůbec víme, co to vlastně je, rozhodnutí. A ať jsem se snažil jak jsem se snažil, ať se snažím jak se snažím, dosud se mi jej nepodařilo definovat. Zkusil jsem si tedy vzít google a v češtině i angličtině vyhledávat výrazy jako "philosophical definition of choice" a podobné. Byl jsem však trochu překvapen, že jsem víceméně nic nenašel. O svobodné vůli je toho spousta, ale pojednání vysloveně o pojmech jako volba či rozhodnutí jsem nenašel v podstatě žádné. Je samozřejmě možné, že jsem hledal nedostatečně, ale předpokládám, že by mi google takovou věc vyhodil hned v prvních položkách seznamu nalezených odkazů. "Nejúspěšnějším" nálezem byla následující anglická definice z tohoto filosofického slovníku:

Decision: (Lat. de + caedere, to cut) The act of assent in which volition normally culminates. See Volition. -- L.W
(Přičemž odkazovaný termín volition v dotyčném slovníku vůbec není)

Česká wikipedie není o nic sdílnější.

Někdo by mohl říct, že rozhodnutí je prostě akt vůle. Jenže tím si moc nepomůžeme, protože s takovou "definicí" nám hrozí kruh. Protože se můžeme zeptat: co je to vůle? A odpovědět "to, z čeho vycházejí volby, rozhodnutí". A jsme tam kde jsme byli. Navíc otázka "co je to vůle?" je opět velmi obtížná na zodpovězení. To dokazují i mnozí naturalisté, kteří o vůli prohlašují, že neví, co to je, a v podstatě pojem vůle pokládají za zbytečný.

Pokud se budeme soustředit vyloženě na samotný akt rozhodnutí, musíme si - i když v mém případě třeba s nelibostí - přiznat, že jde o něco velmi tajemného a dokonce možná nedefinovatelného. A možná není náhodou, že s pojmem rozhodnutí úzce související pojem možnost je podobně obtížně definovatelný či nedefinovatelný, jak uvádí i Aristoteles v deváté knize Metafyziky. Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde". Tak je tomu podle Aristotela právě u pojmu možnosti, který z hlediska jeho kategoriálního rozdělení reality není jako takový ani substancí, ani akcidentem, a nemůže být definován v aristotelském smyslu, tj. pomocí dvojice rod-specifická diference.

Pojem či skutečnost rozhodnutí lze tak podle mne "definovat" pouze jaksi zkušenostně,  de facto psychologicky.¹ A mám za to, že v rozhodnutí jsou vždy přítomny následující dva znaky:

1. když stojíme před rozhodnutím, když se rozhodujeme, pak před sebou vždy máme, resp. vnímáme minimálně dvě alternativní možnosti, mezi nimiž se budeme rozhodovat. Ony možnosti nemusí být "reálné", stačí když je vnímáme jako tzv. epistemické. Rozhoduji-li se v příkladu Johna Locka vědomě odejít z pokoje, který je zamčený, přičemž já o tom, že je zamčený, nevím, pak skutečnost, že z něj fakticky odejít nemohu (protože nemám klíč) , nic nemění na skutečnosti, že jsem se skutečně rozhodoval a vykonal tak skutečnou volbu, která by mohla být např. mravně měřitelná. Svoboda vyžaduje epistemické alternativní možnosti. Neuznávám tzv. Frankfurt cases jako něco, co by mělo ukázat, že svoboda rozhodování je možná i bez alternativních možností.

2. když stojím před rozhodnutím, tak v nějakém ne-prosvětleném, mlhavém smyslu zakouším, že já jsem v nějakém relevantním smyslu autorem volby. Že bez mého autorství by se tato volba neuskutečnila a z oné volby vyplývající stav věcí by nenastal. Jsem zodpovědným autorem, kauzálním činitelem toho, kterému z možných světů svou volbou "udělím milost" a které z možných světů "věčně zavrhnu". Jsem zodpovědným autorem svého rozhodnutí.

