tag:blogger.com,1999:blog-30081067904058125212024-03-14T00:40:38.369+01:00Desirabiliafilosofie a občas i něco jinéhoJakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.comBlogger76125tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-12408913956740184122019-06-29T20:38:00.001+02:002019-06-29T20:50:46.412+02:00Rodina zrecenzovaná(tento zcela ne-filosofický text sem dávám pouze pro případ, kdyby zaúřadovala cenzura na iDnesu)<br />
<br />
<span style="background-color: white; color: #333333; font-family: sans-serif , "arial" , "verdana" , "trebuchet ms"; font-size: 13px;">Youtubáčtí cenzoři v rámci boje proti „nenávisti“ (tzn. toho, co oni jako nenávist označí) smazali oficiální účet mého oblíbeného zpěváka z Nitry, Ondry Ďurici. To mne vyprovokovalo k „protestní“ recenzi jeho nejnovějšího alba.</span><br />
<span style="background-color: white; color: #333333; font-family: sans-serif , "arial" , "verdana" , "trebuchet ms"; font-size: 13px;"><br /></span>
<br />
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
To se jmenuje Rodina, přičemž na obalu CD je tento titul napsán azbukou. Což kritizovali dokonce i Ondrovi fanoušci, které, <a href="https://www.youtube.com/watch?v=GXVuNkmGoCw" target="_blank">stejně jako Ďuricu samotného</a>, rozhodně nelze považovat za nějaké rusofoby; v ruštině se navíc české slovo rodina řekne семья. Ani já nepovažuju tuto formu názvu alba za příliš šťastnou, naštěstí to patří k nemnoha věcem, které lze na albu nějak krizitovat. </div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
</div>
<a name='more'></a><br />
<div style="text-align: justify;">
V naší zemi není rocker Ondra Ďurica příliš znám, nepočítám-li fanoušky Ortelu, s nímž Ďurica docela často koncertuje a stejně jako Ortel čelí problémům s rušením koncertů. Nejsnadněji a nejpříhodněji se u Ďurici nabízí označení „slovenský Landa“, což na prvním místě splňuje jeho styl zpěvu a barva hlasu, a dále zcela pro-vlastenecké texty a nakonec i nálada mnohých písní; Landa Ďuricovi křtil i jeho první album Zdvihnutý prst. V civilním životě byl Ondra léta profesionálním vojákem slovenské armády, kteréžto angažmá před pár měsíci opustil – i k tomu se v recenzi ještě vrátím – a v uplynulých eurovolbách kandidoval jako nezávislý za Kotlebovu ĽSNS. A aby mi nebylo vytknuto, že jsem něco záměrně vynechal, pak ano – s Landou Ďuricu spojuje i skinheadská minulost (tu ovšem mají za sebou, byť to u nich byla jen krátká epizoda, např. i pankáči Lou Fanánek Hagen nebo Petr Hošek). Pojďme ale k přítomnosti, tedy k albu Rodina.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEidld5rg_yXwehrbk9XCY7RE35hfn9X7_H6vieNrk4z8qaOYHvYOOtk3hHxDjlFWAZgzRYr4Kehj7wkg2WqmyHFMzyNdGFOrCTs17FA7Ukd6F0Hd73POhLP29ocMsExwz7BlbHZEv-Qz3U/s1600/durica_rodina.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="360" data-original-width="480" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEidld5rg_yXwehrbk9XCY7RE35hfn9X7_H6vieNrk4z8qaOYHvYOOtk3hHxDjlFWAZgzRYr4Kehj7wkg2WqmyHFMzyNdGFOrCTs17FA7Ukd6F0Hd73POhLP29ocMsExwz7BlbHZEv-Qz3U/s320/durica_rodina.jpg" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Mám-li jej zhodnotit stručně, pak zůstala zachována vysoká laťka Ondrovy tvorby – ani se nesnížila, ani nezvýšila. Zvuk je asi o něco „teplejší“ než na předchozích deskách a texty jsou stále stejně naléhavé. Pojďme to vzít píseň po písni:</div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
1. <strong>Domovina</strong>. Na začátek alba vhodně zvolená píseň pomajelšího až středního tempa, píšťaly na začátku navodí lehce „venkovskou“ atmosféru. V textu Ďurica vyjadřuje starost o hroutící se osud Slovenska, ale s nadějí, že to nakonec dobře dopadne („<em>vydrž to prosím, už letia sokoli!</em>“). Chytlavý refrén, prostě na úvod dobrý rozjezd.<br />
2. <strong>Pavučina zla</strong>. Na začátek rovnou napíšu, že pro mne je to nej píseň z alba. Rychlá vypalovačka, jejíž hlavní riff byl podle mne slyšitelně inspirován slavnou „maidenovinou“ Fear of the dark. V textu si autor podle mne bere na paškál rozvratné politické neziskovky („<em>ako tiene stoja mimo vlády, usilujú o jej pády</em>“). Píseň album perfektně rozjede a napumpuje vás energií.<br />
3. <strong>Odysea</strong>. Píseň, na níž vyšel (v rámci cenzury bohužel již smazaný – GRRR!) klip ještě před vydáním alba a která u fanoušků sklidila oprávněný nadšený ohlas. Píseň Ďurica nazpíval s českým zpěvákem Brunem; text je napůl český, napůl slovenský a je z ní cítit česko-slovenská vzájemnost. Na květnovém koncertě v klubu Kravín v Dolním Benešově, kde tato píseň samozřejmě také zazněla, jsem si ověřil, že Ondra umí výborně česky včetně skvěle vyslovovaného Ř. Vůbec, náklonnost k českým bratrům a láska k Česku byla Ondrou vyjádřena hned v úvodu zmíněného koncertu, což mne jako etnického čechoslováka samozřejmě velice potěšilo. I proto bych tímto rád Ondrovi symbolicky věnoval <a href="https://www.youtube.com/watch?v=kciuoCUg1wU">tento svůj song</a> :-)<br />
4. <strong>Povedz mi</strong>. Píseň ve střední až rychlejším tempu, velmi příjemně osvěžená dechy v lehounce „tanečním“ refrénu. Motiv textu se u Ondry opakuje napříč jeho tvorbou: přesťaňme sedět doma a pojďme se osobně angažovat, abychom něco změnili k lepšímu. Ostatně, <a href="https://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/711079/prava-ano-ale-nejdriv-povinnosti.html" target="_blank">moje řeč</a> - každopádně jeden z mých oblíbených kousků z fošny.<br />
5. <strong>Prasa</strong>. Jednoznačně „nejlandovštější“ píseň z alba, k čemuž výrazně přispívá i tahací harmonika. Trochu ostřejší text, v němž se Ondra se škůdci národa rozhodně příliš nepáře. Spolu s Pavučinou zla nejrychlejší píseň z alba se „slavíko-z-madridovským“ závěrem (který mne ale z písně baví nejmíň). Vzdáleně vám možná připomene slavného Landova <a href="https://www.youtube.com/watch?v=6xmUVv3J4AA" target="_blank">Andílka</a>.<br />
6. <strong>Bojuj!</strong>. K této písni nemám příliš co napsat. Textově je podobná Povedz mi a má příjemný chytlavý refrén. Rozhodně se mi líbí, ale jinak ničím výrazným nevybočuje.<br />
7. <strong>Rodina</strong>. Titulní píseň alba, patří k těm pomalejším. Z počátku mne až tolik nevzala a nepřišla mi příliš nápaditá, ale časem se to změnilo k lepšímu. Jednoznačně pro-rodinný text, z něhož srší láska k dětem, bude pro nás, křesťanské a konzervativní posluchače, v refrénu paradoxně možná malilinko „kontroverzní“ („<em>rodina je Boh a Boh je rodina</em>“), ale na „pro-rodinnosti“ to písni určitě nic neubírá.<br />
8. <strong>Výsadkový pluk</strong>. Středně-tempová až pomalejší píseň je první, která na albu odkazuje na Ďuricovo vojenské angažmá. Textem připomíná hitovku „Armáda bratov“ z předchozího alba, ale jejích kvalit v mých očích nedosahuje – což ale rozhodně neznamená, že je špatná, i když v mém soukromém žebříčku oblíbenosti bych ji zařadil až do druhé poloviny.<br />
9. <strong>V dolinách</strong>. Drsný voják Ďurica umí i něžné, pomalé baladické písně – viz např. starší nádherné kousky <a href="https://www.youtube.com/watch?v=IY26czg0Blk">Dom</a> nebo <a href="https://www.youtube.com/watch?v=_G_HArGt20c">Ďakujem</a>. Na aktuálním albu je reprezentuje klipová píseň V dolinách. Je pěkná hlavně v refrénu, i když kvalit svých předchozích sou-balad dle mne nedosahuje. A klip se bohužel až tolik nepovedl.<br />
10. <strong>Posledný marš</strong>. Píseň, která je o jednoznačném tématu: Ondrův odchod z armády SR, k němuž se Ondra vyjadřuje v textu dost konkrétně. Nevím, zda byl dobrovolný či nedobrovolný, dá se předpokládat obojí. Dobrovolnému by odpovídala druhá půlka refrénu, dle mne jednoznačně adresovaná toho času končícímu rusofobnímu prezidentovi Kiskovi („<em>pán prezident, zabudnite na to, že na váš rozkaz pojdem strieľať svojích bratov, k tomu ma neprinúti ani sám generál</em>“). Píseň opět příjemně osvěží dechy.<br />
11. <strong>Identita</strong>. Dle počtu shlédnutí písně na youTube ještě před smazáním kanálu to byla píseň u fanoušků nejoblíbenější. Mne nechytla až tolik, ale to je asi věc vkusu. Text upozorňuje na (národní) identitu každého člověka – logicky především slováka.<br />
12. <strong>K národu!</strong> Za tímto názvem se skrývá text písně Hej Slováci, recitovaný Ondrou na velmi pomalém klávesovém podkresu. Já se přiznám, že tato věc mne vůbec nevzala.<br />
<br /></div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
Závěrečný sumář: Rodina je důstojným přírůstkem do Ďuricovy albové tvorby<span style="background-color: white; font-family: sans-serif , "arial" , "verdana" , "trebuchet ms";">,s tím, že první polovinu alba hodnotím lépe, než tu druhou</span>. Předchozí alba nepřevyšuje, ale ani za nimi nezaostává. Album je k dostání víceméně jen na Ondrových koncertech (kde jsem desku koupil i já), možná jej lze sehnat i poštou, ale tuto možnost jsem příliš nezkoumal. Na youTube několik písní z tohoto alba, uploadovaných fanoušky, stále je, a líbilo by se mi, kdyby jako projev protestu proti smazání oficiálního Ďuricova profilu došlo k "efektu Streisandové<a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Efekt_Streisandov%C3%A9" target="_blank">efektu Streisandové</a>" v podobě x-násobných uploadů Ondrových písní na youTube jeho fanoušky. Já sám na <a href="https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw" target="_blank">svůj kanál</a> nejspíš také jednu jeho píseň právě z těchto důvodů brzy uploadnu.</div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
V bodovém hodnocení albu dávám finálních <b>7.5 z 10ti</b> s „náběhem na 8“.</div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px; text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="color: #333333; font-family: sans-serif, Arial, Verdana, "Trebuchet MS"; font-size: 13px;">
Na závěr už jen jeden dotaz, jen tak pro jistotu: je zde snad někdo, komu tato recenze připadá nějak „nenávistná“?</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-58377150480416394922018-11-03T08:56:00.000+01:002018-11-03T08:56:08.877+01:00Dvě poznámky: k determinismu a antinatalismuPřestože filosofie u mne za poslední 3-4 roky šla do velmi silného útlumu, rád bych krátce uvedl dvě své aktuální myšlenky týkající se dvou filosofických směrů, které mne z určitých důvodů filosoficky hodně interesovaly.<br />
<br />
<a name='more'></a><br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
Determinismus, jak známo, je filosofická pozice, podle níž naprosto vše, co se ve světě, vesmíru, multivesmíru, no prostě všude děje, se děje naprosto nutně a nemohlo se v žádném jiném možném světě dít jinak. A největší význam má taková pozice samozřejmě pro člověka: tomu podle determinismu svobodná vůle nepřísluší, je iluzí, omylem. Náš život je ve všech sebetitěrnějších detailech komplentě určen a determinován, a to již od počátku existence vůbec.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Antinatalismus je morálně-filosofická pozice, podle níž je utrpení v našem světě tak velkým a nezničitelným zlem, že antinatalismus dochází k negativnímu zhodnocení života jako takového a odmítá jej. Lidstvo by dle antinatalismu mělo dobrovolně zaniknout. Známý je však antinatalismus především tím, jaký prostředek k onomu dobrovolnému zániku volí, a to je dobrovolné neplození, dobrovolné nerozmnožování se. V tomto smyslu chce tedy antinatalismus zániku lidstva dosáhnout mírovou a nenásilnou cestou: žádné vyvražďování a sebevraždy (mimochodem, argument proti antinatalismům založený na tvrzení, že by se měli dobrovolně odkráglovat je mylný, protože cílem antinatalismu je především nerozmnožování utrpení – a sebevraždou rozmnožíme utrpení těch, kteří nás milují), nýbrž prostě jen neplodit děti. Vzhledem k tomu, že se zdá, že nikdo jako jedinec nemá morální povinnost mít děti, se může taková cesta k zániku lidstva jevit jako ne až tolik morálně problematická. Jakousi „biblí“ antinatalismu je kniha jihoafrického filosofa Davida Benatara „Better never to have been – the harm of coming into existence“, která vyšla i v českém překladu.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
K oběma těmto pozicím bych měl dvě zásadní poznámky, možná v důsledku jakési náznaky protiargumentu vůči nim, a sice skrz poukaz na to, co by tyto pozice musely splňovat, aby se staly opravdu kvalitními popř. realizovatelnými. O co jde?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
V případě determinismu se domnívám, že aby byla deterministická argumentace opravdu přesvědčivá, musela by v člověku působit klid a vyrovnanost a hlavně by jej musela zbavovat „trýznivosti prožitku kontroly“, prožitku volby. Neboť tento prožitek je jakýmsi bezprostředním, primordinálním a přirozeným argumentem pro existenci svobody rozhodování. Slyšel jsem sice z evolučního hlediska tvrzení, že ten prožitek je – byť za ním skutečná svoboda nestojí – třeba nějak důležitý z hlediska evolučních principů: bez něj by se např. nebudovala silnější pozice organismu v boji o přežití. Ale nemám důvod považovat to více na spekulaci typu „co když“. Determinismu, který v nás prožitek svobody neutlumí (a pokud vím, tak to žádný opravdu nedělá), nelze příliš velkou přesvědčivost přisoudit.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
V případě antinatalismu mám pak za to, že antinatalismus, aby se nestal jakousi „snobskou pózou depkařů a fuck-off-liferů“ musí vyřešit jeden zásadní problém: totiž, jak o antinatalismu (nenásilně) přesvědčit ne jen evropany a asiaty typu číňanů a japonců – tam se úkol jeví podstatně snažší – ale především afrikánce, araby, cikány, indy a vůbe spíše kmenověji a „primitivněji“ žijící a smýšlející etnika. Protože co si budeme namlouvat, u těchto etnik je celkově o něco silnější živočišnost a dětí mají hodně. A z jejich pohledu řekl bych ani moc nemají důvody, proč se v jejich plození omezovat. Přesvědčit tyto lidi o anitnatalismu bude, řekl bych, neskutečný kumšt. Avšak antinatalismus, který cíleně neusiluje o globální naplnění svého cíle, který se omezuje jen na nějakou velmi omezenou skupinku lidí, popř. který jedinci omezují jen na sebe samé, není přes všechny své „morálně ušlechtilé“ nároky nakonec ničím jiným, než obyčejným sobectvím.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Nejsem deterministou ani antinatalistou, i když v některých chvílích subjektivně prožívaného utrpení, popř. pochmurných a pesimistických teologických spekulacích (viz něco např. zde) s jakýmsi kvazi-antinatalismem mírně jakoby "nezávazně koketuji" (vím, že pak se ovšem to sobectví, jež jsem zmínil výše, nejspíš vztahuje i na mne). Nicméně jsem chtěl nezávisle na svých osobních přesvědčeních jen přednést, v čem spatřuji nedostatky těchto dvou pozic. Nedostatky, na jejichž odstranění by jejich zastánci – chtějí-li tedy ostatní lidi přesvědčit o jejich nárkované pravdivosti – měli opravdu zamakat.</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-54163630791726913712018-09-24T18:17:00.004+02:002018-09-24T18:17:48.326+02:00Nemoh jsem si vybratVím, že je tento blog již delší dobu v "úsporném režimu" a tak bych sem po čase zase hodil aspoň píseň, která je tak navíc trochu na filosofické téma (ne)svobody ...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/75orb3AOX78/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/75orb3AOX78?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-81691271649507069722018-07-06T10:34:00.002+02:002018-07-06T10:34:37.646+02:00Nejdelší vzdálenost ve vesmíru<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/14KET3_TBVE/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/14KET3_TBVE?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-39337982141316895982018-05-30T07:50:00.001+02:002018-05-30T07:50:33.351+02:00Benatar a Peterson diskutují o antinatalismuJen bych si tu rád odložil jednu debatu, kterou jsem ještě ani neslyšel (resp. jsem teprve na začátku), ale která bude určitě stát za to.<br />
Mimochodem, dnes je v Praze <a href="http://www.facebook.com/events/1250562305075688/" target="_blank">velká antinatalistická konference</a> ...<br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/vsyZcKUP_-k/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/vsyZcKUP_-k?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-14690759509582849732018-01-17T21:03:00.000+01:002018-01-21T20:20:32.184+01:00Vznik nových lidí: problémy<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Fenomén vznikání
nových lidí je pro mne už nějakou dobu velmi naléhavým filosofickým tématem. Proč? Vyjděme ze zdánlivě
banálního faktu, že se rodíme a umíráme. Všechno, co nás na
tomto světě trápí a těší, to, že se sjmějeme a pláčeme,
všechny osobní i světové tragédie a všechny exploze štěstí, všechno, co tady hluboce a naléhavě prožíváme a řešíme,
řešíme „pouze a jen“ proto, že existujeme. Zdá se ovšem, že
existujeme zcela nahodile, protože nás někdo „nahodile“
zplodil, protože jedna mikroskopická spermie se spojila s
malilinkatým vajíčkem. Kdyby došlo k situaci, že by lidstvo
vyhynulo – ať už tragicky jako to hrozilo ve filmu <a href="https://www.csfd.cz/film/42954-potomci-lidi/prehled/" target="_blank">Potomci lidí</a> – nebo záměrně
cíleným neplozením, jak by to chtěli <a href="https://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=417325" target="_blank">antinatalisté</a> – pak by
možná život na planetě pokračoval dál v rostlinné a živočišné
říši, ale pro nikoho by to nemělo absolutně žádný význam,
protože by prostě nikdo nebyl. Zmizela by historie, filosofie,
věda, etika, láska, pokrok a jakékoliv důvody, proč něco dělat
či nedělat, protože by prostě nikdo neexistoval. Pokračování
existence lidstva a jednotlivých lidských společností tedy závisí
na vznikání nových lidí, které se tak ukazuje naprosto kruciální
záležitostí, jejíž roli si často dostatečně neuvědomujeme.</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Noví lidí však dosud
mohou vzniknout pouze jediným způsobem: totiž spojením mužské a
ženské pohlavní buňky, spermie a vajíčka. Ty se k sobě
dostanou buď přirozeně (přes pohlavní styk, tedy sexuálně),
nebo nepřirozeně (umělé oplodnění). A právě především fáze
– i když nejen ona - mezi ejakulací semene až ke splynutí
vajíčka a spermie, a vlastně ještě dál přes růst plodu, bude
hlavní materií tohoto textu, který se občas bohužel neobejde bez určitých, pro někoho možná "nechutných" popisů. Budu se nad tématem zamýšlet z hlediska
filosofického, populačního, biologického, etického a
křesťanského (katolického). Výsledkem celého textu bude sada
položených otázek, jejichž seznam bude uveden tučně na konci,
takže <b>komu se nechce číst celý dlouhý text, může rovnou
skočit na konec (stať „Závěrečný sumář otázek“) a k
textu se vrátit dle toho, jestli jej nějaká otázka zaujme.</b></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<br />
<br />
<a name='more'></a><br />
<br /></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Filosofické problémy</b></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Začnu filosofickým
hlediskem a vyjdu z tvrzení aristotelského filosofa Romana Cardala
z jeho knihy Bůh ve světle filosofie: „<i>Identita lidského
jedince závisí na identitě jeho rodičů, nikdo z nás by se
nemohl narodit z jiných rodičů než právě z těch našich.</i>“
Nebudu v tomto textu zkoumat důvody této extrémně silné teze a
budu předpokládat, že jsou to důvody na první pohled dobré, byť
se po detailním zkoumání mohou ukázat jako nedostačující.
Každopádně lze vznést první otázku: <b>mohl být každý z nás
zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky zplozen byl?</b>
</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Vezměme však tuto tezi
a vyvoďme z ní důsledky. Pokud se nikdo z nás nemohl narodit
jiným rodičům než těm, jimž se fakticky narodil, lze se zeptat:
kdyby jiná spermie mého táty, vyprodukovaná při tom konkrétním
pohlavním styku, oplodnila mámino vajíčko, byl bych zde opět já?
Je vzhledem k identitě člověka jedno, která spermie oplodní
vajíčko, hlavně když je to spermie stejného muže? Odpověď na
tuto otázku se zdá být evidentně negativní proto, že kdyby to
tak bylo, mohl by každý z nás být zplozen stejnými rodiči
vícekrát. Neboť, co na tom, že už jsem jednou zplozen byl? To by
následující spermie a vajíčka mých rodičů po mém narození
musely mít informaci, že už existuju, a při svém splynutí
zplodit jedince s jinou identitou. To se ovšem jeví být divočejší
představou než nejdivočejší scifi. Problém by sice mohl být
vyřešen z teistického hlediska Bohem: totiž, byl by to Bůh, kdo
by v okamžiku splynutí vajíčka a spermie rozhodl o identitě
takto nově vzniklého člověka. Existence Boha je však – i když
ji v tomto textu předpokládám - předmětem sporů. Každopádně
z toho všeho plyne druhá palčivá otázka: <b>mohl jsem být
zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou, z níž jsem
fakticky zplozen byl? </b>Dodejme
pro úplnost, že filosofická teorie zvaná <i><a href="https://1000wordphilosophy.com/2014/04/28/origin-essentialism/" target="_blank">origin essentialism</a></i> na
tuto otázku přirozeně odpovídá ano.</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Nechám otázku položenou
a vyvodím další. Vezměme si skutečnost, že muž při pohlavním
styku vyprodukuje a do ženy vstříkne nějakých 80-300 miliónů
spermií. Otázka, jež se nyní přirozeně nabízí, je: <b>skrývá
se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a jednoho
vajíčka, přítomného ženě v čase ejakulace, 300 milionů
jedinečných, ontologicky možných lidí?</b> S vědomím
skutečnosti, že pokud je na tuto otázku odpověď ano a na
předchozí otázku odpověď ne, znamená to, že všech 300 000 000
či při nejlepším případě n jakých 299 999 998 (protože max.
2 spermie mohou oplodnit dvě vajíčka) těchto možných lidí
definitivně a nenávratně přišlo o svou existenci, o možnost
svého vzniku, protože jejich identita je nutně vázána na
jedinečnou kombinaci vajíčko-spermie a stejné spermie a stejné
vajíčko tato konkrétní dvojice muž-žena již nikdy
nevyprodukuje.</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Uvědomuji si, že může
být podstatný rozdíl mezi možností ontologickou a možností
biologickou. Může se zdát, že každá spermie je biologicky
schopná oplodnění, ale fakticky to tak být nemusí – může být
slabá, nekvalitní atp. Ze všech těch miliónů ejakulovaných
spermií se k ženskému vajíčku dostane jen asi 200 , drtivá
většina jich z ženy vyteče ven, další jsou pozabíjeny bílými
krvinkami (1) nebo neprojdou čípkem atp. A může to být také
naopak – i kdyby byly všechny spermie biologicky schopné
oplodnění, teoreticky může existovat nějaký neznámý
ontologický zákon, ontologická podmínka, která váže možnost
oplodnění pouze na jednu konkrétní spermii z celé té
třísetmilionové skupiny, Možná se tedy za každou
kombinatorickou skupinou vajíčko-X spermií neskrývá X
ontologicky možných lidí, ale možná právě a jen jeden člověk,
a nebo dokonce žádný.
</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Zůstaňme však ještě
chvíli u „bohatě kombinatorické“ varianty a ptejme se dál.
Vezměme si kombinaci všech vajíček a všech spermií všech lidí,
kteří kdy existovali, existují a existovat budou, včetně
kombinací časově od sebe vzdálených tisíce let (např. moje
spermie a vajíčka královny ze Sáby, viz jak o tom píšu <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/desirabilie-dalsi-typ-moznosti.html" target="_blank">zde</a>). O tom, kolik nul by
takové kombinatorické číslo, vyjadřující počet všech
(ontologicky) možných lidí mělo, nemám sebemenší představu.
Když si vezmeme, jak mikroskopický podíl z těchto kombinací bude
zrealizován v podobě skutečně vzniklých lidí, skoro se z toho
až svírá hrdlo. Je však samozřejmě možné, že počet těchto
kombinatorických možností je drasticky omezen různými podmínkami
– např. má smysl uvažovat pouze ty kombinace, které mohly
nastat u časově souběžně existujících lidí, kteří ještě
navíc museli mít faktickou možnost se setkat a být v pohlavně
schopném/plodném věku (a tudíž i možnost souložit). I tak však
zůstává počet všech těchto kombinatoricky možných a nikdy
nevzniknuvších lidí nepopsatelně a děsivě obrovský. Formuluji
tedy otázky: <b>skrývá se za kombinací všech spermií všech
mužů (S) a všech vajíček všech žen (V), kteří/které kdy
existovali, existují a existovat budou, SxV jedinečných možných
lidí? Jinak řečeno, mohl jsem mít např. já dítě s královnou
ze Sáby? Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny?</b></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Na celou věc se však
lze podívat ještě zcela jinak. Z hlediska teismu se totiž dá
smysluplně říct, že existence každého člověka je od věčnosti
plánovaná Bohem. Z toho plyne, že se mohli a budou moci vzniknout
pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli/vzniknou, což je
tvrzení, jehož smysluplnost mi svého času na internetu potvrdil i
zmiňovaný filosof Roman Cardal. Toto tvrzení má zásadní
důsledky pro pojem ontologická možnost v tom smyslu, že v tomto
pojetí je pojem možnost identický s pojmem uskutečnění, akorát
je do něj zahrnuto časové hledisko: <i>možnost je uskutečnění,
k němuž teprve dojde</i>. Nemůže se tedy neuskutečnit. Tím této
koncepci hrozí ještě závažnější důsledky v podobě
naprostého determinismu: nejen, že každý, kdo vznikne, vznikne
nutně, ale při dalším vyvozování můžeme dojít např. k
tvrzení, že i cesta, která vedla ke vzniku člověka, nemohla být
jiná než fakticky byla, tzn. např. kdo byl počat znásilněním
nebo umělým oplodněním, ani nemohl být počat jinak. V posledku
tedy této koncepci hrozí až popření lidské svobodné vůle.
Jelikož ale teze o tom, že mohou existovat pouze ti lidé, kteří
fakticky existovali/existují/existovat budou, zůstává nejistá,
lze položit další otázku: <b>mohli vzniknout pouze a jen ti lidé,
kteří fakticky vznikli a v budoucnu vzniknou, s tím, že všichni
ostatní možní lidé jsou z definice ontologicky nemožní –
fikční? </b>A z podobného důvodu
lze položit otázku: <b>jaký význam má vlastně pojem
„možný člověk“ </b> <b>a
v jakém smyslu možní lidé existují? </b>
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Důsledků, které lze z kontroverzní
teze o závislosti identity dítěte na identitě jeho rodičů
vyvodit, a otázek, kterých lze na toto téma položit, je mnoho a
já zde nebudu vypisovat všechny; kdo chce, může nějaké další
doplnit v komentáři pod článkem. Na závěr této části textu,
především filosoficky orientované, ještě jednou <a href="http://www.distance.cz/rocnik-2004/3-cislo-1/zkusenostni-vyvlastneni-rozumu" target="_blank">ocituji</a>
zmiňovaného filosofa Cardala:
„<i>Motiv stvoření odhalený v lásce Tvůrce platí obecně pro
všechny možné světy. Ale nekonečný Stvořitel má neomezený
počet možností, jak se vyjádřit a zrcadlit ve stvořeném. Může
povolat do existence neomezený počet vesmírů či poznáním
nadaných bytostí. I dějiny tohoto konkrétního světa se nemusely
odvíjet tak, jak se de facto odvíjely. Kdyby se moji rodiče
nesetkali, kdyby předčasně zemřeli, již nikdy bych nemohl
existovat a ‚mé‘ místo by v lepším případě zaujal někdo
jiný. Proč tedy existují zrovna tyto skutečnosti a tyto osoby, a
ne jiné? Nezbývá než odpovědět, že konkrétní kreativní
alternativy jsou sice predefinovány esencí Boha, ale jejich
výběrová realizace závisí na jeho neproniknutelné volbě. Proto
nikdy nepochopíme, proč existujeme zrovna my, a ne ti jiní, kteří
by být mohli, ale nikdy nebudou. I v Bohu tudíž dochází k jakési
‚preferenci‘, o jejíchž důvodech kromě Boha nikdo nemůže
nic vědět. Zdá se tedy, že existence věcí závisí na čisté,
bezdůvodné volbě Tvůrce. Žádná ze stvořených alternativ
totiž nemůže reklamovat větší nárok na výběr než
alternativy ostatní. Důvod jejich eventuálního výběru proto
neleží v nich samých. Viděno ‚spravedlivě a racionálně‘,
všechny jsou na tom v tomto ohledu stejně. Motiv preference jedněch
před druhými se tudíž neřídí spravedlivými ohledy, které
respektují rovné právo všech.</i>“ Poslední otázka této
části, která víceméně plyne z ostatních otázek a k níž se
ještě z části vrátím níže, by tedy mohla být formulována
takto: <b>existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč
existujeme právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne?</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div align="CENTER" style="margin-bottom: 0cm;">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/qxkjZ5ca7s0/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/qxkjZ5ca7s0?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Bioetické problémy</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nyní přejdu ke trochu méně
spekulativním otázkám a vyjdu z faktu, že poznání biologické
stránky člověka a vyspělost lékařské vědy a technologií dnes
dosáhla výšin zcela závratných, o nichž se našim předkům ani
nesnilo. Jsme schopni zachránit život dítěti, vážícímu v době
porodu dvě kila, jsme schopni dosáhnout oplodnění ve zkumavce,
jsme teoreticky schopni člověka naklonovat, jsme schopni ovlivňovat
kvalitu spermií, směřujeme k <a href="http://www.zenska-neplodnost.cz/novinky/umele-vytvorene-vajicka-a-spermie-mohou-v-budoucnu-pomoci-neplodnym-parum-295" target="_blank">vytváření umělých spermií avajíček ze zárodečných buněk</a> (viz také zde) –
a na druhé straně jsme schopni pomocí moderní umělé
antikoncepce buď početí úplně zabránit, nebo již počatý plod
zlikvidovat. Klasické rozlišení ale říká, že jedna věc je
umět něco udělat, druhá věc je etická hodnota takového činu.
A je to především křesťanství a na prvním místě katolická
církev, která je v etickém hodnocení této oblasti velmi
restriktivní a neoblomná. Pojďme si tedy postupně probrat
jednotlivé, možnosti či realizace početí se týkající oblasti,
které jsou nějak bioeticky kontroverzní.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
a) potraty</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Téma potratů do této sekce patří
jen částečně, protože se bezprostředně netýká vzniku nových
lidí (embryo je „již vzniklé“), ale pro úplnost jej zmíním.
Osobně mám za to, že potrat je eticky nepřípustný, protože se
jedná o úmyslné zabití člověka, a to je stanovisko, na němž
zůstávám. Přesto lze i zde určité otázky položit. Tou první
by mohla být otázka, jestli je embryo skutečně člověkem, nebo
jestli se jím stává až v určitém okamžiku vývoje, v němž je
„dostatečně komplexní“. Tuhle otázku zde nijak řešit
nechci, protože se řešila xkrát všude možně a já stále
zastávám tezi, že člověk je člověkem od početí a že jeho
lidství musí být konstantní po celou dobu jeho existence. Protože
pokud by nebylo, nikdy by nebyl člověkem, nýbrž pouze něčím,
co „má lidství“. A pokud něco lidství pouze má (a není tedy
člověkem podstatně), pak o tom lze mnohem snadněji kdykoliv
prohlásit, že o lidství přišlo, a vyvozovat z toho radikální
důsledky typu „můžeme to zabít“. Je zde ale jiná otázka,
kterou již do finálního seznamu otázek zařadím. Totiž, odprůci
potratů běžně argumentují tím, že potrat je nepřípustný
proto, že se jedná o úmyslné zabití <i>nevinného</i> člověka
a zabít nevinného je nepřípustné. (2) Otázkou ovšem zůstává,
jestli v případě nenarozeného plodu nejde o stejnou nevinu, jako
o nevinu ježka, mravence či kapra. O zvířatech také můžeme
říci, že jsou nevinné, jenže zvířata ani nemají nějakou
svobodnou vůli, skrz kterou by se vinnými stát mohla. Není ovšem
případ ještě nenarozeného plodu to stejné? Teističtí
filosofové pravděpodobně přispěchají s tvrzením, že plod
svobodnou vůli samozřejmě má, ale ve své fázi vývoje a
vzhledem ke skutečnosti, že je v pozemských podmínkách „vázán
na tělo“, pouze ještě nemá žádnou možnost ji projevit. Jenže
tuto možnost, projevit svobodnou vůli, člověk nemá ani nějakou
dobu PO narození, a jednak se zdá být lhostejné, jestli plod
svobodnou vůli vůbec nemá (navíc dle aristotelské filosofie je
definice člověka <i>živočich rozumný</i>, nikoliv <i>živočich
svobodný</i>), a nebo nemá žádnou možnost ji projevit; v obou
případech se zdá být stejně nevinný jako ježek. A zvířata my
lidé běžně zabíjíme a necítíme se tím být vinni, aspoň
nejsme-li vegetariáni či vegani, nebo pokud je nezabíjíme pro
vlastní zvrácené potěšení. To znamená, že argument neviny se
zdá být nedostačující a je zde tedy otázka: <b>je argument, že
je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho neviny,
opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k tomu, že
nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je nevinný
např. ježek?</b> To neznamená,
že neexistuje jiný, dostatečně silný argument proti potratům,
ale otázku je třeba zodpovědět. I když sám si nyní nejsem
úplně jist, jestli se takový argument obejde bez odkazu na
náboženství.
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jsem si samozřejmě
vědom toho, že negativní argument na výše položenou otázku má
větší důsledky, než by se mohlo zdát: např. člověk, který
celý život zůstane mentálně na úrovni čtyřměsíčního
dítěte, by podle této logiky mohl být také kdykoliv zabit. Na
intuitivní úrovni platí argument, že člověka, který nespáchal
nějaký velmi závažný morální přečin, není dovoleno zabíjet
– bez ohledu na to, v jaké je fázi vývoje, je-li před narozením
nebo po narození. A mnoho lidí by řeklo, že i trest smrti je, byť
za sebevětší zločin, nepřípustný v každém případě, ale to
už je jiná otázka, kterou zde nehodlám řešit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
b) abortivní
antikoncepce</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Tato otázka je
svým způsobem identická s otázkou potratů, protože abortivní
antikoncepce je taková, která ničí již vzniklý plod, byť v té
absolutně nejranější fázi vývoje (zygota). Tudíž vlastně
způsobuje potrat. Všechno, co bych k tomuto tématu napsal, je tedy
uvedeno již v předchozím odstavci</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
c) neabortivní antikoncepce</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Neabortivní antikoncepce je pro
současnou západní společnost z etického hlediska natolik
bezproblémovou metodou zabraňování početí, že samotná možnost
se nad ní nějak „eticky pozastavovat“ je dnešní společností
vnímaná jako fanatické bigotní tmářství katolických
fundamentalistů. A opravdu je to v rámci křesťanství už pouze
katolická církev, která proti jakémukoliv umělému zabraňování
početí neústupně brojí, a sex s kondomem či spermicidem – byť
by byl po všech ostatních stránkách „katolicky košer“ (sex, nikoliv spermicid) - by
označila jako manželskou onanii a tudíž nedovolenou (a z
duchovního hlediska jako těžký hřích). Probrat tohle téma
důkladně by vydalo na samostatný článek, takže se mu zde nebudu
věnovat – katolická argumentace v této věci je totiž dost
komplexní. Pouze (jako katolík) napíšu, že i v mých očích se
absolutnost tohoto odporu v poslední době stala hůře
pochopitelnou (3), nicméně jsem v této věci zatím neučinil
nějakou rozhodující změnu názoru, který dosud souznil s
ortodoxně katolickým postojem. Jsem ovšem plně otevřen diskuzi a
důkazem toho budiž i – pro ortodoxní katolíky možná
skandální, byť stále vstřícné právě k nim - veřejné
položení další otázky: <b>je neabortivní antikoncepce opravdu
vždy a ve všech případech nelegitimní metodou zabraňování
početí?</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Opět jen dodám, že jak argumentace proti (neabortivní) antikoncepci, tak argumentace proti onanii, se dost možná neobejde bez odkazu na náboženství a pro sekulárního člověka tedy možná bude vždy nekonkluzivní.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
d) umělé oplodnění</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Umělé oplodnění je již vyloženě
výsledkem moderní, pokročilé lékařské vědy a technologie.
Mnoho lidí se z umělého oplodnění již narodilo a někteří již
dosáhli dospělého věku. Opět je ale předmětem etické
kontroverze. Předestírám, že i podle mne je jím zcela oprávněně
a rovnou napíšu, že pro mne je umělé oplodnění, alespoň co se
týče současných technologií, eticky nepřípustné. Dochází
při něm totiž k oplodnění několika vajíček a tedy vzniku
několika (mnoha?) embryí. Rodiče však běžně chtějí skrz
umělé oplodnění získat jen jedno dítě. Co se tedy udělá se
zbylými embrii, která nebudou rodiči vybrána? Správně: zabijí
se, nebo se uloží do mrazících boxů, kde nikdo nebude vědět,
co s nimi vlastně dělat.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Jinou věcí je ovšem (zatím asi
pouze spekulativní) možnost, že by šlo umělé oplodnění
spolehlivě realizovat tak, že by nedošlo k žádnému
„nadbytečnému“ oplodnění a tudíž ani následnému zabíjení
či zmrazení „rezervních“ vajíček, nýbrž prostě jen
jednoho. Je to opět pouze katolická církev, která i vůči
takovému, a vůbec jakkoliv umělému oplodnění nesmiřitelně
brojí. Stejně jako u neabortivní antikoncepce za tím stojí
komplexní katolická argumentace, kterou zde nebudu rozebírat –
možná v nějakém dalším samostatném článku. Jeden z argumentů
však v rámci tohoto odstavce zmíním, protože je zajímavý
filosoficky. V katolickém týdeníku 2004/12 údajně vyšel k
tomuto tématu článek, kde se mj. píše: „<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">
</span></span><span style="font-family: "times new roman" , serif;"><span style="font-size: small;"><i>U
heterologních technik je dárcem mužských spermií nebo ženského
vajíčka cizí osoba. Tím je porušeno právo dítěte narodit se
výlučně ze svých zákonitých rodičů.</i></span></span>“
Druhá věta je, vzhledem k použití slova <i>narodit</i> (a ne
slovního spojení <i>být počato</i>) velmi nejasná. Jedna
možnost, jak ji chápat je ta, že věta popírá skutečnost, že
každý člověk se mohl narodit resp. být počat pouze a jen z toho
vajíčka a té spermie, z nichž fakticky počat byl. Pokud to autor
takto myslel, zajímalo by mne, zda by mu vůbec došlo, že potom je
„právo narodit se z vlastních rodičů“ nesmysl, a osobně o tom, že si to uvědomil, tom vážně pochybuji. Mohl to ovšem myslet i tak, že dítě se ze
zákonitých rodičů prostě jen narodí, jako v případě narození
z náhradních matek. Pak ale nevím, proč je použit termín
„zákoniti rodiče“ - těmi přece mohou být i rodiče, kteří
dítě úspěšně adoptovali. Autor má tedy docela chaos v pojmech,
na druhou stranu je pravda, že já neznám kontext citovaného
výroku, protože dotyčné dvě věty jsem našel citované v nějaké diskuzi na webu a v
<a href="http://www.katyd.cz/archiv-kt/duchovni-rozlisovani.html" target="_blank">archívu dotyčného čísla</a> článek není. Každopádně, pokud by to autor
myslel skutečně tak, že sice použil slovo <i>narodit</i>, ale
myslel <i>být počato</i>, pak by tvrdil filosoficky dost zásadní
věc – totiž, že totéž identické dítě může být počato
různými rodiči – a dost by mne zajímalo, jak by ji
vyargumentoval.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Umělé oplodnění je v kontextu
našeho textu zajímavým tématem i proto, že jsou to ponejvíce
právě katolíci, kteří poukazují na vymírání našeho národa
a Evropy vůbec, kteří kritizují záměrnou bezdětnost moderních
(plodných) párů, ale zároveň brojí proti technické metodě,
jak dosáhnout početí u párů, které v důsledku neplodnosti
potomka mít nemohou, a které by skrz metodu umělého oplodnění
mohli toto „vymírání Evropy“ nepatrně přibrzdit. Objevují
se argumenty, že takový postoj je rozporný. Odpověď na tento
argument nyní nechám na ortodoxní pro-lifisty a ortodoxní
katolíky vůbec, byť zatím stále stojím spíše na jejich
straně. A položme tedy otázku do závěrečného seznamu: <b>je
jakákoliv metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž
by nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u
níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů
(a bez metody zisku spermií skrz masturbaci muže), kteří touží po dítěti – z principu
eticky nepřípustná?</b> Doplním,
že dle katolické církve je současná odpověď ano, byť by se to
hypoteticky mohlo někdy v budoucnu změnit (k tomu více <a href="https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2010/02/06.pdf" target="_blank">zde</a>). Vysvětlovat
proč by znamenalo ponořit se do zmiňované komplexní a složité
argumentace, skrz kterou katolická církev odmítá např.
neabortivní antikoncepci, na což zde není úplně prostor. Stručně
zmíním pouze to, že dle katolické církve je nelegitimní
<u>jakékoliv</u>
jiné použití sexuality, než genitální nechráněny pohlavní
styk mezi legitimně oddanými manžely.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Existuje
ovšem ještě jedna pikantní otázka, týkající se umělého
oplodnění. Lidé počatí umělým oplodněním totiž v našem
světě existují a jsou už třeba i dospěli. Za předpokladu, že
platí filosofická, či filosoficko-biologická teze o tom, že
žádný člověk nemohl být počat z jiného vajíčka a jiné
spermie než z těch, z nichž fakticky počat byl, je zde otázka:
<b>implikuje odpor k umělému oplodnění implicitně
tvrzení, že by bylo lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým
oplodněním, vůbec nevznikli?</b>
Otázka vyplývá z následujícího: umělé oplodnění je eticky
nepřípustné – vznik lidí z umělého oplodnění je důsledek
těžce hříšného jednání – o každém hříchu platí, že by
bylo lépe, kdyby se nestal – tudíž by bylo lépe, kdyby lidé
vzniklí umělým oplodněním vůbec nevznikli, protože vznikli
„prostřednictvím hříchu“. Ostří této otázky lze sice
malinko otupit poukázáním na možnost, že žena a muž, kteří
poskytli dané vajíčko a danou spermii, se přece teoreticky mohli
(v jiném možném běhu událostí) setkat, mít spolu přirozený
pohlavní styk a dát dotyčnou spermii a dotyčné vajíčko
dohromady tímto přirozeným způsobem. Tím se totiž poukáže na
možnost, že dotyčný člověk mohl vzniknout i jinak než umělým
oplodněním, i když by vzniknul ze stejného vajíčka a stejné
spermie. Většinou ovšem není jak zjistit, zda je tato možnost
skutečně ontologicky reálná; a krom toho, kdyby byl původcem oné
spermie muž, který v době jejího darování již žil v
manželství (přičemž mu jeho manželka toto dárcovství navíc
schválila), pak je ten argument, alespoň předložili-li by jej
katolíci, zneškodněn, protože katolíci dárcovství spermií
samozřejmě odsuzují jako nemorální. I přesto by však nejspíš
tvrdili, že je dobře, že tento člověk vznikl, zároveň by
odsuzovali umělé oplodnění a tvrdili, že není žádný
rozpor v tom, že tvrdí obojí zároveň. Filosoficky by to nejspíš obhájili tvrzením, že zlo –
kterým má umělé oplodnění být – nemá vlastní podstatu a
pouze parazituje na dobru, které je ontologicky primární a totožné
s bytím. Je-li tato argumentace konkluzivní (s čímž se momentálně až tolik neztotožňuji), na to se možná
podívám v samostatném článku.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
e) vědecký výzkum pohlavních buněk</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Na první pohled problém výzkumu
pohlavních buněk nemá nic společného s fenoménem vzniku nových
lidí. Na ten druhý už ovšem ano, protože se dnes velmi často
setkáváme s problémem nekvalitních spermií a stoupající
neplodnosti. A abychom ji mohli řešit pomocí metod moderní
lékařské vědy, potřebujeme hlubší poznání fungování
pohlavních buněk. Abychom však tohoto poznání mohli kdy
dosáhnout, musíme mít tyto pohlavní buňky – tedy vajíčka a
spermie – k dispozici tak, abychom je mohli „strčit pod
mikroskop“ a provádět na nich výzkum. Pro moderního člověka
dnešní doby opět absolutně žádný (etický) problém. Ne tak
pro katolickou církev. Papež <span style="font-family: "times new roman" , serif;">Pius
XII. v nějakém dokumentu či snad přednášce z r. 1956 údajně
prohlásil: „není dovoleno vyvolat poluci ani za účelem získat
semeno k lékařským účelům.“ Toto papežovo prohlášení,
které je postojem katolické církve, přímo souvisí s jejím
odporem k masturbaci, která má být těžce hříšným zneužíváním
sexuality. My lidé jsme však dnes ve výzkumu a v poznání
vlastností a funkčnosti spermatu (a vajíček) dost pokročili – a upřímně
by mne zajímalo, jakým faktickým způsobem bylo historicky to
konkrétní sperma, na němž byl výzkum prováděn, získáno.
