Problém zla a výstava Stop genocidě

Především mezi scholasticky orientovanými filosofy (ale i mezi objektivistickými konzervativci vůbec) se lze nezřídka setkat s jedním argumentačním přístupem - přiznávám, že i já jsem jej dříve používal - který bych nazval "naprosté odhlédnutí od osobní zkušenosti". Demonstroval bych to na příkladu. Byl jsem, tuším že to bylo loni, v Praze na CEVRu na bioetickém semináři, na němž se řešilo mimo jiné umělé oplodnění. V závěrečné diskuzi jeden návštěvník hájil mravní nepřijatelnost umělého oplodnění a jeden z panelistů se jej v návaznosti na to zeptal, jestli je ženatý a má děti (když proti tomu brojí). Návštěvník se snažil hájit v tom smyslu, že přece není důležité, jestli on osobně jako namítající má děti, že důležitý je jen objektivní morální status umělého oplodnění. A to je právě ten argumentační přístup, požadovaný ze strany "scholastiků" vůči oponentům: ti by se neměli nijak ohlížet na osobu, která něco tvrdí, a její osobní životní zkušenost úzce související s probíraným tématem, ale měli by věnovat pozornost čistě objektivním argumentům.

Desiderabilia za 34 bodů

Pokud někdo četl úvodní příspěvek mého blogu, možná si pamatuje, že jsem loni nastoupil kombinované studium filosofie na ostravské univerzitě. Zatím jsem s tím stále neseknul, i když jsem už byl "definitivně" rozhodnutý, že seknu (důvody zde nebudu probírat; zcela jistě však nespočívají v tom že by mne to nebavilo). Nyní zakončuji druhý semestr, v němž jsme měli mimo jiné předmět Středověké myšlení s výborným přednášejícím Markem Otiskem. V rámci tohoto předmětu jsem vypracoval práci na téma Desiderabilia, tedy tématu, jež pojmenovalo můj blog - byť, jelikož jsem v době založení blogu ještě nevěděl, že se toto téma v průběhu středověku fakticky probíralo, jsem pro něj "vítězoslavně vymyslel" zkomolený českoanglicismus desirabilie. Takže kdyby ta práce někoho zajímala, může si ji stáhnout. Normálně bych sem samozřejmě svou školní práci nedával, ale vzhledem k tématu ... jinak dostal jsem za ni 34 bodů z 35 možných. Nevím, za co mi ten jeden bod unikl - kdo ví, možná za to, že jsem se v práci mj. odkázal na svůj zdejší původní text o desirabiliích :-D

Já jsem - a kolik jich není!

Ještě v průběhu loňského roku jsem měl v plánu napsat sem na blog něco o mé oblíbené kapele Prouza z Frýdku-Místku, ale až po té, co se dostavím na jejich koncert, tehdy plánovaný v ostravském klubu Garage; chtěl jsem totiž zároveň z tohoto koncertu napsat malý report. Koncert se bohužel zrušil, resp. přesunul na jiný termín, kdy jsem už nemohl, a tak jsem se na to vykašlal. Ale nakonec mne jedna myšlenka přiměla se k tomuto plánu vrátit i bez účasti na koncertu. A samozřejmě v tom nebude chybět filosofie, což byl i tehdejší plán.

