Dnešní post bude tak trochu Dolákovském stylu. Nebude postupovat k nějakému jednoznačnému závěru, bude to spíše taková veřejná meditace, která chce "nahlas" vyslovit určité myšlenky a otázky, které považuji za velmi důležité. A také bude plně navazovat na můj filosofický minizážitek. Tedy ...
Je jen málo věcí, které zakouším tak evidentně, jako to, že sám nepůsobím svou vlastní existenci. Myslím, že je nemožné, abych ji působil a nevěděl o tom, tedy abych ji působil nevědomě - pokud chce někdo tvrdit, že lze nevědomě působit vlastní existenci, měl by ukázat jak, ale považuji to za ztracený podnik. Do té doby beru jako důvodný předpoklad toto: svoji existenci evidentně nemám sám ze sebe.
“Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.“
Tato myšlenka Blaise Pascala vyjadřuje (ohromnou) vznešenost myšlení, rozumu. I podle platónsko-aristotelsko-scholastické tradice je rozum tím nejvyšším a nejvznešenějším v člověku. Je ale hrozně těžké říci, co rozum vlastně je. Můžeme celou věc odbýt "definicí" ve stylu že rozum je princip myšlení, ale to je v podstatě nicneříkající. Stejně tak říci, že rozum je schopnost tvorby pojmů, soudů a úsudků - je to už o něco více vypovídající, ale je to stále málo.