Bude to možná překvapení pro některé z těch, kteří znají mé osobní filosofické pozice, ale přesouvám se zřejmě k přesvědčení, že svoboda patří do, kantovsky řečeno, noumenální oblasti, a že teoretickým rozumem ji nelze dokázat. O pojmu svobody rozhodování lze totiž snadno a plausibilně říci, že vyjadřuje pouze tzv. epistemickou nouzi. Zavádíme jej proto, protože nedostatečně poznáváme kauzální příčiny - asi podobně, jako kdybychom nevěděli o gravitační síle a snažili se padání těles vysvětlit působením neviditelných létajících trpaslíků, kteří každé těleso tlačí dolů. Podobně jako naturalisté hovoří o tzv. Bohu mezer, lze hovořit o "svobodě mezery"; totiž mezery v poznání, kterou tak můžeme vyplnit entitou zvanou "svoboda rozhodování". Occamova břitva ale tuto svobodu mezery v posledku snadno odřeže jako nadbytečnou - podobně jako by odřezala ony neviditelné trpaslíky - údajné příčiny padání těles. Spinozovo tvrzení, že svoboda je poznanou nutností, má  v tomto smyslu hodně do sebe. Přes čistou teorii se ke svobodě zřejmě nedostaneme (ano, ani přes Fuchsův důkaz svobody z rozpornosti deterministy, o němž se domnívám že neplatí, neboť poznání může determinovat, aniž by se tak stalo iracionálním). Dostat se k ní můžeme - bohužel - pouze přes praxi a to konkrétně přes fenomén zla, tedy přes něco, co fakticky nechceme a co považujeme za defekt v realitě. Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem - a to je důvod, proč nejsem jejím milovníkem a nadšeným obhájcem, jak jsem už ostatně vyjádřil např. zde nebo zde.

Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. Pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím. 
Nejintenzivněji se se svobodou rozhodování setkáváme, když se rozhodujeme mezi příjemným a morálním, když cítíme to bolestné, rozporné napětí mezi povinností a touhou. Kierkegaardovsky řečeno: když stojíme před volbou mezi etickým a estetickým. Když stojíme před trýznivou volbou mezi sebezapřením a sebeprosazením. Nevíme, proč to tak musí být. Ale je.

Když tedy leckdy tak suverénně častujeme druhé výroky jako "můžeš se rozhodnout, je to na Tobě", nebo "Tvůj problém, mohl ses rozhodnout jinak", víme, co vlastně říkáme? Možná spíše než "víme" by byla na místě odpověď "zakoušíme" - a předpokládáme, tak trochu dle pořekadla "podle sebe soudím Tebe", že ten druhý to zakouší stejně. Jestli to skutečně zakouší, o tom se nemůžeme nikdy stoprocentně přesvědčit, protože do nitra nejsme schopni sami vhlédnout, ale přesto je to předpoklad poměrně silně plausibilní. I když dál než k zakoušení nezasahuje.
A pokud se někdo domnívá, že se mu podařilo pojem rozhodnutí opravdu úspěšně a kvalifikovaně definovat, jsem první člověk na světě, který chce takovou definici ihned slyšet. A také mít možnost ji posoudit :-)

Poznámky

1. V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje. Ale to by bylo na samostatný článek.

Co když nemůžeme filosofovat?

Záznam z mého vystoupení na kvodlibetním filosofickém semináři loni v listopadu v Havířově. Obsahuje mj. myšlenky z mých textů "Problém etické legitimace filosofie" a "Opravdu teoretická suspenze etična?" PPS prezentace k příspěvku zde.

Filosofie, před-filosofie a metafilosofie

Rád bych se stručně vyjádřil k jednomu problému (dá-li se to nazvat problém), s nímž se občas setkávám a který je pro mne osobně důležitý vzhledem k jisté filosofické pozici, kterou zastávám; k ní viz  také zde a zde. Totiž, setkávám se s označením, že něco, především nějaké myšlení či kognitivní přístup k realitě je tzv. předfilosofický, a jiný přístup už naopak (plně) filosofický. Osobně vnímám jistou nejasnost či mlhavost tohoto rozlišení a tak bych se do toho rád pokusil ze svého pohledu vnést trochu světla.

Pojem "před-filosofický" můžeme podle mne chápat ve dvou významech, které nám zároveň upřesní chápání termínu "filosofický".

1. První chápání je takové, které v speciálním italském numero monografico revue Distance vyjadřuje  filosof Roman Cardal, když v anglickém úvodu  k textu La posizione noetica di Jiri Fuchs píše: "Nobody can enter in philosophy from non-philosophical field. Man is always in a certain way philosopher."¹ To je nakonec Aristotelovo tvrzení, že každý člověk je v jistém smyslu filosof. V tomto smyslu pak pojem "před-filosofický" nedává smysl, protože nic takového neexistuje. Můžeme však pojmem "před-filosofický" označovat jakousi "filosofii v slabším smyslu", zatímco pojem "filosofický" by pak označovat filosofii v silném, plnotučném smyslu. Jak ovšem rozlišit jednu od druhé?