Pro Boha a pro nás: kritika

Ve filosofických diskuzích a polemikách se běžně pracuje s rozlišením hledisek, z nichž se na problém díváme. To je v principu samozřejmě zcela v pořádku a správné, až banální - bez toho by se většina debat nemohla vůbec uskutečnit a pokud by se uskutečnily, byly by zcela k ničemu. V rámci aristotelsko-scholastické filosofie však existuje jedno takové rozlišení, které mne osobně jednak dost znepokojuje, jednak podle mne dost skřípe co do své konzistence. To píšu i přes vědomí, že vím, že v daném případě se jedná o manévrování v oblasti pro lidský intelekt velmi obtížné. Jde o rozlišení, kdy se řekne, že věc se má jinak z hlediska Boha a jinak z hlediska našeho, lidského. Nejtypičtějším příkladem, kdy se toto rozlišení použije, je problém vztahu času a věčnosti. Totiž řekne se, že "pro nás", tedy z našeho hlediska, se vše odehrává v čase, protože jsme v čase. Ale jelikož Bůh je mimo čas, tak z jeho hlediska je pouze trvalé, nepomíjející TEĎ, bezčasá přítomnost. V praxi to znamená, a takto to také občas od lidí můžete slyšet nebo si přečíst, že náš život před očima Boha "už" celý proběhl - ale z našeho pohledu samozřejmě ne. Jiným příkladem může být existence člověka nahlížená z hlediska toho, jestli je dobrá, a jestli je lepší než jeho neexistence. Předpokládám, že většina lidí (ač já osobně mám pochybnosti, jestli bych se do ní započítal) by řekla, že jejich existence je dobrá, a že je lepší, než jejich neexistence. Řekli by, že jsou rádi, že existují, a jejich existence jim není lhostejná; nechtěli by neexistovat. "Pro mne je lepší, že existuji, než kdybych neexistoval", šlo by to vyjádřit jinak, v přímé řeči. Ale pro Boha? Můžeme říci, že je pro něj lepší, že existuji právě já a ne někdo jiný, který mohl existovat místo mne?¹ To těžko. Bůh, subsistující dokonalé bytí, esence totožná s existencí, miluje především ba výhradně sebe a nic mu nechybí, protože kdyby chybělo, nebyl by Bohem. Tak pro něj nemůže být lepší ani má existence, ani má neexistence; obojí jsou mu logicky v nějakém smyslu "lhostejné".

Přetékající absolutno?

Atribut nekonečnosti v Bohu, resp. nekonečnosti Boha, je zdrojem určitých komplikací ohledně vztahu mezi Bohem a stvořením, Bohem a aritmetickým nekonečnem, otázky aktuálního aritmetického nekonečna apod. Pokud se mi bude chtít a odhodlám se, napíšu k tomu někdy něco pro Kontrafikci. O jednom problému bych se ale krátce zmínil již teď a tady. Totiž, jednu z nejobtížnějších otázek realistické filosofie - otázku, proč Bůh vůbec něco tvořil, i když nic než sebe nepotřebuje - se filosofové snaží řešit přes pojem dobra (už jsem o tom něco psal zde). Součástí definice dobra, popř. jeho atributem je, že se dává jiným od sebe. Dobro má tedy tendenci se tzv. rozlévat. A v případě Boha to má být dle některých argumentů realistických filosofů tak, že je tak plný dobra, že tato jeho plnost "přetéká" mimo něj - totiž na stvoření, které v tomto smyslu vzniká právě tímto přetékáním. Je to sice metafora, ale i tak mi přijde nešťastná a neadekvátní. Proč? Právě proto, že koliduje s atributem nekonečna. Pojem přetékání máme v běžném životě spojený třeba s hrncem, kastrolem nebo kýblem, který je už tak plný, že jeho kapacita nestačí a jeho obsah přeteče okraj. Je zde tedy přirozený odkaz na omezenost nádoby, z níž něco přetéká. Omezenost je však kontradiktorním opakem nekonečna, protože nekonečno je neomezené. Pokud tedy užíváme metaforu o přetékání, pak se tím implicitně stavíme proti atributu nekonečnosti Boha, který však zároveň uznáváme.

Pokud uvádím tuto námitku, tak se nedomnívám, že pouze slovíčkařím. Naopak se domnívám, že "přetékající absolutno" je něco jako kulatý čtverec a že je tedy veliká otázka, jestli by se tato metafora měla vůbec používat. Pokud má však někdo argumenty, proč je i přes tuto neadekvátnost vhodné metaforu o přetékání používat - sem s nimi.