Už dlouho jsem si s takovou chutí a zaujetím nepřečetl nějakou filozofickou knihu, tak jako tomu bylo u Jednoty filosofické zkušenosti francouzského historika filozofie Étienne Gilsona (vydal Vyšehrad v překladu Václava Freie). Napadlo mne tedy se stručně podělit o pár dojmů z tohoto podařeného díla.
Gilson buduje strukturu knihy jako historický přehled jednotlivých epoch, jež byly z filozofického hlediska určeny systémy (jimž dává Gilson vlastní názvy - na základě čeho vysvětlím níže), které jejich zakladatelé založili na základě volby určitých základních principů. Jak píše Gilson, filozof má svobodu ve volbě těchto principů, ale pak již nemá svobodu z nich uhnout a musí jejich důsledky poctivě dotáhnout až do konce. Na volbě principů tedy závisí všechno ostatní. Postupně jsou probírány nejprve systémy středověku a posléze novověku, a to především co se týče jejich zakladatelů. Tak začínáme logicismem Petera Abelarda, pokračujeme františkánským popř. islámským teologismem a přes Ockhamův psychologismus až do renesance, která končí Montaigneho rezultační skepsí. Novověk nemůže začít nikým jiným než Descartem a jeho matematismem (u nějž se Gilson zastaví asi nejdéle) se všemi důsledky, které tento skrz Spinozu, Leibnize, Malebranche, Locka a Huma nutně přinesl. Následuje Kantův fyzicismus a přes Comtův sociologismus se přehled zakončí u Feyerbacha a Marxova materialismu.
Každý z těchto "ismů" Gilson nazývá dle toho, co dle mého názoru správně považuje za základní chybu myslitelů, kteří s daným přístupem přišli. Tito myslitelé totiž nerespektovali skutečnou povahu filozofie jakožto metafyziky a snažili se ji nahradit, nebo ji pojímat, z hlediska nějaké jiné, partikulární disciplíny a jejích principů či základních charakteristik, neboť jimi byli z nějakého důvodu fascinováni, nebo jejich upřednostnění pokládali za nutné. Tak u Abelarda to byla logika, u františkánů a některých islámských myslitelů teologie či spiritualita, u Descarta matematika a její přesnost a jistota, u Kanta fyzika a u Comteho sociologie a vztažení všeho k lidským potřebám. Každý tento nesprávný přístup podle Gilsona končí ve zhroucení filozofie a ve skepticismu, na nějž se jako řešení v historii opakovaně volily buďto tzv. moralismus, nebo citově laděný mysticismus.
Gilson pojímá všechny tyto filozofické epochy, určené volbou základních principů, jako určité filozofické experimenty, jež vedou k určitým důsledkům a ze kterých dostaneme určitou filozofickou zkušenost. Z ní se pak můžeme poučit a brát ji jako bernou minci, co ve filozofii vede k "úspěchu" a co nakopak ke katastrofě, neboť tato zkušenost u všech experimentů dle Gilsona vyznačuje stejnými rysy a výsledky.
Tolik tedy "recenzní" část a nyní bych ještě rád uvedl pár věcí, které zaujaly mne osobně.
V prvé řadě, Gilson výslovně píše, že jakkoliv s mnohými velikány dějin filozofie zásadně a principielně nesouhlasí, přesto k nim chová velkou úctu a potvrzuje, že se v jejich dílech dá najít mnoho dílčích pravd a jednotlivých podnětných postřehů. Ostatně, jen génius se může stát obětí své vlastní geniality. Jak příjemně se čtou tyto řádky, když je člověk srovná s výroky tradicinalistických (nejen) filozofů typu Peter Chojnowski o "luciferiánském cogito".
Velmi mne zaujal také Gilsonův postřeh ohledně otázky důkazu existence hmotného světa. O ten se totiž před Descartem nikdo nepokoušel, protože existenci vnějšího světa všichni pokládali za evidentní. Až Descartes se o to, vzhledem k základním principům svého systému, pokusil. A přesně to byla podle Gilsona chyba, protože jakmile se o takový důkaz začne někdo pokoušet, logicky následuje, že někdo další začne ten důkaz vyvracet, což ponese další důsledky. Že by podnětná myšlenka pro Jiřího Fuchse? :-)
Neméně zajímavé (a provokativní) je Gilsonovo tvrzení ze závěru knihy, že argumenty proti filozofii jsou přirozeně nefilozofické. Na to jsem chvíli nechápavě hleděl, neboť jsem byl přesvědčen, že každý argument proti filozofii v nějakém smyslu filozofický je, což možnost nefilozofických argumentů proti filozofii de facto vylučuje. Jádro problému je právě možná ve víceznačnosti pojmu filozofie, tedy je možné, že argumenty proti filozofii jsou filozofické v jiném smyslu než pojem filozofie, jež je napadán. Jestli je to dostačující k jejich udržení, je otázka. Je to každopádně zajímavé téma k prozkoumání (i pro mne osobně), nicméně přečtěme si, který argument uvedl Gilson jako příklad: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne". Je podle vás filozofický, či ne? Napište kdyžtak svůj názor do komentáře.
Knihu tedy nemůžu než vřele doporučit. Gilson píše velmi čtivě, srozumitelně a občas se při četbě i zasmějete, jako třeba já u (víceméně fiktivního) popisu rozhovoru mladého George Berkeleyho s na smrtelné posteli ležícím Malebranchem. Inu, ona návštěva antikvariátu, kdy jsem sháněl jistou učebnici němčiny a při níž jsem na toto dílo francouzského medievalisty narazil, se mi vyplatila. Kniha se četla "sama" a myslím, že se k ní určitě ještě vrátím.
