Empirismus považuji za rozpornou teorii poznání. Přesto se však domnívám, že vůči aristotelskému realismu, na jehož pozici víceméně stojím, může empirismus předložit jednu velmi účinnou námitku, na níž se mi dosud nepodařilo najít odpověď. Totiž: podle realismu jsme skrze rozum schopni v nahlížené věci vidět více, než smysly. Skrze rozum můžeme z věcí abstrahovat jejich ne-empirickou, společnou identitu - jejich metafyzickou přirozenost. Podstatná otázka ale zní: kolik potřebujeme jednotlivých případů k tomu, abychom z nich byli schopni legitimně vyvodit, že za těmito x fenomény se skrývá jejich společná, ne-smyslová metafyzická přirozenost, popř. společné znaky, které spadají do jejich společné přirozenosti? Jeden? Dva? Tři? A proč zrovna tolik? Úniková odpověď by mohla být, že opravdu stačí jeden případ. Je asi pravda, že jeden případ stačí k tomu, abychom zjistili, že smyslově vnímaná věc je založena v něčem nesmyslovém. Ale stačí to k tomu, abychom z tohoto jednoho jediného případu abstrakcí "vygenerovali" nějakou společnou přirozenost? Nebudeme tak spíše generovat prakticky nekonečné množství metafyzických possibilií, o jejichž statutu jakožto společné přirozenosti nebudeme schopni legitimně nic říci, dokud empiricky nezaregistrujeme další případy, jež by svou podobou do dotyčné vygenerované přirozenosti teoreticky mohly spadat? Tím se ovšem jen vrací původní otázka, totiž kolik takových případů je na určení nějaké přirozenosti třeba a proč.
Kdyby mi tedy někdo z kolegů-realistů byl schopen dát zdůvodněnou odpověď, velmi bych to přivítal.