Neznám „historii výzkumu spermatu“, tzn. nevím, ve kterých
letech o něm bylo co vyzkoumáno, a pokud to někdo ví, nechť mi
to určitě napíše. Jediné co vím je, že objevitelem existence
spermií byl „otec mikrobiologie“ a konstruktér mikroskopů,
holanďan <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Antoni_van_Leeuwenhoek" target="_blank">Antoni van Leeuwenhoek</a>. Ten totiž jako první umístil
sperma pod mikroskop, přičemž dotyčné sperma bylo údajně jeho
vlastní. Jestli je získal masturbací a nebo nahodile skrz
nevědomou noční poluci, popř. zda odebral své sperma po tom, co
vyteklo z vagíny jeho legitimní manželky (byl-li ženatý), s níž
měl předtím legitimní pohlavní styk, to opravdu netuším. Pokud
by jej ovšem získal masturbací, pak pro katolickou církev nastává
problém stejného typu, který jsem před pár lety popsal v článku
<a href="http://kontrafikce.blogspot.cz/2013/11/mengeleovsky-experiment.html" target="_blank">Mengeleovský experiment</a>
</span><span style="font-family: "times new roman" , serif;">a který lze obecně vyjádřit takto: je morálně v pořádku
využívat poznání, o němž víme, že bylo historicky získáno
morálně špatným způsobem? Resp. vyjadřovalo by využití
takového poznání implicitní souhlas s tou morálně špatnou
metodou jeho získání? Je dost možné, že by byl tento problém
prostě odbyt známým příslovím „všechno zlé je k něčemu
dobré“. Otázkou je, jestli by takové odbytí bylo opravdu
dostatečně odůvodněné. Je to nakonec podobný problém jako ten,
o kterém jsem již <a href="https://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=470685" target="_blank">psal</a></span><span style="font-family: "times new roman" , serif;">:
děti počaté znásilněním. Katolická církev absolutně hájí
jejich právo na život (zakazuje potrat i v tomto případě),
současně však znásilnění jednoznačně odsuzuje jako těžký
hřích. Což je filosoficky obtížný problém, ale už to je
trochu jiné téma – možná se k němu ještě jednou vrátím v
samostatném článku. </span>
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">Samozřejmě
nelze zapomenout ani na otázku vědeckého výzkumu ženských
vajíček a jejich zisku. Jelikož však životní cyklus či cesta
ženského vajíčka probíhá značně odlišným způsobem, než u
mužských spermií, váže se na něj z katolického hlediska méně
bioetických problémů – cyklus vajíčka je zcela nezávislý na
vůli ženy a nemá žádnou spojitost s masturbací. Přesto však katolická církev odsuzuje darování
vajíčka za účelem umělého oplodnění z důvodů, které jsem
uvedl už v odstavci o umělém oplodnění. O tom, jestli zakazuje i
darování vajíčka k výzkumným účelům, se mi nepodařilo nic
zjistit, i když se zdá, že by to snad z pohledu církve etický
problém být nemusel. Kdo k tomu ví víc, nechť mi určitě napíše
do komentáře či mailu.</span></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;"><span style="font-size: small;">Pokud
tedy mám formulovat otázku související s výzkumem pohlavních
buněk, pak to bude ta, kterou jsem o nějaký ten řádek výše již
položil, akorát konkrétněji formulovaná: <b>je eticky
bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování a
struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch mužských),
bylo-li toto poznání historicky získáno morálně špatným
způsobem získání těchto buněk, jakým je dle katolické církve
např. masturbace?</b></span></span></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
f) selekce spermií</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Lékařská věda postoupila tak
daleko, že již údajně do určité míry umožňuje i selekci
spermií (byť nevím, zda pouze těch, které budou použity při
umělém oplodnění, nebo i těch, které jsou mužem přirozeně
injektovány do ženy, přímo v ženském těle) které budou mít
šanci oplodnit vajíčko. To nás staví před další sadu
možností a tudíž i bioetických otázek. Které možnosti to
jsou? V zásadě identifikuji dva motivy – ač je jich možná více
– proč by někdo mohl mít zájem na vyselektování spermií k
oplodnění, tzn. upřednostnění jedněch a eliminace jiných:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
1) eliminace geneticky vadných spermií
za účelem eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
2) selekce spermií za účelem
„konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů, kteří např.
chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka, nebo krásnou
holčičku s dlouhýma nohama</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Projděme si obě možnosti a
zkusme domyslet jejich bioetické souvislosti.
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Možnost 1), pokud by bylo možné jí
realizovat skrz (zatím asi jen hypotetickou) spolehlivou
technologii, která by byla schopna provést eliminaci vadných
spermií mužem přirozeně injektovaných do ženy např. skrz
přiložení nějaké sondy vysílající paprsky na patřičné
místo ženského těla, se mi jeví bioeticky zcela průchozí
(pokud se nepletu, nemá s ní problém např. ani konzervativní
katolík-prolifista Miroslav Kratochvíl :-) ). Jediná možná
námitka ze strany katolické církve, která by mne napadla, by byla
ryze teologického charakteru: dle ní patří naprosto veškeré
rozhodování ohledně vzniku nového života výsostně do rukou
Boha a člověk nemá sebemenší právo si z něj cokoliv osobovat.
Pokud Bůh chce, aby se rodičům narodilo geneticky těžce
postižené dítě, jsou rodiče podle této námitky naprosto
povinni to přijmout. Osobně s touto námitkou nesouhlasím
(katolíci se vždy a zcela oprávněně modlili za zdraví svých
nejbližších, včetně toho, aby se počaté dítě narodilo
zdravé), nicméně zavdává k zajímavé filosoficko-teologické
otázce: totiž, jestli je každá jednotlivá, do ženského těla
ejakulovaná spermie (resp. její následná cesta ženským tělem)
dokonale řízena Bohem, zda-li ji Bůh doslova drží v rukou a dle
své vůle vede na její konečné místo určení.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Možnost 2) je už o dost
kontroverznější, protože z člověka činí předmět lidských
subjektivních preferencí a hlavně něco, co není darem, nýbrž
výsledkem konstrukce, výroby. Zde nejde o to, aby nebyl počat poškozený
člověk, nýbrž aby byl počat člověk „podle mých choutek“.
Zde bych se přikláněl k názoru, že tato možnost je bioeticky
neprůchozí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Zde bych ještě, spíše pro
zajímavost, zmínil případ, o němž na facebooku před časem
informoval filosof a bioetik David Černý. Údajně se mělo stát
(snad v USA), že dvě lesby se nechaly uměle oplodnit, ovšem
požadovaly, aby počatý člověk byl hluchý. Prý to udělaly
proto, že chtěly manifestovat, že hluchota není nemoc, nýbrž
něco jako alternativní kultura či prostě jen alternativní
lidství (zřejmě podobně, jako je dle těchto lidí homosexualita
či pedofilie nikoliv nemoc, nýbrž alternativní sexualita, kterou
společnost musí bezpodmínečně respektovat). Já takové
uvažování považuji samozřejmě za naprosto zvrácené, ale o tom
teď psát nechci. Případ totiž předkládá otázku, nakolik je
genetická (a tedy biologická) výbava člověka součástí jeho
ontologické, esenciální identity. Na námitku, že lesby dotyčné
dítě tou záměrně vytvořenou hluchotou velmi poškodily, dle mne
správně namítnul filosof a právník Tomáš Sobek tak, že kdyby
onen uměle počatý člověk nebyl hluchý, tak by to byl JINÝ
člověk, člověk s jinou identitou, a nikoliv ten samý člověk,
pouze disponující sluchem. Protože DNA spolu-identizuje člověka.
Otázkou v kontextu našeho tématu vedlejší by bylo, kdo nebo co
by bylo tím, co bylo onou záměrnou hluchotou poškozeno. V
případě, že DNA opravdu člověka spolu-identizuje i na
ontologické úrovni (což je ovšem, minimálně z hlediska
aristotelské filosofie, velmi kontroverzní teze), pak dle mne
poškozena byla společnost obecně – ne však ani tolik samotnou
hluchotou dotyčného, nýbrž tím, že k takovému umělému oplodnění vůbec svolila, snížila svůj morální kredit.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Sestavme tedy závěrečný sumář
otázek, týkajících se tématu selekce spermií:</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Je (hypotetická) eliminace
toho podílu do ženského těla mužem ejakulovaných spermií,
které jsou geneticky vadné, za účelem eliminace možnosti vzniku
geneticky postiženého dítěte, bioeticky přijatelná?</b></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Je selekce spermií k oplodnění
za účelem „konstrukce“ člověka dle „choutek“ rodičů,
kteří např. chtějí mít blonďatého modrookého chlapečka,
bioeticky přijatelná?</b></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Řídí Bůh dokonale každou
do ženy ejakulovanou spermii podobně, jako by člověk držel v
ruce malé autíčko a rukou přesně vedl jeho dráhu i jeho cíl?
</b>(tato otázka bude v
závěrečném sumáři otázek položena v oddílu „Filosofické
problémy“, přestože vznikla v kontextu aktuálního tématu)</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A ačkoliv otázka patří spíše do
filosofického oddílu, v rámci nějž bude položena i v závěrečném
sumáři otázek, položím ji zde: <b>spoluurčuje DNA jedinečnou
identitu člověka i na ontologické úrovni?</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Populační a teologické problémy</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Nevím, zda už v 19., nebo až 20.
století (tuším, že dříve to nebylo) se poprvé objevila
myšlenka, že lidí je na světě příliš mnoho, rozuměj nad
určitou maximální míru, kdy je to společensky, biologicky i
jinak únosné. Každopádně názor, že planeta je dnes přelidněna
(na světě je dnes kolem sedmi miliard lidí) a není schopna tolik
lidí uživit, je zdá se hodně rozšířený, alespoň v
sekularizovaných společnostech.
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Kontradiktorně opačné hledisko
zaujímá katolická církev. Podle té je totiž, jak se častokrát
praví v biblickém Starém zákoně, nově vzniklý člověk - dítě
vždy požehnáním pro své rodiče, to znamená něčím dobrým a
žádoucím. Můžeme sice předložit dobově podmíněnou
interpretaci podobných výroků, dle nichž by se vztahovaly jen k
dobám, kdy ještě země nebyla naplněna dostatečným počtem lidí
– viz Boží příkaz „ploďte a množte se“ z popisu stvoření
v knize Genesis - ale katolická církev pokud vím takovou
interpretaci rozhodně nesdílí. Stejně tak nesdílí myšlenky
některých církevních otců z doby kolem čtvrtého století,
kteří uvažovali o možnosti uspíšení druhého příchodu Krista
na zem skrz záměrné neplození. Podle katolické církve může
počet lidí na planetě růst do teoretického „nekonečna“,
kterého se sice prakticky už jen kvůli přirozené úmrtnosti
nikdy nedosáhne, ale nevybavuje se mi vůbec žádné katolické
omezení či pokyn vůči manželům ve smyslu „ploďte s rozumem“
(tzn. omezujte počet dětí). Katolická sexuální morálka je s
tímto „plodícím optimismem“ naprosto v souladu.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Problém přelidnění se tedy dá
definovat dvěma způsoby. První definice říká, že přelidnění
znamená příliš velké množství lidí na planetě vůči nějaké
horní hranici. V tomto významu problém přelidnění pro
katolickou církev, zdá se, neexistuje. Druhá definice říká, že
přelidnění je příliš velké množství lidí žijících v
určité vymezené geografické oblasti země. V tomto smyslu problém
přelidnění zřejmě existuje – alespoň teoreticky - i pro
katolickou církev. Můžeme tedy položit ozázku: <b>je přelidnění
ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným
problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči
prostorově vymezené části zeměkoule?</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Spíše už jen pro doplnění bych
ještě rád položil vedlejší otázku. Katolická církev sice
popírá problém přelidnění ve smyslu první definice, ovšem z
druhé strany mi z její strany není znám nějaký <u>realistický</u>
návrh řešení problémů, které nastávají v souvislosti s
přelidněním ve smyslu druhé definice. Konkrétně mám na mysli
např. Indii, druhou nejlidnatější zemi na planetě, jejíž
populace neustále stoupá a která je navíc sužována propastnými
sociálními nerovnostmi a obrovskou bídou. Jak uvádí David Duke
ve své knize <i>Moje probuzení</i> (4), veškerá humanitární pomoc,
posílaná do Indie, tyto problémy jen zvětšuje. Oficiální
postoj katolické církve však říká rozhodné NE kondomům a
jiným formám neabortivní antikoncepce (navíc je druhou otázkou,
zda by o takovou antikoncepci indové vůbec stáli). Pro lidi žijící
v chudobě a bídě je však sex často jedinou formou zábavy a
nemá-li člověk v oblasti sexu zažité pevné mravní standardy
(kterým je však i pro mravně uvědomělé jedince v obtížných
situacích občas těžké dostát), pak – zvlášť v sexem po
tisíciletí posedlé Indii – pro něj bude takřka nemožné
dlouhodobě sexuálně abstinovat. Z čistě katolicky-teologického
hlediska sice může existovat nadpřirozené řešení tohoto
problému (ve stylu: kdyby se všichni evropští, asijští a
američtí katolíci začali intenzivně modlit, postit, konat
sebezápory a přinášet oběti na tento úmysl, Bůh by tento
problém určitě vyřešil), ovšem toto řešení nepokládám za dvakrát realistické. Samozřejmě, je vždy možnost říci, že Indie si
své problémy musí vyřešit sama (a kus pravdy na tom určitě
je), ovšem úplné „otočení se zády“ k problémům katolická
církev nikdy neměla ve zvyku. Ve stručnosti – rád bych si
nějaký realistický návrh řešení podobných prekérních
populačních problémů nejen v Indii ze strany katolické církve
poslechl. (5)</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Poslední stať textu bych rád věnoval
skupině problémů, které jsem nazval teologické. Téma vzniku
nových lidí se v nich totiž střetává mj. s otázkou věčného
osudu jednotlivého člověka po smrti. Východiskem mi přitom budou
premisy jako ta, dle které je člověk člověkem od okamžiku
početí, že každý člověk má nesmrtelnou duši, že i těžce
mentálně postižený člověk je člověk atp.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Stať bych začal tématem spontánních
potratů. Katolíci jsou sice obrovští bojovníci proti potratům,
ale zajímají je pouze potraty umělé a věčný osud uměle
potracených dětí - lidí. Spontánní potraty jakoby pro ně
(resp. pro nás) neexistovaly, ovšem spontánně potracený plod je
z katolického hlediska stejně tak člověkem s nesmrtelnou duší,
jako plod potracený uměle, a jeho posmrtný osud je stejně
důležitá otázka, jako posmrtný osud plodů potracených uměle.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Co se tedy děje s potracenými dětmi,
s jejich duší, po jejich smrti? Nevím, zda na to ze strany
katolické církve existuje nějaká odpověď, jež má status
závaznosti / dogmatu, každopádně nejčastější jsou dvě
teorie: dle té první jde potracené dítě, alespoň to, co zemřelo
umělým potratem a je tedy jakýmsi „kvazimučedníkem“, přímo
do nebe. Tuto pozici zastával již Pelagius. Dle tradiční teorie
jde toto dítě po smrti do tzv. limbu – teorie, která nebyla
dogmatizována, a dle které tyto děti po smrti zakoušejí jen
přirozenou blaženost, nikoliv tzv. blažené patření na Boha.
Kromě této dvou teorií existují ještě dvě okrajové:
Augistinova nauka o tom, že nepokřtěné děti (mezi které je
nutné započítat i uměle či spontánně potracená embrya, popř.
zmražená embrya jež nepřežila rozmrazení) jdou přímo do pekla
– i když jejich tresty jsou dle Augustina velmi mírné (6) -
protože dle Augustina „jsme v Adamovi zhřešili všichni prvotním
hříchem“, který ovšem kvůli absenci křtu nebyl odpuštěn.
Tato nauka, údajně dogmatizovaná lyonským a florentským
koncilem, byla ve scholastice opuštěna ve prospěch limbu,
každopádně ji údajně i dnes zastávají nějaké zcela minoritní
„neo-jansenistické“ skupiny, pravděpodobně nějací
sedesvakantisté. Poslední, rovněž zřejmě zcela minoritní
teorie, o které jsem se dověděl z prostředí katolických
tradicionalistů tvrdí, že před smrtí potratem dostane nenarozený
člověk od Boha zázračně možnost se vědomě rozhodnout, zda si
vybere nebe či peklo, a jednorázově se rozhodne. Údajně tuto
teorii zmínil kněz FSSPX Tomáš Stritzko, ale osobně pochybuji,
že pochází z jeho hlavy.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Přestože otázka, co se děje s
potracenými dětmi po jejich smrti, zůstává pro křesťany velmi
palčivou, já chci nyní položit trochu jinou otázku, která se
nyní týká především lidí potracených spontánně. A sice,
jaký má vlastně smysl existence těchto lidí. Jistě, z
katolického hlediska každý člověk už svou existencí slaví
Boha, což má být primární účel jeho existence. Přesto se lze
zeptat, jestli není nespravedlivé – za předpokladu platnosti
teorie limbu, která je katolickou církví stále favorizována asi
nejvíc – když nově počatý člověk s nesmrtelnou duší ztratí
šanci na věčnou nadpřirozenou blaženost z tak „nízké“ biologické příčiny,
jako selhání imunitního systému matky (který se na plod vrhne
jako na vetřelce), nebo např. nechtěného zakopnutí a následného
nešťastného upadnutí těhotné matky tak, že tento pád
zapříčinil spontánní potrat. Jistě, z katolického hlediska
nemá na věčnou spásu nikdo žádný nárok a tak může zaznít
námitka, že pojem spravedlnost je v takové otázce zde zcela
mimoběžný a absurdní. (7) Přesto však, pokud neplatí teorie o
zázračném udělení svobodné vůle a možnosti se rozhodnout
počatému tvorovi těsně před jeho umělým či spontánním
potracením, se lze zeptat: jaký je účel lidí požívajících
jen přirozenou blaženost, či v mnohem horším případě věčné,
byť velmi mírné tresty? Jedna varianta odpovědi (nepřišel s ní
opět už Augustin, když řešil peklo?) připomíná
postmoderně-multikulturalistické společenské teorie, známé z
dnešní doby: totiž že se věčným určením těchto lidí
zvyšuje jakási pestrost a estetická ladnost bytí. Bytí je dle
této teorie pestřejší, než kdyby všichni byli buď jen v nebi a
pekle, popř. dokonce „monotónně“ pouze v nebi. Taková teorie
však musí čelit vážné námitce, dle které je v takovém pojetí
konečný účel bytí estetický a nikoliv etický: a etika byla v
křesťanství přece vždy důležitější než estetika.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Naprosto stejné otázky resp. problémy
lze vztáhnout na lidi, kteří se sice úspěšně narodí a dožijí
se dospělosti ba třeba i stáří, ale kteří jsou – opět
vlivem „nespravedlivě nízkých biologických či mechanických
příčin“ - natolik mentálně postižení (např. se vývoj
jejich mozku zastavil na úrovni osmiměsíčního dítěte), že
nejsou schopni přijmout víru. A pokud si něco nepamatuji špatně,
kdo je dle katolické církve nezaviněně natolik mentálně
porouchaný, že nemůže vlivem nefunkčního rozumu přijmout víru,
ten ani nemůže být spasen a čeká jej v lepším případě
nejspíš opět limbus. A nadto vše lze zmínit rodiče těchto
těžce postižených lidí, kteří jim často obětují celý svůj
čas, energii a vůbec život, a kteří – v případě, že jsou
to věřící katolící, znající nauku své církve – žijí s
vědomím, že toto jejich dítě pravděpodobně nebude zakoušet
věčnou blaženost, protože nemůže být spaseno. Jak se asi tito
rodiče při vědomí všech těchto věcí cítí, to je velká
otázka, byť asi empiricky zodpověditelná.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Formuluji tedy opět otázky do
závěrečného seznamu:</div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Jaký je z katolického
hlediska smysl existence bytostí, které vlivem spontánního či
umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého mentálního
postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti?</b></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Je ukrácení těchto lidí o
možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin, jako např.
nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které vyústilo
ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé?</b></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Je za předpokladu existence
limbu odpověď, že lidé v limbu naplňují účel své existence
zvýšením žádané pestrosti bytí, ospravedlnitelná?</b></div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Přejděme k dalším otázkám. V
křesťanství existuje jedno zásadní rozlišení týkající se
vztahu Boží vůle k existujícím věcem. Totiž, dle křesťanství
věci existují, popř. se dějí, z jediných dvou důvodů: buď z
Boží vůle, nebo z Božího dopuštění (jestli existuje i
varianta „věci existují z poměrově namíchané kombinace
obojího" netuším. Kdo má na to nějaký vyprofilovaný názor,
nechť mi jej určitě napíše do komentáře). A při promýšlení
tématu tohoto textu mne napadlo aplikovat tuto otázku právě na
existenci lidí: totiž, <b>existuje každý vzniklý člověk z Boží
vůle, nebo někteří jen z Božího dopuštění?</b> Chápu, že druhá
varianta se zdá skandální. Její popření však vytváří
problémy související s filosofickou částí tohoto textu: totiž,
pokud každý člověk existuje z Boží vůle a z Božího odvěkého
plánu, je to už jen kousek ke tvrzení, že bylo Boží vůlí, aby
člověk vzniklý znásilněním vznikl znásilněním, které bylo
Boží vůlí, nikoliv dopuštěním. Podobné by to bylo u lidí
vzniklých umělým oplodněním a zvláště by se to týkalo
zmražených embryí, která nepřežijí pozdější rozmražení.
Zde by sice mohla pomoci zmněná varianta „kombinace“ Boží
vůle a Božího dopuštění, s odkazem na klasické přísloví
„všechno zlé je k něčemu dobré“ - zde by zlé znásilnění
(či zlé umělé oplodnění) bylo dobré ke vzniku nového člověka.
Jenže mám za to, že problém v žádném případě nelze takto
lehce odbýt. Tématu vzniku lidí ze znásilnění v kontextu
křesťanství jsem se před pár lety věnoval v <a href="https://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=470685" target="_blank">samostatném článku</a>,
ovšem tento specifický fenomén obsahuje tolik palčivých záhad,
že by to vydalo na další samostatný článek, který možná
časem sepíšu.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Další speciální otázkou v tomto
kontextu by mohlo být, <b>jestli mohu/mám být vděčný Bohu za
svůj vznik</b>. Na první pohled se to zdá být absurdní otázka,
na kterou je přece odpověď jednoznačné ANO. Na druhý pohled je
to však složitější. Totiž, jak mohu být vděčný za vznik,
když jsem před svým vznikem neexistoval? Jinak řečeno, mám být
vděčný za něco, co teprve vytvoří subjekt děkování. Samozřejmě,
lze zcela jednoznačně říci, že mohu (a mám) být vděčný za
dar pokračování již započaté existence. Ale za vznik? Jedna
teoretická varianta, jak to vyřešit je ta, že cokoliv, za co jsem
Bohu vděčný, mohu být vděčný jen proto, že jsem vznikl,
protože bez mého vzniku by se mi nemohlo dostat žádných darů,
jichž jsem subjektem – jednoduše proto, že bez vzniku bych
neexistoval.
</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Další speciální otázka se týká
Adama a Evy, v jejich tradiční interpretaci jako singulárních
konkrétních lidí (a nikoliv nějakého mýtu). Ti totiž byli dle
biblické zprávy stvořeni přímo Bohem. Nabízí se tudíž
otázka, <b>zda v jiných možných světech mohli mít Adam s Evou
své biologické lidské rodiče</b>, a nebo zda ve všech možných
světech, v nichž by existovali, museli být stvořeni přímo
Bohem.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Velmi speciální a pikantní, ale také
velmi zajímavou otázkou je otázka rasového míšení. Rasové
míšení je totiž velkou částí světové společnosti pokládáno
za špatné, resp. nežádoucí (a na rovinu říkám, že tento
pohled relativně sdílím). Z hlediska křesťanství je však
takové hodnocení rasového míšení velmi ošemetné. Pro
křesťanství je totiž jednou z nejzásadnějších charakteristik
člověka skutečnost, že člověk je raněn dědičným hříchem a
jeho přirozenost je nakloněna ke zlému. To je dle křesťanství
společné všem rasám bez rozdílu a je to pro něj mnohem
podstatnější skutečností, než existence různých ras a to, že genetická vzdálenost těchto ras může, v případě smíchaných genů, dělat neplechu. A raněnost dědičným hříchem nijak nebrání tomu, aby se lidé brali a měli spolu
děti. Pokud mám správné informace, tak např. v jižní americe
za dob jezuitských misií si bílí muži brali za ženy indiánky a
nikdy jsem vůči tomu žádnou námitku ze strany katolické církve
nezaznamenal. Nedomnívám se tedy, že by katolická církev měla s
rasovým míšením nějaký zcela principiální problém, jakkoliv
se čistě subjektivně domnívám, že by jej v současné době
nepodpořila. Zeptejme se tedy: <b>je křesťanství pro nebo proti
vzniku rasově smíšených jedinců? </b>Platí-li
totiž teze, že existence každého z nás je od věčnosti
plánována Bohem, a platí-li zároveň teze, že identita každého
člověka je spoludána biologicky, potom nutně platí, že v Božím
plánu byla od věčnosti přítomna i existence rasově smíšených
jedinců.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Myšlenky z úvodní, filosofické
části článku, se dají aplikovat i na jednu z nejvýznačnějších
postav křesťanství a to na Ježíšovu matku, pannu Marii. Jednak i
ona byla zplozena z konkrétního vajíčka a konkrétní spermie
svých konkrétních rodičů Jáchyma a Anny, jednak byla matkou
Ježíše, o němž křesťané věří, že byl Božím synem, tzn.
že jeho otcem byl sám (nehmotný) Bůh. Jedna z otázek, které se
v této souvislosti nabízí, je v podstatě jen konkretizací obecné
otázky z úvodní statě: <b>mohl se Ježíš narodit i jiné ženě,
než Marii, nebo ve všech možných světech, v nichž by byl počat,
by nutně musel být synem právě té stejné konkrétní ženy –
Marie?</b> Další otázka je ryze „technická“, i když se
obávám, že možné odpovědi na ni budou z podstaty věci pouze a
jen spekulativní: <b>byl-li Ježíš synem Božím, došlo k jeho
početí tak, že Mariino vajíčko oplodnila nějaká, Bohem
zázračně učiněná a do Marie umístěná „božská spermie“,
nebo bylo do Marie zázračně umístěno přímo Bohem vytvořené
embryo Ježíše?</b> Obě varianty nesou své problémy a subotázky:
v případě Božské spermie je např. otázka, jaký měla dotyčná
genetický kód, je-li Bůh duch. Jinou otázkou by v tomto případě
bylo, zda by mohl být Ježíš počat i z jiného mariina vajíčka
než z toho, z něhož fakticky počat byl – neboť v případě
platnosti teze, že identita člověka je spoludána identitou toho
konkrétního vajíčka a té konkrétní spermie, z nichž byl daný
člověk počat, by odpověď byla nutně NE, neboť člověk počatý
z jiného vajíčka by už nutně neměl identitu Ježíše. V
případě druhé varianty je zase otázka, jak se do zázračně
vytvořeného embrya Ježíše dostal Mariin genetický kód –
byla-li Marie Ježíšova biologická matka, je normální
předpokládat, že Ježíšův genom byl spolutvořen tím Mariiným.
Je zde jistě i varianta, že Ježíšův genom části toho Mariina
vůbec neobsahoval a že Maria byla de facto jen „hnízdem“, tím,
co bychom dnes nazvali náhradní matkou. Nikdy jsem ale nikde
nepostřehl, že by něco takového někdo z katolických učenců
tvrdil – pokud tvrdil a čtenář těchto řádků to ví, nechť
mi to prosím určitě sdělí.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
A když jsem u těchto
teologicko-biologických specialit, dovolím si ještě jednu
podobnou a hodně kontroverzní otázku, a sice tu, <b>jestli Ježíš
mohl mít biologické děti a jestli je možné, že by je v jiných
možných světech reálně měl.</b> Dle křesťanství se nám
totiž Ježíš podobal ve všem, kromě hříchu. Pak se nám tedy
ovšem musel podobat i ve funkčním pohlavním ústrojí,
vytvářejícím spermie. Aplikuji-li zde otázku z úvodní stati,
totiž tu, zda se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie
skrývá jeden možný člověk, pak na první pohled není důvod,
proč by se to nemělo týkat i Ježíšových spermií. Jedna linie
odpovědi by tedy mohla vycházet z ryze teologických premis, podle
nichž by hypotetický Ježíšův pohlavní život byl označen jako
naprosto nedůstojný, resp. už jen myšlenka na něco takového by
byla označena jako vrcholné rouhání. Z tohoto hlediska by tedy
Ježíš biologické děti ontologicky nemohl mít a odpověď, zda
se za každou jedinečnou kombinací vajíčko-spermie skrývá jeden
možný člověk, by byla už jen z toho důvodu záporná. V takové
variantě by ale as musela být trochu lépe zdůvodněna ta nedůstojnost.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<u><b>Závěrečný sumář otázek</b></u></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Text je u konce. Sepsal jsem jej proto,
že mne některé otázky v něm položené, hlavně ty z filosofické části, upřímně zajímají, a chtěl jsem je mít sepsané na jednom místě
pro případ, že by se k textu dostal někdo patřičně fundovaný,
kdo by byl schopen na některé z nich fundovaně odpovědět. Zde je
tedy rozčleněný soupis všech otázek, přičemž v závorce za
každou otázkou je bez bližšího zdůvodnění uveden můj momentální návrh
odpovědi v podobě ANO, NE, NEVÍM:</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Problémy filosofické</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
mohl být
každý z nás zplozen pouze a jen těmi rodiči, kterými fakticky
zplozen byl? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
mohl jsem být zplozen jinou kombinací vajíčko-spermie než tou,
z níž jsem fakticky zplozen byl? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
skrývá se za kombinací až 300 milionů ejakulovaných spermií a
jednoho vajíčka, přítomného v ženě v době ejakulace, 300
milionů jedinečných, ontologicky možných lidí? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
skrývá se za kombinací všech spermií všech mužů (S) a všech
vajíček všech žen (V), kteří/které kdy existovali, existují
a existovat budou, SxV jedinečných možných lidí? Jinak řečeno,
mohl jsem mít např. já dítě s královnou ze Sáby?<b> </b>Pokud ne, jak konkrétně jsou tyto kombinace vajíček a spermií omezeny? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
mohli vzniknout pouze a jen ti lidé, kteří fakticky vznikli a v
budoucnu vzniknou, s tím, že všichni ostatní možní lidé jsou
z definice ontologicky nemožní – fikční? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
jaký význam má vlastně pojem „možný člověk“ a v jakém
smyslu možní lidé existují? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
existuje-li posmrtný život, dozvíme se v něm, proč existujeme
právě my a jiní, fakticky nikdy nestvoření lidé, ne? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
Řídí Bůh dokonale každou do ženy ejakulovanou spermii podobně,
jako by člověk držel v ruce malé autíčko a rukou přesně vedl
jeho dráhu k jím určenému cíli? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">spoluurčuje DNA
jedinečnou identitu člověka i na ontologické úrovni? (NEVÍM)</span></div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Problémy bioetické</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
je argument,
že je nepřípustné zabít nevinného nenarozeného člověka z důvodu jeho
neviny, opravdu dostatečným argumentem proti potratům vzhledem k
tomu, že nenarozený plod je nevinný stejným způsobem jako je
nevinný např. ježek? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
je
neabortivní antikoncepce opravdu vždy a ve všech případech
nelegitimní metodou zabraňování početí? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
je jakákoliv
metoda umělého oplodnění – tedy i taková, při níž by
nebyly žádné „rezervní“ embrya zabíjeny či mraženy, a u
níž by pohlavní buňky pocházely od legitimně oddaných manželů
(a bez masturbace muže), kteří touží po dítěti – z principu
eticky nepřípustná? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
implikuje
odpor k umělému oplodnění implicitně tvrzení, že by bylo
lepší, kdyby lidé, kteří vznikli umělým oplodněním, vůbec
nevznikli? (ANO)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">je
eticky bezproblémové využívat a aplikovat poznání o chování
a struktuře lidských pohlavních buněk (zvlášť těch
mužských), bylo-li toto poznání historicky získáno morálně
špatným způsobem získání těchto buněk, jakým je dle
katolické církve např. masturbace? (NEVÍM)</span></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">je
(hypotetická) eliminace toho podílu do ženského těla mužem
ejakulovaných spermií, které jsou geneticky vadné, za účelem
eliminace možnosti vzniku geneticky postiženého dítěte,
bioeticky přijatelná? (ANO)</span></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">Je
selekce spermií k oplodnění za účelem „konstrukce“ člověka
dle „choutek“ rodičů, kteří např. chtějí mít blonďatého
modrookého chlapečka, bioeticky přijatelná? (NE)</span></div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<b>Problémy populační a teologické</b></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<ul>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
je přelidnění
ve smyslu příliš velkého množství lidí na planetě reálným
problémem, nebo má pojem přelidnění smysl pouze vůči
prostorově vymezené části zeměkoule? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Jaký je z
katolického hlediska smysl existence bytostí, které vlivem
spontánního či umělého potratu, popř. nezaviněného těžkého
mentálního postižení, v případě platnosti teorie limbu přišly o možnost dosáhnout nadpřirozené blaženosti? (KROMĚ
PŘIROZENÉHO SLAVENÍ BOHA NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Je v případě platnosti teorie limbu ukrácení
těchto lidí o možnost spásy z uvedených „nízkých“ příčin,
jako např. nechtěné zakopnutí a upadnutí těhotné matky, které
vyústilo ve spontánní potrat, (ne)spravedlivé? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "times new roman" , serif;">Je
za předpokladu existence limbu odpověď, že lidé v limbu
naplňují účel své existence zvýšením žádané pestrosti
bytí, ospravedlnitelná? (NE)</span></div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Mohu být z
logického hlediska Bohu vděčný za svůj vznik, pokud jsem před
svým vznikem neexistoval a nebyl jsem tedy subjektem? (NE)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Mohli mít
Adam a Eva v jiných možných světech biologické rodiče, nebo
jsou v každém možném světě nutně prarodiči celého lidstva,
kteří mohli být stvořeni pouze Bohem? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Je
křesťanství proti vzniku rasově smíšených jedinců? (NE)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
mohl se Ježíš
narodit i jiné ženě, než Marii, nebo ve všech možných
světech, v nichž by byl počat, by nutně musel být synem právě
té stejné konkrétní ženy – Marie? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
byl-li Ježíš
synem Božím, došlo k jeho početí tak, že Mariino vajíčko
oplodnila nějaká, Bohem zázračně učiněná a do Marie umístěná
„božská spermie“, nebo bylo do Marie zázračně umístěno
přímo Bohem vytvořené embryo Ježíše? (NEVÍM)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Měl Ježíš
schopnost mít své vlastní biologické děti a je možné, že v
jiných možných světech by je reálně měl? (NEVÍM)</div>
</li>
</ul>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
Děkuji všem, kdo
dočetli až sem! A ještě musím na závěr bohužel upozornit, že mi nějak na bloggeru začaly blbnout komentáře a nedaří se mi je pod články vkládat. Pokud tedy nějaký komentář pod článek vložíte, budu rád, když mi jej pošlete i na mail.</div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm;">
<u><b>Poznámky</b></u></div>
<ol>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Tato skutečnost zavdává mj. k
určitému rébusu, který bychom měli my teisté (a křesťané)
vyřešit. Totiž, spermie, které se dostanou v ženském těle
dostatečně daleko, se stanou předmětem útoků ženských bílých
krvinek, tedy imunitního systému, který považuje spermie v
ženském těle za cizí tělesa, a velké množství z nich tímto
útokem zahyne. Pokud však, jak tvrdí ortodoxní křesťanství,
je jediným účelem spermií oplodnit a dát vzniknou novému
životu, proč je ženské tělo naopak nevítá a nepomáhá jím
na cestě k vajíčku? Proč je bílé krvinky nerozpoznají a
nenechají na pokoji? Proč Bůh stvořil ženské tělo jako ke
spermiím de facto nepřátelské – právě skrz bílé krvinky?
Je to podobný problém, jako když evolucionisté ve sporu s
kreacionisty poukazují na <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Slep%C3%A1_skvrna" target="_blank">slepou skvrnu na oku</a> jako na projev nedokonalosti oka stvořeného Bohem, který ovšem
dle kreacionistů stvořil vše dokonale. A podobných problémů je více přímo v
oblastí rozmnožování: např. je otázkou, proč žena (a
koneckonců i muž) v období těhotenství úplně neztrácí chuť
na sex, když stejně – až na výjimky, které jsou defektní
(viz
<span style="color: navy;"><span lang="zxx"><u><a href="https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/180051-tehotna-zena-sokovala-lekare-otehotnela-jeste-jednou.html"><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/180051-tehotna-zena-sokovala-lekare-otehotnela-jeste-jednou.html</span></span></a></u></span></span>)
- během těhotenství znovu otěhotnět nemůže, proč je
imunitní systém ženy schopen počatý plot "chybně" zlikvidovat, protože
jej považuje za cizí těleso, nebo proč muž nevystříkne při pohlavním styku pouze tolik spermií, kolik jich může oplodnit vajíčko (tedy jen 1-2).</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Připomeňme, že podle mnohých,
a také podle katolické církve, trest smrti pro viného člověka někdy přípustný je</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Dovolím si zmínit, co mi říkal
nejmenovaný katolický kněz již staršího ročníku. Tvrdil, že
by v bariérové antikoncepci neviděl takový problém, a to v
souvislosti s tvrzením o tom, že člověk v manželství má za
život průměrně tisíce pohlavních styků a z nich např. pouze
dvě děti, ale my (rozuměj katolíci) budeme jakože stále
tvrdit, že sex je na děti. Tvrdil, že již před desítkami let
tuhle věc „všichni věděli, ale každý se bál o tom mluvit“.
Pro lepší pochopení: tradiční nauka katolické církve říká,
že účelem sexu je plození, a byť nepopírá, že sex je také
„dobrem manželů“, jednoznačně přisuzuje tomuto „dobru
manželů“ pouze služebnou, prostředečnou roli ve vztahu k hlavnímu cíli, jímž má být plození.</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
David Duke: Moje probuzení,
Kontingent press 2009, str. 594 (v <a href="http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Moje_probuzeni-David_Duke.pdf" target="_blank">pdf verzi</a>)</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Ohledně přístupu katolíků k
tomtu problému může zaznít námitka, že katolíci-prolifisty
zajímá pouze a jen to, aby nedošlo k potratu a aby nebyla použita
umělá antikoncepce, ale (pozemský) osud narozených dětí a
toho, jak je jejich rodiče uživí, je jim pak už lhostejný.
