BŮH A DOBRO NAHODILÉHO BYTÍ
Výchozí tezí druhé meditace o dobru vlastního bytí bude skutečnost, že Bůh je absolutně nutné jsoucno, které nepotřebuje nic než sebe sama. Zkusím z toho vyvodit různé možné důsledky týkající se zdánlivé samozřejmosti teze, že je vždy a za všech okolností dobré být.
Možná by nebylo od věci začít stručnou vzpomínkou na 8 let starý film Potomci lidí. Film začíná v situaci, kdy se už 19 let nenarodilo jediné dítě, lidstvo netuší proč a zoufale hledá řešení. Jde tedy o apokalyptickou situaci, v níž navíc anarchisté chtějí zabránit tomu, aby se řešení objevilo. Další děj prozrazovat nebudu, ani to nyní není nutné. Jde spíše o tu situaci: nerodí se děti a lidstvo vymírá. To se nám pravděpodobně zdá jako něco hrozně tragického - prakticky konec světa, resp. pouze lidí v něm, ale to pro nás lidi vyjde nastejno.
Dnes slýcháme různé hlasy o vymírající Evropě. Především mezi konzervativními křesťany se čas od času ozývá bědování nad tím, že se v Evropě rodí málo dětí, že populační index nestačí na reprodukci. Vymírání národů se jeví jako něco hrozně špatného.
Ovšem ať se na věc snažím dívat ze všech stran, vždycky můj osobní postoj k těmto myšlenkám nakonec skončí u první sloky mé (pravda, poněkud exaltované) básně Nahodilost:
Já nemusel být, ty také ne
a oba přesto existujeme
Však co by se stalo?
Méně než málo
Nestalo by se vůbec nic
když byl by jen Bůh
a pak už nic víc
Opravdu. Před naprostou Boží absolutností a soběstačností se všechno, co vnímáme jako důležité - tedy i nevymření lidstva - mění v nicotu. Všechny naše největší tragédie a zla, všechny tíživé problémy které řešíme, všechno, o co se bojíme a pro co nasazujeme život, všechny hrozné nespravedlnosti - nic z toho nemůže Boží soběstačnost nijak narušit.8 A úplně stejně to platí o dobru a dobrých věcech, které se dějí. Scholastikové říkali, že stvořením se nezmnožilo bytí, nýbrž pouze jsoucna. Bytí, jeho intenzity, vždy je a bude pořád stejně, protože toto Bytí je Bůh, od nějž mají všichni všechno, přičemž on nemá od nikoho nic, vše má sám od sebe a vším tím, co má, je - v tom je jeho nezávislost a soběstačnost. Kdyby jej mohl někdo něčím obohatit, nebyl by to Bůh. Tak jej neobohatí ani narození jednoho či miliónu nových lidí. Lze se zeptat: čím se vlastně zvětší dobro reality, pokud v něm přibude navíc jeden člověk, schopný myslet, chtít, cítit bolest i radost, prožívat životní štěstí nebo tragédie? Nebo čím se zvětší dobro reality, když se narodí spíše ten než onen možný člověk? Je to asi velice bolestivá odpověď, ale zdá se, že ničím.
Přesto jistě nelze popřít, minimálně pokud platí teze o dobru jako transcendentálním pojmu, že v nějakém smyslu vznik nového člověka dobrý je. Důležité je ale to "v nějakém smyslu". A toto "v nějakém smyslu" rozhodně nepodporuje ono všudypřítomné přesvědčení, že být je vždy lepší než nebýt. Pro Boha to není lepší, protože kdyby bylo, pak by Bůh byl něčím obohacen a tím pádem už by Bohem nebyl. Je-li to lepší pro onoho (zatím) pouze možného člověka závisí na vyřešení v předchozím dílu zmíněné otázky po tom, co je možno smysluplně vypovídat o jsoucnu pouze možném. Je to lepší pro planetu zemi? Nebo pro jiné lidi? Přinejlepším relativně, podmíněně. Každopádně nemohu dát bezvýhradně za pravdu Karlovi Krylovi , zpívá-li ve znamenité písni Darwin, že je lépe býti mývalem, nežli vůbec nebýt ...
