Po
dlouhé době připravuju obsáhlý, převážně filosofický text,
na téma vznikání nových lidí – snad bude do konce ledna hotov
(ale neslibuju). V něm se musím dotýkat i sexuálního tématu a
při jeho promýšlení jsem dospěl k důležitému závěru.
Ten
se týká metody tzv. přirozeného plánování rodičovství. Kdo je katolík
a nebo trochu zná katolickou církev a její učení, ví, že ŘKC
považuje za nedovolený a těžce hříšný jakýkoliv sex, při
němže je záměrně zabraňováno možnosti oplodnění
(antikoncepce, orální sex, přerušovaná soulož, ...). Každý
takový sex je z pohledu katolické církve onanií. Argumenty, které
pro takový postoj církev předkládá, jsou docela komplexní, ale
ve stručnosti by se daly shrnout tak, že primárním účelem
sexuality je plození a tento účel nesmí být manžely při
sexuálním aktu záměrně vyloučen.
Existuje
ovšem jedna výjimka a tou je právě zmíněná metoda přirozeného
plánování rodičovství. V ní jde ve stručnosti o to, že žena
sleduje své tělo za účelem identifikace plodných a neplodných
dnů, aby se v plodných dnech mohli manželé sexu (a tedy početí)
vyhnout, zatímco v neplodných nemuseli. Tuto metodu považuje
církev za dovolenou, jelikož při ní nedochází k porušení ani
jedné ze dvou „technických“ podmínek k legitimnosti sexu:
otevřenost plození a přirozenost spojení. Ihned ovšem dodává,
že metoda nesmí být intencionálně použita „jakožto
antikoncepce“ a že má sloužit pouze k odložení možného
těhotenství kvůli aktuálním komplikacím jako špatný zdravotní
stav ženy, špatné socioekonomické podmínky páru atp.
V
čem je tedy problém? Po pospojování si různých částí
katolické nauky, týkající se sexuálního života, mi totiž (po
letech) došlo, že katolická církev by měla PPR pokládat za
stejně nedovolenou, jako jakoukoliv jinou antikoncepci a pokud to
nedělá, tak se v podstatě vyvrací. Proč?
Katolická
církev vždy (resp. až do druhého vatikánského koncilu)
neoblomně učila, že účelem sexuality je plození. I když (dle
katolické církve) existují sekundární účely sexu jako „dobro
manželů“, jsou tyto vždy ve služebném postavení vůči
jedinému primárnímu účelu: plození. Známý katolický
tradicionalista Michal Semín kritizuje
moderní katolické pojetí manželství, dle nějž jsou plození a
dobro manželů dva stejně důležité primární účely
manželství: „Nové
pojetí manželství implikuje ontologický absurd; je totiž
nemožné, aby jeden akt či realita měly dva primární účely.
“
Semín se zde evidentně odvolává na aristotelské pojetí čtyř
příčin jsoucna (v našem případě jsoucna sexuality), z nichž
jedna z nich je příčina účelová a která je, stejně jako zbylé
tři příčiny, pouze JEDNA. Je pravda, že se tento argument zdá
být celkem silný – samozřejmě, pokud zastáváte více či méně
aristotelské pojetí reality, což ovšem je případ katolické
církve, minimálně do druhého vatikánského koncilu.(1)
Jak
to implikuje nedovolenost PPR? Jednoduše: je-li cílem sexu plození,
pak to nutně implikuje pojetí, dle nějž je sexuální akt dovolen
pouze za explicitním, vědomě zvoleným cílem zplodit dítě.
Pokud se z tohoto hlediska záměrně souloží v PPR metodou
vysledovaných neplodných dnech, pak je jedno, že se může
teoreticky stát (je-li dle jistého výzkumu úspěšnost
předcházení početí metodou PPR 99.6%,
potom
naopak pravděpodobnost početí v neplodných dnech není ani půl
procenta),
že ze záměrné soulože v neplodných dnech žena otěhotní.
Otěhotnět může teoreticky i při sexu s kondomem či hormonální
antikoncepcí; ani totiž jedno není, na rozdíl od úplné
sterilizace, „stoprocentní“. Argumentační klička, že při
PPR jde pouze o „odložení početí“ neobstojí: odložení
početí jde jednoduše dosáhnout obyčejným nesouložením. Pokud
by tedy měla být PPR z katolického hlediska přijatelná, musela
by žena sledovat své plodné a neplodné dny proto, aby se manželé
vyhli sexu v NEplodných
dnech a souložili jedině v těch plodných.(2)
Obránci
PPR by mohli protiargumentovat (v souladu s konzervativní katolickou
tradicí) mj. tím, že jedním ze sekundárních cílů sexuality je
tzv. ukojení žádostivosti. Pokud se tedy souloží v neplodných
dnech a početí není principielně zabráněno, je PPR morálně
obhajitelná, protože dlouhá sexuální abstinence při padlé
přirozenosti může především v muži způsobit silný
psychofyzický diskomfort, který se může negativně projevit na
kvalitě a
každodenní
realitě vztahu a to včetně negativního vlivu na již existující
potomky.