Zatímco v evropských podmínkách se takovými námitkami
prolifistům nejednou křivdí (viz záslužné projekty jako
<a href="http://www.dlanzivotu.cz/azylovy_dum/proc_jsme_tu_pro_vas" target="_blank">Azylový dům pro těhotné ženy v tísni</a>, nebo <a href="http://napocatku.cz/?page_id=12" target="_blank">Domov pro dětský život</a>,
v případě zemí jako je Indie či státy Afriky se mi tato
námitka občas jeví docela pádná.</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Viz
<span style="color: navy;"><span lang="zxx"><u><a href="http://www.katyd.cz/clanky/krestane-jsou-povolani-ke-svedectvi-o-nadeji.html">http://www.katyd.cz/clanky/krestane-jsou-povolani-ke-svedectvi-o-nadeji.html</a></u></span></span>
a <span style="color: navy;"><span lang="zxx"><u><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Limbus_(n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD)#Limbus_dětí">https://cs.wikipedia.org/wiki/Limbus_(náboženství)#Limbus_dětí</a></u></span></span>
</div>
</li>
<li><div style="margin-bottom: 0cm;">
Z druhé strany, jak v
intra-katolických diskuzích, tak v diskuzích mezi katolíky a
nekatolíky je občas probírána lehce cynická a bizarní (byť z
části pochopitelná) teze, že potracené děti se přece vyhnou
peklu a že by se tedy měly všechny potrácet a potratáři jsou
tudíž jejich „zachránci před zavržením“. Z tohoto hlediska
by naopak měly – ať už uměle či spontánně - potracené děti
„vyhráno“.</div>
</li>
</ol>
</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-22585460358367740162017-12-17T18:22:00.002+01:002017-12-31T09:36:53.665+01:00Katolíci, sex a metoda PPR<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Po
dlouhé době připravuju obsáhlý, převážně filosofický text,
na téma vznikání nových lidí – snad bude do konce ledna hotov
(ale neslibuju). V něm se musím dotýkat i sexuálního tématu a
při jeho promýšlení jsem dospěl k důležitému závěru.</span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Ten
se týká metody tzv. <a href="http://www.lpp.cz/" target="_blank">přirozeného plánování rodičovství</a>. Kdo je katolík
a nebo trochu zná katolickou církev a její učení, ví, že ŘKC
považuje za nedovolený a těžce hříšný jakýkoliv sex, při
němže je záměrně zabraňováno možnosti oplodnění
(antikoncepce, orální sex, přerušovaná soulož, ...). Každý
takový sex je z pohledu katolické církve onanií. Argumenty, které
pro takový postoj církev předkládá, jsou docela komplexní, ale
ve stručnosti by se daly shrnout tak, že primárním účelem
sexuality je plození a tento účel nesmí být manžely při
sexuálním aktu záměrně vyloučen.</span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Existuje
ovšem jedna výjimka a tou je právě zmíněná metoda přirozeného
plánování rodičovství. V ní jde ve stručnosti o to, že žena
sleduje své tělo za účelem identifikace plodných a neplodných
dnů, aby se v plodných dnech mohli manželé sexu (a tedy početí)
vyhnout, zatímco v neplodných nemuseli. Tuto metodu považuje
církev za dovolenou, jelikož při ní nedochází k porušení ani
jedné ze dvou „technických“ podmínek k legitimnosti sexu:
otevřenost plození a přirozenost spojení. Ihned ovšem dodává,
že metoda nesmí být intencionálně použita „jakožto
antikoncepce“ a že má sloužit pouze k odložení možného
těhotenství kvůli aktuálním komplikacím jako špatný zdravotní
stav ženy, špatné socioekonomické podmínky páru atp. </span></span>
</div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">V
čem je tedy problém? Po pospojování si různých částí
katolické nauky, týkající se sexuálního života, mi totiž (po
letech) došlo, že katolická církev by měla PPR pokládat za
stejně nedovolenou, jako jakoukoliv jinou antikoncepci a pokud to
nedělá, tak se v podstatě vyvrací. Proč?</span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Katolická
církev vždy (resp. až do druhého vatikánského koncilu)
neoblomně učila, že účelem sexuality je plození. I když (dle
katolické církve) existují sekundární účely sexu jako „dobro
manželů“, jsou tyto vždy ve služebném postavení vůči
jedinému primárnímu účelu: plození. Známý katolický
tradicionalista Michal Semín <a href="http://www.stjoseph.cz/manzelstvi-a-rodina-po-ii-vatikanskem-koncilu/" target="_blank">kritizuje</a>
moderní katolické pojetí manželství, dle nějž jsou plození a
dobro manželů dva stejně důležité primární účely
manželství: „</span></span><span style="color: #151515;"><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Nové
pojetí manželství implikuje ontologický absurd; je totiž
nemožné, aby jeden akt či realita měly dva primární účely.</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">
</span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">“
Semín se zde evidentně odvolává na aristotelské pojetí čtyř
příčin jsoucna (v našem případě jsoucna sexuality), z nichž
jedna z nich je příčina účelová a která je, stejně jako zbylé
tři příčiny, pouze JEDNA. Je pravda, že se tento argument zdá
být celkem silný – samozřejmě, pokud zastáváte více či méně
aristotelské pojetí reality, což ovšem je případ katolické
církve, minimálně do druhého vatikánského koncilu.(1)</span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Jak
to implikuje nedovolenost PPR? Jednoduše: je-li cílem sexu plození,
pak to nutně implikuje pojetí, dle nějž je sexuální akt dovolen
pouze za explicitním, vědomě zvoleným cílem zplodit dítě.
Pokud se z tohoto hlediska záměrně souloží v PPR metodou
vysledovaných neplodných dnech, pak je jedno, že se může
teoreticky stát (je-li dle jistého výzkumu úspěšnost
předcházení početí metodou PPR 99.6</span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="en-US">%,
</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">potom
naopak pravděpodobnost početí v neplodných dnech není ani půl
procenta</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">),
že ze záměrné soulože v neplodných dnech žena otěhotní.
Otěhotnět může teoreticky i při sexu s kondomem či hormonální
antikoncepcí; ani totiž jedno není, na rozdíl od úplné
sterilizace, „stoprocentní“. Argumentační klička, že při
PPR jde pouze o „odložení početí“ neobstojí: odložení
početí jde jednoduše dosáhnout obyčejným nesouložením. Pokud
by tedy měla být PPR z katolického hlediska přijatelná, musela
by žena sledovat své plodné a neplodné dny proto, aby se manželé
vyhli sexu v </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="en-US">NE</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">plodných
dnech a souložili jedině v těch plodných.(2)</span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Obránci
PPR by mohli protiargumentovat (v souladu s konzervativní katolickou
tradicí) mj. tím, že jedním ze sekundárních cílů sexuality je
tzv. ukojení žádostivosti. Pokud se tedy souloží v neplodných
dnech a početí není principielně zabráněno, je PPR morálně
obhajitelná, protože dlouhá sexuální abstinence při padlé
přirozenosti může především v muži způsobit silný
psychofyzický diskomfort, který se může negativně projevit na
kvalitě </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="en-US">a
</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">každodenní
realitě vztahu a to včetně negativního vlivu na již existující
potomky</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">.
Zde by asi tradicionalisté protiargumentovali jejich klasickým
tvrzením, že „s pomocí Boží milosti se dá zvládnout vše,
stačí jen opravdu chtít“. Těžko říct, jak to je, ale z
hlediska konzervativní tradice je ten argument spíše úspěšný.
„Předkoncilní“ pojetí sexuality a sexuální morálky opravdu
není dvakrát „pro-PPR“, spíše zcela naopak; </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">přehledně</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="en-US">
</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">to
popsal Jindřich Šrajer ve svém <a href="http://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-1/Nove-pojeti-manzelstvi.html" target="_blank">článkuv teologických textech</a>. A i přes druhovatikánskou změnu kurzu
stále existují v „oficiální“ církvi morální teologové,
kteří PPR kritizují jako nedovolenou a odporující tradiční
katolické antropologii.</span></span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">Nutno
ovšem dodat, že předkoncilní pojetí se zdá předpokládat
Augustinovu nauku o sexuální žádostivosti a „neposlušnosti
pohlavních orgánů“ jako o dědičně přenášeném trestu za
prvotní hřích, bez jehož spáchání by člověk měl své
pohlavní orgány pod dokonalou kontrolou vůle stejně, jako má pod
kontrolou vůle pohyby svých rukou a nohou. Nevím, jestli katolická
církev toto učení oficiálně přejala či dokonce zdogmatizovala
– pokud to někdo ví, určitě mi to napište do komentářů -
každopádně, Augustinova teorie de facto předpokládá biologické
změny v identitě fungování orgánů a vůbec lidského organismu
vlivem prvotního hříchu, což je empiricky naprosto netestovatelná
teorie (z pohledu katolické církve neexistuje člověk nezasažený
dědičným hříchem, jehož sexuální fungování by tak bylo
možné porovnat s člověkem, dědičným hříchem narušeným). Je
to teorie dosti kontroverzní a snadno zavdává k myšlence, že
Augustin si s ní řešil vlastní sexuální problémy. Z druhé
strany by určitým argumentem pro jeho teorii teoreticky mohly být
výsledky tvrzené praktikanty tantra-jógy ohleně tzv. <a href="http://www.jogin.cz/co-je-sexualni-kontinence/" target="_blank">sexuálníkontinence</a>,
jejíž součástí je u muže dokonalá kontrola ejakulace včetně
jejího dokonalého zadržení.(3) Ale to je jen spekulace. Dále
předkoncilní pojetí, již mnohem méně kontroverzně, předpokládá
nesrovnatelně vyšší vznešenost lidského ducha a rozumu vůči
„nízkému, hmotnému a iracionálnímu tělu“, v souladu s nímž
je morální apel na podřízenost těla duchu – samozřejmě
včetně sexuality.</span></span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">Jak
to tedy je s tou katolickou dovoleností PPR? V rámci tradičního
(předkoncilního) církevního učení a tradiční aristotelské
ontologie (jedno jsoucno = jedna finální příčina) se mi opravdu
maximálně zdá, že PPR musí být z katolického hlediska
nedovolená v podstatě stejně jako kondomy. Jsem ale zvědav na
další protiargumenty katolických kolegů, obhajujících PPR.
Přičemž, ač sám katolík, snažím se nyní k tématu
přistupovat především jako nezávislý, mimo-katolický „výzkumník“. </span></span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">Na
závěr už jen mimochodem připomenu poslední odstavec z <a href="http://desirabilia.blogspot.cz/2016/04/prozitkova-povaha-sexu-deti-krestanstvi.html" target="_blank">jednoho z mých minulých blogů</a>
a také nepřesně ocituju jednoho již docela starého kněze, který
mi v osobním rozhovoru, který zdaleka nebyl jen na toto téma,
řekl: </span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ"><i>„člověk
má za život průměrně tisíce pohlavních styků, z toho dvě
děti, a my budeme tvrdit, že sex je na děti … všichni to </i></span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">(že
sex není primárně/výhradně na děti, doplňuji já) </span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ"><i>tehdy
věděli, ale každý se bál to říct nahlas ...</i></span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;"><span lang="cs-CZ">“</span></span></span></div>
<div align="JUSTIFY" style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: arial, sans-serif; font-size: 14.6667px; text-align: justify;"><b>Aktualizace 31.12.2017</b>: ještě v den vydání článku jsem byl na facebooku upozorněn na pozitivní vyjádření k PPR (resp. sexu v neplodných dnech) ze strany katolické církve, např. <a href="http://teologietela.paulinky.cz/dokumenty/dokument/Moralni-pripustnost-vyuzivani-neplodnych-dnu-1.html" target="_blank">zde</a>. Mírně překvapivé, ale tedy OK.</span><br />
<br /></div>
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<u><b><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Poznámky:</span></span></b></u></div>
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<ol>
<li><div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Dodejme,
že podle konzervativního katolického filosofa Romana Cardala
jakékoliv pravdivé pojetí reality nutně předpokládá platnost
aristotelských ontologických principů: realita je dle něj vždy
nutně aristotelská (tuto informaci čerpám z neveřejné zvukové
nahrávky jisté starší Cardalovy přednášky z Občanského
institutu)</span></span></div>
</li>
<li><div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Že
z hlediska katolické sexuální morálky musí mít katolíci
zakázán i sex v těhotenství, už čtenáři asi došlo. V těhotenství je totiž nemožné počít, a pokud se to čirou náhodou stane - viz <a href="https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/180051-tehotna-zena-sokovala-lekare-otehotnela-jeste-jednou.html" target="_blank">fenomén superfetace</a> - jde o chybu ženského organismu.</span></span></div>
</li>
<li><div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: 11pt;">Jen
pro jistotu doplním, že tantrické učení o lidské sexualitě je
v naprostém rozporu s učením katolickým.</span></span></div>
</li>
</ol>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-71935080444612847682017-11-20T20:20:00.002+01:002017-11-20T20:20:58.088+01:00Obrana filosofovaNemůžu sem nedat svůj čerstvě na mobil nahraný song, který sem víc než patří :-)<br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/oDcRj4hq0Po/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/oDcRj4hq0Po?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<br />Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-7268118142431076122017-10-18T07:46:00.001+02:002017-10-18T07:46:27.679+02:00Pascalova sázka hudebněCo je <a href="http://koroptew.blogspot.cz/2011/11/pascalova-sazka.html" target="_blank">Pascalova sázka</a> asi filosofii znalému čtenáři vysvětlovat nemusím. Letos jsem se trochu <a href="http://bandzone.cz/jaka" target="_blank">vrátil k muzice</a> a výsledkem je mimo jiné relativně čerstvě natočená a nazvučená píseň:<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/gvZqLXzhj4U/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/gvZqLXzhj4U?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: left;">
Tak snad se bude trochu líbit. Kdyžtak napište do komentáře. </div>
<div style="text-align: left;">
Jinak, filosofii jsem na hřebík určitě nepověsil, ale už se jí holt nevěnuju tak jako dřív - to jen pro info.</div>
<div style="text-align: left;">
Mějte se zatím všichni dobře!</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-52682396800773588532017-05-12T17:59:00.001+02:002017-05-12T17:59:21.739+02:00Je to o morálce. Více, než o politice.<div style="text-align: justify;">
Pokud někdo na tento můj blog občas ještě zabrousí resp. v minulých měsících zabrousil, jistě zaregistroval, že to tady utichlo. Je to především tím, že ve mne "utichla" i filosofie - ne v tom smyslu, že by mne přestala zajímat, nicméně dlouho jsem už nepřečetl žádnou knihu a jen minimum článků, ani jsem se nezúčastnil nějakého filosofického semináře apod. Je to všechno asi i proto, že ve svém filosofickém osobním přesvědčení jsem se asi trochu přesunul blíže k jakési "skepsi" - minimálně v tom smyslu, že už méně věřím, že by mi filosofie dokázala dát to, co jsem od ní možná/asi čekal, a hlavně že by mi nějak intelektuálně pomohla uklidnit můj rozervaný vztah ke (katolickému) křesťanství, kterýžto vztah má dokonce naopak možná tendenci ještě více komplikovat. Další důvod je v tom, že se v posledních cca 2 letech věnuji trochu jiným věcem. Krom toho, že jsem se letos v lednu trochu vrátil k aktivní muzice (viz <a href="https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd" target="_blank">můj youtube kanál</a>, později snad i sem hodím nějaký "klípek" - mám totiž i jednu filosofickou píseň, kterou bych rád natočil), jsem se také více zaktivizoval politicky - ve straně, za členství v níž by mne mnozí z vás měli chuť zabít :-) což ale není můj problém. Mám profil na Parlamentních listech a píšu tam. A na jeden z mých tamějších textů, pro mne možná nejzásadnější a každopádně nejvíc filosofický, bych zde rád <a href="http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Moravcik-SPR-RSC-Je-to-o-moralce-Vice-nez-o-politice-477549">odkázal</a>, ať se to tady po delší době trochu opráší. Rád si případně přečtu vaše názory k tomu, co je v něm řečeno.</div>
<br />
<br />
<br />Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-46012960406520347772016-04-08T08:41:00.003+02:002016-04-08T08:41:30.337+02:00Antinatalistický dotazník aneb Jak vnímáme dobro a zlo?Dávám sem <a href="https://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/54773/">odkaz</a> na jeden aktuální, de facto antinatalistický dotazník (nejsem jeho autorem) a pobízím vás k jeho vyplnění :-)Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-68502622351299218652016-04-02T07:28:00.002+02:002016-04-02T07:28:18.687+02:00Prožitková povaha sexu, děti a křesťanství<div style="text-align: justify;">
<b>!UPOZORNĚNÍ! </b></div>
<div style="text-align: justify;">
Následující text může někomu připadat <u>vysoce skandální</u>. Pokud jste křesťan spíše prostého, "dětsky" zbožného typu, snažně vás prosím, rozhodně jej nečtěte. Odolejte pokušení. Pokud jste křesťan spíše racionalisticky-spekulativního typu a zároveň nejste nějak vysoce aktivním, "veřejným moralistou", pak je naopak text určen možná právě pro vás, ale i tak si rozmyslete jeho čtení. Pokud tím moralistou jste, máte za tento text tu nejlepší příležitost mne veřejně pokárat/seřvat/přestat se se mnou bavit, nicméně budu doufat, že to neuděláte a ideálně budu doufat, že ihned přestanete číst. Pokud jste ateista, agnostik atp., pak je volba zcela na vás, ale text vás asi nemá moc šanci pohoršit.<br />
Další čtení je na vaši zodpovědnost.</div>
<div style="text-align: justify;">
<b>!KONEC UPOZORNĚNÍ!</b></div>
<br />
<a name='more'></a><br />
<span style="text-align: justify;">Jako člověk-muž, který není žádným asexuálem, samozřejmě - když to maximálně zjednoduším a nebudu zkonkrétňovat, což ani nemám v úmyslu - zakouším svou sexualitu a sexuální prožitky. Ze sexu, jak všichni víme, vznikají děti - a dle katolické církve, ale i jiných křesťanských církvi (ale i některých jiných, nekřesťanských náboženských uskupení), je plození dětí primárním a tedy v posledku jediným účelem sexu. O děti pak musíme velice pečovat, zvláště když jsou to miminka, vyžadují naprostou péči. Když vidíme takové malé miminko, nějak konkrétně jej prožíváme - pohled na něj, jeho pohled na nás, zvuky, které vydává, jeho chování, pohyby, doteky - to vše v nás vyvolává nějaké konkrétní prožívání, nějaké zakoušení. Stejně tak v nás vyvolávají konkrétně zabarvené prožitky (jakési "komplexní qualia", chcete-li) právě úkony péče o toto dítě.</span><br />
<div style="text-align: justify;">
Následující věci budu psát čistě na základě <u>svého</u> subjektivního prožívání, a samozřejmě by mne velice zajímalo, jak to prožívají ostatní, pokud se to někdo nebojí napsat. Totiž, když mám nějaké zakoušení sexuality já, tak v tomto prožitku není nikterak přítomno to dítě - to, které vzniká následkem sexu (ve smyslu "následkem pohlavního styku s úspěšným oplodňujícím efektem"). V tom prožitku mohou být - budu-li to psát z hlediska muže - přítomny: žena, různé zakoušení erotičnosti, spalující vášeň, sjednocení, hluboká vzájemnost a další. Ve svých vlastních subjektivních sexuálních prožitcích však nikde nenacházím onen primární účel sexuality, tzn. to dítě. A moc se mi nechce věřit, že by souložící páry při souloži měli sexuální vzrušení a orgasmus způsoben (vyloženě) tím, že jim tane na mysli to děťátko - představa toho, jak se rodí, jak pije mléko, cumlá dudlík, jak třepe nožičkama, pláče či výská. Tzn. že by to potenciální dítě či jeho představa bylo příčinou toho sexuálního zakoušení. Ovšem, jak jsem napsal, toto vše je dáno pouze mým subjektivním prožíváním sexuality - a právě zde je místo pro čtenáře. Hrozně by mne zajímalo, jak to máte vy, jak to mají ostatní lidé - ať už sexuálně žijete či ne. Jsou vaše sexuální prožitky (spoli)způsobeny oním potenciálním dítětem, nebo - jak přirozeně předpokládám - ne? Jak to mají muži, jak ženy? Dnes už máme i filosofickou disciplínu zvanou <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Philosophy_of_sex">filosofie sexu</a> a v rámci ní by dle mne bylo velmi užitečné, udělat v této věci nějaký průzkum.</div>
<div style="text-align: justify;">
Proč mne to tak zajímá? Přijde mi totiž, že pokud jsou primárním účelem sexu děti (jak tvrdí např. křesťanství), ale pokud zároveň prožívání sexuality v sobě dítě nijak neobsahuje, jsme zde svědky ohromné disproporce a nesourodosti mezi zakoušením a účelem, která si žádá vysvětlení. Proč "prostředek k vyrábění dětí" zakoušíme zcela "a-dětsky"? Opravdu netuším. Tuší někdo? Jedno vysvětlení by se dalo odvodit z ranně-křesťanské "antisexuální kliky", ať už té z hlediska oficiálního křesťanství heretické (<a href="http://www.iencyklopedie.cz/enkratite/">enkratisté</a>), nebo ortodoxní (sv. Jeroným, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin, sv. Řehoř). Dle tohoto vysvětlení by tato disproporce kořenila v pádu prvotního hříchu, bez kterého by sexuální rozkoš pravděpodobně vůbec neexistovala (jsem si vědom, že např. Tomáš Akvinský by s takovým vysvětlením nesouhlasil) a po úplném duchovně-mravním uzdravení člověka by nejspíš zcela zmizela.<sup>1</sup> Je ale samozřejmé, že takové vysvětlení je plně závislé na pravdivosti křesťanství a na křesťanské teologii. Jiné varianty vysvětlení ale neznám. To samozřejmě neznamená, že neexistují. Pouze vím, že z hlediska ortodoxního křesťanství je nepřípustné obětovat plození jakožto primární účel sexu ve prospěch usouladnění prožitkové povahy sexuality a jejího účelu.</div>
<div style="text-align: justify;">
To nejskandálnější na závěr, a proto ještě naposled prosím o ukončení čtení tohoto textu těmi, kteří přes varování pokušení číst podlehli. Sex je v křesťanství, alespoň v tom tradičním, doslova minovým polem smrtelných hříchů a pokud jde o rozlišení hříchů na lehké a těžké, pak v křesťanství lehké sexuální hříchy téměř neexistují. Kolik variant sexuálních hříchů by ale odpadlo, pokud by byla sexualita "stvořena jinak"! Jak? Dle mne by bylo ideální, kdyby byl muž schopen produkovat dva druhy ejakulátu: jeden oplodňující, druhý neoplodňující. A kdyby mohl nějak ovládat, který z těchto dvou druhů by v dané situaci produkoval. Mnoho variant smrtelných sexuálních hříchů by tím odpadlo, antikoncepce by nebyla potřeba, a také by se ona prožitková povaha sexu dala snadněji "usouladnit s dětmi a jejich prožíváním". Já osobně, kdybych byl stvořitel, tak bych sex stvořil právě takto. Nic víc nedodávám. Snad kromě toho - když už o tom je řeč, i když je to už trochu off-topic - že bych osobně veškeré vylučování tělesných odpadů umístil do zadní části těla. Určitě je jasné, kterou myslím. Vedlejším "genderově-rovnostářským" efektem by bylo, že by ženy, při nutnosti odskočit si někde venku, kde není záchod, "na malou", nebyly oproti mužům nijak "diskriminovány" :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<u><b>Poznámky</b></u></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
1. Historik Jacques le Goff v knize <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/1870/stredoveka-imaginace/">Středověká imaginace</a>, v kapitole Tělo, píše: "<i>Prvotní hřích, hřích intelektuální pýchy, intelektuální výzvy k Bohu, je středověkým křesťanstvím transformován v hřích sexuální. Znechucení tělem a sexem je nejsilnější u ženského těla. Od Evy po čarodějnice z období konce středověku je tělo vyvoleným sídlem ďábla.</i>"<br />
Tématu se věnuje také před pár dny proběhlá rozprava u pražských dominikánů, nazvaná <a href="http://www.uschovna.cz/zasilka/HYTFNCY6PW87KGU4-2Z3">Sex za branami ráje</a> (pokud vám odkaz již nefunguje, napište mi svůj mail do komentáře a mohu přednášku zaslat)</div>
<br />Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-85693402999358989352016-01-10T09:15:00.000+01:002016-01-10T09:16:22.981+01:00Nezaujaté poznávání - mýtus, nebo realita?Pokud se chceme ptát, jaké poznání je nezaujaté, je dobré se možní nejprve zeptat, které poznání je zaujaté, co znamená "zaujatost".<br />
<br />
Všichni asi známe starou lidovou moudrost "přání je otcem myšlenky", v anglické filosofické terminologii označenou jako "wishful thinking". Přejeme si, aby něco byla pravda, aby něco nějak bylo, nebo naopak nebylo - a to nás ovlivňuje v našem vidění světa i toho, co je za ním. Při poznávání nás toto naše přání může ovlivňovat, a to i v případě, že se vědomě snažíme jej z poznávacího procesu odfiltrovat. Nakolik se nám to nedaří - pokud o to ovšem usilujeme - natolik je naše poznání zaujaté.<br />
<br />
Avšak ne pouze přání, aby něco bylo nebo nebylo, může učinit naše poznávání zaujatým. Často můžeme mít také nějakou špatnou zkušenost nebo nějaké trauma z minulosti. A pokud se toto trauma či špatná zkušenost v nějakém smyslu překrývá s tématem, o jehož poznání se usiluje, může to na nezaujatost našeho poznávání působit dost negativně, i když se snažíme držet na uzdě. Já sám s tím mám zkušenost. Je leckdy obtížné snažit se o skutečnou nezaujatost v případě, kdy to, o čem se např. hovoří, je pro nás emočně zatěžující, i když se s tím snažíme sami v sobě zápasit.<br />
<br />
Vezměme ovšem termín "nezaujaté poznání" radikálně a do důsledků. Nemusel by být jedinec, který usiluje radikálně nezaujatě poznávat, zbaven úplně všech tužeb, kromě touhy poznat? V tom případě by ovšem musel přestat být člověkem, musel by přestat mít tělo. Protože tělesný člověk disponuje "touhami" po dýchání, zahnání hladu, žízně, po odpočinku atp. Toho všeho se ovšem, pokud chce zůstat člověkem, nemůže zbavit.<br />
<br />
Na druhou stranu se přece jen nezdá, že by např. touha dýchat měla nějak negativně ovlivnit nezaujatost poznání. Zdá se, že dýchání či jezení s nezaujatostí poznávání až tolik nesouvisí, snad kromě hypotetických a extrémních situací, v nichž by vlivem okolností bylo z morálního hlediska povinné zemřít hladem nebo udušením. Ale to jsou spíše teoretické výjimky. Pak se ale nabízí otázka: o jaký typ touhy po něčem či odporu vůči něčemu se musí jednat, aby činil, nebo měl šanci učinit poznání zaujatým? Než se na to pokusím zodpovědět - pokud se mi to vůbec povede - udělám malou odbočku k dalším důležitým reflexím.<br />
<br />
Jako člověk, který se považuje za katolíka a zároveň zajímající se o filosofii, se zajímám také o debaty resp. polemiky mezi křesťany (popř. obecně teisty) a ateisty, kteří se přou o existenci či neexistenci Boha, o pravdivost či nepravdivost křesťanství atp. A subjektivně jsem vypozoroval, že - pokud se nejedná o nějakou vysoce sofistikovanou debatu např. na akademické půdě, i když i tam se s tím lze setkat - obě skupiny si často vzájemně vyčítají zaujatost. Křesťané vytýkají ateistům, že nevěří v Boha nikoliv kvůli evidenci, popř. absenci evidence o jeho neexistenci, nýbrž protože jsou pyšní, sobečtí, nelíbí se jim křesťanská (zvlášť sexuální) morálka, nechtějí se zbavit svých hříchů a po smrti za ně nechtějí pykat v pekle. Dokonce tvrdí, že ateisté nikoliv že v Boha nevěří, ale že v hloubi srdce moc dobře ví že Bůh je, a že jej nenávidí - toto jsem de facto jednou slyšel i v kostele od kazatelny. Z druhé strany, ateisté zase křesťanům říkají, že věří v Boha proto, že se nedokážou smířit s faktem, že smrtí vše končí, že náboženství je berlička pro slabochy, popř. že potřebují ovládat a řídit životy jiných lidí, protože náboženství nikdy o ničem jiném než o touze po moci nebylo. A vytýkají křesťanům, že oni nemohou své případné omyly korigovat, protože mají od své církve zakázáno pochybovat o její autoritě a o pravdivosti křesťanství. Zároveň obě strany tvrdí, i když u křesťanů jsem se s tím setkal vícekrát, že kdo se na svět a život podívá OPRAVDU NEZAUJATĚ, pozná, že pravdu má ten, kdo na toto nezaujaté poznání takto apeluje.<sup>1</sup><br />
<br />
Je otázka, zda debaty s těmito v posledku ad-hominem osočeními mohou někam smysluplně vést. Pokud někdy ano, tak spíš nahodile. Přesto mám za to, že ateisté či agnostici mají na nezaujatost poznání přece jen malinko větší šanci, než křesťané. Narážka ateistů na to, že křesťané mají, pokud jsou členem nějaké církve - především katolické - zakázáno pochybovat o pravdě své víry má totiž reálný základ. Sám jsem o tom dříve psal (a dokumentoval stránkou z katolického katechismu) např. zde. Ateisté naopak většinou členy nějakých programově ateistických organizací, které by jim něco podobného nakazovaly, nejsou. Domnívám se tedy, že představa křesťanů, především katolíků, o vlastním nezaujatém poznávání je veliká iluze, a jejich apel na nezaujaté poznávání u druhých vyznívá trochu pokrytecky, i když samozřejmě ne vždy a u všech.<sup>2</sup> Můžeme si v této souvislosti ocitovat odvážný odstavec z knihy Paula Johnsona Dějiny křesťanství, který věci částečně ilustruje přímo v nejvyšší hierarchii - byť někdo může s Johnsonem jistě z dobrých důvodů nesouhlasit. Zvýraznění je moje:<br />
<br />
"V roce 1907 Pius celou kampaň formálně schválil vydáním dekretu Lamentobili, který rozeznával šedesát pět tezí patřících k takzvané „herezi modernismu“. Katolické hierarchii ve Spojených státech se mocně ulevilo, když zjistila, že „amerikanismus“ mezi nimi není. Modernismus, jak ho pojímal Pius, byl – povšechně vzato – pokusem za pomoci objektivního využití vědních disciplín, jež se rozvinuly v průběhu a po skončení osvícenství, vrhnout světlo na dějiny a učení křesťanství. Papežův dekret tím, že odmítal objektivní přístup ke studiu, bránil sledování pravdy bez ohledu na to, kam může vést, čímž vyvolával dojem, že rozlišuje mezi vírou a pravdou, což je samotný základ pavlovského poselství. Můžeme se tedy přít o to, zda samotný dekret Lamentobili nebyl kacířský; prezentovat takovou argumentaci však v té době nebylo možné."<br />
<br />
Pojem nezaujatost poznání se nám tedy dostal do těsného kontaktu s pojmem otevřenosti poznání. Jedná se ovšem o dvě různé věci: zaujatost poznání znamená, že nějaká moje touha se promítá do mého úsilí o poznání a ovlivňuje, resp. zkresluje jej. Otevřenost poznání naproti tomu znamená být principielně přístupný všem možnostem toho "jaká může pravda být"; pokud nějaké možnosti předem vylučuji, např. předem vylučuji možnost že Bůh existuje, pak nejsem v poznávání otevřený. V tomto smyslu jsou křesťané (židé, muslimové) určitě náchylnější k uzavřenosti v poznání než ateisté, protože ti nejsou v žádné "ateistické církvi", která by mohla pochybnost o jejich přesvědčení hodnotit jako hříšnou.<br />
<br />
Zkusím se nyní vrátit k otázce, jaký to tedy vlastně musí být typ touhy, aby negativně ovlivňovala nezaujatost poznání. Zde si ale můžeme všimnout ještě jedné věci. Mít touhy je pro člověka přirozené. A některé touhy jsou u něj dokonce zcela nutné - nelze být člověkem a nemít je. Nejvíc se to týká touhy být šťastný, touhy cítit se dobře nebo touhy po nepomíjející lásce. Co nám to říká? Dle mého soudu to, že přítomnost takových tužeb nejen že nemusí nutně deformovat nezaujatost poznání, ale naopak sama její existence je důležitým "údajem", který je v procesu poznávání důležité zvážit. Je pravda, že takovéto hodnocení zmíněných tužeb se vyskytuje především mezi teisty. Ateisté popř. naturalisté se budou snažit existenci těchto tužeb spíše "vysvětlit" - chemicky, evolučně, psychologicky atp, a redukovat je tak na něco jiného, než čím jsou. Osobně se domnívám, že takové "vysvětlení" selhává a navíc je takovým přístupem de facto předpokládáno, že člověk v "přirozeném stavu" je vlastně (filosofickým) naturalistou, což je ovšem naprostý omyl. Ale to už je jiná debata.<br />
<br />
Musím přiznat, že najít charakteristiku touhy, kterou bychom mohli označit jako "negativně ovlivňující nezaujatost poznání", se mi najít dosud nepodařilo. Je to tedy výzva i prosba na vás, čtenáře, abyste mi s tím pomohli.<br />
<br />
Nicméně, na závěr bych se přesunul k trochu "pozitivnějšímu" resp. kontruktivnějšímu přístupu k nezaujatému poznání. Praktická otázka totiž zní: jak maximální nezaujatosti v poznávání vlastně dosáhnout? Pokusím se přednést dva nedokonalé návrhy:<br />
<br />
1. Prvním krokem je podle mne osobní přiznání si každého, že jeho osobní úsilí o poznávání má co do nezaujatosti značné rezervy. Že pokud se někdo domnívá, že jeho poznání je dokonale nezaujaté, tak nejspíš žije v naprosté iluzi. Buďme k sobě v této věci skeptičtí a přiznejme si, že naše poznávání prostě není dokonale nezaujaté. Já si to sám o sobě přiznávám. Člověk totiž jednoduše není dokonalý, a tudíž je maximálně pravděpodobné, že je nedokonalá i jeho nezaujatost v poznání. Podívejme se třeba na wikipedii na heslo cognitive bias, pročtěme si seznam všech možných "poznávacích předsudků" a zeptejme se, jestli se v některých aspoň z části nenajdeme. Vezměme naprostou nezaujatost poznání jako horizont, k němuž se chceme přibližovat, ale jehož dokonalé dosažení se ze zkušenosti podaří jen opravdu málokomu, pokud vůbec někomu.<br />
<br />
Nyní mi někdo může položit "fuchsovskou" otázku: a nejsi potom zaujatý v poznání toho, je-li naše poznání nezaujaté? Není Tvé hodnocení lidského poznání jako zaujatého výsledkem tvojí vlastní zaujatosti - třeba proto, že si přeješ, aby poznání druhých nebylo nezaujaté, abys ve své vlastní zaujatosti nebyl osamocen? K tomu bych řekl tři věci. V první řadě, nemyslím si to. Má skepse k nezaujatosti poznávání je spíše výsledkem zkušenosti se sebou i s druhými. Ve druhé řadě, i kdybych v této věci zaujatý byl, myslím si, že je to menší "průser", než kdybych byl zaujatý např. ohledně poznání původu světa, vesmíru atp. A za třetí: i když to, co nyní napíšu, vyzní jakoby popření všeho, co jsem dosud psal, tak je třeba uznat i to, že zaujaté poznání neznamená nutně falešné, nepravdivé poznání. Ne každé zaujaté poznávání musí automaticky vyústit v omyl. Tím ovšem rozhodně není řečeno, že tím pádem zaujatost poznání nijak negativně neovlivňuje. Chce se jen říct, že jej nemusí deformovat nutně, ale to není důvod k tomu, abychom (ne)zaujatost neřešili. To, že ne každý pád ze sedmého patra končí smrtí také není důvodem k tomu, abychom ze sedmého patra běžně a bez obav skákali.<br />
<br />
2. Nesnažme se poznávat izolovaně a o samotě, nýbrž vyhledávejme "poznávací společnost". Konfrontujme své poznání s poznáním druhých lidí. Nikoliv fuchsovských "ideálních oponentů", nýbrž skutečných lidí z masa a kostí. V této souvislosti mne napadlo, jak by mohla taková ideální "poznávací společnost" vypadat, i když její realizace by byla bezesporu maximálně obtížná. Ideální by bylo společenství lidí o počtu řekněme 4-6, kteří si navzájem velmi důvěřují. Jsou schopni přijmout kritiku a nebojí se před druhými vnitřně "obnažit" - odhalit před nimi své hluboké touhy a přiznat, že by si přáli, aby pravda byla taková a taková. Neměla by to být "filosoficky homogenní" skupina, tzn. nebylo by úplně ideální, aby všichni členové této skupinky byli ateisté nebo naopak katolíci. Z druhé strany by jistě nebylo dobré, aby se taková skupinka cíleně skládala ze světonázorově maximálně odlišných lidí. Světonázor se totiž může změnit, což je zcela legitimní a není to důvodem pro vyhazov člověka z takovéto skupinky.<br />
<br />
<u><b>Poznámky:</b></u><br />
<br />
1. Je však otázka, jestli takový výrok není na či za hranicí ad hominem argumentace. Když totiž někdo na adresu někoho, kdo nesouhlasí s jeho názorem na věc, řekne "pokud to prozkoumáš opravdu nezaujatě, zjistíš že já mám pravdu", tak mu tím vlastně říká, že dosud zkoumal zaujatě a kvůli této své osobní nekvalitě se mýlí. Hodnocen je tak vlastně oponent a nikoliv to, o čem je veden spor.<br />
<br />
2. Tuto iluzorní "nezaujatost katolíků" bych se nyní pokusil dokumentovat vlastní kůží přinesenou na trh. Budu samozřejmě hovořit jen sám za sebe a svou psychiku, ale třeba se v něčem z toho najde nejeden další křesťan či katolík, který to bude číst. Takže:<br />
<br />
Když v nějaké diskuzi přejdou na přetřes nějaké argumenty proti křesťanství nebo někdy i jen proti teismu, tak mi často brzy vytanou na mysl skutečnosti jako existence dogmat Církve, nadpřirozená jistota víry zaručená Bohem jež nemůže klamat, neomylnost Církve kterou je zakázáno zpochybňovat apod. A vyskočí mi myšlenka, že i kdyby mi argumenty proti teismu/křesťanství/katolictví připadly sebepřesvědčivější, stejně bych se musel vší silou, třeba i "iracionálně" držet dogmat Církve. A nebo by mne samotného napadlo, jestli přesvědčivost oněch argumentů není spíše než těmi argumenty dána mou pýchou nebo sobectvím, které zatemňují mou mysl, a odporem k přísné katolické morálce (hlavně sexuální) atp. Připomene se mi zákaz pochybovat kladený Církví na své věřící, hodnocení pochybností jako nějaké morální slabosti věřícího a apel na to, že skutečný katolík nepochybuje. A koneckonců co je hlavní, v těchto debatách z pohledu ŘKC nejde o nějaké nezávazné intelektuální cvičení, nýbrž o vážné úsilí přiblížit ateisty a posl. záchraně od věčného zavržení. Nejsou snad ty ateistické argumenty pokušením Satanovým? Mnoho katolíků, zvlášť těch "lidově zbožných", by jistě souhlasilo. Na závěr ještě malý příklad. Pamatuju si na kurz katolické apologetiky, který u nás v Ostravě jednu dobu jezdil přednášet Michal Semín. 80-90% posluchačů tvořili pravidelně tradicionalisté "ze Slezské a z Frýdku", takže celý kurz byl takovým "přesvědčováním předem přesvědčených". Když se mi ve výkladu něco nezdálo, tak občas jsem sice získal odvahu se ozvat, ale jinak jsem raději mlčel. Proč? Možná je v tom kus mého předsudku, ale bál jsem se, že mé časté namítání by v tradicionalistech - skoro všichni byli mí známí - vyvolalo hodnocení mé osoby ve stylu "ten Jakub nějak moc namítá, musíme se za něj modlit, aby neodpadl. Nestojí za tím jeho namítáním nějaká mravní špatnost nebo nechuť ke katolické morálce? Možná i na peklo bychom jej mohli upozornit". Nechť si tedy čtenář-katolík sám zhodnotí, jestli jsou řádky výše výsledkem mé úzkostné psychiky, nebo jestli se v něčem z toho sám nenašel.Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com11tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-34738264519560792382015-05-17T08:58:00.000+02:002015-05-17T08:58:42.462+02:00What if we cannot philosophise?<div class="separator" style="clear: both; text-align: left;">
English-subtitled version of video with my speech from quodlibet seminary in Havířov on november last year. Download english version of PPT presentation <a href="http://files.pratelefilosofie.cz/200000342-a11cda24c3/whatIfWeCannotPhilosophize.ppt">here</a>.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/So81cAF51jU/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/So81cAF51jU?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<br />Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-58063564996742678962015-04-20T21:11:00.002+02:002015-04-21T07:14:29.423+02:00Morální ateismus a problém identifikace Božího jednání<div style="text-align: justify;">
