Atribut nekonečnosti v Bohu, resp. nekonečnosti Boha, je zdrojem určitých komplikací ohledně vztahu mezi Bohem a stvořením, Bohem a aritmetickým nekonečnem, otázky aktuálního aritmetického nekonečna apod. Pokud se mi bude chtít a odhodlám se, napíšu k tomu někdy něco pro Kontrafikci. O jednom problému bych se ale krátce zmínil již teď a tady. Totiž, jednu z nejobtížnějších otázek realistické filosofie - otázku, proč Bůh vůbec něco tvořil, i když nic než sebe nepotřebuje - se filosofové snaží řešit přes pojem dobra (už jsem o tom něco psal zde). Součástí definice dobra, popř. jeho atributem je, že se dává jiným od sebe. Dobro má tedy tendenci se tzv. rozlévat. A v případě Boha to má být dle některých argumentů realistických filosofů tak, že je tak plný dobra, že tato jeho plnost "přetéká" mimo něj - totiž na stvoření, které v tomto smyslu vzniká právě tímto přetékáním. Je to sice metafora, ale i tak mi přijde nešťastná a neadekvátní. Proč? Právě proto, že koliduje s atributem nekonečna. Pojem přetékání máme v běžném životě spojený třeba s hrncem, kastrolem nebo kýblem, který je už tak plný, že jeho kapacita nestačí a jeho obsah přeteče okraj. Je zde tedy přirozený odkaz na omezenost nádoby, z níž něco přetéká. Omezenost je však kontradiktorním opakem nekonečna, protože nekonečno je neomezené. Pokud tedy užíváme metaforu o přetékání, pak se tím implicitně stavíme proti atributu nekonečnosti Boha, který však zároveň uznáváme.
Pokud uvádím tuto námitku, tak se nedomnívám, že pouze slovíčkařím. Naopak se domnívám, že "přetékající absolutno" je něco jako kulatý čtverec a že je tedy veliká otázka, jestli by se tato metafora měla vůbec používat. Pokud má však někdo argumenty, proč je i přes tuto neadekvátnost vhodné metaforu o přetékání používat - sem s nimi.