2. Podle druhého chápání by pojem "před-filosofický" vyjadřoval něco, co je skutečně zcela mimo filosofii, co označení "filosofický" nijak nesnese, v protikladu k označení "filosofický". Byla by zde tedy ostrá dělící čára. Co by však touto ostrou dělící čarou bylo? Jaké konkrétní znaky, kvality a charakteristiky by určovaly, které myšlení či která skutečnost obecně ještě není filosofická a která už ano? To je velmi zajímavá a důležitá otázka, a to dokonce až tak, že pro ni de facto vznikl "samostatný" obor označovaný jako Metafilosofie (nazývaný také "filosofie filosofie") a v roce 1970 pro tento obor vznikl i stejnojmenný časopis (i když, podle Filipa Svobody, se v něm článků o metafilosofii de facto moc nevyskytuje). Já si aktuálně netroufám tyto rozlišující znaky určit či vyjmenovat, ale velmi přivítám návrhy a obecně diskuzi na toto téma.

A proč je pro mne toto téma mimo jiné tak zajímavé? Na havířovském kvodlibetním semináři v loni v listopadu jsem měl příspěvek pojmenovaný "Co když nemůžeme filosofovat?", i když přesnějším pojmenováním by bylo "Co když nesmíme filosofovat?" Velmi stručně řečeno jsem v něm hovořil o problémech souvislosti filosofování, rozhodnutí a etiky. A nejen v kontextu tohoto příspěvku, jehož téma jsem do značné míry řešil již v na začátku tohoto textu odkazovaných blogotextech, existuje pár důležitých otázek: je čin/skutek/rozhodnutí něčím, co je vždy nutně mimo filosofii, co je v silném smyslu "před-" či "mimo-" filosofické? Je samotné rozhodnutí, zda filosofovat či nefilosofovat, v silném smyslu mimo-filosofické, je před filosofií, nebo je už vždy nějak její součástí? Mám každopádně především za to, že pokud by čin/volba/skutek byl principielně něčím nefilosofickým, pak by pojem filosofování nedával žádný smysl.

Ale více se dovíte na videozáznamu z mého havířovského příspěvku, který se mi do rukou, stejně jako záznamy všech ostatních příspěvků, dostane do ruky doufám už co nejdříve (doufám, že příští týden), a který bude k dispozici na youTube. Čekám na ně už jako na smilování Boží.

Poznámky

1. Překlad: "Nikdo nemůže do filosofie vstoupit z ne-filosofického pole. Člověk je vždy v jistém smyslu filosofem."

Dva argumenty proti posmrtnému životu / Two arguments against afterlife

V teistickém prostředí se velmi intenzivně argumentuje pro existenci posmrtného života. Anihilace člověka po smrti prý znesmyslňuje naši pozemskou existenci a vnáší do ní rozpor. Sám existenci posmrtného života zastávám, ale napadly mne dva argumenty proti:

1. Proč by vlastně Bůh nemohl stvořit svět a lidi jen proto, aby je pak zase odstvořil? Třeba proto, aby odstvořením toho, co stvořil, dokonaleji manifestoval a oslavil svou soběstačnost, absolutnost a suverenitu? Žádný rozpor se v tom nezdá být, a i kdyby, stále tu zůstává má námitka (s níž se dosud nikdo nevyrovnal - především proto, že to dosud bohužel nikdo nezkoušel :-) ), že i kdyby tam ten rozpor byl, my to z etických důvodů nesmíme vědět.¹

2. Nemám dostatečně nastudovaný deontologismus nebo tzv. divine commands theory (což je ale v jistém smyslu to stejné), ale před nějakým časem jsem získal dojem, že deontologismus jako etická teorie často zastávaná teisty posmrtný život v posledku nepotřebuje. A pokud ano, tak jen kvůli trestu, ale ne kvůli odměny. Pokud totiž dodržuji zákon, tedy jednám správně, konám jen to, co mi ukládá povinnost.² Žádný nárok na nic mi z toho neplyne. Pokud zákon nedodržuji, zasloužím trest - a pokud se mi jej nedostane v pozemském životě, tak holt v tom posmrtném. Navíc, čím voluntarističtější nějaká etická teorie je, tím méně je pro ni důležité něco jako lidské štěstí.