Tomáš Sobek na Kontrafikci svého času v diskuzi pod článkem "<a href="http://kontrafikce.blogspot.cz/2014/12/predvanocni-perly-moudrosti-z-osacr.html">Předvánoční perly moudrosti z OSAČR</a>" <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/12/predvanocni-perly-moudrosti-z-osacr.html?showComment=1418484648575#c6810228342509532448">zmínil</a>, že je tzv. <i>morálním ateistou</i>. Co to znamená, být morálním ateistou? Jak jsem od Tomáše následně pochopil a také se později dočetl na internetu (např. <a href="http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm">zde</a>), hlavním tvrzením morálního ateismu je to, že pokud Bůh je, tak stejně nemá žádné morální atributy, nemůže být hodnocen ani jako morálně špatný, nebo jako morálně dobrý, nemůže být morálně chválen nebo haněn. A to proto, že nemáme žádnou evidenci o tom, že by Bůh byl morálním aktérem, resp. přesněji že by byl aktérem vůbec. Nemáme evidenci něčeho, co bychom mohli nazvat <i>jednáním Boha</i>. A tudíž není vážnější důvod, aby Bůh, který - pokud ovšem existuje - nijak nejedná, měl být nějakým zvláštním předmětem naší pozornosti. Celá pozice v posledku pochází od Davida Huma a je popsána např. v <a href="http://www.amazon.com/Spectres-False-Divinity-Humes-Atheism/dp/0199645949">této</a> knize, kterou jsem ale nečetl. Již tehdy při diskuzi s Tomášem mi tato pozice připadla dost podnětná a hodná pozornosti, případně jakéhosi (nejen) intelektuálního znepokojení. To nic nemění na tom, že dnešní krátký příspěvek bude prakticky jen o otázkách a ne o odpovědích, ale myslím, že jejich položení je důležité.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Problém tedy navozuje základnější otázku, a sice, co je to jednání a jak rozpoznat, že něco jednáním je. A to není vůbec snadné. O tom, co je jednání, byly sepsány celé knihy (viz <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/135876/jednani-a-situace/">např.</a>) a já se zde spokojím pouze s tím, že jako jednání označím viditelnou či neviditelnou aktivitu, konanou bytostí vybavenou rozumem a to tak, že rozum či rozumové důvody jsou podstatnou příčinou (byť ne nutně jedinou) existence této aktivity. Jednáním je tak např. cílené a smysluplné ťukání do kláves na počítači, např. za účelem napsat text. Nebo míchání malty v míchačce. Zvířata by v tomto smyslu nikdy nebyla schopna jednat, zvířata se pouze "chovají". Jednáním je ale také např. přemýšlení - i to je nějakou činností. Přemýšlení ale není nijak viditelné. Můžeme jej ve vlastním smyslu rozpoznat (to, že existuje, že se děje) pouze sami v sobě. U druhých pak můžeme pouze velmi nespolehlivě usuzovat na základě určitých vnějších projevů (druh výrazu ve tváři, mlčenlivost, nehybnost) usuzovat na to, že dotyčný člověk nejspíš přemýšlí, ale jistotu o tom nikdy nemáme. To nám, podle mne, říká jednu velmi důležitou věc: k identifikaci některých typů jednání si nevystačíme s tzv. perspektivou třetí osoby, jak by nejspíš rádi naturalisté. Jednání zvané "přemýšlení" je toho krásným důkazem, ať se to naturalistům líbí nebo ne - mohu jej ve vlastním smyslu rozpoznat pouze introspekcí, tedy perspektivou první osoby. Plynou-li z takového faktu ještě další nepříjemné důsledky pro naturalismus je jistě důležitá otázka, ale tu zde nebudu řešit.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak ovšem identifikovat jednání Boha, resp. na základě čeho usoudit, že něco bylo Božím jednáním a v jakém smyslu to bylo jednáním? To je, zdá se, velmi obtížné. V prvé řadě: Bůh je neviditelný a netělesný. A tak nemůžeme identifikovat Jeho jednání tím, že bychom jej někde viděli, jak buší do klávesnice nebo míchá maltu. Z hlediska křesťanství by však mohla padnout jedna, byť ne úplně filosofická námitka: Bůh se v Ježíši Nazareta stal člověkem a jako člověk - který byl zároveň Bohem - jednal. Pokud je to pravda, pak to ovšem neříká nic více, že Bůh někdy v rozmezí 0-33.n.l. jednal. Neříká to nic o tom, jestli jednal i předtím nebo potom, což nás ovšem také dost zajímá.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jeden z argumentů, snažících se z teistického hlediska podpořit Boha jakožto jednajícího, je poukázání na fakt, že Bůh v nějakém smyslu disponuje alternativami: např. stvořit nebo nestvořit svět, aktualizovat ten či onen možný svět.<sup>1</sup> V tom je však problém. Především, ty možnosti stvořit, nestvořit, stvořit to či ono by musely být v nějakém významném smyslu ontologické a nikoliv jen epistemické<sup>2</sup>, tzn. daný svět by musel být opravdu stvořitelný a nikoliv sice epistemicky bezrozporný, ale ontologicky nestvořitelný, resp. pro Boha "kauzálně nedostupný", jak by řekla moderní analytická metafyzika. Jestli však takové světy vskutku jsou, nevíme. Dále, pokud platí slova Tomáše Akvinského, že o stvoření nelze říct v posledku nic jiného, než že je to závislost stvořeného na Stvořiteli, potom je to další komplikace pro tvrzení existece jiných možných světů, než toho aktuálního. Na druhou stranu, tvrdit, že žádné jiné možné světy než ten aktuální nejsou, je i pro mne dost neplausibilní. Otázka tedy je, zda lze (akt) stvoření - pokud zůstaneme u něj - možné označit jako jednání, a to dokonce jako jednání s morální hodnotou. Teisté se samozřejmě snaží o předvedení analogií, které, jakkoli jsou blízké ekvivocitě, přece jen jsou (resp. mají být) dostatečně analogické vůči lidskému jednání na to, aby stále byly hodny označení "(Boží) jednání", a to v dostatečně ne-metaforickém smyslu. Jak se jim to daří, to by se asi muselo posoudit případ od případu.<sup>3</sup> Každopádně, tvrzení klasického teismu o absolutní neměnnosti a navíc neviditelnosti Boha bude trvale znamenat velký problém pro obhajobu existence něčeho, co bude právo titulu "Boží jednání".</div>
<div style="text-align: justify;">
I kdyby se to však teistům podařilo, stále by to nebylo evidencí jednání (kterou popírají morální ateisté), nýbrž pouze jakýmsi spekulativním argumentem. Otázka však je, jestli to je dostačující. Každopádně, tvrzení o existenci evidencí o Božím jednání pocházejí výslovně buď z náboženské sféry, nebo z osobní existenciální zkušenosti nějakého člověka, který danou zkušenost interpretoval jako Boží jednání - ať už s ním samotným, nebo s druhými lidmi. A tady už se dostáváme ke klasickému problému, kdy něco, co jedni interpretují jako Boží jednání, nevysvětlitelné náhodou či nahodilými procesy, jiní vezmou do parády holícím strojkem s occamovou břitvou a připíšou to souhře přirozených (většinou přírodních) procesů, kterou si pouze nábožensky zaujatý jedinec vyložil jako nadpřirozené jednání Boha. Nebo alespoň řeknou, že i když se jedná o nevysvětlitelný fenomén, nemáme dost důvodů to ihned interpretovat jako Boží jednání. Lidstvo se o takových případech hádá celá staletí. Zázračné rozestoupení mořských vod, aby Mojžíš a izraelité mohli utéct před egypťany, eucharistická hostie levitující do úst řeholní sestry, která dlouhá léta nic než tyto hostie nejedla, levitující františkán <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kopertinsk%C3%BD">Josef Kopertinský</a>, <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Synchronicita">synchronicita</a> (souběh) zdánlivě zcela nesouvisejících událostí do nepochopitelně smysluplného celku (který se udál po něčí modlitbě), nebo také fenomén náhlé a hluboké proměny srdce tvrzený osobu, která tuto proměnu údajně prožila, to jsou některé z příkladů, mám-li uvést ty z křesťanství. Některé z těchto je/bylo možno pozorovat (pokud se opravdu staly, což samozřejmě mnoho především naturalistů popírá) z perspektivy třetí osoby, některé pouze niterně zakoušet v perspektivě osoby první.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Máme tedy evidenci Božího (morálního) jednání? Těžká otázka. Co myslíte vy? Každopádně by však bylo dobré pokusit se s morálními ateisty - alespoň s těmi, kteří o tom jsou schopni a ochotni diskutovat - dohodnout na tom, jak by taková evidence vlastně měla vypadat, jaké znaky by měla splňovat a proč zrovna takové. Možná by taková debata doputovala do tématicky zcela jiných vod, ale myslím, že by i tak stála za to.</div>
<br />
<u><b>Poznámky:</b></u><br />
<br />
1. "<span style="text-align: justify;"><i>We can also view analogously the "act of creation" as having something common to action. As the human agent is seen as being aware of alternatives, we can imagine God as having alternatives. We can conceive of him without creation, as existing without having created: Or, . . . as having created either this world or some other possible world even though he was determined only by his own goodness.</i></span>" viz <a href="http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm">http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm</a>.<br />
2. Epistemická možnost je taková možnost, na jejíž existenci usuzujeme z toho, že naše poznání nevylučuje, že tato možnost existuje - nevidí v ní rozpor. Ale to, že ji nevidí, neznamená, že v ní ten rozpor není přítomen - třeba jsme si toho pouze zatím nevšimli.<br />
3. Zmínil bych ještě <a href="http://www3.nd.edu/~afreddos/courses/265/goodness.htm">tento</a> pokus, který se však týká vyloženě otázky, jestli je plausibilní Bohu přisuzovat nějakou MORÁLNÍ dokonalost (a chválit jej za ni), a navíc se pouze pokouší pouze vyvrátit jeden konkrétní argument proti.Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com74tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-11015043834175337402015-01-31T17:20:00.001+01:002015-03-22T19:01:43.260+01:00Aseita rozumu a racionalismus<div style="text-align: justify;">
Dnešní post bude tak trochu <a href="http://membra-disjecta.blogspot.cz/">Dolákovském</a> stylu. Nebude postupovat k nějakému jednoznačnému závěru, bude to spíše taková veřejná meditace, která chce "nahlas" vyslovit určité myšlenky a otázky, které považuji za velmi důležité. A také bude plně navazovat na můj <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/02/o-jednom-filosofickem-minizazitku.html">filosofický minizážitek</a>. Tedy ...</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Je jen málo věcí, které zakouším tak evidentně, jako to, že sám nepůsobím svou vlastní existenci. Myslím, že je nemožné, abych ji působil a nevěděl o tom, tedy abych ji působil nevědomě - pokud chce někdo tvrdit, že lze nevědomě působit vlastní existenci, měl by ukázat jak, ale považuji to za ztracený podnik. Do té doby beru jako důvodný předpoklad toto: svoji existenci evidentně nemám sám ze sebe.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
“<i>Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.</i>“</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Tato myšlenka Blaise Pascala vyjadřuje (ohromnou) vznešenost myšlení, rozumu. I podle platónsko-aristotelsko-scholastické tradice je rozum tím nejvyšším a nejvznešenějším v člověku. Je ale hrozně těžké říci, co rozum vlastně je. Můžeme celou věc odbýt "definicí" ve stylu že rozum je princip myšlení, ale to je v podstatě nicneříkající. Stejně tak říci, že rozum je schopnost tvorby pojmů, soudů a úsudků - je to už o něco více vypovídající, ale je to stále málo.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br />
<a name='more'></a><br />
<b>Reflexe a "návrat k sobě samému"</b><br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A co akt reflexe? Není to ten úplně nejvlastnější akt rozumu? Reflexe je totiž to, co umožňuje říci jeden z nejfatálnějších, nejprovokativnějších a nejnebezpečnějších pojmů: JÁ. Pojem, v němž mnozí spatřují příčinu všeho zla ...</div>
<div style="text-align: justify;">
Reflexe je návrat jsoucna k sobě samému. I rostlina disponuje jakousi reflexí - je totiž skrz svou vegetativní mohutnost schopna "vzít" své okolí (živiny) a učinit je sebou, začlenit je do své integrity, čímž ovšem zároveň zničí jejich vlastní integritu. U zvířat je to stejné, a ty mají navíc ještě smysly, které tzv. "respektují identitu" (tento Cardalův výraz se mi velice líbí) jsoucna, které je jejich předmětem. Když se totiž zvíře podívá na nějakou věc, tak tu věc tím díváním nezničí - neruší, tudíž respektuje, jeho identitu, byť třeba jen dočasně, totiž dokud ji neuloví a nesežere. Rostlina nemůže své okolí "reflektovat" jinak než tak, že jej touto reflexí zároveň zničí.</div>
<div style="text-align: justify;">
No a dalším, mnohem pokročilejším stupněm reflexe, je lidský rozum. Je ontologicky mnohem dokonalejší a vznešenější než smysly. Jeho stupeň reflexe je někde úplně jinde, než u rostlin a zvířat - je schopen, alespoň dle klasické realistické filosofie, uchopovat nutné znaky věcí. Je schopen kontaktovat všechno, co jakýmkoliv způsobem je - tím se ukazuje jeho bytostná sourodost s těmito jeho předměty, mezi které patří i nutné a věčné esence. A hlavně má možnost učinit sám sebe předmětem. O tom jsem už <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/02/o-jednom-filosofickem-minizazitku.html">psal</a> ...</div>
<div style="text-align: justify;">
Nevím přesně, jakým způsobem nyní přejít k tomu, o čem chci hlavně hovořit, tedy o "aseitě rozumu" ... nejlepším přechodem bude přímo výše odkazovaný <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/02/o-jednom-filosofickem-minizazitku.html">text</a>. Prosím, přečtěte si jej (není dlouhý) a až pak pokračujte dál zde, jinak další čtení možná nebude mít smysl ...</div>
<div style="text-align: justify;">
<br />
<b>Nezávislost a závislost rozumu</b><br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Rozum má v sobě evidentní tíhnutí k jakési (kognitivní?) <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Aseity">aseitě</a>, tzn. - srozumitelněji řečeno - autonomii, nezávislosti na jiném. Alespoň já sám u sebe toto tíhnutí jednoznačně zakouším, to zcela otevřeně přiznávám. V jakém smyslu však jde o nezávislost na jiném? Napadají mne dva významy:</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
a) Jak jsem napsal o pár odstavců výše, rozum je příbuzný, sourodý s tím, co je nutné a věčné. Co je však nutné a věčné, je zároveň v nějakém smyslu aseitní - toto alespoň nyní budu brát jako předpoklad: nebudu nyní uznávat, že, scholasticky řečeno, vůle je před esencemi, tzn. že např. princip sporu platí jen a pouze proto, že Bůh chtěl/chce, aby platil, a v "momentě" kdy to přestane chtít, platit přestane. Naopak, esence a princip sporu v tomto smyslu "nezávisejí" na Boží vůli, na jejím nahodilém "rozhodnutí". Rozum se tedy "cítí" být jakousi součástí nutnosti a věčnosti a v tomto směru "tíhne k aseitě". Z této jeho sourodosti s nutným a věčným možná plyne, nebo by mohla plynout, jeho důstojnost, ontologická dignita a velikost (či alespoň nárok na ni), na které by se pak mohla zakládat "racionalistická práva rozumu", ale o tom až později.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
b) Rozum je přece závislý na smyslech a uznává to - alespoň ten můj. Tak jakápak nezávislost nebo aseita? Jedná se o nezávislost na vnější autoritě jiného, rozumem disponujícího subjektu, ovšem pouze v určitém smyslu. V jakém? Přečtěte si nyní prosím <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/poznani-se-poznani-ab-alio.html">tento</a> text a až pak prosím čtěte další větu. Jde o nezávislost poznání typu <i>a se</i>, nebo alespoň <i>ab alio a se</i>. V těchto dvou typech poznání je to totiž v posledku individuální rozum, který je skrz vlastní nahlédnutí nejvyšším rozhodčím či soudcem o pravdivosti něčeho , byť v případě poznání typu <i>ab alio a se</i> jde o nahlédnutí získané s pomocí vnějšího činitele, jiného individuálního rozumu; ten však jen přibližuje můj individuální rozum k vlastnímu nahlédnutí. Pokud jde však o poznání <i>ab alio</i>, pak jiný, vnější individuální rozum (resp. osoba jím disponující), k žádnému vlastnímu nahlédnutí nevede. Poznání <i>ab alio</i> je v tomto smyslu poznáním založeným čistě na vnější autoritě, jejíž přijetí jakožto věrohodné sice může být výsledkem předchozího "racionalistického" usouzení daného individuálního rozumu, ale z jejíž následné akceptace už plyne naprostá heteronomie (závislost) poznání: poznávám jen proto, že jsem se "odevzdal" dotyčné autoritě. Je to tedy něco, co je v přímém protikladu s popisovaným "tíhnutím rozumu k aseitě".</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jedním z praktických důsledků tohoto tíhnutí byla/je i existence myšlenkového proudu zvaného <a href="http://www.newadvent.org/cathen/12652a.htm">racionalismus</a>. Nyní mám na mysli racionalismus jako tezi, že individuální lidský rozum je nejvyšším tribunálem a nejvyšším měřítkem poznání.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn1"><sup>1</sup></a> Vnější autorita jakožto absolutní měřítko, jemuž se má individuální rozum z nějakých důvodů podřídit, je z tohoto hlediska něco, co možná odporuje důstojnosti rozumu a, je-li to tak možno říci, uráží jej. Proč?</div>
<div style="text-align: justify;">
Vraťme se na chvíli k aktu reflexe, tedy k tomu typu aktu rozumu, kterým se tento vrací k sobě samému. Z tohoto návratu k sobě samému - jehož výsledkem je zmiňované slovo JÁ - podle mne plynou dvě kvality, jimiž člověk disponuje: sebevlastnění a sebekontrola.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
a) sebevlastnění</div>
<div style="text-align: justify;">
Pojem vlastnictví popř. vlastnění je jeden z naprosto základních pojmů jak filosofie, tak práva, etiky a dalších disciplín a každodenního, především společenského života. Vlastnit něco znamená s určitou mírou suverenity - s jakou, to je jistě předmětem diskuze - nakládat/disponovat s předmětem vlastnění, bez povinnosti udávat někomu důvody toho, proč jsem s ním naložil právě tak a tak, a s povinností těch, kteří (spolu)vlastníky vlastněného předmětu nejsou, toto dispoziční právo plně respektovat. V případě rozumu, resp. jeho návratu k sobě samému v aktu reflexe, jde o založení zcela speciálního dispozičního práva či potence: totiž potence k disponování sebou samým. Může zaznít oprávněná námitka, že založení tohoto práva není až dílem rozumu; zvířata rozum nemají a přesto u nich evidentně pozorujeme určité "rozumění" (byť třeba především pudové) pojmu vlastnění: např. vlastnění daného území, potravy, samičky atp. A jelikož nejsem botanik, nemohu ani vědět, zda se fenomén vlastnění v nějakém smyslu nenachází už u rostlin. Každopádně, skutečnost, že rozum je schopen poznávat ve věcech jejich nutný rozměr, však povyšuje tuto potenci na zásadně vyšší úroveň.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
b) sebekontrola</div>
<div style="text-align: justify;">
Rozum může zvažovat důvody, srovnávat a na základě toho usuzovat. Anticko-scholastická filosofie v tom vidí jednu z nutných podmínek svobody rozhodování. To je sice trochu problematické tvrzení, ale nyní jej nebudu řešit. Souvislost rozumu se sebekontrolou, resp. (spolu)založení sebekontroly v rozumu, však jistě nelze popřít. Zvíře, které rozumem nedisponuje, je vystaveno, ať už totálně či "jen" převážně, síle pudů a smyslového podráždění: nemůže si své pudy a smyslové vzruchy uvědomit, učinit je předmětem rozumové reflexe, a tudíž nad nimi ani nemůže vládnout; člověk ano. Je jisté, že k praktické sebekontrole ještě musí fungovat "spojení duše s tělem", neboť značnou částí sebekontroly je i kontrola vlastního těla, která by bez spojení myšlenkového a materiálního světa nebyla možná. Ale to už je v rámci tématu textu jen doplňující detail.</div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<br />
Později se vrátím k otázce, proč by měla vnější autorita rozum urážet. Nyní bych ale rád vyjádřil ještě jinou věc. Psal jsem o sourodosti rozumu s tím, co je nutné a tedy i věčné. Co však je nutné a věčné, to se zdá být nezměnitelné. Nezměnitelnost a trvalost pak implikuje jakousi jistotu: o tom, co je nutné a věčné, si mohu být jist, že bude vždy stejné, a že vždy v nějakém smyslu "bude", že nepřestane být.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn2"><sup>2</sup></a> Poznání nutného a věčného rozměru reality tak poskytuje poznávajícímu subjektu jakousi jistotu a v tomto smyslu "bezpečí": člověk v tomto smyslu "ví, co může od reality čekat" a ví, že realita na něj v tomto smyslu "nevyzraje", nemůže jej "přechytračit".<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn3"><sup>3</sup></a> Člověk má tímto věděním realitu v jakési, byť minimální, moci. Tímto věděním rozum manifestuje svou důstojnost právě tak, jak to vyjádřil Blaise Pascal - viz. citát v úvodu textu. V tomto vědění člověk nalézá a ochutnává svou nezávislost a zakouší, jak jím samotným v jeho vlastním vědění nemůže nic jiného a nikdo jiný disponovat.</div>
<div style="text-align: justify;">
Toto bezpečí a nezávislost má ovšem jeden velmi, velmi podstatný háček. Rozum je totiž také schopen poznat nahodilost své vlastní existence a nahodilost svého vlastního poznání - všech poznatků, kterými disponuje, a tedy i poznatku o nahodilosti všech svých poznatků, včetně právě tohoto! Máme zkušenosti s lidmi ve vegetativním stavu, s lidmi, kteří vlivem např. zranění míchy či nemoci ztratili paměť a přišli prakticky o všechno poznání, které se ukázalo být zcela nahodilé. Rozum si tak je schopen uvědomit svou existenční závislost, své bytí <i>ab alio</i>. Uvědomuje si, že svou vlastní existenci nemá vůbec ve své moci, nebo jen minimálně. Toto uvědomění mu ovšem bere veškerou půdu pod nohama. Jeho sourodost s nutným a věčným, z níž plyne určitý "pocit aseity", je v tíživém konfliktu s vědomím své existenční nahodilosti a vědomím absence jakékoliv záruky toho, že i v příštím okamžiku bude dále existovat.<br />
Z čeho však plyne tento tíživý konflikt? Zakouší jej každý člověk, který si uvědomuje to stejné, co zde píšu? Nebo jej zakouším pouze já a několik málo dalších lidí? Nevím. Avšak věc si žádá hlubší prozkoumání. Proto se nyní pokusím zanořit hlouběji do (podle mého soudu) zajímavějšího pólu onoho napětí, kterým je ono "tíhnutí rozumu k aseitě", tedy k úplné nezávislosti a k bytí od sebe sama.<br />
Proč k něčemu takovému rozum, či obecně bytost vybavená rozumem, vůbec tíhne? Myslím, že je to snadno patrné z významů pojmů <i>závislý</i> a <i>nezávislý</i> . Zatímco závislé potřebuje to, na čem závisí, nezávislé nic takového nepotřebuje, jinak by nebylo nezávislé. Dejme příklad z běžné praxe. Když si umím sám uvařit nějaké dobré jídlo a sám si připravit a zařídit všechny věci, které k tomuto vaření potřebuji, jsem autonomní, nezávislý. Pokud mi s tím musí někdo pomáhat, protože bych to sám nezvládl, nebo to musí dělat úplně celé za mne, pak nejsem autonomní - jsem závislý, nesoběstačný. Schopnost uvařit si sám je tedy určitá autonomie. Pokud jsem schopen si jídlo uvařit "sám od sebe", nebpotřebuji k tomu žádnou pomoc "od jiného". Všichni se shodneme na tom, že umět si uvařit sám je obecně lepší, než to neumět a potřebovat k tomu pomoc, nebo být úplně odkázán na někoho jiného.<br />
Filosof světového významu, Immanuel Kant, toužil v podobném smyslu být autonomní ve svém rozumu a chtěl, aby byl rozumově nezávislý každý člověk. Spatřoval v tom určitou dospělost , zralost člověka. V čem spočívala tato nezávislost rozumu? Určitě ne v tom, že by rozum nebyl v žádném smyslu závislý na smyslových datech, ač byl Kant více racionalista než empirik. Nezávislost rozumu však znamenala především nezávislost na rozumech druhých lidí. Člověk se měl řídit úsudkem vlastního rozumu, nikoliv cizího. Měl se naučit - v racionálním smyslu - uvařit si sám, nebýt závislý na tom, co mu uvaří rozum druhých. Dnes jsme v tomto smyslu v podstatě všichni kantovci a tento kantův ideál je obecně uznávaný. Nepřítomnost kvality rozumové nezávislosti je u člověka hodnocena jako slabost, zaostalost, nedokonalost.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn4"><sup>4</sup></a> Jen málokdo by s tím nesouhlasil. A kdo by nesouhlasil, ten by si jistě od mnohých slízl nálepky jako <i>fašista</i> nebo <i>totalitář</i>.<br />
Vraťme se ale ještě ke stupním reflexe, jak jsem je popisoval u rostliny, zvířete a pak u člověka. Reflexe člověka je v tomto smyslu nejvyšší, nevznešenější, a je umožněna právě rozumem. Ovšem ani reflexe - návrat k sobě samému - lidského rozumu není úplná, a jedním z důvodů je těžko popíratelná závislost rozumu na smyslech. Je tedy alespoň teoreticky možná ještě dokonalejší reflexe. Tu mají - pokud existují - nehmotné bytosti, náboženskou terminologií nazývané andělé. Avšak ani u nich není reflexe úplná, protože jejich esence není totožná s jejich existencí. Dokonalou reflexí je absolutní jsoucno, Bůh. Bůh je "úplným návratem sebe sama k sobě samému", je, jak to pěkně vyjádřil Aristoteles, myšlení, které myslí sebe sama. Vidíme zde tedy postupné zdokonalování aktu reflexe, návratu k sobě samému (rostlina-zvíře-člověk-anděl-Bůh), a toto stupňování vyvolává zdání jakési matematické linearity ve stupních reflexe. Jakoby platilo, že stupeň reflexe je vyjádřen délkou úsečky: čím je úsečka kratší, tím kratší je vzdálenost od úplného návratu jsoucna k sobě samému, takového, který je přítomen v Bohu, či je s ním přesněji řečeno totožné. A právě tento dojem spojitého, matematicky-kvantitativního zmenšování se vzdálenosti, zkracování úsečky, možná dává lidskému rozumu domnění, že když se bude dostatečně "snažit", tak bude jeho reflexe stále dokonalejší, až se stane dokonalou a tudíž stejnou jako Bůh.<br />
To však není možné. Možné by to snad bylo tehdy, kdyby byl mezi Bohem a jinými jsoucny rozdíl pouze kvantitativní, množstevní - a že tomu tak je, to je právě dojem, který vytváří ona (matematicky znázorněná) míra reflexe, návratu k sobě samému, jak jsem ji právě popsal. Jenomže rozdíl mezi Bohem a mezi stvořenými jsoucny je kvalitativní. Bůh není Bohem nahodile, není to tak, že by byl jediným rozumově vybaveným jsoucnem, které se tak úporně snažilo navracet se k sobě samému, až se mu to podařilo v dokonalé míře a tak se stal absolutním. Bůh je Bohem buď nutně, nebo jím není vůbec. Kdyby měla existovat dvě absolutna, dva Bohové s velkým B, tak by se neměli čím odlišit. Odlišnost by znamenala, že jeden má něco, co nemá druhý. Tím pádem by ale jeden z těchto dvou nutně Bohem nebyl, protože by se stal omezeným, nedokonalým. Proto, kdyby se např. nějakému člověku hypoteticky podařilo dosáhnout úplné reflexe rozumu, úplného návratu k sobě samému, přestal by existovat a byl by "absorbován absolutnem". Takový stav nápadně připomíná cíl, o nějž usilují představitelé některých monisticko-panteistických východních náboženství, podle kterých je mnohost zlem a cílem všeho je návrat do absolutní jednoty a absolutního "jedina". V platonismu jsou podobné prvky taky přítomné.<br />
<br />
Udělejme pro větší srozumitelnost následujících řádků stručný výčet poznatků rozumu v této věci:<br />
<br />
- rozum chápe význam pojmu absolutní dokonalosti, aseity, a toho co sebou nese, jejích důsledků.<br />
- rozum chápe, že aseita, nezávislost, je v absolutním smyslu lepší než závislost. Chápe sladkost jejího ovoce, těžko souměřitelnou s jinou sladkostí.<br />
- rozum se domnívá - zřejmě mylně - že jeho vlastní závislost je nahodilá, a že by tedy teoreticky mohla jít vyměnit za nutnost, že jeho reflexe, návrat k sobě samému, by se mohl stát absolutně úplným.<br />
<br />
Ukázalo se, že úplný návrat konečného jsoucna k sobě samému by znamenal jeho anihilaci a de facto jakési absorbování Bohem. Tím ovšem vzniká dilema. Zdá se totiž, že cílem maximální intenzifikace vlastního bytí by bylo jeho nebytí. A např. Tomáš Akvinský celkem plausibilně říká, že touha zachovat své vlastní bytí je jednou z nejzákladnějších tužeb každého živého jsoucna (byť podle mne je touha být šťastný větší, než touha být, a jakési negativní štěstí lze nalézt i v nebytí). Touha zachovat své vlastní bytí je tudíž v protikladu k touze absolutně intenzifikovat své vlastní bytí. Takovou intenzifikací by člověk přestal existovat a tudíž i přestal být člověkem. Čemu nyní dát přednost? Je lepší být, ale s nesplnitelnou touhou být absolutně nezávislý? Nebo je lepší nebýt, než být, ale být principielně závislý? Když udělám malou křesťansky-teologickou odbočku, pak v <a href="http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/koreny-pychy-1943.html">interpretaci Jaroslava Durycha</a> dali padlí andělé přesnost nebytí (byť uskutečnění svého nebytí, tedy anihilaci sebe sama, nebyli schopni sami zrealizovat), protože "buď chtěli být jako Bůh, nebo raději litovali svého vzniku". Proč by ale někdo chtěl dát přednost vlastnímu nebytí před bytím, ale závislým na Bohu? Asi proto, že svou principielní závislost považuje pro sebe za tak velké zlo, že dá přednost své neexistenci. A důvod možnosti takové preference musíme podle mne hledat právě v (existenci) rozumu.<br />
Rozum se tedy mylně domnívá, že je možné dosáhnout absolutní nezávislosti. Chápe a je schopen "ochutnávat sladkost ovoce" takové nezávislosti, kterým by byla např. naprostá vlastní suverenita. A zde přicházím k prvnímu výsledku této úvahy, kterým je ovšem otázka, či dokonce několik otázek. Totiž, <b>PROČ je tomu tak, že rozumu, resp. člověku (popř. andělu) tímto rozumem disponujícímu, je dána tato schopnost ochutnávat "s ničím nesrovnatelnou sladkost aseity" a tudíž po ní i toužit? Jaký má možnost této touhy smysl?</b> Je v něm tato schopnost nutně a je tudíž tragická, protože nutně nesplnitelná? Nebo existuje jako nahodilý důsledek něčeho jiného - z křesťanského hlediska nejspíš jako důsledek prvotního hříchu, přičemž ona ochutnávaná sladkost je de facto vzpomínkou na sladkost zakázaného ovoce ze stromu poznání? Na druhou stranu, podle všeho Adam s Evou museli už před hříchem tuto sladkost nějak ochutnávat, jinak by přeci ono ovoce nebylo vábivé a lákavé na pohled. <b>Jak interpretovat smysl existence této touhy?</b> Toť otázka nesmírně mučivá. Bůh ve scéně z edenu totiž de facto dává lidem touhu, jejíž splnění následně ihned zakáže. Nebo je snad touha znát odpověď na tuto otázku, tedy otázku po smyslu existence touhy po úplné nezávislosti, něčím podobným, jako touha po jablku ze stromu poznání? A jde tedy opět o stejnou situaci, kdy toužíme poznat něco, čehož poznání je nám zakázáno? Nevím <b>Pokud by to ale tak bylo, pak musí křesťanství čelit námitce, že Bůh, který takto s člověkem jedná, jedná rozporně. Zda nevložil do člověka rozpor, když na jedné straně do něj </b>(ale také do andělů)<b> vložil touhu po absolutní nezávislosti, a zároveň mu ji zakázal.</b><br />
<br />
<b>Maximální heteronomie a smrt rozumu</b><br />
<br />
Pokud to ale vezmeme prostě bez zdůvodňování tak, že touha být jako Bůh, být nezávislý, je špatná - což je samozřejmě stanovisko křesťanství - pak se nabízí cesta průzkumu, jaké možnosti a problémy se ukazují na cestě k úplné anihilaci této touhy, která musí být navíc doplněna láskou ke své vlastní závislosti na Jiném, nazývané pokora.<br />
Křesťanství identifikuje tuto touhu v člověku jako jednu z jeho nejsilnějších tužeb a samozřejmě také nejšpatnějších a nejnebezpečnějších. Proto jako protijed se snaží v člověku maximalizovat nejprve vědomí, a pak také lásku k jeho vlastní závislosti a ne-autonomii, tedy heteronomii. Snaží se, aby ji člověk maximálně zakusil. Zdá se však, že principielně největší překážkou na cestě k dosažení tohoto cíle je právě rozum. Proč? Protože, jak se zdá, jeho nejvlastnějším aktem je reflexe - návrat k sobě samému. Etickou terminologií by se návrat k sobě samému dal nazvat jako zaměřenost rozumu na sebe, a odsud je už jen kousek k morálním neřestem zvaným pýcha a sobectví. Je to skoro až vtipné, jak se v tomto smyslu rozum, samotná jeho existence, ukazuje jako princip pýchy. A že se zdá, že léčba by mohla spočívat v tom, že rozum přestane reflektovat - vracet se k sobě, obracet se k sobě, skoncuje se "zahleděním do sebe". To by ovšem znamenalo jeho smrt, která byla, byť možná v trochu jiném smyslu, tužbou Lutherovou - viz jeho pokyn "zabijte a pochovejte rozum!" Katolíci před Lutherem zvedají varovný prst, ale přesto se tato smrt rozumu důvodně jeví být jako možná nutný krok (v pokročilé fázi) cesty k lásce k vlastní závislosti. Proč? Zkusím vysvětlit na příkladu:<br />
Když jsem často (a někdy ve značných depkách) meditoval nad Božím jednáním s námi - jednáním, jehož důvody nám Bůh neudává, jež nechápeme, a jež nám třeba způsobuje velké utrpení - ucítil jsem, že ve <u>vědění</u> toho, že Bůh si se mnou může legitimně dělat co se mu zlíbí, jakobych nacházel své poslední útočiště před "suverenitou Jeho nedotknutelného rozmaru". Jako bych v tu chvíli říkal: ano Bože, uznávám, že si se mnou můžeš dělat co chceš. Ale neuznávám, že mi můžeš vzít vědění právě tohoto - tedy mé vědění toho, že si se mnou můžeš dělat co chceš. Můžeš si se mnou dělat co chceš, ale nesmíš mi brát toto vědění! Jakobych se situoval do role onoho člověka z Pascalova citátu z úvodu článku, kterého drtí vesmír (nebo v našem případě Bůh), ale on jej věděním o tomto drcení jaksi převyšuje. Problém je však právě v tom, že může-li Bůh cokoliv, může vzít i právě toto vědění - a možná právě toto vědění je v posledku to jediné, co musí vzít, protože právě toto vědění je oním posledním, ale nejpevnějším "kousíčkem domnělé aseity", jíž se člověk domnívá vlastnit. Možná tedy musíme projít nefalšovaně hororovou částí duchovní cesty, kdy bude náš rozum maximálně umrtven, takřka anihilován, a my budeme jen jaksi a-racionálně zakoušet nevýslovnou trýzeň, plynoucí z definitivního rozdrcení kořene pýchy, spočívající v oné (rozporné?) touze po nezávislosti, založené v reflexi rozumu. Toto drcení bude realizováno nejspíš tak, že "svrchovaný Boží rozmar" nás bude svévolně, "absurdně" a bezdůvodně "mučit" a naše dokonalé přitakání k tomuto mučení z jediného motivu, totiž pouze proto, že Bůh to tak chce, samu bude naší dokonalou akceptací naší vydanosti Jeho svrchovanosti.<br />
Je to tedy velmi paradoxní, ale zároveň nějak logické, že vědění se stává největší překážkou na duchovní cestě. I odsud pocházejí mé motivace k zabývání se filosofií a poznáním obecně z etického hlediska a k otázkám ve stylu <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/co-kdyz-nemuzeme-filosofovat.html">Co když nemůžeme filosofovat?</a> Mohu to ukázat i na jiných příkladech. Např. si vezměme aristotelsko-scholastickou argumentaci o tom, že rozměr substanciality a esenciality člověka je něco, co samo o sobě na ničem nezávisí - ani na Bohu.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn5"><sup>5</sup></a> Naše substancialita a esencialita nám však intimně patří, leží v základu naší identity. Takže se zdá, že v sobě máme přece jen něco nestvořeného a nějak nezávislého na Bohu. A poznání něčeho takového by se mohlo stát velkým nebezpečím, neboť bychom si tak mohli před Bohem něco "nárokovat", protože je v nás přece také nějaký nestvořený aspekt. Je tedy vědění o tom, že v sobě máme rozměr esenciality a substanciality, morálně možné a vhodné? To je vážná otázka. Ještě o něco naléhavější je to v otázce vztahu mezi Bohem a principem sporu. Podléhá mu i Bůh? Nebo naopak rozhoduje o jeho platnosti? Nebo je s ním v podstatě identický, tudíž na stejné rovině? Ač je u mnoha teistů populární tvrdit, že Bůh je nad principem sporu, filosofická analýza může odhalit, že je s ním totožný a že jej v tomto smyslu nemůže porušovat. To ovšem, alespoň pro mne, opět zadělává na vážný problém. Pokud je Bůh nad principem sporu, platí radikální voluntarismus a náš osud je naprosto závislý na čistém Božím rozmaru, což je zcela hororová představa. Pokud však Bůh princip sporu nemůže překračovat, nastává problém, že rozum může chtít začít Boha hlídat, zda princip sporu opravdu nepřekračuje - a pokud by usoudil že překračuje, ihned by jej chtěl "posadit na lavici obžalovaných". Jistě, existuje ještě třetí cesta: vědět, že Bůh princip sporu nepřekračuje, ale pokorně se nesnažit toto nepřekračování v konkrétních situacích proniknout, i když se nám zdá, že k němu došlo (a snažit se o to maximálně tehdy, když to bude nutné při diskuzích s ateisty, když budou obviňovat teismus z nějakého rozporu). Prostě nechat rozum se postit - což je, alespoň pro mne, obrovský duchovní nářez. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že <a href="http://www.databazeknih.cz/autori/frantisek-spirago-76120">Franz Spirago</a> ve svém katechismu definuje víru jako <i>pokání rozumu</i>, a stejně definuje <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_od_K%C5%99%C3%AD%C5%BEe">svatý Jan od Kříže</a> pojem poslušnost (a katolíci jistě znají termín "poslušnost víry"). Už samotné náboženské věření je tedy pokáním rozumu. A potřebuje-li rozum pokání, o něčem podstatném to vypovídá.<br />
Zdá se tedy, že vědění duchovně "vadí". Zdá se, že vědění je překážkou absolutnímu vydání se Bohu, a vědění o tom, že Bůh nemůže překračovat princip sporu především. Však také v duchovních dějinách mnohé myslitele dráždila představa, že by Bůh neměl být nad principem sporu, a popírali to. A má to i svůj duchovní důvod, který jsem zmínil: vědění o tom, že Bůh nemůže překročit princip sporu, se opět stává posledním útočištěm našeho malého, domnělého kousku nezávislosti, v němž se nám zdá, že Bůh na nás "nemůže". V něm jsme před Bohem do jisté míry "suverénní" a máme jakousi jistotu, že "přes princip sporu ani pro Boha nejede vlak". A proto, jak jsem již vzdáleně naznačoval v <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/11/pravda-versus-dobro.html">tomto</a> textu, <b>je otázkou, zda nemáme povinnost se tzv. svatě mýlit a domnívat se, že Bůh je nad principem sporu a může ho překračovat, protože jinak nám hrozí smrtelné nebezpečí oné domněnky o kousíčku vlastní suverenity a nezávislosti a našeho přilnutí k ní</b>. Vědění čehokoliv je, zdá se, překážkou totálního vydání se Bohu a lásce k vlastní závislosti. Avšak otázka, proč po této nezávislosti tak toužím(e), již byla položena výše, a čeká na odpověď.<br />
Možná malinko více světla na napětí mezi touhou po nezávislosti a vědomím absolutní závislosti vnese malá meditace nad pojmem JÁ. Ten vzniká, jak už bylo naznačeno, reflexí rozumu na sebe sama. Pojem JÁ zakládá onen záhadný a neopakovatelný fenomén, o kterém bych si hrozně rád něco přečetl (přijímám tipy na literaturu) a který se nazývá <i>bytí sebou</i>. Či přesněji vědění o bytí sebou, neboť např. každé zvíře je také samo sebou, ale nikdy to nepozná; pouze se to bude pudově projevovat v jeho činnosti. Pouze JÁ jsem totiž sám sebou, nikdo jiný není mnou kromě mne. A je to zřejmě toto zakoušení bytí sebou, které zakládá přirozenou a vědomou lásku k sobě, a to lásku největší. Je-li však JÁ plným vědomím o bytí sebou<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn6"><sup>6</sup></a>, které se miluje, je přirozené, že se chápe jako poslední subjekt svého jednání, že je samo pro sebe nejdůležitější. Naproti němu je zde však Bůh jako absolutní JÁ, který si rovněž nárokuje být posledním subjektem - všeho. Boží JÁ a lidské JÁ se tedy zdají být v konfliktu, který dostává plně morální kontury a křesťanství velí člověku jeho JÁ v podstatě až jakoby anihilovat.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn7"><sup>7</sup></a> Zde se zdá být podstatný rozdíl mezi JÁ jakožto ontologickým a JÁ jakožto etickým pojmem, a někdo by ihned řekl, že anihilace se vztahuje pouze na ono etické JÁ, ono prosazování sebe sama za každou cenu, s nímž máme asi všichni zkušenost. Jenže i ontologické JÁ lze chápat jaksi eticky a bez ontologického JÁ by nemohlo být ani ono mravně špatné JÁ etické. Protože kdyby neexistovala žádná reflexe rozumu, neexistovalo by ani žádné "vypjaté sebeprosazování".<br />
Na jedné straně je zde tedy JÁ každého z nás, vědomí každého z nás o bytí sebou, které je v jistém smyslu právě oním návratem rozumu k sobě samému. Na druhé straně je Boží JÁ, jež je dokonalou reflexí a jež požaduje být posledním subjektem čehokoliv - tedy i našich já. A to je obrovské napětí, které křesťanství klade jako BUĎ a NEBO. Známý je Augustinův výrok o dvou láskách, jež vytvořily dvě obce: lásku k sobě, jež vede až k pohrdání Bohem, a lásku k Bohu, jež vede až k pohrdání sebou. Velmi konfliktní a nesmiřitelná formulace. Křesťanství má v této věci jasno: láska k sobě musí dokonale ustoupit lásce k Bohu. Křesťanství se sice snaží smířit obě lásky tak, že řekne, že jedině v lásce k Bohu dosáhneme i skutečně naplněné lásky k sobě. Je ale zcela logické, že se v křesťanství objevily i proudy, které vyzývají i k oběti vlastního věčného štěstí pro Boha. Neboť možnost, že by člověk věčně miloval jen Boha, ale zároveň zakoušel utrpení horší než v pekle, je minimálně epistemická (pokud ne skutečná).<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn8"><sup>8</sup></a> William Ockham v rámci svého voluntarismu logicky tvrdil, že člověk může nechtít být šťastný. A toto uvažování má svou vnitřní logiku. A kdyby někdo Ockhamovi přednesl argument, že takové hypotetické chtění je proti principu sporu, Ockham by mohl odpovědět tak, že by řekl, že i kdyby to bylo proti principu sporu, tak my to stejně nesmíme vědět, protože takové vědění je nesmírně nebezpečné - právě z těch důvodů, které jsem výše popsal.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn9"><sup>9</sup></a><br />