Zde by asi tradicionalisté protiargumentovali jejich klasickým
tvrzením, že „s pomocí Boží milosti se dá zvládnout vše,
stačí jen opravdu chtít“. Těžko říct, jak to je, ale z
hlediska konzervativní tradice je ten argument spíše úspěšný.
„Předkoncilní“ pojetí sexuality a sexuální morálky opravdu
není dvakrát „pro-PPR“, spíše zcela naopak; přehledně
to
popsal Jindřich Šrajer ve svém článkuv teologických textech. A i přes druhovatikánskou změnu kurzu
stále existují v „oficiální“ církvi morální teologové,
kteří PPR kritizují jako nedovolenou a odporující tradiční
katolické antropologii.
Nutno
ovšem dodat, že předkoncilní pojetí se zdá předpokládat
Augustinovu nauku o sexuální žádostivosti a „neposlušnosti
pohlavních orgánů“ jako o dědičně přenášeném trestu za
prvotní hřích, bez jehož spáchání by člověk měl své
pohlavní orgány pod dokonalou kontrolou vůle stejně, jako má pod
kontrolou vůle pohyby svých rukou a nohou. Nevím, jestli katolická
církev toto učení oficiálně přejala či dokonce zdogmatizovala
– pokud to někdo ví, určitě mi to napište do komentářů -
každopádně, Augustinova teorie de facto předpokládá biologické
změny v identitě fungování orgánů a vůbec lidského organismu
vlivem prvotního hříchu, což je empiricky naprosto netestovatelná
teorie (z pohledu katolické církve neexistuje člověk nezasažený
dědičným hříchem, jehož sexuální fungování by tak bylo
možné porovnat s člověkem, dědičným hříchem narušeným). Je
to teorie dosti kontroverzní a snadno zavdává k myšlence, že
Augustin si s ní řešil vlastní sexuální problémy. Z druhé
strany by určitým argumentem pro jeho teorii teoreticky mohly být
výsledky tvrzené praktikanty tantra-jógy ohleně tzv. sexuálníkontinence,
jejíž součástí je u muže dokonalá kontrola ejakulace včetně
jejího dokonalého zadržení.(3) Ale to je jen spekulace. Dále
předkoncilní pojetí, již mnohem méně kontroverzně, předpokládá
nesrovnatelně vyšší vznešenost lidského ducha a rozumu vůči
„nízkému, hmotnému a iracionálnímu tělu“, v souladu s nímž
je morální apel na podřízenost těla duchu – samozřejmě
včetně sexuality.
Jak
to tedy je s tou katolickou dovoleností PPR? V rámci tradičního
(předkoncilního) církevního učení a tradiční aristotelské
ontologie (jedno jsoucno = jedna finální příčina) se mi opravdu
maximálně zdá, že PPR musí být z katolického hlediska
nedovolená v podstatě stejně jako kondomy. Jsem ale zvědav na
další protiargumenty katolických kolegů, obhajujících PPR.
Přičemž, ač sám katolík, snažím se nyní k tématu
přistupovat především jako nezávislý, mimo-katolický „výzkumník“.
Na
závěr už jen mimochodem připomenu poslední odstavec z jednoho z mých minulých blogů
a také nepřesně ocituju jednoho již docela starého kněze, který
mi v osobním rozhovoru, který zdaleka nebyl jen na toto téma,
řekl: „člověk
má za život průměrně tisíce pohlavních styků, z toho dvě
děti, a my budeme tvrdit, že sex je na děti … všichni to (že
sex není primárně/výhradně na děti, doplňuji já) tehdy
věděli, ale každý se bál to říct nahlas ...“
Aktualizace 31.12.2017: ještě v den vydání článku jsem byl na facebooku upozorněn na pozitivní vyjádření k PPR (resp. sexu v neplodných dnech) ze strany katolické církve, např. zde. Mírně překvapivé, ale tedy OK.
Poznámky:
- Dodejme, že podle konzervativního katolického filosofa Romana Cardala jakékoliv pravdivé pojetí reality nutně předpokládá platnost aristotelských ontologických principů: realita je dle něj vždy nutně aristotelská (tuto informaci čerpám z neveřejné zvukové nahrávky jisté starší Cardalovy přednášky z Občanského institutu)
- Že z hlediska katolické sexuální morálky musí mít katolíci zakázán i sex v těhotenství, už čtenáři asi došlo. V těhotenství je totiž nemožné počít, a pokud se to čirou náhodou stane - viz fenomén superfetace - jde o chybu ženského organismu.
- Jen pro jistotu doplním, že tantrické učení o lidské sexualitě je v naprostém rozporu s učením katolickým.