Na závěr této části by bylo důležité zmínit ještě jednu věc. Totiž, na základě mého popisu absolutní soběstačnosti Boha, před nímž se vše nahodilé ztrácí v nicotě a nedůležitosti, by mohla někoho napadnout myšlenka: a proč tedy nespáchat sebevraždu? Vždyť by se taky nic nestalo ... To je jistě vážná otázka. Z pohledu teismu je odpovědí, že sebevražda je nepřípustná, a to z následujících důvodů. Prvním je otázka sebevlastnění. Pokud se omezím pouze na lidi a Boha neuvažuji, pak ze všech lidí vlastním já sám sebe bezesporu vždy více, než jak ostatní lidé - a to i mí rodiče - vlastní mne. Ovšem ještě více, než jak já vlastním sám sebe, mne vlastní Bůh, protože on je původcem mého bytí, a to přirozeně více, než jak jsou původci mého bytí moji rodiče (neboť Bůh je původcem i jejich bytí a rodičovství). Sebevraždou tedy narušuji suverénní Boží vlastnění mne. No a druhým důvodem je posmrtný život. I když teistická filosofie (ale nikoliv teistický filosof, zvlášť pokud je nábožensky věřící) může říci, že o konkrétních podobách posmrtného života nic neví a snad ani vědět nemůže, přesto nemůže vyloučit možnost, že kvalita posmrtného života bude záviset na kvalitě toho pozemského, do nějž se započítává i výkon sebevraždy. Jistě, pokud posmrtný život neexistuje, pak se sebevražda zdá být možnou a může se zdát i racionální: neboť tehdy může být skutečným únikem, skutečným nalezením onoho negativně chápaného štěstí, jak jsem o něm psal v prvním díle. Pokud však posmrtný život existuje, pak sebevražda není pravděpodobně žádným řešením a naopak, jak pravděpodobně zmíním v závěrečném díl článkue, může člověku přinejlepším silně přitížit, přinejhorším zpečetit jeho nejtragičtější osud.
Mějme tedy tím více na vědomí velikost naší zodpovědnosti a existencialitu činu, který spočívá v přivedení nového jedince na svět - jedince, o němž se tak domníváme, že je pro něj lepší být než nebýt. Nikdo z nás si nemůže vybrat, zda bude existovat - jednoduše proto, že dokud neexistuje, nemůže si nic vybírat (předpokládám nyní neplatnost platónské preexistence duše, za které by výběr teoreticky možný byl). Dá se sice říct, že jaksi "preexistujeme" ve svých rodičích, ovšem stále bez možnosti podílet se na rozhodnutí o naší existenci. O té rozhodují jiní, jsme čistě v jejich rukou. A jakmile jednou jsme, tak už být musíme, i kdybychom nechtěli. Bytí se stává povinností, z níž nelze uniknout.
Poznámky:
8. Zde by se ze strany křesťanství jistě ihned ozvala námitka spočívající v poukazu na Boha, který tak miloval svět a lidi, že pro ně neušetřil vlastního syna, což se přece nesrovnává s jakousi lhostejností a netečností vůči stvoření, v jejichž světle jako bych Boha v jeho soběstačnosti představoval. Jsem si této námitky vědom. Zde se možná nabízí otázka, udělal-li by Bůh tento láskyplný akt vůči stvoření ve všech možných světech. Stále však zůstává pravdou, že stvoření nemá absolutně žádné právo na nějakou zvláštní Boží pozornost vůči sobě, popř. že Bůh nemá žádnou povinnost vůči svému stvoření, a že jeho absolutní soběstačnost není tímto láskyplným aktem nikterak narušena, byť to někteří moderní teologové popírají.