Když se ještě na chvíli vrátím k pojmu autonomie, pak se zdá, že pro křesťanství je jakékoliv, sebemenší úsilí o autonomii ďáblovým kopýtkem. Neboť Adam a Eva chtěli být v ráji autonomní, nezávislí, a jejich pokus o uskutečnění této touhy měl ty nejtragičtější dopady. Proto křesťanská spiritualita bojuje proti autonomii co to jen jde - alespoň v některých oblastech života. Zde bude vhodné ocitovat z diplomové práce Marka Szilvásiho "<a href="http://www.kfil.upol.cz/doc/mgr-dipl/dipl_prace_mszilvasi.pdf?lang=en">Technologie existence aneb člověk v díle Michela Foucaulta</a>". Nemám důvod nevěřit tomu, co se tam uvádí. Citace je dostatečně ilustrativní a domnívám se, že nepotřebuje komentář. Zvýraznění je moje.<br />
<br />
<i>"Aktem nahrazení ´epimeleia heautú´ za ´epimeleia tón allón´ se otevřela cesta pro pastorační moc, v rámci které se péče o duši stala úkolem pastoračních církevních institucí. Antika téma pastýřské moci téměř neznala. Tyto instituce zahrnuly pod svá křídla velkou část lidské autonomie. Markantně je to možné vidět i na osobním vztahu mezi mistrem a žákem. Pro stoicismus byl tento vztah důležitý, ale plnil jen instrumentální funkci, byl založen na schopnosti mistra dobrými radami dovést žáka k šťastnému a nezávislému životu. V situaci, kdy žák tento stav dosáhl, vztah mezi nimi končil. Naproti tomu, křesťanský mnich byl vzhledem k svému mistrovi v celoživotním vztahu absolutní poslušnosti. Ani nejnepatrnější každodenní aktivita nesměla tomuto vztahu uniknout. Foucault na tomto místě cituje Jana Cassiana: „<b>Cokoliv mnich udělá bez povolení mistra je jako krádež</b>.“ Poslušnost tu znamená absolutní nepodmíněnou oddanost mistrovi, který permanentně kontroluje chování svého žáka. <b>Žák se úplně zříká sebe sama, své vlastní vůle, v prospěch svého mistra. Jeho identita se konstituuje kolem normy poslušnosti. Mnich musí při každé aktivitě žádat povolení od svého představeného, dokonce i pro akt smrti.</b> Stoická hodnota nezávislosti tu tak více nemá žádné místo. <b>Pastýřská moc byla původně ošetřována v klášterech a mnišských řádech, dominikáni a františkáni postupně začali vykonávat pastýřskou práci mezi věřícími.</b>"</i><br />
<br />
Na základě tohoto přístupu se pak rozhodnutí někoho zavraždit, a rozhodnutí určit si, jakou polévku si dnes uvařím k obědu, jeví jako zcela srovnatelné - a sice v tom, že obě si nárokují být aktem suverénní, autonomní vlastní vůle. Akt vlastního výběru, jakou uvařím polévku, se tak jeví být stejným projevem ďábelské rebelie, jako ty nejtěžší zločiny; neboť zde nejde primárně o předmět aktu (tedy zabití, uvaření polévky), nýbrž skutečnost, že jsem si jej vybral sám jako autonomní bytost. Že jsem se jej rozhodl učinit, aniž bych nejprve požádal o svolení legitimní autoritu. Možná by z hlediska např. katolicismu měli kněží každému věřícímu závazně pod hříchem určit, co si smí/má ten a ten den připravit k jídlu - v zájmu tréninku poslušnosti a eliminace (zpupné) autonomie. Pokud by někdo z křesťanů namítal, že takové uvažování je naprosto přepálené a proti <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/nekolik-poznamek-ke-zdravemu-rozumu.html">zdravému rozumu</a>, pak vedle otázky po tom, kdo bude závazně určovat který rozum je zdravý a proč zrovna on bych zřejmě odvětil, že to není argument proti ničemu, i proto, že mnohé základní teze křesťanství (Bůh který je zároveň člověkem, věčný Bůh v čase, neinherující akcidenty při transsubstanciaci, atp.) jsou proti zdravému rozumu úplně stejně, a přesto jsou pravdami víry. Což říkám jako katolík.<br />
Tolik tedy k "aseitě rozumu", či spíše tíhnutí rozumu k aseitě. Jedna klíčová otázka byla položena, a jako druhou klíčovou otázku, či spíše výzvu, lze označit otázku po přesně vydefinovaných důvodech - mám-li zůstat u právě uvedeného příkladu - proč bychom měli pokládat vraždu za výraz oné ďábelské autonomie, ale vlastní výběr toho, jakou polévku si uvařím ne. <b>V čem spočívá ten poslední důvod toho, že jednou je akt autonomie dovolený a podruhé nedovolený, když problémem se zdá být autonomie samotná více, než její předmět.</b><br />
Tento článek však nese titul <i>Aseita rozumu a racionalismus</i>, a doposud byla pojednávána víceméně pouze ona "aseita rozumu". Nyní tedy přejdu k tématu racionalismu.<br />
<br />
<b>Racionalismus</b><br />
<br />
Vznik proudu zvaného <i>racionalismus</i> je obvykle spojen s jménem slavného filosofa Reného Descarta a s jeho tzv. obratem k subjektu, vyjádřeným oním slavným "myslím, tedy jsem". Ovšem, minimálně podle některých, se vznik racionalismu v podstatě kryje již s reformací, s vystoupením Martina Luthera. A to především s jeho tvrzením, že ohledně výkladu Bible osvěcuje Duch Svatý přímo každého jednotlivce, který Písmo čte, a tudíž popřením autority Katolické církve jako jediné legitimní a závazné vykladačky biblických knih. Luther zde tedy činí jednotlivce, individuum, posledním rozhodčím a soudcem ve věci výkladu Bible. A právě tak podobně učinil Descartes lidský rozum posledním rozhodčím a soudcem ve věci poznání obecně.<br />
Velmi zajímavé je <a href="http://www.newadvent.org/cathen/12652a.htm">pojednání o racionalismu</a> ze známé <a href="http://www.newadvent.org/cathen/">katolické encyklopedie</a> na webu <a href="http://www.newadvent.org/">New Advent</a>. Ocituji zde důležitou část a zvýrazním dle mne klíčovou pasáž:<br />
<br />
<i>"Wolff's attempt to demonstrate natural religion rationally was in no sense an attack upon revelation. As a "supranaturalist" he admitted truths above reason, and he attempted to support by reason the supernatural truths contained in Holy Scripture. But his attempt, while it incensed the pietistic school and was readily welcomed by the more liberal and moderate among the orthodox Lutherans, in reality turned out to be strongly in favour of the Naturalism that he wished to condemn. <b>Natural religion, he asserted, is demonstrable; revealed religion is to be found in the Bible alone. But in his method of proof of the authority of Scripture recourse was had to reason, and thus the human mind became, logically, the ultimate arbiter in the case of both.</b> Supranaturalism in theology, which it was Wolff's intention to uphold, proved incompatible with such a philosophical position, and Rationalism took its place. This, however, is to be distinguished from pure Naturalism, to which it led, but with which it never became theoretically identified. Revelation was not denied by the Rationalists; though, as a matter of fact, if not of theory, it was quietly suppressed by the claim, with its ever-increasing application, that reason is the competent judge of all truth."</i><br />
<br />
(překlad zvýrazněné části: <i>Přirozené náboženství, tvrdil, je dokazatelné; zjevené náboženství lze nalézt pouze v Bibli. Ale ve své metodě důkazu autority Bible bylo rekurováno k rozumu, a tudíž se lidská mysl (rozum) logicky stala nejvyšším arbitrem v obou případech</i>)<br />
<br />
Opět vidíme plně náboženský kontext vzniku racionalismu (zmiňovaný Wolff je známý racionalista <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Christian_Wolff">Christian Wolff</a>, žák Leibnize). Podívejme se blíže na klíčovou pasáž. Autor encyklopedie tedy vidí jádro problému ve tvrzení, že nejvyšším arbitrem, který měl posoudit autoritu Bible, má být lidský rozum. Problém je, že pokud jím nemá být lidský rozum, pak je otázka, co jím má vlastně být. Nějaká autorita? A která? Jak ji poznáme? Nepoznáme ji náhodou opět tím "ďábelským rozumem"? Zde se nám opět vrací myšlenka o naprostém umrtvení rozumu jako nutné fázi duchovní cesty, ale tentokrát v jiném kontextu. Není totiž jasné, jak při hodnocení autority Bible rozum úplně nevyloučit, ale zároveň se vyhnout racionalismu v onom Descartovsko-Wolffovském smyslu. Zdá se to být situace a lá Scylla a Charybda. Je totiž vůbec možné užít rozum, a zároveň jej neužít v moderně-racionalistickém smyslu? Teoreticky se možnosti takového užití rozumu nabízejí v pojmu tradice a pojmu tzv. zdravého rozumu: v tom smyslu, že rozum by svůj úsudek v posledku vždy plně podřídil tradici, v níž je daný jedinec zakořeněn, nebo by se plně poddal sociokulturně určenému významu pojmu zdravý rozum, který se ustavil ve společnosti, jíž je tento jedinec součástí. Ovšem jedinou možnost, jak identifikovat onu tradici, nebo ono "zdraví" rozumu, a zároveň se nedopustit moderně-racionalistického "hříchu" vidím v situaci, kdy daný jedinec, jak se říká, od dětství sál tuto tradici s mateřským mlékem, byl v ní vychován jako v něčem, co je absolutní dogma a tabu a k němuž se rozum nepřipouští (a kterou může např. být - v kontextu citovaného úryvku z katolické encyklopedie - absolutní autorita katolické církve určující výklad biblických knih). Pokud danou věc vztáhneme na otázku obhájení toho, proč nábožensky - v našem případě křesťansky - věřit, pak se v podstatě jediným vskutku anti-racionalistickým důvodem, proč např. nábožensky věřit, ukazuje důvod Kierkegaardův. Soren Kierkegaard, když byl dotázán na to, proč věří, odpověděl: <i>protože mi otec řekl, abych věřil</i>. Z hlediska všech moralistů a duchovních vůdců, chtějících své svěřence maximálně zakořenit v heteronomii a maximálně jej uchránit "ďábelského racionalismu", se to zdá být jediný čistý důvod víry: přijmout jí od přirozené, nezpochybňované autority. Pokud by se pak jednalo o konvertity a otázku jejich akceptace náboženské víry (v našem případě jistě hlavně křesťanství), kteří podobné věřící autoritě jako Kierkegaard nepodléhají, pak, aby se i oni vyhli racionalistickému pokušení přijmout víru či autoritu Bible na základě "racionalistického užití rozumu", muselo by k jejich konverzi dojít jedině přes nějaký a-racionální zážitek intenzivní autority, např. skrz nějaké osobní nadpřirozené zjevení. Jinak nevidím cestu, jak se - z pohledu požadavku naprosté heteronomie - hrozbě racionalismu ubránit.<br />
Zde jistě ihned zazní ze strany křesťanů námitka o biblickém požadavku obhájit se, kdykoliv se bude někdo křesťanů ptát na důvod jejich naděje, a na Pavlovo "vím, komu jsem uvěřil". Tudíž na rozumové důvody pro víru. Odpověď na otázku je myslím možno nalézt v STh II-II., ot. 2, a. 10 (<a href="http://areopag.sk/thomas/SummaTheologica-II-II.html">viz</a>). Tam se Tomáš Akvinský ptá, zda (lidské) důvody pro víru umenšují zásluhu víry. Pro zodpovězení otázky Tomáš rozliší na důvody tzv. předchozí a důvody tzv. následné. Důvody předchozí jsou ty, kvůli kterým někdo uvěří a bez nichž by třeba ani neuvěřil. Důvody následné jsou ty, které někdo, kdo již věří ze správného důvodu (viz níže), z lásky k víře vyhledává a snaží se zjistit. Důvody předchozí pak podle Tomáše zásluhu víry umenšují. A námitce křesťanů, uvedené na začátku odstavce, je možné odpovědět právě tak, že ony požadavky obhájení vlastní víry mohou být myšleny pouze "v duchu důvodů následných".<sup><a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn10">10</a></sup><br />
A jaký je podle Tomáše ten (jediný) správný důvod, proč věřit? Je jím tzv. Božská autorita, která se zaručuje za pravdivost vědění, protože Bůh nemůže klamat. Jenomže v tomto tvrzení je skryt zcela zásadní problém, kteří si zdůrazňovači Božské autority asi neuvědomují. Totiž, i pokud tato Božská autorita existuje, pak - alespoň z hlediska katolicismu - je VŽDY a NUTNĚ předcházena autoritou lidskou. Pokud by nebyla, byli bychom zpátky u Luthera a jeho tvrzení o tom, že při četbě Bible Duch Svatý osvěcuje každého jednotlivého věřícícho, který jej čte. Proč? Vysvětlím. Totiž to, že existuje nějaká Božská autorita, se nutně dovídáme (pokud tomu uvěříme) skrz nějakou lidskou autoritu (minimálně přes autoritu autorů biblických knih, v případě křesťanství), která nám sdělí, že toto a toto je Božská autorita. Pokud bychom chtěli tvrdit, že jsme se o Božské autoritě dověděli zcela bez druhého člověka, byli bychom okamžitě minimálně podezřelí z náboženského subjektivismu. Stali bychom se oním "bezprostředně osvíceným Lutherovým čtenářem písma". Odvolávání se na autoritu Božskou je tedy současně vždy - ať už mlčky, nebo explicitně - odvoláváním se na autoritu lidskou, takovou, která má být v jistém smyslu garantem oné Božské autority. A nemusím asi dodávat, že např. Katolická církev se právě za takovou autoritu považuje.<br />
A tím se dostáváme k dalšímu tématu, resp. částečně se vracíme k tíhnutí rozumu k aseitě a k poznání typu <i>a se</i> a <i>ab alio </i>(<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/poznani-se-poznani-ab-alio.html">viz</a>). Autorita (lidská) je totiž fenomén, kdy se jeden jedinec - ať už na základě předchozí vzájemné dohody, nebo bez ní - vzdává vlastního úsudku o nějaké věci a přenechává ji jinému jedinci, přičemž oba ovšem disponují stejným stvořeným, existenčně závislým rozumem. Bez této autority by život ve společnosti nebyl možný a každý z nás ji každodenně užívá, aniž by si to uvědomil. Když např. nastupujeme do autobusu, vzdáváme se úsudku o hodnocení způsobilosti pana řidiče řídit vůz. Neděláme to, že bychom pravidelně docházeli na ředitelství dopravního podniku a důkladně si zjišťovali a ověřovali kvalifikace všech řidiců, kteří by nás kdy mohli vézt. Ohromnou autoritu dnes požívají vědci. Věříme jejich výzkumům, spoléháme se na jejich úsudek v jejich oboru, uznáváme, že oni tomu rozumí lépe. Všechny tyto a podobné autority však mají jednu věc společnou (resp. dvě, ale tu druhou nechám na později): jsme přesvědčeni, že daná autorita sama disponuje rozumovým vhledem do svého předmětu, že nám je tento vhled také principielně přístupný, a že daná autorita by v posledku neměla problém nám tento vhled poskytnout, pokud by na to naše intelektuální kapacity a jiné podmínky stačily (vynecháme-li např. příklady nějakých výrobních tajemství, kdy je vlastník tajemství vázán mlčením). V případě křesťanství či dogmatických náboženství obecně je ovšem situace zcela jiná. Zde totiž ani náboženská autorita - disponující stejným stvořeným a závislým rozumem jako ti, kdo její autoritě podléhají - nedisponuje vhledem do toho, co dogmaticky ukládá věřit svým věřícím (protože jde o stvořený rozum přesahující záležitosti). A právě tato skutečnost nás přímo přivádí k tématu či otázce nadhozené již ze začátku článku, a sice k otázce, jestli existují nějaká práva rozumu, jestli lze nějak odporovat jeho důstojnosti a jestli jej může něco urážet.<br />
<br />
<b>Důstojnost a práva rozumu?</b><br />
<br />
Vyjdu z pracovní hypotézy, kterou v následujících řádcích zanalyzuji:<br />
<br />
<i>Důstojnosti rozumu odporuje (a tedy rozum uráží), je-li ten, kdo tímto rozumem disponuje, nucen akceptovat nějaké tvrzení/pravdu na základě vnější autority, která ovšem disponuje tím stejným rozumem - či stejným typem rozumu - a sama nemá vlastní racionální vhled do obsahu daného tvrzení/pravdy.</i><br />
<br />
Hypotéza obsahuje několik pojmů či slovních spojení, které je třeba upřesnit:<br />
<i>Důstojností rozumu</i> budu myslet jakousi míru ontologického "bohatství", stupeň bytí rozumu, zvlášť ve srovnání se jsoucny ontologicky nižšími, než je rozum.<br />
<i>Odporovat důstojnosti / urážet</i> znamená chovat se k někomu/něčemu tak, jako by to bylo méně (ontologicky) hodnotné, než to je. Pokud zasedneme za stůl k obědu, ale jednomu z účastníků oběda dáme jídlo do misku pro psy a vážně mu řekneme, ať se nažere na zemi, odporujeme jeho důstojnosti, urážíme ji; protože člověk je vyšší než pes, ale my se k němu chováme jako k psovi. Důstojnosti rozumu tedy odporuje takové jednání, kdy se k někomu chováme tak, jako by rozumem vůbec nedisponoval, a nebo mu pod sankcí zakazujeme či omezujeme rozum používat.<br />
<i>Být nucen něco akceptovat</i> znamená být uveden do situace, kdy je mi řečeno, že pokud danou věc neakceptuji, bude mi za to udělena dříve či později sankce, přičemž akt udělení této sankce - resp. hrození jím - není výsledkem nějaké železné nutnosti, nýbrž spíše dobrovolným rozhodnutím toho, kdo sankcí hrozí.<br />
Ohledně definice toho, co je to <i>rozum</i>, si budu muset vystačit se skromnějšími poznatky. Budu vycházet z aristotelského dělení rozumu na činný a možný (aktivní a pasivní), kde možný rozum je víceméně identický s racionálními poznatky, kdežto činný rozum je jakési světlo, které z poznávané reality tyto poznatky "extrahuje" - extrahuje ten rozměr poznávaného, který je poznatelný právě jen rozumem.<br />
Důstojnost každé věci vždy odvozujeme z její identity, z jejího "co je", nikoliv z jejího "že je". Všechny existující věci se shodují v tom, že existují; jenže v této existenci jsou si nějak rovny, a z této rovnosti neplyne stejná důstojnost. Pokud by plynula, bylo by ono připravení jídla člověku do misky pro psy pod stůl zcela v pořádku, protože přece pes i člověk existují a v této existenci jsou si rovni; ale všichni - pokud nejsme rasisté, v což doufám - víme, že to v pořádku není. Důstojnost věci tedy odvozujeme z její identity, nikoliv z její existence. V tom se zdají být šance rozumu na vysokou důstojnost opravdu velké, protože, jak říká nejeden filosof aristeotelského střihu, rozum je nějakým způsobem vším a v nějakém smyslu poznává vše aktuálně. A jak jsem napsal, je ve své identitě nějak sourodý s nutným a věčným.<br />
Je zde ovšem jedna značná překážka či komplikace. Jak jsem již napsal, všechny věci se shodují v tom, že jsou. Ovšem, a to je nejpodstatnější, shodují se v tom, že svou existenci nemají samy ze sebe, že neexistují nezávisle, nýbrž že závisí - a to na jediném skutečně nezávisle existujícím, tedy na Bohu. Veškeré skutečné či hypotetické právo a důstojnost každé věci je tedy plně podmíněno tím, že daná věc ve své existenci závisí na Bohu. A zdá se být plausibilním tvrzení, že Bůh nemá povinnost tyto věci v existenci udržovat, a tudíž nemá ani povinnost respektovat nějaké "právo", které je podmíněno tím, že daná věc vůbec nahodile existuje, přičemž tuto existenci nemá ze sebe.<br />
Rozum by si tedy chtěl nárokovat vysokou důstojnost, ovšem je si zároveň vědom toho, že ve své existenci závisí na Bohu. Zdá se tedy, že pokud by chtěl rozum uplatňovat nějaká svá práva vůči Bohu, choval by se naprosto absurdně.<br />
Rozum, resp. jeho důstojnost a případná práva se ale mohou vztahovat a vztahují také k ostatním věcem tohoto stvořeného světa, a na prvním místě to platí o ostatních rozumech, resp. lidem jimi disponujících. Všichni lidé jsou si totiž rovni v tom, že mají rozum; jinak by nebyli lidmi. Jsou sice i lidé postižení, debilní, kterým rozum přestal fungovat nebo nikdy nefungoval, a nebo lidé v prenatálním stavu, kterám rozum ještě nefunguje, ale z toho vůbec neplyne, že ho nemají; pouze je nefunkční.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn11"><sup>11</sup></a> A v tomto smyslu mají lidé naprosto stejná práva a stejnou důstojnost. Jsme si ovšem všichni vědomi toho, že různí lidé mají různé intelektuální schopnosti - někdo větší, někdo menší. Mění tyto schopnosti něco na právech a důstojnosti rozumu , resp. lidí jím disponujících? Mám za to, že nijak zásadně. Nepatří k nějakým právům člověka studovat na vysoké škole astrofyziku. Aby ji mohl studovat, musí prokázat určité znalosti a schopnosti, a ty holt většinou závisí na konkrétních nahodilých okolnostech, které daný člověk většinou nemá šanci ovlivnit. Bylo by velmi zajímavé a důležité zjistit, kde resp. v čem jsou tyto schopnosti situovány - zda v mozku, nebo jinde - ale tato otázka nyní naprosto přesahuje moje možnosti i rozsah tohoto textu.<br />
<br />
<b>Racionalismus a Katolická církev</b><br />
<br />
Nyní již ale k tomu podstatnému, kvůli čemu všechny tyto věci rozebírám. Vraťme se k onomu klíčovému úryvku z katolické encyklopedie, v němž se jako kořen racionalismu uvádělo to, že ve Wolffově metodě se stal rozum nejvyšším arbitrem při důkazu autority biblických knih. V první řadě bych měl uvést, že pokud jde o tezi, že rozum má hodnotit spolehlivost autority biblických knih, pak přiznávám, že jsem racionalista. A dokonce půjdu tak daleko, že řeknu, že v jistém smyslu netuším, co je na tom vlastně tak špatného a nepřijatelného. Pokud bychom se v otázce hodnocení autority biblických knih měli vyhnout racionalistickému rozumu, pak nevidím jiné řešení, než to, které jsem uvedl výše - tedy jakési a-racionální vydání se přirozené autoritě, nebo, pokud tato není k dispozici, konverzi skrz nějaký nadpřirozený zásah zhůry, který konvertitovi ovšem musí vymodlit a vy-obětovat již věřící lidé. To se ale zdá být do jisté míry absurdní a každopádně totálně fideistické.<br />
Hlavní problém, který je v otázce hodnocení autority Bible rozumem spatřován, bude nejspíš to, že rozum zde má stát před něčím, co jej tzv. přesahuje, ale co chce jakožto nižší hodnotit a podrobovat svému úsudku. Jedna z otázek, která se zde nabízí, kterou zde ovšem nebudu řešit, je otázka, zda vůbec může existovat něco principielně "nad rozum". Z hlediska křesťanství zcela samozřejmě existuje (minimálně Bůh) a křesťanství s tímto předpokladem víceméně stojí a padá, protože zvlášť při apologetice se odvolává na to, že pravdy víry jsou nad rozum, nikoliv proti rozumu. Nabízí se otázka, jak může rozum něco, co jej principielně přesahuje, vůbec identifikovat, ale to nyní nechám stranou. Důležité je, že katolická církev se při obhajobě katolických tezí vždy odvolává na tzv. Boží autoritu a na to, že Bůh nemůže klamat, což má být jakože nejen spolehlivým důvodem toho, že "katolická církev má pravdu", nýbrž ta autorita má být i jediným legitimním a "bezhříšným" důvodem, proč věřit, Pokud bychom totiž podle ŘKC věřili nikoliv pro autoritu Boží, nýbrž pro náš vlastní úsudek, pak bychom rozumem hodnotili skutečnosti, které rozum naprosto přesahují, a to by bylo perverzní a těžce hříšné. Zásadní problém je ovšem v tom - jak jsem již uvedl výše - že pokud ta autorita Boží existuje, pak ještě před ní vždy stojí autorita lidská, a že tato autorita lidská se tak ukazuje v jistém ohledu ještě podstatnější než autorita Boží, protože bez ní bychom se o autoritě Boží vůbec nedověděli. A pokud ano, pak - v případě katolické církve - by si její lidská autorita nárokovala závazně zhodnotit, jestli je tato domnělá Boží autorita, o níž tvrdíme, že jsme sami nějak objevili nebo zakusili, autentická. A zde se už otázka práv a důstojnosti rozumu a jeho případné "urážení" stává tématem číslo jedna. Protože, jak jsem napsal výše, všichni lidé jsou si co do skutečnosti, že mají rozum, rovni. Zde si ovšem určitá skupina lidí nárokuje závazně určovat druhým, co mají dělat a v co věřit, ovšem pouze na základě podřízenosti oné autoritě (v našem případě ŘKC), která si nad nimi nárokuje značnou moc, a nikoliv na základě vlastního rozumového usouzení. A to se zdá důstojnosti rozumu odporovat. Vysvětlím proč.<br />
Dnes se obrovské autoritě těší (přírodní) vědci, alespoň v našich českomoravských končinách. Je jistě důležitá otázka, proč se jim vlastně tak věří, ale podstatné je nyní něco jiného. U vědců obecně nepochybujeme o tom, že mají vlastní vhled do problematiky, kterou se zabývají, a že jí dobře rozumí. Jistě není řečeno, že i v tom se někdy nemůžeme krutě zmýlit. Věda se např. s nejrůznějšími podvody potýká dnes a denně (a domnívám se, že by takové "vědecké zločiny" měly být citelně trestány - právě i pro tu autoritu, jíž přírodní věda požívá). Ovšem věda je jednak vybavena různými "checks and balances", má k dispozici spoustu sebekorigujících metod, k potvrzení nějaké teorie se vyžaduje řada nezávislých a náročných experimentů, a jednak žádný vědec nepopře, že každý člověk, pokud by disponoval dostatečnou intelektuální výbavou, schopnostmi, trpělivostí atp. by se mohl sám o např. nějakém vědeckém objevu přesvědčit a získat do něj vlastní vhled.<br />
V případě ŘKC (ale můžeme to vztáhnout i na jakoukoliv autoritativní náboženskou instituci) se však věci mají zásadně jinak. Zde je nějaký vlastní vhled, alespoň co se týče jeho dosažení vlastním úsilím a přirozenými schopnostmi, principielně nemožný, protože se jedná o záležitosti tzv. nadpřirozené a rozum přesahující. Vhledem do nich tedy nedisponují a ani nemohou ani nositelé autority.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2015/01/aseita-rozumu-racionalismus.html#pozn12"><sup>12</sup></a> Ti však přesto po svých svěřencích vůči sobě vyžadují poslušnost rozumu i vůle, a to pro nárokovanou Boží autoritu a moc, jíž jim Bůh měl (údajně) svěřit. A v případě, že by to nějaký svěřenec chtěl odmítnout či nepodvolit se, upozorní jej na nejhorší možnou sankci, která na něj dopadne, pokud by v tom odmítnutí setrval: věčné zatracení v pekle.<br />
Ateisté se takovému nároku v lepším případě hlasitě smějí, v silnější variantě jim působí pěnu u úst a označují ŘKC za zcela totalitní organizaci, která rafinovaně ovládá své nemyslící ovce a koupe se ve vlastní moci. V jistém smyslu se tomu není co divit. Nárok ŘKC vůči svým věřícím je opravdu radikální. A jak celkem plausibilně napsal David Hume, neobvyklá tvrzení - či v našem případě neobvyklé nároky - vyžadují neobvyklou evidenci. Dostává se jí nám však? Pokud ji však požadujeme, nebo ji chceme vlastním rozumem nalézt/prověřit, tak z nás najednou údajně mají být racionalisté a to je jakože nepřípustné.<br />
Je jistě možná zjednodušené a v něčem mylné vyvozovat ze dvou vět z katolické encyklopedie, že racionalismem je de facto skoro každé užití rozumu vůči předmětům nábožensky věřených pravd. Na druhou stranu, jedná se o encyklopedii poměrně často a široce užívanou a odkazovanou. Pokud jsem tedy věci dobře pochopil, je to tak a nepopřu, že se mi označení takového používání rozumu jako "racionalistického" zdá absurdní. Přijde mi absolutně logické požadovat od každé instituce, která si nárokuje podobnou radikální autoritu nad druhými, aby racionálně a velmi dobrými důvody doložila, že touto autoritou skutečně disponuje. Dokonce je to snad možná naprosto jediná věc, kterou by měla okolnímu světu předložit. A to zcela jistě "racionalisticky". Je z jistého pohledu zcela nepochopitelné, proč církevní učenci a hodnostáři nekonají permanentní přednáškově-diskuzní turné s názvem "Proč katolická církev skutečně má tu autoritu, kterou si nárokuje", na níž by tuto skutečnost dokazovali.<br />
Vraťme se ale k oné pracovní hypotéze týkající se odporování důstojnosti rozumu.<b> Z toho, co jsem uvedl, se totiž zdá, že uvedený požadavek ŘKC vůči svým věřícím splňuje všechny "náležitosti" toho, aby zde skutečně docházelo k odporování důstojnosti rozumu.</b> Po rozumu řadového věřícího se totiž požaduje, aby pricipielně a navždy podřídil svůj úsudek autoritě tvořené lidmi se stejným rozumem, kteří však sami nedisponují a nemohou disponovat racionálním vhledem do předmětů věření. To se zdá být zcela skandálním požadavkem a opravdu se mi nedaří vidět celou věc jako <u>ne</u>odporující důstojnosti rozumu. Katolíci by to možná rádi vysvětlili na základě dříve zmíněného Spiragova katechismu tak, že rozum musí činit pokání a takovýmto podřízením jej de facto činí. Jednak je samozřejmě velká otázka "za co" by rozum měl to pokání činit (osobně tipuji, že za to, že v Edenu Adam s Evou vykonali vlastní úsudek ohledně utrhnutí jablek ze stromu poznání a nepodřídili svůj rozum Božímu příkazu), ale hlavně takové vysvětlení, filosoficky řečeno, předpokládá něco, co by se mělo teprve dokázat - tedy že i přijetí tvrzení o nutnosti pokání rozumu je v posledku závislé na přijetí autority, o kterou se ale teprve "hraje". Dodám ještě, že celá situace by byla zcela jiná, pokud by daný požadavek podřídit se autoritě vznesl sám Bůh každému člověku v nějakém osobním zjevení. Zde by žádné "urážení rozumu" nehrozilo prostě proto, že Boží rozum je jistě důstojnější, než ten náš. Z katolického hlediska by však byla situace osobního zjevení každému jednotlivci analogická onomu Lutherovu "subjektivistickému" tvrzení, že Duch svatý osvěcuje přímo každého čtenáře Bible, aby jí správně chápal.<br />
Na závěr této sekce tedy asi nelze než vyjádřit přání potkat nějakého skutečného znalce racionalismu a jeho vztahu s katolickou církví, aby věci co nejlépe osvětlil. Protože - i když tato myšlenka více souvisí s <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/01/krestanstvi-pochybnost.html">tímto</a> článkem - z hlediska výše napsaného by se mohlo dojít až k názoru, že katolík vůbec nemá právo zrevidovat důvody své víry, provést jejich "inventuru", protože taková revize by implikovala onen "nepřípustný racionalismus". Což už se ovšem důvodně může jevit jako docela extrémní myšlenka. A jistě také nelze popřít, že ta pracovní hypotéza, popisující co vlastně odporuje důstojnosti rozumu, je v něčem chybná. Námitky jsou jistě vítány.<br />
<br />
<b>Závěr</b><br />
<br />
Závěr tedy bude stručný, v podstatě jen zrekapituluji klíčové otázky (a ten, komu se nechtělo číst celý dlouhý text ale přeskočil rovnou na závěr, možná namotivují, aby si alespoň některé jeho části přece jen přečetl :-))<br />
<br />
<b>1. <i>PROČ je tomu tak, že rozumu, resp. člověku rozumem disponujícímu, je dána schopnost ochutnávat "sladkost aseity (maximální nezávislosti)" a tudíž po ní i toužit? Jaký má možnost mít tuto touhu smysl? Co způsobuje to, že se člověk domnívá, že dosažení této nezávislosti je možné, i když je principielně nemožné? Pokud do nás tuto touhu vkládá Bůh, přičemž nám ji vzápětí zakazuje, lze takové jednání vůbec chápat jako bezrozporné?</i></b><br />
<b><i><br /></i></b>
<b><i>2. Je naší povinností se "svatě mýlit" a domnívat se, že Bůh je nad principem sporu (že svou vůlí nahodile rozhoduje o jeho platnosti), abychom se vyhnuli nebezpečí, že ve vědění toho, že Bůh nemůže princip sporu překročit, se budeme cítit být na Bohu jaksi nezávislí?</i></b><br />
<b><i><br /></i></b><b>3.<i> </i></b><b style="font-style: italic;">V čem spočívá poslední důvod toho, že jednou je akt autonomie dovolený a podruhé nedovolený, když problémem se zdá být autonomie samotná více, než její předmět? Proč je morálně </b><b style="font-style: italic;">špatné překročit nějaké Boží přikázání, ale </b><b style="font-style: italic;">autonomně si zvolit, jakou polévku dnes uvařím, je morálně bez problémů, když problémem je z pohledu křesťanství především ta autonomie?</b><br />
<b style="font-style: italic;"><br /></b><b>4.</b><b style="font-style: italic;"> Je požadavek katolické církve </b><b style="font-style: italic;">(či jakékoliv jiné nábožensky-autoritativní instituce) vůči jejím členům</b><b style="font-style: italic;">, nakolik je tvořena lidmi, po absolutním podřízení rozumu a vůle její autoritě skutečně něco, co odporuje důstojnosti rozumu? Pokud ne, jak by se to ukázalo?</b><br />
<br />
<i>5. A ještě dodatečný dotaz: existuje přece jen něco jako "právo rozumu"? Má rozum "právo něco vědět", které musí být respektováno? Má rozum něco jako "právo znát důvody"?</i><br />
<br />
Jelikož jsem se ale již dávno naučil - a leckdy mi to velmi komplikuje život - vyhledávat vždy především argumenty proti sobě, nebo proti mnou zastávaným tezím, zakončím i tento text lehce skepticky. Totiž, jak by nám možná řekl nějaký zastánce tzv. <a href="http://plato.stanford.edu/entries/skeptical-theism/">skeptického teismu</a>, - např. Michael Murray v <a href="https://www.youtube.com/watch?v=BSxGnEd2vJo">této</a> velmi zajímavé i zábavné debatě - právě odpovědi na tyto otázky (resp. v tomto případě především na otázku č. 1) z nějakých morálních důvodů nesmíme znát. A to možná právě proto, že kdybychom je poznali, tak by celý náš život a smysl našeho pobývání na zemi ztratil smysl. Na druhou stranu, vůči takovému argumentu by mohla být předložena podnětná (ateistická) námitka a to ta, že skeptický teista by takovou odpovědí ukázal, že trpí tím, čemu se v angličtině říká <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Confirmation_bias">confirmation bias</a> - že se snaží všechno interpretovat tak, aby usouladnil skutečnost s jím zastávanou pozicí. Na příkladu to pěkně vysvětluje ateista Robin Kopecký v <a href="https://www.youtube.com/watch?v=NuFCvBlPjJQ">tomto</a> videu v čase 11:10-15:00.<br />
<br />
A to už je konečně všechno. Moc se těším na případné komentáře.<br />
<br />
<u><b>Poznámky:</b></u></div>
<br />
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn1">1. Z toho lze snadno usoudit, že filosofie jako taková je v tomto smyslu "přirozeně racionalistická".</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn2">2. Odhlížím nyní od jinak jistě nutného rozlišení na jsoucno a princip jsoucna: esence je principem jsoucna a jako taková neexistuje, čili o ní v tomto smyslu není možno říct, že bude - pokud se to myslí tak, že futurum <i>bude</i> má základ v neurčitku <i>být</i>/<i>existovat</i>.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn3">3. Toho si byl dobře vědom <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_%C5%A0estov">Lev Šestov</a>, který tuto skutečnost dobře popsal ve svém stěžejním díle Atény a Jeruzalém, když popisoval filosofy, jež milují nutnost. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn4">4. Jak je vulgárně vyjádřeno např. i v <a href="https://www.youtube.com/watch?v=gg-XmFcxKR4">této</a> punkové písni kapely Iné kafe.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn5">5. Tato argumentace viz: Roman Cardal, <i>Bůh ve světle filosofie</i>, Krystal OP 2001, str. 119-121</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn6">6. Je těžko říct, jestli je bytí sebou totožné s JÁ. Rostlina je také sama sebou, ale není - nezakouší - JÁ. Stejně tak zvíře, ač u něj je vzdálenost od JÁ menší, než u rostliny.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn7">7. Jednou jsem jednomu knězi položil teologickou otázku, a sice jestli budeme v nebi vůbec poznávat, že jsme, tedy jestli si vůbec budeme uvědomovat svou vlastní existenci. Jeho odpověď byla velmi lišácká, protože odpověděl, že budeme, ale (jen) v ctnostné míře. Ukazuje to na různou možnou míru intenzity poznání vlastní existence a především její "etizaci"; jako by bylo možno "nezřízeným poznáním vlastní existence, nezřízeným vědomím sebe sama" hřešit. Koreluje to nějak i s tím, že dle katolictví bude v nebi předmětem lidského poznání více Bůh, než člověk sám, a s duchovně-morálním požadavkem, aby člověk miloval Boha více než sebe, což asi naznačuje požadavek vítězství onoho Božího já nad lidským já.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn8">8. Zmiňovaný Martin Luther podle <a href="http://www.beliefnet.com/columnists/jesuscreed/2007/06/is-christianity-mercenary.html">tohoto</a> článku prohlásil, že chce tak moc Boží slávu, že by šel i do pekla, kdyby to znamenalo slavit Boha. Autor článku vzápětí odkazuje na kritiku Luthera z pera Gilberta Meliandera, podle nějž se tím Luther v důsledku vzdává (popírá?) vlastní stvořenosti, což má být základním hříchem. Kdo četl mou zdejší <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/11/proc-mi-chybi-laska-k-bohu.html">zpověď</a>, toho asi úplně nepřekvapí, že mi tato kritika nepřijde úplně přesvědčivá, ač bych možná spíše rád, aby mi přesvědčivá přišla.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn9">9. Z podobných důvodů by mohl někdo říci, že nesmíme vědět, že Bůh nás nikdy neodstvoří. Křesťanství totiž na otázku, zda by mohl Bůh člověka anihilovat, odpovídá záporně, a to s argumentem, že Bůh by tím popřel sám sebe, že by jednal nelogicky - mj. proto, že bytí je více než nebytí a anihilací by Bůh dal přednost nicotě před bytím. Zcela zároveň však křesťanství nesmírně zdůrazňuje naši absolutní existenční závislost na Bohu a neopomene připomenout Boží moc nás kdykoliv "vymazat z existence". To se zdá být ovšem v konfliktu: na jedné straně máme vědět, že Bůh nás nikdy neodstvoří (resp. nemůže odstvořit), na druhé, že nás kdykoliv může odstvořit. Jistě, míchají se zde dvě roviny pojmu "může": jednou jde o rovinu především morální - pokud se týká toho, že Bůh nás nikdy neodstvoří - podruhé o rovinu ontologickou: že Bůh má faktickou moc nás odstvořit, že to pro něj není ontologicky nemožné (i když z hlediska prvního důvodu ji nikdy nepoužije). Ovšem přesto zde vzniká velmi zajímavý problém: podle Dunse Scota totiž Bůh nemá vůči tvorům žádnou povinnost. Zde se ovšem zdá, že Bůh má povinnost neodstvořit to, co jednou stvořil. Ale to už by bylo na samostatný článek.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn10">10. V duchu tohoto uvažování se mi zdá logické uvažování muslimů, kteří odmítají provádět archeologické výzkumy na základě geograficky relevantních veršů z Koránu v zájmu potvrzení jeho pravdivosti, protože takové zkoumání je podle nich projevem nedůvěry v pravdivost Koránu. Z jejich hlediska by se takovým bádáním chtěl Korán "přezkoušet", což by ale bylo projevem hříšné nedůvěry v něj. Nemohu si pomoci, ale takový přístup k věci mi přijde být v naprostém souladu se všemi katolickými či obecně křesťanskými zdůrazňovači maximální heteronomie. Možné řešení "problému archeologického výzkumu v kontextu Koránu" by bylo právě v oněch Tomášových "důvodech následných" - tedy v tom, že muslimové by tyto archeologické výzkumy prováděli jen z lásky k víře v Korán, nezávisle na tom jak výzkumy dopadnou - nicméně muslimové by to mohli, a asi relativně plausibilně, označit jako vystavení se racionalistickému pokušení k nedůvěře autoritě.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn11">11. V tomto kontextu se vede ve filosofické obci spor, kdy jedna skupina filosofů zdůrazňuje faktickou funkčnost nejen rozumu, ale i lidských či zvířecích schopností obecně, jako rozhodující element např. v otázce dovolenosti potratů nebo eutanazie. Tzn. faktická funkčnost či nefunkčnost rozumu či jiných kapacit měla být důvodem k vykonání/nevykonání potratu. To je však úplně jiná debata. Zájemce o toto téma mohu odkázat např. na některé starší články Davida Černého z blogu <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/">Kontrafikce</a>.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="pozn11">12. Proto se v katolické apologetice klasicky uvádí, že rozumově lze ukázat maximálně to, že rozum víře (jejím pravdám) neodporuje.</span></div>
<div lang="cs-CZ" style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: justify;">
<br /></div>
</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com32tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-35183398872286150622015-01-18T17:43:00.001+01:002016-11-11T22:12:46.587+01:00Rozhodnutí. Víme vůbec, co to je?<div style="text-align: justify;">
Můžeš se rozhodnout. Je to na Tobě. Mohl jsi to udělat. Nemusel jsi to udělat. Mohl sis vybrat. Můžeš si zvolit. Rozhodni se.</div>
<div style="text-align: justify;">
Tyto výzvy, oznámení, výtky, hodnocení atp. jsme všichni v životě jistě mnohokrát slyšeli. A - předpokládám - rozuměli jim. Všechny ovšem stojí na mlčky předpokládaném a sdíleném rozumění jistému velmi záhadnému pojmu, který se dá vyjádřit více různými slovy. A to jsou právě slova <i>výběr</i>, <i>volba</i> a <i>rozhodnutí</i>.</div>
<br />
<div style="text-align: justify;">
Jednou mne však napadlo zeptat se, zda-li vůbec víme, co to vlastně je, <i>rozhodnutí</i>. A ať jsem se snažil jak jsem se snažil, ať se snažím jak se snažím, dosud se mi jej nepodařilo definovat. Zkusil jsem si tedy vzít google a v češtině i angličtině vyhledávat výrazy jako "philosophical definition of choice" a podobné. Byl jsem však trochu překvapen, že jsem víceméně nic nenašel. O svobodné vůli je toho spousta, ale pojednání vysloveně o pojmech jako <i>volba</i> či <i>rozhodnutí</i> jsem nenašel v podstatě žádné. Je samozřejmě možné, že jsem hledal nedostatečně, ale předpokládám, že by mi google takovou věc vyhodil hned v prvních položkách seznamu nalezených odkazů. "Nejúspěšnějším" nálezem byla následující anglická definice z <a href="http://www.ditext.com/runes/d.html">tohoto</a> filosofického slovníku:</div>
<br />
<b>Decision:</b><span style="background-color: white;"> (Lat. <i>de</i> + <i>caedere</i>, to cut) The act of assent in which volition normally culminates. See </span><i>Volition</i><span style="background-color: white;">. -- L.W</span><br />