Zní to pochmurně a neradostně? Ano, i mně samotnému. Tak zkuste namítat. Myslím samozřejmě hlavně vás, teisti :-)

--------------------------------------------------------------------

In theistic circles, the argumentation for existence of an afterlife is very intensive. Post-mortem annihilation supposedly absurdizes our earthly existence and inserts contradiction to it. I personally stand by existence of an afterlife, but I came to two arguments against it:

1. Why it couldn´t be like that that God has created our world and us only in order to uncreate is again? Maybe this discreating of created would more perfectly manifest and glorify his self-sufficiency, absolutness and soveregnity? It doesn´t seem there is some contradiction present and if so, there is still my objection (which nobody rebutted so far - mostly because unfortunately nobody has tried to :-) ) that even if there was a contradiction, we must not know about it because of ethical reasons.

2. I am not sufficiently trained in deontologism or so called divine commands theory (which is anyway the same in a sense) but I gained an impression some time ago that deontologism as ethical theory often held by theists does not need an afterlife after all. And if so, then only because of punishment and not because of reward. Because if I do obey the law, and so I act correctly, I do only what I am obliged to do.² No claim for anything results from it. If I do not obey the law, I am worth of punishment - and if I am not punished in this earthly life, then in the afterlife. Furthermore, the more voluntaristic some ethic theory is, the less important it deems something as human happiness.

Sounds blue and dismal? Yes, it does, also for me. So, try to object. I mean especially you, theists :-)

Poznámky / Notes:

1. Viz především mé texty Problém etické legitimace filosofie a Pravda versus dobro. Komu se to nechce číst, může si počkat na video z nedávné akce, kde jsem některé hlavní myšlenky z těch textů vyjádřil. Snad nejpozději v lednu bude na youTube.
2. Viz také Bible, Lukáš 17,10 / See Bible, Lk 17,10

Proč mi chybí láska k Bohu?

Zatímco v některých minulých svých textech jsem zmiňoval, že se budou protentokrát dotýkat křesťanství, s případným dodatkem, že to bude na delší dobu naposled, dnes to bude víceméně naopak. Dnešní text, či spíše taková veřejná zpověď, bude takřka jen o křesťanství, o mne, a filosofie v něm bude jen poskrovnu.

Ten, kdo je křesťanem (v mém případě katolíkem), přirozeně ví, že křesťanský život vyžaduje plnění určitých přikázání – konkrétně především tzv. Desatera Božích přikázání. S plněním některých mám malý nebo žádný problém, s plněním některých větší, s jedním dokonce velký, ale již před relativně delší dobou jsem si uvědomil, že existuje jedno přikázání, které neplním takřka vůbec. Sice nepatří do desatera, ale přesto jde o přikázání zcela nejdůležitější. Asi už nemusím dodávat, že jde o první a největší přikázání ze všech: miluj Boha. To „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ raději ani nedodávám.

Opravdu to tak je, i když je to možná velmi smutné. I když je mi jasné, že láska není v první řadě o cítění, přesto nemohu nepřiznat, že v sobě v podstatě žádnou lásku k Bohu necítím, a dokonce v sobě necítím ani žádnou touhu po Bohu. To je o to více zvláštní, když si uvědomím, jak nás teologové přesvědčují o tom, že touha po Bohu je největší, ne-li jedinou touhou duše. Pokud je tomu tak, jak je možné, že jsem prakticky důkazem opaku – a co je nejparadoxnější, dokonce jako katolík? Taková skutečnost má samozřejmě své důvody a já jsem se je snažil v retrospektivním přehlédnutí svého života dohledat. A nyní je také zapisuji, i kvůli sobě, protože se mi to možná někdy bude velice hodit, a také mi to pomůže si věci více utřídit a ujasnit. A hlavně se třeba mohu dočkat nějaké pomoci od někoho, kdo si tento text přečte a bude k tomu mít co říci – něco, co třeba v určitých pravých okolnostech potřebuju slyšet - či nějak jinak pomoci.

Důvody oné absence lásky k Bohu – resp. to, co jsem jako důvody osobně označil - jsem se pokusil vyjádřit v následujících odstavcích. Samozřejmě je nelze nějak ostře oddělit, ale pro základní orientaci je to dostačující. Ještě, než začnu, by bylo možná dobré zmínit, že jsem „katolík od miminka“ - nejsem tedy konvertita, nýbrž jsem byl ve víře vychován - který nikdy v průběhu života od víry, nebo minimálně určitého jejího praktikování (formálně) neodpadl, aby se k ní později zase vrátil. A ještě bych pro jistotu zmínil, že jsem byl ve svém dětství a mládí velice uzavřený a svou otevřenost jsem si musel těžce vybojovávat s léty.