Theodicy: nový filosofický blockbuster?

V životě tomu bývá často tak, že dokud nejde opravdu do tuhého, věci neřešíme a odkládáme; dalo by se snad říci, že většinou žijeme život Kierkegaardovských estetiků, zaplašujících "smrští prožitků" každou nepříjemnou situaci, která takové zaplašení umožňuje (čest všem ne-estetikům). Ovšem, jak napsal ve své knize Svědectví o zármutku C.S.Lewis, nikdy nevíte, jestli něčemu věříte, dokud se to pro vás nestane otázkou života a smrti. Až když se dostaneme do nějakého existenčního průseru, začínáme věci opravdově řešit - pokud se ovšem nezhroutíme či nerezignujeme.

I filosofické otázky mohou být předmětem podobného přístupu. Přirozenou výjimkou jsou některé otázky etiky - např. momenty, kdy jde prakticky o to, zda odpojit či neodpojit nějakého pacienta od přístrojů, povolit či nepovolit v té či oné míře eutanazii, zakázat pod citelným postihem to či ono apod. Moment nutného, neodkladného rozhodnutí, který před nás situace nemilosrdně postaví, je podle mne něco, na čem se všichni filosofové v nějakém smyslu snadno shodnou: každý totiž rozumí např. tomu, co by znamenalo zakázat to či ono. V tu chvíli jdou všechny jazykové hry, hermeneutika a relativismus bokem a nastupuje selský realismus.

Právě přemýšlení nad tím, jak donutit filosofy k tomu, aby se některými otázkami (v mém případě především těmi mými :-) ) vážně zabývali teď a tady a neodkládali je, mne nedávno přivedlo k nápadu na scénář filosofického thrilleru, který bych nyní rád představil. Samozřejmě půjde jen o základní kostru a ideu, s hrubými nedostatky, které by bylo třeba dopilovat, a navíc nechci nikoho zatěžovat příliš dlouhým textem. Tedy:

Problém zla a výstava Stop genocidě

Především mezi scholasticky orientovanými filosofy (ale i mezi objektivistickými konzervativci vůbec) se lze nezřídka setkat s jedním argumentačním přístupem - přiznávám, že i já jsem jej dříve používal - který bych nazval "naprosté odhlédnutí od osobní zkušenosti". Demonstroval bych to na příkladu. Byl jsem, tuším že to bylo loni, v Praze na CEVRu na bioetickém semináři, na němž se řešilo mimo jiné umělé oplodnění. V závěrečné diskuzi jeden návštěvník hájil mravní nepřijatelnost umělého oplodnění a jeden z panelistů se jej v návaznosti na to zeptal, jestli je ženatý a má děti (když proti tomu brojí). Návštěvník se snažil hájit v tom smyslu, že přece není důležité, jestli on osobně jako namítající má děti, že důležitý je jen objektivní morální status umělého oplodnění. A to je právě ten argumentační přístup, požadovaný ze strany "scholastiků" vůči oponentům: ti by se neměli nijak ohlížet na osobu, která něco tvrdí, a její osobní životní zkušenost úzce související s probíraným tématem, ale měli by věnovat pozornost čistě objektivním argumentům.