<span style="background-color: white;">(Přičemž odkazovaný termín <i>volition</i> v dotyčném slovníku vůbec není)</span><br />
<span style="background-color: white;"><br /></span>
<span style="background-color: white;">Česká wikipedie není o nic <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozhodov%C3%A1n%C3%AD">sdílnější</a>.</span><br />
<span style="background-color: white;"><br /></span>
<br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">Někdo by mohl říct, že rozhodnutí je prostě akt vůle. Jenže tím si moc nepomůžeme, protože s takovou "definicí" nám hrozí kruh. Protože se můžeme zeptat: co je to vůle? A odpovědět "to, z čeho vycházejí volby, rozhodnutí". A jsme tam kde jsme byli. Navíc otázka "co je to vůle?" je opět velmi obtížná na zodpovězení. To dokazují i mnozí naturalisté, kteří o vůli prohlašují, že neví, co to je, a v podstatě pojem vůle pokládají za zbytečný.</span></div>
<br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">Pokud se budeme soustředit vyloženě na samotný akt rozhodnutí, musíme si - i když v mém případě třeba s nelibostí - přiznat, že jde o něco velmi tajemného a dokonce možná nedefinovatelného. A možná není náhodou, že s pojmem rozhodnutí úzce související pojem <i>možnost</i> je podobně obtížně definovatelný či nedefinovatelný, jak uvádí i Aristoteles v deváté knize Metafyziky. Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde". Tak je tomu podle Aristotela právě u pojmu možnosti, který z hlediska jeho kategoriálního rozdělení reality není jako takový ani substancí, ani akcidentem, a nemůže být definován v aristotelském smyslu, tj. pomocí dvojice rod-specifická diference.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">Pojem či skutečnost rozhodnutí lze tak podle mne "definovat" pouze jaksi zkušenostně, de facto psychologicky.<sup>1</sup> A mám za to, že v rozhodnutí jsou vždy přítomny následující dva znaky:</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;"><br /></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">1. když stojíme před rozhodnutím, když se rozhodujeme, pak před sebou vždy máme, resp. vnímáme minimálně dvě alternativní možnosti, mezi nimiž se budeme rozhodovat. Ony možnosti nemusí být "reálné", stačí když je vnímáme jako tzv. epistemické. Rozhoduji-li se v příkladu Johna Locka vědomě odejít z pokoje, který je zamčený, přičemž já o tom, že je zamčený, nevím, pak skutečnost, že z něj fakticky odejít nemohu (protože nemám klíč) , nic nemění na skutečnosti, že jsem se skutečně rozhodoval a vykonal tak skutečnou volbu, která by mohla být např. mravně měřitelná. Svoboda vyžaduje epistemické alternativní možnosti. Neuznávám tzv. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Frankfurt_cases">Frankfurt cases</a> jako něco, co by mělo ukázat, že svoboda rozhodování je možná i bez alternativních možností.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">2. když stojím před rozhodnutím, tak v nějakém ne-prosvětleném, mlhavém smyslu zakouším, že já jsem v nějakém relevantním smyslu autorem volby. Že bez mého autorství by se tato volba neuskutečnila a z oné volby vyplývající stav věcí by nenastal. Jsem zodpovědným autorem, kauzálním činitelem toho, kterému z možných světů svou volbou "udělím milost" a které z možných světů "věčně zavrhnu". Jsem zodpovědným autorem svého rozhodnutí.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;"><br /></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">Bude to možná překvapení pro některé z těch, kteří znají mé osobní filosofické pozice, ale přesouvám se zřejmě k přesvědčení, že svoboda patří do, kantovsky řečeno, noumenální oblasti, a že teoretickým rozumem ji nelze dokázat. O pojmu svobody rozhodování lze totiž snadno a plausibilně říci, že vyjadřuje pouze tzv. epistemickou nouzi. Zavádíme jej proto, protože nedostatečně poznáváme kauzální příčiny - asi podobně, jako kdybychom nevěděli o gravitační síle a snažili se padání těles vysvětlit působením neviditelných létajících trpaslíků, kteří každé těleso tlačí dolů. Podobně jako naturalisté hovoří o tzv. <a href="http://www.i-ateismus.cz/2014/09/buh-mezer/">Bohu mezer</a>, lze hovořit o "svobodě mezery"; totiž mezery v poznání, kterou tak můžeme vyplnit entitou zvanou "svoboda rozhodování". Occamova břitva ale tuto svobodu mezery v posledku snadno odřeže jako nadbytečnou - podobně jako by odřezala ony neviditelné trpaslíky - údajné příčiny padání těles. Spinozovo tvrzení, že svoboda je poznanou nutností, má v tomto smyslu hodně do sebe. Přes čistou teorii se ke svobodě zřejmě nedostaneme (ano, ani přes <a href="http://www.distance.cz/problem-dokazovani-svobody">Fuchsův důkaz svobody z rozpornosti deterministy</a>, o němž se domnívám že neplatí, neboť poznání může determinovat, aniž by se tak stalo iracionálním). Dostat se k ní můžeme - bohužel - pouze přes praxi a to konkrétně přes fenomén zla, tedy přes něco, co fakticky nechceme a co považujeme za defekt v realitě. Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem - a to je důvod, proč nejsem jejím milovníkem a nadšeným obhájcem, jak jsem už ostatně vyjádřil např. <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_13.html">zde</a> nebo <a href="http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/c/402467/Svoboda-je-opravdu-tak-ultranepochybne-lepsi-nez.html">zde</a>.</span></div>
<br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white;">Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. Pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím. </span><br />
<span style="background-color: white;">Nejintenzivněji se se svobodou rozhodování setkáváme, když se rozhodujeme mezi příjemným a morálním, když cítíme to bolestné, rozporné napětí mezi povinností a touhou. Kierkegaardovsky řečeno: když stojíme před volbou mezi etickým a estetickým. Když stojíme před trýznivou volbou mezi sebezapřením a sebeprosazením. Nevíme, proč to tak musí být. Ale je.</span><br />
<span style="background-color: white;"><br /></span>
<span style="background-color: white;">Když tedy leckdy tak suverénně častujeme druhé výroky jako "můžeš se rozhodnout, je to na Tobě", nebo "</span><span style="background-color: white;">Tvůj problém, </span><span style="background-color: white;">mohl ses rozhodnout jinak", víme, co vlastně říkáme? Možná spíše než "víme" by byla na místě odpověď "zakoušíme" - a předpokládáme, tak trochu dle pořekadla "podle sebe soudím Tebe", že ten druhý to zakouší stejně. Jestli to skutečně zakouší, o tom se nemůžeme nikdy stoprocentně přesvědčit, protože do nitra nejsme schopni sami vhlédnout, ale přesto je to předpoklad poměrně silně plausibilní. I když dál než k zakoušení nezasahuje.</span><br />
<span style="background-color: white;">A pokud se někdo domnívá, že se mu podařilo pojem <i>rozhodnutí</i> opravdu úspěšně a kvalifikovaně definovat, jsem první člověk na světě, který chce takovou definici ihned slyšet. A také mít možnost ji posoudit :-)</span><br />
<span style="background-color: white;"><br /></span>
<span style="background-color: white;"><b><u>Poznámky</u></b></span><br />
<span style="background-color: white;"><br /></span>
<span style="background-color: white;">1. V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje. Ale to by bylo na samostatný článek.</span></div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com32tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-25116734320656193352015-01-08T09:02:00.002+01:002015-01-08T09:02:47.065+01:00Co když nemůžeme filosofovat?<div class="separator" style="clear: both; text-align: left;">
Záznam z mého vystoupení na <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/11/kvodlibetni-seminar-pozvanka.html">kvodlibetním filosofickém semináři</a> loni v listopadu v Havířově. Obsahuje mj. myšlenky z mých textů "<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-15.html">Problém etické legitimace filosofie</a>" a "<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/08/opravdu-teoreticka-suspenze-eticna.html">Opravdu teoretická suspenze etična?</a>" PPS prezentace k příspěvku <a href="http://files.pratelefilosofie.cz/200000269-515ab534e3/co_kdyz_nemuzeme_filosofovat.ppt">zde</a>.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen='allowfullscreen' webkitallowfullscreen='webkitallowfullscreen' mozallowfullscreen='mozallowfullscreen' width='320' height='266' src='https://www.youtube.com/embed/-rMHqqGE9R8?feature=player_embedded' frameborder='0'></iframe></div>
<br />Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-73302501520395217512015-01-03T11:49:00.000+01:002015-01-03T11:49:30.186+01:00Filosofie, před-filosofie a metafilosofie<div style="text-align: justify;">
Rád bych se stručně vyjádřil k jednomu problému (dá-li se to nazvat problém), s nímž se občas setkávám a který je pro mne osobně důležitý vzhledem k jisté filosofické pozici, kterou zastávám; k ní viz také <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-15.html">zde</a> a <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/08/opravdu-teoreticka-suspenze-eticna.html">zde</a>. Totiž, setkávám se s označením, že něco, především nějaké myšlení či kognitivní přístup k realitě je tzv. <i>předfilosofický</i>, a jiný přístup už naopak (plně) <i>filosofický</i>. Osobně vnímám jistou nejasnost či mlhavost tohoto rozlišení a tak bych se do toho rád pokusil ze svého pohledu vnést trochu světla.</div>
<div style="text-align: justify;">
Pojem "před-filosofický" můžeme podle mne chápat ve dvou významech, které nám zároveň upřesní chápání termínu "filosofický".</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
1. První chápání je takové, které v speciálním italském <i>numero monografico</i> revue <a href="http://www.distance.cz/">Distance</a> vyjadřuje filosof Roman Cardal, když v anglickém úvodu k textu La posizione noetica di Jiri Fuchs píše: "<i>Nobody can enter in philosophy from non-philosophical field. Man is always in a certain way philosopher."</i><sup>1</sup> To je nakonec Aristotelovo tvrzení, že každý člověk je v jistém smyslu filosof. V tomto smyslu pak pojem "před-filosofický" nedává smysl, protože nic takového neexistuje. Můžeme však pojmem "před-filosofický" označovat jakousi "filosofii v slabším smyslu", zatímco pojem "filosofický" by pak označovat filosofii v silném, plnotučném smyslu. Jak ovšem rozlišit jednu od druhé?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
2. Podle druhého chápání by pojem "před-filosofický" vyjadřoval něco, co je skutečně zcela mimo filosofii, co označení "filosofický" nijak nesnese, v protikladu k označení "filosofický". Byla by zde tedy ostrá dělící čára. Co by však touto ostrou dělící čarou bylo? Jaké konkrétní znaky, kvality a charakteristiky by určovaly, které myšlení či která skutečnost obecně ještě není filosofická a která už ano? To je velmi zajímavá a důležitá otázka, a to dokonce až tak, že pro ni de facto vznikl "samostatný" obor označovaný jako <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Metaphilosophy">Metafilosofie</a> (nazývaný také "filosofie filosofie") a v roce 1970 pro tento obor vznikl i stejnojmenný <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Metaphilosophy_(journal)">časopis</a> (i když, podle <a href="http://www.slu.cz/fpf/cz/ustav-bohemistiky-a-knihovnictvi/lide/filip-svoboda">Filipa Svobody</a>, se v něm článků o metafilosofii de facto moc nevyskytuje). Já si aktuálně netroufám tyto rozlišující znaky určit či vyjmenovat, ale velmi přivítám návrhy a obecně diskuzi na toto téma.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A proč je pro mne toto téma mimo jiné tak zajímavé? Na <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/11/kvodlibetni-seminar-pozvanka.html">havířovském kvodlibetním semináři</a> v loni v listopadu jsem měl příspěvek pojmenovaný "<i>Co když nemůžeme filosofovat?</i>", i když přesnějším pojmenováním by bylo "Co když nesmíme filosofovat?" Velmi stručně řečeno jsem v něm hovořil o problémech souvislosti filosofování, rozhodnutí a etiky. A nejen v kontextu tohoto příspěvku, jehož téma jsem do značné míry řešil již v na začátku tohoto textu odkazovaných blogotextech, existuje pár důležitých otázek: je čin/skutek/rozhodnutí něčím, co je vždy nutně mimo filosofii, co je v silném smyslu "před-" či "mimo-" filosofické? Je samotné rozhodnutí, zda filosofovat či nefilosofovat, v silném smyslu mimo-filosofické, je před filosofií, nebo je už vždy nějak její součástí? Mám každopádně především za to, že pokud by čin/volba/skutek byl principielně něčím nefilosofickým, pak by pojem <i>filosofování</i> nedával žádný smysl.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Ale více se dovíte na videozáznamu z mého havířovského příspěvku, který se mi do rukou, stejně jako záznamy všech ostatních příspěvků, dostane do ruky doufám už co nejdříve (doufám, že příští týden), a který bude k dispozici na youTube. Čekám na ně už jako na smilování Boží.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<u><b>Poznámky</b></u></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
1. Překlad: "Nikdo nemůže do filosofie vstoupit z ne-filosofického pole. Člověk je vždy v jistém smyslu filosofem."</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-82668532671187213312014-12-09T20:19:00.000+01:002014-12-09T20:23:22.390+01:00Dva argumenty proti posmrtnému životu / Two arguments against afterlifeV teistickém prostředí se velmi intenzivně argumentuje pro existenci posmrtného života. Anihilace člověka po smrti prý znesmyslňuje naši pozemskou existenci a vnáší do ní rozpor. Sám existenci posmrtného života zastávám, ale napadly mne dva argumenty proti:<br />
<br />
1. Proč by vlastně Bůh nemohl stvořit svět a lidi jen proto, aby je pak zase odstvořil? Třeba proto, aby odstvořením toho, co stvořil, dokonaleji manifestoval a oslavil svou soběstačnost, absolutnost a suverenitu? Žádný rozpor se v tom nezdá být, a i kdyby, stále tu zůstává má námitka (s níž se dosud nikdo nevyrovnal - především proto, že to dosud bohužel nikdo nezkoušel :-) ), že i kdyby tam ten rozpor byl, my to z etických důvodů nesmíme vědět.<sup>1</sup><br />
<br />
2. Nemám dostatečně nastudovaný <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Deontologie">deontologismus</a> nebo tzv. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Divine_command_theory">divine commands theory</a> (což je ale v jistém smyslu to stejné), ale před nějakým časem jsem získal dojem, že deontologismus jako etická teorie často zastávaná teisty posmrtný život v posledku nepotřebuje. A pokud ano, tak jen kvůli trestu, ale ne kvůli odměny. Pokud totiž dodržuji zákon, tedy jednám správně, konám jen to, co mi ukládá povinnost.<sup>2</sup> Žádný nárok na nic mi z toho neplyne. Pokud zákon nedodržuji, zasloužím trest - a pokud se mi jej nedostane v pozemském životě, tak holt v tom posmrtném. Navíc, čím voluntarističtější nějaká etická teorie je, tím méně je pro ni důležité něco jako lidské štěstí.<br />
<br />
Zní to pochmurně a neradostně? Ano, i mně samotnému. Tak zkuste namítat. Myslím samozřejmě hlavně vás, teisti :-)<br />
<br />
--------------------------------------------------------------------<br />
<br />
In theistic circles, the argumentation for existence of an afterlife is very intensive. Post-mortem annihilation supposedly absurdizes our earthly existence and inserts contradiction to it. I personally stand by existence of an afterlife, but I came to two arguments against it:<br />
<br />
1. Why it couldn´t be like that that God has created our world and us only in order to uncreate is again? Maybe this discreating of created would more perfectly manifest and glorify his self-sufficiency, absolutness and soveregnity? It doesn´t seem there is some contradiction present and if so, there is still my objection (which nobody rebutted so far - mostly because unfortunately nobody has tried to :-) ) that even if there was a contradiction, we must not know about it because of ethical reasons.<br />
<br />
2. I am not sufficiently trained in deontologism or so called divine commands theory (which is anyway the same in a sense) but I gained an impression some time ago that deontologism as ethical theory often held by theists does not need an afterlife after all. And if so, then only because of punishment and not because of reward. Because if I do obey the law, and so I act correctly, I do only what I am obliged to do.<sup>2</sup> No claim for anything results from it. If I do not obey the law, I am worth of punishment - and if I am not punished in this earthly life, then in the afterlife. Furthermore, the more voluntaristic some ethic theory is, the less important it deems something as human happiness.<br />
<br />
Sounds blue and dismal? Yes, it does, also for me. So, try to object. I mean especially you, theists :-)<br />
<br />
<u><b>Poznámky / Notes:</b></u><br />
<br />
1. Viz především mé texty <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-15.html">Problém etické legitimace filosofie</a> a <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/11/pravda-versus-dobro.html">Pravda versus dobro</a>. Komu se to nechce číst, může si počkat na video z nedávné akce, kde jsem některé hlavní myšlenky z těch textů vyjádřil. Snad nejpozději v lednu bude na youTube.<br />
2. Viz také Bible, Lukáš 17,10 / See Bible, Lk 17,10Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-5696729707796754032014-11-29T16:26:00.000+01:002018-11-04T19:54:51.221+01:00Proč mi chybí láska k Bohu?<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Zatímco
v některých minulých svých textech jsem zmiňoval, že se budou
protentokrát dotýkat křesťanství, s případným dodatkem, že
to bude na delší dobu naposled, dnes to bude víceméně naopak.
Dnešní text, či spíše taková veřejná zpověď, bude takřka
jen o křesťanství, o mne, a filosofie v něm bude jen poskrovnu.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Ten,
kdo je křesťanem (v mém případě katolíkem), přirozeně ví,
že křesťanský život vyžaduje plnění určitých přikázání
– konkrétně především tzv. Desatera Božích přikázání. S
plněním některých mám malý nebo žádný problém, s plněním
některých větší, s jedním dokonce velký, ale již před
relativně delší dobou jsem si uvědomil, že existuje jedno
přikázání, které neplním takřka vůbec. Sice nepatří do
desatera, ale přesto jde o přikázání zcela nejdůležitější.
Asi už nemusím dodávat, že jde o první a největší přikázání
ze všech: </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>miluj
Boha</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">.
To „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a
celou svou myslí“ raději ani nedodávám.</span></span><br />
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><br /></span></span>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/14KET3_TBVE/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/14KET3_TBVE?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><br /></span></span></div>
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><br /></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Opravdu
to tak je, i když je to možná velmi smutné. I když je mi jasné,
že láska není v první řadě o cítění, přesto nemohu
nepřiznat, že v sobě v podstatě žádnou lásku k Bohu necítím,
a dokonce v sobě necítím ani žádnou touhu po Bohu. To je o to
více zvláštní, když si uvědomím, jak nás teologové
přesvědčují o tom, že touha po Bohu je největší, ne-li
jedinou touhou duše. Pokud je tomu tak, jak je možné, že jsem
prakticky důkazem opaku – a co je nejparadoxnější, dokonce jako
katolík? Taková skutečnost má samozřejmě své důvody a já
jsem se je snažil v retrospektivním přehlédnutí svého života
dohledat. A nyní je také zapisuji, i kvůli sobě, protože se mi
to možná někdy bude velice hodit, a také mi to pomůže si věci
více utřídit a ujasnit. A hlavně se třeba mohu dočkat nějaké
pomoci od někoho, kdo si tento text přečte a bude k tomu mít co
říci – něco, co třeba v určitých pravých okolnostech
potřebuju slyšet - či nějak jinak pomoci.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Důvody
oné absence lásky k Bohu – resp. to, co jsem jako důvody osobně
označil - jsem se pokusil vyjádřit v následujících odstavcích.
Samozřejmě je nelze nějak ostře oddělit, ale pro základní
orientaci je to dostačující. Ještě, než začnu, by bylo možná
dobré zmínit, že jsem „katolík od miminka“ - nejsem tedy
konvertita, nýbrž jsem byl ve víře vychován - který nikdy v
průběhu života od víry, nebo minimálně určitého jejího
praktikování (formálně) neodpadl, aby se k ní později zase
vrátil. A ještě bych pro jistotu zmínil, že jsem byl ve svém
dětství a mládí velice uzavřený a svou otevřenost jsem si
musel těžce vybojovávat s léty.</span></div>
<br />
<a name='more'></a><br />
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Základy
a prerekvizity (1998-2003)</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Aby
byla celá věc srozumitelnější, musím důvody nějak uspořádat
a tak to vezmu do určité míry chronologicky. A proto musím začít
rokem 1998, kdy mi bylo 18 (resp. 19) let, a který byl pro můj
duchovní i osobní život v jistém smyslu přelomový – dodnes
dělím svůj život především na dvě etapy: před osmnáctým a
po osmnáctém roce. V tom roce se začalo formovat mé duchovní
ustrojení, jakési „duchovní základy“, na kterých se pak
budovalo vše ostatní – podobně jako se celá stavba domu buduje
na jeho základech.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">V
roce 1997 v červenci se mi stala zcela obyčejná věc: zamiloval
jsem se, a to docela hodně. Zároveň bylo toto zamilování – ale
neptejte se mně na to, proč – spojeno s mým prvním výraznějším
„duchovním probuzením“, resp. „křesťanským uvědoměním“;
z počátku se to projevovalo např. tím, že jsem začal častěji
(a více rád) chodit do kostela. Z toho zamilování nic nebylo,
nechtěla mne, což byla pro mne značná tragédie, s níž jsem se
hodně dlouho – řádově roky - nemohl smířit. Nemohu zde
popisovat všechny detaily toho, jak jsem to všechno tenkrát
prožíval a co všechno celá věc obnášela (i když je to velmi důležité), protože by to vydalo na
třicetistránkový článek. V průběhu toho „procesu
nesmířenosti“ mne však jednou napadla – jak se později
ukázalo, velmi rozhodující a osudová – myšlenka, která zněla
zhruba takto: </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>co
když je to všechno tak, že Bůh mi dal toto zamilování jen
proto, aby mne při-obrátil k sobě, a pak je ze srdce zase odejmul a
onu dívku dal někomu jinému?</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
Ta myšlenka byla pro mne naprosto hororová – a to o to víc, že
jsem při vědomí toho, jak mizerně můj tehdejší život v mnoha
oblastech vypadal a jak jsem v tomto smyslu hrozně potřeboval
„probudit“, cítil, že je velmi pravděpodobně pravdivá a já
jsem ji nakonec uvěřil. A věřím jí jako určitému axiomu
dodnes. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Mou
první reakcí na tu myšlenku bylo samozřejmě zděšení a
pokušení ke vzpouře: jak si mohl Bůh dovolit tak sprostě zneužít
mou tak vznešenou, obrovskou (a tak „cílovou“) touhu jako
prostředek pro své vlastní záměry? To pro mne bylo naprosto
nezkousnutelné. Zároveň jsem si ovšem uvědomil, že když bych
se v této věci vědomě obrátil proti Bohu, obrátil bych se v
důsledku i proti sobě samému. A tak jsem se dostal do obrovského
vnitřního napětí mezi odporem vůči takovému Božímu jednání
se mnou na jedné straně, a vědomím, že Bůh je pán, všemohoucí,
učitel a dárce života a všechno další na straně druhé.
Stručně řečeno, dostal jsem se do silného, bolestného a
neutuchajícího napětí mezi rozumem a srdcem, resp. takovéto
názvy jsem oněm dvěma pólům toho napětí přisoudil. A v tu
chvíli jsem netušil, že flustrující zakoušení tohoto napětí
se stane mým permanentním stavem na mnoho let – a nebudu moc
přehánět, když řeknu, že v lecčem trvá až dodnes.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Po
létech jsem si mnoho a mnohokrát ty tehdejší události a
především onu osudovou myšlenku a její prožití převaloval v
hlavě, analyzoval, snažil se věci nějak smysluplně uchopit a
pochopit. Vznikla mi v hlavě otázka – která mne ale tehdy a ani
hodně dlouho potom samozřejmě vůbec nenapadla - proč to vlastně
Bůh neudělal tak, že mi v okamžik vyvstání oné myšlenky zároveň
nedaroval („prožitkovou“) lásku k němu, nebo cokoliv, co by jí
v důsledku roznítilo. On však jakoby – takto jsem to formuloval
v podstatě až teprve nedávno - říkal: „já nemám žádnou
povinnost ti tuto lásku ke Mně dávat, ani nemám povinnost ti
udávat důvody, proč s Tebou takto jednám. Ty máš přece rozum a
vůli a víš, že to co já dělám, je v posledku pro Tvé dobro, i
když tomu nerozumíš a protiví se Ti to. Rozum a vůle Ti stačí,
tak dělej!“ Já jsem však především dlouho prožíval ten
flustrující existenciální rozpor a napětí uvnitř mne, které
mne současně tahalo na opačné strany – a já jsem prostě nebyl
schopen se bytostně vrhnout na jednu z nich. A všechny tyto
události a prožitky vyústily do prvního důkladnějšího
zformování mého pohledu na křesťanství a Boha, který se ve mne
v pozdějších letech velmi silně zakořenil: křesťanství je
především tvrdé, bolestné a depresivní, Bůh má bolestné
metody a dává nám touhy za účelem jejich nesplnění, aby nás
duchovně procvičil. Člověk si pak v posledku nemohl být u žádné
nové touhy jistý, jestli její přítomnost není opět jen
začátek nějakého nedobrovolného duchovního cvičení.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial";"></span><br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Prakticky
paralelně s tím probíhala druhá „formující linie“. Od r.
1998 jsem začal, spíše z donucení a v jakési flustrované
náladě, docházet v naší farnosti Ostrava-Poruba na páteční
večerní mše, které tam dojížděl z jiné farnosti sloužit
jeden nejmenovaný kněz , nazvěme jej E. Byly to mše jakože „pro
mládež“ a kázání bylo vždy na nějaké téma, které sami
mládežníci dopředu navrhovali. E. byl velmi specifická osobnost.
Neměl problém přímo během liturgie veřejně oslovovat přítomné
věřící a ptát se jich na věci poněkud osobního či niterného
charakteru. Ve svých kázáních si nebral servítky a neměl
problém od ambonu věřícím do očí např. říct, že do kostela nikoliv
přišli, ale že tam </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>přilezli</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
– asi proto, aby tak jakože odhalil jejich falešnou motivaci k
účasti na mši. Ve svých kázáních, stručně vyjádřeno, za
příčinu všeho zla či absence dobra označoval pýchu a sobectví
a snažil se ji v nás, účastnících liturgie, odhalovat – v
našich falešných motivech atp. Nějaký sobecký problém měly
podle něj zřejmě i babičky, když se jim nelíbilo, že jim kvůli
jeho dlouhým kázáním ujížděl autobus, který by jinak normálně
stihly. Pamatuji si, jak jednou ve farnosti zakládal tzv. misijní
skupinku pro mladé. Z jakéhosi sebedonucení jsem se dostavil na
úvodní schůzku, na které E. s jeho typickým náznakem jakési
ironie všechny s úsměvem paradoxně odrazoval, ať do té skupinky
nejdou. Nakonec vyšlo najevo proč, když E. po nějakém čase
řekl: „Ať do toho jde pouze ten, kdo to chce dělat </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><u>čistě
jen kvůli srdci Pána Ježíše</u></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">.“
Tudíž jsem nešel – jiní šli, a jejich motivaci samozřejmě
nehodnotím.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">E.
svým určitým radikalismem a bezesporu i charismatem většinu
mladých z farnosti strhnul, až tak, že se místy začalo šuškat
o náznacích sektářství v porubské farnosti. Mne nesthrnul, ale
vliv měl na mne velmi silný. I když jsem totiž v sobě tenkrát
asi necítil nějakou zvláštní pýchu, na základě toho, co
kázal, jsem v sobě cítil či subjektivně rozpoznával strašné
sobectví. Zároveň jsem ovšem jednak cítil obrovskou neschopnost
se toho sobectví zbavit, jednak jsem si strašně přál, aby to, co
jako sobectví cítím, sobectvím nebylo. Tudíž – opět ten
existenciální rozpor a pocit protisměrného „trhání“ na obě
strany, jako v případě té „osudové myšlenky“, bez
jednoznačného příklonu na jednu či druhou stranu: věděl jsem,
že duchovně nazpět jít nelze, ale zároveň že jasný krok
dopředu, krok smrti starého člověka (v duchovním smyslu) byl pro
mne příliš hrůzostrašný, ochromující a depresivní. Viděl a
cítil jsem totiž pouze tu náročnost, tíži a bolestné umírání
sobě, ovšem nic „lákavého“ za tím – žádnou „sladkost
Boží“ nebo něco podobného. V té době pomalu začaly mé
„duchovní depky“. O mnoho let později jsem se z rozhovoru s
dobrým kamarádem a tehdejším spolufarníkem, kterého si velmi
vážím a kterého jsem tehdy považoval za jednoho z „ortodoxních
porubáků“ (ve farnostním a křesťanském smyslu), dověděl, že
jsem nebyl sám a že v té době bylo více mládežníků, kteří
měli „traumata z E.“ i další zajímavé informace, které ale
pro jistotu nezveřejním. Nicméně semeno již bylo zaseto.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn1">1</a></span></sup></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">No
a třetí „formující“ linií, dá-li se vůbec samostatně
vydělit, byla četba duchovních knih (autoři jako Anselm Grun nebo
John Powell), které jsem se cca od r. 1998-1999 začal pomalu a postupně
věnovat. Tyto knihy mi postupně otevíraly skutečnosti duchovního
života. A při četbě některých úryvků a myšlenek v těchto
knihách jsem uvnitř sebe opět cítil, jak mi význam čtených vět
způsobuje nepříjemné, depresivní a trýznivé zakoušení, za
jehož příčinu jsem opět označil vlastní sobectví (a pýchu),
resp. to, co jsem vyhodnotil jako konflikt s ní(m). A jednou, už
přesně nevím, kdy to bylo, když jsem pozoroval, jak tento
trýznivý a deptající pocit neutuchá a věci se neposunují, jsem
v jakési depce učinil změnu perspektivy. Řekl jsem si, že ten
trýznivý pocit (který jsem tehdy nazýval „strouhání“ -
protože jakoby bolestně „strouhal“ mé pýchou a sobectvím
prorostlé srdce) je v nějakém smyslu ten správný indikátor,
kterým se musím řídit. A že na rozdíl od toho, co jsem si přál
– tedy, abych byl toho trýznění zbaven - se tím prožitkem
musím strouhat, resp. dobrovolně se tomuto strouhání vystavovat,
nebránit se mu. A tehdy vzniklo mé heslo, kterým jsem se v
duchovním životě od té doby snažil nějak řídit (samozřejmě
do značné míry násilím, ale také jen do míry, jíž jsem byl
subjektivně schopen snést), a které je ve mne dodnes dost silně
zapsané. To heslo znělo a zní: ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ.
Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka: čím více mi určité
myšlenky – z duchovních knih, kázání, napomenutí druhých,
odkudkoliv - nebo nějaká situace, působí ten trýznivý,
„strouhající“ pocit, tudíž čím více mi obnažují mou
pýchu, sobectví a „neumření sobě“ (resp. to, co jsem jako
takové vyhodnotil), čím více do těchto neřestí bodají a
trýzní je, tím více je to indikátor toho, že ty myšlenky jsou
blíže k pravdě – protože pravda křesťanství je anti-pyšná
a anti-sobecká – a že bych tedy měl podle nich svůj život
nějak orientovat, trýzeň netrýzeň. Dnes vím, že je to heslo
celkem ryze psychologické a v tomto smyslu nesprávné, ovšem tehdy
jsem onen „pocit drcení pýchy a sobectví“ pro sebe označil
jako dostatečně spolehlivý, ba nejspolehlivější indikátor
správné cesty. A ve značné míře z něj nějak "čerpám" dodnes.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
tímto vším ve mne byla základně zkypřena a zformována duchovní
půda, která měla v budoucnu něpřímo za následek mnoho dalších
věcí, k nimž by jinak nejspíš nedošlo.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn2">2</a></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
A mezi které nejspíš patří i současná absence lásky k Bohu ve
mně.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn3">3</a></span></span></sup></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Karmelitánská
a jiná mystika</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Od
roku 2000 jsem se začal účastnit různých internetových diskuzí,
a to i na náboženská témata. Nejprve delší dobu pouze na dnes
již neexistujícím diskuzním serveru Průvodce (jehož v r. 2004
nahradil diskuzní server <a href="http://www.okoun.cz/">Okoun</a>, kde se dodnes
pohybuji) a později i další servery. Na formování duchovní
roviny mého života to mělo nemalý vliv. A přestože jsem již
dříve věděl, že existuje nějaký světec Jan od Kříže a
nějaká jeho temná noc, bylo to myslím především tehdy velmi
živé diskuzní fórum serveru <a href="http://www.christnet.cz/">Christnet</a>,
kam někteří diskutující postovali kratší či delší úryvky
ať už z Jana od Kříže (který byl a je mezi určitou sortou
katolíků dost populární), či jiných karmelitánských a
ne-karmelitánských mystiků. Skrz čtení těchto úryvků jsem se
začal trochu dovídat, o co u těchto mystiků jde. Jenže právě
četba těchto úryvků bylo něco, co jsem, retrospektivně
hodnoceno, neměl dělat a co bych zpětně asi zhodnotil jako velkou
chybu.<sup><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn4">4</a></sup> Kdo ví, o co v těchto textech jde, asi tuší
proč.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Psycho-emocionální
dopad čtení těchto ať už úryvků, či parafrázovaných
myšlenek předkládaných některými diskutujícími, byl opět
velmi flustračně-depresivní, až děsící, ale protože platilo
ČÍM TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ, bylo vymalováno. Křesťanství,
resp. duchovní cesta, se začínala měnit v depresivní, ale
pravdivý horor. Byly to právě tyto úryvky a myšlenky, které v
pozdějších letech způsobily, že jsem uvnitř začal vymýšlet
co nejextrémnější termíny a myšlenky typu „svaté peklo“,
„zavržení popř. odstvoření pro větší slávu Boží“,
„věčné utrpení v nebi“, „koupání se ve svatém Božím
rozmaru“, „chtění pouze chtění Božího pro toto chtění
samo“ atp a měl z nich ochromují hrůzu. Z konkrétních děl,
jež na mne měly vliv, bych zmínil především knihu
<a href="https://www.kosmas.cz/knihy/108338/psychoterapie-a-vira/">Psychoterapie a víra</a>
jistého
Jana Czecha, která se dala tehdy (cca 2003-2005) přečíst celá
na internetu, a která stavěla vyloženě na Janovi od Kříže.<sup><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn5">5</a></sup>
Jeden z nejhororovějších duchovně-mystických výroků s trvalým
vlivem, který dodnes považuji za svou „duchovní časovanou
bombu“, jsem si pak přečetl v knize <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/107340/moudrost-chudeho/">Moudrost chudého</a>
o sv.
Františkovi, kde světec v jednom okamžiku říká: „Stačí, aby
Bůh byl Bohem. Bůh je, a to stačí.“<sup><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn6">6</a></sup> Ještě dnes si zhruba
pamatuju ten prožitek a tu hlubokou depresi po přečtení tohoto
výroku, z nějž bylo vše jasné. Stačí-li, že Bůh je, pak je
přece všechno ostatní absolutně jedno. Spása, zavržení,
existence, neexistence, život, smrt, radost, bolest … a i kdyby
jste mi teď milionkrát za sebou řekli, že smysl nejen tohoto
výroku, ale i celé mystiky, není ten, který jsem tam já zakoušel
a zakouším především, tak mi pravděpodobně nijak nepomůžete.
Léčba, pokud je na místě, musí být hlubší a bohužel zatím
sám netuším, jak by měla vypadat. Vybudoval jsem si totiž na
všechny tyto „hororově mystické myšlenky“ místy až jakýsi
podmíněný reflex, který ihned vyvolává depresi a strach. A
silná „voluntarističnost“ mystiky, stejně jako její požadavek
absolutní čistoty motivu/úmyslu u všeho, co děláme – ta
čistota spočívá v tom, že vše děláme jen pro Boha a jen a
pouze proto, že On to chce – mi často velmi komplikuje či
komplikovala každodenní život a motivaci cokoliv dělat.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Na
závěr bych rád ocitoval jeden velmi trefný výrok mého dobrého
kamaráda (ateisty) z naší nedávné debaty na skype: </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>„Vlastně
opravdu JE v křesťanství kus masochismu: ovšem v tom smyslu, že
lidé chtějí Bohu něco obětovat - a dokonce, řekl bych, se v tom
projevuje i jakási touha a představa, že síla lásky se dá
naplnit a maximalizovat jen tou ustavičnou obětí, že by to prostě
ty svaté jinak v nebi nebavilo, kdyby to mělo být jen blažené
patření na Boha :)“</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-style: normal;">
</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Nevím,
jak ve vás, ale ve mne všechno toto lásku k Bohu opravdu
nerozněcovalo a nerozněcuje, nýbrž účiněk je spíše přesně
opačný. Samozřejmě, pokud je nejryzejší láska tím „věčným
svatým peklem“ - což je pro mne samozřejmě naprosto hororová
myšlenka - pak je to jiná věc. Ale nemohu popřít, že v takovém
uvažování zakouším značný kus obrovské absurdity. „A to je
zcela logické, ani to ve své situaci nemůžeš zakoušet jinak“,
dodal by s eckhartovsky oproštěným úsměvem nějaký mystik?
Končím.</span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Peklo</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Cca
do konce roku 2005, možná první poloviny roku 2006, pro mne tedy
křesťanství bylo, mám-li to říct trochu nadneseně, především
o „karmelitánských depresích“. Co se však týkalo pekla, tak
ač jsem jej nepopíral a nepopíral jsem možnost se do něj dostat,
nějak moc jsem se jej asi nebál. Zhruba v roce 2006 však začalo
vlivem zjištění určitých informací období, které v září
2009 vyústilo v další velmi zásadní rozhodnutí týkající se
mé katolické praxe. Tím bylo mé přitakání, popř. „konverze“,
k tzv. <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Katolick%C3%BD_tradicionalismus">katolickému tradicionalismu</a>,
argumenty pro nějž mne nějakým způsobem přesvědčily</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn7">7</a></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">,
ač jsem si hrozně přál, „aby tradicionalismus neměl pravdu“
a přeji si to dodnes. A asi nemusím připomínat, že ono heslo ČÍM
TVRDŠÍ, TÍM PRAVDIVĚJŠÍ zde sehrálo velkou roli a že celá
konverze proběhla „v depce“.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Se
vstupem do tradicionalismu nezmizely staré záležitosti (viz
předchozí odstavce), ale objevily se nové. Jelikož však nechci
text zbytečně protahovat, omezím se na tvrzení, že právě díky
tradicionalismu začala být katolická doktrína pekla těžce na
programu dne. Najednou bylo velmi snadné se do něj dostat, protože
arzenál možných hříchů se mi subjektivně najednou či postupně
velmi rozšířoval.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Ohledně
pekla jsem se už dostatečně vyjádřil <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-33.html">zde</a>.
Kdybych to měl maximálně zestručnit, je pro mne dnes peklo něco
strašně nepochopitelného. Nerozumím, proč Bohu, který nikoho
než sebe absolutně nepotřebuje, stojí za to, aby mne či
kohokoliv vystavil – navíc, podle několika veršů z evangelia
velmi pravděpodobné – možnosti věčného zavržení.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn8">8</a></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
Mám totiž za to, že být v pekle je opravdu horší, než nebýt,
to beru jako něco základního – a <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html">umírněný katolický antinatalismus</a>
je tedy podle mne vážnou námitkou všem katolíkům, zvlášť
tradicionalistům. Někdy si říkám, že při těch „jansenisticky
obtížných“ podmínkách spásy lze život prostě těžko vnímat
jinak, než jako zoufalý úprk před zavržením – dokonce
paradoxně jako úprk před samotným Bohem, který ve spolupráci s
Vatikánem, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_International_Seminary_of_Saint_Pius_X">Écónem</a>
a spol. všude rozmístil a rozmísťuje obrovské množství pastí
a min, tedy možností hříchu, aby nám záchranu od věčné
záhuby maximálně ztížil. Že snad ani nelze založit duchovní
život na něčem jiném, než na strachu z pekla. Je však otázkou,
jak dlouho se dá něco takového úspěšně snášet. Např. taková
hereze <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Jansenismus">jansenismu</a> vedla v
důsledcích nakonec ke svému opaku - k liberalismu. A strach z
Boha, jemuž možnost našeho věčného zavržení tak
nepochopitelně stojí za to, může u někoho vést až k popření
jeho existence, nebo i horším věcem, které raději nedomýšlím.
U mne ten strach v posledních měsících asi není zas tak aktuální
jako dříve, ale hlavně proto, že se cíleně snažím, nebo jsem
se snažil, na tyhle věci moc nemyslet. To však není řešení, a
pokud ano, tak časově nesmírně omezené, protože všechny tyto
skutečnosti jsou jako pověstný damoklův meč. Nehledě na to, že
u svátostí jsem za poslední 2 roky byl všehovšudy 3-4 krát;
hlavně proto, že jejich svatokrádežné přijetí opravdu moc
riskovat nechci.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn9">9</a>
</span></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Zatím
netuším, jak a kdy se k pravidelné účasti na svátostech vrátím.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Žádnému
člověku, ani největšímu zločinci, večné zavržení v žádném
případě nepřeji. Čím prázdnější peklo bude, tím lépe, tím
lepší možný svět. Ale na druhou stranu, i když by byl zavržen
jeden jediný člověk - nebylo by „vše ztraceno“? Mnohem
silněji řečeno, neznamenalo by to Boží prohru? Podle křesťanství
a podle klasického teismu zcela jistě ne. Pokud však jistě ne,
pak by neznamenalo žádnou Boží prohru ani to, kdyby byli zavrženi
úplně všichni. Protože, jak řekl sv. František, Bůh je a to
stačí. Bůh klasického teismu nepotřebuje nic, než svou vlastní
existenci. Jak hrůzné důsledky to v kontextu pekla má, asi
nemusím dodávat.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
tak z toho všeho plyne snad opět pochopitelný důvod, proč Bůh,
který nám tohle všechno dobrovolně připravil, ve mne lásku k
sobě opravdu nerozněcuje.</span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Nesrozumitelné
zlo a nepochopitelná svoboda</b></span></div>
<br />
<div style="font-weight: normal; margin-bottom: 0.02cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Že
ve světě existuje spusta zla, to snad opravdu nikdo nepopře.
Maximálně by mohl popřít, že vraždy, znásilnění, mučení
atp., že to všechno je reálné, ale že to ve skutečnosti není
zlem. Takového člověka bych ale musel nejspíš považovat za
psychicky narušeného. Ať je to ale jak chce, zlo ve světě bylo a
je, a je ho tolik a je tak neuvěřitelně zvrácené, že nad tím
růzum zůstává stát. A křesťanství na otázku, proč Bůh
všechno to zlo dopouští, odpovídá neustále stejně: protože
Bůh dal člověku svobodnou vůli. Tvrdí, že svoboda, resp.
„svobodnost“ svobodných činů, je tak nevyjádřitelně
extrémním dobrem, že převyšuje všechna zla, ač na tomto světě
nemůžeme chápat jak a v čem je tak dobrá. A že žádné
sebevětší zlo by Bůh nedopustil, aniž by z něj nevytěžil
ještě větší dobro. Zcela zároveň však křesťanství všechno,
absolutně všechno zahrnuje pod Boží prozřetelnost a dokonalé
řízení všech věcí.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-weight: normal;">Křesťanství
tak vždycky muselo, musí a bude muset v potu tváře obhajovat
nejen existenci a dobro konceptu svobodné vůle, nýbrž i její
bezrozpornost ve vztahu k onomu Božímu řízení všech věcí,
vševědoucnosti, predestinace atp. A samozřejmě také
bezrozpornost existence a dokonalé dobroty Boží tváří tvář
všem masivním zlům. Mnoho lidí nepřesvědčilo.</span></span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-weight: normal;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn10">10</a></span></span></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-weight: normal;">
Někteří filosofové dokonce považují jakékoliv pokusy o
teodiceu za <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/09/je-teodicea-nemoralni.html">nemorální</a></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-weight: normal;">.</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-weight: normal;">Já
se bez mučení přiznám, že nerozumím ani jednomu. Ani tomu
údajně nevyjádřitelnému dobru svobody rozhodování (no,
řekněte, nebylo by skvělé být „determinován do nebe“?), ani
smyslu těch nejzvrhlejších zel. Naopak, když se k tomu naopak
přidá existece pekla a velká pravděpodobnost se do něj dostat</span></span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-weight: normal;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn11">11</a></span></span></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-weight: normal;">,
začíná se tento svět opět měnit v horor. Dříve jsem se
domníval, že je určitá mez, za níž Bůh člověka nenechá v
konání zla zajít. Už pár let se tomu nedomnívám. A pokud to
navíc vezmeme – z hlediska křesťanství logicky - tak, že
největším možným zlem je bohovražda a že Ježíš z Nazareta
byl skutečně Bůh, pak už největší možné zlo spácháno bylo
a větší spácháno prinripielně nikdy nebude. Další věcí je,
že když se tvrdí, že ze sebevětšího zla Bůh vytěží ještě
větší dobro, tak tím ještě není vůbec řečeno, že to bude
zároveň i naše lidské dobro. Může to být prostě dobro
„manifestace absolutní Boží suverenity“ a nic víc, Bůh podle
katolické doktríny všechno, co činí, činí především nebo i
výhradně pro sebe. Zde se stávají aktuálními myšlenky z <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/09/je-buh-utilitarian.html">tohoto</a>
článku a diskuze pod ním.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Ohledně
svobody v souvislosti s křesťanstvím mám již dlouho rozepsaný
text, který ještě možná dokončím a zveřejním, a tak na závěr
už jen stručně. Křesťanství potřebuje svobodu na prvním místě
z teodicejních důvodů – tedy k ospravedlnění Boha tváří v
tvář všemu zlu ve světě. Vysvětlením zla je svobodná vůle, a
tak svoboda nakonec vždy vyjde v neprospěch člověka, protože je
to právě jeho svoboda, která má být příčinou zla. Myslím, že
ani svoboda jako nutná podmínka autentické lásky, což je druhý
důvod obhajoby svobody ze strany křesťanství, by před svobodou
jako zdůvodněním zla neobstála. Neboť láska je dobro a veškeré
dobro je v posledku od Boha; zlo, především to mravní, však od
Boha vzejít nemůže. Proto, kdyby křesťanství muselo z
jakéhokoliv důvodu jeden z těchto důvodů obhajoby svobody
obětovat, musel by to mýt důvod lásky. Proto jakožto katolík
nejsem „fanouškem svobody“ a přivítal bych spíše
„apokatastatický determinismus“. Ten je však bohužel „za
zenitem“.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
opět: tváří v tvár všem těmto skutečnostem se mi láska k Bohu
rozněcuje opravdu nesmírně obtížně ...</span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Dědičný
hřích</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Jaký
dosah a důsledky má katolická doktrína o dědičném hříchu
jsem si naplno uvědomil v podstatě až pár roků zpátky. A
zjistil jsem, jaký je to pro mne velký kámen úrazu. A nejen pro
mne – domnívám se, že právě nauka o dědičném hříchu je
pro nemálo lidí důvodem, proč třeba vůbec nejsou křesťany.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Nauka
o dědičném hříchu má pro mne dva základní rozměry. Prvním
je, zjednodušeně řečeno, skutečnost, že zlo, které spáchali
první lidé, se zakořenilo do lidské přirozenosti natolik, že se
dědí plozením. Skrz dědičný hřích je tak každý člověk
přirozeně nakloněn ke zlému víc, než k dobrému, a tento sklon
se předává de facto nějak geneticky.</span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn12">12</a></span></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
S tímto rozměrem dědičného hříchu bych ještě nějak extrémní
problém neměl: je to koneckonců nějaká snaha vysvětlit, odkud
se v nás lidech ten nepopíratelný sklon konat zlo bere. Jenže je
tu ještě jeden rozměr: totiž ten, že dědičný hřích se stává
dědičnou vinou. Ano, vinni nejsou jen Adam s Evou jakožto jedinci,
nýbrž vinni jsme všichni. Jak jednou říkal jistý nejmenovaný
tradicionalistický kněz: „Takové malé dítě, když se narodí,
není žádné neviňátko. Je to Boží nepřítel!“ A právě
tato nejen hororová, nýbrž i vrcholně nespravedlivě se jevící
skutečnost je oním kamenem úrazu dědičného hříchu – jak pro
mne, tak pro spoustu dalších. Však se z ní také v průběhu
dějin křesťanství vyvozovalo lecos: Augustin posílal nekřtěňátka
do pekla, a dědičným hříchem jakožto vinou lze „vysvětlovat“,
proč trpí a umírají naprosto nevinné děti: nejsou přece
nevinné, nýbrž jsou to Boží nepřátelé, zatížení dědičnou
vinou. Lze tedy nic nespáchat, a přesto být vinen, jakkoliv
absurdní se to jeví.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Nejsem
teolog, nemám načteného Augustina atp., ale i při vědomí
Ježíšových výroků z evangelií se mi veškeré pokusy o
ospravedlnění resp. vysvětlení dědičné viny, o nichž vím,
jeví liché. Tak např. Augustinova věta „zhřešili jsme všichni
v jednom, když jsme ještě byli oním jedním“. Nezlobte se na
mne, ale já jsem opravdu žádným „jedním“ nebyl. Hřích je
přece ryze individuální záležitost a zhřešit může pouze
individuální vůle, resp. jedinec; žádná „druhová vůle“
není. Dědičný hřích má také tendenci zakládat něco, co se
mi občas zdá pozorovat u některých křesťanů, a co nazývám
presumpcí morální viny (která je přirozeně viděna především
u těch druhých, a většinou má jít o vinu či hřích pýchy) –
např. pokud někdo nevěří Boha, pak nikoliv z racionálních
důvodů, nýbrž protože dotyčného ovládají morálně špatné
sklony a touhy. Totiž, jestli je lidská přirozenost nakloněna ke
zlému víc než k dobrému, pak se dá takto „presumpovat“
celkem snadno. Navíc, zlem nemusí být z hlediska křesťanství
pouze tzv. materiální zlo, tzn. skutek objektivně špatný
(uvažovaný bez ohledu na subjektivní motivy a zavinění toho, kdo
skutek vykonal), nýbrž. i tzv. materiální dobro, konané však
formálně ze – z pohledu křesťanství – špatného motivu. Tak
se v očích některých křesťanů diskreditují např. i
„materiálně dobré“ aktivity – např. odpor vůči
homosexualistické propagandě - pokud je konají např. pohani nebo
libertariáni a to z jiných, než těch správných důvodů a
motivů.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
tak všechny tyto potíže s dědičným hříchem mi nesmírně
komplikují jeden ze základních a největších motivů, proč
milovat Boha, který křesťané předkládají: totiž skutečnost,
že Bůh v Ježíši dobrovolně sestoupil na zem a aby zachránil
člověka – a především mne osobně - od věčné záhuby,
ponížil se a nechal se zabít tou nejpotupnější smrtí. V
Ježíšově smrti se navíc problém svobody a Božího determinismu
stává poněkud vyhroceným (např. byl Jidáš „utilitaristicky
obětován“, aby svou zradou „zařídil“ spásonosnou smrt
Božího syna?), ale to v tomto článku jistě nebudu řešit. Když
si navíc vybavím „voluntaristický“ aspekt trestu za prvotní
hřích – viz např. formulace s Gen. 3, 17 „Kvůli Tobě </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>AŤ</b></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
je země prokleta“ - je snad opět více pochopitelné, proč je mi
katolická nauka o dědičném hříchu obtížnou překážkou na
cestě k lásce k Bohu.</span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Bůh
majitel, nikoliv Bůh otec</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Na
úvod tohoto oddílu bych se pokusil vysvětlit, jak chápu pojem
vlastnictví. Přičemž se omezím na případy, kdy vlastníkem, a
koneckonců i vlastněným, je inteligentní bytost.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Vlastnictví
je vztah mezi dvěma entitami, vlastníkem a vlastněným, a to vztah
nerovnoměrný a především nerovnoprávný. Vlastnit pro vlastníka
znamená mít právo s předmětem vlastnictví disponovat libovolným
způsobem (doplňme ještě: způsobem, který umožňuje
odpovídající typ zákona), a to bez povinnosti udávat komukoliv,
a především vlastněnému – je-li předmět vlastnictví vybaven
inteligencí – důvody, proč je s ním tak či onak nakládáno.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
nyní se ptejme: není ve výše uvedeném smyslu Bůh vlastníkem
veškerého stvoření, a to především inteligentních bytostí?
Všechno nasvědčuje tomu, že je. A nejen to: tento vztah
vlastnictví nevznikl „v průběhu času“, nýbrž existuje
trvale, a důvodem jeho existence je prostá závislost všeho
stvořeného na Stvořiteli: cokoliv je, je „jen“ proto, že Bůh
v nějakém smyslu chtěl, aby bylo, a v tomto bytí jej udržuje.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Křesťanství
nám ovšem Boha představuje především jako otce, a to dobrého
otce. Ježíš učil své učedníky modlit se „otče náš“, což
bylo pro židy poněkud šokující: oni svého Boha znali jakkoliv,
jen ne jako otce. Byl to především Pán. Toto panství Boží –
a já dodávám že i vlastnění Boží – se zřetelně projevuje
v biblické knize Jób: Bůh Joba, a to dokonce na ďáblovu žádost,
zdrtí utrpením, vezme mu úplně všechno a především odmítá
udat mu důvody svého jednání s ním, když se po nich Jób ptá.
Ani po té, co mu vše vrátil v ještě hojnější míře, mu ty
důvody nesdělí.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">O
zlu jsem se již zmiňoval v jednom z předchozích oddílů, ale
nyní se k němu ještě na chvíli vrátím. V dějinách světa se
totiž událo mnoho zlých a děsivých situací, kdy katolíci
netušili, jaký je jejich smysl. Nebo existují různá děsivá
tajemství, jako např. proč Bůh tvoří člověka přesto, že o
něm předem ví, že svým jednáním dospěje do věčné záhuby,
i když jej stvořit nemusel. Teologové a apologetové se pokoušeli
nalézt různé varianty odpovědí, ale vždy měli a mají v zásobě
jednu univerzální: totiž, proč to tak je, to je Boží věc, o
níž my v posledku tak jako Jób nemáme právo cokoliv vědět. On
je zcela suverénní Pán, nez nějž bychom vůbec neexistovali, a
my mu tak jako tak dokonale patříme. A On jedná vždy dobře,
ačkoliv my to naprosto nechápeme. Jinak řečeno, odpověď jakoby
podával sám Bůh v jednom evangelním výroku, který jakoby
vystihoval a vysvětloval podstatu všeho. Ten výrok zní: </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>nemohu
si snad se svým majetkem dělat, co chci? </i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-style: normal;">(Mt.
20,15) A i apoštol Pavel v prvním listu Korintským 6, 19 proti
všem libertariánům tvrdí: </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>nepatříte
sami sobě</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-style: normal;">.
</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Katolická
spiritualita má na všechny situace, a především na ta největší
a nejnepochopitelnější utrpení univerzální radu, resp. de facto
příkaz, jak se zachovat. Ve všech podobných případech se má
věřící modlit ono pověstné „Buď vůle Tvá!“. Má sám
sebe dokonale umrtvit a dokonale se odevzdat Bohu. Má se de facto
modlit: „Majiteli, libovolně disponuj svým majetkem, manifestuj
svou vlastnickou suverenitu!“ A já se ptám: potřebujeme v takové
optice vůbec ještě Boží otcovství? Já nevím, kde jej tam
spatřit. A jak nás učí princip úspornosti, vžitý později pod
názvem Occamova břitva, pokud to není nutné, nerozmnožujme
jsoucna či příčiny. Boží otcovství se však nezdá být nutné.
Occamovou břitvou tedy z křesťanského Boha-otce dostaneme spíše
islámského Boha-majitele.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Je
jasné, že je nesmysl popírat, že by křesťanství Boha otcem
nenazývalo. Já však hovořím především o svém zakoušení
věcí a domnívám se, že aspoň trochu také alespoň o logice
věcí. Často se totiž silně zdá, jakoby cílem křesťana bylo
stát se jakýmsi „hadrem Božím“, „onucí Boží“, „hračkou
Božích rozmarů“, a právě v tom spatřovat smysl svého bytí a
svou jedinou radost. I sv. Terezie z Lisieux píše někde v Dějinách
duše o své touze stát se hračkou, která se vydá napospas všem
děstkým rozmarům malého Ježíška. Nebo bl. Karel de Foucauld se
modlí, <a href="http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Charles-de-Foucauld-Muj-Otce-odevzdavam-se-ti.html">aby si s ním Bůh dělal, co chtěl</a></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">.
Takový postoj, aby byl autentický, musí skutečně v posledku říci
něco ve stylu „i kdybys mne Bože stvořil jen proto, abys mne
osobně věčně mučil v pekle, nechť se tak stane a já nic jiného
nechci“. Pokud by se něco takového vyloučilo, nebylo by to ve
vztahu k Bohu již autentickým odevzdáním, nýbrž vypočítavým
kalkulem.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Jelikož
jsem se někdy od časů působení E v naší farnosti
Ostrava-Poruba (viz odstavec „Základy a prerekvizity“) naučil
vždy hledat argumenty proti své vlastní pozici, pokud tato
zaváněla či mohla zavánět nějakou mou touhou nebo sobectvím,
uvedl bych zde jeden takový argument, který se mi stále nepodařilo
vyvrátit (což mne děsí). Totiž, možná je to tak, že jsme,
zvlášť od minulého století, příliš „zmlsaní a rozežraní“
křesťanstvím prezentovaným jako náboženstvím lásky a
představou Boha jako především dobrého a pomáhajícího otce.
Možná je toto ovšem něco, čím se křesťanský život nezačíná,
nýbrž končí. V dějinách katolické spirituality totiž
dlouhodobě existuje jakési „schéma“ duchovní cesty,
skládající se ze tří fází v tomto pořadí: očištění,
osvícení a sjednocení. Těmto fázím odpovídají tři stavy:
otrok, služebník, syn, a také tři emoce: strach, bázeň, láska.
Všimněme si tedy, čím se začíná: stavem otroctví a strachem.
A tak je možné, že strach je na duchovní cestě něco nutného,
něco, co je sice „jen“ fází duchovní cesty, ale čemu se
přesto nelze vyhnout – a možní že ani předem nesmíme vědět,
že jde jen o fázi, protože by to znečistilo náš motiv vztahu k
Bohu. Že nejprve musíme až na dno srdce zakusit sami sebe jako
ryzí majetek Boží, že jsme jeho otroci, a až po mnoha a mnoha
útrapách a umření sobě můžeme dostat nezaslouženou milost
zakoušení Božího synovství. Nejsem v žádném případě
znalcem této duchovní cesty a tudíž se už o ní nebudu dále
nijak rozepisovat, pouze poznamenám, že je plně v souladu s oním
mým psychologickým pravidlem: čím tvrdší, tím pravdivější.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">A
tak při vědomí všeho, co jsem výše napsal, se opět nabízí
otázka, jak mne to všechno vlastně může zde a nyní motivovat k
lásce k Bohu. Upřímně, vůbec netuším. Naopak je, doufám,
pochopitelné, že vize </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>Boha
majitele</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;">
a vize stavu „onuce Boží“ jakožto cíle života tuto lásku
nemá šanci roznítit. Alespoň určitě ne v mé aktuální
situaci.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Na
úplný závěr ještě jen malý dodatek k tomu, co mne vlastně k
takovému náhledu na Boha – tedy Boha majitele – přivedlo,
protože to asi není zcela běžný postoj. Velmi stručně řečeno
bych řekl, že především mystika (viz oddíl „Karmelitánská a
jiná mystika“ výše) resp. mé zakoušení a pochopení některých
úryvků z mystických spisů, a katolický tradicionalismus. Jednou
jsem pro to použil souhrnný termín </span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>karmelitánský
lefébvrismus</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;">.</span></span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Můj
hřích?</b></span></div>
<br />
<div style="font-weight: normal; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Ti,
kteří dočetli až sem (za což jim velmi děkuji), si možná –
pokud jsou rovněž katolíci – říkají, že v žádném z
předchozích odstavců nějak silněji nezazněl alespoň náznak
uznání toho, že příčina věcí může ležet především na mé
straně. Silněji řečeno, že za to, že mi chybí láska k Bohu,
so mohu především či výhradně sám. A jak to v křesťanství
je a bývá, za příčinu všech neduh, trápení a zla se považuje
pouze jedna jediná věc: totiž zlo par excellence, jímž má být
osobní, individuální hřích – a v mém případě tedy
především ten můj vlastní.</span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Nebudu
se pouštět do nějakých podrobných analýz toho, co to hřích
je. Pracuji s klasickou definicí: hřích je vědomým a dobrovolným
porušením zákona Božího. V tomto smyslu jsem učinil hříchů
jistě mnoho. Problém je v tom, že i kdybych učinil jeden jediný
– byť by to byl tzv. lehký hřích – byl bych „absolutně“
vinen a ztratil bych jakékoliv „právo“ na něco poukazovat.
Jediným lehkým hříchem se stávám absolutním zločincem a
prakticky jediným rozdílem mezi Luciferem a mnou je šance daná z
milosti, díky níž ještě mohu být spasen. To je křesťanství.
Mzdou za hřích je smrt, jak je psáno. Jsme v situaci, kdy za život
vykonáme řádově miliardy činů, protože čin je opravdu volbou
v jakémkoliv smyslu, přičemž <u>ani jeden z nich nesmí být ani
sebelehčím hříchem!</u> Jinak jsme dokonale selhali. Nemáme
totiž žádný „povolený“ limit kolikrát můžeme beztrestně
zhřešit, jako když řidič může ztratit 12 bodů, než mu vezmou
řidičák. Každá sebemenší volba je totiž de facto volbou mezi
spásou a zatracením a nikdy nevíme, zda právě ta a ta volba, jíž
vykonáváme, nebude naší poslední. A na přirozený sklon k
činění zlého více, než činění dobrého, se nemůžeme
„vymlouvat“, protože i tento sklon sebou nese naši nefalšovanou
vinu, totiž tu dědičnou. </span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;">Je
to opravdu tak, že by za mou absencí lásky k Bohu stojí POUZE a
JENOM, či alespoň především, mé osobní hříchy? Nepochybuji,
že někteří kolegové katolíci (i křesťané-nekatolíci) by
řekli, že ano. Úkol především poznat sebe sama jako absolutně
proviněného je starým dědictvím křesťanství, v němž mnozí
ateisté budou jistě spatřovat dokonalou metodu k ovládání lidí.
Pokud jde o mé hříchy, velmi dobře vím, kde mne už velmi dlouho
tlačí bota – ač se jedná o hřích, jehož zlo je mi občas
dost obtížně pochopitelné. Jediným skutečným motorem pro
nastoupení na cestu očištění, tedy nemilosrdného vyhlášení
války všem hříchům a sklonům k nim (resp. tomu, co má domovská
církev jako hřích předkládá) za takřka libovolnou cenu, mi
však v současnosti může být jen strach z pekla. A přestože
jsem v minulém oddílu sám uvedl, že prostě možná nelze jinak,
než začít strachem, je jedním z účelů tohoto textu
manifestovat ještě ne zcela mrtvou naději, že přece jen existuje
i jiný, „ne-strachový“ motor, nalézt jej, a pokusit se jej do
mého života nějak dostat. A jaký větší motor lze mít, než
právě lásku k Bohu? Jenže tento text není rovněž o ničem
jiném, než o tom, že právě ta mi důkladně chybí, a o hledání
příčin tohoto chybění.</span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><b>Závěr</b></span></div>
<br />
<div style="margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-weight: normal;">Začal
jsem tento text označením lásky k Bohu jako k prvního a
největšího přikázání – přikázání, které plním ze všech
nejméně. Nabízí se zde samozřejmě zásadní a klasická otázka,
totiž jestli lze lásku skutečně </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i><span style="font-weight: normal;">přikázat</span></i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">.
Mnozí jistě budeme tvrdit, že nelze – ovšem v Bibli je
přikázání lásky k Bohu skutečně označeno slovem </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><i>přikázání</i></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">;
nikoliv </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><i>doporučení</i></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">
či </span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><i>nabídka</i></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">.
A jelikož toto přikázání vyřkl ten, s nímž křesťanství
stojí a padá, ten, koho křesťané identifikují jako Boha
samotného, který může mluvit jen pravdu, tak vše nasvědčuje
tomu, že to nějak asi lze, jakkoliv to snad může odporovat
intuici.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">Být
katolíkem bez lásky k Bohu je vskutku obtížné. Jako katolík
bych rád měl rád svou vlastní víru a rád bych se ve svém
vlastním náboženství cítil nějak základně dobře. Neplatí
ani jedno. Také mi za celý život, domnívám se, chybí nějaký
bezprostřední duchovní zážitek nebo osobní zkušenost s Bohem,
taková, která by ve mne lásku k Němu roznítila nebo mne k ní
pozitivně motivovala. Domnívám se, že kdybych jej měl, tak že
bych na něj těžko zapomněl.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">Co
tedy dělat? To právě nevím, ale vím, že věci potřebuju velmi
nutně a naléhavě řešit. Možná by mi pomohlo, kdyby někdo z
kolegů katolíků, kteří si tento text přečetli, napsal svou
osobní zkušenost o tom, jak začali Boha milovat, co v nich lásku
k Němu roznítilo a zapálilo. Ideálně kdyby se o tom rozepsal
poněkud podrobněji, odhalil své vnitřní prožitky, tak jako já
v tomto textu v odstavci <i>Základy a prerekvizity</i>. Třeba by to
pro mne bylo v něčem skutečně inspirující. Pokud to nechce psát
sem do komentáře pod článkem, mám zde na blogu uvedený i mail.
Vím, že něco takového je či může být jednak výraz odvahy
donést kůži na trh a jednak veliký dar, a předem si jej velmi
vážím a velmi za něj děkuji. Zatím se o lásku k Bohu alespoň
nějak formálně modlím – stejně jako, byť méně, o touhu o
ni. Ale je pravda, že si její obdržení představuju trochu jako
přílet pečeného holuba do pusy. Tímto způsobem ji ovšem dost
možná nikdy nedostanu.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;">Jedním
z motivů k lásce k Bohu, který se jeví vcelku přirozený, by
mohla být prostá vděčnost za každé sebemenší dobro, kterého
se mi v životě dostalo, protože jsem si nic nedal sám. To bych si
však minimálně nesměl přečíst část knihy <a href="http://www.donbosco.sk/tovar/hriesnikov-sprievodca">Hříšníkův průvodce</a> od
ct. Ludvíka z Granady. Ten svou knihu začíná výčtem cca 6-7mi
motivů, pro něž bychom měli milovat Boha. Kromě jednoho mají
být všemi těmito motivy právě dobra, jimiž nás Bůh obdařuje.
Jenže posledním motivem má být Bůh sám, jeho svatost,
dokonalost a vznešenost. A Ludvík říká, že ve srovnání s
tímto motivem jsou ty ostatní nazývány motivy pouze podle jména
– tedy tzv. ekvivocitně. Jinak řečeno, vůbec to motivy nejsou.
A je jasné, ke kterému z těchto motivů máme na duchovní cestě
dospět. Vědomí toho, že motivy dober, jimiž nás Bůh obdařuje,
nejsou ve srovnání (a nakonec i bez srovnání) s oním motivem „M“
ničím, je však stejné jako vědět, že to hluboké zamilování,
jímž jste se právě autenticky zamilovali do nějaké nádherné
dívky, má jediný účel: nebýt naplněno, aby jeho nenaplněním
byla oslavena Boží suverenita, s níž si se svým stvořením, se
svými hračkami, může dělat, co chce – třeba použít ono
nešťastné zamilování „pouze“ k duchovnímu očišťování.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">Ateisté,
byť jistě ne všichni, by pro mne měli samozřejmě zcela jiné
řešení. Podle nich bych měl konečně pochopit, že Bůh není, a
pak bych přestal být takovým psychopatem, jakým se v tomto textu
prezentuju, a přestal bych řešit tyhle pseudoproblémy. Stejně
jsou podle ateistů věřící věřícími nikoliv na základě
racionální evidence či racionálně legitimního rozhodnutí,
nýbrž buď z indoktrinace výchovou, nebo z neschopnosti smířit
se s tím, že smrtí všechno končí, a jen si to nechtějí
přiznat. Naopak podle mnohých křesťanů jsou ateisté ateisty
zase proto, protože existence Boha je nesnesitelná pro jejich pýchu
(museli by se mu podřídit), protože by jim morálně zakazoval
různé věci týkající se např. sexu, protože se bojí
posmrtného potrestání svých zlých činů atp. No, nevím, jestli
se vzájemným <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Bulverism">bulverizováním</a>
něco vyřeší –
mimochodem, je zajímavé, že i když termín </span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><i><span style="font-weight: normal;">bulverism</span></i></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">
vymyslel C.S.Lewis na základě svých zkušeností s postoji ateistů
jeho doby vůči křesťanům, samotná Bible se na některých
místech zdá být vůči tzv. bezbožníkům docela dost
„bulverizující“. Nicméně pro ateisty mám tu zprávu, že
zařadit se do jejich řad momentálně opravdu nehodlám –
ostatně, však co: jako případná neškodná slepá větev
evoluce, jíž vyřadí přirozený výběr, je nemusím zajímat.
Víc bych to zde raději nerozváděl, čímž ovšem vůbec neříkám,
že to nejsem ochoten rozvádět někde jinde popř. jindy.</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">Rozhodující
jsou pro mne momentálně následující fakta: vím, že jednou
umřu, a že pravděpodobně ještě dříve než já umřou ti,
které velice miluji. Že jejich smrt pro mne bude strašným
otřesem, který nemusím ustát, a že hrozná bude bezesporu i moje
vlastní smrt. Že po smrti, pokud to mám vyjádřit hypoteticky,
může život pokračovat - v jiném „módu“ než zde na zemi,
ale že může mimo jiné pokračovat v tom nejhorším
představitelném stavu, totiž v pekle. A že na tom, jak tyhle věci
ve skutečnosti jsou či nejsou, nemám absolutně žádnou moc
cokoliv změnit. A pokud věříme biblické zvěsti, tak víme, že
dle Boha nemůže do věčného života vejít nikdo, kdo jej nejen
že nebude milovat, ale kdo jej dokonce nebude milovat víc než
cokoliv a kohokoliv jiného (především sebe) a to zcela
principielně.</span></span></span><sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: x-small;"><span style="font-weight: normal;"><a href="https://www.blogger.com/blogger.g?blogID=3008106790405812521#pozn13">13</a></span></span></span></sup><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">
To je ovšem stav, k němuž mám daleko nikoliv na míle, nýbrž
doslova na světelné roky. Čas se ovšem krátí, smrt se blíží,
a brzy může být moc a moc zle.</span></span></span></div>
<br />
<div align="LEFT" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Poznámky:</b></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="font-weight: normal; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn1">1.</span>
Nicméně jsem si nedávno, i při vzpomínce na E., uvědomil jednu
důležitou věc. A sice, jakou má kněz – zvlášť ten, kterému
na věřících hodně záleží a který si uvědomuje individuální
charakter každého z nich – leckdy nemírně obtížnou úlohu,
když má přednést kázání. To totiž nutně musí být značně
„zglajchšaltováno“, ovšem na každého věřícího může
zapůsobit zcela jiným dojmem, a to třeba i takovým, který může
tomu kterému věřícímu teoreticky až uškodit, nebo mu duchovní
život značně zkomplikovat. Vůbec v tomto kněžím jejich úlohu
nezávidím. E. ji v oněch letech, kdy jsem navštěvoval jeho mše,
dle mne příliš nezvládl, ale zvlášť po těch létech je to
těžké hodnotit.</span></span></div>
<div style="font-weight: normal; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn2">2.</span>
Jako např. pozdější „konverze“ ke katolickému
tradicionalismu – viz odstavec <i>Peklo</i> níže v textu.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn3">3.</span>
Možná se někdo ptá, hlavně z ateistů (pokud to tu někdo z nich
čte), kde jsem tehdy nechal tu úplně základní otázku, totiž
otázku po samotné existenci Boha. Tato otázka pro mne však v těch
dnech opravdu nebyla na programu dne. Byl jsem totiž – a v
podstatě dodnes jsem - plně prostoupen jakýmsi „morálním“
pohledem na věc. Totiž, samotné ptaní se po Boží existenci –
konkrétněji po možnosti, že by Bůh mohl nebýt – bych tehdy
asi těžko vyhodnotil jinak, než jako něco, co je motivováno
něčím morálně špatným, konkrétně sobectvím: pokud by Bůh
nebyl, nemusel bych to své sobectví tak řešit a vzdávat se ho,
čili Boží nebytí by vyhovovalo mému sobectví. Nějakým
způsobem u mne platilo, aniž bych si to plně uvědomoval, jakési
morální cogito: <i>jsem sobecký, tedy Bůh je</i> (v mnohem
silnější verzi pak „<i>jsem sobecký, tudíž katolická církev
má pravdu</i>“, i když zde jistě nejde o žádné logické
vyplývání). <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Alvin_Plantinga">Plantingovi</a>
s jeho tvrzením o
zakoušení morální viny jako implicitní před-filosofické
indicie pro Boží existenci by se takové cogito určitě velmi
zamlouvalo. </span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn4">4.</span>
Abych však byl zcela bezelstný, musím uznat, že si z tehdejší
doby pamatuji chvíle, kdy jsem seděl před monitorem, před
„mystiky týkajícím se diskuzním příspěvkem“, s vědomím
toho, že jsem jej mohl, ale taky nemusel otevřít/číst. To vše s
vědomím upozornění, že tyto myšlenky nejsou pro každého a že
duchovně nepokročilí jedinci by je neměli číst – viz také
evangelní verš „ještě mnoho jiného bych vám měl povědět,
ale nyní byste to nesnesli“ (Jan 16,12). Nakonec jsem se však v
podstatě vždy rozhodl je číst, a to s určitým vnitřním
nastavením a motivací, které by se dalo zformulovat zhruba takto:
„tak jen ukažte, o čem je skutečně křesťanství, to
ne-čajíčkovské, tvrdé křesťanství, které nám v kostelích
zamlčujete!“ Dost možná se tedy tehdy, minimálně v některých
okamžicích, jednalo o mou duchovní pýchu, či absenci pokory, s
níž pro mne bylo zatěžko uznat sebe sama jako „duchovního
kojence“ jež by mystické myšlenky číst neměl - zvlášť ve
srovnání s jinými, kteří duchovními kojenci buď nebyli, nebo
se tak aspoň netvářili. A když jsem tedy ty texty „pyšně
četl“, tak možná přišel „trest“. Ale možná je to taky
tak, že to, co jsem právě napsal, je do značné míry výrazem
mé, snad již instinktivní inklinace vidět veškerou vinu vždy
jen u sebe – což mne ovšem, stručně řečeno, naučilo právě
křesťanství.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn5">5.</span>
Konkrétně Jan od kříže se pro mne stal jakýmsi „symbolem
depresivní, hororové mystiky“ a dokonce se jako takový dostal i
do textu jedné mé <a href="http://obcasband.wz.cz/audio/pisen_KD.mp3">písně</a>.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn6">6.</span>
Tento výrok inspiroval i mou báseň <a href="http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=197">Nahodilost</a>
(na odkazu dole)</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn7">7.</span>
Dodnes bych se označil za tradicionalistu, ač za poslední půlrok,
nebo i delší dobu, jsem se přece jen v jeho rámci postupně
posunul více „doleva“, někam k pozici, která se občas nazývá
„indultní“.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"><span id="pozn1">8</span>.
Věc je tím hororovější, když člověk vezme v úvahu argumenty
některých teistických filosofů, jako např. „Bůh má morálně
dobrý důvod stvořit svět s osídleným peklem“, viz např.
zmínka v <a href="https://drive.google.com/file/d/0B3Ad4KbZcW-rcGNhZV9KZDZRODg/edit">tomto</a> textu
</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">.
Radostná zvěst evangelia se stává tak zvěstí hororovou. Jak se
to navíc nevylučuje s lidskou svobodou je druhá věc, ale tu tady
samozřejmě nebudu řešit. </span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn9">9.</span>
Co se týče mého “odchodu od svátostí“, k němuž došlo na
podzim 2012, velkou roli v něm sehrálo přečtení <a href="http://dielnasj.blogspot.cz/2012/11/normal-0-21-false-false-false-sk-x-none_18.html">tohoto</a>
kázání jistého františkána z 18. století.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn10">10.</span>
Teističtí filosofové alespoň uznávají, že zlo je jediným
vážným argumentem proti Boží existenci.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"><span id="pozn11">11.</span>
Není bez zajímavosti, že dle <a href="http://www.firstthings.com/article/2003/05/the-population-of-hell">tohoto</a>
</span></span></span><span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">
textu bylo univerzálním přesvědčením katolických učenců,
minimálně do doby <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Francisco_Su%C3%A1rez">Františka Suaréze</a>, že většina lidí bude
zavržena – křesťanů i nekřesťanů. Což je opět voda na mlýn
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html">umírněnému katolickému antinatalismu</a>.</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn12">12.</span>
Není bez zajímavosti názor Tomáše Akvinského z Teologické
sumy, že kdyby prvotní hřích spáchala pouze žena, hřích by se
nedědil, tudíž by ani žádný dědičný hřích neexistoval.</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-family: "arial" , sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span id="pozn13">13.</span>
P. Štěpán Filip OP jednou na pravidelném semináři o Teologické
summě Tomáše Akv., pořádaném v minulých letech v dominikánském
klášteře v Olomouci říkal, že někdy v období po smrti Terezie
z Avilly se dokonce vážně řešilo, jestli je vůbec morálně
možné milovat něco/někoho jiného než jen Boha. Po dlouhé
diskuzi se nakonec zjistilo, že milovat i něco jiného než Boha
není hřích. Z hlediska přikázání lásky k Bohu a k lidem se
samotná otázka jeví absurdní, ovšem z hlediska karmelitánské
spirituality a mystiky, jíž byla otázka předpokládám
motivována, se jeví zcela logicky. Inu, část creda „věřím ve
společenství svatých“ mi s mystikou opravdu nejde dohromady, jak
už jsem vyjádřil <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/vymyslel-jsem-herezi.html">zde</a>. </span></span></div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com19tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-15712315542540990862014-09-01T08:14:00.002+02:002014-09-01T08:14:54.534+02:00Minimálně dobrý možný světLeibnizův argument o tom, že náš svět je nejlepším z možných světů, zná asi každý, kdo trochu štrejchnul o filosofii. Scholastická manifestace pojmu <i>nejlepší možný svět</i> jakožto rozporného - podle mne platná - už bude možná malinko méně známá. Nicméně, i pokud je pojem <i>nejlepší možný svět rozporný</i>, stále je možné se ptát, jestli existuje minimálně dobrý možný svět - tj. svět s takovým stupněm dobra <i>n</i>, že existuje možný svět se stupněm dobra <i>n-1</i>, který "determinuje" Boha k tomu, aby jej nestvořil - <i>n</i> je tedy minimální stupeň dobra, jímž musí svět disponovat, aby byl vůbec stvořitelný. S tím se jistě pojí vážný problém, jsou-li konceptuální světy se stupněm dobra <i>n-m</i> <m: {1, 2, ... n}> vůbec možnými světy, kde pojem možný znamená <i>stvořitelný</i>. Ale předpokládejme nyní že jsou, resp. momentálně tento problém není důležitý.<br />
<br />
Každopádně když se dívám na ten náš skutečný svět a ono množství nejhrůznějších zel v něm, tak se skoro zdá, že i minimálně dobrý možný svět by se mohl ukázat jako rozporný pojem, a nebo jsou nároky na tu minimální dobrotu téměř nulové. Je zde však jeden protiargument: myslím, že to byl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Alvin_Plantinga">Alvin Plantinga</a>, který přišel s argumentem, který mohu přeformulovat tak, že minimální dobrý svět je ten, v němž lidské bytosti mají svobodnou vůli, byť je tato schopná volit zlo. Absence svobody u rozumných bytostí by se tak jevila natolik zlou, že by svět s takovými bytostmi činila nestvořitelný. Chápu tento argument jako argument zkušenostní - Plantinga jej vyslovuje v rámci své teodiceje, tedy snahy ospravedlnit Boha před zlem v našem skutečném světě. Možná právě proto není příliš (popř. vůbec) psychologicky přesvědčivý - už jen proto, že je to další z argumentů typu "víme že, ale nevíme jak/proč/v čem" - tedy, přepsáno pro náš případ: "víme, že svoboda je natolik dobrá, že podmiňuje stvořitelnost světa v němž jsou rozumné bytosti, ale tváří v tvář všem těm hrozným zlům vůbec netušíme jak a v čem je tak dobrá" ...<br />
<br />
V této souvislosti, a to už je závěrečná myšlenka, se ještě zmíním o kritice jistých filosofů jinými filosofy - někteří filosofové jsou totiž jinými kritizováni za svůj požadavek aseity svobodné vůle, tj. její absolutní nezávislosti na čemkoliv, tedy i na Bohu. Tu požadují jako podmínku možnosti svobody vůbec. Jiní filosofové takový požadavek nazývají nepatřičným megalomanstvím. Mi však takové "megalomanství" <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_13.html">rovněž</a> přijde jako naprosto legitimní požadavek záchrany smysluplnosti pojmu svobodné vůle. Ostatně, aseitou svobodné vůle by se vyřešily snad všechny problémy, které podmiňují nekonečnost diskuze o svobodě a determinismu ...<br />
<br />
Za dva týdny se jedu podívat <a href="http://www.krestanskafilozofia.eu/files/Budejovice-program.pdf">sem</a>. Prakticky přes celou republiku. Tak doufám, že z toho aspoň něco rozumného vyleze ...Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com8tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-46847578273412415992014-08-01T07:06:00.001+02:002014-08-01T07:06:33.789+02:00(De)motivující dotaz / (De)motivational question<i><b>česky:</b></i><br />
<br />
Přemýšlel jsem o tom, že bych aspoň některé své příspěvky z tohoto blogu přeložil do angličtiny a umístil je na samostatný paralelní blog. Nevím zda to někdy udělám, nicméně alespoň dnešní kratinký příspěvek bude bilingvní.<br />
<br />
Předpokládejme, že jsem si ustanovil cíl "zničit v sobě motivaci k jednání 'M'". Otázka zní: může mne k dosažení tohoto cíle motivovat právě ona motivace M?<br />
<br />
Zdá se mi to být nemožné. Co myslíte vy? Máte někdo s něčím podobným nějakou zkušenost?<br />
<br />
<b><i>english:</i></b><br />
<b><i><br /></i></b>
I have thought of translating at least some of my posts from this my blog into english and placing it on separate blog. I don´t know whether I do it sometime. Nevertheless, todays´ short post will be bilingual.<br />
<br />
Let´s suppose that I have set a goal for myself: the goal is "to destroy motivation to acting 'M' in myself". Now the question is: could I be motivated to acheive this goal just by this motivation M?<br />
<br />
It seems impossible to me. What do you think? Does anybody have any experience with something like that?Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-74087803844676203022014-07-10T22:52:00.000+02:002014-07-10T23:03:27.766+02:00Hozená rukavice antinatalismu<div style="text-align: justify;">
<b>Úvod</b><br />
<br />
Na svůj <a href="http://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/">paralelní blog na idnesu</a> jsem, jak to ostatně činím skoro vždy, umístil také svůj předchozí text "<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-13.html">Opravdu je dobré být?</a>" a u druhého dílu se objevil jistý komentář čtenáře, jehož důsledkem je v posledku i tento článek. Byl jsem upozorněn na existenci pro mne dříve neznámé, moderní filosoficko-etické pozice zvané <i><b>antinatalismus</b></i>, která mne, přiznám se, velmi zaujala. Nejen proto, že jsem až na jednu částečnou výjimku v českém internetovém prostředí o anitnatalismu nic nenašel, jsem se rozhodl tento text napsat. Prosím, aby ten, kdo jej začne číst a ví oč v antinatalismu jde, nejprve dočetl opravdu až do konce a až pak mne případně posuzoval či odsuzoval - případně, pokud se mu již teď číst nechce a již teď antinatalismus odsuzuje (na což má plné právo), ať přeskočí rovnou na poslední část textu (<i>Antinatalismus a já</i>).</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
O čem tedy antinatalismus je? Antinatalistická pozice je vymezena zhruba těmito body:</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
- narodit se, být uveden do existence, je špatné, je to pro nás újma, utrpení a zlo. Není dobré být.</div>
<div style="text-align: justify;">
- neměli bychom mít děti, abychom je nevystavili utrpení a hrozbě toho, že by mohly litovat své existence<br />
- lidstvo by v ideálním případě mělo co nejdříve vymřít</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
To se na první pohled zdá být naprosto zvrhlou a šílenou pozicí, kterou by někteří jistě co nejrychleji bez argumentů odsoudili z pozice nějakého <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/01/moralni-tabu-meze-diskuze.html">morálního tabu</a>, o kterém se vůbec nesmí diskutovat. Ovšem přesvědčení, že je lepší nebýt než být, není nějaký moderní výmysl, ale existovalo již ve starověku; hovoří o něm např. již slavný řecký autor tragédií Sofoklés. A co více, poměrně radikálně "antinatalistické" výroky, byť je jistě třeba číst je v kontextu, najdeme dokonce v Bibli! Ale o tom až později. Nyní je třeba říct, že filosofie je především o argumentech a ne o prvních dojmech a cloumajících emocích, a proto je třeba se i k antinatalismu a jeho argumentům stavět především racionálně. Navíc, díky své radikalitě a "šílenosti" se antinatalismus stává pozicí, která má velký potenciál "probudit lidi z dogmatického spánku ohledně údajné samozřejmosti teze, že mít potomky je vždy neproblematicky dobré", a to považuji za pozitivní. Ale nebudu předbíhat.</div>
<div style="text-align: justify;">
Protože, alespoň pokud je mi známo, neexistuje nějaké jednotné a všemi přijímané dělení antinatalismu<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn1"><sup>1</sup></a>, dovolil bych si pro účely tohoto textu navrhnout své dělení a podle něj text rozčlenit. Antinatalismus bych rozdělil na tři typy. Každý z těchto typů hned popíšu.</div>
<br />
<b>Environmentální (ekologický) antinatalismus</b><br />
<br />
První moderní pozice, která je spjata s pesimistickým a negativním náhledem na člověka a jeho bytí, je spjata s environmentálním hnutím a jeho tezemi o přelidnění planety, nebo o člověku, který planetu jen ničí a je tak pouze jejím škůdcem. Nejedná se však o nějakou filosofickou pozici, jde spíše o jeden z proudů ekologistické ideologie. Nemám v úmyslu ji nějak sáhodlouze popisovat; jeden <a href="http://www.secretsofthefed.com/wp-content/uploads/2013/06/save-planet-kill-yourself.jpg">obrázek</a> často řekne více, než tisíc slov. Jeden z webů těchto antinatalistů najedete <a href="http://www.vhemt.org/">zde</a>; název <i>Voluntary human extinction movement</i> (hnutí za dobrovolné vyhubení lidstva) hovoří sám za sebe. A ačkoliv si osobní hodnocení antinatalismu nechám až na konec textu, v případě této jeho varianty mohu rovnou napsat, že jej samozřejmě považuji za zvrácený a odsouzeníhodný.<br />
<br />
<b>Utilitaristicko-pesimistický antinatalismus</b><br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
Tento typ je tím, co se pod antinatalismem nejčastěji myslí. Historické kořeny této pozice se obvykle vidí u pesimistických filosofů 19. století <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Robert_Eduard_von_Hartmann">Eduarda von Hartmanna</a> a především <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_Schopenhauer">Arthura Shopenhauera</a>, ačkoliv, jak jsem už naznačil, pesimistická linie ohledně existence člověka a jeho útrpném údělu na této zemi se táhne již od biblických dob. Ani v této linii se nemusí jednat o striktně filosofickou pozici. Mezi známé antinatalisty 20. století (byť se tehdy tento název ještě nepoužíval) jsou tak řazeni např. rumunský existencialista <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Cioran">Emil Cioran</a>, norský metafyzik a horolezec <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Wessel_Zapffe">Peter Wessel Zappfe</a>, nebo světově známý autor hororů <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/H._P._Lovecraft">H.P.Lovercraft</a>. Současnými známými antinatalisty jsou slavný autor hororů <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Ligotti">Thomas Ligotti</a><a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn2"><sup>2</sup></a>, bloger Jim Crawford<sup><a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn3">3</a></sup> a především jihoafrický profesor filosofie <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Benatar">David Benatar</a>, jehož kniha <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/183039/nebyt-ci-byt/" style="font-style: italic;">Nebýt či být: o utrpení, jež obnáší příchod na tento svět</a><sup><a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn4">4</a>,<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn5">5</a></sup> je dnes v podstatě základní knihou antinatalismu. </div>
<div style="text-align: justify;">
Je to možná až příliš zjednodušující pohled, ale tento typ antinatalismu se pohybuje jednak v rámci ateismu, jednak utilitaristicky považuje pojmovou dvojici slast-strast za primární, základní, což se dá celkem lehce kritizovat. Zkušenost s množstvím zla a utrpení v tomto světě spolu s nahlížením smrti jako velikého zla a ukončení veškeré existence vede antinatalisty k popření dobra existence lidí (popř. i zvířat) a tedy k popření dobra prokreace, rozmnožování. V silnějších případech považují antinatalisté, v protikladu ke konzervativnímu odsuzování bezdětnosti jako něčeho sobeckého, zplození dítěte za nemorální a sobecký čin a za ublížení nově narozenému člověku a převrací tak tvrzení o sobectví bezdětných singles na hlavu. Argumentují, že děti ve skutečnosti míváme především či výhradně ze sobeckých důvodů (jsou to prostředky k naší seberealizaci či uspokojení, noví daňoví poplatníci, prostředky k tomu, aby nevyhynul národ, nové pracovní síly atp.) a prohřešujeme se tak proti Kantovu kategorickému imperativu. Pouhé vystavení potenciálního člověka té možnosti, že bude jednou litovat, že existuje, je např. podle Benatara, ale i mnoha dalších, dostatečným argumentem pro mravní nedovolenost jeho přivedení na svět.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jednou z nejčastějších námitek, vůči níž se antinatalisté musí hájit, je logická námitka, že aby byl antinatalista konzistentní, musí spáchat sebevraždu. Tomu antinatalisté oponují tak, že sebevražda by způsobila množství utrpení nejen jim samotným, nýbrž především jejich pozůstalým blízkým, což je nepřípustné. Jiný argument pak je, že pokud by spáchali sebevraždu, nemohli by antinatalismus hlásat ostatním lidem. Já osobně považuji tuto obhajobu za úspěšnou a korektní.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn6"><sup>6</sup></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Proti utilitaristicko-pesimistickému antinatalismu lze samozřejmě vznést množství námitek. Např. je možno se ptát, jaká míra utrpení je dostatečná na to, aby, slovy Benatara, byl život hoden buď pokračování, nebo započetí - podle Benatara je totiž už jen jediné píchnutí špendlíkem dostatečným důvodem, proč nezapočít život (byť je nutné tuto jeho tezi uvažovat v kontextu). Nebo, jak tvrdí jeden diskutující na jednom <a href="http://forums.philosophyforums.com/threads/antinatalism-58316.html">zahraničním filosofickém fóru o antinatalismu</a>, je utrpení dobré a nutné, protože bez něj bychom na světě umřeli nudou a nebyli bychom k ničemu motivováni. Velkým kladem Benatarovy knihy je, že autor v ní anticipuje a odpovídá na opravdu velké množství námitek, ač jistě nezmiňuje všechny a některým z nich věnuje trestuhodně málo prostoru. A hlavně se jeho filosofická pozice pohybuje někde na rozmezí utilitarismu, materialismu, evolucionuísmu a snad i epikureismu, což lze samo o sobě vznést jako hlavní námitku.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn7"><sup>7</sup></a> Přes to všechno, nezávisle na mém osobním postoji vůči antinatalismu (který uvedu na konci článku), a s vědomím, že s některými Benatarovými argumenty směřujícími např. k obhajobě potratů rozhodně nesouhlasím, jeho knihu všem maximálně doporučuji k přečtení.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn8"><sup>8</sup></a></div>
<br />
<b>Hell-based (popř. křesťanský) antinatalismus</b><br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
Výše uvedené typy antinatalismu mají víceméně společnou určitou množinu předpokladů: především jde o platnost materialismu a konec života po smrti. Jak správně <a href="http://maverickphilosopher.typepad.com/maverick_philosopher/2014/04/the-problem-of-evil-for-atheists.html">upozorňuje</a> filosof <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/William_F._Vallicella">William Valicella</a>, za těchto předpokladů, plus za nepopiratelného předpokladu existence množství nejrůznějších zvrácených a nepotrestaných zel, které naturalista a ateista jistě nepopřou, je pro naturalisticky a ateisticky uvažujícího jedince antinatalismus logickým vyústěním jeho pozice. Problém je, že tyto předpoklady nemusí být a podle mne také nejsou pravdivé. Pokud existuje Bůh a posmrtný život, zdá se být antinatalismus vyvrácený a např. křesťané mohou slavit jeho porážku. Ovšem pokud tomu tak skutečně je, pak je zde jedna zásadní a neopomenutelná otázka: jak je možné, že na webu nacházíme blog<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn9"><sup>9</sup></a>, články<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn10"><sup>10</sup></a> a dokonce i jednu knihu, která má podtitul <i>křesťanský antinatalismus</i>?!?</div>
<div style="text-align: justify;">
Zdá se tedy, že posmrtný život není rozhodujícím "drtičem antinatalismu". A při bližším pohledu zjistíme, že nejen není jeho drtičem, ale může dokonce být jeho největším obhájcem. Proč? Protože z mnoha náboženských tradic, a v našem prostředí samozřejmě především té křesťanské, víme, že posmrtný život nemusí dopadnout jen dobře. Může také dopadnout špatně, a to dokonce nesrovnatelně hůř vůči jakémukoliv představitelnému pozemskému zlu a utrpení. Ano - součástí nauky mnohých náboženství je teze o existenci věčného posmrtného trestu, který lze zjednodušeně shrnout pod název <i>peklo</i>. A tak jako utilitarističtí antinatalisté tvrdí, že pouhá možnost toho, že potenciální, ještě nevzniklý člověk bude jednou litovat toho, že se narodil, ústí v mravní imperativ "neplodit!", tak pouhá možnost, že potenciální člověk bude jednou věčně zavržen, je pro křesťanské antinatalisty rozhodujícím důvodem k něčemu podobnému.</div>
<div style="text-align: justify;">
Posledním typem antinatalismu je tedy to, co jsem v angličtině nazval <i>hell-based antinatalism</i>, protože ačkoliv jsem se fakticky dosud setkal pouze s křesťanským antinatalismem, není vyloučeno, že by mohl existovat také antinatalismus muslimský či např. hinduistický, popř. antinatalismus založen na jakési (hypotetické) čistě "filosofické" víře v jakousi formu pekla. Název <i>hell-based antinatalism</i> je tak obecnější, než aby se vázal jen na křesťanství.</div>
<div style="text-align: justify;">
O výše zmiňované křesťansky-antinatalistické knize <i><a href="http://www.amazon.com/No-Baby-Cry-Christian-Antinatalism/dp/1482676656">No baby no cry: christian antinatalism</a></i> bych se ještě zmínil malinko podrobněji. V prvé řadě, je to, pokud vím, zatím jediná kniha křesťanského antinatalismu<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn11"><sup>11</sup></a> a je tudíž jeho základní literaturou. Je sympaticky krátká (necelých 80 stran), ale velmi nabitá, s tahem na antinatalistickou branku a podobně jako Benatarova kniha anticipuje hodně námitek. První část, asi 14 stran, probírá "sekulární" antinatalistické argumenty, druhá, delší a podstatnější, hájí antinatalismus z pozice protestantského křesťana - jejím autorem je protestant Martin Smith. Knihu můžete stáhnout <a href="http://theselfishparent.files.wordpress.com/2012/06/nbnc4_4.pdf">zde</a>, všem ji rovněž maximálně doporučuji k přečtení a domnívám se, že žádná oponentura křesťanskému či obecně hell-based antinatalismu se bez jejího přečtení a vyrovnání se s jejími argumenty nemůže obejít.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Než se pustím do další části článku, rád bych využil souvislosti a jen upozornil, že s antinatalismem se úzce pojí další filosofické problémy, které již zdaleka nejsou tak kontroverzní, ale to neznamená, že jsou méně naléhavé či pozoruhodné - naopak. Především se jedná o tzv. problém neidentity (<a href="http://plato.stanford.edu/entries/nonidentity-problem/">non-identity problem</a>), který se zabývá možnými budoucími lidmi a s tím spojenými problémy. Však se také David Benatar ve své knize nejčastěji odkazuje na monumentální dílo <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Derek_Parfit">Dereka Parfita</a> nazvané <i><a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Reasons_and_Persons">Reasons and persons</a></i>, v němž se problém neidentity řeší v souvislosti s otázkou odpovědnosti za budoucí generace.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn12"><sup>12</sup></a> A přes non-identity problem souvisí antinatalismus nepřímo také s tzv. esencialismem původu (<a href="http://1000wordphilosophy.wordpress.com/2014/04/28/origin-essentialism/">origin essentialism</a>), což je teorie potenciality navazující většinou na jednu poznámku pod čarou z knihy <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Saul_Kripke">Saula Kripkeho</a> <i><a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Naming_and_Necessity">Naming and necessity</a></i>, podle níž (teorie, ne poznámky) se mj. nikdo z nás nemohl narodit ani nikomu jinému, než komu se fakticky narodil, ani v jiné době či za jiných okolností, z jiného vajíčka a jiné spermie. Touto teorií jsem se zde na blogu již párkrát zabýval (např. <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_10.html">zde</a>), aniž bych věděl, že pro ni existuje tento název.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn13"><sup>13</sup></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<b>Pokus o kondicionální obhajobu křesťanského antinatalismu z katolické pozice</b><br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
Veškeré křesťansko-antinatalistické názory, s nimiž jsem se dosud setkal, pocházely od protestantských křesťanů. Navíc obhajují věci, které jsou nepřijatelné z pohledu katolického (jako např. potraty) a s nimiž nesouhlasím ani já. To může být pro katolíky okamžitým důkazem toho, že antinatalismus je jasně dekadentní, že protestanti jsou na zcestí a že se celou věcí není třeba dále zabývat, kromě jejího odsouzení. Ale to by bylo příliš zkratkovité. Cílem této části textu bude pokusit se zjistit, zda se dá hell-based antinatalismus hájit také z katolického hlediska. Pokusím se o tzv. kondicionální, tj. podmíněnou obhajobu křesťanského antinatalismu. To znamená, budu celou věc zkoumat úhlem pohledu hypotetických soudů, tj. zjišťovat, zda platí soud ve stylu "pokud platí to a to, potom by měl křesťan (katolík) v té a té míře zastávat hell-based antinatalismus, má-li být konzistentní". Nebudu příliš systematický, spíše předložím jednotlivé a třeba i zcela nesouvisející teze či argumenty, které podle mne k obhajobě určité formy antinatalismu zavdávají, nebo s ním alespoň nejsou v rozporu. Proč se ovšem o takovou věc, která může někomu přirozeně připadat zcela nesmyslná, budu vůbec pokoušet? Kdo četl <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-33.html">třetí díl</a> textu "Opravdu je dobré být?", ten tomu, chci věřit, porozumí a pochopí, že to nedělám s radostí. </div>
<div style="text-align: justify;">
V první řadě je třeba říct, jak naznačuje i <a href="http://antinatalism.wordpress.com/2013/07/19/should-christians-have-children-in-todays-world/#comment-93">tento</a> komentář pod článkem, že už jen samotná existence pekla, byť s minimální pravděpodobností se tam dostat, může být naprosto dostatečným důvodem k zastávání antinatalismu a já takovému důvodu naprosto rozumím. Nicméně jelikož to bude většina křesťanů odmítat, je lepší být poněkud diferencovanější.</div>
<div style="text-align: justify;">
V zásadě lze celou věc zkráceně vyjádřit takto: čím více nějaká křesťanská konfese či duchovní směr zdůrazňuje existenci pekla, čím více a hlasitěji tvrdí, že v něm skončí obrovské množství lidí (a že spasených bude <a href="http://dielnasj.blogspot.cz/2012/11/normal-0-21-false-false-false-sk-x-none_18.html">menšina</a>, možná jen nepatrná), tím je z hlediska této konfese logičtější a konzistentnější, aby zastávala nějakou formu hell-based antinatalismu. Jakou, to už se může v různých hlediscích různit. Jedním z hledisek může např. být postoj k tomu, členové kterých konkurenčních vyznání z pohledu dané konfese (nazvěme ji konfese A) či spirituality mohou mít děti a kterých ne. Např. A může tvrdit, že vzhledem k velké hrozbě zavržení a očekávatelně malé pravděpodobnosti konverze lidí k A by děti měli mít pouze členové A a nikdo jiný. Umírněnější konfese pak může rozšířit "povolení mít děti" např. na všechny "dostatečně blízké" konfese, a vůči všem ostatním - muslimům, buddhistům, ateistům atd. - bude mít postoj, že by děti mít neměli. Dalším hlediskem může být typ osobního postoje ke skutečnosti, že na svět přivedl dítě někdo, kdo by jej (dle míry zastávaného antinatalismu) přivést neměl. Tak např. umírněným postojem může být dotyčnému negratulovat k narození dítěte, pokud se např. jedná o někoho známého, extrémním postojem může být veřejně mu vyčítat, že dítě přivedl na svět, a ukončit s ním přátelství. Ještě dalším hlediskem pak může být morální hodnocení postoje z předchozí věty. Tak např. někdo může pouze nedoporučit gratulovat ateistům k narození nového dítěte, jiný může být mnohem radikálnější a označit takovou gratulaci, popř. absenci odrazování jinověrců či nevěrců od toho, aby měli děti, za těžký hřích.</div>
<div style="text-align: justify;">
Podíváme-li se tedy na fakticky existující konfese, pak si myslím, že nejzásadovějšími (kvazi-)antinatalisty by logicky měli být největší zdůrazňovači pekla, tj. např. katoličtí tradicionalisté (FSSPX, sedesvakantisté, Hnutí odporu) nebo někteří radikální evangelikálové, z jejichž hlediska by děti měli mít pouze členové jejich konfesí: všichni ostatní značně riskují ohrožení spásy svých dětí už tím, že je přivedou na svět. Naopak liberální a modernistické konfese se s antinatalismem moc trápit nemusí.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
To by tedy bylo obecné, principiální shrnutí. Níže ještě předložím jednotlivé argumenty, výroky, tvrzení apod., které antinatalistickou pozici z katolického hlediska když ne podporují, tak s ní alespoň z mého pohledu nejsou v rozporu. Vynechávám zde probírání biblických pasáží či veršů, které naopak vyznívají proti antinatalismu, jako pokyn z knihy Genesis "ploďte a množte se". Většinou z těchto výroků se zabývá Martin Smith ve zmiňované knize <i>No baby no cry.</i></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
V první řadě, je veliká otázka, zda existuje povinnost mít děti.<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn14"><sup>14</sup></a> Jistě existuje povinnost umožnit (nebránit) dětem přijít na svět, pokud člověk žije v manželství. Ale na druhou stranu, má někdo povinnost do manželství vstupovat? Ani z katolického katechismu si takovou věc nevybavuju. Pokud se pletu, ať mne prosím někdo opraví. Pokud tato povinnost neexistuje, hell-based antinatalismus má, zdá se, volnou cestu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dále, jak jsem uváděl ze začátku textu, antinatalistické výroky existují přímo v Bibli - nejmarkantnější je to v knize Kazatel, ale píše se tam také o blahoslavených, které nerodily a nekojily<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn15"><sup>15</sup></a> a o člověku, který kdyby zradil Syna člověka, pak by pro takového bylo lépe, kdyby se nebyl narodil. Nikoliv v zásadním rozporu s antinatalismem jsou také některé výroky z listů sv. Pavla, např. I. Korintským (zabývá se jimi také Martin Smith ve zmiňované knize <i>No baby no cry</i>).</div>
<div style="text-align: justify;">
Právě na sv. Pavla navazuje jedna z největších katolických autorit vůbec - sv. Augustin. Např. 14 a 15 kapitola z jeho spíše pozdnějšího díla <a href="http://www.documentacatholicaomnia.eu/03d/0354-0430,_Augustinus,_De_Nuptiis_Et_Concupiscentia_[Schaff],_EN.pdf">De nuptiis et concupiscientia</a>, ale i některá další místa, rozhodně nevyznívají pro-natalisticky.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dále se mi v této souvislosti vybavuje výrok sv. Františka z Assisi, který pronesl vůči jednomu svému spolubratru: <i>Stačí, aby Bůh byl Bohem. Bůh je, a to stačí.</i> Pokud to ovšem stačí, je ještě nutné plodit děti?<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/07/hozena-rukavice-antinatalismu.html#pozn16"><sup>16</sup></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Dále, podle sv. Tomáše a také sv. Augustina (minimálně v jistém jeho období) existují pouze dva motivy, za nichž vykonání pohlavního styku není ani lehkým hříchem, ale je bezhříšné. Jsou to motivy "rozmnožit počet občanů obce Boží" a "splnit povinnost vůči zákonnému partnerovi". Jelikož zvlášť v dnešní přesexualizované době je vykonat pohlavní styk opravdu čistě z těchto motivů a bez nějakého vnitřního předstírání pravděpodobně extrémně obtížné, jelikož sexualita je z ortodoxně katolického hlediska nekonečným minovým polem smrtelných hříchů a jelikož se katolíci mají vyhýbat příležitosti ke všem hříchům, i lehkým, zdá se být život v celibátu řešením. Celibát ovšem znamená pokyn <i>neplodit</i>! A koneckonců, celibátník svatý Pavel si přál, aby "všichni byli jako on" ...</div>
<div style="text-align: justify;">
Naopak silně pro-natalisticky vyznívá pokyn sv. Pavla z prvního listu Timoteovi o tom, že žena bude spasena (pouze) jako matka. Je však třeba si uvědomit, že se nemusí jednat pouze o mateřství tělesné, nýbrž o mateřství duchovní, a v tomto smyslu nemusí být s antinatalismem v rozporu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Dále, podle (některých) tradicionalistů je samotné manželství, pokud není zcela konfesně čisté, zvlášť v dnešní době, <a href="http://www.tedeum.cz/3_2011/smisena_manzelstvi_0311.htm">obrovským ohrožením spásy</a> - odkazovaný článek podle mne jednoznačně implikuje částečný antinatalismus typu "pouze naše konfese může mít děti" a velmi by mne zajímalo, jak by se jeho autor či čtenáři, kteří s jeho zněním souhlasí, takové implikaci bránili.</div>
<div style="text-align: justify;">
Lehce bokem lze vzpomenout také legendární film Františka Vláčila <a href="http://www.csfd.cz/film/9353-udoli-vcel/"><i>Údolí včel</i></a> a tamější scénu, kdy rytíř Armin, mnich řádu německých rytířů, hovoří s františkánským mnichem, který vůči Arminovým radikálním názorům namítá "pak by na zemi nezůstal jediný člověk. Život by zanikl.", na což Armin bez váhání a rezolutně odpoví hororovou větou <i>NECHŤ ZANIKNE! ZŮSTANOU ANDĚLÉ!</i> To v žádném případě není v rozporu s antinatalismem.</div>
<div style="text-align: justify;">
A na závěr si lze připomenout také to, že pravděpodobně vždy existovala, existuje a bude existovat sorta "apokalyptických" katolíků, kteří by nejraději ihned přivolali konec světa a potrestání hříšníků, a takové rozhodně rovněž nemůžu vidět jako nějaké principiální odpůrce antinatalismu.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Je jasné, že výše uvedené "argumenty" nejsou (plně) konkluzivní a místy mohou být i poněkud úsměvné nebo bizarní. Námitky katolíků vůči nim by se zřejmě uchylovaly k tvrzením, že uvažovat antinatalisticky znamená uznat vítězství zla, zneuznat Boží milosrdenství apod. Z mého pohledu by se tím nevyvrátily argumenty pro antinatalismus (na to je "argument možnosti pekla" příliš silný a navíc zde musím připomenout své myšlenky <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-23.html">odsud</a>), ale zřejmě by vytvořily určitou patovou situaci. Každopádně jsou všechny námitky samozřejmě vítány.</div>
<br />
<b>Antinatalismus a já</b><br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
V úvodu jsem napsal, že mne antinatalismus velmi zaujal. Ale to vůbec neznamená, že antinatalismus považuji za nějakou lákavou, či snad dokonce pozitivní pozici. Je to zcela naopak - antinatalismus je pozice nesmírně smutná, ponurá a žalostná a její zastávání v pravém smyslu slova nemůže nikoho lákat; ani mne - nemám vůbec žádnou touhu ji zastávat. Vždy, když si představím, že by lidstvo mělo opravdu vymřít, začnou mi naskakovat všechny ty hezké věci, které ve světě jsou a které jsem prožil a začne mi být smutno při představě, že by už nikdy neměly být, protože by lidstvo vymřelo - i když věřím, že antinatalista, který v životě zakusil především věci zlé a neradostné, to může vnímat zcela jinak. Antinatalismus, jež je aktuální formou po tisíciletí se táhnoucí pesimistické linie myšlení, je reakcí na utrpení a zlo ve světě, které se zdá vítězit a jež se jeví nesmyslné a zcela nepochopitelné. Je to tedy pozice zčásti "ad hoc", pozice, která reaguje na určitou nahodilost, kterou přítomnost nepochopitelného zla a utrpení ve světě je - je totiž (minimálně epistemicky) možný svět, v němž vůbec žádné zlo, popř. ani žádné utrpení není. Ani nelze antinatalismus, resp. alespoň některé jeho varianty, nazvat misantropickým, naopak antinatalisté by jej spíše nazvali filantropickým, protože se svou intencí snaží lidi uchránít od tohoto zla a utrpení - prostě tím, že se tito lidé nikdy nenarodí. A jak říká David Benatar, nenarodit se není újma (což je ovšem teze, se kterou se do určité míry teoreticky dá polemizovat).</div>
<div style="text-align: justify;">
Co se tedy týče mého hodnocení utilitaristicko-pesimistického antinatalismu, asi bych se přiklonil k odkazovanému textu Williama Valicelly. Antinatalismus je z ateistického hlediska vcelku logická reakce na množství všech hrozných zel a (v rámci ateismu) navždy nepotrestané nespravedlnosti, kterou lze těžko popřít. Je mi jasné, že naturalisté budou mít tendenci s Valicellou hrubě nesouhlasit, ale zdůvodnění tohoto nesouhlasu, který bude pravděpodobně založen na makroevolucí a z ní plynoucí iluzorností pojmu zla, už nechám na nich. Z pohledu teismu je antinatalismus sice podnětný - je to skvělý způsob, jak člověka přinutit si opravdu od základu zrevidovat důvody a motivy, proč (ne)mít děti - ale v posledku zcela nepřijatelný.</div>
<div style="text-align: justify;">
Hell-based antinatalismus, a pro můj případ konkrétně křesťanský antinatalismus, je ovšem zcela jiný kalibr. K peklu, ať možnému či zcela reálnému, jsem se již vyjádřil <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-33.html">zde</a>. Pokud peklo existuje, neexistuje větší a hororovější nebezpečí a riziko whatsoever - v žádném jiném možném světě. Snad nejhorší na jeho existenci je jeho nahodilost, resp. tzv. akcidentální nutnost, neboť peklo nemuselo nutně být, nebo v něm alespoň nemusel být žádný člověk. Tato nahodilost působí, že si člověk může představovat a především toužit po té nekonečné škále všech možných světů bez pekla a bez všeho zla, v nichž je jen a pouze samá radost, láska, dobro, harmonie a všechno nádherné, co si jen můžete představit. Všechny tyto možné světy jsou však nenávratně ztaceny, jsou doslova a do písmene "věčně zavrženy", nahodile a přesto zcela nezměnitelně - aniž by však zmizela či byla znemožněna jejich "toužitelnost". Tuto skutečnost nemohu vnímat jinak než jako dokonale tragickou a zastávání antinatalismu je jednou možnou reakcí na ni. </div>
<div style="text-align: justify;">
Takže: stal jsem se (umírněným) hell-based antinatalistou? Nevím, i když spíše asi ne - alespoň prozatím. Stal bych se jím nerad, ale jsem momentálně v nerozhodnuté, patové pozici; na jedné straně ji zastávat určitě nechci, na druhé mne k tomu faktická skutečnost (resp. to, o čem věřím, že faktickou skutečností je), trochu nutí. Nekonečně hororová hrůza existence pekla ve mne může vyvolávat a vyvolává touhu po jeho popření, nějakém zmírnění podmínek jak se do něj nedostat, popř. jeho vyprázdnění atp., ovšem to by byl jen wishful thinking - a strašná pravda pro svoji strašnost být pravdou (bohužel) nepřestává. </div>
<div style="text-align: justify;">
Jedna námitka vůči hell-based antinatalismu by mohla být, že by jej někdo označil za určitou zakuklenou formu <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Jansenismus">jansenismu</a>. Za promyšlení tato námitka určitě stojí.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Tak či tak, antinatalismus hodil filosofickému a teologickému světu rukavici. Zvedne ji někdo?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b><u>Poznámky:</u></b></div>
<br />
<span id="pozn1">1. Pokusy o takové rozčlenění ale samozřejmě <a href="http://theantinatalismmanifesto.wikispaces.com/">existují</a></span><br />
<span id="pozn2">2. V souvislosti s antinatalismem je často zmiňována jeho kniha <a href="http://www.amazon.com/The-Conspiracy-against-Human-Race-ebook/dp/B008EENBZU"><i>The conspiracy against the human race</i></a>, jež je dnes nahlížena jako jedno z klasických antinatalistických děl, která byla spolu s dalšími antinatalistickými, v následujících dvou poznámkách zmíněnými knihami, přiznanou inspirací tvůrců veleúspěšného TV seriálu <i><a href="http://www.csfd.cz/film/328992-temny-pripad/">Temný případ</a></i> (angl. <i>True detective</i>)</span><br />
<span id="pozn3">3. Autor knihy <i><a href="http://www.amazon.com/Confessions-Antinatalist-Jim-Crawford/dp/1616583452">Confessions of an antinatalist</a> a</i> provozovatel blogu <a href="http://antinatalism.blogspot.com/">Antinatalism: The greatest taboo</a></span><br />
<span id="pozn4">4. Knihu jsem <a href="http://www.uloz.to/xpmNv92/david-benatar-better-never-to-have-been-the-harm-of-coming-into-existence-pdf">našel</a> i na ulož.to v původním, anglickém textu. Server A2 vydal také její <a href="http://www.advojka.cz/archiv/2012/1/radeji-nebyt">recenzi</a>. Rovněž já připravuji krátkou recenzi této knihy pro blog <a href="http://kontrafikce.blogspot.cz/">Kontrafikce</a>.</span><br />
<span id="pozn5">5. Kniha vyvolala ve filosofickém prostředí poměrně značný ohlas a Benatar na ni obdržel množství reakcí od jiných filosofů. Kdo by měl zájem si je pročíst, nalezne odkazy na ně <a href="http://www.philosophy.uct.ac.za/staff_benatar_betternevertohavebeen.htm">zde</a>.</span><br />
<span id="pozn6">6. K tomu je možná vhodné dodat výrok výše jmenovaného Emila Ciorana: <i>you always kill yourself too late</i>.</span><br />
<span id="pozn7">7. I když Benatar utilitaristický základ své pozice, resp. svého hlavního argumentu tzv. základní asymetrie mezi štěstím a utrpením, explicitně <a href="http://www.philosophy.uct.ac.za/Benatar%20Every%20conceivable%20harm.pdf">odmítá</a>.</span><br />
<span id="pozn8">8. Vedle antinatalistických knih samozřejmě existuje nemalé množství antinatalistických blogů nebo webů. Za všechny zde uvedu blogy <a href="http://condemnedtoexistence2.blogspot.cz/">Condemned to existence</a> nebo <a href="http://saynotolife.blogspot.cz/">Say no to life</a>. Také <a href="http://www.ajol.info/index.php/sajpem">jihoafrický filosofický časopis</a> věnoval celé <a href="http://www.ajol.info/index.php/sajpem/issue/view/8985">první číslo roku 2012</a> antinatalismu. V dubnu bylo celé číslo volně ke stažení, pokud by měl o něj někdo zájem, nechť se mi ozve.</span><br />
<span id="pozn9">9. Konkrétně <a href="http://antinatalism.wordpress.com/">tento</a>. Z tohoto blogu zvlášť doporučuji k pozornosti <a href="http://antinatalism.wordpress.com/2013/07/19/should-christians-have-children-in-todays-world/">tento</a> text.</span><br />
<span id="pozn10">10. Např. <a href="http://kefkaponders.wordpress.com/2012/05/14/antinatalist-christian/">zde</a>. Blog, na němž je článek umístěn, obsahuje křesťansko-antinatalistických článků <a href="http://kefkaponders.wordpress.com/category/antinatalism-2/">více</a>.</span><br />
<span id="pozn11">11. I když, jak jsem se dověděl v jedné <a href="http://www.amazon.com/review/R7AFLYU9W794Q/ref=cm_cr_dp_title?ie=UTF8&ASIN=0989697266&channel=detail-glance&nodeID=283155&store=books">recenzi</a> na Amazonu, Jim Crawford se ve své knize, kerou jsem zmínil v poznámce 3, hell-based antinatalismu také věnuje a počítá s ním.</span><br />
<span id="pozn12">12. Na toto téma jsem našel jednu <a href="http://is.muni.cz/th/216026/ff_m/">diplomovou práci</a>.</span><br />
<span id="pozn13">13. V souvislosti antinatalismu s těmito souvisejícími problémy lze také doporučit např. <a href="http://pages.scrippscollege.edu/~rweinber/index.html/5--Weinberg.pdf">tento</a> nebo <a href="http://www.fehige.info/pdf/A_Pareto_Principle_for_Possible_People.pdf">tento</a> text, a zcela maximálně doporučuji text <a href="http://www.philosophyoflife.org/jpl201309.pdf"><i>Is God our benefactor?</i></a></span><br />
<span id="pozn14">14. V této souvislosti lze upozornit na podnětný a naléhavý text filosofa Saula Smilanského<a href="http://faculty.smu.edu/jkazez/PAP/smilansky.pdf"><i> Is there a moral obligation to have children?</i></a>, v němž váží argumenty pro a proti plození potomstva. Smilansky však samozřejmě uvažuje "pouze" v rámci přirozeného řádu věcí.</span><br />
<span id="pozn15">15. Lk 23,29. Je samozřejmě pravda, že se tento verš vztahuje pouze na jisté konkrétní dějinné období.</span><br />
<span id="pozn16">16. O tomto výroku vím z <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/107340/moudrost-chudeho/">této</a> knihy.</span>Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com13tag:blogger.com,1999:blog-3008106790405812521.post-65563388195486812442014-06-16T07:21:00.000+02:002014-06-16T07:21:05.391+02:00Miminko má jeden rok<div style="text-align: justify;">
... i když tím miminkem není žádný člověk, protože děti nemám. Ale přesně 16.6.2013, tedy před 365-ti dny, jsem na tento blog vložil první dva příspěvky, konkrétně <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/o-cem-to-tady-bude.html">tento</a> a <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/poznani-se-poznani-ab-alio.html">tento</a>. Od té doby, včetně tohoto, jich přibylo 50 a tak to dělá v průměru zhruba jeden příspěvek na týden.</div>
<div style="text-align: justify;">
Je to asi dost nezvyklé, psát příspěvek k výročí založení blogu, ale rád bych to udělal především pro připomenutí toho všeho, co se tady za tu dobu "událo". Vzhledem k filosofickému zaměření blogu totiž s jednotlivými tématy nemizí jejich aktualita tak, jako politickým či kulturním událostem, které jsou většinou již za týden staré. S novými příspěvky na blozích však ty starší začínají také zapadat a tak mne napadlo zkusit při této příležitosti "poutírat prach" a podle témat zrekapitulovat, čemu se tady především věnuji a o čem kdykoliv rád podiskutuji. Některé články tedy budou uvedeny vícekrát, protože patří do vícera témat současně. V rámci sekcí seřazeno chronologicky (dle času vydání).</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<b><u>Desirerabilia resp. <i>desirabilie</i></u></b></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/desirabilie-dalsi-typ-moznosti.html">Desirabilie: další typ možností?</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/01/carnapovske-vyvraceni-desirabilii.html">Carnapovské vyvrácení desirabilií</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/05/desiderabilia-za-34-bodu.html">Desiderabilia za 34 bodů</a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<b><u>Svoboda a determinismus</u></b></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/modalni-determinismus-mirka-dockala.html">Modální determinismus Mirka Dočkala</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/lfs-2013-svoboda-determinismus.html">LFŠ 2013: svoboda a determinismus</a></div>
<div style="text-align: center;">
Svoboda a determinismus z desirabilního hlediska: <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho.html">1</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_10.html">2</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_11.html">3</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_12.html">4</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_13.html">5</a> díl</div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<b><u>Vztah vůle a rozumu / etiky a teorie / pravdy a dobra</u></b></div>
<div style="text-align: center;">
Problém etické legitimace filosofie <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-15.html">1</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-25.html">2</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-35.html">3</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-45.html">4</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/07/problem-eticke-legitimace-filosofie-55.html">5</a> díl</div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/08/opravdu-teoreticka-suspenze-eticna.html">Opravdu teoretická suspenze etična?</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/11/pravda-versus-dobro.html">Pravda versus dobro</a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<u><b>Bůh filosoficky</b></u></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/08/je-prazdny-mozny-svet-mozny.html">Je prázdný svět možný?</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/dva-lustry.html">Dva lustry</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/02/o-jednom-filosofickem-minizazitku.html">O jednom filosofickém minizážitku</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/03/pretekajici-absolutno.html">Přetékající absolutno?</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/03/pro-boha-pro-nas-kritika.html">Pro Boha a pro nás: kritika</a><br />
Opravdu je dobré být? <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-13.html">1</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-23.html">2</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-33.html">3</a> díl</div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<b><u>Křesťanství a filosofie</u></b></div>
<div style="text-align: center;">
Svoboda a determinismus z desirabilního hlediska: <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho.html">1</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_10.html">2</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_11.html">3</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_12.html">4</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/09/svoboda-determinismus-z-desirabilniho_13.html">5</a> díl</div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/01/krestanstvi-pochybnost.html">Křesťanství a pochybnost</a></div>
<div style="text-align: center;">
Opravdu je dobré být? <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-13.html">1</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-23.html">2</a>, <a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/06/opravdu-je-dobre-byt-33.html">3</a> díl<br />
<div style="-webkit-text-stroke-width: 0px; color: black; font-family: 'Times New Roman'; font-size: medium; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; letter-spacing: normal; line-height: normal; orphans: auto; text-align: center; text-indent: 0px; text-transform: none; white-space: normal; widows: auto; word-spacing: 0px;">
<div style="margin: 0px;">
<br /></div>
</div>
</div>
<div style="text-align: center;">
<u><b>Všehochuť</b></u></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/poznani-se-poznani-ab-alio.html">Poznání a se a poznání ab alio</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/nekolik-poznamek-ke-zdravemu-rozumu.html">Několik poznámek ke zdravému rozumu</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/10/nezdolana-empiristicka-namitka.html">Nezdolaná empiristická námitka</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/10/mala-fenomenologie-napadu.html">Malá fenomenologie nápadu</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2013/12/proc-se-vlastne-zabyvam-filosofii.html">Proč se vlastně zabývám filosofií?</a></div>
<div style="text-align: center;">
<a href="http://desirabilia.blogspot.com/2014/05/problem-zla-vystava-stop-genocide.html">Problém zla a výstava Stop genocidě</a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: left;">
<div style="text-align: justify;">
Není zde samozřejmě uvedeno všechno, vybral jsem jen to podstatnější. </div>
<div style="text-align: justify;">
Na závěr možná ještě dvě věty o tom, jak to bude s blogem vypadat do budoucna. V prvé řadě, chtěl bych pokračovat v letos nasazeném střídmém tempu, tzn. 1-2 příspěvky za měsíc. Rozhodně chci dát přednost kvalitě před kvantitou a nutit se do psaní jen proto, aby to tu "nějak žilo", je nesmysl. No a co se týče témat, o kterých vím že bych chtěl psát, tak zcela jistě to bude téma <i>možnost</i> - onen snad nejtajemnější a nejdráždivější filosofický pojem vůbec.</div>
</div>
<div style="text-align: left;">
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
</div>
<div style="text-align: left;">
<div style="text-align: justify;">
Jelikož sem už do prázdnin nejspíš nic nenapíšu, tak všem ihned popřeju hezké léto, dovolené a prázdniny. A pokud se někdo z oné hrstky zdejších čtenářů rozhodne dorazit na <a href="http://www.zurnal.upol.cz/blog/blog-post/2014/06/08/letni-filosoficka-skola/">letošní</a> Letní filosofickou školu (kde budu jen první den), nebo na první ročník <a href="http://kontrafikce.blogspot.com/2014/06/pozvanka-na-1-rocnik-letni-eticke-skoly.html">Letní etické školy</a>, tak se tam uvidíme.</div>
</div>
Jakub Moravčíkhttp://www.blogger.com/profile/03543628674375672591noreply@blogger.com0